Život podle Lucie

26. března 2015

Jarní nálož přírodní a BIO kosmetiky



Nechala jsem se ostříhat.
Ale to, jak jsem se nedobrovolně stala krátkovláskou, vám budu vyprávět někdy příště.
S novými vlasy je tak potřeba nových produktů.
A i když u mě hraje prim především jídelníček, mám tu pár kousků kosmetiky a věcí, které potěší nejen vlasy, ale i celé tělo.

Indický Sesa olej na vlasy


Tohle je hodně zajímavý kousek. Olej na masáž vlasové pokožky a konečků vlasů je složen z 18 ayurvédských bylin, 5 rostlinných olejů a mléka. Obsahuje takové poklady jako je například nimba, henna, triphala, brahmi, ale i sezamový či kokosový olej.


Zatím jsem nenarazila na nic podobného. Většina olejů na vlasy je založena na rozmarýnu, lopuchovém oleji či kopřivě. Ale zrovna triphala, která vnitřně detoxikuje celé tělo, mi přišla dost zajímavá. Vlasové oleje mají jedno mínus - jejich účinky se dají měřit až po měsících intenzivního užívání. Ale ze Sesa oleje mám opravdu radost. Maličko ho uliju do misky a poctivě vmasírovávám do pokožky hlavy, poté po celé délce. Nechávám působit přes noc, ale poslouží i pár hodinek před mytím.

CRP test


V době, kdy se dneska na vše berou antibiotika, je CRP test jako dělaný. Do 5 minut totiž zjistí, zda je nemoc virového či bakteriálního původu a zda tedy antibiotika nebereme zbytečně. Pakliže se bakteriální infekce nepotvrdí, antibiotika jednoduše nepomohou.


Test vypadá trochu jako ten těhotenský, jen je potřeba kapička krve a 5 minut času, kdy se ukáží různé proužky, jenž už stanoví verdikt. Dost tomu fandím, i když sama jsem to ještě nezkoušela a - ťuk, ťuk, ťuk - snad ještě chvilku nebudu potřebovat. Běžně se dá koupit v lékárně.

Bambucké máslo s růží Urtekram


Znáte dánskou značku Urtekram? Tuhle značku mám dost ráda, i když ji paradoxně testuji až nyní. Urtekram má EcoCert i Vegan certifikáty a jejich složení jsou povětšinou čistá, jasná, jednoduchá. Teď přichází s novinkou - bambuckým máslem s růží.


Voní božsky. Roztírá se ještě lépe. Použít se klasicky dá na veškerá suchá místa, jako tělový balzám, jako balzám na kůžičky, na rty, ale taky jako noční maska či maska na vlasy. Oujééé.

BIO rtěnka Sheer Zuii


To, že Zuii uvedla na český trh novou řadu rtěnek, to už prolétlo online světem dávno. Ale zase je to něco, co prostě umějí udělat. Rtěnka je plná olejů (např. bambucké máslo, ricinový a jojobový olej, dále pak olej z muškátových květů, pelargónie, slupek pomeranče červeného a růže damašské...), takže hydratuje opravdu super slušně.


Já dostala k otestování odstín Ruby. Nevím, jak to v Biorganice dělají, ale vždycky se mi nějak záhadně trefí do vkusu. Podtón do oranžova s jemnými třpytkami mi sedne výborně. Nejčastěji rtěnku používám jen na zvýraznění přirozené barvy rtů. Dělá z nich něco neuvěřitelně šťavnatého. Když si vyhraju a nanesu ji víc, jde už o opravdu krásnou sytou barvu, která se dá použít i k večernímu líčení. A pár hodin vydrží i s pitím!

Zdravé vložky Gift


Hodně dobré přírodní alternativy se dočkaly i klasické vložky. Značka GIFT totiž vložky nebělí chlórem, jsou navíc bez dalších chemikálií, syntetiky a prachu. Voní po bylinkách a obsahují turmalín, který působí antibakteriálně, pomáhá předcházet podráždění a bojuje s vaginální infekcí. 


O tomhle se strašně málo mluví. Bohužel. Mě na běžné vločky a nedej bože tampony, které se dotýkají přímo děložního čípku, přešla chuť v momentě, kdy jsem zvětřila chlór. Od té doby jedu v BIO bavlně. A i když mám doslova hroší kůži, GIFT je fakt rozdíl...

