16. srpna 2017

Zpíváme v dívčím domově. ABBU.


Dívčí domovy.
To je přesně to zařízení, kde jako srílandská dívka skončíte, když vás znásilní, vy otěhotníte a rodina vás tím pádem vydědí. Jakmile porodíte, dáte dítě do sirotčince, který je hned ve vedlejším vchodě. V domově pak chodíte do školy a snažíte se naučit něco, co vás jednou bude živit.

My s Julií, mou holandskou spolubydlící, přicházíme, abychom dívky poznaly a případně jim pomohly s angličtinou a úkoly. Dívek může být necelá stovka a ač jsou o něco málo starší, povětšinou vypadají na dvanáctileté holčičky. 

Ze začátku jsou nezkrotné. Nehodlají se nám představit, nehodlají mluvit anglicky, nehodlají spolupracovat. Hihňají se a pomlouvají nás. "Fajn, tak asi půjdeme," říkám teatrálně a schválně vyndavám z kabelky zrcátko a rtěnku, abych si nalíčila rty.
"To je hezká barva," ozve se ta nejukřičenější anglicky.
Jop, mám je, potvory!

"Co děláš za práci?" ptá se další. "Pracuju s kosmetikou," odpovídám jednoduše, protože nevím, jak bych jim svou práci přesně vysvětlila. "Ty máš beauty salon?" ozve se třetí.

"Kolik ti je?"
"Odkud jsi?"
"Máš sourozence? Mladšího nebo staršího? Jak se jmenuje?"
"Jseš už vdaná?"
"Máš přítele?"

Helemese. Tady někdo skvěle ovládá angličtinu. To jsou mi věci!

"Zazpíváte nám nějakou anglickou písničku?" zeptají se nás s Julií. Žádnou neumíme, žádná nás nenapadá a vůbec - já zpívat neumím. Nezpívám si ani ve sprše a sama pro sebe si maximálně tak pobrukuju. Snažíme se je přimět, aby měly slitování samy se sebou, ale trvají na tom. Jedna nám dokonce přinese učebnici s textem písně "I have a dream" od ABBY, jednou se ji prý učily, hrozně se jim líbila, ale už si nepamatují tu melodii. Neznáme ji?

A tak se osmělujeme a začínáme pět.
Je to tak tristní, že i opice ze střech raději odbíhají zpátky na stromy.
"I believe in angels" je na mě strašně vysoko. V ten moment mi ale dochází, že nejsem na hodině zpěvu a že je úplně jedno, jak to zpívám. Hlavně to musí být show. A tak přidávám na grimasech i zdivočelých tónech. Je to vlastně tak skvělé, že poslední sloku už zpívají s námi a nakonec nás odmění obrovským potleskem.

Ač si přijdeme jak největší idioti, v jejich očích jsme si získaly respekt.
Už si nás nedobírají, naopak hned běží pro učebnice angličtiny, aby nám ukázaly, co všechno probraly.

Jsou pořád tak dětské. Nejmladší je dvanáct a od běžné dvanáctileté holčičky byste ji nerozeznali. Má radost z každé pochvaly, chlubí se jedničkou z diktátu i slohovým cvičením, které napsala z celé třídy nejlíp. Je jako každá jiná v jejím věku. Jen s tím rozdílem, že tahle holčička už porodila a dítě jí bylo odebráno. 


"Přijdete zase zítra?" ptá se mě ta s nejlepší angličtinou, Camilla. Původně jsem měla jít do jiného programu, ale kývám, že ano. "Skvěle!" 

"A umíš past simple?"
"Dokážeš nás to naučit?"

"Ale zítra přijď v šatech a v rozpuštěných vlasech," říkají mi dívky ke konci a za ucho mi píchnou růžové kvítí.

LvK

14. srpna 2017

První setkání s dětmi: Radost z foťáku


První seznámení s dětmi v pátek nemohlo začít líp. Vyráběly si fotorámečky a já byla pověřena, abych je do rámečků nafotila. Jen portrét každého dítka.

Netušila jsem, že právě foťák dokáže s dětmi navázat takové spojení. Zatímco holčičky se chtěly převážně fotit s kamarádkou, kluci to celé pozorovali z povzdálí, předstírali nezájem a fotit se šli opravdu s velikou nechutí.

Na celém focení děti nejvíce bavilo si zpětně fotky prohlížet.
Když se fotky líbily holčičkám, daly palec nahoru a začaly radostí poskakovat. Pokud se jim nějaká fotka nelíbila, donutily mě, abych ji okamžitě smazala a nafotila je ještě jednou a líp.

Jedna holčička byla zabraná do malování a focení ji nebralo. Šla jsem za ní a vysvětlovala, že bych si ji potřebovala vyfotit. Naznačila, že to dokreslí a přijde.

Přišla. Když jsem jí ukázala, kam si má stoupnout, zcela přirozeně si prohrábla vlasy, poletující pramínky dala za ucho, utáhla culík, rukama uhladila sukýnku a narovnala záda. Byly jí čtyři roky. 


