23. srpna 2017

Masáže v domově důchodců


Domovy důchodců.
Na Srí Lance převážně pro lidi bez rodin. Přicházíme s Pauline do velkého komplexu budov s nádhernou zahradou, kterou si důchodci udržují, a kde se muži a ženy potkávají jen na jídlo a modlení.

Ženy sedí na terase a jen tiše sledují okolní dění. Některé z nich pomáhají s vařením, zbytek je rád, že je jdeme zabavit. Máme deskové hry, spoustu pexesa, omalovánky, které milují a puzzle. Mnohé ženy jsou mladší než "naše" Pauline - 66 letá mamma volunteer - jak ji tu říkáme. Bohužel místní životní podmínky nepřejou příliš zdraví a vitalitě. Přesto všechno jsou to babči stejné jako u nás - zvědavé, neposedné, ukecané a místy až dětské.

Každá si rozebere to svoje - některá maluje, další hraje pexeso, povětšinou se tu mastí karty. Milujou, když se jim někdo věnuje. Taky milujou, když jim Pauline zpívá anglické písničky a ony se snaží chytat refrén.

Jedna paní, Mathilda, si hrát nechce. Nemá náladu, přeležela se a všechno ji bolí.
"Máte to dost zatuhlý. Nechcete to namasírovat?" ptám se jí.

Málo se to ví, ale jsem "vyučená" kosmetička, tudíž umím i lymfatické masáže obličeje, šíje a dekoltu. A nad všechna neočekávání mi to celkem jde. Nemám ráda jen mechanicky provedené masáže, a tak se hlavně věnuju těm bolavým nebo nejvíce potřebným místům, které dokážu dotykem rychle rozpoznat. 


Paní se rozzáří a já si vzpomenu na lahvičku arganového oleje se santalovým dřevem, co nosím u sebe v kabelce. Ha! A co tedy mělo být jen krátké uvolnění šíje, to je najednou masáž ramen, rukou, ztuhlých čelistí, koutků...

A už je tady řada dalších žen, co se přicházejí podívat a sednout si taky do fronty na masáž.
Dneska mám po pexesu!
A jak je masíruju jednu po druhé, děsím se toho, že jsou spíš jak na trní, než na masáži. Sice podmínky na nějakou relaxaci tu nejsou, ale stejně. Uvolnit se neumí ani jedna. Povolit svaly a nezatínat je taky ne.

Když domasíruju poslední, jsem zničená já.
Říkám, že přijdu zase zítra, že potřebuju sprchu a jídlo, ale naše dopolední seance ještě neskončila. Čeká mě přeci ještě návštěva u mužů!

A o tom zase příště!
LvK



21. srpna 2017

Dobrovolníci na Srí Lance: Takhle si tu žijeme

A dokonce i had. Zleva: Pauline, Julie, Xavier, já a Ashkar

Za ty dva týdny na Srí Lance jsme si s ostatními dobrovolníky najeli na jakýsi denní režim. Dopoledne strávené s dětmi, odpoledne nejčastěji na hodinách angličtiny v různých školách. K večeru na pláž - smýt to celé ze sebe a dát si to jedno pivo o hezké míře 625ml. Ale pak jsou tu věci, se kterými jsme nepočítali:

Ještěrky


Ještěrky jsou všudypřítomné a kdo je nemá rád, nesmí ani na Srí Lanku, ani na kutě. Ale jsou neškodné a bojí se lidí. Většinou se drží hezky na zdech, jen občas se stává, že vám ještěrka v noci projede pod nohama v posteli. 

Vši


Než si vás děti pustí k sobě na dvůr nebo do školy, náležitě si zkontrolují, že jim nepřinesete žádné vši navíc. Je to první věc, co je bude zajímat. Hbitě se chopí vaší hlavy a začnou se probírat vlasy. Samy jsou takhle na to zvyklé a nám dochází, že si ty líbezné dívenky nečešou vlasy a nedělají si copánky. Ty líbezné dívenky si hřebenem vyčesávají vši.

Pavouci


Potkala jsem jednoho při cestě na večeři zrovna v moment, kdy jsem si volala s kamarádkou. Byl to pavouk větší než moje dlaň. Měl jen pět nohou, zato delších než Claudia Schiffer. Obrovské chlupaté zvíře se mě lekne stejně jako já jeho a nenapadne jej nic geniálnějšího, než rychle vyrazit mým směrem. To už hystericky do telefonu křičím, že jestli tohle mi vleze do pokoje (který má odvětrávací škvírky nad oknem, nad postelí a nad dveřmi), má mě do rána v Praze.

