23. března 2017

Našla jsem prastarý dopis ježíškovi

Fotila: Monella

Když zcela omylem najdete u vašich dopis ježíškovi, který jste psali jako dítě, máte jen dvě možnoti. 
a) zlikvidovat ho, aby vás později jeho uveřejněním nemohl nikdo vydírat
b) uveřejnit ho, aby vás později nemohl jeho uveřejněním nikdo vydírat a aby čtenáři viděli, že už od základky jste chytrý jak rádio.

Milý Ježíšku!

Blíží se doba Vánoc. Shromažďuji vše, co bych si přála pod stromeček. Z nebíčka víš, že jsem hodná holka a že si zasloužím hodně dárků. Letos ale budu skromnější, jelikož finance ubývají. Hlavní dárek dostanu v lednu - nábytek. Tak tě prosím jen o pár nezbytností!
  • Kazetu Christiny Aguilery
  • Tričko
  • Dopisáky
  • Stojánek na papíry
  • Pořadník
  • Lepící propisku (???)
  • Pohled na toaletku (já chtěla pohled? Pod stromeček?)
  • Pyžama XXXL
  • Svetr
  • Kalhoty
  • Pásek
  • Kroužkový blok
  • Něco hezkého z AVONu (to je poprvé a naposledy, co byla na tomto blogu zmíněna značka Avon!!!)

Jinak další přání (ty nejdůležitější) mi asi koupit nemůžeš. 
Moc ti děkuju! Sice mi můžeš koupit mobila nebo počítač s internetem, foťák a ostatní blbiny, ale jak jsem psala, nejsem moc náročná. 

Díky!

PS: Mamce kup pořádnou kuchyňskou linku a taťkovi aspoň toho pincka!

Neptejte se, kolik mi tady bylo. Ale ten rok jsem už byla maximálně příčetná. Rok předtím jsem si totiž přála domácí mixer a ještě předtím horské kolo. 

Dávejte si tedy dobrý pozor na to, co si přejete. Já dodnes nevím co s tím mixérem.
Lucie


20. března 2017

Válka s bio matkami


Mám takovou teorii: až půjdou do školy děti, které se rodí dnes, budou nejspíš muset uvést u zápisu, zda mají matku běžnou, nebo bio. Podle toho je budou rozřazovat do jednotlivých tříd.

Absurdní? Naprosto!
Matky dnes obviňují bio matky z toho, že jsou příliš alternativní a tím mohou vážně poškodit zdraví a vývoj dítěte. Bio matky zase křičí, že "běžné" matky tím, čím své dětičky ládují, mohou taky vážně poškodit zdraví a zadělat na budoucí obezitu.

Obě skupiny matek přitom mezi sebou jen bojují o to, kdo je tady zodpovědnější!


A to nemá s bio zase tolik společného.
Mně je úplně jedno, kdo co jí, co na sebe maže nebo nemaže, jestli dětičkám vaří na páře zeleninu nebo smaží řízek. To je každého věc. 

Ale nedávno jsem si u jedné diskuze připomněla dlouho zapomenutý příběh z dětství, kterých bych vám ráda převyprávěla. Je to totiž definice zodpovědného rodiče tak, jak ji chápu já, nehledě na to, jestli je nebo není bio. 

Každoročně celé dětství jsme s našima jezdili na Lipno. Madeta, pro kterou kdysi oba pracovali, tam zaměstnancům za hubičku pronajímala takovou malou plechovou "buňku", kde jsme spali, ohřívali jídlo z konzerv, dělali si polévky z pytlíku a jedli hliníkovými příbory.

Celé dny jsme trávili na pláži, i když jsme se museli pořádně namazat. Máti na tom trvala a běda, pokud jsme se spálili. Také bývaly doby, kdy byly velkým hitem po revoluci margaríny, které chutnaly jak kus umělé hmoty a byly údajně zdravější než máslo. Tak nám máti kupovala margaríny, abychom byli všichni zdraví. Ale jen do té doby, než si přečetla složení - a na tom si ujížděla - , pak se zase ráda vrátila k obyčejnému máslu.


Nicméně zpátky k Lipnu. Jakmile se večer vylidnilo, pláže "zdobila" spoušť láhví od piva, plastových lahví, plechovek a sáčků od všeho možného. Pamatuju si, že to byla chvíle, kdy nás taťka poslal domů a začal to tam uklízet.


"Co to dělá?" ptala jsem se máti. Trochu jsem se za něj styděla. "Uklízí, co tu turisti nechali. Třídí to podle druhu a pak to odnese támhle do těch popelnic," ukázala máti na kontejnery různých barev. Tohle v mých očích bylo velké gesto malého muže. Zbytek cesty domů mi pak máti vyprávěla o ozónové díře a rozkladu (nebo spíše nerozkladu) jednotlivých obalů. 

Většinou se "dobře míněnými radami" od našich sice řídit nemůžu, ale že mě vedli k tomu, abych přemýšlela o tom, co si dávám do těla a o odpadu, co vyhazuju do přírody, je možná to nejlepší, co mi předali. 