Tohle gesto, které trvalo maximálně pár sekund, naprosto vystihlo celé ženské pokolení ve chvíli, kdy se potřebujeme líbit. Byla kouzelná.

Kluci se mi mezitím houfovali u foťáku, aby se podívali na pořízené snímky. Ne snad kvůli tomu, aby zkontrolovali svůj vzhled, ale proto, aby zkontrolovali, jak vypadají ostatní kluci. Pokud došli k závěru, že jejich kamarád vypadá na fotce jako větší frajer, šli se - i přes tu obrovskou nechuť - nafotit znovu.


LvK

13. srpna 2017

Srí Lanka: Seznámení s dobrovolníky

S Ruby po mém prvním workshopu s dětma a zároveň v její poslední den.

Přijíždím do centra pro dobrovolníky a dozvídám se, že pokoj budu sdílet s jednou Holanďankou. Jak příhodné. "To si budeme rozumět," říkám jí na pozdrav. Julie, jak se jmenuje, je studentka hotelovky z Harlemu, odkud pocházel můj tchán a já tam nikdy nebyla. Studuje však v Maastrichtu, loni byla jako dobrovolník v Nepálu a jak říká, neví, co se životem. Je jí osmnáct.

Do Prahy prý jezdí často, má tam přátele a jestli jsem prý někdy byla u nich v Nizozemí. Tak jí povídám o Holanďanovi a poprvé ho před někým cizím oslovuju jménem. Vyprávět Holanďance o Holanďanovi, kterému říkám Holanďan, mi přijde dost uhozené. 

Chvilku poté, co se dostaneme na pokoj, někdo pod námi propukne v hrozivý pláč. "To jsou ty workshopy pro týrané ženy?" ptám se Julie. "Ne, ty tady nejsou, tohle bude někdo z dobrovolníků."

Další lidé, co sem přijeli pomáhat na tom jsou věkově dost podobně jako Julie. Je tu skupinka lidí z Číny, která je tu byla jen na týden, a tak dnes odjíždí. Podobné programy jim nabízí škola a oni díky tomu získávají i určitou praxi. Nemluví moc anglicky, čas tráví povětšinou jen spolu a kradou mi wifi. Jsou pořád online, což fascinuje i mě jako wifi-addicted blogerku. Jsou moc fajn, chodí si se mnou povídat a fotit se. Ukazují mi města, ve kterých žijou a já jim přes Google ukazuju Prahu a povídám o Evropě. Lámanou angličtinou mi říkají, že kdybych jela do Číny, tak mě provedou a bydlet můžu u nich. Jsou extrémně milí, když se odpojí. 

Pauline říká, že každý den je potřeba všechny emoce ze sebe smýt. Chodíme tak k oceánu.

Offline dobrovolníkem je tu i jedna sedmnáctiletá Američanka žijící v Anglii, dvacetiletý Angličan a osmnáctiletý Číňan. Jsou úžasně mladí, neklidní, nebojácní a rebelují tím, že tu pijou vodu z kohoutku. A pak je tu jedna úžasná 66-letá dáma z Nového Zélandu, Pauline. Je ve věku mé babičky, přesto tíhnu právě k ní.

"Vždycky jsem si tohle přála podniknout," říká mi. "A došlo mi, že to musím udělat dřív, než budu fakt stará!"


LvK

11. srpna 2017

Jako dobrovolník na Srí Lance


Nápad přišel v pondělí a ve středu už jsem rozbíjela prasátko.
Stalo se to příliš rychle na to, abych si to mohla v klidu promyslet.
Šla jsem do toho s tím, že pokud se tak má stát, stane se to.

Při registraci jsem musela vyplnit jméno, telefon a email na člověka, kterého budou kontaktovat v případě, že se cokoli stane.
*povinné pole
*povinné pole
*povinné pole

Nevěděla jsem, koho napsat, a tak jsem stránku vzteky zavřela.
Nakonec mi to nedalo a vrátila se.
Do povinných kolonek připsala Holanďana, aniž by tušil, co právě dělám.
 
Bát jsem se začala až v moment, kdy jsem odklikla platbu.
Na uklidnění jsem si šla sbalit šalvěj, tea tree, hřebíček, mátu a tymián a říkala si, že jsem stejně na nějaký ten nejdůležitější éterák zapomněla. Jo, citronelu! Po ničivých povodních, které Srí Lanka nedávno utrpěla, se hlásí o slovo malárie.

V době, kdy čtete tyto řádky jsem už druhý den v Galle, přístavním městě na Srí Lance, který mi teď na necelý měsíc bude útočištěm a odkud budu každý den vyrážet zase o kus dál do lokací, kde mám jako dobrovolník pomáhat - handicapovaným dětem, dětem v sirotčiních nebo naopak důchodcům.

Tak mi držte palce!
LvK

8. srpna 2017

Press trip Inlight, den třetí: Dneska se domů rozhodně nedostaneme!


