Život podle Lucie

26. září 2016

Když nenávidět, tak na úrovni


Ve světě jsou hate blogy velice populární.
Jenže ve světě se to umí udělat.
Jak tedy vytvořit "hejt" blog, který bude dobrý, zabávný a netrapný?

Musíte znát obor. A souvislosti.


Základem je dobře znát obor nebo prostředí, o kterém píšete a které hodláte kritizovat. Musíte být odborníkem v daném oboru. Pokud chápete jen třetinu z toho, co se děje, brzo vás někdo "sejme" jedním jediným komentářem.

Glosujte. Vtipně a s nadhledem. 


Nešvary, které odhalíte, je dobré vtipně glosovat - s nadhledem, s nadsázkou a ironií. Pokud tohle umění neovládáte, můžete si jej postupně pilovat třeba na Twitteru. Pokud vám ani to nepomůže a ironie a nadhled jsou vám cizí, neblogujte. 

Nejhorší, co se vám může stát, je, že se čtenář nebude bavit a vy místo svých morálních zásad odhalíte maximálně svoje frustrace a komplexy.

    Budujte si jméno.


    V zahraničí je spousta výborných "opozičních" blogů, díky nímž si autoři přišli nejen na spoustu čtenářů, ale i pracovních příležitostí. Blogují pod svým reálným jménem, protože vědí, že když dokážou správně a věcně argumentovat, mohou si vybudovat v branži jméno.

    Pokud jste ovšem naprosto amorální, k tomu neschopní a nezaměstnatelní a jen potřebujete upouštět svým komplexům a stavět na odiv vlastní psychické poruchy, blogujte raději anonymně, jinak je jisté, že už vám žádná pracovní nabídka nepřijde. Nikdy!


    Máte senzaci? Připravte si i důkazy!


    Když přijdete s nějakou senzací, musíte mít i důkazy. Konec konců, kdo tvrdí, že bloger nemůže fungovat jako investigativní žurnalista?

    Nevymýšlejte si.


    Máte odhalovat a přinášet svým čtenářům pravdu, nikoli si vymýšlet báchorky za účelem co nejvíce pošpinit ty, o nichž píšete. Cítíte ten rozdíl? 

    Buďte slušní.


    Když komunikujete příjemně, bez urážek a agrese, hned si u čtenářů získáte aspoň nějaké sympatie a důvěryhodnost. Blog se hned lépe čte, když čtenář ví, že autor dokáže komunikovat v klidu, bez prasklé žilky v oku a když ví, že se dokáže omluvit a udělat si legraci i sám ze sebe.

    Protože co se stane, když hejt blog psát neumíte?
    Inu, příkladem nám budiž Černobílý blog.
    Anonymní uživatel, jenž už v názvu prozrazuje, že všechno vidí černobíle, si hraje na znalce blogosféry.

    Dlouho jsem se jím nezabývala.

    Z principu nečtu nikoho, kdo si dělá hloupou legraci z druhých a nedokáže se zasmát sám sobě. Natož abych sledovala lidi, kteří vědomě a schválně ubližují komukoli na virtuální potkání.

    Celkem dost to odsuzuju.

    Když jsem minulý měsíc byla s Holanďanem na dovolené v USA, Černobílý bloger mě celou dobu obviňoval z toho, a že se živím jako společnice, a jsem tam “pracovně”. Přišel na to po dluhých uvahách poté, co jsem nezveřejnila žádnou společnou fotku s Holanďanem.

    Mám důkaz. Mrkněte na printscreen z Instagramu:


    A mám pro ČB blogera jednoduchou odpověď. Pár fotek z US:

    Times Square
    Společná v New Yorku

    Tento článek vznikl na podporu Petry Lovely Hair a dalších blogerek, které byly Černobílým blogerem křivě obviněné. Byla bych ráda, kdyby se i ony k tomu vyjádřily a kdyby blogerky byly tím, čím by být měly v první řadě - inspirací pro ostatní. 

    Nenávist ještě nikoho neinspirovala.
    Pravda a láska ano.

    Tímto pro mě celé téma končí. Nebudu se k němu už dále vyjadřovat a nikoho nikde osočovat či se obhajovat. Nehodlám si tímto špinit karmu. Ani jiné části vybavení koupelny. Nechám tak na každém, ať si obrázek utvoří sám. 