Logona Fénové tužidlo Bambus


S krátkými vlasy přišla změna. Potřebovala jsem ukočírovat vlny a zároveň natužit to, co jsem kulmou vytvořila. Na fénové tužidlo od Logony jsem slyšela samé chvály - chrání totiž vlasy před ničením horkem, neslepuje a nezatěžuje vlasy. Což je pravda. Tužidlo je fajn věc na jemné neposlušné vlasy - lehce je zpevní a tvarovat vlny je pak jednodušší. Jen je pak ještě potřeba účes něčím zafixovat...


Diozon krém Diochi


Poslední dobou mám nějak moc divných příznaků. Ekzém pod nosem je jedním z nich. Držel se mě měsíc a nepomohla ani svěcená voda. Ložiska se navíc začala rozrůstat a míra zarudnutí byla na korektor krátká. Kolegyňka nadšeně doporučovala Diozon, že jí to pomáhá na všechno.


Na ten krém bych se nikdy předtím nepodívala. Obsahuje jen olivový olej a ozon. Je lepivý a nevoní hezky. Neměla jsem ale co ztratit, a tak jsem ho vzala s tím, že tedy jen lokálně na ekzém bude fajn. Teď, 5 dní poté, ho uctívám jako nic předtím. Rozhodně nemám vyhráno, protože stále neznám příčinu. Možná se ekzém ještě projeví. Ale Diozon mi pomohl jako nic předtím. Ekzém už jednoduše není, je jen málo znatelný, vše se zatáhlo. Doteď už budu spát jen s pořádnou vrstvou krému pod nosem. Nevoní to hezky, ale je to ten nejlepší "korektor", co jsem zatím poznala.

Olejový parfém Jana Eyrová


Jak vidno, chemie se dá v životě lehce nahradit. Ale zrovna u parfémů je tohle dost problém. Syntetika jen přeci vykouzlí lepší věci než příroda, jejíž vůně jsou jednoduché, přímé a pokaždé trochu jiné. Ale kdo umí, ten díky éteráčkům dokáže taky dělat divy!

A tím divem je olejový parfém Jana Eyrová, který obsahuje jen růži, bergamot a šalvěj luční. Jde o olejovou věc, která není ničím naředěná a o to je její vůně koncentrovanější. Olejové parfémy jsou těmi nejsilnějšími. Použít je můžete na zápěstí, na krk, na spánky, kamkoli.



A jako člověk, který moc nemusí vůni růže, jsem od toho moc nečekala. Ale tohle je tak výborná kompozice, že vás překvapí, jak může být růže a bergamot správná dvojka. Nakonec se rozvoní šalvěj, která tomu dodá říz. Díky tomu parfém nesklouzne k těžkým vůním. Chválím hodně. I za to balení.

Mezi další věci, které jsem v březnu objevila patří zázračná kurkuma, macca a olej z pšeničných klíčků. S tímhle arzenálem doufám, že do roka a do dne budou dlouhé vlasy zpátky. A v plné síle.
Do čeho jste se zamilovali vy?
Luc.

23. března 2015

6 věcí, podle kterých se pozná blogerka

Blogerky z Bloges Robes, Love Fashion a Život Podle Lucie

Tento článek je dnes určen především mužům.
V době, kdy se po ulicích prohání nejedna blogerka, je totiž zapotřebí o takovýchto věcech mluvit.
Na žádné seznamce nebo škole flirtování vás to nenaučí.
Ale nebojte. Já vás tím provedu krok za krokem.

Najít si blogerku je štěstí. Můžete se vsadit, že dotyčná bude minimálně kreativní. A to vás bude bavit.
Ale pozor - některé věci holt musíte dělat s blogerkou jinak.

1.) Nejdřív nafotit, potom sníst


Můžete mít hlad sebevětší, ale opovažte se to sežrat dřív, než to ona stačí nějak hezky nafotit. Hodnota jídla je vyvážena lajky na Facebooku a Instagramu. A tvořit neustále hezký a inspirující obsah na sociálních sítích je prostě alfa omega blogování.

Vyčkejte proto, až jídlo dofotí i za cenu, že to vystydne. Při nejhorším se to znovu přihřeje, což je furt menší utrpení než tichá domácnost. Anebo jí vemte na oběd do jídelny. Tam ta jídla vypadají tak odporně, že se radši nic fotit nebude.