Pátek měl být posledním dnem našeho výletu.
"Tady je to tak nádherný, že bych taky klidně zůstala. Klidně jenom o den dýl," rozplývala se Aňa. "Ale musím si na tahle přání dávat pozor. Já něco řeknu, sama tomu nevěřím a ono se tak vážně stane," zasmála se a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti.

Dopoledne jsme měly ještě volno, a tak jsme se nechaly převést přívozem a vyrazily na nákupy. Já si pořídila úžasnou námořnickou čepici a velice podobnou si pořídila i Aňa - jen o polovinu levněji. "Ty máš pevnější, z lepšího materiálu," snažila se mě utěšit, když jsem trucovala, ale zároveň neskrývala radost nad dobrým kaufem a škodolibý smích.

Původní vnitrostátní let do Londýna byl zrušen, agentka, která nám zařizovala letenky, tak objednala jako kompenzaci taxíka do Bristolu. Plány se začaly měnit z minuty na minutu a námi zabookované lety se začaly rušit jeden po druhým.




"Abysme nemusely přespávat v Londýně. Se srazí velryba s dinosaurem, uvízneme v zácpě a nestihneme let," žertovala Aňa, když usedala do taxíku. A jak řekla, tak se stalo.

Sedm hodin v dopravní zácpě před Bristolem, deset hodin v autě. Nešlo dělat vůbec nic. Pan taxikář, velice milý Rumun, nám sice řekl, že by měl končit v šest večer, ale že do Londýna se dostaneme nejdříve o půlnoci a on pak pojede ještě čtyři hodiny zpět do Cornwallu, tudíž musí zavolat manželce, že se nevrátí na noc.

Hluboce jsme se mu omlouvaly. "To je v pohodě," dodal s úsměvem. "Zase kolikrát za život člověk veze tři krásné studentky z Čech, že jo?" "A to je hezký," povídá Aňa, "člověk by čekal nějakého zpruzelého taxikáře, co bude nadávat celou cestu a on je místo toho ještě takhle milej."  

Ale upřímně - mohla to být právě Aňa, která mohla být zpruzelá. Po dlouhých hodinách v taxíku už nám totiž dochází, že ten večer už neodletíme. A Aňa má druhý den odjíždět s dětmi pryč, takže musí telefonicky zařizovat spoustu věcí. V osm večer to dokonce vypadá, že neodletíme ani v sobotu.

Nikdo z nás to nechápe. Několik letů jsme kvůli dopravnímu kolapsu nestihly, další lety jsou buď vyprodané, zrušené, posunuté nebo jednoduše selhává proces bookingu či platby. Místo zpruzelosti však Aňa přemýšlí, co to má všechno za důvod. "Pro něco se tak dít musí," říká. "Vždycky to tak je, ale člověk na to přijde až po čase."

Před půlnocí už jsme s taxikářem nejlepší přátelé, on se tak osmělí a pouští nám vlastní CD, které napsal, nazpíval a vyprodukoval. Chce slyšet náš názor. Slova se opět ujme Aňa, která zcela fundovaně rozebírá jednotlivé skladby a říká mu, že má úžasný hlas a prosí ho, ať se tomu nadále věnuje, že to rozhodně má šanci uspět. Mezitím si vše natáčí a sdílí se svými fanoušky, aniž by mu prozradila, kdo je a čím se vlastně živí.

Když konečně dorazíme do Londýna, nechce se nám s naším milým taxikářem loučit. A tak si od něj bereme vizitku s tím, že kdykoli přijedeme do Cornwallu nebo do Londýna, máme mu hned zavolat. Nakonec se s ním loučíme každá velkým objetím a pusou na tvář. 


Ač už jsme na hotelu, stále nevíme, kdy odletíme. Letenky nejsou.
Usedáme do lobby a objednáváme si láhev vína. Šest letů nám uniklo a teprve až ten sedmý pokus - ve dvě ráno - je úspěšný a my víme, že máme před sebou jen dvě hodinky spánku. Jsme unavené, zničené, ale podivně nadšené a ve skvělé náladě.


"Určitě to má všechno tohle nějaký důvod, uvidíte," říká mně a Petře Aňa a přeje dobrou noc. "Jo. Třeba jsme panu taxikáři dodaly sebevědomí, aby se víc věnoval muzice." 

V sobotu v poledne usedáme na letišti v Praze, v neděli večer nám přichází od Ani email:

"Tak jsem vám jen zapomněla napsat proč se to teda všechno stalo! Kdyz jsem šla totiž platit za parkoviště, tak mi řekli, že nic neplatím, že to mám přeci zaplacené až do soboty. Takže já to už dopředu zaplatila o den dýl. Bylo to vlastně všechno krásný..."

Aňa je nebezpečná. To prodloužení cesty si nevědomky tam někde ve vesmíru objednala už dávno před odletem...

