25. května 2017

Co mě 7 let blogování naučilo



Neustále se mě lidi dnes ptají, proč jsem si tenkrát blog založila. Zvlášť v dobách, kdy vám z toho nekáplo vůbec nic, jelikož blogerství bylo v plenkách a vás tak četla v lepším případě babička s dědou, pro které byl blog vrcholem žurnalistiky.

Tak tedy. Já si založila blog přesně před 7 lety, v době, kdy jsme věděla, že se s Holanďanem budeme stěhovat do Itálie a mou prvotní vizí bylo psát o kulturních rozdílech dvou (resp. tří) rozdílných zemích. Pochopitelně jsem zoufale toužila po čtenářích, kteří nepřicházeli a na tom se nic nezměnilo ani v dalších dvou letech. Pojmout blog tak, aby byl zajímavý a našel si své čtenáře, byl zpočátku oříšek.

Bezkoncepčně jsem bloumala od jednoho tématu k druhému a doufala, že když nenalákám lidi na zážitky z Itálie, jistě je nalákám na zenové techniky dýchání, co čistí čakry, rozpouštějí bloky a klidně i vodní kámen. Ale nestalo se tak.

Odmítala jsem číst všechny ostatní blogy, kterých začalo přibývat. To proto, abych se jimi nenechala ovlivnit. Chtěla jsem být totiž maximálně originální, že ano.

V praxi ale platí, že musíte znát právě onu komunitu, ve které chcete najít své místo. A musíte vědět, čím ji můžete obohatit. Jinak střílíte od boku.


Když jsem se tedy třetí rok blogování rozhodla vylézt ze své ulity, vítr se otočil a já zanedlouho na to vyhrála Blogerku roku v kategorii Life. To se psal rok 2013 a já z výhry byla natolik šokovaná, že když mi při vyhlašování předali mikrofon, abych poděkovala všem, co mi poslali hlas, zmateně jsem pronesla, že kdyby mi bývali byli řekli, že můžu vyhrát, připravila bych si něco jako děkovnou řeč. Ale měla jsem krásnou sukni - oranžovou s černými ornamenty, kterou jsem si přivezla z Moskvy a mám ji dodnes.

Po mém vítězství se na mě sesypali nejrůznější sponzoři a partneři soutěže a stovky dalších firem, které mi nabízely možné i nemožné a správně doufaly, že jsem natolik ohromená, mladá a pitomá, že budu vděčná za to, že mi poskytnou něco ze svých výrobků. A já jsem samozřejmě ohromená, mladá a pitomá byla a byla jsem vděčná vůbec za to, že mi něco dají. A je jedno, jestli šlo o balíček vložek, desinfekční přípravky na záchod nebo tabletky na hubnutí.

Jakožto holka z vesnice, která není ani na mapě, jsem považovala za zázrak, že si mě někdo všiml a že mě považoval za dostatečně důležitou na to, aby mi věnoval rtěnku nebo pozval na předváděčku svých výrobků a zadarmo nakrmil. Říkala jsem si, že za to musím být vděčná, protože kdo jsem já, abych si mohla vybírat? 


Dá se tak říct, že můj blog byl komerčním odpadem všeho, co jinde neudali. Nedělala jsem to proto, abych měla něco zadarmo, jen z nedostatku sebeúcty.

Smutné? Velice. Blog jsem vždycky psala tak, aby byl odosobněn od té skutečné Lucie. Na druhou stranu však lze říct, že velice dobře zachycuje celé moje vnitřní nastavení, které si přenastavuji až poslední rok.

Pochopitelně jsem se snažila blogem uživit. Marně. Nepomohly mi ani tituly "social media expert", "copywriter" nebo "PR and marketing specialist," které jsem si dávala, protože je jasné, říkala jsem si, že pokud jsem Blogerkou roku, pak určitě musím znát sociální sítě natolik dobře, abych se mohla nazývat expertem.

Anyway. Dneska je expertem a specialistou na všechno prakticky každý, kdo se dokáže připojit k wifi. 


Ano, nikdy jsem se blogem nedokázala uživit a možná to tak navždy zůstane. I když...
Díky blogu jsem objevila to, co mě dodnes velice zajímá a fascinuje - přírodní kosmetiku. Místo vysokých přijmů z blogu jsem šla na výběrové řízení do BIO obchůdku, kde mě okamžitě vzali na pozici prodavačky. Za to jsem vděčná dodnes, protože mě školili každý týden o něčem novém. Navíc jsem psala do jejich magazínu a starala se o zákaznickou linku. Ve finále jsem si tak došla ke znalosti asi 7000 výrobků, které jsme měli v prodeji.

Jakmile jsem jednou pronikla do tajemství složení kosmetiky, už jsem nedokázala psát o věcech, které jsou proti mému přesvědčení. Bála jsem se ale, že když si zavřu dveře u velkých kosmetických gigantů, nepřijde nic jiného.


Výrobci BIO kosmetiky jsou totiž malí hráči a nemají výrobků ani peněz nazbyt. Pokud něco ušetří, raději to dají do kvalitních surovin, než do reklamy. Byla jsem si vědoma, že jsem se možná nadobro odepsala, ale už jsem nějak nedokázala podpořit kosmetické firmy, co prodávají v Číně a dopouštějí se tak testování na zvířatech. Mimo jiné. 

Nemohla jsem se mýlit víc! Zatímco do té doby jsem s přírodní kosmetikou jen koketovala, dnes je mou hlavní obživou. A teď nemyslím tady na blogu. Mnohým BIO značkám pomáhám s propagací, což znamená nejen komunikaci s médii, ale i různá školení a další eventy.

Po skoro těch sedmi letech mi došlo, že můj blog je příliš cenný a čtený na to, abych ho nabízela komukoli ke komerčním účelům. Moji čtenáři - z nichž někteří jsou tu od samých začátků blogu a odvážně se tak prokousali i "motivačními" články - si to nezaslouží. Zkusili se mnou už dost.

Pokud bych tak měla shrnout uplynulých 7 let s blogem, řekla bych, že mi dal víc, než jsem původně čekala. Dal mi spoustu skvělých lidí a přátelství. Dal mi možnost rozvíjet se a růst, objevit nové vášně a skryté vlohy. A v neposlední řadě - ukázal mi, jak moc potřebná je sebeúcta, sebehodnota a vize.   

