Život podle Lucie

23. května 2016

Rodinné výlety pro otrlé


Když je člověk odolný jedinec, přežije i rodinné oslavy a výlety.
Neříkám, že se to na člověku nepodepíše, jsou traumátka, která mě budou pronásledovat do konce života, ale všeobecně se výlety s našima vždy obešly bez zásahu vyjednavačů.

Mně bylo asi 8 let a mojí sestře o pět let méně, když naši došli k závěru, že jsme už dostatečně vyzrálé na sobotní výlety po hradech a zámcích. Mojí ségru zachránil její nízký věk, který jí nedovolil si určité věci pamatovat. Já už dopadla o něco hůř.

Jelikož naši vždycky odmítali jakékoli půjčky - stejně jako dnes Holanďan - vyznačovala se naše famílie vždy nejhorším autem ve střední i východní Evropě (myslím, že ragulín to byl. Bezpečnostní pásy byly vymyšleny až 40 let poté, co byl ragulín uveden na trh, stejně jako například topení), nedigitálním fotopřístrojem, jenž byl předchůdcem foťáků z filmů pro pamětníky a botami, které naši fasovali v práci.*

* Když o tom tak přemýšlím, je až k neuvěření, že se ze mě nestala zlatokopka. Chci říct. Bylo by to v tomto případě zcela v pořádku. Byl by to logický a omluvitelný krok. Ale to já vůl ne!

V sobotu ráno se i s řízkama vyjelo a večer se bez řízků vracelo. Objížděly se buď hrady a zámky nebo cokoli, co taťkovi přišlo zajímavé. V praxi to tak znamenalo, že se stavělo u každé viditelnější zříceniny, což nás se ségrou příliš neuspokojovalo, ale zříceniny byly lepší než prohlídky zámku.

Prohlídky zámků byly peklo. Byly dlouhé a plné krutosti. Že by si dítě pamatovalo panovníky, to ne. Dítěti v hlavě utkví jenom brutality o otrávení, o mučírnách, o sekání končetin a všech kožních nemocí, které se schovávaly pod kostýmem. Děsivé už byly jenom ty portréty na stěnách, které se vyznačovaly pichlavostí očí, co člověka pořád pronásledovaly.

Důkazem krutosti je třeba tento slon, jemuž někdo beztak už ve středověku prostřelil hlavu!

Ale dost ke křehké dětské psychice.
Naše výlety měly i světlé stránky - obědy v restauracích, které často slibovaly smažák s hranolkama. Jednou, ten den si pamatuju dodnes a bylo mi už asi dvanáct, jsme poprvé okusili McDonald´s a to, o čem jsme slyšeli jen v amerických filmech a čemu se říkalo hamburger!*

* A teď opravdu nekecám, já ostatně nekecám nikdy, znáte mě. Pravdou je, že v mých rodných Strakonicích není McDonald´s dodnes, což je jistě ten důvod, proč tam obyvatelé patří mezi ty štíhlejší jedince v zemi.**

** No dobře, tohle jsem si právě vymyslela.

K hamburgeru jsme tehdy se ségrou dostaly i hračku, takže naše utrpení ze zřícenin se ten den rovnalo pouze trhání zubů. Když jsme pak ve škole psali sloh na téma "nejlepší prázdninový zážitek", dopodrobna jsem popisovala požitek z hamburgeru.

Promiň, tati.
Luc.

12. května 2016

Vyzkoušela jsem si: stand-up comedy


Když přijdete před začátkem show, trémou nadskakujete. Na pódiu s mikrofonem v ruce jste ale podezřele klidní. Vidíte tváře lidí, kteří se na vás usmívají a dodávají vám tak odvahu. Vypadají přívětivě, kývají a vy máte pocit, že vás přijali už od první minuty.

A pak vám dojde, že jen čekají, čím je budete bavit.
A doprčic!

Když mi nabídli účinkovat spolu se stand-up skupinou Underground Comedy v muzeu Grévin, šla jsem se projít. Po 10 kilometrech jsem pak už potřebovala pouze dva panáky, abych na to kývla.

Myšlenka, že převtělím něco málo z blogu do živého vystoupení, se zdála být lákavá. Humorných historek je tu spousta. Lidi by se mohli smát. Anebo taky ne. Nebo taky to, co funguje písmem, nebude fungovat naživo. To, co se sdílí na sociálních sítích po stovkách, může jako stand-up vyznít křečovitě, trapně, prázdně.
 
Vždycky jsem měla pocit, že pokud jste moderátor a hodíte vtípek, který nikdo nečekal, publikum okamžitě zareaguje a začne se smát. Od "stand-upisty" se však čeká, že smíchy davy rozbrečí, tudíž i stejně dobrý vtip tu může být jen slabým odvarem.

Očekávání. To je to děsivé slovíčko.  


Ale já neměla co ztratit.
Buď to bude příšerné - pro tento případ jsem nevzala jediného kamaráda, protože stydět se před cizími je lepší než před blízkými. A pokud to příšerné bude, budu mít skvělý materiál na blog.
Anebo to příšerné nebude. A tím veškerá sranda končí.


