29. dubna 2017

Přání Holanďanovi k narozeninám


Drahý můj,

dlouho jsem přemýšlela, co ti dát k narozeninám. To jsem ostatně přemýšlela celá ta léta, co tě znám. V tomhle s tebou nikdy nebyla řeč. Vždycky, jak jsem se zeptala, co by sis přál, odpověděls, že pusu. Takhle to bylo o narozeninách, o Vánocích i tvůj na svátek.

Tenhle rok je ale první, kdy nebudeme na tvé narozeniny spolu a kdy ti tu pusu nebudu moc dát. Když si mi teď ve čtvrtek přinesl jídlo, protože mi bylo zle a nikam jsem se nedostala, došlo mi, že i přesto, že už asi nikdy nebudeme fungovat jako partneři, vždycky budeme fungovat jako rodina. 

Nevím, jestli tenhle dárek oceníš, ale rozhodla jsem se ti tento rok napsat, v čem všem si mi změnil život k lepšímu. Tak se na to pohodlně usaď, bude to dlouhý seznam.

  • Ráno si vstával vždycky s elánem a nadšením. Dal sis sprchu, poskakoval vesele po pokoji a hledal kusy oblečení, brejle, peněženku nebo mobila. Byla to poprvé v životě veselá rána a ukázal si mi, že i do práce lze chodit rád.
  • Nikdy a za nic si mě nekritizoval. Což je něco, co jsem nikdy nepoznala. 
  • Nechal sis mě i jako chudou a špatně anglicky mluvící studentku.
  • Nabízel si mi, ať studuju, že mi studie zaplatíš. A já byla vždycky příliš pyšná na to, abych to přijala.
  • Vždycky a ve všem si mě podpořil, ač sis o tom myslel svý. Vím to. Už mi to došlo. 
  • Dokázal ses postarat. Absolutně ve všem. 
  • Zaktivoval si můj smysl pro humor. 
  • Vždycky, když jsem byla nešťastná, si hledal řešení, kompromis, nápad. 
  • Nikdy ses nevrátil z nákupů, aniž bys mi něco nepřinesl. 
  • Nikdy sis nenechal ujít příležitost zavtipkovat, pozlobit nebo mě jinak napálit. 
  • Asi si mě měl opravdu rád. S tím vším a úplně se vším. 
  • Nosils mi do bytu kytky, i když si věděl, že je s největší pravděpodobností přeliju. 
  • Snášels moji nevrlost pokaždé, když jsem měla hlad. 
  • Byls jediný chlap, co mi tvrdil, že netrpím na PMS a že jsem milá pořád.
  • Vyměnil si vazelínu za bambucké máslo. Sprchové gely za sprchové oleje. 
  • Nutil si mě kupovat kvalitní věci v době, kdy mi to jako chudými studentovi bylo úplně jedno.
  • Naučil si mě, že tou hlavní investicí by měla být investice do kvalitních potravin. A do zážitků. Pro malou holku z vesnice nevídané!
  • Naučil si mě dělat ten nejlepší dresing na salát. 
  • Ukázal si mi Holandsko a holandskou vlídnost, usměvavost, přímost. 
  • Neustále si mi opakoval, jak jsem krásná, úžasná, skvělá, báječná a úplně nejlepší. 
  • Ukázal si mi desítky zemí a kouzlo cestování. 
  • Vysvětloval si mi zákony ekonomie, principy fungování evropských trhů a EU.
  • Vysvětloval si mi úplně všechno. Celý velký svět. 
  • Šetřil si mi na důchod a učil mě obchodovat s akciemi.
  • Vždycky si mi kupoval o číslo větší podprsenky. Vždycky si mě viděl v lepším světle.
  • Změnil si pro mě celý život. A nikdy si mi to nevyčetl. 
  • Otevřel ses mi. 
  • Už když mi bylo devatenáct si mi řekl, že si mě chceš vzít. 
  • A ani v těch nejhorších chvilkách si neutekl...

Neříkám, že mě psaní tohoto článku nerozbrečelo, ale brečím spíše dojetím. Necítím ztrátu ani smutek, protože ses mi neztratil. Jseš tu pořád a pořád takhle úžasný. Ani náš rozchod a rozvod nic na tvé laskavosti a čestnosti nezměnil.

"Tak se asi oficiálně rozvedeme," řekl si mi ve čtvrtek. "A když nám dojde, že to byla chyba, tak se vezmeme ještě jednou, co říkáš? Anebo se rozvedeme a já si tě adoptuju. Jako Woody. Jen obráceně."

 

Tak všechno nejlepší. Ať uspěješ ve všem, v čem uspět chceš a ať se všechny rány co nejrychleji zahojí. Přeju ti pevné zdraví, hodně elánu a lásku. A kdyby něco z toho nedejbože náhodou nevyšlo, tak víš, kde bydlím. 

Tvoje

27. dubna 2017

Byla jsem oblíbená. I přes to všechno.