    Jedno už víme ale jistě: hejt blogy tu v Česku nikdo psát neumí.
    Radujme se tak z blogů, které nám aspoň umějí udělat radost...
    Luc.

    20. září 2016

    Co jsem vážně nestrávila


    Mě příliš nepobuřuje fast-foodové stravování Američanů.
    Těch 5 týdnů, které jsem teď v USA strávila, jsem zvládla bez úhony - nechytl mě žlučník, nepraskl vřed, neodrovnala jsem si žaludek, pravděpodobně i cholesterol zůstal v normě. Ale tlak mi lehce stoupal vždy, když došlo na stravování samotné.

    Za dobu našeho road-tripu jsme vystřídali spoustu hotelů a motelů, z nichž ten nejhorší vypadal jak z béčkového hororového filmu a ten nejlepší jak apartmá z Pretty Woman. 

    Přesto je pojila jedna věc - "kultúra" stolování a nádobí na jedno použití.

    Papírové hrnečky na kávu s plastovým uzávěrem.
    Talíře povětšinou plastové, případně směs papíru, plastu, molitanu.
    Voda a džus, to patří do plastových hrnečků.
    Příbory jsou rovněž z umělé hmoty.
    Občas se dokonce najde i něco z hliníku.

    A teď bych tu měla takovou slovní úlohu pro chytré hlavičky:

    Průměrná americká rodinka o dvou dětech.
    Každý člen rodiny si dá ke snídani pomerančový džus a kolu do kelímků. Rodičové usrkávají ještě z papírového kalíšku rozlévané kafe. Všichni čtyři si dají porci waflí nebo amerických lívanců, otec ještě použije další papíro-plasto-molitanový talíř na slaninu s vejci. Matka si běží přidat něco sladkého a děti potřebují další mini talířek na javorový sirup. Povětšinou si běží ale ještě pro druhou porci waflí, kterou však nemají šanci dojíst.

    A teď mi vypočtěte počet veškerého odpadu a staletí, za která se tahle jedna jediná snídaně jedné jediné průměrné americké rodinky rozloží.


    O rozkladu jedné průměrné americké rodiny ani nemluvě.
    Luc.

    30. srpna 2016

    Nejzákladnější zboží podle Američanů


    Amerika, světe, Amerika.

    Přijíždíme do Bostonu a zastavujeme u prvního Walmartu, jenž se u cesty nabízí. V nabídce je kromě regálů s jídlem i elektronika, oddělení s dětským oblečením nebo drogerie, ale my máme jasno - potřebujeme zásobu melounů.

    Ve Washinghtonu jsme nad Walmartem přímo bydleli a desetikilové kusy jsme si tak vozili nahoru výtahem. To vám byl život, panečku. Tady procházíme celý obrovský supermarket, ale ovoce se zeleninou nemůžeme najít.

    Když už si dáváme třetí kolečko, jsme vzteklí.
    To, že mají v Americe trošku jiný systém řazení zboží než máme v Evropě, to už víme. Ale že by ovoce mělo být mezi elektronikou, to se nám nezdá.

    "Prosím vás," zastavuje Holanďan prvního týpka s modrým tričkem Walmart, co tam doplňuje jogurty, "omlouvám se, ale nemůžu najít ovoce a zeleninu. Poradíte mi?"

    A teď, přiznejte se, čekáte vtipnou pointu.
    Já většinou i těm nejsmutnějším příběhům umím vymyslet zábavný konec.
    Ovšem tentokrát nic podobného není v mých silách.

    Klučina kývne a říká, že ovoce se zeleninou najdeme ve Walmartu o dva bloky dál, který je mnohem větší a nabízí tak komplet nabídku všeho možného.

    "To víte," dodává s americkým úsměvem, "tohle je jenom malá pobočka, tady najdete jenom to nejzákladnější zboží...."

    Bless you, America.
    Luc.

    New York City
    Pittsburgh
    NYC
    Cleveland
    Chinatown ve Washinghton DC
    Pohled na New York

    Pittsburgh
    Pittsburgh
    Někde na východním pobřeží
    Cleveland

    9. srpna 2016

    Z New Yorku: Módní agent mě zastavuje na ulici


    Nebudete mi to věřit, ale následující příběh se opravdu stal.
    Upřímně ale doufám, že nevěříte ničemu, co tady píšu.