Díky, Aňo!
LvK

7. srpna 2017

Press trip Inlight, den druhý: Výroba olejů, focení i porod


Druhý den našeho press tripu nás vyzvedla Mandy, aby nás odvezla na malou farmu, kde se Inlight vyrábí. Den začal vydatným deštěm, který měl sice brzy skončit, ale už tak jaksi narušil lehkost bytí. Jestli jsem si představovala Inlight jako obrovský dům plný kanceláří, mýlila jsem se. Zastavili jsme u malé farmy, kde v podkroví byla "zasedací" místnost (jídelna) s kuchyňkou, přes dvorek pak sklad, atrium a místnost, kde se celá alchymie děje - tedy kde se míchají oleje, macerují bylinky a výsledné výrobky se pak stáčejí do skleniček. 

U jídelního stolu nás přivítal celý tým - tedy asi šest lidí a část rodiny, jelikož Inlight je firma rodinná. Uvařili nám čaj, připravili sušenky a já měla připraveny desítky otázek na Dr. Speziu ohledně kosmetiky. Jestli jsem si myslela, že mi odpoví tak, že to dokážu použít do médií, zase jsem se mýlila.

"Jsem doktor, ale nechci zneužívat svého bílého pláště, abych lidi o něčem přesvědčoval," řekl mi hned v začátku, že rozhovor s ním bude asi nepoužitelný. "Já nepotřebuju někoho přesvědčovat o tom, aby mi věřil nebo následoval. Já bych si vlastně jenom přál, aby lidi šli za tou svojí pravdou a následovali to, kým jsou," dodal.

"Včera jsem měl v ordinaci sedmnáctiletou slečnu, která přišla s určitými zdravotními problémy, které se netýkaly kůže a já se jí zeptal, co chce dělat a kam v životě kráčí," pokračoval. "A představte si, ona to vůbec nevěděla. Já se díky Inlightu snažím dávat lidem určité informace a poselství a znovu zareagovat s pokožkou, ale člověk si Inlight musí najít sám a musí na to být připravený. Reklamy tu fungovat nebudou."

Podkroví s krbem a jídelnou
Vítejte v Inlightu! Tady se to celé děje.
Aňa a Mariano Spezia

Skvělé. Kvůli tomu jsem tady a nic z toho.
"No, tobě to asi moc nepomůže, ale pro mě je tohle vlastně ta správná odpověď. Jo, přesně tohle. S tím chci být spojována," usmívá se Aňa.

Ač stále nahrávám na diktafon, přestávám se soustředit na otázky, na které se tu stejně nedozvím konkrétní vědecké odpovědi, a užívám si toho, co Mariano říká. Není tu vůbec žádný signál, nechodí mi emaily a nikdo se mi ani nedovolá. Jsem tu vlastně "uvězněná" na jihu Anglie na farmě, poslouchám celý příběh a už po chvilce mi dochází, že tohle je asi jedna z nejkrásnějších chvil mého života. Hlavu i srdce zalije obrovský pocit smíření, vděku a míru, který mě doteď nepřešel.

Jakmile máme dopito, jdeme se podívat do "provozu". Aňa obléká bílý plášť a podílí se na výrobě Denního oleje. V odměrkách jsou připravené všechny potřebné oleje, váží se i obrovské množství vanilky a růžových poupat. Jedno poupě dostává na památku Aňa, jedno já.

To už je připravená fotografka, která všechno dokumentuje. Aňa vlastnoručně zpracovává růže a následně míchá koktejl bylin a olejů, který se nechá macerovat. Říká, že by tu klidně přes léto pracovala a že ještě dlouho bude vonět po vanilce a růžích.

Pak popojdeme sotva pár metrů a ocitáme se v parku plném jezírek a všemožných kytek a kachen. V Inlightu na Aňu chtěli udělat dojem, a tak připravili velké focení s anglickou fotografkou. Chtěli jsme přivézt i vizážistku, ale Aňa si přála udělat fotky co nejpřirozenější, a tak se sama nalíčí jen velice jemně a nasadí kabát s britskou kostkou. Vypadá úchvatně!


Mezi obědem a večeří ještě stíháme zastávku po pobřeží, a tak prosíme Mandy, aby nás zavezla na nějakou krásnou pláž. Procházíme se městečkem, přístavem a nakonec nás Mandy bere i k sobě domů, aby nám z obýváku ukázala úžasný výhled na moře.

Nadrcená vanilka a záplava růží. To všechno poputuje do denního oleje. 

Hned za Inlightem. Pro nás lokalita k focení.


Výrobna je spíše taková restaurační kuchyně. I proto, že se všechno, co se tu umíchá, dá sníst.     




Petra, spolumajitelka Biorganicy, Mandy a Aňa!
Srdce. Anino.

Na večeři jdeme do restaurace Royal Standard, která není vlastně ani luxusní, naopak vypadá naprosto fádně. Je ovšem vyhlášená svými mořskými speciality a jakmile přinesou talíř s jídlem, máme pocit, že jíme na tom nejlepším místě na světě.