Ty perverzní choutky ke změně k lepšímu se u mě začaly objevovat už v pubertě.
A puberta mě v tomto případě omlouvat nemůže.
Snad za to může má máti, známá dráma queen široko daleko, která nás se ségrou učila zdravému životnímu stylu hláškami typu: "Z tý bílý mouky se ti jednou ucpou střeva!" 
Tím už tu svou nesnesitelnou touhu omluvit můžu.

Na střední mě společně s tělocvičnou nejvíc děsila ještě školní jídelna.
Na výběr byla dvě jídla, která se lišila snad jen omáčkou. Knedlíky a maso zůstávaly stejné a v těch nejkreativnějších dnech se střídala buď rýže s UHO, případně brambory s UHO.

Bylo mi šestnáct a žila tak striktně zdravě, že bych jistě nebyla potěšena, kdybych viděla svůj dnešní jídelníček. Nikdy bych vlastně ani nevěřila, že můžu klesnout k namazanému chlebu na snídani, k obědu a k večeři, jako tomu leckdy bývá.


Hřálo mě mládí a odhodlanost se školním jídelníčkem hnout. Dneska mě samotnou až překvapuje urputnost, se kterou jsem chodila za vedoucí jídelny i za ředitelem školy, aby jídelníček změnili a seskládali podle zásad zdravé výživy. Shromažďovala jsem veškeré recepty, které se daly snadno a dobře připravit a oni mi ukazovali kalkulace jednotlivých surovin i celkového jídla, kterým jsem se musela podřídit.

Byla jsem nesnesitelná, ale nedalo se mi moc ubránit. Studovala jsem hotelovku, a tak jsem chytře argumentovala, že mnoho z jídel je proti gastronomickým zásadám, takže čemu se to, prosím pěkně, tady učíme?

Jelikož pan ředitel si běžně schůzky se studenty nedával, přiřítila jsem se prakticky kdykoli, kdy se mi zachtělo. Uznávám, že jsem se mohla lépe obléct, ale v šestnácti vám tyhle drobné nuance - a že v mém případě byly ty minisukýnky skutečně drobným kouskem látky - unikaly.

Těžko říct, jestli jsem udělala dojem svou přesvědčivostí, nebo otravností, každopádně se povedlo.  Na jídelníčku se začaly objevovat ryby, pohanka, saláty, dušená zelenina, občas i sója.

Jistě se teď ptáte, zda jsem byla v kolektivu vůbec oblíbená. Odpověď zní: úplně nejoblíbenější a to bez nadsázky. Vždycky jsem sloužila jako skvělý příklad toho, jak rozhodně nedopadnout, ale zároveň se naší třídě hodily mé přátelské vztahy s ředitelem. Obzvláště tehdy, když někdo na maturáku naházel chlebíčky na strop sálu a potřeboval nedostat ředitelskou dutku. 


Tak. Teď ještě udělat tu kosmetickou bio revoluci a uklidním se. Slibuju.
A zdravím pana ředitele.
Lucie

24. dubna 2017

Beauty editorial pro Glanc: Jak to celé vznikalo


Nabídka nafotit beauty editorial pro časopis Glanc, přišla z ničeho nic. Původně jsem měla sloužit jen jako modelka prezentující francouzský styl. "Hned jsem si vzpomněla na tebe," psala mi kosmetická redaktorka Monika, která je mi zároveň velice blízkým člověkem, "připomínáš mi Marion Cottilard a přesně někoho takového hledáme."

Kromě obrovské poklony - to si dám snad do životopisu - z toho nakonec vzešel nádherný editorial podporující k tomu všemu ještě bio kosmetiku, kterou jsem se nechala líčit. Přestože jsem na tom netrvala, jakmile byla možnost, přišlo mi smysluplné nechat se nalíčit Zuii, značkou, kterou miluju a se kterou jsem často spojována. Rovněž jsem dostala možnost si vybrat vlastní styling, takže má volba padla na oblečení z  Max&Co., které spadá pod MaxMaru, je nadčasové, elegantní a chic! 

Dlouze jsme vybíraly outfity, jelikož jsme chtěly použít skoro všechno. Nafotili jsme rovněž úžasné fotky s bílou košilí a žlutým sakem, abychom po chvilce zjistili, že přesně tohle - i stejný účes - bude mít na titulce Jana Plodková, tudíž se fotky nedají použít. Vybíraly jsme tedy další kombinace, které by odpovídaly francouzskému stylu a zároveň fungovaly jak v reálu, tak na fotkách.


Být stylistou na focení musí být náročné. I kombinace, která v reálu vypadá úžasně, na fotkách může vypadat fádně. Myslím, že cokoli se musí umět vynést, jinak to prostě "nevyzní" a to nám fotky ukazují. A nebo to naopak na fotkách vypadá skvěle i přesto, že v reálu to nefunguje. Fotka jednoduše unese víc než reálný život. Je třeba rovněž znát jednotlivé materiály a to, jak se budou chovat, jakmile se v nich ohnete.

