Život podle Lucie

31. srpna 2015

Když je člověk blbě poctivej



Moje máti a moje ségra jsou si dost povahově podobné. Naneštěstí pro mě a pro taťku.
Ale s tím už člověk nenadělá nic. Jednou se to geneticky posralo a vypadá to, že ona povahová chyba se bude možná dědit dál. Já zaplaťpanbu z tohoto DNA cyklu byla vyjmuta a povedla jsem se pěkně. Údajně po babičce z Mladějc, co byla pořádná bordelářka a po dědovi, jenž měl básnické střevo a psal naší vesnici krutopřísnou kroniku.

Ale dneska si povíme o těch dvou. O mamce a sestře.
Obě jsou dost stejné, takové blbě poctivé. Musela jsem tuto neblahou skutečnost ségře sdělit. Bylo to s ní jednu dobu tak špatné, že za podpory naší máti dobrovolně chodila na vejšce na nepovinné předměty, které ještě začínaly v milou ranní dobu 7:00. 


Jo, až takhle daleko to nechala zajít.
Promluvila jsem jí do duše a ona mi slíbila, že už to nikdy neudělá. Že bude chodit jen na předměty povinné, které nejde nějak obejít, ale zároveň že dodrží veškeré povolené absence. Chápejte, mít za ségru šprta, to by byla teprve ostuda!

Ségra si tak najednou začala vyspávat skoro až do nějakých nehorázných osmi ráno, do školy chodila jen na to podstatné - oběd a angličtina - a zbytek se biflovala ve svém volném čase. Tedy v práci. Mamka však odpočítávala dny prvním mrtvičkám, jelikož taková nepoctivost na ní byla až příliš.

Jakmile se blížilo zkouškové, byla mamka jak na trní.
"Morfologie? Učila ses? Umíš to všechno?"
"Co když to nedáš na poprvý? Budeš se jenom nervovat!"
"Tys to nedala? Takže už jenom dva pokusy? Co když to nedáš? Co potom? Roky vejšky v čudu? Co budeš dělat?"



Zatímco moje ségra zvládala školu celkem s přehledem, jelikož je konec konců chytrá po mně, mamka to nedávala vůbec. V tomhle tenkrát pomohly České dráhy, za což se jim sluší poděkovat. Pravidelný rychlík ze Strakonic do Budějc, kde ségra studuje, měl pravidelné asi hodinové zpoždění, které si tenkrát ségra kvůli zkoušce nemohla dovolit.

Došla zpátky domů pro auto, že teda do školy bude muset sama dojet.
Panika z toho, že pojede sama do Budějc autem, do toho obrovskýho megaměsta, kde je to samá křižovatka, byla silnější než její poctivost: "Víš co? Vůbec se tou zkouškou nenech stresovat, jo? Vo nic nejde. Tak to dáš příště, no. Hlavně buď na sebe opatrná. Vůbec na tu školu při jízdě nemysli. Hlavně, abys dojela živá. A napiš, až dojedeš!"

A to byl panečku najednou klid.
Co dokáže jeden zpožděnej rychlík...
Nějaké vaše zážitky ze studia?
Luc.

24. srpna 2015

Online svět: Komunikace mezi mužem a ženou


Je blbost, že doba mobilů a sociálních sítích nám tu komunikaci usnadnila. Úplně naopak je to. Neusnadnilo se nic a kromě toho, že furt kontrolujeme displaye  a jsme nasraní, že ten druhej neodpovídá, se ještě ukázalo, že komunikace s chlapama je jak u blbejch. A s ženskejma taky.


Jak komunikuje ženská


Ona: Ahoj zlato, prosím tě, máš už něco domluvenýho na víkend? Mají přijet naši, teď mi máti volala. Ale prý se nezdrží dlouho, chtějí nám jenom přivézt králíka. Budeš teda mít čas? Jako já vím, je to narychlo, ale znáš naše. Odmítnout je nemůžu a potřebuju, abys tu byl taky. A můžu taťkovi slíbit, že se mu podíváš n ten počítač? Díky!
On: V pohodě.

Ženský zákon: Zaplaťpánbu, že už není potřeba se vejít jenom do 160 znaků.