"Býti bio" tak vůbec neznamená, že fanaticky a bez rozmyslu kupuju všechno s razítkem "BIO", ale že v první řadě mi jde o to, aby byla daná věc v přírodě lehce odbouratelná a rozložitelná. A nejzodpovědnější rodič pro mě je ten, který k tomuto vede svoje děti. 

Tak se, prosím pěkně, přestaňte hádat.
Lucie


9. března 2017

Čím si dělám radost


S přicházejícím jarem mi je lépe. Sice se začínají ukazovat důsledky toho, co jsem na sobě loni napáchala, ale už jsem aspoň klidnější a veselejší. Svět už nevidím v černých barvách a jsou dny, na které se doslova těším. A občas si udělám radost i sama.

Chodím za kulturou


Miluju kina a divadla. Divadla o trochu víc. Ač je v poslední době navštěvuju několikrát týdně, od jisté doby už nemám pocit, že bych díky večeru v divadle utíkala před samotou mezi čtyřmi stěnami. Beru to spíš jako obohacující večer s těmi, které mám ráda.

Víkendy o samotě. A s knížkou.


O víkendech nerada vylézám ze svého kutlochu. Vlastně nerada vylézám ani z pyžama. Víkendy nechci moc pracovat, jen si číst, případně připravovat články, prát a věsit prádlo. Z knih jsem si teď oblíbila Zlatý kondom, což je kniha od psycholožky, která celý život pracuje s páry. Do knížky vybrala jen ty nejzajímavější příběhy lásky - ne vždy s happy endem. Kromě velkých dramat a šťastných konců, kdy spolu žili šťastně až do smrti, je tu i spousta příběhů neopětované lásky, chorobné žárlivosti, obětí a posedlostí. Vše je ovšem psáno velice pozitivně, laskavě a partnerské chování přitom dáno do souvislostí celého vztahu.

Zlatý kondom je čtení, který velice dobře funguje na zlomené srdce. Dodává odvahu, naději a víru, že ta největší láska na nás teprve čeká...

Píšu tenhle blog


Začalo mě to znovu bavit. Po velké tvůrčí krizi v minulých letech se opět dostavila ona inspirace a nová síla pokračovat. S bolestí se otevřela i spousta nových nápadů, které by ve šťastných chvilkách nepřišly. A když nepíšu s nastavením ve své hlavě, že musím za každou cenu lidi bavit a dělat za každou cenu komedii, přijdu si hned svobodnější. Konečně cítím, že jako bloger můžu ovlivnit své čtenáře nejen tím, o čem píšu, ale čemu se věnuju a co baví především mě samotnou.

Chodím do fitka. Občas.


Nejsem ve sportu příliš zdatná, a tak na sebe musím opatrně. Ale začala jsem aspoň jednou týdně chodit do fitka, což beru jako velký osobní úspěch. Často se zničím na běžícím pásu a myslím, že v tu chvíli se mi děje něco jako ono mýtické vyplavování hormonů štěstí. Stárnu, tak se mi neposmívejte.

Jedu ve smoothies


Nevařím a nikdy jsem nevařila. Cpu do sebe celé dny za pochodu zrovna to, co mi přijde pod ruku. Převážně pak pečivo, což se stydím přiznat. Ráno si sice potrpím na ovesné kaše, kam kromě vloček a ovoce nacpu i křemelinu a množství rozličného zrní, zbytek dne už jedu v čemkoli, co mě zasytí.

Ale jestli mám doporučit něco, co mě motivovalo dělat aspoň něco málo pro zdraví, pak je to Smoothie Book jednička a dvojka od Kateřiny Enders. Nemusím sama nic vymýšlet, jen nakoupím suroviny a podle návodu rozmixuju. Zatímco má kulinářská fantasie zvládne pouze kombinace pomeranč + banán + jablko, Kateřina používá do smoothie například batáty, špenát, různé druhy superzeleniny, spirulinu a macu například. Ještě mi ty ingredience popíše, abych věděla, jak moc zdravá a krásná z toho budu a všechna smoothie jsou prostě chuťově vyladěná a výborná!

Nechala jsem se ostříhat


Chtěla jsem si původně nechat vlasy dorůst do své obvyklé délky po lopatky, nakonec jsem si ale řekla, že je lepší začít s lehkou hlavou a šla opět na mikádo. To se kroutí, vlní, neposlouchá a ráno mi připomíná, že v koupelně strávím ještě hodně času, ale baví mě to. Mám ráda kratší účesy a vlny jako za starého Hollywoodu.

Prolévám se čajem


Součástí jakéhosi detoxu, který jsem si naordinovala, je i dostatečný pitný režim. A protože miluju čaje, s radostí jsem se vrhla na Čajové bedýnky, které objednáte a dorazí vám mix sypaných černých, zelených, bílých čajů a teasanů. Je to vždycky tak trochu překvapení, díky kterému objevíte spoustu kvalitního čaje a chutí z celého světa. A třeba ještě jednu drobnost.

Pochopitelně nepiju zelené a černé čaje celý den, je to spíše pro chuť, případně jako obřad (ač nemám čajový servis, i když po něm už dlouho koukám). A díky teinu i obrovský životabudiž, který mě probere ráno spolehlivěji než studená sprcha. Jsou to často taková milá provoněná rána!