 

Jde to i BIO. Zvlášť, pokud Elle vydává i speciální ECO, BIO, RAW edici.

Mohu tak jen poděkovat, že tu jste a čtete tyto řádky. Děkuji za všechny vaše komentáře, emaily, zprávy a setkání. A pokud se v budoucnu bude blog ubírat jiným směrem než nyní, nezazlívejte mi to, prosím. I způsob psaní a sebeprezentace se vyvíjí a já bych nerada ustrnula na jednom místě. Vy jistě také ne. Je potřeba pořád jít dopředu za tím, co chceme lidem předat. 

A mně teď neskutečně začala bavit móda. Ale slibuju, že u bio kosmetiky ještě dlouho zůstaneme...
Děkuju za krásných 7 let!
Lucie


21. května 2017

Nejlepší zdravá kosmetika měsíce!


Dlouho jsem neobnovila svou pravidelnou rubriku za zdravou kosmetiku.
Vím, že vám jistě chyběla, a tak jsem se rozhodla vás potěšit zase něčím voňavým, funkčním, hezkým a zdravým! Nemáte zač!

Durance EDT Cotton Flower


Kdysi jsem vám psala, že miluju pudrové vůně. A tohle je vítěz. Načuchala a vyzkoušela jsem toho hodně, byla jsem ochotná hledat i v konvenční kosmetice, nakonec jsem ale našla značku Durance, kde poměr cena/výkon/vůně je jednoznačně nejlepší na trhu. Vůně je velice jemná, sofistikovaná, elegantní. Vůně čistě vypraného prádla jednoduše. A taky platí, že na tuhle toaletku musí mít člověk povahu, aby se stala jeho součástí. Navíc je neotřelá, takže jí nevoní úplně každý. Myslím, že u ní pár let zůstanu. Minimálně do té doby, než se mi změní charakter. :-)

Řasenka pro zvětšení objemu Couleur Caramel


Couleur Caramel je francouzská dekorativní přírodní kosmetika, která líčí hvězdy červeného koberce například na pařížském Fashion Weeku nebo festivalu v Cannes. A tahle řasenka patří mezi bestsellery, tudíž bylo nutností ji vyzkoušet. A ano - drží, nedrolí se, rozčesává řasy a slušnou barvu i objem dává na poprvé.

Pero - Korektor Couleur Caramel


Myslím, že jestli něco přírodní/BIO kosmetice chybí, pak je to kvalitní korektor se štětečkem. Ten, který není tuhý, a tak se dá bezproblémů použít i na kruhy pod očima. U Couleur Caramel je tohle perfektní. Korektor navíc dokáže rozzářit oční okolí, pokud je unavené. Roztírám štětečkem nebo prstem, každopádně s ním dokáže pracovat jak laik, tak i profík. Kryje maximálně, ale zároveň se velice dobře přizpůsobuje odstínu a struktuře pleti, takže není vidět ani při bližším ohledání.

Dulcia Léčivé sérum na bělení zubů


Asi nejšetrnější metoda lehkého bělení zubů, které jsem zatím objevila a shledala funkčním. Jde vlastně o směs kokosového oleje - který má bělící účinky sám o sobě - a jedlé sody, která je zase zásaditá. Pak k tomu připočtěme ještě éterické oleje jako badyán, citron, rozmarýn (prokrvuje dásně), skořice a hřebíček (používá se při bolestech zuby, krásně bolest "umrtvuje").

Nepoužívá se jako běžná zubní pasta, pouze 3x týdně. Se sodou vždycky opatrně. Chuť je slaná s příchutí badyánu, sérum nepění, neobsahuje žádné bělící látky. Samotné mi přijde, že dobře neutralizuje ústa po nějakém pikantnějším nebo aromatičtějším jídle, což se občas hodí. Jediné, na co si budete muset zvykat, je nezvyklá chuť.

Zuii rtěnka Classic Red


Prostě klasická Marylin Monroe rudá tak, jak ji máme rádi a ještě v BIO kvalitě. Nerozpíjí se a kromě jídla drží moc pěkně. Je příjemně krémová a hlavně - díky vysokému obsahu růže po růži opravdu voní. Růžovým olejem. A chutná jak růžová voda. Prostě ano!

Beleva Taurin


Tohle je zcela přírodní látka, doplněk stravy, který stimuluje a prokrvuje mozek, tudíž se používá k lepší koncentraci například v období zkoušek (či uzávěrek, žeáno). Dokonce se používá do energy drinků. Potlačuje únavu a stimuluje myšlenkové pochody, čímž přispívá k větší odolnosti vůči stresu a větší pohodě. Může se mi někdo divit, že jsem jej brala v nejvyšším možném množství? 3 tbl denně v tom nejhorším období zafungovaly asi stejně jako vzpruha na běžícím páse. A když jsme u běžícího pásu - výrobce to sice nikde neuvádí, ale mám takové podezření, že to stimuluje i fyzický výkon. To, jak jsem se po taurinu vracela z fitka vypadalo, jako bych běžela maraton. A to jsem jen posilovala. Takže...asi dobrý!

Přírodní zubní pasta Yotuel - Pharma B5


Měla jsem tu čest, že mě výrobce přírodních zubních past Yotuel pozval do Madridu, abych tam - společně s médii a influencery ze zahraničí - reprezentovala jako blogerka Českou republiku. Byl to krásný výlet, o kterém vám ještě napíšu. Zatím se ale vraťme k pastám na zuby, které už teď jsou na českém trhu.

Yotuel Pharma B5 je zubní pasta zcela bez pěnidel, což mě zaujalo jako první. Druhá věc, proč jsem se pasty rozhodla podpořit byla, že obsahuje 10% xylitolu, tedy přírodní látky, která se používá jako prevence kažení zubů. Xylitol najdeme běžně například i ve žvýkačkách, ale vždy záleží na jeho koncentraci, která by měla být minimálně 7,5% aby se mohl za účinnou látku skutečně považovat. A dalším argumentem, který mě přesvědčil je, že ač jde o zubní pastu bělící, level abrasivity je pouze 36 RDA, což u normálních past bývá kolem 60RDA a u bělících klidně až přes 100 RDA. Přitom čím agresivnější mikro částice v pastě, tím méně šetrné vůči zubní sklovině jsou.