A tomuhle fashion světu se moc ráda učím. Věnuju se naplno kosmetice a občas mám pocit, že už více informací vstřebat nedokážu nebo nechci. Móda se mi poslední dobou stává menším únikem, ač pořád zůstávám ve světě pomyslné krásy. Jak by mnozí řekli, ve světě povrchním a konzumním, o čemž jsem vždycky schopná se pohádat do krve. Móda je totiž druhým nejšpinavějším byznysem současnosti. A kosmetika jí šlape na paty.


Myslím, že povrchnost najdeme ve všem, když nejdeme dostatečně do hloubky. A taky věřím, že právě díky módě a kosmetice, což všichni řešíme denně, je možné udělat spoustu prospěšných věcí. Za tohle bych Glancu chtěla moc poděkovat. Že dali v redakci příležitost bio kosmetice a kvalitní módě, která se šije v Itálii.

 
A kromě editorialu jsme ještě fotili i TV reklamu pro Glanc, kterou jsem sice ještě neviděla, ale prý už v televizi běží, psala mi vyděšěně sestra, které jsem prý skočila do rozkoukaného filmu.

Z editorialu mám tak velikou radost a doufám, že se bude líbit i vám.
Lucie

Focení pro: Časopis Glanc
Fotograf: Petr Weigl
Make-up: Dáša Kršková se Zuii
Outfity: Max&Co.

17. dubna 2017

Za modelku, za stylistku, za maminku!


Když přišla nabídka na focení pro koloběžky Kostka, věděla jsem okamžitě, že tohle dělat chci. A ačkoli šlo jen o to koloběžky nafotit a dát souhlas k použití fotek k propagaci značky, věděla jsem taky hned, že vám o tom chci i napsat.

Jde totiž o českou firmu, která celá léta vyrábí neuvěřitelně příjemné a stylové koloběžky v Šumperku, což je sám o sobě dost dobrý důvod celou věc podpořit. Kdyby se více odpichovalo a méně dupalo na plyn, ulice by byly hned veselejší. 


Jestli jsem si však myslela, jak budu sexy na fotkách s trendy koloběžkou, mýlila jsem se. Moje role modelky tentokrát obnášela focení s celou rodinkou, tedy mým "manželem" a šestiletým synem.

Člověk si pořád přijde na osmnáct a oni mu už dají šestileté dítě. 


Další role, pro mě dosud neznámá, byla role stylisty. Budget na profi stylistu sice byl, málokdy se mi ale stylisté trefí do vkusu, a tak jsem se v tomto případě nabídla sama. Všeobecně mám ráda, když mě lidi oblečou a nalíčí podle svého a zásadně do toho nikomu nekecám. Je to koneckonců osvěžující, jelikož každý vás vnímá jinak a podtrhne něco jiného, čeho jste si na sobě nikdy nevšimli. A každý vám něco předá. Ve spojení s koloběžkami se však nabízel street style nebo sportovní móda a tady mám vyzkoušeno, že to na mě vypadá příšerně.

Nechápu proč, ale nejde mi to k naturelu. Mlátí se tam dvě osobnosti. A je to do očí bijící. Zvlášť, pokud se snažím zapojit do hry kšiltovku...


Jestli jsem si však myslela, že si jednoduše něco zapůjčím od značek, které mám ráda, zase jsem se spletla. Při pohledu na tři koloběžky, které jsme měli fotit, jsem měla jasnou představu - jde o trendy koloběžky, které si sice můžete dovybavit taškami, stojánkem na láhve a udělat z nich koloběžky na výlety do přírody. Zároveň - i proto, že jsou skládací a elegantní - jim sluší město. 



Potřebovala jsem tak oblečení, ve kterém by se dalo pohybovat a zároveň nebylo outdoorové, protože to do města nepatří. Takže spíše ležérní a takové, ve kterém můžu vyrazit i do práce. Mě tak padlo do oka Max&Co., které kromě rovných navy blue kalhot má v kolekci nádherné tričko s proužky a červeným nápisem, tedy přesně v barvách koloběžek. Honza, můj manžel z Brna, dostal vybrat z outfitů od JineyLevel a malému Nikymu, který nám byl synem, jsem šla vybrat do Lindexu. 

Největší fuška byla zkombinovat nás tři + tři koloběžky dohromady. Musíme být rodina. A rodina má držet při sobě. Minimálně jednotným stylem. 


Vybrat správné oblečení pro školáka, mi dalo zabrat asi nejvíc. Nikdy jsem po dětském oblečení nekoukala a neznám ani velikosti různě starých dětí, rozplývala a ztrácela jsem se tak hodiny v oddělení růžových sukýnek a frajerských mikin s cool vzorem.