Pekařství za barákem


Jestli mám z něčeho opravdu radost, tak z úžasného pekařství za rohem. Nejsem líná si tam každý den skočit pro rohlíky, čerstvý chleba nebo kafe a pak zase zajet se snídaní do postele. Uvědomuju si, jaká banalita to je, ale nikdy jsem nežila takhle blízko všeho dění a mám tak Vánoce ze všeho, co je minutku ode mě.

Čím si děláte radost vy?
Lucie


5. března 2017

Nejlepší zdravá kosmetika za únor


Vždycky jsem se chtěla koupat v penězích. Ale nakonec jsem usoudila, že kosmetika neničí charakter.
Je toho spousta dobrého, co vám chci tento měsíc představit. To nejlepší za měsíc únor ze zdravé kosmetiky se stává...

Bílá podkladová báze Zuii


Neexistuje zase tolik věcí, které by seděly takřka všem, ale bílá báze pod make-up Zuii se podobnou oblíbeností chlubit může. Spousta redaktorek ji ode mě pravidelně žádá - používají ji i jako denní krém, pokud mají pokožku, která nesnese olejové balzámky. Používají ji rovněž majitelky, které potřebují pleť vypnout, sjednotit, zafixovat make-up a "zneviditelnit" póry, jak jsem se dozvěděla nedávno.

Já ji s nadšením zkouším už řadu měsíců a musím přiznat, že funguje prakticky stejně jako báze silikonové, jen je samozřejmě bez silikonů a bez ničeho, co na pleť nepatří. Je to BIO květinová kosmetika s krásným čistým složením. Takže ano, doporučím ráda!

Deodorant pHresh Bergamot


Tuhý deodorant pHresh na bázi jedlé soli jsem si objednala s vůní bergamotu v domnění, že půjde o příjemnou a jemnou vůni. Načež mě překvapila silná a takřka až pánská vůně, u které jsem se bála, že přebije i můj parfém. Ale teď bych neměnila. Vůně je to sice intenzivní, ale vstřebá se a přes den není cítit vůbec. Podpaží je chráněno perfektně, řekla bych, že jde o ochranu celodenní a přitom bez výrazné vůně. Jaký paradox.

Jinak deodoranty na bázi jedlé sody mám ráda. Fungují mi. Jen mi hodně z nich ničí oblečení, nebo se drolí. pHresh je milou a velice krémovou výjimkou, které pomáhá vysoké množství bambuckého a kakaového másla. A pokud mi řeknete, kterou vůni si vybrat příště, budu ráda. Ale klidně zůstanu u bergamotu.

Dulcia Výživná čisticí emulze


Dulcia Výživná čisticí emulze vám je bezvadná věc, se kterou jsem pracovala na nějaké akci před Vánoci. Upoutalo mě prosté složení a zároveň jemná emulze vody a olejů. Sloužilo to klasicky k odlíčení a čistění pleti a pórů, něco tak skvělého jsem však používala i místo krému na ruce. Ano, je to velice vodové, ale ručičky jsou vyživené a dlouho vláčné. 

Rovněž bych doporučila lidem, kteří trpí suchou šupinatou pletí - tohle je balzám pro pleť. A přitom nemastný! Vynikající emulze dobře odličuje, a zároveň tonizuje, nebála bych se jí použít i jako občasný SOS denní krém nebo sérum. Svými výsledky vás může jedině překvapit.

Sérum na vlny Biofficina Toscana


Lehké sérum má sloužit na dotvarování vln majitelkám vlnitých či kudrnatých kadeří. Plus jim dodat lesk a tvar. Nemá však výrazně tužící efekt, proto jsem jej vzala ke kadeřnici, aby mě s ním naučila pracovat. Ta sérum použila před použitím difuzéru a následně přelakovala. A vlny byly na světě. Sama bych preferovala klasický gel, ale protože s ním neumím příliš zacházet a skončím často se slepenými vlasy, je tohle milá a jemná alternativa.

Inlight Denní pleťový olej Vanilka


Oleje už léta tvoří základ mé péče o pleť. Můžu přežít den bez hřebenu, ale nikdy ne bez pleti ošetřené různými olejovými séry či balzámky. Z Inlightu miluju dlouho Noční balzám, který celou zimu používám i místo krému denního, s jarem už jdu do olejů.

Na Inlight pleťovém oleji je skvělé, že obsahuje jen ty nejlepší oleje (a všechny v BIO kvalitě), takže nejde o žádné levné náhražky, u kterých nechceme raději vědět, jak se získávaly a co za těžké kovy obsahují. Velkou výhodou téhle malé lahvičky je to, že se olej okamžitě a beze zbytku vstřebává. Vyzkoušela jsem hodně, tohle mě ale hodně překvapilo.

Navíc voní krásně po vanilce získávané z obrovských lusků a muži ho milují jako zklidňující balzám po holení. 

Parfémovaná voda: Vivacité(s) de Bach


Bachovy esence nijak nevoní, působit mají převážně na lidskou psychiku. Parfémované vody "Bachovek" jsou tak spojením esencí a aromaterapie. Ve výsledku se vám pak stane, že bez Bachovek nevstanete. A to ať platí o parfémovaných nebo toaletních vodách.