Nafotit a přidat hashtag #sushi #foodporn a #byltodobrejden

2.) Žádná romantika v restauraci


Blogerka - stejně jako každá jiná žena - miluje, když jí pozvete na romantickou večeři. K narozeninám, k výročí, jen tak. Ale prosím vás, nejdříve ji nechte všechno vyřídit, pak se vám bude věnovat celý večer. Nejdřív však musí dát "check-in" minimálně na Foursquare, případně na FB. A pak ještě nafotit to jídlo.

Jakmile je mise splněna, můžete na ní klasicky mluvit.

"Klidně mluv, ale pak mi to budeš muset zopakovat."

3.) Žádnej sex po ránu


Ale jako jo. Ale na světě jsou i důležitější věci. Blogerka, která spala (= byla tak offline) 8 hodin musí nejdříve zkontrolovat veškeré notifikace na Facebooku, Instagramu, Twitteru, pročíst komentáře k nejnovějšímu postu na blogu a projet pár emailů od čtenářů (ano, pár. Ač se vám/sama sobě snaží namluvit, že jsou jich stovky).

Pakliže zkontroluje všechno a všechno je cajk, můžete na ní klidně skočit. To už jí je pak jedno.


4.) Všechno bude použito online


Vést blog je dřina. To chce furt nějaký nápad, furt něco originálního, furt něco, co bude bavit lidi číst. Proto se blogerka chytá všeho, co by mohla použít. Takže i vás. Takže i příběhy z vašeho života. Takže i příběhy z vašeho společného života. Dokonce i příběhy o vašich. A o vašich kamarádech.

Musíte si tedy být vědom, že vaše hlášky i omyly skončí u ní na blogu nebo u ní na Facebooku. Takže jí buď neříkejte nic, anebo zakažte sestře, mamince a babičce, aby blog vaší milované přítelkyně-blogerky četly. Pro klid v rodině. Věřte mi.

Samozřejmě. Jako hrob.


5.) Selfie jako měřítko úspěchu


Je to tak. Selfie z akce je občas důležitější než akce samotná. A to pozor nejen pro blogerky. S prvním dobrým selfíčkem však padá veškerý stres, společenská povinnost je splněna, a tak pokud je akce hrozná nuda, můžete jít zase domů.

Kontrola selfie nutná.

6.) Wifi místo vzduchu


Doteď samý srandičky, ale tenhle bod musíte mít na paměti - v rámci šťastné budoucnosti - pořád. Blogerka s vámi půjde kamkoli. Opakuji KAMKOLI. Ale musí tam být wifi. Když bude wifi na vrcholu Mt. Everestu, můžete si být jisti, že se tam doškrábe jako první.

Což je známka skromnosti. Nemusí mít tekoucí vodu nebo čtyřhvězdičkový hotel. Vystačí si s málem. Klidně jí na prázdniny můžete vzít na chatu na samotě u lesa. Klidně. Když si tam ale den předtím necháte zavést rychlý internet.



OK. Tenhle článek není úplně fér. Je psán stylem: "Podle sebe, soudím tebe."
Ale víte jak. Mám silné podezření, že z blogerek nejsem jediná.
A tedy - je štěstí najít si blogerku.
Luc.


19. března 2015

Má holandská rodinka, nudisté

Ono dozvědět se to hned, asi bych se dost vyděsila. Ale zjistit to po 2 letech vztahu, tedy v době, kdy už se běžný smrtelník dokáže celkem i slušně zamilovat, to je prostě k vzteku. Protože to už neuděláte nic.


Nakonec si řeknete, že na nahotě není vůbec nic špatného a že můžete být rádi, že jste se dostali do tak liberální rodiny (jednou se to třeba může hodit). A že vídat manžela nahýho není zase taková tragédie. Teda aspoň by neměla být. Protože jestli jo, tak jste totiž docela v čudu. Ale tím chlapem to sakra musí končit!

Podívejte, já nejsem puritán.
  • Nahota je normální. 
  • A zcela přirozená. 
  • Je to taky určitě zdravější, než se škrtit ve všech gumičkách a těsném prádle. 
  • A vlastně jsme všichni stejní. 
  • Jen někdo má proporce větší, jiný menší a někdo má proporce v jiném poměru, no. 
  • Ale všichni jsme ze stejného těsta, jestli mi rozumíte. 
  • Základ je ale vždycky stejnej. 
  • Takže zase o tolik nejde.