Koza


"Co děláš s tou kozou, Xavi?" ptám se mladého pohledného Brita, který strká kozu před sebe. "Snažím se ji dostat ze svýho pokoje," křičí. Xavier bydlí hned vedle mě ve druhém patře. "Ahá," pronesu dramaticky a nevím, jestli se mám ptát dál. "Nech si toho a pojď mi pomoc. Ta koza vlítla do pokoje a vychcala se mi na postel. Na matraci!" 

Sice škodolibě, ale opravdu upřímně se směju. Zalykám se a jsem vděčná za ještěrky. Vím, že mě za to čeká trest pekelný, nedejbože pavouk v posteli, ale nedokážu si v tu chvíli pomoc.

Jídlo


To, co bych čekala od Mexika, mi přistálo na talíři na Srí Lance. Pálivé jídlo mi nedělá moc dobře a jak na to koukám, všichni jsme měkoty a děsíme se každého oběda i večeře. V pátek, zcela frustrovaní, vyrážíme na večeři na pláž a platíme za předražené, nicméně pěkně evropské nepálivé jídlo. Jsme v naprosté ráži! Když nás tu den na to vyslyší a připraví nám prasárničku fish and chips, hážeme to do sebe po kilech.

Zadek


Asi po deseti dnech na Lance, když se převlíkám do plavek, mám pocit, že se mi zmenšil zadek. Vypadá tak dobře. "Hele," říkám holkám na pláži, "mám pocit, že se mi zmenšil a zkrásněl zadek. Konečně asi dokážu být šťastná." "Jojo, to se stává, že po chvilce v Asii už nedokážeš vnímat realitu stejně a vidíš všechno, co máš, mnohem pozitivněji." směje se mi teď-už-bývalá kamarádka.

Chlapi


Julia se ptá Pauline, které je 66 let a je 48 let šťastně vdaná, jak to dělá, že jí to doma furt tak klape. Pauline něco říká. Takové ty věci o toleranci a vzájemném respektu. "Ale pak mi došlo," říká u jedné příhody, "že bych asi novýho přítele nechtěla," dodává. "U těch chlapů vždycky hrozně trvá, než se vycvičí," shrnula své povídání o toleranci, lásce a manželství.


A takhle my si tu žijeme!
LvK

19. srpna 2017

Sirotčince. Bez cenzury.


Srílandské sirotčince. Jak už jsem avizovala v posledním článku, většina dětiček tu nejsou bohužel plodem lásky, nýbrž znásilnění. Je tu pochopitelně i pár opravdových sirotků, kterým rodiče umřeli v raném věku, nicméně jak se dozvídám, těch je minimum.

Sirotčinec, kam přicházíme, má mnoho budov, my nejdříve jdeme k novorozencům. Nejmladšímu dítěti jsou tu dva týdny. Vstupujeme do tmavé haly s minimem denního světla a okamžitě nás praští do nosu pach moči a dalších výkalů. Ač jsou vychovatelky čistotné a snaží se děti přebalovat co nejdříve, nelze tomu zřejmě v takovém množství dětí předcházet.

V tmavé hale připomínající holešovickou tržnici jsou jen kovové postýlky. Jedna vedle druhé. V každé postýlce pérová matrace potažená igelitem a v ní dítě v plenkách. Některá dítka spí, některá zvídavě koukají, jiná cucají mléko z láhve, ale většina z nich prostě jenom brečí. Hračky nikde žádné a ani my žádné přinést nesmíme. Je tu jen ponuré šero a hluk z větráků.

Na zahrádce, která by vypadala jak zahrádka běžné mateřské školky, kdyby všechny houpačky a prolejzačky nepůsobily jako životu nebezpečné pasti, si pak hraje asi tak stovka těch větších dětí cca do pěti let. 90% z nich jsou chlapci, holčičky tu spočítáte na prstech jedné ruky.

Na dobrovolníky jsou tu děti zvyklé, jezdí sem pravidelně po celý rok a to z mnoha organizací. Všichni jsme jim sem přišli dát pozornost a lásku, protože víme, že je to zásadní pro celý jejich nadcházející život. Je to rovněž to jediné, co jim můžeme předat - lásku, pozornost, úsměv a pochvalu. 