Pasty mají rovněž neutrální pH a konkrétně tahle zubní pasta chutná po lékořici. Co jsem tak poslouchala ostatní, zubní pasta jim chutná i přesto, že lékořici neradi. Já lékořici hodně ráda, pro mě je to něco na způsob dezertu. Jinak ale Yotuel vyrábí klasické příchutě, které teprve testovat budu.

Argital Ústní voda se zeleným jílem, ananasem a koloidním stříbrem


Přiznám se, že od dob, kdy jsem používala ústní vodu, křiklavě modrou v litrovém balení, uteklo už hodně let. Jakmile jsem se začala zajímat o složení kosmetiky, vyřadila jsem ústní vody okamžitě. Touhu je zase vyzkoušet mi dala až italská značka přírodní kosmetiky Argital, která si zakládá především na jílových výrobcích. A výjimku neudělala ani při ústní vodě. Kromě zeleného jílu tu najdeme ještě výtažky z ananasu a koloidní stříbro. 

O výborné antibakteriální účinky se stará rovněž měsíček a šalvěj, o příchuť a svěží dech se tu starají éterické oleje z eukalyptu, máty, anýzu a pochopitelně hřebíčku, který v žádné zubní péči chybět nesmí. Je to skvělé analgetikum, mimo jiné.

Výsledná chuť je pak stejná jako u všech zubních vod, tady však nehrozí nejrůznější syntetika a barviva. Argital zubní vodu prodává ve 100 ml balení, ale každá dávka se ředí. Podle aktuálního problému. Pokud má tak zubní voda sloužit jako prevence, uděláte z ní klidně 2 litry. A mimochodem, na záněty dásní je to bezvadná věc.

Sparkle Hearts Bezoplachový kondicionér


Budete se smát, ale tento bezoplachový kondicionér je primárně určen pro malé holčičky. Jde totiž o 100% přírodní věc, která voní jak sladkost a přitom pomáhá rozčesávat zacuchané vlasy. Bezoplachové kondiconéry jsou zase určeny pro všechny, co mají jemné vlasy a krémové kondicionéry je zbytečně zatěžují. Rovněž se používají všude tam, kde je potřeba dodat lesku či ochranu před tepelnou úpravou.

Skvělé na bezoplachových věcech je, že zůstávají na vlasech, takže se s nimi dá vždycky dobře pracovat. Kdo má ovšem vlasy jako žíně, případně hodně vysušené od odbarvování, více ocení krémovou variantu kondicionérů. Mezi tyhle šťastlivce rozhodně nepatřím, a tak si bezoplachové kondiconéry nemůžu vynachválit.

Sparkle Heart je pak opravdu velice voňavá záležitost - voní jako sladké ovocné žvýkačky - a přitom namíchaná z éterických olejů. Kromě klasických ingrediencí, za které chválím, jako je aloe vera, lopuch, panthenol a kopřiva, obsahuje ještě výtažky z macešek. Třeba. Jemné vlasy nezatíží, jen příjemně provoní a dodá jim nový život v podobě lesku.

Objev měsíce: Akamuti Čokoládová maska s marshmallow


Voní to, jako když otevřete Granko, ale je tam ještě pravá vanilka, což samotnou vůni ještě lehce dosladí. Řeč je o jílové masce Akamuti, která se smíchá buď s vodou nebo olejem (nebo obojím) a necháte, aby všechna výživa působila na pár minut na vaší pleti.

Jistě znáte a používáte jíly na čištění pleti a především čištění pórů a černých teček. Na podobné účinky se můžete těšit i tady, základ totiž tvoří růžový jíl. Čokoládový fairtrade prášek pleť navíc maximálně vyživí a zvláční, výtažky z kořene marshmallow jsou rovněž bohaté na řadu minerálů a vitamínů. Ve složení je rovněž růžový pudr a jemně drcená vanilková semena.

Jakmile masku smícháte s vodou, připravte se na to, že vám vznikne barvou i konzistencí čokoládový krém na dort. Dá se to dokonce i úžasně vyšlehat. Bude vás to lákat, zvlášť, když vám bude maska vonět pod nosem. Klidně si dejte, ale chutnat to tak dobře nebude. Příliš jílové a bez cukru. Pleť si ale pochutná.

Masku s vodou odstraňuju po 10 minutách, kdy už je ztvrdlá, jen konjak houbičkou. Pokud přidávám lžičku oleje, smývám to hydrofilním odličovadlem a rovněž houbičkou. Maska je velice voňavá, ze začátku ale dost osvěžující. A jsem si jistá, že uspěje nejen u vás, ale i u všech ženských kamarádek a možná i u partnerů. Pro mě je tak určitě objevem měsíce!

Doufám, že jste si tu svého favorita našli a že i v květnu jedete na přírodních věcech.
Lucie


10. května 2017

Pojďme do zákulisí The Way: reality show za udržitelnou módu



"Já to neumím. Já neumím říkat ne," vzdychá Bára Nesvadbová. "Já nedokážu říct těm lidem, se kterýma dennodenně pracuju, že vypadli a konec," děsí se.

Já jsem v zákulisí toho všeho a jsem snad jediná, kdo může z cateringu jíst borůvkový koláč. Přemýšlím, kdo měl tak zlomyslný nápad naservírovat borůvky na natáčení, ale protože jsem pouze host přihlížející a nemusím se nikde ukazovat a do ničeho mluvit, nevadí mi to.

Když jsem ve společnosti lidí, které neznám, příliš nemluvím. Jen poslouchám. Spousta lidí má pocit, že jsem užvaněná a hlučná. Opak je pravdou. Umím mluvit na veřejnosti, když je potřeba. Jinak jsem ale tichá a raději v pozici posluchače. Tím se bavím neuvěřitelně. Sranda přestává tehdy, jakmile se někdo z vypravěčů dozví, že všechno píšu na blog.


Potichu sleduju dění okolo. Vedle v místnosti se natáčí nový pořad The Way, reality show za udržitelnou módu, které vysílá TV Óčko. 8 módních návrhářů z Česka a Slovenska bojují o vítězství - tedy 1 milion korun na autorskou kolekci. Musejí připravit nositelnou unisex módu, pracovat s recyklovanými materiály a ještě takovou drobnost - oslnit a přesvědčit o tom porotu.

A kromě smyslu pro detail je potřeba mít smysl pro obchod a sebeprezentaci. Musíte vědět, jak své nápady prodat, za kolik a jak si vybudovat značku. 