Když jsem tenkrát přijela do Holandska se svým vyvoleným poprvé, byla to vlastně úplně normální návštěva jeho maminky. Tak normální, že s úderem večera a otevřeným vínem jsme začaly být natolik sentimentální, že se mi jala ukázat rodinná fotoalba.

To se tak dělá. Že maminky pyšně ukazují své ratolesti (dnes ve středním věku) jako ty maličké roztomilé bytosti, které sladce pózují na školních fotkách střižení na blbečka, s brýlema přes celý obličej a v šusťákovce.


Kéž by v šusťákovce.
Většina fotek byla samozřejmě dojemných - mini Holanďánek v přírodě, ve škole, v karavanu...
Jenže pak přišlo to fotoalbum z nudistického campu.
Bylo na čase se seznámit nejen tváří v tvář se svou budoucí rodinou.
Všichni moc milí, sympatičtí a usměvaví lidé. Všichni nazí.

"Tohle je náš kamarád Frank," ukazovala na největšího dlouhána maminka, "tohle je strejda Hank s tetou Gertrůdou, bratranci Bob a Marvey a jejich manželky Anna a Helga."

Něco jako v Bridget: "Tohle je Bridget. Jako malá u nás běhala nahá po trávníku."


Moc bych to nerozebírala.
Ale tehdá jsem myslím plně pronikla do genetiky celé Holanďanovy rodinky. Víte jak, já teď už dokážu odhadnout i proporce, barvu vlasů a výšku našich potencionálních dětí. 
Došel mi však jeden prostý fakt - až dojde na rodinné sešlosti, budu muset předstírat, že mě bolí hlava, umírám na bolesti břicha nebo trpím na závratě. 


Chtěla bych poznat strýčka Hanka a tetu Gertrůdu.
Ale už teď mám pocit, že je znám až moc dobře.
A hlavně - budu se taky muset svlékat? 

Ano, nahota je více než přirozená. Člověk by se za ní neměl stydět. Všichni jsme stejní. Jen doprčic, do mých proporcí nikomu nic není. A zvlášť příbuznejm ne!
Co vy a rodinná fotoalba?
Luc.

16. března 2015

Sexy focení? Spíše zkouška nervů a trpělivosti.


Dodnes je mi záhadou, proč si vybrali zrovna moje nohy.
Nejsou ani extra dlouhé, ani extra štíhlé, ba naopak by se daly přirovnat ke kůlům v plotě, co jen vedle sebe tupě stojí a léty trouchnivějí. To prý ovšem, říkali mi, vyřeší vysoké podpatky a trocha vyhlazení v počítači.

Byla to reklama na depilační krém. Konkrétně na jeho bikiny verzi, která vás zbavila i těch nejmenších chloupků z těch nejcitlivějších partií. Vymyšlené to bylo tak, že jsem si sedla, nasadila podpatky tak vysoké, že i při pouhém sezení mi natékaly kotníky, na nohy dostala sexy nadkolenky a škrabošku s peříčkem na kolena.

Výsledná fotka tak určitě byla - za předpokladu těžké retuše - sexy. To peříčko na škrabošce mělo symbolizovat chloupky a jemnost holení zároveň. Škraboška pak měla působit dráždivě a zároveň zakrývat nahý klín. Fotily se nohy jen po škrabošku, a tak jsem měla dovoleno mít krátké tričko, zmrzlé ruce a nasraný výraz.


Dneska je velká móda říkat, že je člověk profesionál za každých okolností.
Já to teda o sobě neříkám.
Jedna věc je být profesionální a dobře naladěný za normálních okolností, druhá věc je být profesionální a dobře naladěný v době, kdy vám ta blbá škraboška nedrží na kolenou a potřebujete tak celý tým pomocníků, aby seděli přikrčení vám mezi nohama a vymýšleli fígle, jak tam tu věc udržet.

Jelikož se vedle natáčela ještě reklama do televize na daný produkt, celá hala skýtala na desítky produkčních, asistentů, kameramanů a největší problém pro mě byli ti mladí hezcí brigádníci, co pomáhali osvětlovačům. Ti na to vše totiž koukali pěkně z výšky a dokázali prosvítit snad cokoli.

Občas jsem měla pocit, že můj zadek nebo klín zrovna prošel rentgenem.
Občas moje paranoia způsobila, že jsem u každého, kdo zrovna kontroloval mobil či psal SMSku, předpokládala, že si celou tu scénu "asistenti-mezi-nohama-nedržící-škraboška-celá-rudá-já" natáčí na mobil, aby mohl bavit nejen kamarády u piva, ale i lidi na Youtube.