Jakmile vkročíme na zahrádku, okamžitě se na nás dětičky nahrnou. Jsme na ně tři, na každou z nás se sesype tak 20 dětí dožadujících se pozornosti. Zatímco vy se snažíte si s nimi hrát a přijít s nějakou smysluplnou hrou, už po chvilce je vám jasné, že toho nikdy nedocílíte. Každé dítě vás chce jenom pro sebe a udělá pro to cokoli. Třetina se na vás začne věšet, třetina začne mlátit ostatní děti a třetina začne mlátit vás, abyste si jich všímali.

  • Jeden klučina má rozseklou půlku hlavy, což ostatním jenom přihrává k tomu, aby jej do ní mlátili. Ví, že tím jej na chvilku odrovnají.
  • Druhý klučina nesnese, že jsou všechny houpačky obsazené, a tak houpačku rychle roztočí a v plné rychlosti z ní děti vyhazuje.
  • Holčičky jsou tu všechny stydlivé, ale pokud se pokusí mi hodit aspoň míček, jsou okamžitě kluky potrestány. 
  • Dva kluci, co po mě lezou a já se je bojím sundat, abych jim neublížila, si na mých zádech vyřizují účty a snaží se jeden druhého shodit. 

A teď ale řeknu něco, co se vám asi nebude líbit a za co mě ukamenujete: Dochází mi, že jenom láska nestačí. Nikdo z nás dobrovolníků nemá to srdce sirotkům, kteří už tak mají dost pohnutý osud, cokoli zakázat, a tak jim všichni jen dáváme lásku, pozornost a úsměv. Chválíme je, povzbuzujeme...ale nikdo z nás jim už neukáže hranice toho, co se smí a co už se dělat nesmí.

Dětičky nemluví a nerozumí tomu, co jim řeknete. A možná jim tu nikdo nikdy ani slůvko NE neřekl. Mám pocit, že ani v pěti letech netuší, že ubližovat se nemá. Je tak jasné, že rodinu jim nahradit nedokáže nikdo z nás.

Vlastně si nejsem jistá, jestli takto malým dětem tímhle za-každou-cenu-milujícím přístupem pomáháme. Obávám se, že spíše ne. Ale ostatní dobrovolníci o tom nechtějí ani slyšet. "Jseš moc přísná," říká mi kamarádka, načež ji v ten moment dítko prokousne kůži na ruce až do krve.

Naštěstí tu jsou i další programy, se kterými vnitřně souhlasím a které si užívám: dopolední program v dívčích domovech, odpolední hodiny angličtiny ve škole pro zdravotní sestřičky a následující týden mě čekají ještě domovy důchodců. 

LvK

16. srpna 2017

Zpíváme v dívčím domově. ABBU.


Dívčí domovy.
To je přesně to zařízení, kde jako srílandská dívka skončíte, když vás znásilní, vy otěhotníte a rodina vás tím pádem vydědí. Jakmile porodíte, dáte dítě do sirotčince, který je hned ve vedlejším vchodě. V domově pak chodíte do školy a snažíte se naučit něco, co vás jednou bude živit.

My s Julií, mou holandskou spolubydlící, přicházíme, abychom dívky poznaly a případně jim pomohly s angličtinou a úkoly. Dívek může být necelá stovka a ač jsou o něco málo starší, povětšinou vypadají na dvanáctileté holčičky. 

Ze začátku jsou nezkrotné. Nehodlají se nám představit, nehodlají mluvit anglicky, nehodlají spolupracovat. Hihňají se a pomlouvají nás. "Fajn, tak asi půjdeme," říkám teatrálně a schválně vyndavám z kabelky zrcátko a rtěnku, abych si nalíčila rty.
"To je hezká barva," ozve se ta nejukřičenější anglicky.
Jop, mám je, potvory!

"Co děláš za práci?" ptá se další. "Pracuju s kosmetikou," odpovídám jednoduše, protože nevím, jak bych jim svou práci přesně vysvětlila. "Ty máš beauty salon?" ozve se třetí.

"Kolik ti je?"
"Odkud jsi?"
"Máš sourozence? Mladšího nebo staršího? Jak se jmenuje?"
"Jseš už vdaná?"
"Máš přítele?"