Téma večera jsou CIZINCI.
Já vyprávím o Holanďanovi a jeho vytříbené češtině. Mám to v hlavě, říkám si, když si dávám sklenku bílého. Abych přestala trémou nadskakovat. Adam, který vystupuje už přes dva roky, si svojí repliku zkouší do posledních dvou sekund. Tygran přijde na poslední chvíli a nevypadá, že by ho něco stresovalo. Lucka si taky pročítá text, ale dobře se u toho baví. Já nezkouším a piju.

A až když jdete na pódium, uvědomíte si jednu věc.
Že jsou momenty, kdy fakt chcete, aby se (vám) lidi smáli.
A s prvním úsměvem pookřejete a začnete mít ty nebohé lidi, co vás dokonce i dobrovolně poslouchají, rádi. Všechny do jednoho.
Měla jsem je ráda.

A dál?


Partička Undeground mi nabídla, abych s nimi vystupovala, když budu chtít.
Jenže zatímco Holanďanovy perličky se říkaly celkem snadno, u příběhů už je potřeba umět všechno správně vypointovat. A umět improvizovat a bavit. A to už je těžký.

Část Undeground partičky a já

Ale přesto - když se to nepovede, bude aspoň materiál na blog. A takhle vlastně celý Život podle Lucie vzniká...

Přijali byste podobné pozvání?
Luc.


1. května 2016

Jak Holanďané přicházejí o iluze


Holanďan navštívil komunistickou část Evropy, když mu bylo asi osmnáct.
Škola se tehdy (píší se 80. léta) rozhodla, že vezme své studenty mimo demokratickou domovinu a procestují pod dozorem pedagogů některé země, v čele s Československem a Maďarskem.

Všichni nebozí Holanďani i jejich rodiče byli vyplašení, jelikož o komunismu neslyšeli nikdy nic dobrého. Ale měl to být výchovný a poznávací zájezd, což ovšem vzalo za své už při první zastávce v Drážďanech.

Ukázalo se totiž, že ještě zajímavější než pohnutá historie Drážďan byly tehdejší kavárny.

"Šli jsme na kafe a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Němci v kavárnách prodávali na 20 druhů zmzrliny, z čehož pouze 3 z nich byly nealkoholické. Takže zatímco doma slyšíte, jak je Západ oproti Východu vyspělý a plný vymožeností, tady lidi měli zmrzliny s příchutí vodky, vaječného koňaku nebo rumu."


Holanďan už si nevzpomíná, co se dělo poté.
Dodneška si však vybaví to vzrušení, kdy objevil rumovou zmrzlinu. Bylo dokonce natolik silné, že když jsme jeli do Drážďan před pár lety, pořád si pamatoval, kde ta kavárna byla.

Pokud si turisté v Drážďanech užívají nádherného centra nebo levných nákupů, tak my běželi tam, kde jako student ztratil veškeré ideály o demokracii. Daná kavárna tam ještě skutečně byla. Dokonce s širokou nabídkou kopečkových zmrzlin. Holanďan se usmíval a zdravil personál tak vřele, jakoby si jej snad i po těch 20 letech pamatovali a očima jezdil po nápisech u zmrzlin.


Všechny nealko.
"Čokoládová a vanilková? Vidíš to? Demokracie!"
Podala jsem mu kapesník a nastavila rameno, aby se mohl vyplakat a cítil dostatečnou podporu. Aby věděl, že jsem tu pro něj za všech okolností.

A tohle byl přesně ten moment, kdy to potřeboval vědět.
Nicméně jsme to ustáli. Jen už asi není důvod jezdit do nějakých Drážďan.
Luc.


21. dubna 2016

Příběh silné ženy: Jacqueline Kennedy a její vnitřní démoni


Číst životní příběhy mimořádně silných žen, to jsem si dala jako svůj malý osobní cíl.
Je to totiž úžasná terapie na všechny splíny a bolesti.
Udělat si kafe k Neznámému příběhu Jacqueline Kennedyové Onassisové si však žádá silný žaludek.


Jestli ženská vydrží víc než člověk, pak Jacqueline vydrží víc než ženská. A přesto máte pocit, že to byla tak trochu potvora.


V náručí jí zemřel manžel po strašlivém atentátu. Předtím 3 děti. A léta poté přišla po dalším atentátu o švagra. To ještě celé Spojené státy truchlily s ní. O pár let později, když "Jackie" pořád ještě nezvládala odložit svůj smutek, vstát a znovu začít žít, se už stala skoro národním nepřítelem. Tuhle nálepku poté jen utvrdila sňatkem s Aristotelem Onassisem, kterého si brala vlastně jenom pro peníze a pocit bezpečí, který jí měly peníze zajistit.

Tohle známe.
O tomhle psala určitě i Chvilka pro tebe.