Jak komunikuje chlap

On: Zejtra přijede máti.
Ona: Takhle narychlo? Dokdy tu zůstane? Co mám uvařit? Co jsem dělala minule, nevíš? Já že musím nakoupit, ale nevím kdy, jsem až do večera v práci. Ty pro ní pojedeš?
On: Jenom jí vyzvednu na nádraží.


Mužský zákon: Ona má možná miliony otázek, ty jí ale odpověz na tu poslední. Ta jediná utkví v paměti.

Jak komunikuje Holanďan



 

Jak říkám. Jak u blbejch. Ať už jde o kohokoli.
Je tu někdo, co má doma zářnou výjimku?
Luc.

17. srpna 2015

Móda podle rodičů

Řekl tady někdo stará mladá?

S našima byly problémy už od narození. Tedy od mého narození.
Jako dítě jsem chudák musela zvládat jak mamku, tak taťku. 
On totiž blbej aby se v nich vyznal. 
Co schvalovala mamka, z toho byl taťka minimálně na mrtvičku.
A co schvaloval taťka, za to mě zprdla mamka. 

A povím vám, vypěstovat ze sebe člověka, kterej dokáže vybalancovat oblíbenost jak mamky, tak taťky, nebylo nic jednoduchýho. Zvlášť, když nesouhlasíte ani s jedním. Dám vám velice čerstvý příklad z tohoto léta.

Jako správně vychovaná dcera jezdím k našim na návštěvu tak jednou měsíčně. Poptat se, jak jim slouží zdraví, nechat si u taťky spravit boty a u mamky zúžit sukni a nafasovat domácí vajíčka, rajčata, broskve, v zimě aspoň kompoty. 

Naši jsou samozřejmě za mou návštěvu více než šťastni, jelikož mají pocit, že se jim navrátila ztracená dcera, která - kvůli tomu, že nezůstala s nima na vesnici - se tam někde v Praze chytla špatný party a jak taky skončila. Hubená jak lunt, vařit neumí, pořádně nepracuje, beztak je na drogách. 

Přijela jsem nedávno v sukni nad kolena.
Taťku to pobouřilo: "V takhle krátkej sukni jezdíš po Praze? Vždyť ti z toho kouká půlka zadku!"
Mamku to pobouřilo ještě o něco víc: "Ježiš, to je dýlka. Ve svým věku bys měla nosit mini sukně. V tomhle vypadáš jak stará mladá."

Tady mi došlo, že tentokrát jsem to vybalancovat nedokázala a že má oblíbenost u obou dvou poněkud klesla. Minimálně ke kolenům. Dost jsem se tomu divila. Po všech těch letech a po dětství plném protichůdných mouder od obou dvou jsem se naučila na výbornou, jak být rozdvojená osobnost. 

Nakonec jsem odjela jen s upomínkou pro příště a dokonce i rajčata jsem vyfasovala. Takže se zase ukázalo, že to jsou naši, se kterejma jsou problémy už od narození.
Někdo má snad podobnou famílii? 
Luc.




10. srpna 2015

Volání a SMS zdarma v rodině? Za trest!

Mám volání a SMSky zdarma, je jasné, že jdu hned psát mamince!

Volání zdarma v rodině a ještě s možností psát SMSky neomezeně, to je teprve peklo!
V reklamách na to lákají pořád, jakoby to snad byla výhra. Jakoby rodina, která si tuhle službu nenechá aktivovat, nebyla dost rodinou. Jakoby se snad ani neměla ráda. Protože je přeci normální mít své blízké nablízku. Nebo aspoň minimálně na drátě.

A tak určitě - maminku nebo manželku chce mít na drátě immer vere každý.
Obzvláště v dnešní době, kdy není co dělat a lidi se jen tak poflakujou.
Moje ségra tuhle službu vysloveně miluje. O tom svědčí i tato konverzace:


Mamka: Už jseš doma?
Ségra: Jo.
Mamka: Máš v troubě jídlo.
Po 5 minutách...
Mamka: Najedla ses? Ohřála sis to?
Ségra: Jo.
Mamka: Zalilas mi kytky?
Po 10 minutách...
Mamka: A přijel už taťka?
Mamka: Až přijede, tak napiš.
Ségra: Jo, jo a ne.
Mamka: Co ne? Najedla ses? Přijel taťka? Zalilas mi kytky?
Ségra: Jo, jo a ne.
Mamka: Tak je ještě rychle zalej. A umej nádobí.
Po půl hodině...
Mamka: Co Pinďa? Bylas s ním na procházce?
Ségra: Jj
Mamka: Srandil?
Mamka: Dej mu ty nový granule, ty starý žrát nechce.
Po 20 minutách...
Mamka: Snědl to?
Ségra: Jn
Po hodince...
Mamka: Co děláte?
Mamka: Psala Lucka, že přijede dneska v pět. Vyzvedneš jí?
Ségra: Jj

(V 17:00)
Mamka: Tak už přijela Lucka?
Mamka: Řekní jí, ať mě neignoruje, že jsem jí psala. Dojela už?
Ségra: Jo, už je tady.
Mamka: Tak ať mi napíše, jaká byla cesta a dokdy tu bude. Ignorujete mě obě, můry!
Ségra: Kde mám to nový červený tričko?
 Po 10 minutách...
Ségra: Neignoruj mě!
Ségra: V prádle není a já ho potřebuju!
Ségra: Nevíš?
Ségra: Pinďa srandil a hezky papal.
Mamka: A zalilas ty kytky?
Ségra: Jo. A umyla nádobí.
Ségra: Kde je to tričko?
Ségra: Halo? Já už musím jít!
Mamka: To nový červený? To jsem si dneska půjčila!


Někdo to má ve své milující rodince jinak?
Luc.

3. srpna 2015

Život podle Lucie v červenci


Jaký byl první letní měsíc?
Deníkové zápisky všeho, co mě v červenci formovalo.

Prázdniny začaly Utuberingem


Když mě Petra LovelyHair zvala do své talk show na Utuberingu, netušila jsem, do čeho jdu. Vlastně jsem se původně bála, že celý areál nenajdu, a tak jsem vyrazila vstříc svému bloudění extrémně brzo. Poslední dvě autobusové zastávky jsem však začínala tušit, že se tu asi něco bude dít - ty davy lidí bych odhadovala na návštěvu Kate Middleton s princem Williamem, ale nakonec se z toho vyklubal Utubering. Místo jsem našla, ztrácela jsem se jenom mezi lidma.

Já s Heidy. Stála mi za zády pořád.


Naše talkshow, kde mluvila ještě Rendy a Ája, byla jen začátkem toho, co Peťa zažívala celý den. Fyzicky byla sice zničená, ale v tom davu svých nejvěrnějších fanoušků zářila štěstím a vznášela se asi půl metru nad zemí.


Objevila jsem nejlepší bronzující fluid

 

O německé značce Martina Gebhardt jsem tu několikrát už psala. Je to ta kosmetika s nejpřísnějším certifikátem BIO kosmetiky Demeter a značka, která staví jen na kvalitních ingrediencí bez glycerinu, sójového oleje a přehršle vody.

Teď jsem objevila tajemství celoroční opálenosti naší šéfové skladu Lucinky - bronzující fluid. Jde o lehkou konzistenci tělového mléka, které je ovšem světle hnědé. Ale spíše glazurově hnědou, nikoli ale jako BB krémy. Fluid nemá krycí schopnosti, ale pleť s ním vypadá hned mnohem líp. Jedna vrstva bohatě stačí místo krému a dodá zdravou barvu i bledulkám. Dvě a tři vrstvy už se postarají o krásnou bronzovou pleť, kterou nerozeznáte od skutečného opálení.


Já osobně kapu do fluidu ještě kapku oleje, což je péče, která mi bohatě stačí. Balení má 100 ml, takže se dá použít i na tělo. A co na tělo! Hlavně na nohy, kde vytváří dojem opálených nožek bez žilek. A prodávají se vzorečky :-)

Série fotek Sbohem, Kájo


Na počest Káji Saudka, který nedávno zemřel, vznikla v červenci série fotek inspirovaných jeho tolik známými komiksovými hrdinkami. A jelikož mé hrudní vybavení neodpovídalo hrudnímu vybavení Saudkových postaviček, nepřišel na řadu photoshop, nýbrž balonky. S Olympus PEN E- PL7 fotil Ricarderon.