Helemese. Tady někdo skvěle ovládá angličtinu. To jsou mi věci!

"Zazpíváte nám nějakou anglickou písničku?" zeptají se nás s Julií. Žádnou neumíme, žádná nás nenapadá a vůbec - já zpívat neumím. Nezpívám si ani ve sprše a sama pro sebe si maximálně tak pobrukuju. Snažíme se je přimět, aby měly slitování samy se sebou, ale trvají na tom. Jedna nám dokonce přinese učebnici s textem písně "I have a dream" od ABBY, jednou se ji prý učily, hrozně se jim líbila, ale už si nepamatují tu melodii. Neznáme ji?

A tak se osmělujeme a začínáme pět.
Je to tak tristní, že i opice ze střech raději odbíhají zpátky na stromy.
"I believe in angels" je na mě strašně vysoko. V ten moment mi ale dochází, že nejsem na hodině zpěvu a že je úplně jedno, jak to zpívám. Hlavně to musí být show. A tak přidávám na grimasech i zdivočelých tónech. Je to vlastně tak skvělé, že poslední sloku už zpívají s námi a nakonec nás odmění obrovským potleskem.

Ač si přijdeme jak největší idioti, v jejich očích jsme si získaly respekt.
Už si nás nedobírají, naopak hned běží pro učebnice angličtiny, aby nám ukázaly, co všechno probraly.

Jsou pořád tak dětské. Nejmladší je dvanáct a od běžné dvanáctileté holčičky byste ji nerozeznali. Má radost z každé pochvaly, chlubí se jedničkou z diktátu i slohovým cvičením, které napsala z celé třídy nejlíp. Je jako každá jiná v jejím věku. Jen s tím rozdílem, že tahle holčička už porodila a dítě jí bylo odebráno. 


"Přijdete zase zítra?" ptá se mě ta s nejlepší angličtinou, Camilla. Původně jsem měla jít do jiného programu, ale kývám, že ano. "Skvěle!" 

"A umíš past simple?"
"Dokážeš nás to naučit?"

"Ale zítra přijď v šatech a v rozpuštěných vlasech," říkají mi dívky ke konci a za ucho mi píchnou růžové kvítí.

LvK

14. srpna 2017

První setkání s dětmi: Radost z foťáku


První seznámení s dětmi v pátek nemohlo začít líp. Vyráběly si fotorámečky a já byla pověřena, abych je do rámečků nafotila. Jen portrét každého dítka.

Netušila jsem, že právě foťák dokáže s dětmi navázat takové spojení. Zatímco holčičky se chtěly převážně fotit s kamarádkou, kluci to celé pozorovali z povzdálí, předstírali nezájem a fotit se šli opravdu s velikou nechutí.

Na celém focení děti nejvíce bavilo si zpětně fotky prohlížet.
Když se fotky líbily holčičkám, daly palec nahoru a začaly radostí poskakovat. Pokud se jim nějaká fotka nelíbila, donutily mě, abych ji okamžitě smazala a nafotila je ještě jednou a líp.

Jedna holčička byla zabraná do malování a focení ji nebralo. Šla jsem za ní a vysvětlovala, že bych si ji potřebovala vyfotit. Naznačila, že to dokreslí a přijde.

Přišla. Když jsem jí ukázala, kam si má stoupnout, zcela přirozeně si prohrábla vlasy, poletující pramínky dala za ucho, utáhla culík, rukama uhladila sukýnku a narovnala záda. Byly jí čtyři roky. 


Tohle gesto, které trvalo maximálně pár sekund, naprosto vystihlo celé ženské pokolení ve chvíli, kdy se potřebujeme líbit. Byla kouzelná.

Kluci se mi mezitím houfovali u foťáku, aby se podívali na pořízené snímky. Ne snad kvůli tomu, aby zkontrolovali svůj vzhled, ale proto, aby zkontrolovali, jak vypadají ostatní kluci. Pokud došli k závěru, že jejich kamarád vypadá na fotce jako větší frajer, šli se - i přes tu obrovskou nechuť - nafotit znovu.


LvK

13. srpna 2017

Srí Lanka: Seznámení s dobrovolníky

S Ruby po mém prvním workshopu s dětma a zároveň v její poslední den.