Neznámý příběh ale ukazuje vnitřní svět možná až příliš křehké ženy, která se nemůže vzpamatovat z traumatu, který si prožila. Bolestivé vzpomínky se vracejí a udeří kdykoli. Běžný život i neustálé nahánění médii spouští nekontrolovaně záchvaty paniky ještě o 10 let později. A ač Jacqueline navenek působí chladně a bez emocí, uvnitř se hroutí.


Ja krásná, mladá, vzdělaná. Má desítky rádců, přátel, pomocníků, přízeň mnoha vlivných mužů. Ale s vnitřními démony si musí pomoct sama.  


A i když Jacqueline zůstane v mnohém nepochopená, zanechá na vás silný dojem. A taky víru, že jednoho dne zase bude dobře. 


A kdybyste sháněli, tak Jacqueline Bouvierová Kennedyová Onassisová: Neznámý příběh od Barbary Leamingové vydalo nakladatelství Argo. 

Má někdo další tip na silnou ženskou osobnost?
Luc.

14. dubna 2016

Dvanáctiletá Lucinka nosí mini sukně. Bez silonek.


Bývaly doby, kdy jsem chodila do 6. třídy.
Zatímco v učebnicích dějepisu to tehdá rozjížděli staří Římané, v těle ledatak hormony, které nepěkně začaly probublávat na povrch. Co jsme probírali v zeměpise, to už si nevzpomenu, ale jižně od naší třídy byla sedmá bé. A v sedmé bé byl Viktor, největší frajer na základce.

A jak to bývá ve všech amerických filmech - největší frajer vždycky chodil s tou největší frajerkou. Tedy s roztleskávačkou. Já roztleskávačka nikdy nebyla, ale už správně tušíte, že frajerka ano, a tudíž Viktor neměl moc šancí uniknout.

Líbil se mu můj zadek, něžně mi říkal "Prdelko" a když kolem nás o přestávkách nebyli nalezlí chroničtí patolízalové, tak jsme se ve vší počestnosti i olíbávali. Jenže! Řekněte pak rodičům, že musí na rodičák. 

Rodičáky byly v šesté třídě peklo. Zatímco matikářka mou máti chlácholila, že "nebojte, intelekt se ještě vyvíjí a logické myšlení jakbysmet," češtinářka zašla dál.

  • Učitelka: "Paní Kunešová. Vaše dcera místo toho, aby se učila, furt lítá za Viktorem ze sedmičky."
  • Máti: "Jo? To se ani nepochlubila."
  • Učitelka: "Na chodbě je pořád vídám spolu."
  • Máti: "Tak první láska, no."
  • Učitelka: "No jo, ale víte. Vaše Lucka je pěkná holka, to jí neupírám, ale přijde mi, že to o sobě ví a že se podle toho i chová."
  • Máti: "Jak to myslíte?"
  • Učitelka: "Je jí dvanáct a nosí krátké a vyzývavé sukně, pod které si nebere ani silonky. A nejenže jí nevadí, že jí Viktor plácá po zadečku. Mám takový dojem, že se jí to dokonce i líbí."
  • Máti: "Nepovídejte."
  • Učitelka: "Navíc mi odsekává, včera neuměla básničku a když jí řeknu, že o přestávce má zůstat ve třídě, připravit si na lavici sešity a péro, ta se začne hihňat."
  • Máti: "To víte, už na ní jde puberta."
  • Učitelka: "No právě, paní Kunešová, no právě. Já už jsem ze staré školy, já už mládeži nerozumím, ale možná by neškodilo si s ní o tom promluvit. I Viktor se dosti v prospěchu zhoršil."
  • Máti: "Dobrá, promluvím s ní, ale učí se přeci dobře."
  • Učitelka: "Ano, ale byla by škoda, aby si taková hezká a chytrá holka ničila život nějakým nezodpovědným chováním."
  • Máti: "Jak to myslíte, nezodpovědným chováním?"
  • Učitelka: "Aby vám například brzo nepřišla s outěžkem."


A tady je dobré si říct, že se za těch skoro 15 let takřka nic nezměnilo. 
Minisukně nosím pořád nejradši. Silonky beru pouze dle povětrnostních podmínek. 
A Viktor mi říká, že mám pořád postavu té dvanáctileté holčičky ze základky.

Když však potkám zmíněnou paní učitelku a ostatní příslušníky sborovny, vím, že se změnilo hodně.
Teď už všichni doufaj, že brzo s tím outěžkem přijdu.
Bůh a mini sukně mi k tomu pomáhej.
A je úplně jedno, s kým to bude. 
Klidně už i s Viktorem, paní Kunešová, klidně i s Viktorem.*

Vaše zážitky z rodičáků?
Luc.

* Chudák Viktor. Ještě o tom ani neví.

11. dubna 2016

Nejlepší zdravá kosmetika měsíce


To nejlepší přírodní?
Zkoumala jsem zase déle, než by bylo zdrávo. Ale objevila jsem spoustu nového.