Dlouhá léta jsem používala parfém stříbrný, tedy Presénces de Bach, která voní naprosto neotřele a božsky. Má nádhernou mýdlovou vůni, vůni čistoty, nevinnosti, ale zároveň ženskosti. "Nezlobte se, ale nepoužíváte Presénces od Bachovek?" zeptala se mě kdysi jedna slečna v tramvaji. "Že jo? To je vůně, kterou si nemůžu splést." A tohle mě potěšilo.

S novým rokem jsem potřebovala spíš znovu nakopnout, a tak jsem sáhla po zlaté variantě - Vivacité(s) de Bach - vůni, která je už spíše mužská a kořeněná. Myslím, že lépe mi seděla vůně mýdlová, ke které se určitě ještě letos vrátím, nicméně na mužích ji miluju a teď mi dodává sílu.

Zuii rtěnka NUDE


Najít klasickou NUDE rtěnku v BIO kvalitě je celkem oříšek. Hledala jsem ji léta a nikdy mi neseděl žádný z nabízených podtónů. Z téhle tělovky od Zuii jsem však naprosto nadšená - je to přesně ten odstín, který se hodí ke kouřovému líčení, ale i k běžnému casual looku. Miluju ji! Navíc je příjemně krémová a vydrží bez rozpíjení.

Černý jamajský ricinový olej


Ricinový olej jsem začala používat v 15-ti, tudíž jsem půlku puberty strávila s mastným obličejem. Nicméně "riciňák" mě zbavil drobné kožní krupičky, kterou jsem měla od dětství a pomohl mi nesčetněkrát s kruhy pod očima. Psala jsem tu o něm mockrát, přesto jsem na něj v návalu kosmetiky na pár let zapomněla.

Teď už jsem zase ve fázi, kdy bez něj nemůžu žít. Nepoužívám ho jako denní olej, jen přeci jednodruhové oleje jsou skvělými nosiči v kosmetice, ale také pouhou surovinou, ze které teprve něco vyrábíme. Používám tak raději směsi a oleje namíchané přímo na pleť. Černý jamajský ricinový olej si ovšem dopřeju jako závěrečnou tečku, jako masku na obličej a jako ochranu před mrazem.

Vlastně o něm můžeme říct spoustu superlativ:
  • Údajně zvyšuje propustnost látek do pleti. Je tedy důležité, jakou péči pod něj použijeme.
  • Rostou po něm řasy, vlasy i obočí. Na vlasy ho nedoporučuju, jelikož se těžce vymývá a abychom vlasy dokázali odmastit, potřebujeme hodně šamponu. Ve finále tak skončíme s přesušenými vlasy. Ale na obočí a řasy je geniální. 
  • Po náročném večeru (nebo ještě hůř - před ranním vstáváním) vždycky na noc nanesu riciňák na oční okolí. Vypne, co může a předchází váčkům. 
  • Skvělá maska na obličej, kterou nemusíte smývat. 
  • A báječný odličovač i očního okolí.  
  • A hlavně - udržuje vláčnost a zabraňuje vysušování pleti

Urtekram tonikum Severská bříza


Tonika Urtekram mi dlouho nedaly spát. Obsahují alkohol a to je často v mém případě problém - okamžitě se stáhne pleť, lehce pálí a je podrážděná. Nevím, proč tak reaguju a jak vysoké procentu alkoholu v podobných tonikách je. Vím, že se může použít do 10% tak, aby to nevysušilo suchou pleť, ale zároveň aby se zvýšily tonizační účinky a lépe se vstřebávaly vitamíny.

Ptala jsem se tak výrobce v Dánsku, jestli mi může prozradit údaj o procentech alkoholu. Jelikož tohle je věc, kterou vám výrobce v INCI udávat nemusí. Tom mi odpověděl, že je to 10%, tudíž jsem to chtěla zkusit. A jsem příjemně překvapená. Tonikum Severská bříza tonizuje skvěle, bez pálení, bez vysušení. Další tonikum, které můžu používat, hurá. Lehce voní a stahuje nečistoty a například i hutný ricinový olej na odlíčení.

Jemno přírodní vonný vosk 


Vonné vosky do aromalamp se staly hitem. Jenže jde často o parafínovou věc (to fakt nechceme, aby se doma pálilo) a ještě se syntetickou vůní. Jemno přírodní vonný vosk je skvělou alternativou - jde o 100% přírodní sojový vosk a čisté přírodní silice - Santalové dřevo, Kadidlovník, Pačuli, Borovice a Jedle. Doma mi to tak voní jako v lese. Vosk je ručně vyřezávaný, neprská a vydrží několik dní hořet a vonět. A když ho případně chcete vyměnit, dá se lehce vyloupnout.

Zatímco v ložnici běžně pouštím difuzér s éteráky, v pracovně mi voní aromalampa, která provoní i chodbu a kuchyni. Aspoň to tvrdí všichni, co ke mně přijdou.

Pokud byste něco z toho chtěli vyzkoušet a případně se dozvědět spoustu nového, v sobotu povedu seminář Manuál zdravé pleti: Čím si neničit pleť? Bude to tam taky vonět. A odnesete si i nějaké dárečky a komplet seznam kde co nakupovat.

