Život podle Lucie

25. července 2016

Pátráme: Po mé minulosti prostitutky. Bližší informace hlaste na policii.



Říká si Leonhard75 a na Instagram mi poslal zprávu:

"Pokud nepřestaneš s negativními komentáři na LB Models, heknu ti účet a zveřejním veškeré informace o tvé minulosti prostitutky."

Víte, já si na období své prostituce vůbec nedokážu vzpomenout. Neříkám, že se tak nemohlo stát. Jen si nic takového vůbec nevybavuju a ať tady hledám kde chci, nikde nic nemůžu o svých sexuálních službách najít. Předpokládám, že - jak se znám - bych měla určitě někde schovanou kartu klientů s podrobnými popisky, ale i nabídku jednotlivých služeb s ceníkem v eurech.

Takže. Vyhlašuji mezinárodní pátrání. Snažně vás tedy prosím: Pokud máte nějaké bližší informace, které by nás mohly navést na stopu mé nemravné minulosti, neprodleně je hlaste na policii. 

Děkuji,
Luc.

18. července 2016

Narozeninová oslava, na kterou jsme ještě nezapomněli

Fotil: Ronald Kleijn

"Vy jste přežil dětství v dvougeneračním domě a ještě jste prošel psychologickými testy? Odolný jedinec!"

Zatímco babička s dědou měli dva pokoje a koupelnu, my - naši a já se ségrou - obývali zbytek domu. Na kom to zanechalo největší psychickou újmu už se můžeme jen dohadovat, ale já tvrdím, že ten den, kdy měla babička narozeniny, to byla ségra.

Bylo jí asi 5 let, když babička slavila pětašedesátku.
Ráno jsme se tak všichni na tu pařbu vyfikli, zabalily se veledary - nové cejchy, vařečka a pletený ponožky -  a šlo se do místnost vedle babičce popřát.

Vedle v místnosti už byly nachystané chlebíčky, brambůrky, jednohubky a půllitry na přípitek.


Jako vždy jsem já byla nucena oblažovat slavící babičku svou hrou na harmoniku, zatímco slavící/nebohá babička byla nucena to poslouchat a ještě s úsměvem na rtech.

Po půlhodince mého prznění jedné lidovky za druhou, byla narozeninová párty v plném proudu. Odvázal se i děda, který se snažil chytat a zpívat aspoň refrény jednotlivých písniček, byť marně.
Naši seděli spořádaně u stolu, kde ségra prstíkem dojížděla poslední drobky z chlebíčků, brambůrek a jednohubek.

A pak jsme šli babičce popřát!
Pětiletá sestřička s pletenými ponožkami za zády podala tu ručičku, kterou vyjížděla drobky z celé oslavy a popřála:

"Hodně štěstí, zdraví a ať se ti u nás líbí."

Tak určitě, babi. Po padesáti letech v tomhle baráku by ses konečně mohla cítit jako doma!


Všichni jsme se začali bestiálně smát, čímž jsme sestřičce zadělali na doživotní návštěvy psychiatrů. Utekla se vybrečet za gauč.
A dodnes není schopná popřát nic jiného než "hodně štěstí, zdraví," jelikož ví, že v jejím případě se originalita nevyplácí.

Ale jak už jsem tu párkrát říkala - my ji máme rádi i tak.
Nějaká zajímavá narozeninová přání u vás?
Luc.


11. července 2016

Robert Fulghum v Praze: Lucie, zabav ho!


To studujete fungování pokožky a aromaterapii, abyste se ocitli v práci tváří tvář Robertu Fulghumovi. Tomu Robertu Fulghumovi, který po světě prodal snad nějakých 15 milionů knih a do Prahy teď přijel propagovat svou nejnovější knihu Poprask v sýrové uličce.

Příliš se toho po mně nechtělo, to uznávám. Dokud šlo jen o to najít mu tlumočnici a blogerky, jež by s ním udělaly rozhovor, byla jsem v klidu. Ovšem kamarádíčkovat se s Argem, které Fulghumovy knížky už léta vydává, se nevyplácí.

Lucie, doveď ho na piknik!


"Lucie? Robert končí rozhovory v 18:00. Potřeboval bych ho ve 20:00 dovézt na piknik se čtenáři. Odvedeš ho na hotel a pak ho vyzvedneš. Já to nestíhám, ale ty to zvládneš!"