Nakonec však došlo k výměně syna a na koloběžce se s námi pak projížděl tříletý Nicolas. Kalhoty jsme tak stáhli a ohrnuli, vršek mu nechali. Malý Niky nepočítal s tím, že by měl být modelem, ale nadšeně s tím souhlasil a užíval si chvilky, kdy se celá pozornost soustředila jen na něj. Byl za hvězdu celý den, ale spolupracovat se mu občas nechtělo.

"Já ši budu jezdit po svym," odpověděl nám, když jsme ho směřovali do světla. Jakmile jsme zase chtěli, aby vyrazil současně s námi, odpověděl zase, že "se nepotšebuje po nikom opišit."



Jednoduše to byla skvělá pracovní neděle!
Lucie

10. dubna 2017

Hlídám Bizona


Když má nejlepší kamarádka odlétala na měsíc na dovolenou, nemohla jsem odmítnout, že jí pohlídám kocourka. Kocourka jménem Bizon. Jelikož mám kočky ráda a s jednou takovou - která byla velice osobitá, až lehce nespolečenská - nás pojila vzájemná hluboká láska, takže jsem vlastně byla ráda, že tu budu mít kočičího mazlíka.

Bizon byl zpočátku dost vyplašený. Bál se nového prostředí, stýskalo se mu a ten večer, kdy ke mně dorazil i se záchodem, pelíškem, granulema a hřebenem, si našel útočiště za pračkou.

"On je strašnej mazel," slibovala Evička. "Spí v posteli s náma, krásně hřeje, to se těš!"
I těšila jsem se už tu první noc, kdy mi dal ale Bizon vale a ustlal si v koupelně v koši na prádlo, který odmítal opustit.

Je chudinka vyděšenej, říkala jsem si a zalezla do postele bez kočky. Otevřela jsem mu dveře po celém bytě, ač to bytostně nenávidím. Já musím mít dveře všude zavřené. Je to úchylka už od mládí a neumím jinak. Nicméně přemluvila jsem se, Bizonovi dveře přiotevřela a okamžitě vytuhla.

Čekala nás ovšem náročná noc. Ve tři ráno jsem se zděšením probudila s hrůzou, že mi po bytě běhají zloději. V polospánku mi došlo, že dveře si zřejmě otevírá Bizon a zase usnula. O hodinu později jsem stejně rozespale vylítla s tím, že mi doma straší. Tiché pravidelné šouravé kroky, otevírající se zásuvky skříní a vrzající dveře. Až jemné mňouknutí mě po nekonečné čtvrt hodině uklidnilo.

V pět ráno už ale zřejmě Bizonovi se mnou došla trpělivost a hlasitě se dožadoval pozornosti. Z kočky, která mnou až doposud opovrhovala, jak to jen kočky umějí, se stal uzlíček nervů a stesků. Naříkal a řval nadpozemským rykotem. 

"Pojď sem, Bizi, pojď ke mně," vzala jsem uřvanou kočku do náruče a nesla ji k sobě do patra, kde spím. "Tady máš polštář a hele, peřina, zachumlej se," zkoušela jsem to láskyplně a po dobrém.

Nebohý kocour se však rozklepal a vyhrožoval sebevražedným skokem z postele.
"Bizone, nikam nepůjdeš, zlobíš. Lehni a spi."
Načež mi kocour odpověděl uraženým trucováním v koutě.
Na to jsem nereagovala a když jsem začala znovu usínat, Bizon se opět pokoušel o nacvičování skoků.
"Bizone, buď tady se mnou."
Nic. Kocour objevil schůdky a přemýšlel, jak se po nich dostat dolů.
"Bizone, spi!"
Hysterické mňau. 
"Bizone," řekla jsem už stejně hystericky, "hele, když si se mnou večer nechtěl do postele, respektovala jsem to. Ale víš, co by za to jiní chlapi dali bejt na tvým místě?"
Bizon na mě vztekle prsknul.
"Nebuď drzej, jo?"
Opět začal prskat.
Očividně byl jiného názoru a spát se mnou nehodlal ani omylem.

Odnesla jsem ho zpět do koše s prádlem a řekla mu, že jestli bude dělat podobné scéničky, nedostane kapsičku. Jenom suchary! 

To už místo mňoukání jen kníknul a naštvaně zalezl za pračku.
A pak jsme spali skoro až do rána. Nebo spíše do doby, než se zase probral...
Ale budeme v pohodě, vážně. Kočky mají devět životů a já? Já
 mám ještě někde zásoby lexaurinů.

Lucie

6. dubna 2017

Život Lucie 7

Na chvilku jsem se odmlčela, ale to jen proto, abych vám naservírovala všeho toho, co musíte vidět, zažít, zkusit a ochutnat.

Otevření OliOla: Nového luxusního bio salonu


Miluju ten interiér!
Chtěla jsem černou hennu, ale vymluvili mi to. Tak jsem jen lehce ztmavovala. Na hlavě Khadi.