A příště mám pro vás spoustu skvělých novinek, které k nám teprve putují. Ale těšte se, bude to stát zato :-)

Lucie


1. března 2017

Psychoterapie zadarmo


Doby, kdy bývala má emailová schránka přeplněna různými nabídkami spolupráce od firem, jsou nenávratně pryč. Nastaly mi časy, kdy má emailová schránka je plná nabídek ke schůzkám.

Nikoli od mužů. Ale od žen.
Zvou mě na kafe nebo rovnou na láhev dobrého vína.
Po většinou jsou starší než já. Občas jsou starší dokonce než moje matka.
Všechny mě buď chtějí utěšit, anebo mi povyprávět vlastní příběh.

Každý email je velice niterní, přesto nevíte, kdo za tím počítačem sedí.
Každá taková schůzka je doslova rande naslepo.
Jen je mnohem intimnější, než nějaké rande i případný sex.

Zatímco na rande ze sebe děláme - stejně jako v online světě - toho, kým chceme být, sem jsme přišly
právě proto, abychom tyhle masky odhodily. Aby jedna svěřila svůj příběh s tím, že by to té druhé mohlo pomoci. 

Nejste kamarádky. Jste vlastně dvě cizí osoby, co ovšem věří, že si mají něco předat. Nevíte, jestli si budete rozumět a zda vás ta druhá pochopí a neodsoudí. A stejně jako rande naslepo, ani tady to nemusí dopadnout.

Přesto si musíte vzájemně důvěřovat a důvěru nezklamat. Jedině tak máte možnost si život vzájemně změnit. Nebo aspoň obohatit. Bez důvěry není výsledků.


A vy víte, že můžete udělat hodně. Cizímu člověku jste stáli zato, aby se vám rozhodl napsat, se vším se svěřit, podepsat se celým jménem a dorazit na schůzku, aniž by po vás chtěl peníze.

Od blogerky se tak nějak očekává, že půjde lidem příkladem.
A tak do sebe házím jednu skleničku za druhou, aby si náhodou nikdo nemyslel, že si ze mě má brát příklad.

To bych musela chodit běhat. Cucala bych smoothie. Dělala bych krásné minimalistické fotky na Instagram. Myslela pozitivně. Vyhýbala se sacharidům a bolavým vztahům. Neměla bych sebedestrukční sklony a celulitidu, naopak bych si sama sebe dost považovala.

Jenže pak bych neslyšela nic z těch příběhů, které jsem vyslechla. Navíc by reálně hrozilo, že bych byla vyrovnaná a šťastná. 

A kdyby byli lidi jenom vyrovnaní a šťastní, nikdy by nevznikla spousta zásadních knih, písní a obrazů. Což si po druhé láhvi červeného s nadšením vždycky řekneme a odcházíme tak ze schůzky s pocitem, že teprve teď začneme něco zásadního tvořit.

Což mě naštěstí hned ráno přejde. Pravdou ale je, že teprve až bolest vám ukáže skutečné poklady mezi lidmi.

Díky, že mi píšete.
Lucie


27. února 2017

Život Lucie 6

Týden plný kultury, jinak se shrnout nedá.
A týden plný úžasných lidí. Tak to bylo.
Mrkněte a vyražte!

Předpremiéra: I dva jsou rodina


Slezly jsme se s holkama v kině na nové romantické komedii I dva jsou rodina a odcházely s rozmazanou linkou, řasenkou a zarudlýma očima. Tenhle film je doják, ale jinak, než čekáte - není tu žádná přeslazená lovestory, kde ke konci padne hlavní hrdina na kolena s prosbou, aby jej jeho milovaná polovička učinila tím nejšťastnějším mužem na světě a vzala si ho. Vlastně tam není žádný milostný vztah a láska je tu vyjádřena láskou rodičovskou. Ač místy slzíte nad tím, jak otec s dcerou dokážou být úžasný tým, místy se smějete nad skvělými scénami a dialogy.

Myslím, že tohle je úžasný film pro ženy, ale líbil se i přítomným pánům, kteří dělali ramena a údajně neslzeli.

Otevíračka K.Bana jóga studia a showroomu na Vinohradech


Kousek od I.P. Pavlova se otevíralo malé studio, kde se dá zajít na kundalini jógu a zároveň funguje i jako showroom designového oblečení na jógu české návrhářky Kateřiny Černé, která tvoří pod značkou K.Bana. Veškeré oblečení je vlastnoručně vyrobeno a to ze 100% lnu. Já tam objevila krásné podložky na cvičení místo karimatky, úžasné deky a bílou košili! Na jógu se každopádně zatím necítím a jedu prozatím v anonymitě fitka.

Na obálce knihy: Kniha o Baltimorských


U Arga vyšela Kniha o Baltimorských od Joela Dickera, autora bestselleru Pravda o případu Harryho Queberta. Má jít podle anotace o uhrančivý příběh odkrývající temné stránky jedné rodinné historie. Knížku, kde jsem na obálce se psem Frantou, se teprve chystám číst, takže vám neřeknu, jak se mi líbí, ale určitě si ji kupte. Má to být strhující čtení. A ještě ta obálka, kde má lýtka vypadají štíhle, no uznejte sami...