Samozřejmě, že to zvládnu. A když si bude chtít povídat o zahraniční politice, světové literatuře či historii Prahy, vždycky můžu předstírat, že anglicky nemluvím.
Omluvně se usměju na Fulghuma.

Robert Fulghum, davy lidí a já jako bodyguard!

Po rozhovorech jej odvádím z Pařížské na hotel* na Václavák, když ve výlohách knihkupectví vidíme samé jeho plakáty, anebo ještě hůř - na ulici spoustu lidí, co ho okamžitě poznávají a chtějí se s ním fotit. Václavák je najednou ještě přeplněnější než obvykle, lidi se otáčejí a ne, kvůli mé mini sukni to rozhodně není.

Aura osobnosti


Piknik v parku s Fulghumem přilákal desítky lidí. Všechno je připraveno - deky, jídlo i pár litrů vína. Pojďte si sednout a poklábosit.

Nikdo nesedí. Nikdo nejí. Nikdo nepije.
Robert Fulghum zapáleně povídá o svém životě a hlouček čtenářů fascinovaně stojí proti němu s otevřenou pusou a poslouchá.


Ještě jednou - nikdo nesedí. Nikdo nejí. Nikdo nechce ani víno. Free wine a oni se opíjí Fulghumem!
Soucitně to tak dopíjím a dojídám já.

S Fulghumem na pokoji


Ano, ano. Je to tak. Člověk tady studuje nějaké fungování pokožky, aby se najednou ocitl u Fulghuma přímo na pokoji.

Robert Fulghum přijel do Prahy na 6 týdnů, které má plné tiskovek, rozhovorů, přednášek po školách a s Lukášem Hejlíkem hlavně Listování. Program je narvaný k prasknutí, třeba jen Listování má někdy vystoupení i ve 4 různých městech za den. A Fulghum pak musí (nejraději vlakem) zpátky do Prahy. Příští rok mu bude 80.

Poprask v sýrové uličce a s věnováním

Já přišla, abych s ním domluvila termín rozhovoru s Míšou Dombrovskou, autorkou knížky Pořádek (nejen) v hlavě a jeho veliké fanynky.

To ale není důležité, co jsem tam šla dělat. Důležité je, že už vždycky budu moci svým vnoučatům říct: "Vy máte Roberta jako povinnou četbu? Mno, tak toho si přečtěte. S tím jsem kdysi byla na pokoji."

S Fulghumem na Náplavce


A zatímco tady - Lucie na pokoji s jedním z nejprodávanějších amerických autorů - měla být pointa, není. Fulghuma mi totiž vyfoukly na Náplavce moje vlastní čtenářky.

To bylo tak.
Robert Fulghum vystupoval na Náplavce, kde byla posléze i autogramiáda.
Že na ni přišli samí dvacetiletí, to mě trošku překvapilo.
Ale doslova mě potěšilo, že v řadě na podpis se našly i čtenářky mého blogu, co se se mnou hned daly do řeči.

I tady by mohla být pointa.

Blogerka sdílí čtenářky s jedním z nejprodávanějších amerických autorů. 
Nebo: Lucii van Koten čtou i čtenářky Roberta Fulghuma. 

Ale pointa to není. Bohužel. Tak vám to aspoň zvýrazním a projedu kurzívou, aby vám to neuniklo.

Pointa je následující: tyto moje dvě krásné čtenářky nakonec pozvaly Fulghuma "na jedno".
Ten měl sice odjet na Harleyi s Argem, ale Harleyi dal vale a bez mrknutí oka se rozloučil a odešel do tmy se čtenářkami.

Blondýnka zleva a brunetka zprava. Moje a jeho čtenářky.

V půl druhé ráno psaly, že je Fulghum v pořádku na pokoji.

Takže si to shrňme: Robert Fulghum je boží. Moudrý a brutálně vtipný.
Já už se s ním asi neuvidím, ale pokud plánujete Colors of Ostrava, kde bude hostem, pozdravujte ho, prosím, ode mě.

K čemu vy jste se dostali jak slepí k houslím?
Luc. 

* A ne, v hotelu na Václaváku už ubytován není. Co dostanu za to, když prozradím jeho novou adresu?



5. července 2016

Nejlepší zdravá kosmetika léta 2016!