    5th Avenue, New York City.
    Na kraji silnice chytám pokemony, když za mnou přijde nádherný kluk. Jak se vzápětí ukáže, nechce vůbec moje číslo, jak bych doufala. Je to scout jedné modelingové agentury, která sídlí nedaleko a ptá se mě, zda jsem někdy přemýšlela o tom, stát se modelkou.

    Prý by mě mohli zastupovat.
    Dává mi vizitku. Zve mě na fototesty do agentury. Ptá se, jestli mám smlouvu s jinými agenturami, portfolio fotek a zkušenosti s focením.
    "Tall, skinny and beautiful," opakuje mi.
    No teda.

    Takhle dojatá jsem byla naposledy tehdy, když mi po roce a půl vyndavali rovnátka.
     

    Ono se to v té Americe opravdu děje. Ti lovci talentů a módní agenti.
    Jsem tu 3. den a hned takováhle nabídka, panečku.

    New York, zasnila jsem se. To by byla destinace. A já od malička věděla, že sem patřím.
    Chci říct. Vždycky vás ten osud přeci zavane tam, kam patříte. I za cenu toho, že vás někdo nečekaně osloví na dovolené, když chytáte pikaču. A konec konců - jsem tu třetí den, ale už mám úplně jasno, na jaké adrese bych chtěla bydlet.

    Daniel se ještě ptá na můj věk. Když mu jej odhalím, vytřeští oči.

    "Ah, that old? In that case...,"
    That old? Trošku mi zamrzne můj americký úsměv na rtech. Ano, už mi není patnáct ani dvacet, ale tělo mám jak leckterá třináctka před vývinem! A ve tváři (skoro) ještě ani vrásku. Ovšem, narazili jsme na číslo jménem věk.
    New York, baby.
    Takže se asi spíš loučíme. Vyměnili jsme si kontakty, začal mě sledovat na Instagramu (tak to udělejte taky, jo?) a prý si napíšeme.

    "So," dodává nakonec, "keep looking young, lady!"
    A já vím, že je to v háji a že je úplně jedno, na jaké adrese bych tu doprčic chtěla žít. Vrátím se hezky do Prahy na Žižkov a jednou budu ledatak svým vnoučatům vyprávět, jak jsme mohli mít v New Yorku bejvák.

    Kdybych se bývala byla narodila tak o deset let později. Spíš patnáct.


    Luc.


    1. srpna 2016

    Nejlepší letní čtení. Hodně stylu, lásky a humoru.



    Noční stolek zatížen knihami, slibem, že začnu mnohem víc číst a černým svědomím, jelikož se mi to zatím tolik nedaří. Přesto aspoň posílám pár titulů, které se výborně hodí na pláž.

    Felicia Day - Jak (ne)být divný na internetu, JOTA


    Tuhle knížku mi poslali z Neoluxoru. Nevím, co mi tím chtěli říct.

    Americká blogerka, herečka a online hvězda Felicia Day se zařadila po bok dalších amerických blogerek, které vydávají své blogy knižně. Jenny Lawson a její Fakt se to stalo? jsem konec konců taky kdysi dostala. Pro změnu od kamarádky, jež hlásala, že to je nejvtipnější americká blogerka a že se jí v mnohém podobám.


    Jenny Lawson i Felicia Day mají (každá svou a jinou a jinak těžkou) duševní poruchu. Jenny víc než Felicia. Být blogerka ve Státech, hned jsme nejlepší kamarádky.

    Ke knize tak můžu napsat jediné - je to šílené. Místy netušíte, jestli tohle autorka myslí vážně, jestli zkouší, zda máte smysl pro ironii a nadsázku v té nejvyšší možné míře, občas vás to rozlítí, ale povětšinou se skvěle bavíte a hodně se nasmějete. Je to vlastně dost na hraně. I proto, že víte, že za každým humorným příběhem je možná i spousta vnitřní rozpolcenosti a bolesti.