Nové luxusní bio studio OliOla, kde se kromě kosmetických ošetření postarají přírodní péčí i o vlasy, se otevřelo nedaleko mého bydliště. Náhoda? Nemyslím si! Nádherný koncept kadeřnictví, kde najdete barvy i styling od Oway a kde mají kadeřníky, kteří vás naučí pracovat s fénem a poradí spoustu tipů jak si lehké vlny vytvarovat i udržet, za což jsem nesmírně vděčná.

Využila jsem příležitosti, že v OliOla barví i čistě přírodními hennami Khadi, což mi ušetřilo zaneřáděnou koupelnu a já měla možnost si s ručníkem na hlavě popovídat s úžasnou paní majitelkou. Ta mi ukázala jak vzdušný prostor kadeřnictví, tak i kosmetický a masážní salon, kde si můžete dopřát pleťové a tělové procedury od Inlight či Pure Fiji. A pak se nechat nalíčit třeba Zuii od slečny vizážistky, která líčí například Andreu Kalivodovou. K mani peni tu používají laky Spa Rituals a opravdu si tu skvěle odpočinete. 

420PEOPLE: Královna víl



Taneční soubor 420 people (čti číslovku česky, people anglicky) v Královně víl zobrazuje milostné pouto dvou lidí, které dělí vzdálenost několika tisíců kilometrů. Zobrazuje křehkou/neochvějnou lásku, stesk po tom druhém a po blízkosti. Ale neřekne se skoro ani slovo. Slova vás začnou napadat až s dechberoucími tanečními výkony, pružností těl, které vypadají, jako by neznaly žádné limity. Jedním slovem bizár! Ale 420people nemívají prázdná místa v hledišti, takže bizár, který si jistě užijete!

Divadlo v Řeznické: Odvolání



Když jdete na představení s Miroslavem Táborským, tak prostě víte, že to bude výborné, skvělé, zábavné, dechberoucí, úchvatné, vtipné, skvěle zahrané a geniálně promyšlené. Takže čekáte hodně a dostanete ještě víc. V podobných případech je dobré po potlesku vestoje odejít a v tichosti a o samotě si všechny dojmy postupně zpracovávat.

Jenže my jsme šli nakonec s panem Táborským a jeho ženou ještě na pivo, kde nám vyprávěl, jak celá hra vznikala v Česku. Představení, které sklízí úspěch i na Broadwayi, pojednává o velice oblíbeném faráři a mladém studentovi, který se farářem chce stát, ač se sám institucí nechce příliš nechávat svazovat.

Odvolání je skvělou hrou opěvující snílky a pošetilce, kteří se nebojí stát si za svými názory. Člověk tu najde mnoho důvěrně známých charakterových vlastností, a přitom se bude zalykat smíchy u tak skvěle napsaných dialogů.

Snídaně s Marthou Issovou



Martha Issová nás poctila společnou snídaní v 2media, kam přišlo pár novinářů, televize a blogerky. Martha povídala jak o své účasti v Tvoje tvář má známý hlas, ale i o novém hollywoodském filmu Úkryt v ZOO, který jde akorát do českých kin.

Dá se říct ale, že s vypravěčským umem Marthy, se ze snídaně stal brunch a nakonec nás bavila historkami ze soukromí, z natáčení a kulturními zážitky se svou malou dcerou Františkou. Kuckali jsme smíchy a nějak zapomněli snídat...

Byl BIOSTYL


A ten pro změnu komentovat raději nebudu vůbec, ale z toho všeho množství zdravého jídla, semínek a různých směsí, co jsem tam nakoupila, čekám, do roka budu mít vlasy po pas, nehty ze železa a hemoglobin na maximu.

Koncert Post Modern Jukebox v Lucerně!



Znáte Post Modern Jukebox? Ty nejznámější hity v jazzovém kabátě a v podání interpretů, kteří se pyšní obrovským hlasovým rozsahem. To, jak jsou geniální, dávala tušit už plná Lucerna. Show to byla velkolepá, zaznělo to nejlepší třeba od Beyoncé, Justina Timberlaka, Sii, Lady Gaga a spousty dalších.

Pečeme Cupcakes!


Začalo to slibně. Podmáslím a vínem.
Jdeme se o něco pokoušet...v nových vlasech :-)
Voilá

Má čtenářka Karolinka mě minulý týden pozvala na kurz pečení cupcaků. Nebyla jsem si dlouho jistá, jestli opravdu to nejlepší, jak se s někým seznámit jsou v mém případě kurzy vaření a pečení, ale - s dvacetiminutovým zpožděním - jsem jen přeci dorazila.

Dlouze jsem před odchodem vymýšlela, co na sebe. Nejdříve jsem se vracela, abych vyměnila svetr a na půl cesty na tramvaj se vracela zase pro šátek, který byl ke kabátu potřeba. "Chytře" jsem zvolila červený šátek s puntíkama, abych vypadala jak ferda mravenec, což rozhodně neodpovídalo výkonu, který jsem na kurzu předvedla.