Poprvé a naposledy za život jsem zažila ten pocit nevidět si na nohy. Kája by měl určitě radost.
 

Vrátila jsem se na prodejnu


Po menší pauze a týdnech v Moskvě jsem se vrátila na prodejnu do Biaaa. Přišly dvě nové kolegyně, z čehož jedna je bývalá světová modelka Míša a druhá vystudovaná psycholožka Evička. Vypadá to tedy, že jsou obě otrlé, což je přesně vlastnost, kterou na lidech oceňuju. Taky jsme dostaly nové pracovní uniformy - krásné retro šatky od Jane Bond, takže nyní jsme dost stylový krámek hýřící barvami a puntíky. A co je hlavní, za milou návštěvu v práci děkuju čtenářce Claire, která vyrazila za nákupy pendolinem až z Ostravy.

Průlet Čapím Hnízdem

 

Čapí Hnízdo se teď hodně skloňuje díky svatbě Míši Ochotské, která tam nedávno měla romantickou svatbu (a hezký šaty). Já tam jen pár dní předtím ve stájích hřebelcovala koně. Vdávání a hřebelcování je ale podobné - musíte se s tím druhým naučit pracovat, i když si postaví hlavu.


K hotelu Čapí Hnízdo, kde je i fitko a super luxusní wellness, spadá i Eco Centrum, kam sice vyráží hlavně rodiče s dětma, i pro dospělýho je to ovšem zážitek. K Eco Centru spadá menší ZOO, k hotelu zase i možnost si vyzkoušet postarat se o zvířata - kydat hnůj, vést koně, hřebelcovat koně, krmit dravou zvěř.



Čapí Hnízdo tak doporučuju jak na svatební cestu (wellness), tak ještě lépe - na první společnou dovolenou. Ideální na nenápadné oťukávání. Já získala například hodně plusových bodů od Holanďana, když viděl, že po mém hřebelcování kůň přežil.

Mixturam až teď!


O tom, že si můžu namíchat vlastní směs vitamínů a minerálů a vybrat si i speciální směsi pro krásu a růst vlasů, vím už dlouho. Nikdy mě však zobání multivitamínů nebralo a když bylo třeba, pila jsem mladý ječmen.

Kdyby mi z Mixturam nenapsali, ať se podívám na všechny ingredience, které nabízejí, nedala bych tomu šanci. V nabídce přitom mají i zelené potraviny, lecitin, lněné semínko, echinaceu, zázvor, zelený čaj, mořské řasy, rakytník či psyllium. A plno dalšího!


Já se jala namixovat si mix nikoli na imunitu, ale právě na doplnění všech různých živin z potravin, které jinak běžně nejím (buď mi nechutnají nebo jsou těžce k sehnání). Tomuhle projektu tak dávám palec nahoru!

Fotila jsem s Mírou Čížkem


My se s Mírou vždycky měli rádi. Jako bloger je neuvěřitelně zábavný, jako fotograf má výborné oko. Navíc má podobně pokřivený smysl pro humor jako já, a tak jsem byla ráda, že právě mnou si chtěl okořenit své portfolio. Poslední týden v červenci jsem tak jela směr Jindřichův Hradec za Mírou a Peťou, kteří mě přivítali ve svým krásným domečku (pakliže se vám budou snažit namluvit cokoli opačného, nevěřte jim.)



Peťa mě krásně nalíčila, upekla buchtu, učila mě stínovat tvář a darovala mi snad všechny sady svých štětců. Míra už mě pak jenom naložil do auta a odvezl do nejbližšího lesíku, kde jsem se chtě nechtě (chtě) musela svléknout a lehnout si do jehličí.

A tam někde mezi mravencemi mi došlo, jaké štěstí to mám. Na Utuberingu se na tyhle dva čekaly fronty a já jsem dokonce natolik poctěná, že se tady můžu válet nahá u nich v lese za barákem a hladit si jejich kočku.

Fotil nás Míra. A pochopitelně si svou milovanou nafotil tak nějak hezčeji, ale já to chápu.

Krémový olej Kakao a Švestka dotestováno!