Stává se pravidlem, že o kosmetice píšu jen jednou za každé roční období.
To jsem to dopracovala. 
Na svou obranu říkám, že díky tomu všechno maximálně otestuju.
A protože už dozrál čas, tady je seznam toho, co mi na jaře padlo do oka. Ideální na léto.

EONÉ - Kalisto balzám na ruce


Nad touto kosmetikou se zastavme. Pro mě je zcela neznámá, i když si pozornost zaslouží. Značka, která vyrábí převážně olejové výrobky a dokáže namíchat skvělé hydrofilní oleje, očividně klade větší důraz na složení výrobků, než na design. Což vlastně kvituji, protože je balzám příjemnější a pro pokožku šetrnější než mnohé všemi barvami hrající produkty s nápisem BIO.



A jaký je balzám na ruce? V první řadě bych dodala, že jde spíše o konzistenci tělového mléka než krému, což je sympatické, protože se rychle vstřebává a během minutky tak můžete ouřadovat bez mastných rukou. Jinak vás ale čeká skvěle vyživená pokožka rukou, protože ve složení najdete shea butter, rostlinné oleje a extrakty z bylin či éteráčky. EONÉ nemá BIO certifikáty, ale jak už bylo řečeno - složení je hezké, bát se toho nemusíte :-)

TOPVET - Balzám na rty


Jednoduché a účinné. Není potřeba asi říkat víc. Kalíšek s krásným retro obalem, obsahuje rostlinná másla a vosky, a hodí se tak - hlavně díky své vůni - na ošetření rtů, ale klidně i jako SOS balzám na přesušená místa kdekoli po těle. 30 ml je celkem velké množství a užijete ho bohatě celé léto. A nezklame vás.


UGLY - Zubní pasta Raw Epic Cinnamint


Oujé! Jak já ty konvenční zubní pasty nemám ráda. Pěnidla v nich obsažená by měla patřit na drhnutí nářadí od oleje, nikoli do pusy. Vítám tak alternativy bez pěnidel - ostatně, ten rozdíl, kdy si pusinku nepřesušujete, poznáte brzo a snadno. Člověk není tolik náchylný k tvorbě koutků nebo aftů.

UGLY raw pasty neobsahují fluorid, sodium sulfate, parabeny, umělá barviva, konzervanty, pěnící látky, zahušťovadla, stabilizátory, umělá sladidla, glycerin, lepek a žádnou geneticky modifikovanou složku. A sázejí na samé skvělé příchutě - já mám třeba mátu se skořicí. 




Na téhle pastě vás překvapí jedna věc a to barva! Hlavní složkou je jíl, takže jak vtipně říká výrobce: "Keeps your mouth clean and your sink dirty!" Pravda, pravda. Zatímco zuby to vydrhne i přes zelenou barvu skvěle, umyvadlo budete muset opláchnout po každém použití. :-)

Purity Herbs - Highlander Cream - krém pro horaly


Islandský vydatný krém má sloužit především pro mrazivé počasí. Ale pakliže je krém určen do nízkých teplot nebo extrémních podmínek, měla by celá emulze sloužit i v opačném případě - i v případě vysokých teplot a sluníčka.

A nač používat vydatný krém v létě? Inu, já třeba na noc a suchá pleť jej užije určitě i přes den. Nejde o olejový balzám, vstřebává se okamžitě, pleť se leskne jen mírně a suchá místa nepnou, pokožka nešupinkatí. Dá se tak použít pro celou rodinu a na celé tělo.


A jestli něco opravdu hodně oceňuju, tak to množství bylinek z Islandu - mrkněte na složení! Myslím, že takhle nabušený krém jsem ještě neviděla. Divoká příroda v jednom malém kelímku. Jen jediné, co mě na krému nebaví, je vůně. Zvykla jsem si, ale vonět mi to ještě nezačalo. Přesto doporučím s naprosto klidným svědomím dál :-)

HONESTLY pHresh - Deodorant Sugar Mint


Vůči tuhým deodorantům bývám trochu skeptická, ale tahle věc mě mile překvapila. Podle výrobce obsahují účinný enzym, který zabraňuje bakteriím šířit zápach a aloe vera udržuje přirozené pH pokožky. Voní po mandarinkách s příměsí svěží máty a ač je to vůně celkem výrazná, nepřebije parfém. Průměrné teploty letošního léta zvládá deodorant bez sebemenších problémů, ve velkém horku je lepší jej nanášet dvakrát denně.