Nafotit to pak bylo otázka jen patnácti minut.
Štelování škrabošky půl hodiny.
Štelování moje do jakési uvolněné pózy asi hodinu.


Ovšem mělo mě varovat, že po odfocení budu muset s nahým zadkem vstát a dojít přes půlku haly do šatny, kde se teprve budu moci obléct. Do mobilů, měla jsem pocit, koukal každý, pod vousy se smál taky každý a nejzáludnější radost z toho měly modelky odvedle, co si tam v pohodlí a v plavkách natáčely hlazení svých sexy heboučkých a uzoučkých nožiček.

Ještě dlouho mi pak trvalo, než jsem se vzpamatovala a byla opět schopná nosit mini sukně.
Co vy a profesionalita za každých okolností?
Luc.


12. března 2015

Bývaly doby, kdy jsem měla obrovská prsa


Mám pocit, že jsem se s dnešní váhou 55kg snad i narodila.
Měla jsem ji minimálně už v době, kdy jsem poprvé vlezla na váhu. To mi mohlo být devět. 
A zatímco na dnešní výšku je to cajk, při výšce malýho skrčka to z vás udělá kuličku.

Dobrá, nebudu přehánět. Kulička jsem nebyla.
Ale baculka určitě.
Pamatuju si dodnes všechny ty tetičky, co k nám chodily na kafe:

  • "Naše Klárka z těch kalhot vyrostla, tak jsem si říkala, jestli by to nechtěla Lucinka. Ale ona je jen přeci trochu silnější než naše malá."
  • "Naší Růže je tahle halenka velká, tak jsem si vzpomněla na Lucku. Podle Růži už je to jen přeci kus ženský."
  • "Buďte rádi, že je správně stavěná. To ta naše, to je samá ruka samá noha. Až to není hezký."

Vlastně si myslím, že chyba ani nebyla ve mně. Jen většina mých kamarádů a spolužáků vypadala bídně podvýživeně, nebo aspoň bez pravidelného přísunu jídla. Nedalo se na ně občas vůbec koukat.


Zlomová pak byla 6. třída.
Netuším, jak jsem byla vysoká, ale mých 55 kilo dávalo tušit, že boky jsem měla už připravené a zformované k prvnímu porodu. V té době mi také jako první ze třídy začala natékat prsa. Netvrdím, že mi prsa začala růst. Tvrdím, že to nějak začalo natékat. 

Mé spolužačky byly přitom ještě tintítka, bez sebemenších náznaků ženského pohlaví. A to byl přesně ten rok, kdy jsem poprvé - a ano, i úplně naposledy - zažila ten pocit krásných ženských tvarů a obdivu z mých velkých prsou.

Pak přišla totiž třída sedmá, já se dost vytáhla, zhubla a pokud do té doby vše úspěšně natékalo, tak tehdá to zase všechno nějak úspěšně splasklo.

 
No a dneska? Ani vám nebudu mluvit. Nedá se na to koukat.
Každá druhá holka v devítce mě svým výstřihem strčí do kapsy.
U vás vývoj proběhl v pořádku?
Luc.

9. března 2015

Jak se řekne česky jelen


Všeobecně se dají cizinci v ČR rozdělit na 3 skupiny:

1.) Racionální týpci - ať jsou odkudkoliv, sázejí na mezinárodní angličtinu, jelikož dobře vědí, že se domluví. Když jde do tuhého, umějí ještě větu: "Jedno pivo, prosím."

2.) Ignoranti - anglicky neumějí ani čůrat, jelikož mají pocit, že celý svět přeci mluví tím jejich jazykem. Pochopitelně. Je to přeci něco jako nadnárod a ignoranti jsme my.

3.) Masochisté - týpci, co si pletou krásu českých žen s krásou jazyka českého. Razí teorii, že když už tady žijou, naučí se česky. Lehký masochismus je v tomto případě roztomilý. Těžký masochismus - když vám ten druhý hodlá vyprávět historku o pěti dějstvích v češtině a nutí vás, abyste jej opravovali s každým slovem, aby se to naučil, to už hraničí se sadismem.


Simon byl jeden z těch případů. Krásný Angličan se před pár lety usadil v Praze, aby zde se svou krásnou českou manželkou mohl trousit a množit anglické gentlemanství a když se jim česko-anglická verze narodila, bylo pochopitelné, že musí svýmu dítěti česky rozumět.