Přijíždím do centra pro dobrovolníky a dozvídám se, že pokoj budu sdílet s jednou Holanďankou. Jak příhodné. "To si budeme rozumět," říkám jí na pozdrav. Julie, jak se jmenuje, je studentka hotelovky z Harlemu, odkud pocházel můj tchán a já tam nikdy nebyla. Studuje však v Maastrichtu, loni byla jako dobrovolník v Nepálu a jak říká, neví, co se životem. Je jí osmnáct.

Do Prahy prý jezdí často, má tam přátele a jestli jsem prý někdy byla u nich v Nizozemí. Tak jí povídám o Holanďanovi a poprvé ho před někým cizím oslovuju jménem. Vyprávět Holanďance o Holanďanovi, kterému říkám Holanďan, mi přijde dost uhozené. 

Chvilku poté, co se dostaneme na pokoj, někdo pod námi propukne v hrozivý pláč. "To jsou ty workshopy pro týrané ženy?" ptám se Julie. "Ne, ty tady nejsou, tohle bude někdo z dobrovolníků."

Další lidé, co sem přijeli pomáhat na tom jsou věkově dost podobně jako Julie. Je tu skupinka lidí z Číny, která je tu byla jen na týden, a tak dnes odjíždí. Podobné programy jim nabízí škola a oni díky tomu získávají i určitou praxi. Nemluví moc anglicky, čas tráví povětšinou jen spolu a kradou mi wifi. Jsou pořád online, což fascinuje i mě jako wifi-addicted blogerku. Jsou moc fajn, chodí si se mnou povídat a fotit se. Ukazují mi města, ve kterých žijou a já jim přes Google ukazuju Prahu a povídám o Evropě. Lámanou angličtinou mi říkají, že kdybych jela do Číny, tak mě provedou a bydlet můžu u nich. Jsou extrémně milí, když se odpojí. 

Pauline říká, že každý den je potřeba všechny emoce ze sebe smýt. Chodíme tak k oceánu.

Offline dobrovolníkem je tu i jedna sedmnáctiletá Američanka žijící v Anglii, dvacetiletý Angličan a osmnáctiletý Číňan. Jsou úžasně mladí, neklidní, nebojácní a rebelují tím, že tu pijou vodu z kohoutku. A pak je tu jedna úžasná 66-letá dáma z Nového Zélandu, Pauline. Je ve věku mé babičky, přesto tíhnu právě k ní.

"Vždycky jsem si tohle přála podniknout," říká mi. "A došlo mi, že to musím udělat dřív, než budu fakt stará!"


LvK

11. srpna 2017

Jako dobrovolník na Srí Lance


Nápad přišel v pondělí a ve středu už jsem rozbíjela prasátko.
Stalo se to příliš rychle na to, abych si to mohla v klidu promyslet.
Šla jsem do toho s tím, že pokud se tak má stát, stane se to.

Při registraci jsem musela vyplnit jméno, telefon a email na člověka, kterého budou kontaktovat v případě, že se cokoli stane.
*povinné pole
*povinné pole
*povinné pole

Nevěděla jsem, koho napsat, a tak jsem stránku vzteky zavřela.
Nakonec mi to nedalo a vrátila se.
Do povinných kolonek připsala Holanďana, aniž by tušil, co právě dělám.
 
Bát jsem se začala až v moment, kdy jsem odklikla platbu.
Na uklidnění jsem si šla sbalit šalvěj, tea tree, hřebíček, mátu a tymián a říkala si, že jsem stejně na nějaký ten nejdůležitější éterák zapomněla. Jo, citronelu! Po ničivých povodních, které Srí Lanka nedávno utrpěla, se hlásí o slovo malárie.

V době, kdy čtete tyto řádky jsem už druhý den v Galle, přístavním městě na Srí Lance, který mi teď na necelý měsíc bude útočištěm a odkud budu každý den vyrážet zase o kus dál do lokací, kde mám jako dobrovolník pomáhat - handicapovaným dětem, dětem v sirotčiních nebo naopak důchodcům.

Tak mi držte palce!
LvK

8. srpna 2017

Press trip Inlight, den třetí: Dneska se domů rozhodně nedostaneme!


Pátek měl být posledním dnem našeho výletu.
"Tady je to tak nádherný, že bych taky klidně zůstala. Klidně jenom o den dýl," rozplývala se Aňa. "Ale musím si na tahle přání dávat pozor. Já něco řeknu, sama tomu nevěřím a ono se tak vážně stane," zasmála se a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti.