Krémový olej Kakao a Švestka je vlastně olejový balzámek pro nejmenší. Taky to tak voní - miminkovsky. Pro své čisté složení jsem si ho však vzala taky, jelikož olejové balzámky u mě v koupelně hrají prim! Teď, kdy už domačkávám poslední kousky, můžu říct, že je to příjemná věc, která okamžitě zklidní podrážděnou pokožku stejně dobře, jako jí vyhladí.


Balzámek se skvěle hodí na celé tělo, nejvíce se však výsledky ukáží na tváři a dekoltu. Obsahuje množství bylinek, olejů, ale třeba i kakaové máslo a hlavně lecitin. Ten se v kosmetice jen tak nevidí, přitom by v ní neměl chybět. Je to jedna z těch klíčových ingrediencí, která napomáhá lepší vstřebatelnosti všech látek do pokožky těla. Tip: Občas najdu lecitin i v některých výrobcích Martiny Gebhardt, jinak je potřeba hledat.

Večer s krásným úsměvem


Simona ze Style CookBook pořádala ve spolupráci s Orbit Večer s krásným úsměvem. Kromě povídání se zubařkou a dentální hygienistkou, která nás provedla kompletní péčí o zuby a odpovídala na otázky ohledně bělení zubů (a jak najít skutečného odborníka) tu byla i módní návrhářka Veronika Štěrbová (značka Sophistic by Veronika), která se postarala o tu fashion část večera.

Simona se zhostila role moderátorky, ale upřímně - kdyby v programu byla módní přehlídka, mohla to klidně i odchodit. Je ještě hezčí než na fotkách, má ještě hezčí vlasy než na fotkách a já jsem ráda, že jsem jí konečně poznala.


Rolland Frozen Glaze 


Čistě přírodní značku stylingu na vlasy Rolland znáte? Já od nich nedávno kupovala Frozen Glaze, což bych přirovnala ke gelu na vlasy, resp. ke tvarovací hmotě. Na moje krátké vlnité vlasy ideální. Opravdu výborně drží, víc než většina gelů dohromady. Nemastí, nezatěžuje. Že jsem se s ním ještě pořádně nenaučila pracovat už je jenom moje věc. Myslím, že až přijdu na to, jak s ním tvarovat vlny i bez kulmy, tak budu maximálně spokojená. Zatím tím krotím jen trčící vlasy či zpevňuju vlny.


Projekt Dvacku za dvacku

Mně nevadí, že jsem trošku chladnějšího ražení. Ale jestli při něčem opravdu trpím, tak při zprávách o opuštěných či týraných zvířatkách. Takže. Projekt "Dvacku za dvacku" spustila před rokem skupina kočkomilů, včetně mé známé Stáni, a myšlenka celého projektu je jednoduchá - na transparentní účet pro vybrané kočičí útulky se přispívá třeba jen 20 Kč, celou akci ale pak každý sdílí dál mezi ostatní. Dvacka je málo, ale kočkomilů, co by rádi pomohli, je na světě spousta.

Každý měsíc se pomáhá jinému útulku. Tentokrát se tým rozhodl podpořit Opuštěná a léčená zvířata, o.p.s. Jde o spolek, který se v současné době stará o cca 120 koček a 4 pejsky. Veškeré novinky, přesná čísla i konkrétní útulky najdete na FB Dvacku za dvacku nebo na webu Cat-Mania.


Co v červenci formovalo vás?
Luc.


27. července 2015

Holanďan vysílající špatné signály


Jsem velice praktická žena. Možná né úplně do domácnosti a za kuchyňskou linku, ale praktická jsem určitě. A hlavně - a toho si na sobě fakt považuju - nenechávám se slepě strhnout aktuálními trendy. Teda já jo, ale u Holanďana je cokoli trendy zbytečné. Kde je osobnost, tam i retro kousky jsou sexy.

Holanďan chtěl u našich vyrazit na řeku. Ta je ve vedlejší vesnici, která má asi tak o tři baráky a jednu benzínku víc. Sice se tam sjíždí půlka jižních Čech, přesto je dobré se přes tento fakt přenést a nepanikařit. 