    Jennifer L. Scottová - Madame Chic, Mladá Fronta


    Aneb jak být elegantní každý den a zápisky o stylu z Paříže čtivou formou očima Madame Chic. Jednoduše praktický průvodce světem stylu, společenského chování, oblékání a elegance. Ač takřka příručka, měla by se tahle knížka objevit v povinné literatuře někdy na druhém stupni.

    A ten boží pytlíček do kabelky koupíte na Loveyourhome.cz :-)

    Pařížanky totiž můžou mít spoustu dětí, spoustu práce, spoustu tašek s nákupy, ale nikdy neztratí vrozenou eleganci. My Češky to vrozené nemáme, ale smysl pro krásu si pomalu a postupně budovat můžeme. Madame Chic to určitě probudí. A Madame Chic na úrovni vás zase provede chováním ve společnosti.

    Michaela Dombrovská - Pořádek (nejen) v hlavě, GRADA


    Míša Dombrovská působí na první pohled jako éterická víla, přitom je to jedna z nejsilnějších žen, co znám. A protože ji znám, léta ji obdivuju a vím, jak žije, tak vám její nejnovější knížku nejen s čistým svědomím doporučím, ale nejradši bych vám ji i vnutila.


    Začněme pořádkem v hlavě. Konec konců, Míša je autorka Pravidel pozitivního sobectví, takže se můžete spolehnout, že ví, o čem mluví. Pořádek v hlavě se pak projeví i pořádkem v životě, pořádkem v bytě, pořádkem ve vztazích. Prostě pořádkem na všech frontách.

    Míša vám ukáže, jak stačí udělat pár základních kroků a začne se všechno v životě propojovat. Píše to neuvěřitelně laskavým způsobem, který nepoučuje, ale velice jasně ukazuje možnosti. V knize samozřejmě nechybí ani konkrétní tipy a nápady a milovnice minimalismu si tu přijdou na své.


    No a pak se v té knížce taky píše, že autorka blogu Život Podle Lucie je velkou propagátorkou přírodní kosmetiky a že máte číst její blog. Což je samozřejmě taky pravda. To jenom pro pořádek.

    Anne-Marie O´Connorová - Dáma ve zlatém, Metafora


    K létu patří lovestory. A Dáma ve zlatém je strhující příběh mistrovského díla Gustava Klimta a slavného portéru Adél Blochové. To, co prožívali v soukromí a co ukrývají Klimtova díla je jen malým dílkem celé knížky.

    Oba hlavní protagonisté totiž umírají už v první čtvrtině knihy. A zbytek? Osudy desítek židovských rodin ve Vídni během 2. světové války i po ní. Jestli vás zajímá vídeňská smetánka a umělci 20. století, začtete se snadno. Pokud vás zajímá druhá světová, začtete se okamžitě. A pokud si žádáte velké a srdceryvné (a skutečné) příběhy lásky, od knížky se neodrhnete.


    Ač si počtete o té největší krutosti války a jasně daných historických faktech, autorka si dala záležet, aby vypíchla ty nejzajímavější osudy vídeňských rodin. Ne vždycky to končí happy endem, ale po dechu budete lapat celých 454 stran.

    Autorce tak patří můj obdiv za to, že ukryla učebnici dějepisu do roucha napínavého příběhu a překladatelce za to, jak skvěle to zvládla přeložit.

    Tak. A teď bude tíha na vašich nočních stolcích.
    Muhehe.
    Luc.


    25. července 2016

    Pátráme: Po mé minulosti prostitutky. Bližší informace hlaste na policii.



    Říká si Leonhard75 a na Instagram mi poslal zprávu:

    "Pokud nepřestaneš s negativními komentáři na LB Models, heknu ti účet a zveřejním veškeré informace o tvé minulosti prostitutky."

    Víte, já si na období své prostituce vůbec nedokážu vzpomenout. Neříkám, že se tak nemohlo stát. Jen si nic takového vůbec nevybavuju a ať tady hledám kde chci, nikde nic nemůžu o svých sexuálních službách najít. Předpokládám, že - jak se znám - bych měla určitě někde schovanou kartu klientů s podrobnými popisky, ale i nabídku jednotlivých služeb s ceníkem v eurech.