Na tohle je tu odbornice Katarína Král, předsedkyně poroty a expertka na marketing. Další členka - Lucie Robinson - přední česká a celosvětově vyhledávaná fotografka, je vystudovaná výtvarnice, a tak hodnotí vytvořené kousky po stránce provedení. A Bára Nesvadbová, autorka mnoha bestsellerů a šéfredaktorka Harper´s Bazaaru, zase hodnotí, jestli má dané dílo uplatnění v módním světě. Součástí poroty je tentokrát i Petra Balvínová, jejíž značku TIQE už dlouho sleduju a obdivuju všechny modely, které vyšle do světa.


Móda se ke mně dostává poslední dobou oklikou ze všech stran.
Teď se stala i velikou součástí mé práce, protože tento projekt zastupuji a jsem nadšená, že se můžu přiučit novému oboru od skutečných odborníků.

Zatím vám nic neprozradím. Dívejte se na Óčku. 
Lité boje o první místo budou pokračovat až do června a já věřím, že až celá show skončí, budu schopná vám napsat o všem, co jsem se díky The Way dozvěděla. O módním světě. O návrhářích. O udržitelné módě. O materiálech. A o módním PR.

Cesta to tak bude náročná nejen pro návrháře a pro Báru Nesvadbovou, ale i pro můj nebohý šatník.
Lucie

1. května 2017

Udržitelná móda v mém šatníku: Pár skvostů, kterých si hodně cením!



Minulý týden probíhal Fashion Revolution Week, tedy týden za udržitelnou módu. Dlouhodobě za ni bojuje má oblíbená Vivienne Westwood, v Česku Kamila Boudová a já se tak rozhodla probrat se vlastním šatníkem, abych zjistila, co udržitelného se v něm skrývá.

Nejsem módní blogerka a nedokážu vám říct, co bude následující sezónu za trendy. Na módě vnímám především barvy, střihy a materiály. Často hodnotím jen celek a to, zda to celé dohromady funguje. Našli bychom pár věcí, které jsem si zakázala nosit, ale primárně mi vadí spíše hloupé kopírování stylu. Na sobě se mi se mi líbí hlavně elegantní kousky, co zdůrazní ženskou linii. A pak už jen občasná extravagance, která zničí ten můj běžný styl.

Teď se ale podíváme na věci, které ve svém šatníku považuju za skvosty. Každý z nich je buď hand made, z bio materiálů, nebo vintage. Můžou na první pohled působit trochu usedle, protože ano, udržitelná móda vydrží několik generací, a tak látky i způsob šití (např. umístění zipů) je trochu jiný než dnes, právě proto ale zaujmou už na první pohled. Nakonec to tak bývá větší odvaz, než ten nejdražší kousek z běžné konfekce.

Kašmírový kabát jsem si koupila letos v březnu. Je to investice, ale kašmírové kabáty se dědí z generaci na generaci. Tenhle jsem kupovala v ALAE, kde se mi trefili do vkusu, oblíbené barvy, délky a i tím, že má kabát stojáček místo límečku. S límečky vždycky trochu zápasím, zvlášť, když potřebuju šálu. Jinak kašmír, pochopitelně, nádherně hřeje. Na zimu si pořídím ještě pár kašmírových svetrů.


Áčkovou tmavě zelenou sukni jsem našla u babičky na půdě. Tam jsou vám vůbec poklady! Tuhle prý kdysi babička kupovala, když se otevírala Kotva. Babička v ní strávila půlku mládí, a přesto doteď vypadá jako nová. Vtipné taky je, že v pase jsme s babičkou na centimetr přesně. Nebo bývaly ve stejném věku. Jen ona už v mém věku měla dvě děti...



Vintage kabelku Coco Chanel jsem dostala od maminky přítele, která má vytříbený vkus, poradí si s každým materiálem, koukne a vidí. Zajímavé je, že většinu kabelek po své sestře rozdala známým, legendární chanelky si ovšem nikdo nevšiml nebo ji nechtěl. Čekala až na mě!



Peněženku z pytle na cement jsem dostala přímo z Kambodži před víc jak rokem. Od té doby jsem ji nevyměnila a ona stále drží bez chybičky. Jde o značku Angkor Recycled, která dává místním vydělávat na živobytí šitím kabelek a peněženek z použitých materiálů. A myslím, že už jsem je viděla i tady u nás.



Baret TONAK mám z Fezka z rodných Strakonic a patří asi mezi jedinou pokrývku hlavy - ještě s kloboukem - která mi sluší. Mám těch baretů několik, pokaždé jiný odstín červené tak, abych to doladila s rtěnkou. Od Tonaku mám ještě klasický cylindr, na který hledám tu správnou příležitost, ale ona se snad brzy najde.



Psaníčko á la 60.léta je mé nejoblíbenější, ač je dobré outfit doladit v podobném duchu. K šatům (zvláště pouzdrovým) je to však velice slušivá záležitost prakticky vždycky. Je to takový ten nadčasový kousek, který z vás okamžitě udělá dámu.



Pouzdrové šaty ze Suvi+Matias, což je e-shop výhradně s udržitelnými značkami, jsou nepostradatelným kouskem v létě i v zimě. V létě vypadají krásně s psaníčkem á la 60.léta, jelikož jen podtrhují ženskost, sluší ale po celý rok. Proužkovaný kardigan mám zase z NILA, což je rovněž prodejna známá díky všemu udržitelnému.



Trocha krajky sluší všem! Krajková podprsenka je rovněž české výroby a mám ji po mamce, která ji nedávno našla ve skříni. Áčkovou sukni v 80. letech šila máti babička a i dnes je velice slušivá, ač by jistě mnozí namítli, že už dávno není trendy. A ani nadčasová. Nevím. Nosím ji ještě se spodničkou aspoň párkrát za léto, protože vím, kolik komplimentů ta sukně dostane.



Pro papírové tašky Uashmama máme se ségrou slabost. Musím přiznat, že ona jich má daleko víc a teď si brousí zuby na jejich pudrově růžovou kabelku. Já mám kabelku jednu, plus tyhle dva pytle. Malý hnědý mám na pracovním stole na propisky a lepítka, obrovská červená slouží na časopisy. Jde o papírové tašky asi s 2% latexu, které jsou elegantní, šik, designové a dají se i v ruce prát.