Odmítla jsem sice jet s ním, očumování půlkou jižních Čech nemá moje celulitida zapotřebí, ale rozhodla jsem se ho řádně sbalit (jako sbalit ho na řeku, rozhodnutí sbalit Holanďana jsem udělala years ago). Do jedné pěkné barevné Lidl igelitky jsem mu dala svačinu a přihodila první větší ručník, který jsem u našich našla.

To, že byl růžový, nijak nehrálo roli.
Holanďan se natřel úžasným opalovákem s minerálními filtry, které se nevsakují a vytvářejí tak hezký vápenitý tón pleti, popadl igelitku, vzal první kolo, co u našich na dvoře našel, a jel.


To, že ono kolo bylo bílé a dámské, to taky nehrálo žádnou roli.
Dobře, uznávám, bělobná fasáda z opalováku asi úplně nepůsobila jako feromony, ale člověk musí být praktický a vědět, že lepší blbě bílej, než spálenej. Konec konců, kde je osobnost...
A zase tak špatná podívaná to nebyla.

O něco zajímavější pohled na Holanďana byl až po vykoupání.
O čemž mě informoval ten zbytek kamarádů, který mi ve Strakonicích ještě zbyl. 

  • Dokonale zchlazený, vykoupaný a spokojený Holanďan se s líbezným úsměvem pomalu vleče ke svému bílému dámskému kolíčku, kde má tu Lidl igelitku.
  • Z Lidl igelitky rozprostírá svůj velký růžový ručník.
  • Posadí se a tasí opalovací krém, aby obnovil bílou nepropustnou vrstvu na kůži. 
  • Chvíli leží ve stínu a odpočívá.
  • Po chvilce mu začíná být opět vedro a dostává chuť na pořádný vychlazený pivo.
  • Běží k prvnímu stánku pro pořádný malý vychlazený pivo.
  • Spokojeně na ručníku popíjí a omrkává - jak se sluší a patří - ženský. 
  • Pozoruje, že zrovna ženské pohledy mu nejsou opětovány. Ženské pohledy zrovna ne.

Doma jsem si od našich něco vyslechla. Ale Holanďan byl v klidu. Jako vždycky. Prý si nepotřebuje nic dokazovat. Voda studená, pivo dobrý, zejtra pojede se stejným vybavením zas!


A tomu říkám postoj!
Jen do svačiny se mu jaksi nechtělo.
Co vy a zážitky z koupališť?
Luc.

16. července 2015

Český versus italský komár


Čeští komáři? Pchá! Břídilové. 
Fakt. Jak je slyším bzučet, tak je mi těch malejch bídnejch chudáků líto. Potkat se se svými italskými kolegy, jejich ego utrpí nezměrnou porážku.

Budiž mi důkazem to, že tento článek jsem byla schopná napsat až celé 3 roky poté, co jsem se odstěhovala z Itálie. Teprve teď přišel ten moment, kterým jsem se tam dlouho utěšovala - že jednou přijde den, kdy se tomu dokážu zasmát. Teď už to dokážu. Trauma oficiálně překonáno. Hned vám vysvětlím proč.

Český komár: 


  • Otravně pobzíkává celou noc, jakmile ukořistí místečko kůže, trochu nasaje a vesele letí dál. 
  • Je single.
  • Na kůži zůstává malý svědivý pupínek, se kterým si hravě poradí tea tree či levandule.
  • Komárek malé velikosti odjíždí uspokojen trávit a na chvilku je od bzíkání klid.
  • Pokud ho zabijete, na zdi po něm zůstává malý takřka neviditelný flíček.

Italský komár:


  • Jakmile vtrhne do pokoje, začíná horor. Otravné pobzíkávání českých komárů je balada vedle děsivě vrčících komárů italských, již vydávají zvuk podobný motorové pile.
  • Italský komár nikdy nejezdí sám. Přijíždí v hejnu dalších krvelačných hyen. 
  • Jakmile ukořistí trochu kůže, je možné, že skončíte na kapačkách pro přílišnou ztrátu krve. U právě menstruujících žen či žen chudokrevných je to sázka na jistotu. Na noční stolek si tak připravte průkazku zdravotní pojišťovny a papírek s vaší krevní skupinou.
  • Nasává. Resp. vysává.
  • Jakmile je krvavá mise skončena, komár je trojnásobnej. Stěží se zvedá a ještě víc ztěžka odlétá. 
  • Pokud snad přežijete a zvládnete ho zabít, musíte urychleně bílit. Jinak vás první návštěva obviní z domácího masakru.