A jelikož je pHresh o kus větší než bývá zvykem u většiny deodorantů, vydrží pár měsíců. Poměr cena/výkon mi tak přijde skvělý!

COSM´ETIKA - BB krém


Že mám Cosm´etiku osobně ráda už řadu let, to se ví. Ostatně, neznám moc lidí, co by ji rádo nemělo. Líbí se mi, když si značka piplá složení a uvede na trh jen to, co je minimálně boží! A u BB krému se to opět povedlo.

Jeden odstín. S tím, že víc jich rozhodně není potřeba, jelikož se BB krém  - díky mikrokrystalické celulóze - skvěle pleti přizpůsobí a sám začne na tón pleti reagovat. Konzervován je navíc stříbrem, které póry dezinfikuje a zabraňuje bakteriím, aby se množily. Při pravidelném používá tak může BB krém předcházet nebo alespoň zmírňovat formy akné.


Stříbro jako konzervant a "přizpůsobivý" odstín je zase ta věc, která Cosm´etiku odlišuje. Potěší vás možná příjemná vůně a netřeba dodávat, že jde o výrobek VEGAN.

ZAHIR - BIO arganový olej


O Zahir kosmetice už jste určitě četli. Do Česka se dostala díky Veronice, kterou mám jednak moc ráda jako člověka a jednak ji uznávám jako téměř odbornici na bylinky a přírodní kosmetiku. A tahle Veronika objevila v Maroku Zahir kosmetiku, zavítala do výrobny a tolik jí to učarovalo, že se prokousala veškerou legislativou, aby to sem mohla dovážet.

Dostala jsem od ní spoustu výrobků, ale začněme arganovým olejem. Ten už si představovat nebudeme, bylo o něm napsáno hodně a zkoušel jej snad každý z nás. Já se k němu po létech vrátila, abych si znovu ověřila, že je to skvělý olej, který se dobře vsakuje, neumastí a výborně zregeneruje.


Veškerá výroba tohoto arganového oleje je ruční, což je na tom to nejlepší. Od sběru oříšků až po lisování oleje. A jak argaňák voní? Není zbaven své typické vůně, jen není tolik štiplavá (nakyslá?) jako jsem byla zvyklá. Hlavně ho ze sebe nijak necítím ať už ho dám pár kapek na obličej či přimíchám do krému. Takže jestli si rádi vyzkoušíte něco nového, mrkněte se po téhle značce. Už se celkem zabydluje na pultech bio obchůdků :-)

A teď vy. Co jste objevili za kosmetické novinky?
Děkuju,
Luc.


27. června 2016

Útěk z dětského tábora

 
Na obranu své sestřičky říkám, že je velice oblíbená v kolektivu.
Jen jí ten kolektiv nesmí lézt moc na nervy.
Což jsme zjistili až den poté, co jsme ji slavnostně odvezli na její první (a zároveň poslední) dětský tábor.

Byla to velká sláva! Dokonce i to archivní víno, které jsme měli otevřít až v moment, kdy se objeví nějaký amant, co o mě projeví zájem, jsme načali. Vidina 14 dní bez dítěte, které zavíralo pusu jedině pokud jedlo, byla totiž víc než amant!

Ségru jsme odvezli i s dodávkou jídla v sobotu odpoledne.
Ve středu nám od ní dorazil dopis. I s mléčným zubem.

Ahoj mami a tati, 

máme se tu dobře, jídla je tu dost. Zima tu není a skamarádila jsem se s holkama. V sobotu jsme měli táborák a zpívali jsme. Ale v neděli mi vypadl zub, tak ho posílám, aby se vám po mně nestýskalo.  

Nám se nestýskalo.
Ve středu přišel dopis s mléčným zubem, sestřička ovšem dorazila o den dříve.
Už v úterý jsme pro ni museli jet. Volali nám vedoucí tábora, že malá to nedává a pro efekt nám k sluchátku dali okusit na vlastní uši její brekot, nářky a vzlykání.

Takže ano.
V sobotu jsme ji odvezli.
V úterý si ji zase přivezli z extrémně drahého prodlouženého víkendu.
A ve středu dorazil zoubek, aby se nám nestýskalo.