Divadlo Spektákl: Faust


Divadlo Spektákl je soubor mladých talentovaných studentů DAMU, kteří i klasiku dokáží pojmout neotřele, netradičně a přizpůsobit ji i mladším divákům. Fausta, na kterém jsem nedávno byla, vtěsnali do 50 minut čistého času a nikdo z nás asi podobné zpracování nečekal. O to lepší to bylo. Předají hlavní myšlenku, zbytek si dotvoří a zpracují podle svého. A daří se jim, mají často vyprodáno. 

Biofach


Vidíte správně. Emulze na ruce v roll-onu! Skvělá záležitost od Naturalis.

Minulý týden se konal v Německu další ročník Biofachu - největšího veletrhu BIO věcí a kosmetiky v Evropě. Já vyrazila s Biorganicou, kde jsme se potkali s výrobci Teatox čajů a italské BIO značky Naturalis, která nám ukázala i zpracování listů aloe vera a představila pár úžasných novinek, které nyní podrobujeme důkladnému testování. Zatím nás tam ale žádná značka, která by v ČR chyběla, neuchvátila. Ale testujeme a uvidíme.

Ve Vlastě


Redakci Vlasty zaujal můj článek Proč se (ne)mám ráda a já tak dostala ve Vlastě prostor s odkazem na mou práci a blog, čehož si moc vážím! Moc mě to potěšilo. Zvlášť proto, že jde o úplně jinou cílovku lidí, než kteří čtou mě. A pokud je to osloví, budu ještě raději.

Vernisáž Warhol/Warhola


Andy Warhol fascinuje svět i 30 let po své smrti. A tahle výstava v galerii GOAP na Staromáku, která obsahuje spoustu dosud nezveřejněných věcí a dokumentů, ukazuje, jak se z Andrew Warhola stal Andy Warhol. Já vyrazila na vernisáž a mrzelo mě snad jen to, že jsem si to nestačila projít rovnou několikrát. Vyražte při první příležitosti! A vyfoťte se s Marylin!

Co mi doporučíte na týden následující?
Lucie


23. února 2017

Být osudovou ženou


Můj celoživotní problém je, že potřebuju být prakticky bez výjimky ženou osudovou. 
Nebo aspoň tou, která v životě kohokoli zanechala nesmazatelnou stopu.
Vlastně je to ušlechtilá myšlenka, protože vás vybičuje k úžasným činům.
Neustále vás to nutí být lepším a zajímavějším člověkem.

Jen to pekelně bolí, když zjistíte, že přes to všechno, co jste ze sebe dala, osudovou nakonec nejste.


Vlastně je to ta chorobná touha, měnit něčí život k lepšímu. Ukázat mu, že tu pro něj někdo je. Že mám pro něj bezmezně lásky, o kterou se nemusí zasloužit. Že dotyčného miluju jen proto, že je a že mi může důvěřovat. Jakmile se tedy v mém okolí objeví úžasný vyrovnaný muž, nevím, čím bych mu mohla být prospěšná, tudíž ho nechci. Jakmile se ale objeví někdo rozpolcený, nedostupný a zraněný, nastává moje chvíle.

Moje chvíle se snažit o to, abych ho svou láskou vyléčila.
Umím milovat tak, jako miluje pes svého pána.
Umím zároveň truchlit tak, jako pes, který o svého pána přijde.


Láskou léčit umím, to je pravda. Vždycky říkám, že po mně přijde ta pravá. Doufám, milé budoucí mých ex, že tu práci, co jsem si s nima dala a jejíž ovoce vy už jen sklízíte, oceníte. Máte zač.


Vím, že tohle má většina žen. Máme to zřejmě zabudované v povaze.
Přejeme si být osudové a pomáhat za každou cenu. Aby na nás ještě na smrtelné posteli vzpomínal jako na tu zásadní. Často nás to ničí a přivádí na pokraj našich sil.

Třeba taková lady Diana. Mohla být krásná, milována národem, mohla být nejlepší verzí sebe sama, mohla mít styl, dobré srdce, a přesto Charlesovou osudovou ženou byla Camilla, přestože podobnými atributy nikdy neoplývala. Lady Di to podle všeho ničilo a byla sebedestruktivní.

Chceme se plácat po rameni, když nějakého nezkrotného týpka dotáhneme k oltáři a on s přípitkem pronese: "Můj život nestál za nic, dokud jsem nepotkal (doplňte si své jméno) Lucii. To ona mi ukázala, co to je opravdové štěstí a co to znamená milovat a být milován!"
 

Když mě popadne depka z rozpadlého vztahu, kde jsem očividně jako osudová žena neuspěla, čtu si životopisy významných žen. Jednak mě baví to, s jakým nasazením pracovaly, aby něco dokázaly, druhak mě baví sledovat jejich ideály a v neposlední řadě to, že svou jedinečností se staly pro mnoho mužů múzami.

Adele Bloch-Bauer byla životní múzou Klimta, Coco Chanel Picassa a Dalího, božská Marylin zase Kennedyho a o Fridě Kahlo ani nemluvím. 


Myslím, že být múzou, není jen záležitost milostných románků. Je to celoživotní inspirace, vzor ženství, síla osobnosti a ještě jedné důležité věci - intimity.