Eoné Balzám na mytí vlasů


Neboli, jak píše výrobce, šampon nové generace. Eoné značku jsem dosud neznala. Pokud jste na tom stejně a milujete mycí oleje všeho druhu, musíte se poznat. Tenhle olejový balzám, jehož hlavní složkou je olivový olej, dále pak třeba měsíček, levandule a mandarinka EO, obsahuje emulgátor, který v tomto případě zastoupí pěnidla.


Je zhruba tak hustý jako ricinový olej, ale stačí pár kapiček a krásně jím umyjete jak vlasovou pokožku, tak vlasy po celé délce. Naopak bych řekla, že čím méně, tím lépe. Samozřejmě jde o bezvodý výrobek, a tak je dobré jej buď hodně naředit anebo dobře vymýt. Vždycky platí, že je potřeba se s tím naučit pracovat. Nicméně vlasy dělá krásné a nepěnivou péči ocení hlavně hodně suché, lámavé vlasy.

Inlight Vlasový elixír


Olejová kosmetika Inlight začala fušovat do vlasové péče. Zaplaťpánbu za to. Jak bývá zvykem u Inlightu, všechny ingredience jsou 100% BIO a nový vlasový elixír tu kombinuje účinky kopřivy, lopuchu a prokrvujícího rozmarýnu.


A vlasům dokáže pomoci rovnou několika způsoby:

1.)   Regenerační efekt – pár kapek oleje na vlhké vlasy před každým mytím. Vtírejte po celé délce i do vlasové pokožky a nechte působit 5 – 10 minut. Poté vlasy klasicky umyjte přírodním šamponem.

2.)   Jako kúra – pár kapek elixíru na suché vlasy nejlépe 2 hodiny před mytím, nebo nechte účinkovat přes noc. Vtírejte po celé délce vlasů i do vlasové pokožky. Vymývejte přírodním šamponem bez kondicionéru.

3.)   Pro tvarování účesu – 2 kapky do vlhkých dlaních a lehce vetřete do vlasů. Dotvarujte účes dle potřeby a nesmývejte.

4.)   Ochrana vlasů před chlórem a mořskou solí – vetřete elixír do vlasů ještě než dorazíte na pláž. Olej ochrání vlasová vlákna před agresivním sluníčkem, chlorovanou či mořskou vodou. Po koupání smyjte přírodním šamponem, elixír lze použít v malém množství po umytí jako kondicionér.

Já upřímně ho jako kondicionér či na tvarování účesu moc používat nemůžu, je to hlavně pro tvrdé pevné vlasy, ale pravda, po několikahodinové masce žádný kondicionér už nepotřebuju.

A když do poznámky dáte "Dárek od Lucie", tak vám v Biorganice přihodí 2 dárečky k tomu. Vzorek bio opalovacího krému Butterbean Original do každé objednávky a cestovní balení Bio šamponu Naturalis 50ml v hodnotě 195 Kč.

Urtekram Kokosový kondicionér ve spreji


Bezoplachové kondicionéry Urtekram ve spreji patří mezi moje oblíbence. Používám je skoro denně, kdykoli potřebuju vlasy rozčesat, před tepelnou úpravou a vždycky po mytí vlasů. Rozčesávat tahle věc umí stejně dobře, jako vonět. Doporučuju zabalit do turbanu a chvilku nechat působit. Vůně je pak sladce kokosová, trošku jiná, než na co je člověk zvyklý ze syntetických vůní, ale o to zajímavější.


Satin Silk mýdla


Jestli vás zajímají mýdla obohacená přírodními složkami - mlékem, ovocem, bylinkami, oleji a éteráčky - mrkněte se na Satin Silk. Mýdlařka Zuzana Kocurková vyrábí všechna možná mýdla a opravdu si vyhraje, takže jako hodně voňavý dárek si tu vyberete mýdla třeba i morbidní i dekorativní. Někdo dělá překrásné dorty, Zuzana mýdla.


Delibutus Konopné sérum Smooth


Znáte českou značku Delibutus? Nabízejí spoustu vychytávek z konopného oleje, kromě různých balzámků tu najdete i poměrně účinné věci na opary, vlasy i na ošetření srsti domácích mazlíčků. Já od nich mohla vyzkoušet Konopné sérum Smooth, což je pleťový olej pro suchou a citlivou pletˇ.

Kromě konopného oleje tu najdete i makadamiový, pupalkový a mandlový a poté směs éterických olejů, kde asi nejvýrazněji voní bazalka s pačuli. Že by byla vůně jemně afrodiziakální, to není. Voní ale svěže a jakmile si tuhle vůni spojíte s jarem, už se vám vždycky bude vstávat o to lépe.


Delibutus mám ráda z mnoha důvodů. Je to malá firmička, která dělá věci poctivě a jelikož je celý sortiment zaměřený na konopný olej, nepůjdu si výrobky z konopného oleje kupovat jinam. Věřím, že když se na něj specializují, že tomu opravdu rozumí.