Dopoledne jsme měly ještě volno, a tak jsme se nechaly převést přívozem a vyrazily na nákupy. Já si pořídila úžasnou námořnickou čepici a velice podobnou si pořídila i Aňa - jen o polovinu levněji. "Ty máš pevnější, z lepšího materiálu," snažila se mě utěšit, když jsem trucovala, ale zároveň neskrývala radost nad dobrým kaufem a škodolibý smích.

Původní vnitrostátní let do Londýna byl zrušen, agentka, která nám zařizovala letenky, tak objednala jako kompenzaci taxíka do Bristolu. Plány se začaly měnit z minuty na minutu a námi zabookované lety se začaly rušit jeden po druhým.




"Abysme nemusely přespávat v Londýně. Se srazí velryba s dinosaurem, uvízneme v zácpě a nestihneme let," žertovala Aňa, když usedala do taxíku. A jak řekla, tak se stalo.

Sedm hodin v dopravní zácpě před Bristolem, deset hodin v autě. Nešlo dělat vůbec nic. Pan taxikář, velice milý Rumun, nám sice řekl, že by měl končit v šest večer, ale že do Londýna se dostaneme nejdříve o půlnoci a on pak pojede ještě čtyři hodiny zpět do Cornwallu, tudíž musí zavolat manželce, že se nevrátí na noc.

Hluboce jsme se mu omlouvaly. "To je v pohodě," dodal s úsměvem. "Zase kolikrát za život člověk veze tři krásné studentky z Čech, že jo?" "A to je hezký," povídá Aňa, "člověk by čekal nějakého zpruzelého taxikáře, co bude nadávat celou cestu a on je místo toho ještě takhle milej."  

Ale upřímně - mohla to být právě Aňa, která mohla být zpruzelá. Po dlouhých hodinách v taxíku už nám totiž dochází, že ten večer už neodletíme. A Aňa má druhý den odjíždět s dětmi pryč, takže musí telefonicky zařizovat spoustu věcí. V osm večer to dokonce vypadá, že neodletíme ani v sobotu.

Nikdo z nás to nechápe. Několik letů jsme kvůli dopravnímu kolapsu nestihly, další lety jsou buď vyprodané, zrušené, posunuté nebo jednoduše selhává proces bookingu či platby. Místo zpruzelosti však Aňa přemýšlí, co to má všechno za důvod. "Pro něco se tak dít musí," říká. "Vždycky to tak je, ale člověk na to přijde až po čase."

Před půlnocí už jsme s taxikářem nejlepší přátelé, on se tak osmělí a pouští nám vlastní CD, které napsal, nazpíval a vyprodukoval. Chce slyšet náš názor. Slova se opět ujme Aňa, která zcela fundovaně rozebírá jednotlivé skladby a říká mu, že má úžasný hlas a prosí ho, ať se tomu nadále věnuje, že to rozhodně má šanci uspět. Mezitím si vše natáčí a sdílí se svými fanoušky, aniž by mu prozradila, kdo je a čím se vlastně živí.

Když konečně dorazíme do Londýna, nechce se nám s naším milým taxikářem loučit. A tak si od něj bereme vizitku s tím, že kdykoli přijedeme do Cornwallu nebo do Londýna, máme mu hned zavolat. Nakonec se s ním loučíme každá velkým objetím a pusou na tvář. 


Ač už jsme na hotelu, stále nevíme, kdy odletíme. Letenky nejsou.
Usedáme do lobby a objednáváme si láhev vína. Šest letů nám uniklo a teprve až ten sedmý pokus - ve dvě ráno - je úspěšný a my víme, že máme před sebou jen dvě hodinky spánku. Jsme unavené, zničené, ale podivně nadšené a ve skvělé náladě.


"Určitě to má všechno tohle nějaký důvod, uvidíte," říká mně a Petře Aňa a přeje dobrou noc. "Jo. Třeba jsme panu taxikáři dodaly sebevědomí, aby se víc věnoval muzice." 

V sobotu v poledne usedáme na letišti v Praze, v neděli večer nám přichází od Ani email:

"Tak jsem vám jen zapomněla napsat proč se to teda všechno stalo! Kdyz jsem šla totiž platit za parkoviště, tak mi řekli, že nic neplatím, že to mám přeci zaplacené až do soboty. Takže já to už dopředu zaplatila o den dýl. Bylo to vlastně všechno krásný..."