A tak je potřeba si říct, holky, že když svatební zvony neuslyšíme, bude nás to řadit na místo ke Coco Chanel a Marylin Monroe. Tudíž mezi múzy. A ani slovo o tom, že byly utrápené a nevyrovnané.

Ať žijou múzy!
Lucie

20. února 2017

Čekání na pomoc


"Ať vám paní doktorka předepíše nějaký lexaurin aspoň," povídá mi sestřička a posílá mě do čekárny před dveře čísla 4. Byl to den, kdy jsem odešla přehlídku, pozdravila se s pár lidma a pak se zhroutila.

Dorazila jsem ve stavu, kdy se mi sypal svět pod rukama a ať jsem se snažila sebevíc, klidu jsem nenašla a bolesti neutekla. A čím víc jsem se snažila se dát do pořádku a soustředit na cokoli hezkého, tím víc jsem v sobě dusila bolest, veškerá zranění a hlavně emoce.

Dávat najevo emoce jsem se vlastně nikdy pořádně nenaučila. Hodně toho, co mě trápilo, jsem v sobě celý život dusila. Nikdy jsem o tom nedokázala příliš mluvit, naopak se všechno nepohodlné snažila překrývat tolik adorovaným pozitivním myšlením. Rakovina mě jednou sežere. 


A teď, až přijdu na řadu a oni se mě zeptají, co se děje, jim budu muset říct aspoň část. Nevím, jestli mi dokáží pomoct, jestli tohle dokáží zastavit a hlavně - jestli zase někdy bude líp. Světlo na konci tunelu nevidím, pořád je to jen tmavý neosvětlený tunel, ve kterém bloumám, bloudím a nevím, zda vůbec nějaké světlo přijde. Spíš mě v mém zmatku zajede nějaké auto ještě dřív, než se ke světlu dostanu.

Nejsou to deprese. Je to bezmoc. Vědomí, že jsem přišla o všechno a o každého, koho jsem milovala. Nezbývá už moc záchytných bodů. Nezbývá už moc z toho, co by mě těšilo a není nic, na co bych mohla být hrdá. Všechno se tak nějak rozplynulo, odešlo, skončilo.

Je pro mě i těžké si od někoho nechat pomoc. O většině věcí neví ani mí blízcí přátelé, kterých už taky dost ubylo. Je tu sice osoba, která se mi snaží pomoc jak jen dokáže, pro ni samotnou je to ovšem stejně devastující jako pro mě. Ví, že někoho potřebuju, a tak zůstává. A o to víc mě to ponižuje.

Čekárna je plná lidí a mně je na první pohled jasné, že si tady pár hodin pobudu, než na mě dojde řada. Svléknu si bundu a jakožto ochranu před celým světem vytáhnu mobil. Online svět mi dodává trochu útěchy už proto, že jsou tu emaily, které za mě nikdo nevyřídí. Jsem trochu potřebná.

"Pardon, na kolikátou jste objednaná?" ptá se jedna pacientka druhé. "Nejsem objednaná, jdu si jen pro léky. Snad mi je paní doktorka dá. Vždycky dostanu jen určitou dávku, abych je nesežrala všechny najednou."


"Tak to jsme na tom dost stejně," přihodí ta první. "Já jak už nepracuju a jsem jenom celé dny sama doma, tak mám pocit, že ty prášky jsou jediný východisko." "Že jo? Taky jste v invalidním důchodu kvůli hlavě?" "Taky taky. Začalo to po operaci mozku, ztrácím koordinaci, tudíž mě nikdo nezaměstná. A to mě sejmulo." "Já si teď našla brigádu," povídá první paní. "Ale bojím se toho. Nevím, jestli to vydržím. Jak to na mě přijde, mám záchvat na půl dne."

"Mě vyhodili kvůli tomu, že jsem mívala stavy, kdy jsem nedokázala vstát a jít do práce," přidává se k rozhovoru třetí. "Prostě úzkost, naprostá nehybnost těla, panika. Mívám to často, ale už je to lepší."

"Já mám za sebou zase tolik hospitalizací v Bohnicích, že si všichni myslí, že jsem regulérní blázen," přidává se čtvrtá. "Jenže z toho důchodu člověk nevyžije, zvlášť, když je sám. Takže jsem se vrátila ve svých čtyřiceti letech k rodičům."

"A vy chodíte sem na protialkoholický nebo do skupin? Já jsem nejdřív chodila na terapie pro týrané ženy, ale teď už mi to pojišťovna hradit nebude, vyčerpala jsem limit. Tak můžu jen sem na protialkoholický," zoufá si další.

Mobil mi nepomáhá. Hezké fotky uniformního minimalismu na Instagramu na mě nepůsobí jako oáza klidu. Co já tady dělám? Přišla jsem si sem pro uklidňováky na porozchodovou bolest (a další záležitosti) a chovám se, jako bych byla ta největší chudinka, ke které byl život hrozně nefér. Chudinka, co nemá nic a libuje si v sebelítosti. Jenom je zdravá, zaměstnaná a bez "diagnózy". Chudinka, co potřebuje otupit bolest, protože se ji bojí prožít. A protože si nedovolí brečet.