Dr. Popov Lymfa Detox a Čištění tinktury


Dr. Popov opět o něco rozšířil výrobu bylinných tinktur, což jedině vítám. Pořád od nich beru něco. O jarním detoxu sice teprve přemýšlím, pár lehčích dnů bych předpokládám zvládnout mohla, nicméně zatím jsem začala poněkud bezbolestně - kromě zelených potravin jsem se dala na tinkturu Lymfa detox a Čištění.

Lymfa Detox vám bude chutnat - nejvíce tam ucítíte skořici. V lihu je tam ale hlavně kopřiva, měsíček, bříza a pampeliška!


Pampelišku, která by měla být díky obsaženým hořčinám základem veškerých očistných kúr, je i v tinktuře Čištění. Ještě společně s kopřivou, aloe vera, červenou řepou a další super hořkou věcí - čekankou.

Acorelle Roll-on BIO parfémy 


O francouzské značce Acorelle jsem tu vždy psala v souvislosti toaletních vod, které mají úžasné. Parfémy - ať už klasické nebo roll-ony - mají ale ještě lepší. Mají dokonce BIO certifikát, takže se žádné syntetiky bát člověk nemusí.

Voní hodně. A dlouho. Tady není rozdíl oproti ostatním parfémům. Jediným rozdílem mohou být vůně samotné. Sice synteticky se dá vyrobit mnohem více, ale potvrdilo se mi mockrát, že tyhle BIO parfémky zase mnohem víc zaujmou okolí.


Nikdo jiný totiž podobné vůně nemá. Jsou to vůně tak jiné a tak originální, že se lidé často ptají, co to je zač. Zároveň se nemusíte bát těžkých indických parfémů, ba naopak. Zatímco toaletky Acorelle jsou převážně sladké, parfémy už spíše květinové. Vždy svěží.

Já mám Lotus a Cedr. Lotus patří mezi nejoblíbenější, s čímž nelze nesouhlasit. Cedr už je sladší, zároveň ale povzbuzující. I tady platí, že je potřeba nechat parfémy rozvonět.

Soley Zklidňující tonikum nærð


Neptejte se mě, jak se nærð čte. Ale když se mě zeptáte, jaké je tonikum, které se pyšní islandskými bylinkami, tak řeknu, že výborné i na tu nejsušší pleť. Neobsahuje alkohol, který mi ve větší míře (jaká se bohužel pro tonika většinou používá) vadí a silně vysušuje. Nejsem ale ani příliš velký příznivec pleťových vod, které si s odstraňováním make-upu moc neporadí.


Tohle je hodně příjemná varianta pleťové vody s maximálními tonizačními účinky. Dělá všechno, co má a pleť je po něm dokonalá. Výrobce slibuje zklidněnou, rozjasněnou pleť a čisté póry. Asi poprvé zkouším něco z (islandských) bylinek, které neznám vůbec - divoká islandská bříza, medvědice lékařská, islandská vrba. Nemůžu si tak vynachválit. Tonikum navíc hodně zajímavě voní - jako bublifuk :-)

A pokud by vás zajímala kosmetika trochu podrobněji, pak budu ráda, když se zastavíte na Dni, kdy najdu lásku. Budu tam mít přednášku na téma láska. Láska ke své kůži. Jak jinak.
Luc.

4. dubna 2016

Knížka, která vám vybrousí styl


Říká se, že styl není o penězích.
Buď v žilách člověku koluje dobrý vkus, což poznáte hned na první pohled, anebo holt nekoluje. A to poznáte už na dálku.

Dobrý vkus a vlastní styl jsou ovšem dvě rozdílné věci.
A já věřím, že k vlastnímu stylu se však člověk musí propracovat.
S tím určitě pomůžou módní magazíny, blogy a sociální sítě. Ty ukáží nejnovější trendy na následující roky dopředu.

Co a kdo za jednotlivými trendy stojí, to nám už sociální sítě neřeknou.
Nejznámější módní domy známe všichni, ale opravdu víme, kdo pro ně navrhuje? Tušíme něco o historii módních magazínů, módních fotek a o tom, jak se vyvíjel kult krásy?
Já třeba ne. 

Ale mám pomocníka k ruce - módní bibli od Marnie Foggové nazvanou jednoduše MÓDA. Recenze na tuhle knížku by se vlastně dala shrnout do pouhých dvou odstavců:

→ Musí mít každý, kdo chce v módě znát souvislosti. Pro milovníky módy je to knížka, na které se držet prach rozhodně nebude. Nedá se přečíst za večer. Listuje se v ní pokaždé, když člověk potřebuje vyhledat určité pojmy, návrháře, ikony, malíře/fotografy určité doby. Pro ty, které móda živí, by to měla být povinná četba. Bez výjimky. I když se to může zdát nepodstatné, je fajn vědět, kdo za trendem, který se neustále vrací do módy, přišel jako první.

Takhle téměř dvoukilová knížka vám nedovolí už jen slepě kopírovat módní trendy Instagramu. Pomůže vám vytvořit si styl.