Aňa je nebezpečná. To prodloužení cesty si nevědomky tam někde ve vesmíru objednala už dávno před odletem...

Díky, Aňo!
LvK

7. srpna 2017

Press trip Inlight, den druhý: Výroba olejů, focení i porod


Druhý den našeho press tripu nás vyzvedla Mandy, aby nás odvezla na malou farmu, kde se Inlight vyrábí. Den začal vydatným deštěm, který měl sice brzy skončit, ale už tak jaksi narušil lehkost bytí. Jestli jsem si představovala Inlight jako obrovský dům plný kanceláří, mýlila jsem se. Zastavili jsme u malé farmy, kde v podkroví byla "zasedací" místnost (jídelna) s kuchyňkou, přes dvorek pak sklad, atrium a místnost, kde se celá alchymie děje - tedy kde se míchají oleje, macerují bylinky a výsledné výrobky se pak stáčejí do skleniček. 

U jídelního stolu nás přivítal celý tým - tedy asi šest lidí a část rodiny, jelikož Inlight je firma rodinná. Uvařili nám čaj, připravili sušenky a já měla připraveny desítky otázek na Dr. Speziu ohledně kosmetiky. Jestli jsem si myslela, že mi odpoví tak, že to dokážu použít do médií, zase jsem se mýlila.

"Jsem doktor, ale nechci zneužívat svého bílého pláště, abych lidi o něčem přesvědčoval," řekl mi hned v začátku, že rozhovor s ním bude asi nepoužitelný. "Já nepotřebuju někoho přesvědčovat o tom, aby mi věřil nebo následoval. Já bych si vlastně jenom přál, aby lidi šli za tou svojí pravdou a následovali to, kým jsou," dodal.

"Včera jsem měl v ordinaci sedmnáctiletou slečnu, která přišla s určitými zdravotními problémy, které se netýkaly kůže a já se jí zeptal, co chce dělat a kam v životě kráčí," pokračoval. "A představte si, ona to vůbec nevěděla. Já se díky Inlightu snažím dávat lidem určité informace a poselství a znovu zareagovat s pokožkou, ale člověk si Inlight musí najít sám a musí na to být připravený. Reklamy tu fungovat nebudou."

Podkroví s krbem a jídelnou
Vítejte v Inlightu! Tady se to celé děje.
Aňa a Mariano Spezia

Skvělé. Kvůli tomu jsem tady a nic z toho.
"No, tobě to asi moc nepomůže, ale pro mě je tohle vlastně ta správná odpověď. Jo, přesně tohle. S tím chci být spojována," usmívá se Aňa.

Ač stále nahrávám na diktafon, přestávám se soustředit na otázky, na které se tu stejně nedozvím konkrétní vědecké odpovědi, a užívám si toho, co Mariano říká. Není tu vůbec žádný signál, nechodí mi emaily a nikdo se mi ani nedovolá. Jsem tu vlastně "uvězněná" na jihu Anglie na farmě, poslouchám celý příběh a už po chvilce mi dochází, že tohle je asi jedna z nejkrásnějších chvil mého života. Hlavu i srdce zalije obrovský pocit smíření, vděku a míru, který mě doteď nepřešel.

Jakmile máme dopito, jdeme se podívat do "provozu". Aňa obléká bílý plášť a podílí se na výrobě Denního oleje. V odměrkách jsou připravené všechny potřebné oleje, váží se i obrovské množství vanilky a růžových poupat. Jedno poupě dostává na památku Aňa, jedno já.

To už je připravená fotografka, která všechno dokumentuje. Aňa vlastnoručně zpracovává růže a následně míchá koktejl bylin a olejů, který se nechá macerovat. Říká, že by tu klidně přes léto pracovala a že ještě dlouho bude vonět po vanilce a růžích.

Pak popojdeme sotva pár metrů a ocitáme se v parku plném jezírek a všemožných kytek a kachen. V Inlightu na Aňu chtěli udělat dojem, a tak připravili velké focení s anglickou fotografkou. Chtěli jsme přivézt i vizážistku, ale Aňa si přála udělat fotky co nejpřirozenější, a tak se sama nalíčí jen velice jemně a nasadí kabát s britskou kostkou. Vypadá úchvatně!