Čekárna zapůsobila víc než samotná terapie. Moji bolest to nezmenšilo, ale změnilo pohled na mou tehdejší "neřešitelnou" situaci. Od té doby přemýšlím, jak pomoci těm, co jsou doma zavření mezi čtyřmi stěnami jen se svými démony. Kdysi jsem sice vedla kurz aromaterapie pro schizofreniky, ale jestli jim to nějak pomohlo, dodnes nevím.

Zatím tedy hledám odpověď převážně v sobě. Nevím, co bych podobným lidem mohla nabídnout. To vlastně pořádně nevím ani u zdravých lidí. Ale vím, že mě to jednou napadne.

Lucie

Fotka od: Lukáš Petr Tesař

17. února 2017

Špunti na vodě: Jak se herci fotí na billboardy

RVV studio

Špunti na vodě. Nová česká komedie, která je srovnávána s legendárním S tebou mě baví svět, přijde do kin na Velikonoce. Teď ovšem bylo potřeba nafotit fotky na plakáty, a tak jsme se vydali do ateliéru, kde se zrovna fotila Anička Polívková, Jiří Langmajer, blogerka a herečka Nelly Řehořová a Táňa Vilhelmová.


"Pro mě to byla jedinečná příležitost," říká mi Anička Polívková, která zvládá do foťáku házet pokaždé jiný výraz. "Já vždycky hraju ženský, co si hledají kluky, nebo je rovnou vraždím. Je tam vždycky nějaký problém s mužem nebo vzhledem. A tady jsem byla maminka čtyř dětí ve spokojené rodině. To se hrálo prostě báječně!"


Anička taky vypadala báječně. V civilu, lehce nalíčená a v culíku. To má někdo štěstí.


Další na řadu přišel Jiří Langmajer se svou filmovou dcerou Nelly Řehořovou, která mu i po létě natáčení zapomíná tykat. "Ty už mi zase tvykáš? Něco jsem ti o tom řekl," smál se a ona ho poprosila o fotku na snapchat.

Jiří Langmajer s tričkem "I love my boyfriend" trpěl při focení, kdy musel nasadit velký americký úsměv. Křečovité úsměvy asi nejsou nic pro něj, nicméně sršil humorem, dobrou náladou a s každým se dal hned do řeči. Poskytl pár rozhovorů a rozloučil se s tím, že jede oblažovat Ostravu divadelním představením.


Mezitím dorazila Táňa Vilhelmová - bez make-upu, což nám ale došlo, když se posadila do maskérny. Vždycky obdivuju, když takhle známé osobnosti se v civilu nelíčí a nestydí se vyjít ven mezi lidi. Táňu navíc poznáte bez make-upu okamžitě, vypadá prakticky stejně a je jednoduše krásná.

My s novináři zatím postáváme na place a pijeme hodně kávy. Focení s Vojtou Reslerem, který fotil i natáčení filmu, je zábavné a rychlé. Ano, fotí se herci. Ti vám vždycky ukážou tvář, jakou si řeknete. Přesto není záruka, že budou fotogeničtí. A přesto jsou a na výběr je spousta povedených fotek.

Táňa má jen chviličku, na rozhovor tak reportéry z Primy zve přímo do maskérny. Je jedno, že ji zrovna líčí, neřeší to. Vypadá dobře, je pohotová, zábavná a mluví k věci.



Na plac přijde v šedém svetru a strhnou se boje o to, jaký výraz má nasadit. Jaký výraz její postavu charakterizuje nejlépe. Režisér povídá, ať vypadá přísně. Ona nato, že ve filmu přísná není, že se lehce usměje. Celé to trvá asi dvacet minut, kdy si pak prohlížíme celou plejádu grimas. Nakonec se loučí i Táňa a zbytek týmu si dává pauzu a oběd.

Loučíme se i my. Odpoledne se má fotit ještě Pavel Liška, kterého bych chtěla sice potkat, ale nemůžu tu bohužel strávit celý den. I tak to byl úžasný zážitek, kdy vás sice drtí trochu tréma, nervozita a respekt z lidí, které vidíte na obrazovce. Ale oni se pak na vás usmějou, představí se vám a odpoví i na otázky, ze kterých je jasné, že jste si je nepřipravily a jen těžce improvizujete. 

Díky za fotku, Vojta Resler.

 A o čem celý film bude?


O otcích, kteří "unesou" své děti a vyrazí s nimi na vodu. A o matkách, které si to nenechají líbit. Záměry otců a matek se často rozcházejí a s tím množstvím dětí není úplně jednoduché bitvu vyhrát. A zatímco herečky si jezdily při natáčení na kole, pánové mrzli ve vodě klidně půlku dne. Ale všichni nadšeně dodávají, že tak skvělé natáčení už dlouho nezažili.

"Nabídku jsem přijal kvůli spoustě věcem," říká Jiří Langmajer. "Kvůli scénáři, režisérovi, kolegům, prostředí, ve kterém se film odehrává i kvůli tomu, že jde o komedii a že se natáčelo s dětma."

 


Letní komedie, kterou poběží v kinech od dubna, tak slibuje jak hvězdné obsazení, tak i spoustu zábavy. Takže držím palce a těším se na premiéru.
Lucie