Kožený náramek od Ilony Fojtíkové z nejnovější kolekce Deta-il jsem od samotné návrhářky dostala minulý týden. Bylo to velice milé a rozhodně nečekané. Na seznam ho přidávám proto, že jde o originální designérský kousek navíc od návrhářky, která si hraje s recyklací materiálů.


Jak zjišťuju, chybí mi úplně trička a svetry, což musím brzo napravit.
Pochopitelně mým módním snem je si jednou pořídit boty/šaty přímo od Vivienne Westwood, ale dokud mám sukni z Kotvy, můžu jen šetřit :-)

Co vy považujete za největší poklady svého šatníku?
Lucie

29. dubna 2017

Přání Holanďanovi k narozeninám


Drahý můj,

dlouho jsem přemýšlela, co ti dát k narozeninám. To jsem ostatně přemýšlela celá ta léta, co tě znám. V tomhle s tebou nikdy nebyla řeč. Vždycky, jak jsem se zeptala, co by sis přál, odpověděls, že pusu. Takhle to bylo o narozeninách, o Vánocích i tvůj na svátek.

Tenhle rok je ale první, kdy nebudeme na tvé narozeniny spolu a kdy ti tu pusu nebudu moc dát. Když si mi teď ve čtvrtek přinesl jídlo, protože mi bylo zle a nikam jsem se nedostala, došlo mi, že i přesto, že už asi nikdy nebudeme fungovat jako partneři, vždycky budeme fungovat jako rodina. 

Nevím, jestli tenhle dárek oceníš, ale rozhodla jsem se ti tento rok napsat, v čem všem si mi změnil život k lepšímu. Tak se na to pohodlně usaď, bude to dlouhý seznam.

  • Ráno si vstával vždycky s elánem a nadšením. Dal sis sprchu, poskakoval vesele po pokoji a hledal kusy oblečení, brejle, peněženku nebo mobila. Byla to poprvé v životě veselá rána a ukázal si mi, že i do práce lze chodit rád.
  • Nikdy a za nic si mě nekritizoval. Což je něco, co jsem nikdy nepoznala. 
  • Nechal sis mě i jako chudou a špatně anglicky mluvící studentku.
  • Nabízel si mi, ať studuju, že mi studie zaplatíš. A já byla vždycky příliš pyšná na to, abych to přijala.
  • Vždycky a ve všem si mě podpořil, ač sis o tom myslel svý. Vím to. Už mi to došlo. 
  • Dokázal ses postarat. Absolutně ve všem. 
  • Zaktivoval si můj smysl pro humor. 
  • Vždycky, když jsem byla nešťastná, si hledal řešení, kompromis, nápad. 
  • Nikdy ses nevrátil z nákupů, aniž bys mi něco nepřinesl. 
  • Nikdy sis nenechal ujít příležitost zavtipkovat, pozlobit nebo mě jinak napálit. 
  • Asi si mě měl opravdu rád. S tím vším a úplně se vším. 
  • Nosils mi do bytu kytky, i když si věděl, že je s největší pravděpodobností přeliju. 
  • Snášels moji nevrlost pokaždé, když jsem měla hlad. 
  • Byls jediný chlap, co mi tvrdil, že netrpím na PMS a že jsem milá pořád.
  • Vyměnil si vazelínu za bambucké máslo. Sprchové gely za sprchové oleje. 
  • Nutil si mě kupovat kvalitní věci v době, kdy mi to jako chudými studentovi bylo úplně jedno.
  • Naučil si mě, že tou hlavní investicí by měla být investice do kvalitních potravin. A do zážitků. Pro malou holku z vesnice nevídané!
  • Naučil si mě dělat ten nejlepší dresing na salát. 
  • Ukázal si mi Holandsko a holandskou vlídnost, usměvavost, přímost. 
  • Neustále si mi opakoval, jak jsem krásná, úžasná, skvělá, báječná a úplně nejlepší. 
  • Ukázal si mi desítky zemí a kouzlo cestování. 
  • Vysvětloval si mi zákony ekonomie, principy fungování evropských trhů a EU.
  • Vysvětloval si mi úplně všechno. Celý velký svět. 
  • Šetřil si mi na důchod a učil mě obchodovat s akciemi.
  • Vždycky si mi kupoval o číslo větší podprsenky. Vždycky si mě viděl v lepším světle.
  • Změnil si pro mě celý život. A nikdy si mi to nevyčetl. 
  • Otevřel ses mi. 
  • Už když mi bylo devatenáct si mi řekl, že si mě chceš vzít. 
  • A ani v těch nejhorších chvilkách si neutekl...

Neříkám, že mě psaní tohoto článku nerozbrečelo, ale brečím spíše dojetím. Necítím ztrátu ani smutek, protože ses mi neztratil. Jseš tu pořád a pořád takhle úžasný. Ani náš rozchod a rozvod nic na tvé laskavosti a čestnosti nezměnil.

"Tak se asi oficiálně rozvedeme," řekl si mi ve čtvrtek. "A když nám dojde, že to byla chyba, tak se vezmeme ještě jednou, co říkáš? Anebo se rozvedeme a já si tě adoptuju. Jako Woody. Jen obráceně."

 

Tak všechno nejlepší. Ať uspěješ ve všem, v čem uspět chceš a ať se všechny rány co nejrychleji zahojí. Přeju ti pevné zdraví, hodně elánu a lásku. A kdyby něco z toho nedejbože náhodou nevyšlo, tak víš, kde bydlím. 

Tvoje

27. dubna 2017

Byla jsem oblíbená. I přes to všechno.


Ty perverzní choutky ke změně k lepšímu se u mě začaly objevovat už v pubertě.
A puberta mě v tomto případě omlouvat nemůže.
Snad za to může má máti, známá dráma queen široko daleko, která nás se ségrou učila zdravému životnímu stylu hláškami typu: "Z tý bílý mouky se ti jednou ucpou střeva!" 
Tím už tu svou nesnesitelnou touhu omluvit můžu.

Na střední mě společně s tělocvičnou nejvíc děsila ještě školní jídelna.
Na výběr byla dvě jídla, která se lišila snad jen omáčkou. Knedlíky a maso zůstávaly stejné a v těch nejkreativnějších dnech se střídala buď rýže s UHO, případně brambory s UHO.