Byla to velká party, kde byly všechny 3 typy cizinců. Člověk tak musel dávat pozor na každé slovíčko. Někdo mumlal anglicky, někdo mumlal podivně česky a u někoho jsem až měla pocit, že mě udá, když si s ním nebudu povídat v jeho rodné tatarštině.

A do toho ta jména a ty cizí země a ty přízvuky...
Zkrátka - byla jsem z toho divoká. 
Do toho jsem se připletka k Simonovi, který mi zrovna potřeboval říct to velké dobrodružství z výletu.

Simon: "A tak jsem jeli a silnice byla u ... forest, teď mi to vypadlo,"
Já: "U lesa."
Simon: "Jo, u lesa, díky. A chtěli jsme si tam dát pauzu a menší snack, but meanwhile,"
Já: "Ale mezitím."
Simon: "Ano, díky. Ale mezitím tam vběhnul jelen, sakra, jak se řekne jelen česky?"
Já: "Eh..." v mém už tak dost přepjatém mozečku to začalo šrotovat, "ehm, já si vzpomenu, ale pokračuj, vím, co myslíš."

Jak se sakra může říct jelen česky?
Jsem já úplně blbá?
Už to mám na jazyku!
No. A nevím.

Jelen česky? Za boha si nevzpomenu.

Teprve až když se jelen ukázal zcela zásadním, leč neškodným a historka dospěla k závěru, došlo mi, jak moc jsem byla napjatá. Jak moc jsem se snažila všechno rozlousknout, porozumět každému slovíčku a jak moc jsem se snažila všechno správně a pohotově přeložit.
Jinými slovy, jak moc mě ten džus s vodkou zřídil.

Takže drazí cizinci. Můžeme si povídat česky, to víte že jo. Mileráda. 
Že vám dělá potěšení se tejrat češtinou, budiž. 
Ale do podobných věcí mě laskavě netahejte.

U vás něco ztraceno v překladu?
Luc.
 

5. března 2015

Mádara multivitamín: Olej z 9 vzácných semínek


Byl tu dlouhý klid před bouří.
Předně se omlouvám za to, co přinesu dneska.
Jeden z těch pleťových olejů, co vám rozjasní jak pleť, tak při pohledu do zrcadla i celý den.

9 vzácných olejů


Pleťový olejíček Radiant Energy má tentokrát na svědomí značka Mádara, která se specializuje především na hydratační BIO krémy. Olejů příliš nemá. Z toho důvodu tu o ní dosud nepadla ani zmíňka. Jenže tentokrát se předvedla s něčím, co mi na trhu hodně chybělo.

Oválné balení v sobě skrývá 30ml lahvičku 9 vzácných olejů, které jsou nadupané jak vitamínem E, tak především nenasycenými mastnými kyselinami a množstvím antioxidantů v té nejkoncentrovanější podobě. Navíc jsou chytře poskládány tak, aby působily synergicky, tedy si vzájemně podpořily účinky.

Jinými slovy - máme tu pleťový multivitamín. Multivitamín, který se dá použít klasicky k denní péči (tedy tři kapičky na vlhkou pleť) anebo jednoduše přidat ke svému oblíbenému pleťovému krému.

Koktejl extraktu, éteráčku a rostlinných olejů


Abych tu jen neházela slinu, v téhle lahvičce působí jako antioxidanty borůvky, ostružiny, brusinky, najdeme tu také extrakt z morušky a éteráček petržel. To všechno ve směsi jojobového, brutnákového, dýňového oleje a oleje z černého kmínu.


Snad jsem na nic nezapomněla.
Tahle směs se má postarat především o mdlou a unavenou pleť, která potřebuje rozzářit, zjemnit první vrásky, chránit ji před vlivy všeho toho, co nám dělá vrásky (myšleno jako ovzduší, stres, smog a nikoli to druhé pohlaví). A rovněž slibuje opravdu velkou dávku výživy!

Suchý olej s vůní ostružin


Jaké bylo mé překvapení, když se olej vpíjel do pleti hned po nanesení bez stopy mastnoty. Radiant Energy totiž nabízí suchý olej, takže jej beru jako první věc každé ráno - i arganový olej je podle něj mastňák. Nedělá mu tak problém ani oční linka, řasenka, výborný je i pod make-up. A pleť je opravdu vláčná, radost pohledět.