A dozvídáme se novinku - Andrea, druhá majitelka Biorganicy, zrovna přivedla na svět syna Štěpánka. Jsme pořád bez wifi, ale zprávy už chodí. Než jsme odjeli, vtipkovala jsem a říkala Andree, ať nám cestu nezávidí, protože beztak bude rodit a slíbila jsem, že jí syna řádně zapijeme.

A tak jsme zapíjeli. Vydatně a skoro až do půlnoci. Radoval se celý Cornwall!
Věřím, že tomu malému jsme se tak postarali o hezkou budoucnost. Konec konců, kolik dětí může říkat, že si na jeho zdraví přiťukla i Aňa Geislerová?

Tak, Štěpánku, vítej!
LvK


Já jako kontrolor kvality! Namícháno skvěle.

6. srpna 2017

Press trip Inlight den první: Příprava v OliOla


Abych nějak vypadala, vzali si mě v OliOla studiu do parády.
V poslední době jsem moc neodpočívala a dost málo jedla, takže jsem půl den strávený v BIO oáze klidu jenom uvítala. Ale předně jsme se chtěly vidět s paní majitelkou Oli, na kterou jednoduše sedí označení "báječná ženská."



V osm ráno mi připravili kávu, snídani a naprosto dokonalou olejovou masáž Inlightem. V deset už jsem seděla v křesle kadeřníka, který mě před cestou ještě obarvil a učil mě - už podruhé - zacházet s fénem, stylingovými krémy a hřebeny. Mezitím mi přinesli malinový sorbet s ovocem a ještě mezi sorbetem a čekáním na barvu mě vizážistka Bára nalíčila.

Skoro bych až chtěla říct, že na mě nikdy nikdo nebyl takhle milej, ale to by se moje babička mohla urazit.


S vyžehleným obličejem a novými vlasy jsem totiž den na to odjížděla na press trip s Biorganicou do výrobny Inlight, kterou si přála vidět Aňa Geislerová. Ani já tam nikdy nebyla a strašně si přála poznat toho, kdo za Inlight stojí - Dr. Mariana Spiziu.


V Inlight nejsou příliš zvyklí na návštěvy, je to malá firmička o šesti lidech ležící v Cornwallu na jihu Anglie a když se dozvěděli, že by k nim ráda dorazila Aňa Geislerová, kterou znají z pohádky Fantaghiro (jsou to Italové), dlouho vymýšleli program.



Ve středu večer nás z letiště vyzvedla Mandy, obchodní ředitelka, úžasná Angličanka, která nás vzala ještě na pobřeží k moři. Slunce zapadalo, stmívalo se a foukalo, přesto jsme si užívaly pláž, studené moře a sbíraly oblázky. Aňa se rozhodla, že sem příště vezme děti, já, že si v Conrwallu najdu manžela. "A co tenhle?" nenápadně hodila Aňa hlavou ukazující na krásného mladého týpka z přívozu. "Ten je moc hezkej," kývla. Byl. Ale nezajímala jsem ho.


V Inlight pro nás vybrali úžasný malý penzion u svých přátel na farmě ve Falmouthu, kde nám paní majitelka každé ráno připravovala typickou anglickou snídani a silnou černou kávu.


A ráno si nás už vyzvedávala Mandy, aby nás odvezla do Inlight za dobrodružstvím.
Ale o tom zase příště :-)
LvK

17. července 2017

Podpatky


Jak říká Dita von Teese: "Musíte respektovat šaty, které máte na sobě. To ony určují pravidla."

Taková minisukně. Ta vás svou "délkou" vysloveně nutí být za dámu. 
Já z tohoto důvodu miluju podpatky. Jsou takovou mou malou hříšnou rozkoší, kterou nabírám síly, když je potřeba.

Když nasadíte podpatky, musíte stát nohama pevně na zemi. A to doslova. Musíte si být víc než kdy jindy vědomi svého těla, každého pohybu i toho, po čem šlapete. Zatímco v balerínkách cítíte na zemi každý hrbol a každý kamínek, na podpatcích si to všechno musíte ustát. Taky doslova.

Podpatky vás nutí se vyrovnat se vším, co vám přijde do cesty. Čím víc kuráže potřebuju, tím vyšší podpatky nasazuju. Je to jednoduchá rovnice. Chvilka nepozornosti může zapříčinit pád, ale věřte mi...na dvanácticentimetrových jehlách se fakt vynasnažíte nez(a)bloudit.

Umět na tom chodit a umět v tom chodit tak jde ruku v ruce.
Nic jiného kromě kuráže a zároveň pokory podpatky dodat neumějí. Pak už jsou jen módním nadčasovým kouskem a jednou z těch ženských zbraní, díky které můžete zapomenout na aritmetiku. Ať už to znamená cokoli.

Na kuráž!
LvK

13. července 2017

Závěrka od Miloše Urbana. Milostný příběh na poli digitálních médií, který vás bude bavit.



S Milošem Urbanem jsme se poznali loni v květnu, když probíhal casting na modelku na titulku jeho připravované knihy Závěrka. Nebyla jsem jednou z účastnic, protože jsme všichni věděli, že hlavní hrdinka Věra má vypadat docela jinak, než já.