Bylo mi šestnáct a žila tak striktně zdravě, že bych jistě nebyla potěšena, kdybych viděla svůj dnešní jídelníček. Nikdy bych vlastně ani nevěřila, že můžu klesnout k namazanému chlebu na snídani, k obědu a k večeři, jako tomu leckdy bývá.


Hřálo mě mládí a odhodlanost se školním jídelníčkem hnout. Dneska mě samotnou až překvapuje urputnost, se kterou jsem chodila za vedoucí jídelny i za ředitelem školy, aby jídelníček změnili a seskládali podle zásad zdravé výživy. Shromažďovala jsem veškeré recepty, které se daly snadno a dobře připravit a oni mi ukazovali kalkulace jednotlivých surovin i celkového jídla, kterým jsem se musela podřídit.

Byla jsem nesnesitelná, ale nedalo se mi moc ubránit. Studovala jsem hotelovku, a tak jsem chytře argumentovala, že mnoho z jídel je proti gastronomickým zásadám, takže čemu se to, prosím pěkně, tady učíme?

Jelikož pan ředitel si běžně schůzky se studenty nedával, přiřítila jsem se prakticky kdykoli, kdy se mi zachtělo. Uznávám, že jsem se mohla lépe obléct, ale v šestnácti vám tyhle drobné nuance - a že v mém případě byly ty minisukýnky skutečně drobným kouskem látky - unikaly.

Těžko říct, jestli jsem udělala dojem svou přesvědčivostí, nebo otravností, každopádně se povedlo.  Na jídelníčku se začaly objevovat ryby, pohanka, saláty, dušená zelenina, občas i sója.

Jistě se teď ptáte, zda jsem byla v kolektivu vůbec oblíbená. Odpověď zní: úplně nejoblíbenější a to bez nadsázky. Vždycky jsem sloužila jako skvělý příklad toho, jak rozhodně nedopadnout, ale zároveň se naší třídě hodily mé přátelské vztahy s ředitelem. Obzvláště tehdy, když někdo na maturáku naházel chlebíčky na strop sálu a potřeboval nedostat ředitelskou dutku. 


Tak. Teď ještě udělat tu kosmetickou bio revoluci a uklidním se. Slibuju.
A zdravím pana ředitele.
Lucie

24. dubna 2017

Beauty editorial pro Glanc: Jak to celé vznikalo


Nabídka nafotit beauty editorial pro časopis Glanc, přišla z ničeho nic. Původně jsem měla sloužit jen jako modelka prezentující francouzský styl. "Hned jsem si vzpomněla na tebe," psala mi kosmetická redaktorka Monika, která je mi zároveň velice blízkým člověkem, "připomínáš mi Marion Cottilard a přesně někoho takového hledáme."

Kromě obrovské poklony - to si dám snad do životopisu - z toho nakonec vzešel nádherný editorial podporující k tomu všemu ještě bio kosmetiku, kterou jsem se nechala líčit. Přestože jsem na tom netrvala, jakmile byla možnost, přišlo mi smysluplné nechat se nalíčit Zuii, značkou, kterou miluju a se kterou jsem často spojována. Rovněž jsem dostala možnost si vybrat vlastní styling, takže má volba padla na oblečení z  Max&Co., které spadá pod MaxMaru, je nadčasové, elegantní a chic! 

Dlouze jsme vybíraly outfity, jelikož jsme chtěly použít skoro všechno. Nafotili jsme rovněž úžasné fotky s bílou košilí a žlutým sakem, abychom po chvilce zjistili, že přesně tohle - i stejný účes - bude mít na titulce Jana Plodková, tudíž se fotky nedají použít. Vybíraly jsme tedy další kombinace, které by odpovídaly francouzskému stylu a zároveň fungovaly jak v reálu, tak na fotkách.


Být stylistou na focení musí být náročné. I kombinace, která v reálu vypadá úžasně, na fotkách může vypadat fádně. Myslím, že cokoli se musí umět vynést, jinak to prostě "nevyzní" a to nám fotky ukazují. A nebo to naopak na fotkách vypadá skvěle i přesto, že v reálu to nefunguje. Fotka jednoduše unese víc než reálný život. Je třeba rovněž znát jednotlivé materiály a to, jak se budou chovat, jakmile se v nich ohnete.

A tomuhle fashion světu se moc ráda učím. Věnuju se naplno kosmetice a občas mám pocit, že už více informací vstřebat nedokážu nebo nechci. Móda se mi poslední dobou stává menším únikem, ač pořád zůstávám ve světě pomyslné krásy. Jak by mnozí řekli, ve světě povrchním a konzumním, o čemž jsem vždycky schopná se pohádat do krve. Móda je totiž druhým nejšpinavějším byznysem současnosti. A kosmetika jí šlape na paty.


Myslím, že povrchnost najdeme ve všem, když nejdeme dostatečně do hloubky. A taky věřím, že právě díky módě a kosmetice, což všichni řešíme denně, je možné udělat spoustu prospěšných věcí. Za tohle bych Glancu chtěla moc poděkovat. Že dali v redakci příležitost bio kosmetice a kvalitní módě, která se šije v Itálii.

 
A kromě editorialu jsme ještě fotili i TV reklamu pro Glanc, kterou jsem sice ještě neviděla, ale prý už v televizi běží, psala mi vyděšěně sestra, které jsem prý skočila do rozkoukaného filmu.

Z editorialu mám tak velikou radost a doufám, že se bude líbit i vám.
Lucie

Focení pro: Časopis Glanc
Fotograf: Petr Weigl
Make-up: Dáša Kršková se Zuii
Outfity: Max&Co.

17. dubna 2017

Za modelku, za stylistku, za maminku!


Když přišla nabídka na focení pro koloběžky Kostka, věděla jsem okamžitě, že tohle dělat chci. A ačkoli šlo jen o to koloběžky nafotit a dát souhlas k použití fotek k propagaci značky, věděla jsem taky hned, že vám o tom chci i napsat.

Jde totiž o českou firmu, která celá léta vyrábí neuvěřitelně příjemné a stylové koloběžky v Šumperku, což je sám o sobě dost dobrý důvod celou věc podpořit. Kdyby se více odpichovalo a méně dupalo na plyn, ulice by byly hned veselejší. 


Jestli jsem si však myslela, jak budu sexy na fotkách s trendy koloběžkou, mýlila jsem se. Moje role modelky tentokrát obnášela focení s celou rodinkou, tedy mým "manželem" a šestiletým synem.