Ségru prostě nešlo nemilovat.

Nějaké vaše zážitky z táborů? O těch svých už jsem psala tady: 5 věcí, které jsem nesnášela na letních táborech.

Luc.

14. června 2016

3 focení, která mi dělala radost


Poslední dobou jsem měla štěstí na moc pěkné projekty, které jsem mohla fotit.

Best Self Co.


Best Self Co diáře jsou za oceánem obrovským hitem. Jde o motivační diáře, které když pečlivě budete vyplňovat, tak se postaráte o takovou psychoanalýzu, že ušetříte jak za kouče, tak možná i psychologa. A protože svět je malý, majitelka diářů - žijící dnes v NYC - objevila v našich končinách talentovanou Máju (Magifešn), se kterou jsme nafotily mimo jiné i tyto fotky.








 Hedvábný šátek ALAE


ALAE asi znáte. Firma podporující mladé české návrháře, jímž vydávají samostatné kolekce i šperky a která má showroom na Vinohradech, teď ale přišla se zajímavou novinkou - obřím hedvábným šátkem, jenž se dá uvázat desítky různými způsoby. Lze z něj vyrobit kabelku, top i mini sukni. Třeba jak nafotil Mickey Grab.
















Suvi + Matias


Suvi + Matias je na českém trhu už 10 let a dá se tak říct, že jde o průkopníky za udržitelnou módu v Česku. Najdete tu fairtrade značky, BIO bavlnu i zajímavé kousky vlastní výroby (navrhuje a šije paní majitelka!). A je tady vidět, že i móda, která si potrpí na kvalitní materiály, férové podmínky při výrobě a dobře padnoucí střihy, může být krásná, stylová a elegantní. Hlavně elegantní.

Fotila Anna Dumon, která má na starosti celý krásný e-shop.





Moje velké dík za to, že se na podobných věcech mohu podílet.
#těšímě
Co těší vás?
Luc.


6. června 2016

Jsem holka z prasečáku


Takže prosím vás.
Já jsem přesně to dítě, co vyrůstalo v Pivkovicích v prasečáku. Není potřeba vědět, kde jsou Pivkovice nebo kde stál onen prasečák, jde o to si uvědomit, že každého jedince formuje úplně jiné prostředí. A že každý má se svým dětstvím spojené úplně jiné vjemy, vzpomínky a...vůně.

Vždycky, když se mě naši potřebovali zbavit, odlifrovali mě k babičce s dědou. Že babička věděla, jak zacházet se svou vnučkou jak se sluší a patří, připomínat nemusím. Pamatuju si noční smažení topinek i ranní pečení koláčů. Nebýt babičky, možná bych se bývala ani nebyla pořádně vyvinula. 

Babička pracovala v JZD, kam chodila vždycky ráno a po obědě krmit stovky prasat.
Jelikož jsem si nikdy neobhájila, že můžu zůstat doma sama, nasadila jsem žluté holinky a vyrazila v pět ráno s ní.

Hodila mě na babetu a jelo se do Pivkovic.
Nadšená jsem úplně nebývala. A nešlo jen o ty žluté holinky.
Vyhladovělá prasata řvala nocí a snažila se utéct. To nás spojovalo.
Po každém krmení nás navíc spojoval zápach, se kterým nepomohly ani mycí přípravky čerstvě přivezené ze Západu.

Co se manipulace s prasatama týkalo, dala jsem si dohromady následující:

  • Nesnažit se hladit prasátka
  • Nesnažit se hladit prasata
  • Nestrkat ruce do koryta
  • Nesnažit se o oční kontakt
  • Nesnažit se vůbec o nic
  • Nespadnout do jezdícího žlábku s hnojem!!!

Považovala jsem tak za moudré si sednout babičce na kolec s balíky slámy a vozit se. Taková malá a už tak rozumná.

Takhle jsem prožila půlku svého dětství. Plus se ještě chodilo do JZD uklízet a občas utekli bejci po vsi. A babička mi pak bude říkat, ať se v té Praze neztratím...

Někdo podobné zážitky?
Luc.