Má mít obličej dítěte, ale tělo ženy. Což je u mě zcela obráceně. Vím, že by mi to gentleman Miloš, který je vždycky velice uctivý, nikdy neřekl ba ani nenaznačil - naopak, vysekl mi jeden z nejhezčích komplimentů, které jsem kdy dostala - ale vím, že si je toho vědom.

Když pak Závěrku dopsal a vydal, dostala jsem od něj výtisk i s věnováním.
"Modelce Lucii věnuje fotograf Miloš," napsal. Modelkou jsem mu totiž opravdu stála, protože společně s hlavním hrdinou knížky Matějem se začal focení věnovat i autor sám.

K Závěrce jsem se dostala až nyní v létě. Stála v řadě s životopisy silných, známých a úspěšných žen. A z té řady pěkně vybočovala. Když ale na ní došla řada, přečetla jsem ji během pár dní. Asi tak dvou a půl. Ten půl den jsem záměrně s čtením otálela, aby mi ten příběh tak brzy neskončil.

Děj se zdá být jednoduchý - amatérský fotograf pracující jako píárista objeví fotogenickou dívku, udělá z ní svou modelku a jelikož je mezi nimi jakási chemie, kterou fotoaparát dokáže zachytit, dobývají společnými snímky digitální svět. Ona je na první pohled nedostupná, on chladný až studený. Ona má tvář, on nápady. Úspěch, který jim sociální sítě přinesou, si pak každý vstřebává po svém a místo tvůrčího dua jsou tu pak dva lidé jdoucí proti sobě.

Kdybych to psala já, určitě by se do sebe hned zamilovali, udělali hvězdnou kariéru v zahraničí, vydělali spoustu peněz a žili šťastně až do smrti. Naštěstí to napsal Miloš Urban, který si s dějem (a se čtenářem) chytře pohrál.

V poslední třetině tak knížku odkládám, abych si na to dala deci dvě bílého. Přemýšlím, jak to Miloš všechno hezky poskládá dohromady. Je tam několik, řekněme třeba pět, střípků, které autor sem tam zmíní, aby děj obohatil, aniž byste tušili, že jde taky o pět berliček vedoucích vás do cíle. A to ještě velice zábavnou, čtivou a humornou formou.


Jsem si jistá, říkám si u vína, že jsem přišla aspoň na jednu z těch záhad, abych se následně ujistila, že takhle prvoplánový Miloš rozhodně není, že jsem mu jenom skočila na lep a že plány s hlavními postavami má docela jiné.

Závěrka, milostný příběh, který bude bavit muže stejně jako ženy, je uvěřitelný, promyšlený a dotažený do posledního detailu. 


Pokud vím, tak má Miloš jenom Facebook, ale očividně se v digitálních médiích orientuje lépe, než je ochotný přiznat. Závěrka je toho důkazem. A důkazem, jak tahle digitální doba dokáže zamíchat tím základním. Vztahy.

Díky, Miloši!
LvK

S Milošem na křtu Závěrky. Nevypadá to, ale dobře jsme se bavili. (On má víno ve druhé ruce, abyste si nemysleli, že piju jenom já!)

10. července 2017

Nejlepší zdravá kosmetika na léto



Jsou výrobky, které s sebou balím na dovolenou už řadu let a nedám na ně dopustit. A každý rok je rovněž několik novinek, které obměňuji. Plány na letošní léto ve jménu zdravé kosmetiky, co se postará o to, abyste se na podzim nevraceli s přesušenou pletí, jsou jasné:

Martina Gebhardt - Bronzující fluid


O lehkém tónovacím fluidu MG jsem tu psala, ale s příchodem léta je opět potřeba si jej připomenout. Miluje ho rovněž má matinka, které ho dávám pravidelně k narozeninám. Lahvička o 100ml jí - v lednici! - vydrží pořádně dlouho, stejně jako bronz, kterým se chlubí ještě před Vánoci.

Lehkým fluidem MG lze v létě nahradit arzenál BB krémů, podkladových bází i make-upů. Tónuje okamžitě, aniž by zanechával mapy. Kamarádka Lucka, která mě na něj kdysi přivedla, zásadně nanáší ve třech vrstvách. Místo solárka. Já jej zase používám na vylepšení vzhledu nohou. Každopádně - když mrknete na samotné složení, zjistíte, že ač je to konzistencí spíše tělové mléko než krém, je plné olejů, takže jej můžete použít i místo denního krému. Jen pozor - u celé značky Martina Gebhardt platí, že je potřeba výrobky skladovat v chladu a mimo sluneční paprsky. I to vypovídá o kvalitě.