Teď je mi těch českých chudinek opravdu líto.
Co vy a komáři?
Luc.
 

13. července 2015

Proč nedokážu cvičit


Ano, jóga výborně zklidní mysl a navodí klid.
Pilates vyrýsuje svaly.
Zumba je zase sranda a pole dance je dost sexy.
Sport zkvalitňuje sex a těch endorfinů, co se vyplaví.

Já to všechno vím, nemyslete si, že ne. Ale kdyby mi měli vrátit peníze za všechny propadlý permanentky, už jsem dávno mohla mít několik plastik.

Já nadšení ze sportu opravdu sdílím. Zhruba tak celé první dvě lekce. Do třetí lekce mi většinou, k mé veliké nelibosti, něco vleze. A teď - žel - zase cítím, že mě čeká vyhazování peněz za to, abych si zkvalitnila sex a zklidnila mysl (a obráceně).

Ten pohled už jsem někde viděla...

A přitom vím dopředu, jak to dopadne. A protože chci být tedy protentokrát chytřejší a nedělat stále tu samou chybu dokola, rozhodla jsem si sepsat své vzpomínky ze všech možných lekcí. Je jedno, o co šlo. Je to pokaždé to samé:

  • 10 minut před začátkem: Bude to super!
  • 5 minut po začátku: Aha, jsem tu jediná, co nepotřebuje sportovní podprsenku. Přitom támhleta má menší zadek. Jsem smutnej případ. 
  • 10 minut po začátku: Jo, tohle protahování zrovna potřebuju. Ještě by to chtělo masáž.
  • 15 minut po začátku: Nějak často mi chodí opravovat pozice. Nemám to ráda. Všichni na mě hned čumí.
  • 20 minut po začátku: Opakovat třicetkrát? No ta se zbláznila, ne? Taková zátěž už pro tělo nemůže bejt zdravá.
  • 25 minut po začátku: Aha, už vím, na co ty sportovní podprdy jsou.
  • 30 minut po začátku: Ty vole, to jsme teprve v půlce? Už chci aspoň třičtvrtě!
  • 35 minut po začátku: Ta ženská přede mnou se mi vůbec nelíbí. Po třech dětech má to břicho nějaký moc plochý, ne? Beztak nerodila a našla si náhradní matku bo tak něco. A teď tady nad náma machruje.
  • 40 minut po začátku: No to kecáš, že tady mám taky nějaký svaly. Budu si je doma muset prohlídnout.
  • 45 minut po začátku: Třičtvrtě! To už bych dala jenom relax a vydejchávání v leže.
  • 50 minut po začátku: Cukaj mi jak ruce, tak nohy a ta můra přede mnou tu skáče jak divoká! Začínám ji nenávidět. Jsem přesvědčená, že fakt nerodila. To vím na beton.
  • 5 minut do konce: Poslední cvik. Už prý jen tolik, kolik zvládneme. Takže to zkusím třikrát - aby se neřeklo - a pak už odpočívám.
  • Konec: Jo, je mi hned líp. Endorfiny z toho, že už to skončilo mi naprosto zaplavují mozek. Příště už se sem asi nedostanu, tak aspoň něco.
Děkuji, nepotřebuju!

A to mi připomnělo - nenávist vůči kolektivním sportům ve škole. Ježiš, teď už je mi ale vážně šoufl. Už jsem myslela, že jsem se přes to přenesla, ale ne. Furt to ve mně je.  

Co vy a cvičící lekce?
Luc.

 

9. července 2015

Chci grázla puntíčkáře


Skoro půlnoc a my dva sedíme beze slova v kuchyni u večeře.
Holanďan vařil salát, kdyby vás to zajímalo. On hubne a já se docpávám pečivem.
Hrobové ticho, které jasně ukazuje, jak dobře se bavíme, přetne až oříšek padající Holanďanovi z talíře na zem.