    Takže. Vyhlašuji mezinárodní pátrání. Snažně vás tedy prosím: Pokud máte nějaké bližší informace, které by nás mohly navést na stopu mé nemravné minulosti, neprodleně je hlaste na policii. 

    Děkuji,
    Luc.

    18. července 2016

    Narozeninová oslava, na kterou jsme ještě nezapomněli

    Fotil: Ronald Kleijn

    "Vy jste přežil dětství v dvougeneračním domě a ještě jste prošel psychologickými testy? Odolný jedinec!"

    Zatímco babička s dědou měli dva pokoje a koupelnu, my - naši a já se ségrou - obývali zbytek domu. Na kom to zanechalo největší psychickou újmu už se můžeme jen dohadovat, ale já tvrdím, že ten den, kdy měla babička narozeniny, to byla ségra.

    Bylo jí asi 5 let, když babička slavila pětašedesátku.
    Ráno jsme se tak všichni na tu pařbu vyfikli, zabalily se veledary - nové cejchy, vařečka a pletený ponožky -  a šlo se do místnost vedle babičce popřát.

    Vedle v místnosti už byly nachystané chlebíčky, brambůrky, jednohubky a půllitry na přípitek.


    Jako vždy jsem já byla nucena oblažovat slavící babičku svou hrou na harmoniku, zatímco slavící/nebohá babička byla nucena to poslouchat a ještě s úsměvem na rtech.

    Po půlhodince mého prznění jedné lidovky za druhou, byla narozeninová párty v plném proudu. Odvázal se i děda, který se snažil chytat a zpívat aspoň refrény jednotlivých písniček, byť marně.
    Naši seděli spořádaně u stolu, kde ségra prstíkem dojížděla poslední drobky z chlebíčků, brambůrek a jednohubek.

    A pak jsme šli babičce popřát!
    Pětiletá sestřička s pletenými ponožkami za zády podala tu ručičku, kterou vyjížděla drobky z celé oslavy a popřála:

    "Hodně štěstí, zdraví a ať se ti u nás líbí."

    Tak určitě, babi. Po padesáti letech v tomhle baráku by ses konečně mohla cítit jako doma!


    Všichni jsme se začali bestiálně smát, čímž jsme sestřičce zadělali na doživotní návštěvy psychiatrů. Utekla se vybrečet za gauč.
    A dodnes není schopná popřát nic jiného než "hodně štěstí, zdraví," jelikož ví, že v jejím případě se originalita nevyplácí.

    Ale jak už jsem tu párkrát říkala - my ji máme rádi i tak.
    Nějaká zajímavá narozeninová přání u vás?
    Luc.


    11. července 2016

    Robert Fulghum v Praze: Lucie, zabav ho!


    To studujete fungování pokožky a aromaterapii, abyste se ocitli v práci tváří tvář Robertu Fulghumovi. Tomu Robertu Fulghumovi, který po světě prodal snad nějakých 15 milionů knih a do Prahy teď přijel propagovat svou nejnovější knihu Poprask v sýrové uličce.

    Příliš se toho po mně nechtělo, to uznávám. Dokud šlo jen o to najít mu tlumočnici a blogerky, jež by s ním udělaly rozhovor, byla jsem v klidu. Ovšem kamarádíčkovat se s Argem, které Fulghumovy knížky už léta vydává, se nevyplácí.

    Lucie, doveď ho na piknik!


    "Lucie? Robert končí rozhovory v 18:00. Potřeboval bych ho ve 20:00 dovézt na piknik se čtenáři. Odvedeš ho na hotel a pak ho vyzvedneš. Já to nestíhám, ale ty to zvládneš!"

    Samozřejmě, že to zvládnu. A když si bude chtít povídat o zahraniční politice, světové literatuře či historii Prahy, vždycky můžu předstírat, že anglicky nemluvím.
    Omluvně se usměju na Fulghuma.

    Robert Fulghum, davy lidí a já jako bodyguard!

    Po rozhovorech jej odvádím z Pařížské na hotel* na Václavák, když ve výlohách knihkupectví vidíme samé jeho plakáty, anebo ještě hůř - na ulici spoustu lidí, co ho okamžitě poznávají a chtějí se s ním fotit. Václavák je najednou ještě přeplněnější než obvykle, lidi se otáčejí a ne, kvůli mé mini sukni to rozhodně není.