Cosm´etika - Matující bronzer


Další letní klasika, kterou vlastně ale neměním ani na zimu. Tmavě hnědý bronzer je bez shimmeru, takže jej používám místo tvářenky, místo očních stínů a často i jako stín na obočí. Na dovolenou pak už beru jen balzám na rty, řasenku a štětečky a mám o obličej vystaráno. Dobré je, že s ním zvládnete udělat i kouřové líčení, když je nejhůř. V zimě jej zase používám v linii těsně pod tvářenkou, dodává na plastičnosti. A boduje vždycky, jak s ním někoho líčím.

Couleur Caramel - Bronzující perly


A pokud naopak trošku shimmeru a třpytu požadujete, pak zkuste perlový pudr od Couleur Caramel. Nabízí se ve dvou odstínech, přičemž já opět zůstávám věrná bronzové, ale pro blondýnky a bledule pak výrobce má i perly ve světlých barvách, které lze použít jako rozjasňovač všude tam, kde je potřeba - na líčka i na víčka. Efekt prozářené pleti je opravdu moc pěkný!

BioAroma - Šampon tonizační


BioAroma šampon mě velice příjemně překvapil - pění maličko, ale přitom myje skvěle a vlasovou pokožku - jakkoli to může znít zvláštně - osvěží. Svým složením má vlasy tonizovat a pomáhat při problémech s padáním vlasů, o což se má postarat především kombinace éterických olejů: rozmarýn, tymián, šalvěj, vavřín a citron. Vtipné je, že všechny tyto jednotlivé éteráky mám doma, protože s nimi léčím spoustu bolístek. Shodou náhod jsem o některých z nich psala i do speciálu o bylinkách pro Blesk Zdraví, který najdete na stáncích už brzy.

Šampon jsem si tudíž nemohla nechat ujít a jsem ráda, že se zařadil mezi mé oblíbence, po kterých se vlasy dají dobře upravit, nejsou vysušené a zaknocené. S padáním vlasů jsem si své užila v minulosti a vím, že šampon je pouze jednou z mnoha pomocných berliček k úspěchu. Pokud bych však měla určit nějaké EO právě na padání vlasů, určitě by tam rozmarýn, šalvěj a citron nechyběl, v šampon mám tak naprostou důvěru.

Akamuti - Maska Beauty Růže


Prášek z růže, čistý nebarvený růžový jíl, prášek z marshmallow a heřmánek. Toť celá věda, která má v konzistenci s vodou či olejem pleť vyživit, jelikož jíl je bohatý na řadu minerálů, zklidnit, zahojit, rozzářit a stáhnout póry. Tady se mi vždycky vyplácí: čištění pórů → smíchat s vodou. Vyživit suchou pleť → jednodruhový rostlinný olej. V obou případech zůstává pleť lehce provoněná růží a pohled bez známky únavy. Je to spíše taková lahůdka, kterou se lze zkrášlovat kdykoli během roku.

Karel Hadek - Gothea Dream


Když mi před rokem a půl dával na semináři Karel Hadek bílou lahvičku se sérem, ať ho vyzkouším a napíšu mu, netušila jsem, co mám očekávat. "Lucinko," řekl mi líbezně "nic silnějšího už nenamíchám. To už snad ani nejde. Je to hodně koncentrované, zatím jsem tak namíchal jen pár kusů. Ale vyzkoušejte a napište mi, co na to říkáte."

Po pár měsících jsem mu psala, že mu sice pěkně děkuju, nicméně mě netěší, že to nelze nikde koupit, protože bych prosila další dávku. A dočkala jsem se. Sérum se brzy uvedlo do prodeje.

Nazývám jej láskyplně "leštidlo na ksicht", což přesně vystihuje to, jak si tohle lecitinové sérum poradí s váčky, drobnými vrásky či otoky v obličeji. Díky vysoké dávce lecitinu, který je součástí toho, co sama pokožka vytváří a vylučuje, je Gothea Dream velice přínosným elixírem pro pokožku. Já sérum používám místo očního krému, doplňuju už jen balzámky Inlight, protože ty jsou zase tím nejlepším na poli olejové kosmetiky, bez které se rovněž neobejdu.

V téhle péči jedu už řadu let, přesto s tropickými vedry tohle kombo oceňuji nejvíce. Zamezuje vysoušení pleti, což předchází řadě problémů i předčasnému stárnutí.

MontBrun - Čistící mléko na obličej a oční partie


Když někam vyrážím, musím minimalizovat kosmetickou taštičku a zmenšovat balení. Letos jsem tak po dlouhých letech vyzkoušela odličovací mléko od MontBrun, které se vyrábí ve dvou velikostech, včetně té cestovní 50ml. Určitě vás mile překvapí nádherná a na kosmetiku s EcoCertem nezvyklá vůně, která mi připomíná nejvíc asi zralé broskve s borůvkami. Make-up odstraňuje výborně a jako u všech odličovačů platí, že je potřeba ještě tonikum.