Ale cupcaky i celý večer u vína se nám povedl, tudíž nezbývá, než Karolince velice poděkovat.

A taky bylo daňové přiznání. Jako bonus. Aby to nebylo všechno jenom sluníčkový, že jo.
Jak jste se měli vy?
Lucie


2. dubna 2017

Jak se fotí Aňa Geislerová


Když jsem uviděla Aňu poprvé, přišla nenalíčená a s kulichem naraženým do čela. "Já jsem si doma zabouchla klíče, takže jsem přišla v tom, v čem jsem děti odvezla do školky," vysvětlovala.
Byla půvabná. Když o pár měsíců později přišla na focení, přišla opět nenalíčená, v botaskách a přirozeně chic. Byla zase půvabná.

Zatímco my vytáhli svoje nejlepší oblečení, které si šetříme jen na důležité události, Aňa nás dostala svou ležérností a nenuceností. Prostě další běžný pracovní den. Což se rozhodně v našem případě říct nedalo.


V první moment mě napadlo, že bychom ji měli nafotit takhle, protože jestli máme mluvit o kosmetice, která jí zachránila pleť, jak Aňa o Inlightu říká, tak nejlepší reklamou by byl v tomhle případě právě portrét a krásná zdravá pleť bez make-upu.


Než jsme všichni dorazili, fotograf Petr Weigl už měl všechno připraveno a ze salonu pro novináře vytvořil aťas plný světel a se stolkem jak ze starého Hollywoodu, u kterého se Aňa měla fotit. Aňa usedla vizážistce na židli a já si oddychla, že prozatím všechno klaplo.

 Nikdo se vzájemně neznal a všichni tak spoléhali na mě, že vím, co dělám a vím, proč jsem dala dohromady tenhle tým. Já spoléhala jen na to, že umím propojovat ty správné lidi. Jinak totiž nejsem organizační typ.


Ale povedlo se. Holky z Biorganicy povídaly, Aňa se občas do hovorů přidala, zasmála se, přihodila svoji historku. S Petrem jsme mezitím dávali dohromady, jak co bude vypadat a abychom si odladili výsledné fotky, které chceme.

Jakmile Aňa nalíčená usedá před zrcadlo, tedy před objektiv, už to jde rychle a lehce. Je velice fotogenická a soustředěná. Občas "vypadne z role" a to když se chce něčemu zasmát nebo na situaci zareagovat grimasou, jinak přesně ví, co dělá a jak to má vypadat, takže je za chvilku hotovo.

Backstage

Zatímco my jsme vděčné Aně, jelikož krásnější herečku, která by oplývala přirozenou krásou, charismatem a zároveň éteričností, jsme si nemohli přát, ona fotí selfie, aby to hned mohla dát k sobě na Instagram. Aňa na spolupráci s Biorganicou kývla hned, co si vyzkoušela a zamilovala jak Inlight, tak Zuii. Ta se jí zalíbila natolik, že nás propojila se svými vizážisty na natáčení, aby na ni používali zásadně tuhle bio dekorativku.

Sledovat naši nejlepší herečku v akci - byť jen před objektivem foťáku - je jeden z těch zážitků, za které jsem opravdu moc vděčná. A ještě víc mě těší, že práce, za kterou stojím, má smysl a začíná - konzumu navzdory - přinášet výsledky.

Mým cílem je, aby lidem při oslovení "BIO žena" naskočila představa krásné, upravené a úspěšné ženy, jakou Aňa Geislerová reprezentuje. 


Ač nám sociální sítě i mnohé hvězdičky Hollywoodu předkládají kypré tvary plné silikonu, tmavého obočí, nalepených řas a podivně vystínovaných obličejů, věřím, že trh se brzy přikloní zpět k přírodní kráse a kosmetice.

Oficiální fotky fotil Petr Weigl

Věřím, že se současné trendy začnou měnit už brzy. A děkuju všem, co tomu pomáhají.
Lucie


23. března 2017

Našla jsem prastarý dopis ježíškovi

Fotila: Monella

Když zcela omylem najdete u vašich dopis ježíškovi, který jste psali jako dítě, máte jen dvě možnoti. 
a) zlikvidovat ho, aby vás později jeho uveřejněním nemohl nikdo vydírat
b) uveřejnit ho, aby vás později nemohl jeho uveřejněním nikdo vydírat a aby čtenáři viděli, že už od základky jste chytrý jak rádio.

Milý Ježíšku!

Blíží se doba Vánoc. Shromažďuji vše, co bych si přála pod stromeček. Z nebíčka víš, že jsem hodná holka a že si zasloužím hodně dárků. Letos ale budu skromnější, jelikož finance ubývají. Hlavní dárek dostanu v lednu - nábytek. Tak tě prosím jen o pár nezbytností!
  • Kazetu Christiny Aguilery
  • Tričko
  • Dopisáky
  • Stojánek na papíry
  • Pořadník
  • Lepící propisku (???)
  • Pohled na toaletku (já chtěla pohled? Pod stromeček?)
  • Pyžama XXXL
  • Svetr
  • Kalhoty
  • Pásek
  • Kroužkový blok
  • Něco hezkého z AVONu (to je poprvé a naposledy, co byla na tomto blogu zmíněna značka Avon!!!)