    Aura osobnosti


    Piknik v parku s Fulghumem přilákal desítky lidí. Všechno je připraveno - deky, jídlo i pár litrů vína. Pojďte si sednout a poklábosit.

    Nikdo nesedí. Nikdo nejí. Nikdo nepije.
    Robert Fulghum zapáleně povídá o svém životě a hlouček čtenářů fascinovaně stojí proti němu s otevřenou pusou a poslouchá.


    Ještě jednou - nikdo nesedí. Nikdo nejí. Nikdo nechce ani víno. Free wine a oni se opíjí Fulghumem!
    Soucitně to tak dopíjím a dojídám já.

    S Fulghumem na pokoji


    Ano, ano. Je to tak. Člověk tady studuje nějaké fungování pokožky, aby se najednou ocitl u Fulghuma přímo na pokoji.

    Robert Fulghum přijel do Prahy na 6 týdnů, které má plné tiskovek, rozhovorů, přednášek po školách a s Lukášem Hejlíkem hlavně Listování. Program je narvaný k prasknutí, třeba jen Listování má někdy vystoupení i ve 4 různých městech za den. A Fulghum pak musí (nejraději vlakem) zpátky do Prahy. Příští rok mu bude 80.

    Poprask v sýrové uličce a s věnováním

    Já přišla, abych s ním domluvila termín rozhovoru s Míšou Dombrovskou, autorkou knížky Pořádek (nejen) v hlavě a jeho veliké fanynky.

    To ale není důležité, co jsem tam šla dělat. Důležité je, že už vždycky budu moci svým vnoučatům říct: "Vy máte Roberta jako povinnou četbu? Mno, tak toho si přečtěte. S tím jsem kdysi byla na pokoji."

    S Fulghumem na Náplavce


    A zatímco tady - Lucie na pokoji s jedním z nejprodávanějších amerických autorů - měla být pointa, není. Fulghuma mi totiž vyfoukly na Náplavce moje vlastní čtenářky.

    To bylo tak.
    Robert Fulghum vystupoval na Náplavce, kde byla posléze i autogramiáda.
    Že na ni přišli samí dvacetiletí, to mě trošku překvapilo.
    Ale doslova mě potěšilo, že v řadě na podpis se našly i čtenářky mého blogu, co se se mnou hned daly do řeči.

    I tady by mohla být pointa.

    Blogerka sdílí čtenářky s jedním z nejprodávanějších amerických autorů. 
    Nebo: Lucii van Koten čtou i čtenářky Roberta Fulghuma. 

    Ale pointa to není. Bohužel. Tak vám to aspoň zvýrazním a projedu kurzívou, aby vám to neuniklo.

    Pointa je následující: tyto moje dvě krásné čtenářky nakonec pozvaly Fulghuma "na jedno".
    Ten měl sice odjet na Harleyi s Argem, ale Harleyi dal vale a bez mrknutí oka se rozloučil a odešel do tmy se čtenářkami.

    Blondýnka zleva a brunetka zprava. Moje a jeho čtenářky.

    V půl druhé ráno psaly, že je Fulghum v pořádku na pokoji.

    Takže si to shrňme: Robert Fulghum je boží. Moudrý a brutálně vtipný.
    Já už se s ním asi neuvidím, ale pokud plánujete Colors of Ostrava, kde bude hostem, pozdravujte ho, prosím, ode mě.

    K čemu vy jste se dostali jak slepí k houslím?
    Luc. 

    * A ne, v hotelu na Václaváku už ubytován není. Co dostanu za to, když prozradím jeho novou adresu?



    5. července 2016

    Nejlepší zdravá kosmetika léta 2016!



    Stává se pravidlem, že o kosmetice píšu jen jednou za každé roční období.
    To jsem to dopracovala. 
    Na svou obranu říkám, že díky tomu všechno maximálně otestuju.
    A protože už dozrál čas, tady je seznam toho, co mi na jaře padlo do oka. Ideální na léto.