Akamuti - Aromaterapeutický roll-on síla květů


V létě zmenšuju taky kabelky a z obřích pytlů se stávají titěrná psaníčka, kam schovám jen balzám na rty a malý roll-on s vůní. Olejové parfémy přitom patří mezi ty nejsilnější a s vůní pokožky zareagují při každém pohybu, jelikož se v létě více potíme. Vůně v roll-on je tak pro mě nezbytností, ač jsem si od Akamuti vybrala s patchuli, která je na mě dost těžká. Všímám si, že podobné parfémy - pačuli, ambra, ylang ylang - nosí silné a zajímavé osobnosti a to klidně i v létě a voní mi to na nich. Nebo minimálně upoutá, pokud jde o křehkou éterickou bytost. Inu, očividně nejsem dost éterická. 

Roll-ony různých vůní lze použít i jako repelent či si dopomoc aromaterapeutickými účinky k odbourání stresu, lepšímu spánku nebo klidu. 

Voono - Hair of Gaurí


O Voono hennách jsme už asi všichni slyšeli. Původně jsem si chtěla vybrat tmavě hnědou hennu, ale protože mi mnohé informace z webu přišly místy nepřesné, protože při míchání henny neplatí rovnice jako u vodovek, tedy: červená+modrá=fialová, zkusila jsem alespoň bezbarvou Hair of Gaurí masku. Připravuje se podobně jako henna, jen teplota vody má dosahovat 20-30C a nechat působit 30 minut až dvě hodiny. Kromě henny je tu obsažena ještě amla, tulsi, shikakai, reetha, brahmi a další bylinky, čímž se jen umocní účinek. Henna pomáhá regeneraci vlasové pokožky, tudíž i růstu vlasů a zamezuje jejich padání. Dlouhodobě se tak stará o silnější a hustší vlasy.

Pokud hennu používáte, tak jistě znáte ten pocit po barvení a přesně takovéhle vlasy vás čekají i po Voono masce. Nechávám působit vždy aspoň tak hodinku, ale beru to spíše jako regeneraci pro kořínky vlasy, než masku klasickou, a tak po ní do konečků vlasů nanáším ještě kondicionér. Pokud si tak jednou za čas chcete dopřát extra péči, pak si s Hair of Gaurí budete rozumět. Jediné, pro koho maska není určena, jsou blondýnky.

BioAroma - Repelent s levandulí a citronelou


Tohle je naprosto úžasná záležitost, která dokonce i voní. Voní vám, ne komárům. Letos sice do žádné exotiky nepojedu, ale na evropské podmínky si tenhle olej nemůžu vynachválit. Jestli stejně jako já nemáte v oknech síťku, a přesto spíte s otevřenými okny, můžete BioAroma repelent použít po koupeli místo tělového mléka.

Vážně. Nedělám si srandu. Jde o kompozici rostlinných a éterických olejů, které hmyz krásné odpuzují a zároveň se starají o pokožku celého těla jako klasické tělové/masážní oleje. Je to tedy pomocník na žhavé letní noci 2v1. Osobně se tím natírám na noc celá, aby mi rej bzučících krvechtivých bestií nevadilo. A bzučící bestie dávají pokoj, vadí jim bazalka, citronela nebo levandule v repelentu obsažené. Právě citronela je cítit nejvíc, voní mi jí celé peřiny i polštář. Takže když připočteme ještě aromaterapeutické účinky, máme z toho 3v1.


Butterbean Organics - Opalovací krém SPF 30


Pochopitelně to nejlepší, resp. to nejpotřebnější, si nechávám na konec. Opalovací krémy prostě řešit musíme a poté, co prosakují informace o ne úplně bezpečných chemických filtrech, je dobré zvolit si přírodní variantu. Butterbean Organics opalováky jsou pak ty nejčistější na českém trhu. Obsahují totiž jen čisté rostlinné oleje a zinek bez nano-částic.

Jde tak o vydatné hutné máslo, které se výborně a bez bílých skvrn roztírá a ještě poslouží jako denní péče o pleť. Poprvé jsem Butterbean zkoušela před 2 lety v Bulharsku, kde mi stačilo natřít se pouze jednou denně a byla jsem chráněná ještě večer. Tohle samozřejmě nezkoušejte a mazejte se hezky podle návodu ob pár hodin nebo po každém koupání. Mám v tomhle celkem odolný kožní film - ťuk, ťuk, ťuk - a hlavně se bezproblémů opaluju. Pokud jste citlivější, mažte se častěji. Mně to menší 89ml balení však vystačilo na celé léto. Od té doby jsem vyzkoušela další super značky, ale nikdy jsem se podobného nadšení už nedočkala.

Letos však tahle matka čtyř (nebo pěti?) dětí, která Butterbeany v USA vyrábí, vyměnila rostlinné oleje tak, aby celá konzistence byla ještě příjemnější, nehrudkovatěla a roztírala se ještě lépe. Chrání proti UVA i UVB záření a je k dostání v malém 89ml i velkém 207ml balení. Ač je to trochu investice, tak je to přesně ten produkt, který nezklame, lze jej použít i na novorozeňata (je bez parfemace) a ještě pokožce prospěje.


Přeju tedy krásné, zdravé a voňavé léto!
LvK