Mezi obědem a večeří ještě stíháme zastávku po pobřeží, a tak prosíme Mandy, aby nás zavezla na nějakou krásnou pláž. Procházíme se městečkem, přístavem a nakonec nás Mandy bere i k sobě domů, aby nám z obýváku ukázala úžasný výhled na moře.

Nadrcená vanilka a záplava růží. To všechno poputuje do denního oleje. 

Hned za Inlightem. Pro nás lokalita k focení.


Výrobna je spíše taková restaurační kuchyně. I proto, že se všechno, co se tu umíchá, dá sníst.     




Petra, spolumajitelka Biorganicy, Mandy a Aňa!
Srdce. Anino.

Na večeři jdeme do restaurace Royal Standard, která není vlastně ani luxusní, naopak vypadá naprosto fádně. Je ovšem vyhlášená svými mořskými speciality a jakmile přinesou talíř s jídlem, máme pocit, že jíme na tom nejlepším místě na světě.

A dozvídáme se novinku - Andrea, druhá majitelka Biorganicy, zrovna přivedla na svět syna Štěpánka. Jsme pořád bez wifi, ale zprávy už chodí. Než jsme odjeli, vtipkovala jsem a říkala Andree, ať nám cestu nezávidí, protože beztak bude rodit a slíbila jsem, že jí syna řádně zapijeme.

A tak jsme zapíjeli. Vydatně a skoro až do půlnoci. Radoval se celý Cornwall!
Věřím, že tomu malému jsme se tak postarali o hezkou budoucnost. Konec konců, kolik dětí může říkat, že si na jeho zdraví přiťukla i Aňa Geislerová?

Tak, Štěpánku, vítej!
LvK


Já jako kontrolor kvality! Namícháno skvěle.

6. srpna 2017

Press trip Inlight den první: Příprava v OliOla


Abych nějak vypadala, vzali si mě v OliOla studiu do parády.
V poslední době jsem moc neodpočívala a dost málo jedla, takže jsem půl den strávený v BIO oáze klidu jenom uvítala. Ale předně jsme se chtěly vidět s paní majitelkou Oli, na kterou jednoduše sedí označení "báječná ženská."



V osm ráno mi připravili kávu, snídani a naprosto dokonalou olejovou masáž Inlightem. V deset už jsem seděla v křesle kadeřníka, který mě před cestou ještě obarvil a učil mě - už podruhé - zacházet s fénem, stylingovými krémy a hřebeny. Mezitím mi přinesli malinový sorbet s ovocem a ještě mezi sorbetem a čekáním na barvu mě vizážistka Bára nalíčila.

Skoro bych až chtěla říct, že na mě nikdy nikdo nebyl takhle milej, ale to by se moje babička mohla urazit.


S vyžehleným obličejem a novými vlasy jsem totiž den na to odjížděla na press trip s Biorganicou do výrobny Inlight, kterou si přála vidět Aňa Geislerová. Ani já tam nikdy nebyla a strašně si přála poznat toho, kdo za Inlight stojí - Dr. Mariana Spiziu.


V Inlight nejsou příliš zvyklí na návštěvy, je to malá firmička o šesti lidech ležící v Cornwallu na jihu Anglie a když se dozvěděli, že by k nim ráda dorazila Aňa Geislerová, kterou znají z pohádky Fantaghiro (jsou to Italové), dlouho vymýšleli program.



Ve středu večer nás z letiště vyzvedla Mandy, obchodní ředitelka, úžasná Angličanka, která nás vzala ještě na pobřeží k moři. Slunce zapadalo, stmívalo se a foukalo, přesto jsme si užívaly pláž, studené moře a sbíraly oblázky. Aňa se rozhodla, že sem příště vezme děti, já, že si v Conrwallu najdu manžela. "A co tenhle?" nenápadně hodila Aňa hlavou ukazující na krásného mladého týpka z přívozu. "Ten je moc hezkej," kývla. Byl. Ale nezajímala jsem ho.


V Inlight pro nás vybrali úžasný malý penzion u svých přátel na farmě ve Falmouthu, kde nám paní majitelka každé ráno připravovala typickou anglickou snídani a silnou černou kávu.


A ráno si nás už vyzvedávala Mandy, aby nás odvezla do Inlight za dobrodružstvím.
Ale o tom zase příště :-)
LvK