Až sem to vypadá na tvrdou reklamu.
Já vím.
Neudělám s tím nic.
A odtud dále tomu nebude jinak.
Ale já se vám omluvila hned v úvodu za to, že to dneska budete chtít taky.


Olej totiž ještě zajímavě voní - citrusovou vůni totiž trochu vylepší závan něčeho sladkého. Snad maliny, ale dle složení to vidím na ostružiny.

Jinými slovy - tenhle Mádara olej je výborná věc. A má EcoCert.
Děkuji tedy za odpuštění.
Luc.


2. března 2015

Pocit přepychu ve 12 let starém autě


Pokud je pravda, že si muži drahými auty kompenzují jistou maličkost, pak jsem si vybrala dobře.
Holanďanovo auto je mi důkazem, že tady o žádné kompenzaci nemůže být ani řeč.

15 let staré auto, kterému on říká něžně Zdenička - údajně proto, že ženské jsou pomalejší, což přesně vystihuje stav naší Zdeničky - nedávno vyměnil za o něco mladší model.
12 let staré auto, kterému pro změnu říká Zdeněk - údajně proto, že je o poznání mnohem rychlejší a výkonnější, což prý jeho stav rovněž vystihuje na výbornou.

Stalo se loni, že kvůli technické musela Zdenička zůstat v Holandsku, a tak se jí ujala Holanďanova maminka s tím, že ji prodá a koupí si nové auto. Holanďan pak dostal Zdeňka - auto, které bylo ve své době jedno z nejlepších na trhu.

Když jsem do auta usedla poprvé a obdivovala to, že automaticky jedním čudlíkem dokážu stáhnout dokonce celé okýnko, přišla jsem si zcela neadekvátně. Nebo adekvátně jako zlatokopka. Takový pocit luxusu zřejmě do té doby nezažil ani Holanďan, a tak pyšně machroval se všema automatickýma funkcema svýho "novýho" fára.

V Audině jenom pózuju.

Zrovna v moment, kdy si člověk začíná zvykat na ten přepych automatického odemykání, přijde ledová sprcha. Stará Zdenička je prý spravená, je plně pojízdná, leč již neprodejná. Nikdo jí nechce. Nezbývá tak než znovu odevzdat výkonnýho Zdeňka a ponechat si udýchanou, těžkopádnou a lehce pomalejší Zdeničku.

"Vem si," povídám Holanďanovi, když usedám do auta naposledy, "že na to, jak už je Zdeněk starej, jak je furt luxusní. To by mě zajímalo, jak musej vypadat dnešní auta."
Neříkám to, abychom si pořídili nový auto.
Jen už si nic víc nedokážu představit.
"Jak vypadají dnešní auta?" opakuje trochu zasněně Holanďan, "to my dva zjistíme zase tak za dvanáct let."

Obávám se, že má pravdu...
Co vy a auta?
Luc.

26. února 2015

Perličky ze života


Můj blog je jen můj život sepsaný v pár slovech.
Jsem blogerka. Vše, co řeknete, může být použito online. A taky bude.


Chlápek: "Slečno, tohle je co, prosím vás?"
"To je vykuřovadlo."
Chlápek: "Koho?"


Takový ten pocit, když vám volá kamarádka z TV Barrandov a prosí vás o kontakt na nějakou cool blogerku, kterou by potřebovala do reportáže...#ExKamarádka

Já se nebojím huňatých svetrů, kapesníků nebo ponožek pod stromečkem. Letos se bojím jedinýho - kuchařky Ládi Hrušky.


Zásadně neposlouchám rodiče a stylisty. A obě tyhle skupiny říkají, že to je důvod, proč jsem dopadla tak, jak jsem dopadla.

Kamarádka 35 let, máma 2 dětí.
Chlap na ulici: "Slečno, nemáte náhodou cigáro?"
Kamarádka: "Řek´ jste slečno? Tak tady máte celou krabičku."


"ON si dá ještě na zeď feeling disappointed? Abych to viděla? Jsem byla tak nasraná, že jsem mu to chtěla až lajknout."


Anglické hláskování mi nikdy nešlo. Ale mohlo mě trknout, že slovo "zásuvka" se vážně nebude spellovat SUCKet. #pomoc

Prosím tě, prozvoň mě, nemůžu najít klíče.

Odposlechnuto: "Minulá šéfová byla tak malá, že chlapovi nemohla vestoje ani lízat bradavky."