→ MÓDA rozloží celý svět do historických událostí, ze kterých i zvyklosti oblékání a kult krásy vychází. Člověk se tu dozví spoustu zajímavostí o materiálech a střizích, i o tom, co návrhářům pomáhalo uspět bez ohledu na to, jaká doba byla.









Tak snad už jen říct, že vydal Slovart a seženete v Neoluxoru. 
Luc.

1. dubna 2016

Nejlepší spolupráce všech dob


Jsem často rozhořčena tím, kolik reklam na nás všude číhá.
Začínám být alergická na to, že už i mnohé blogerky - od kterých se přeci očekává, že budou objektivní, jelikož to nejsou média, aby si na sebe musely vydělávat - si ze svého koníčku udělají brigádu.

Jak by k tomu pak přišli všichni ti, co mají spoustu zájmů, ale  prostě neblogují? Když jeden se živí svým koníčkem a druhý ne, je to nefér vůči tomu druhému. A s tím je potřeba bojovat!

Já jsem ale vůči čtenáři vždycky fér. Pokud už zde mám něco doporučit, musí jít pouze o firmy se silnými morálními hodnotami. Odmítám psát pouze pozitivní recenze a už vůbec bych nepřijala žádný úplatek formou honoráře. 

Nicméně! I když se snažím tento blog vést co nejméně komerčně, jen z dobré vůle a v touze inspirovat svět svou maličkostí, tuto spolupráci jsem nemohla odmítnout. Příliš mě chytla za srdíčko a jsem si jistá, že jí oceníte i vy.

Nová kočka každý týden


Jedna kočičí kavárna mi ke kávě do termosky zdarma nabídla i možnost si každý týden půjčit jednu ze svých koček domů na pomazlení.

Nemůžete mít domácího mazlíčka, protože často cestujete, ale vítáte možnost mít mazlivou společnost aspoň ve dnech, kdy jste doma? Pak je tato nabídka určená právě pro vás. Náklady spojené s domácím mazlíčkem si sice hradíte sami, ale za trochu kočičí lásky to určitě stojí.

Každá z kočiček je přitom slušně vychovaná, čistotná, poslušná a velký důraz se klade na to, aby byla i náležitě mazlivá a speciálně vycvičená k malým dětem.



Funguje to jednoduše - každé pondělí si můžete přijít vybrat a půjčit jednu kočičku (či kocoura), ke které dostanete pelíšek a její oblíbenou hračku, podepíšete papíry, že se za kočku zaručujete a následující pondělí ji zase v pořádku a i s pelíškem a hračkou vrátíte. A případně si hned domů odnesete jinou čičinu. Ale k ničemu se nezavazujete a v případě, že vypůjčená kočka nesouzní s vaším životním stylem, ji můžete přijít vrátit už v průběhu týdne.

Tváří projektu


Musíme samozřejmě respektovat rozhodnutí kavárny o tom, komu kočičku půjčí a komu ne. Jen přeci jsou to živí tvorové a zaslouží si láskyplnou péči dobrých lidí. Já mám pak tu čest být přímo tváří celého projektu, kdy vám postupně budu představovat jak jednotlivé kočičky, tak i vzniklé fotky, které za celou dobu trvání kampaně nafotíme. První týden tak patří Chiméře (úvodní obrázek), v druhém týdnu už mám vybraného božího kocourka.

A kromě podpory dobré věci doufám, že mé soužití s kočkami přinese spoustu nových zábavných příběhů na blog.

Barterovat kočky, které u mě najdou milující náruč i misku plnou BIO žrádla, tak považuju za smysluplné. Vybarterovat si lásku je totiž mnohem víc obohacující, než dostat bohatě zaplaceno. Protože zvířata jsou leckdy tím nejoddanějším přítelem člověka.
Luc.


28. března 2016

Reportáž: Den v Paříži s průkopnicí udržitelné módy


Když jsem odjížděla do Paříže, netušila jsem, že se tam setkám z průkopnicí udržitelné módy a budu mít jak spoustu zážitků, tak díky její laskavosti i reportáž z módního světa Paříže.

Byznys plný krutosti. Módní byznys.


Kamila Boudová je Češka, která už za svůj krátký život stihla žít v Německu, v Londýně a nyní už 4. rokem v Paříži. Ve všech městěch se pohybovala v módním byznysu (dělala jsem s ní nedávno rozhovor, mrkněte na celý její příběh). A právě otřesné pracovní podmínky, v nichž se většina konfekcí vyrábí, ji donutily vytvořit unikátní koncept a projekt za udržitelnou módu. Je to teprve něco málo přes rok co začala podnikat, nicméně teď celý předmět učí na pařížské vysoké škole, organizuje Fashion Revolution day a Sustainable Fashion Day v Praze, pořádá workshopy a pomáhá klientům vybudovat si značku.