    EONÉ - Kalisto balzám na ruce


    Nad touto kosmetikou se zastavme. Pro mě je zcela neznámá, i když si pozornost zaslouží. Značka, která vyrábí převážně olejové výrobky a dokáže namíchat skvělé hydrofilní oleje, očividně klade větší důraz na složení výrobků, než na design. Což vlastně kvituji, protože je balzám příjemnější a pro pokožku šetrnější než mnohé všemi barvami hrající produkty s nápisem BIO.



    A jaký je balzám na ruce? V první řadě bych dodala, že jde spíše o konzistenci tělového mléka než krému, což je sympatické, protože se rychle vstřebává a během minutky tak můžete ouřadovat bez mastných rukou. Jinak vás ale čeká skvěle vyživená pokožka rukou, protože ve složení najdete shea butter, rostlinné oleje a extrakty z bylin či éteráčky. EONÉ nemá BIO certifikáty, ale jak už bylo řečeno - složení je hezké, bát se toho nemusíte :-)

    TOPVET - Balzám na rty


    Jednoduché a účinné. Není potřeba asi říkat víc. Kalíšek s krásným retro obalem, obsahuje rostlinná másla a vosky, a hodí se tak - hlavně díky své vůni - na ošetření rtů, ale klidně i jako SOS balzám na přesušená místa kdekoli po těle. 30 ml je celkem velké množství a užijete ho bohatě celé léto. A nezklame vás.


    UGLY - Zubní pasta Raw Epic Cinnamint


    Oujé! Jak já ty konvenční zubní pasty nemám ráda. Pěnidla v nich obsažená by měla patřit na drhnutí nářadí od oleje, nikoli do pusy. Vítám tak alternativy bez pěnidel - ostatně, ten rozdíl, kdy si pusinku nepřesušujete, poznáte brzo a snadno. Člověk není tolik náchylný k tvorbě koutků nebo aftů.

    UGLY raw pasty neobsahují fluorid, sodium sulfate, parabeny, umělá barviva, konzervanty, pěnící látky, zahušťovadla, stabilizátory, umělá sladidla, glycerin, lepek a žádnou geneticky modifikovanou složku. A sázejí na samé skvělé příchutě - já mám třeba mátu se skořicí. 




    Na téhle pastě vás překvapí jedna věc a to barva! Hlavní složkou je jíl, takže jak vtipně říká výrobce: "Keeps your mouth clean and your sink dirty!" Pravda, pravda. Zatímco zuby to vydrhne i přes zelenou barvu skvěle, umyvadlo budete muset opláchnout po každém použití. :-)

    Purity Herbs - Highlander Cream - krém pro horaly


    Islandský vydatný krém má sloužit především pro mrazivé počasí. Ale pakliže je krém určen do nízkých teplot nebo extrémních podmínek, měla by celá emulze sloužit i v opačném případě - i v případě vysokých teplot a sluníčka.

    A nač používat vydatný krém v létě? Inu, já třeba na noc a suchá pleť jej užije určitě i přes den. Nejde o olejový balzám, vstřebává se okamžitě, pleť se leskne jen mírně a suchá místa nepnou, pokožka nešupinkatí. Dá se tak použít pro celou rodinu a na celé tělo.


    A jestli něco opravdu hodně oceňuju, tak to množství bylinek z Islandu - mrkněte na složení! Myslím, že takhle nabušený krém jsem ještě neviděla. Divoká příroda v jednom malém kelímku. Jen jediné, co mě na krému nebaví, je vůně. Zvykla jsem si, ale vonět mi to ještě nezačalo. Přesto doporučím s naprosto klidným svědomím dál :-)

    HONESTLY pHresh - Deodorant Sugar Mint


    Vůči tuhým deodorantům bývám trochu skeptická, ale tahle věc mě mile překvapila. Podle výrobce obsahují účinný enzym, který zabraňuje bakteriím šířit zápach a aloe vera udržuje přirozené pH pokožky. Voní po mandarinkách s příměsí svěží máty a ač je to vůně celkem výrazná, nepřebije parfém. Průměrné teploty letošního léta zvládá deodorant bez sebemenších problémů, ve velkém horku je lepší jej nanášet dvakrát denně.


    A jelikož je pHresh o kus větší než bývá zvykem u většiny deodorantů, vydrží pár měsíců. Poměr cena/výkon mi tak přijde skvělý!