V parfumérii: Paní očuchává papírky: "Prosím vás, chci si přivonět k něčemu s pičuli."
Prodavačka: "Ehm, nemyslíte pačuli?"

Borec na přechodu: "Slečno, jestli nejste single, tak nemůžete nosit takovýhle krátký sukně. Zcela neadekvátně to budí mužskou fantazii."

"Pančelko, vám to sluší, máte nějak jinak vlasy. Nová barva?" "Prosím tě, tu barvu mám od přirození." #truestory

Když teď koukám na to, jak jsem "vyžehlila" pánskou košili, tak si říkám, že bejt chlap, tak se sama se sebou chci maximálně tak vyspat.

 


Úklidová firma mi nabízí služby zdarma, když o nich napíšu. Beru na vánoční úklid. Ale to už se bojím, aby uklízečka nakonec nepsala o nás.


Takovej mladej a hezkej a on to revizor. Horší, než kdyby byl ženatej.

  • Blogování se mi nějak zvrhlo. Píšou mi z jednoho velkýho rádia, že chtějí udělat rozhovor s Holanďanem. Tak jako pardon, že mu na blogu překážím. 

Ale abyste si nemysleli, že je to u nás samá romantika...
Holanďan míval běžně paní na úklid. To až později mu došlo, že bude levnější se oženit. Jen to tenkrát úplně nedošlo mně.

Nejhorší, co se ženské může stát: nalevo výloha s kabelkama, napravo nádhernej chlap. Málem mě uprostřed srazilo auto!

Holanďan vaří.
"Nedáš si? Udělal jsem brambory."
Já: "Brambory? A s čím?"
Holanďan: "S rejží."

Odposlechnuto:
"Já nespím s těma, o kterejch se mi zdá. Naopak spím s těma, o kterejch by se mi nezdálo ani v nejhorších snech..."

Moje pilotky jsou lepší než Google Maps.

Servírka obsluhuje stůl s malým dítětem. Přinese jídlo a mladá maminka povídá synovi: "Jak se říká? Tak jak se říká?"
Syn: "Ham!"

Všechno ještě za čerstva povětšinou servíruju na Facebooku či Twitteru. Instagram má zase pár fotek navíc.
Luc.

23. února 2015

Holandské techno 80. let


S těma chlapama narozenýma v 70. létech je vždycky menší problém.
Nejvíc mi to potvrdil právě Holanďan, slavný ročník sedmdesát.
Jeho roztomilé dětství vystřídala divoká puberta, kterou si - když už ne pěstováním trávy a demonstracemi na škole - hýčká dodnes svou muzikou.

Jestli si myslíte, že to mohlo být horší, pak nemohlo.
Mluvíme o holandském technu 80. let.
Bože, to nemůže nosit patku, ledvinku nebo šusťákovku? To fakt musí zacházet tak daleko?

Česká republika byla v čele s Kájou, Haničkou, Daliborem, Michalem a Ivetkou naprosto civilizovaným koutem zeměkoule oproti tomu, co se hrálo v Nizozemí. Holanďané zřejmě milovali nadsázku, a tak se často hádalo, zda daný song zpívá chlap přiskřípnutý do poklopce, hysterická upištěná ženská nebo sbor rebelujících jeptišek.

Upřímně? Už to ani Wikipedie neví.
Ale budiž. Problém je snad jen ten, že nám stovka těch "nejpodařenějších pecek" zůstala doma. A Holanďan si je dennodenně pouští po dobu oněch 30 let.


Já už se dle holandského techna naučila rozpoznávat:

  • Různé vzdechy a heky, které u lidí značí utrpení, bolest, nerozhodnost, nasranost
  • Na holandském technu poznám bezpečně, kdy jsem v podnapilé náladě a kdy se naopak zpít potřebuju
  • Rovněž se na něm dá měřit má podrážděnost či naopak přemíra tolerance
  • Podle míry podrážděnosti dokážu přesně vypočítat, kdy to dostanu

Nedávno mi došlo, že Holanďan už asi repertoár jen tak neobmění. Nebude poslouchat nikoho a nic jiného. Že dřív vymění mě, než aby si nechal sáhnout do playlistu. Ale zároveň mi došlo, že i tohle holandské techno slýchávám celkem ráda, když se vracím domů. Protože to je ta známka toho, že tam na mě nečeká holobyt (což se po tomto článku brzy změní...)

Na čem svou podrážděnost dokážete měřit vy?
Luc.