Když jí píšu s tím, že jsem v Paříži a jestli se můžeme případně potkat, počítám s tím, že se buď neozve vůbec anebo že nebude mít čas. Anebo zájem. Upřímně - Kamila je unikát a vzbuzuje tak hodně zájmu. Do Čech jezdí mimo jiné dávat spoustu rozhovorů do médií i televizí. Moc nadějí si tak nedávám.

Kamila však hned odepisuje. Že se potká moc ráda. Dáváme si schůzku hned druhý den v centru Paříže a já jsem velice zvědavá, co z toho bude. Viděla jsem ji pouze jednou na Lohas Blogerovi, kde jsme spolu prohodily jen pár slov.

Scházíme se ve tři odpoledne na République a říkáme si, že máme obě čas tak maximálně do sedmi. Loučily jsme se v deset večer.

Ukaž mi svůj pařížský život


Jako první zastávkou nám je Centre Commercial - obchod s udržitelnou módou, který je koncepčně podobný české NILE. Celou dobu si povídáme.

"Mnozí lidé koukají na udržitelnou módu jako na módu pro hippies," říká Kamila. "Přitom tady je jasně vidět, že se tu dá najít opravdu cokoli." Souhlasím. Kromě večerní róby si tu vyberete na kdejakou příležitost. Ba dokonce bych řekla, že takhle krásný boty na podpatku, co tu nabízejí, se běžně nevidí. "Mě zase baví veja boty," rozplývá se Kamila.

Pojedeme na kole. Jedno si půjč.


Je vidět, že mi Kamila chce ukázat víc než jeden butik a prohodit pár slov u kafe. "Půjčíme si kola a hezky si to projedem. Všechno ti ukážu."


Na kole? Já standardně přišla na podpatcích a v minisukni. Myslela jsem, že půjdeme na kafe. Letmo se zkontroluju - teoreticky by to šlo. Sice už si nepamatuju, kdy jsem na kole seděla naposledy, určitě to bylo v lepším případě někdy v pubertě a u našich na vesnici. Horské kolo jsem tehdy dostala k Vánocům myslím někdy v páté třídě (už v ten moment jsem byla ochotná ho komukoli věnovat) a dodneška byste ho našli u našich na půdě.

Možná, teoreticky, bych se na tom stroji ale mohla udržet. Jakmile si půjčujeme kola, která jsou v Paříži k půjčení dostání na každém bloku, dojde mi, že zdolávat kopce, jezdit v lese a po polích se nedá srovnávat s provozem v centru Paříže.


"Veď mě. Budu tě jen slepě následovat, ať jedeš kamkoli," říkám s hrůzou v očích Kamile. Ta je očividně zvyklá, kolo tu používá jedině. Přesně už i ví, kde kolo můžeme zaparkovat, vyměnit a jet dál.

Tentokrát jedeme do Bis Boutique Solidaire, což je lokální second hand. Vše, co Pařížanky vyhodí, tu najdete za pár éček. Je to trošku rozdíl oproti britským či německým řetězcům, a tak si odnáším rovnou několik svetříků, které jsou jak z učebnic francouzského stylu.

Musíme na kafe. Autorizovat rozhovor pro Forbes.


Pokračujeme do concept storu Merci, kde si sedáme do Used Books kavárny. Kamila potřebuje autorizovat rozhovor, který poskytla Forbes. To trvá chvilku a pak máme čas si povídat.

Sleduju, jak přemýšlí. Trošku jinak než většina z nás. Má jasně dané kdy, co a jak. A s kým. Celý předmět udržitelné módy má dokonale vypracovaný - kromě argumentů ohledně životního prostředí řeší i PR značek, skvěle zvládnutou má i ekonomickou stránku věci.

Concept store Merci



Kamile začíná v říjnu veliký projekt, který když se povede, otevře ji cestu i dál do světa. Navíc bude mít skvělou propagaci. Chvěje se nadšením a vypráví mi, jak se bála oslovit mnohé důležité lidi a odborníky. Jednomu se zdráhala zavolat celý měsíc. "Prostě už měsíc máš na to-do listě, že mu musíš zavolat, ale pořád to odkládáš, protože se bojíš. Dneska už jsem to ale udělat musela a představ si, vyšlo to!"

Dochází mi jedna smutná pravda. Dělí nás od sebe pouhé 2 roky a ona už je uznávanou odbornicí ve svém oboru, podniká a přednáší nejen v Paříži, ale po celém světě. Přesto má prý pocit, že svůj potenciál využívá jen na 5%, což ji hrozně rozčiluje. 


Ale pracuje na tom. Uvědomuje si, že že na "fashion revoluci" není lepšího města než je Paříž. Ale zároveň si je plně toho vědoma, že Paříž. Módní byznys je tu tvrdý a úplně nečeká na "holku z malého města" z Čech, jak sama říká.


Přesto myslí ve velkém. "Beru to jako svoji životní misi. Já říkám, že ani nevydělávám, že jen prostě pracuji na své životní misy a mám z toho příjmy."

Marais. Tady žije John Galliano. 