23. května 2016

Rodinné výlety pro otrlé


Když je člověk odolný jedinec, přežije i rodinné oslavy a výlety.
Neříkám, že se to na člověku nepodepíše, jsou traumátka, která mě budou pronásledovat do konce života, ale všeobecně se výlety s našima vždy obešly bez zásahu vyjednavačů.

Mně bylo asi 8 let a mojí sestře o pět let méně, když naši došli k závěru, že jsme už dostatečně vyzrálé na sobotní výlety po hradech a zámcích. Mojí ségru zachránil její nízký věk, který jí nedovolil si určité věci pamatovat. Já už dopadla o něco hůř.

Jelikož naši vždycky odmítali jakékoli půjčky - stejně jako dnes Holanďan - vyznačovala se naše famílie vždy nejhorším autem ve střední i východní Evropě (myslím, že ragulín to byl. Bezpečnostní pásy byly vymyšleny až 40 let poté, co byl ragulín uveden na trh, stejně jako například topení), nedigitálním fotopřístrojem, jenž byl předchůdcem foťáků z filmů pro pamětníky a botami, které naši fasovali v práci.*

* Když o tom tak přemýšlím, je až k neuvěření, že se ze mě nestala zlatokopka. Chci říct. Bylo by to v tomto případě zcela v pořádku. Byl by to logický a omluvitelný krok. Ale to já vůl ne!

V sobotu ráno se i s řízkama vyjelo a večer se bez řízků vracelo. Objížděly se buď hrady a zámky nebo cokoli, co taťkovi přišlo zajímavé. V praxi to tak znamenalo, že se stavělo u každé viditelnější zříceniny, což nás se ségrou příliš neuspokojovalo, ale zříceniny byly lepší než prohlídky zámku.

Prohlídky zámků byly peklo. Byly dlouhé a plné krutosti. Že by si dítě pamatovalo panovníky, to ne. Dítěti v hlavě utkví jenom brutality o otrávení, o mučírnách, o sekání končetin a všech kožních nemocí, které se schovávaly pod kostýmem. Děsivé už byly jenom ty portréty na stěnách, které se vyznačovaly pichlavostí očí, co člověka pořád pronásledovaly.

Důkazem krutosti je třeba tento slon, jemuž někdo beztak už ve středověku prostřelil hlavu!

Ale dost ke křehké dětské psychice.
Naše výlety měly i světlé stránky - obědy v restauracích, které často slibovaly smažák s hranolkama. Jednou, ten den si pamatuju dodnes a bylo mi už asi dvanáct, jsme poprvé okusili McDonald´s a to, o čem jsme slyšeli jen v amerických filmech a čemu se říkalo hamburger!*

* A teď opravdu nekecám, já ostatně nekecám nikdy, znáte mě. Pravdou je, že v mých rodných Strakonicích není McDonald´s dodnes, což je jistě ten důvod, proč tam obyvatelé patří mezi ty štíhlejší jedince v zemi.**

** No dobře, tohle jsem si právě vymyslela.

K hamburgeru jsme tehdy se ségrou dostaly i hračku, takže naše utrpení ze zřícenin se ten den rovnalo pouze trhání zubů. Když jsme pak ve škole psali sloh na téma "nejlepší prázdninový zážitek", dopodrobna jsem popisovala požitek z hamburgeru.

Promiň, tati.
Luc.

12. května 2016

Vyzkoušela jsem si: stand-up comedy


Když přijdete před začátkem show, trémou nadskakujete. Na pódiu s mikrofonem v ruce jste ale podezřele klidní. Vidíte tváře lidí, kteří se na vás usmívají a dodávají vám tak odvahu. Vypadají přívětivě, kývají a vy máte pocit, že vás přijali už od první minuty.

A pak vám dojde, že jen čekají, čím je budete bavit.
A doprčic!

Když mi nabídli účinkovat spolu se stand-up skupinou Underground Comedy v muzeu Grévin, šla jsem se projít. Po 10 kilometrech jsem pak už potřebovala pouze dva panáky, abych na to kývla.

Myšlenka, že převtělím něco málo z blogu do živého vystoupení, se zdála být lákavá. Humorných historek je tu spousta. Lidi by se mohli smát. Anebo taky ne. Nebo taky to, co funguje písmem, nebude fungovat naživo. To, co se sdílí na sociálních sítích po stovkách, může jako stand-up vyznít křečovitě, trapně, prázdně.
 