    COSM´ETIKA - BB krém


    Že mám Cosm´etiku osobně ráda už řadu let, to se ví. Ostatně, neznám moc lidí, co by ji rádo nemělo. Líbí se mi, když si značka piplá složení a uvede na trh jen to, co je minimálně boží! A u BB krému se to opět povedlo.

    Jeden odstín. S tím, že víc jich rozhodně není potřeba, jelikož se BB krém  - díky mikrokrystalické celulóze - skvěle pleti přizpůsobí a sám začne na tón pleti reagovat. Konzervován je navíc stříbrem, které póry dezinfikuje a zabraňuje bakteriím, aby se množily. Při pravidelném používá tak může BB krém předcházet nebo alespoň zmírňovat formy akné.


    Stříbro jako konzervant a "přizpůsobivý" odstín je zase ta věc, která Cosm´etiku odlišuje. Potěší vás možná příjemná vůně a netřeba dodávat, že jde o výrobek VEGAN.

    ZAHIR - BIO arganový olej


    O Zahir kosmetice už jste určitě četli. Do Česka se dostala díky Veronice, kterou mám jednak moc ráda jako člověka a jednak ji uznávám jako téměř odbornici na bylinky a přírodní kosmetiku. A tahle Veronika objevila v Maroku Zahir kosmetiku, zavítala do výrobny a tolik jí to učarovalo, že se prokousala veškerou legislativou, aby to sem mohla dovážet.

    Dostala jsem od ní spoustu výrobků, ale začněme arganovým olejem. Ten už si představovat nebudeme, bylo o něm napsáno hodně a zkoušel jej snad každý z nás. Já se k němu po létech vrátila, abych si znovu ověřila, že je to skvělý olej, který se dobře vsakuje, neumastí a výborně zregeneruje.


    Veškerá výroba tohoto arganového oleje je ruční, což je na tom to nejlepší. Od sběru oříšků až po lisování oleje. A jak argaňák voní? Není zbaven své typické vůně, jen není tolik štiplavá (nakyslá?) jako jsem byla zvyklá. Hlavně ho ze sebe nijak necítím ať už ho dám pár kapek na obličej či přimíchám do krému. Takže jestli si rádi vyzkoušíte něco nového, mrkněte se po téhle značce. Už se celkem zabydluje na pultech bio obchůdků :-)

    A teď vy. Co jste objevili za kosmetické novinky?
    Děkuju,
    Luc.


    27. června 2016

    Útěk z dětského tábora

     
    Na obranu své sestřičky říkám, že je velice oblíbená v kolektivu.
    Jen jí ten kolektiv nesmí lézt moc na nervy.
    Což jsme zjistili až den poté, co jsme ji slavnostně odvezli na její první (a zároveň poslední) dětský tábor.

    Byla to velká sláva! Dokonce i to archivní víno, které jsme měli otevřít až v moment, kdy se objeví nějaký amant, co o mě projeví zájem, jsme načali. Vidina 14 dní bez dítěte, které zavíralo pusu jedině pokud jedlo, byla totiž víc než amant!

    Ségru jsme odvezli i s dodávkou jídla v sobotu odpoledne.
    Ve středu nám od ní dorazil dopis. I s mléčným zubem.

    Ahoj mami a tati, 

    máme se tu dobře, jídla je tu dost. Zima tu není a skamarádila jsem se s holkama. V sobotu jsme měli táborák a zpívali jsme. Ale v neděli mi vypadl zub, tak ho posílám, aby se vám po mně nestýskalo.  

    Nám se nestýskalo.
    Ve středu přišel dopis s mléčným zubem, sestřička ovšem dorazila o den dříve.
    Už v úterý jsme pro ni museli jet. Volali nám vedoucí tábora, že malá to nedává a pro efekt nám k sluchátku dali okusit na vlastní uši její brekot, nářky a vzlykání.

    Takže ano.
    V sobotu jsme ji odvezli.
    V úterý si ji zase přivezli z extrémně drahého prodlouženého víkendu.
    A ve středu dorazil zoubek, aby se nám nestýskalo.

    Ségru prostě nešlo nemilovat.

    Nějaké vaše zážitky z táborů? O těch svých už jsem psala tady: 5 věcí, které jsem nesnášela na letních táborech.

    Luc.