Jinak další přání (ty nejdůležitější) mi asi koupit nemůžeš. 
Moc ti děkuju! Sice mi můžeš koupit mobila nebo počítač s internetem, foťák a ostatní blbiny, ale jak jsem psala, nejsem moc náročná. 

Díky!

PS: Mamce kup pořádnou kuchyňskou linku a taťkovi aspoň toho pincka!

Neptejte se, kolik mi tady bylo. Ale ten rok jsem už byla maximálně příčetná. Rok předtím jsem si totiž přála domácí mixer a ještě předtím horské kolo. 

Dávejte si tedy dobrý pozor na to, co si přejete. Já dodnes nevím co s tím mixérem.
Lucie


20. března 2017

Válka s bio matkami


Mám takovou teorii: až půjdou do školy děti, které se rodí dnes, budou nejspíš muset uvést u zápisu, zda mají matku běžnou, nebo bio. Podle toho je budou rozřazovat do jednotlivých tříd.

Absurdní? Naprosto!
Matky dnes obviňují bio matky z toho, že jsou příliš alternativní a tím mohou vážně poškodit zdraví a vývoj dítěte. Bio matky zase křičí, že "běžné" matky tím, čím své dětičky ládují, mohou taky vážně poškodit zdraví a zadělat na budoucí obezitu.

Obě skupiny matek přitom mezi sebou jen bojují o to, kdo je tady zodpovědnější!


A to nemá s bio zase tolik společného.
Mně je úplně jedno, kdo co jí, co na sebe maže nebo nemaže, jestli dětičkám vaří na páře zeleninu nebo smaží řízek. To je každého věc. 

Ale nedávno jsem si u jedné diskuze připomněla dlouho zapomenutý příběh z dětství, kterých bych vám ráda převyprávěla. Je to totiž definice zodpovědného rodiče tak, jak ji chápu já, nehledě na to, jestli je nebo není bio. 

Každoročně celé dětství jsme s našima jezdili na Lipno. Madeta, pro kterou kdysi oba pracovali, tam zaměstnancům za hubičku pronajímala takovou malou plechovou "buňku", kde jsme spali, ohřívali jídlo z konzerv, dělali si polévky z pytlíku a jedli hliníkovými příbory.

Celé dny jsme trávili na pláži, i když jsme se museli pořádně namazat. Máti na tom trvala a běda, pokud jsme se spálili. Také bývaly doby, kdy byly velkým hitem po revoluci margaríny, které chutnaly jak kus umělé hmoty a byly údajně zdravější než máslo. Tak nám máti kupovala margaríny, abychom byli všichni zdraví. Ale jen do té doby, než si přečetla složení - a na tom si ujížděla - , pak se zase ráda vrátila k obyčejnému máslu.


Nicméně zpátky k Lipnu. Jakmile se večer vylidnilo, pláže "zdobila" spoušť láhví od piva, plastových lahví, plechovek a sáčků od všeho možného. Pamatuju si, že to byla chvíle, kdy nás taťka poslal domů a začal to tam uklízet.


"Co to dělá?" ptala jsem se máti. Trochu jsem se za něj styděla. "Uklízí, co tu turisti nechali. Třídí to podle druhu a pak to odnese támhle do těch popelnic," ukázala máti na kontejnery různých barev. Tohle v mých očích bylo velké gesto malého muže. Zbytek cesty domů mi pak máti vyprávěla o ozónové díře a rozkladu (nebo spíše nerozkladu) jednotlivých obalů. 

Většinou se "dobře míněnými radami" od našich sice řídit nemůžu, ale že mě vedli k tomu, abych přemýšlela o tom, co si dávám do těla a o odpadu, co vyhazuju do přírody, je možná to nejlepší, co mi předali. 

"Býti bio" tak vůbec neznamená, že fanaticky a bez rozmyslu kupuju všechno s razítkem "BIO", ale že v první řadě mi jde o to, aby byla daná věc v přírodě lehce odbouratelná a rozložitelná. A nejzodpovědnější rodič pro mě je ten, který k tomuto vede svoje děti. 

Tak se, prosím pěkně, přestaňte hádat.
Lucie


9. března 2017

Čím si dělám radost


S přicházejícím jarem mi je lépe. Sice se začínají ukazovat důsledky toho, co jsem na sobě loni napáchala, ale už jsem aspoň klidnější a veselejší. Svět už nevidím v černých barvách a jsou dny, na které se doslova těším. A občas si udělám radost i sama.