Vždycky jsem měla pocit, že pokud jste moderátor a hodíte vtípek, který nikdo nečekal, publikum okamžitě zareaguje a začne se smát. Od "stand-upisty" se však čeká, že smíchy davy rozbrečí, tudíž i stejně dobrý vtip tu může být jen slabým odvarem.

Očekávání. To je to děsivé slovíčko.  


Ale já neměla co ztratit.
Buď to bude příšerné - pro tento případ jsem nevzala jediného kamaráda, protože stydět se před cizími je lepší než před blízkými. A pokud to příšerné bude, budu mít skvělý materiál na blog.
Anebo to příšerné nebude. A tím veškerá sranda končí.


Téma večera jsou CIZINCI.
Já vyprávím o Holanďanovi a jeho vytříbené češtině. Mám to v hlavě, říkám si, když si dávám sklenku bílého. Abych přestala trémou nadskakovat. Adam, který vystupuje už přes dva roky, si svojí repliku zkouší do posledních dvou sekund. Tygran přijde na poslední chvíli a nevypadá, že by ho něco stresovalo. Lucka si taky pročítá text, ale dobře se u toho baví. Já nezkouším a piju.

A až když jdete na pódium, uvědomíte si jednu věc.
Že jsou momenty, kdy fakt chcete, aby se (vám) lidi smáli.
A s prvním úsměvem pookřejete a začnete mít ty nebohé lidi, co vás dokonce i dobrovolně poslouchají, rádi. Všechny do jednoho.
Měla jsem je ráda.

A dál?


Partička Undeground mi nabídla, abych s nimi vystupovala, když budu chtít.
Jenže zatímco Holanďanovy perličky se říkaly celkem snadno, u příběhů už je potřeba umět všechno správně vypointovat. A umět improvizovat a bavit. A to už je těžký.

Část Undeground partičky a já

Ale přesto - když se to nepovede, bude aspoň materiál na blog. A takhle vlastně celý Život podle Lucie vzniká...

Přijali byste podobné pozvání?
Luc.


1. května 2016

Jak Holanďané přicházejí o iluze


Holanďan navštívil komunistickou část Evropy, když mu bylo asi osmnáct.
Škola se tehdy (píší se 80. léta) rozhodla, že vezme své studenty mimo demokratickou domovinu a procestují pod dozorem pedagogů některé země, v čele s Československem a Maďarskem.

Všichni nebozí Holanďani i jejich rodiče byli vyplašení, jelikož o komunismu neslyšeli nikdy nic dobrého. Ale měl to být výchovný a poznávací zájezd, což ovšem vzalo za své už při první zastávce v Drážďanech.

Ukázalo se totiž, že ještě zajímavější než pohnutá historie Drážďan byly tehdejší kavárny.

"Šli jsme na kafe a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Němci v kavárnách prodávali na 20 druhů zmzrliny, z čehož pouze 3 z nich byly nealkoholické. Takže zatímco doma slyšíte, jak je Západ oproti Východu vyspělý a plný vymožeností, tady lidi měli zmrzliny s příchutí vodky, vaječného koňaku nebo rumu."


Holanďan už si nevzpomíná, co se dělo poté.
Dodneška si však vybaví to vzrušení, kdy objevil rumovou zmrzlinu. Bylo dokonce natolik silné, že když jsme jeli do Drážďan před pár lety, pořád si pamatoval, kde ta kavárna byla.

Pokud si turisté v Drážďanech užívají nádherného centra nebo levných nákupů, tak my běželi tam, kde jako student ztratil veškeré ideály o demokracii. Daná kavárna tam ještě skutečně byla. Dokonce s širokou nabídkou kopečkových zmrzlin. Holanďan se usmíval a zdravil personál tak vřele, jakoby si jej snad i po těch 20 letech pamatovali a očima jezdil po nápisech u zmrzlin.


Všechny nealko.
"Čokoládová a vanilková? Vidíš to? Demokracie!"
Podala jsem mu kapesník a nastavila rameno, aby se mohl vyplakat a cítil dostatečnou podporu. Aby věděl, že jsem tu pro něj za všech okolností.

A tohle byl přesně ten moment, kdy to potřeboval vědět.
Nicméně jsme to ustáli. Jen už asi není důvod jezdit do nějakých Drážďan.
Luc.