Člověk si pořád přijde na osmnáct a oni mu už dají šestileté dítě. 


Další role, pro mě dosud neznámá, byla role stylisty. Budget na profi stylistu sice byl, málokdy se mi ale stylisté trefí do vkusu, a tak jsem se v tomto případě nabídla sama. Všeobecně mám ráda, když mě lidi oblečou a nalíčí podle svého a zásadně do toho nikomu nekecám. Je to koneckonců osvěžující, jelikož každý vás vnímá jinak a podtrhne něco jiného, čeho jste si na sobě nikdy nevšimli. A každý vám něco předá. Ve spojení s koloběžkami se však nabízel street style nebo sportovní móda a tady mám vyzkoušeno, že to na mě vypadá příšerně.

Nechápu proč, ale nejde mi to k naturelu. Mlátí se tam dvě osobnosti. A je to do očí bijící. Zvlášť, pokud se snažím zapojit do hry kšiltovku...


Jestli jsem si však myslela, že si jednoduše něco zapůjčím od značek, které mám ráda, zase jsem se spletla. Při pohledu na tři koloběžky, které jsme měli fotit, jsem měla jasnou představu - jde o trendy koloběžky, které si sice můžete dovybavit taškami, stojánkem na láhve a udělat z nich koloběžky na výlety do přírody. Zároveň - i proto, že jsou skládací a elegantní - jim sluší město. 



Potřebovala jsem tak oblečení, ve kterém by se dalo pohybovat a zároveň nebylo outdoorové, protože to do města nepatří. Takže spíše ležérní a takové, ve kterém můžu vyrazit i do práce. Mě tak padlo do oka Max&Co., které kromě rovných navy blue kalhot má v kolekci nádherné tričko s proužky a červeným nápisem, tedy přesně v barvách koloběžek. Honza, můj manžel z Brna, dostal vybrat z outfitů od JineyLevel a malému Nikymu, který nám byl synem, jsem šla vybrat do Lindexu. 

Největší fuška byla zkombinovat nás tři + tři koloběžky dohromady. Musíme být rodina. A rodina má držet při sobě. Minimálně jednotným stylem. 


Vybrat správné oblečení pro školáka, mi dalo zabrat asi nejvíc. Nikdy jsem po dětském oblečení nekoukala a neznám ani velikosti různě starých dětí, rozplývala a ztrácela jsem se tak hodiny v oddělení růžových sukýnek a frajerských mikin s cool vzorem.




Nakonec však došlo k výměně syna a na koloběžce se s námi pak projížděl tříletý Nicolas. Kalhoty jsme tak stáhli a ohrnuli, vršek mu nechali. Malý Niky nepočítal s tím, že by měl být modelem, ale nadšeně s tím souhlasil a užíval si chvilky, kdy se celá pozornost soustředila jen na něj. Byl za hvězdu celý den, ale spolupracovat se mu občas nechtělo.

"Já ši budu jezdit po svym," odpověděl nám, když jsme ho směřovali do světla. Jakmile jsme zase chtěli, aby vyrazil současně s námi, odpověděl zase, že "se nepotšebuje po nikom opišit."



Jednoduše to byla skvělá pracovní neděle!
Lucie

10. dubna 2017

Hlídám Bizona


Když má nejlepší kamarádka odlétala na měsíc na dovolenou, nemohla jsem odmítnout, že jí pohlídám kocourka. Kocourka jménem Bizon. Jelikož mám kočky ráda a s jednou takovou - která byla velice osobitá, až lehce nespolečenská - nás pojila vzájemná hluboká láska, takže jsem vlastně byla ráda, že tu budu mít kočičího mazlíka.

Bizon byl zpočátku dost vyplašený. Bál se nového prostředí, stýskalo se mu a ten večer, kdy ke mně dorazil i se záchodem, pelíškem, granulema a hřebenem, si našel útočiště za pračkou.

"On je strašnej mazel," slibovala Evička. "Spí v posteli s náma, krásně hřeje, to se těš!"
I těšila jsem se už tu první noc, kdy mi dal ale Bizon vale a ustlal si v koupelně v koši na prádlo, který odmítal opustit.

Je chudinka vyděšenej, říkala jsem si a zalezla do postele bez kočky. Otevřela jsem mu dveře po celém bytě, ač to bytostně nenávidím. Já musím mít dveře všude zavřené. Je to úchylka už od mládí a neumím jinak. Nicméně přemluvila jsem se, Bizonovi dveře přiotevřela a okamžitě vytuhla.

Čekala nás ovšem náročná noc. Ve tři ráno jsem se zděšením probudila s hrůzou, že mi po bytě běhají zloději. V polospánku mi došlo, že dveře si zřejmě otevírá Bizon a zase usnula. O hodinu později jsem stejně rozespale vylítla s tím, že mi doma straší. Tiché pravidelné šouravé kroky, otevírající se zásuvky skříní a vrzající dveře. Až jemné mňouknutí mě po nekonečné čtvrt hodině uklidnilo.

V pět ráno už ale zřejmě Bizonovi se mnou došla trpělivost a hlasitě se dožadoval pozornosti. Z kočky, která mnou až doposud opovrhovala, jak to jen kočky umějí, se stal uzlíček nervů a stesků. Naříkal a řval nadpozemským rykotem. 

"Pojď sem, Bizi, pojď ke mně," vzala jsem uřvanou kočku do náruče a nesla ji k sobě do patra, kde spím. "Tady máš polštář a hele, peřina, zachumlej se," zkoušela jsem to láskyplně a po dobrém.

Nebohý kocour se však rozklepal a vyhrožoval sebevražedným skokem z postele.
"Bizone, nikam nepůjdeš, zlobíš. Lehni a spi."
Načež mi kocour odpověděl uraženým trucováním v koutě.
Na to jsem nereagovala a když jsem začala znovu usínat, Bizon se opět pokoušel o nacvičování skoků.
"Bizone, buď tady se mnou."
Nic. Kocour objevil schůdky a přemýšlel, jak se po nich dostat dolů.
"Bizone, spi!"
Hysterické mňau. 
"Bizone," řekla jsem už stejně hystericky, "hele, když si se mnou večer nechtěl do postele, respektovala jsem to. Ale víš, co by za to jiní chlapi dali bejt na tvým místě?"
Bizon na mě vztekle prsknul.
"Nebuď drzej, jo?"
Opět začal prskat.
Očividně byl jiného názoru a spát se mnou nehodlal ani omylem.