Chodím za kulturou


Miluju kina a divadla. Divadla o trochu víc. Ač je v poslední době navštěvuju několikrát týdně, od jisté doby už nemám pocit, že bych díky večeru v divadle utíkala před samotou mezi čtyřmi stěnami. Beru to spíš jako obohacující večer s těmi, které mám ráda.

Víkendy o samotě. A s knížkou.


O víkendech nerada vylézám ze svého kutlochu. Vlastně nerada vylézám ani z pyžama. Víkendy nechci moc pracovat, jen si číst, případně připravovat články, prát a věsit prádlo. Z knih jsem si teď oblíbila Zlatý kondom, což je kniha od psycholožky, která celý život pracuje s páry. Do knížky vybrala jen ty nejzajímavější příběhy lásky - ne vždy s happy endem. Kromě velkých dramat a šťastných konců, kdy spolu žili šťastně až do smrti, je tu i spousta příběhů neopětované lásky, chorobné žárlivosti, obětí a posedlostí. Vše je ovšem psáno velice pozitivně, laskavě a partnerské chování přitom dáno do souvislostí celého vztahu.

Zlatý kondom je čtení, který velice dobře funguje na zlomené srdce. Dodává odvahu, naději a víru, že ta největší láska na nás teprve čeká...

Píšu tenhle blog


Začalo mě to znovu bavit. Po velké tvůrčí krizi v minulých letech se opět dostavila ona inspirace a nová síla pokračovat. S bolestí se otevřela i spousta nových nápadů, které by ve šťastných chvilkách nepřišly. A když nepíšu s nastavením ve své hlavě, že musím za každou cenu lidi bavit a dělat za každou cenu komedii, přijdu si hned svobodnější. Konečně cítím, že jako bloger můžu ovlivnit své čtenáře nejen tím, o čem píšu, ale čemu se věnuju a co baví především mě samotnou.

Chodím do fitka. Občas.


Nejsem ve sportu příliš zdatná, a tak na sebe musím opatrně. Ale začala jsem aspoň jednou týdně chodit do fitka, což beru jako velký osobní úspěch. Často se zničím na běžícím pásu a myslím, že v tu chvíli se mi děje něco jako ono mýtické vyplavování hormonů štěstí. Stárnu, tak se mi neposmívejte.

Jedu ve smoothies


Nevařím a nikdy jsem nevařila. Cpu do sebe celé dny za pochodu zrovna to, co mi přijde pod ruku. Převážně pak pečivo, což se stydím přiznat. Ráno si sice potrpím na ovesné kaše, kam kromě vloček a ovoce nacpu i křemelinu a množství rozličného zrní, zbytek dne už jedu v čemkoli, co mě zasytí.

Ale jestli mám doporučit něco, co mě motivovalo dělat aspoň něco málo pro zdraví, pak je to Smoothie Book jednička a dvojka od Kateřiny Enders. Nemusím sama nic vymýšlet, jen nakoupím suroviny a podle návodu rozmixuju. Zatímco má kulinářská fantasie zvládne pouze kombinace pomeranč + banán + jablko, Kateřina používá do smoothie například batáty, špenát, různé druhy superzeleniny, spirulinu a macu například. Ještě mi ty ingredience popíše, abych věděla, jak moc zdravá a krásná z toho budu a všechna smoothie jsou prostě chuťově vyladěná a výborná!

Nechala jsem se ostříhat


Chtěla jsem si původně nechat vlasy dorůst do své obvyklé délky po lopatky, nakonec jsem si ale řekla, že je lepší začít s lehkou hlavou a šla opět na mikádo. To se kroutí, vlní, neposlouchá a ráno mi připomíná, že v koupelně strávím ještě hodně času, ale baví mě to. Mám ráda kratší účesy a vlny jako za starého Hollywoodu.

Prolévám se čajem


Součástí jakéhosi detoxu, který jsem si naordinovala, je i dostatečný pitný režim. A protože miluju čaje, s radostí jsem se vrhla na Čajové bedýnky, které objednáte a dorazí vám mix sypaných černých, zelených, bílých čajů a teasanů. Je to vždycky tak trochu překvapení, díky kterému objevíte spoustu kvalitního čaje a chutí z celého světa. A třeba ještě jednu drobnost.

Pochopitelně nepiju zelené a černé čaje celý den, je to spíše pro chuť, případně jako obřad (ač nemám čajový servis, i když po něm už dlouho koukám). A díky teinu i obrovský životabudiž, který mě probere ráno spolehlivěji než studená sprcha. Jsou to často taková milá provoněná rána!

Pekařství za barákem


Jestli mám z něčeho opravdu radost, tak z úžasného pekařství za rohem. Nejsem líná si tam každý den skočit pro rohlíky, čerstvý chleba nebo kafe a pak zase zajet se snídaní do postele. Uvědomuju si, jaká banalita to je, ale nikdy jsem nežila takhle blízko všeho dění a mám tak Vánoce ze všeho, co je minutku ode mě.

Čím si děláte radost vy?
Lucie