Asi tak hodinu čerstvě vytřená podlaha. 
Oříšek opatlaný dresingem ještě chvilku skáče po podlaze, aby toho zasvinil co nejvíc.
Holanďan dělá, že nic neslyší, že mu nic nespadlo a v klidu jí dál.
Sbírat ho očividně nehodlá.
Fascinovaně na něj beze slova zírám.
2 minuty mě dokáže výborně ignorovat.
Úplně vidím, co mu jede v hlavě:

Jako co? Tak mi upadl oříšek, no. To z toho snad nebudeme dělat takový dráma, ne? Chtěl bych se v klidu najíst. Až tu zase budeš zametat a vytírat - a předpokládám, že pro tenhle měsíc už máš splníno - tak se to vyhodí, neboj. A nebo sám do tý doby uhnije, no. A vůbec. Konec debaty a jez nebo ti to vystydne.

Pořád na něj zírám a přemýšlím, jestli je lepší mít doma hodnýho chlapa s nulovým smyslem pro pořádek nebo grázla, co bude pedantsky kontrolovat i to, zda se třikrát denně utírá prach. Když tak koukám na tu podlahu, druhá varianta nezní vůbec špatně.
Holanďanovi už se mnou ale dochází trpělivost.

Svatozář. That´s right.

Hodí do placu obrovský povzdech, dá oči v sloup a nakonec se nohou snaží ten zatracenej ořech, co mezi náma dělá dusno, vylovit. Jakmile vítězoslavně omatlá půlku kuchyně tou debilní majonézou, omylem kopne oříšek za lednici.

OK, tak tohle jsem projel. Dneska už nic nebude a zejtra budu muset koupit kytku. A tak do tejdne už se mnou možná bude i mluvit.

Ještě někdo slovo o romantických večeřích?
Luc.

6. července 2015

Letní téma pro otrlé: Pavouci


Jistě, že jsem holka z vesnice.
A právě proto! Když vám sousedi pod okny chovaj všemožnej dobytek, naučíte se už jako dítě nenávidět veškerou vlezlou havěť.

Chci říct. Pavouci mi nesměj přes práh. Holanďan si ovšem u našich na vesnici vyžívá v otevřeném balkoně po celou noc. Prý čerstvý vzduch a něco o šumavské přírodě. Jako upřímně - Šumava nešumava, pod oknama jsou prasata!

"Zavřem to, jo?"
"V tomhle horku? Vždyť se tu uvařím!"
"Vydržíš. Když to nezavřem, bude to tu samej pavouk."
"Pavouci mi nevadí."
Dobře, nebudeme se hádat, zavřeme to.

Nechat otevřený balkon celý den a noc, to nemůže dopadnout dobře.
Se ségrou jsme ho jako malý holky jednou zapomněly zavřít a jen co jsme večer ulehly, už nám po nohách lezli pavouci. Každá měla v peřině toho "svýho", se kterým se musela vypořádat.

Za oknem divočina. Fotil Šumař.

Mně bylo asi 12 let, to je takový ten citlivý pubertální věk, kdy si vytváříte vztah ke svýmu tělu. A když vám po nohách projede obří pavouk, je jasné, že už k nim vždycky budete pociťovat odpor. K nohám. I k pavoukům.

V ten moment jsme si obě dvě vytvořily blok. Blok, který nám už navždy bude nevědomě zasírat jak mezilidský vztahy (jelikož otevřít se někomu po tomto zážitku už nebude možný), tak karmu (jelikož to pavouci nepřežili.)

A v ten moment se nám šokem zarazil vývoj.


Takže ten balkon zavřeme, ať je klid v rodině.
Moudřejší ustoupí.
Ono ostatně co si budeme povídat, Holanďan je ten moudřejší. Pochopitelně. Je o 20 let starší. Ve svým věku už moudřejší bejt musí. Musí mít nadhled, pochopení a zároveň vědět, že se nemá cenu hádat kvůli prkotinám. I když pravda, někteří pavouci už jsou fakt dost velká věc.

A v noci veškeré dobrodružství začíná...

Celou nechutnou manželskou hádkou, která jen zázrakem neskončila zabitím, vás nebudu zatěžovat.
Řeknu jen, že teď už jsou nejen mezilidský, ale i pracovní vztahy v prdeli. Další blok. Neptejte se.
Co vy a havěť?
Luc.