Jakmile dopijeme, půjčujeme si první kola, která se naskytnou, abychom projeli Marais - pařížskou čtvrť, kde se rodí móda. Je to ta čtvrť, kde se pravidelně konají Fashion Weeky a v tyhle týdny jsou tu butiky narvané k prasknutí. Žije tu i John Galliano a je tu spousta věcí k vidění.

"Jedeš? Všechno dobrý?" křičí na mě Kamila dozadu, jelikož jedu krokem. Ale jo. Jen nějak nestíhám sledovat dopravní předpisy a výlohy zároveň. 



To už se stmívá, a tak se většina obchodů zavírá. Collette, nejznámější concept store, je už zavřený, i přes výlohu je ale vidět, že tady věci mají nejen smysl, ale i prvotřídní styl.

 
Už za tmy procházíme nádvoří Louvre, kde mi Kami dává výklad tentokrát nikoli módní, ale historický. Měly bychom se už rozloučit. Je domluvená s přítelem, že půjdou do kina. Nakonec mu volá, že půjdeme všichni tři na večeři. Do jedné tradiční creperie, ve které jsou palačinky tak výborné, že ani jedné nestačí jedna palačinka, a tak si dáváme druhou napůl.


Je skoro deset, když se loučíme a ti dva mi ukazují, jak se dostanu na hotel. Nepočítala jsem, že se vrátím tak pozdě, ale dochází mi, že mi Kamila právě ukázala celý svůj svět. Všechno, čím žije. Všechno, co navštěvuje. Všechno, čemu věří.

A že jsem Paříž lépe poznat ani nemohla.
Luc.

Fotil nás Olympus PEN

17. března 2016

Před kamerou: Na castingu celovečerního filmu


Do Strakonic přijela televize.
Nevím, kdo tenkrát přišel s nápadem vybírat si herce do válečného filmu s česko-německou produkcí zrovna ve Strakonicích, ale byl to určitě nějaký génius oceněný Oscary.

A byla to panečku sláva!
Stalo se tak koncem 90. let a pozvánky na casting tenkrát visely úplně všude, zvláště pak na veřejných záchodcích a u bufetů. Hledali se lidé jako kompars a denní mzda byla několik set korun!

Na casting tehdy dorazilo celé město i s okolními vesnicemi a seřadilo se pěkně u kulturáku. Vlastně to byla větší událost, než když do Strakonic pár dní předtím zabloudil Havel. Ale není se čemu divit. Strakonice mají konec konců dlouholetou historii v natáčení filmů a je přeci všeobecně známo, že v tomto malém malebném jihočeském městě je vyšší koncentrace hereckého talentu než v celém Los Angeles. 

Budiž mi Slunce Seno důkazem.
Školou byla na casting nahnána i dětská pracovní síla a já, se svým největším parťákem Honzou*, jsme tak čekali ve frontě na slávu.

Měli jsme připraveno hodně. V páru i jednotlivě. Veškeré repliky z všemožných filmů. Takováhle šance se ve Strakonicích přihodí (omylem) dvakrát za život. Pokud žijete dostatečně dlouho.

A stejně to byl osud, říkali jsme si. Jednou se tu něco takového děje a my dva zrovna máme čas. Nutno dodat, že nám oběma bylo asi devět, možná deset let a tudíž již bylo na čase začít něco dělat, pokud chtěl mít člověk ve dvaceti už něco odžito.

Bylo to myslím taky v době, kdy se herec Kevina ze Sám doma poprvé (a naposledy?) oženil pod vlivem drog, a tak jsme byli smíření i s drogovou budoucností, která k pořádnému umění asi holt už zřejmě patří.


Čekání ve frontě jsme si krátili nacvičováním grimas, jelikož to je přeci ve válečných filmech třeba. Když jsme však předstoupili před tým lidí, co si křoví vybíral, bylo nám řečeno, že hledají lidi a děti do rolí (ideálně beznohých a bezzubých) žebráků a další podivně vypadající individua.

A to byla výzva!
Upřímně. Bylo v nás mnohem víc. Emoce nám bublaly i pod očními víčky. Ale budiž.
Honza tenkrát svraštil obličej do podoby, že nervová zakončení začala chytat tiky a roli žebráka tak dostal. Já nafoukla břicho a vypoulila oči, což prý bylo sice pozoruhodné, ale jelikož se děj odehrával v Německu a nikoli v Somálsku, tak zcela neefektivní.

Já se tak s drogovou budoucností mohla nadobro rozloučit.
A drogám dodnes nepropadl ani Honza a ani tenkrát po natočení role. Jeho chyba. Už taky mohl být dávno ženatej. A rozvedenej.

Tolik k mým hereckým začátkům.
Luc.


* Článek o Honzovi si šetřím už spoustu let a napíšu ho, až přijde ten správný čas. Nebo povídáním o Honzovi začnu první kapitolu svý knížky**, abyste věděli, kdo mě formoval už od školních lavic a proč jsem se tudíž tak povedla.

** Až ji někdy napíšu.