Odnesla jsem ho zpět do koše s prádlem a řekla mu, že jestli bude dělat podobné scéničky, nedostane kapsičku. Jenom suchary! 

To už místo mňoukání jen kníknul a naštvaně zalezl za pračku.
A pak jsme spali skoro až do rána. Nebo spíše do doby, než se zase probral...
Ale budeme v pohodě, vážně. Kočky mají devět životů a já? Já
 mám ještě někde zásoby lexaurinů.

Lucie

6. dubna 2017

Život Lucie 7

Na chvilku jsem se odmlčela, ale to jen proto, abych vám naservírovala všeho toho, co musíte vidět, zažít, zkusit a ochutnat.

Otevření OliOla: Nového luxusního bio salonu


Miluju ten interiér!
Chtěla jsem černou hennu, ale vymluvili mi to. Tak jsem jen lehce ztmavovala. Na hlavě Khadi.

Nové luxusní bio studio OliOla, kde se kromě kosmetických ošetření postarají přírodní péčí i o vlasy, se otevřelo nedaleko mého bydliště. Náhoda? Nemyslím si! Nádherný koncept kadeřnictví, kde najdete barvy i styling od Oway a kde mají kadeřníky, kteří vás naučí pracovat s fénem a poradí spoustu tipů jak si lehké vlny vytvarovat i udržet, za což jsem nesmírně vděčná.

Využila jsem příležitosti, že v OliOla barví i čistě přírodními hennami Khadi, což mi ušetřilo zaneřáděnou koupelnu a já měla možnost si s ručníkem na hlavě popovídat s úžasnou paní majitelkou. Ta mi ukázala jak vzdušný prostor kadeřnictví, tak i kosmetický a masážní salon, kde si můžete dopřát pleťové a tělové procedury od Inlight či Pure Fiji. A pak se nechat nalíčit třeba Zuii od slečny vizážistky, která líčí například Andreu Kalivodovou. K mani peni tu používají laky Spa Rituals a opravdu si tu skvěle odpočinete. 

420PEOPLE: Královna víl



Taneční soubor 420 people (čti číslovku česky, people anglicky) v Královně víl zobrazuje milostné pouto dvou lidí, které dělí vzdálenost několika tisíců kilometrů. Zobrazuje křehkou/neochvějnou lásku, stesk po tom druhém a po blízkosti. Ale neřekne se skoro ani slovo. Slova vás začnou napadat až s dechberoucími tanečními výkony, pružností těl, které vypadají, jako by neznaly žádné limity. Jedním slovem bizár! Ale 420people nemívají prázdná místa v hledišti, takže bizár, který si jistě užijete!

Divadlo v Řeznické: Odvolání



Když jdete na představení s Miroslavem Táborským, tak prostě víte, že to bude výborné, skvělé, zábavné, dechberoucí, úchvatné, vtipné, skvěle zahrané a geniálně promyšlené. Takže čekáte hodně a dostanete ještě víc. V podobných případech je dobré po potlesku vestoje odejít a v tichosti a o samotě si všechny dojmy postupně zpracovávat.

Jenže my jsme šli nakonec s panem Táborským a jeho ženou ještě na pivo, kde nám vyprávěl, jak celá hra vznikala v Česku. Představení, které sklízí úspěch i na Broadwayi, pojednává o velice oblíbeném faráři a mladém studentovi, který se farářem chce stát, ač se sám institucí nechce příliš nechávat svazovat.

Odvolání je skvělou hrou opěvující snílky a pošetilce, kteří se nebojí stát si za svými názory. Člověk tu najde mnoho důvěrně známých charakterových vlastností, a přitom se bude zalykat smíchy u tak skvěle napsaných dialogů.

Snídaně s Marthou Issovou



Martha Issová nás poctila společnou snídaní v 2media, kam přišlo pár novinářů, televize a blogerky. Martha povídala jak o své účasti v Tvoje tvář má známý hlas, ale i o novém hollywoodském filmu Úkryt v ZOO, který jde akorát do českých kin.

Dá se říct ale, že s vypravěčským umem Marthy, se ze snídaně stal brunch a nakonec nás bavila historkami ze soukromí, z natáčení a kulturními zážitky se svou malou dcerou Františkou. Kuckali jsme smíchy a nějak zapomněli snídat...

Byl BIOSTYL


A ten pro změnu komentovat raději nebudu vůbec, ale z toho všeho množství zdravého jídla, semínek a různých směsí, co jsem tam nakoupila, čekám, do roka budu mít vlasy po pas, nehty ze železa a hemoglobin na maximu.

Koncert Post Modern Jukebox v Lucerně!



Znáte Post Modern Jukebox? Ty nejznámější hity v jazzovém kabátě a v podání interpretů, kteří se pyšní obrovským hlasovým rozsahem. To, jak jsou geniální, dávala tušit už plná Lucerna. Show to byla velkolepá, zaznělo to nejlepší třeba od Beyoncé, Justina Timberlaka, Sii, Lady Gaga a spousty dalších.

Pečeme Cupcakes!


Začalo to slibně. Podmáslím a vínem.
Jdeme se o něco pokoušet...v nových vlasech :-)
Voilá

Má čtenářka Karolinka mě minulý týden pozvala na kurz pečení cupcaků. Nebyla jsem si dlouho jistá, jestli opravdu to nejlepší, jak se s někým seznámit jsou v mém případě kurzy vaření a pečení, ale - s dvacetiminutovým zpožděním - jsem jen přeci dorazila.

Dlouze jsem před odchodem vymýšlela, co na sebe. Nejdříve jsem se vracela, abych vyměnila svetr a na půl cesty na tramvaj se vracela zase pro šátek, který byl ke kabátu potřeba. "Chytře" jsem zvolila červený šátek s puntíkama, abych vypadala jak ferda mravenec, což rozhodně neodpovídalo výkonu, který jsem na kurzu předvedla.

Ale cupcaky i celý večer u vína se nám povedl, tudíž nezbývá, než Karolince velice poděkovat.

A taky bylo daňové přiznání. Jako bonus. Aby to nebylo všechno jenom sluníčkový, že jo.
Jak jste se měli vy?
Lucie