Život podle Lucie

21. května 2015

Pes. Doplněk chlapa.


Je mi jasné, že úplně nemůžu hodnotit svého tátu po fyzické stránce. Bylo by to přinejmenším divné. Navíc - my s mamkou máme úplně jiný vkus na chlapy, tudíž těmto věcem ani nerozumím a spokojím se s vysvětlením, že jí taťka utáhnul svým smyslem pro rodinu a zázemí.

Ale i tak. Že by se o našem taťkovi dalo říct, že to je sexy týpek v nejlepších letech, to asi ne. Jak říká moje kamarádka Evička: "Je to takovej statnej chlap, jasná autorita."
Jasná autorita a jistá statnost se projevovala, ať už šel taťka na nákupy, do knihovny, do kina nebo třeba do hospody.

Taťka však vytáhl eso z rukávu - našeho čoklíka, co má dvě kila a psí oči dělá bez přestání.
Jakmile je potřeba dojít vyřídit něco nedej bože na úřad, popadne psa, hodí ho do kapsy a jede. Ví totiž, že s malým psíkem v náručí mu žádná úřednice neodolá.


Úřednice: situace bez psa
"Sim vás, musíte si dojít pro ten dokument, to je v druhém patře, řádně ho vyplnit, dodat k němu veškerá potvrzení, zjistěte si sám, na kterých pobočkách, přiložit k tomu notářské potvrzení, to je v šestém patře, a pak si tady stoupnete do fronty, zaplatíte šest set a ono vám to přijde domů poštou. Do měsíce!"

Úřednice: situace s psem
"Jé, dobrý den, ježiš, vy máte krásnýho pejska. To já vám mám doma něco podobnýho. Je to oříšek a je o něco větší, ale ty oči umí dělat stejný. To von bude velkej mazel, že jo? A jak se nechá hladit! Pojďte, já vám to potvrdím, tady máte!"


Ten chlap miluje psy? Má dobrý srdce!
Dokáže se o ně postarat? Je to starostlivej chlap a určitě hodnej!
Pes ho bezmezně miluje a poslouchá? Musí to bejt výbornej táta!
A že nemá pekáč buchet na břiše? Koho by to jako mělo zajímat?
A že má manželku? A koho by to jako mělo zajímat?


Náš taťka asi není nejvíc sexy týpek. Ovšem ví, jak se s nedostatkem zájmu poprat. Není nic víc, než vidět velkého chlapa, ze kterého jde hrůza jenom od pohledu, s roztomilým čoklem v podpaží. Pak už stačí přidat jenom těžší kalibr - hladit láskyplně pejska pod krkem - a ze statnýho chlápka po padesátce je rázem nejžhavější kusanec v celý ulici.

A to je, prosím vás, důkaz, že krása a peníze taky nejsou všechno. Pes je!
Máte vy nějaké finty, čím zaujmout úřednice nebo kohokoli jiného?
Luc.

14. května 2015

Svatební cesta jako bojovka


Líbánky. To je velká věc. Chlapů je málo a těch ženěníchtivejch ještě míň, a tak je potřeba mu ukázat, že i když se chudák malej oženil, že se manželství nemusí bát. Protože proč? Vybral si vás.

Jste to nejlepší, co ho mohlo potkat.
Proto taky narvete kufr vším nejvíc sexy.
Navíc jste ženská do nepohody.
Proto přibalíte i postinor.
 
My jeli do Thajska. Holanďan si udělal potapěčský kurz a chtěl machrovat, jak si poradí i na širém moři. Tak jsem jela s ním. Budu aspoň šnorchlovat a večer - u večeře při svíčkách - si budeme pochutnávat na všech těch mořskejch příšerách, co jsme viděli pod hladinou. Bude to romantická chvilka s morbidním humorem, o které budeme vyprávět vnoučatům.

Teď je ale potřeba podpořit husbanda a ukázat mu, jakej je v mých očích borec. A tak jsme vyjeli. Spolu s náma jelo na velké lodi i plno dalších párů z celého světa. Většina taky novomanželé, to bylo jasný podle toho, jak se ocucávali na přídi.


Na to mě však moc neužilo. Jakmile se zvedla kotva, začal se mi houpat žaludek. Ocucávání bylo to poslední, co jsem teď potřebovala. Ono se řekne naprat se práškama proti mořský nemoci, když jsem to po nich včera zařízla na vyhlídkové lodi na cizím rameni. Ty prášky jsou oblbovací zlo, které z vás udělají tak oddanou manželku, že budete přímo požadovat, aby vás odtáhl do postele. Kde z vás může strhat boty a nechat vás ledatak prospat.

Můžete se sice pozvracet a zadávit se, ale to se ve čtyřiceti stupňových vedrech, na houpajícíse lodi a lidma hrajícíma si v houfech na Titanic, zdá jako celkem dobrá možnost.


Seriózně se mi začal zvedat žaludek v momentě, kdy mi Holanďan začal vyprávět o chobotničkách.
Radši jsem si lehla na lavici. V leže je všechno lepší. Můžete se sice pozvracet a zadávit se, ale to se ve čtyřiceti stupňových vedrech, na houpajícíse lodi a šťastnejma lidma hrajícíma si v houfech na Titanic, zdá jako celkem dobrá možnost. Určitě lepší než se pozvracet na přídi a zkazit lidem tu novomanželskou týmovou ocucávací romantiku.

Není divu, že jsem se poblila. Beztak mi bylo špatně jenom z toho. Bylo mi tak zle, že jsem všechny chobotnice proklela pět generací dopředu. A mořský koníky a sépie taky.


Zavolali mi člun, který mě měl odvézt zpátky na břeh a Holanďan měl šlus s potápěním. Musel svou poblitou a nasranou novomanželku, která ani v nejmenším nevypadala líbezně a sexy, hodit na hotel pod sprchu.

A v ten moment mi došlo, že postinor asi fakt nebude potřeba. Že nakonec ještě můžu bejt ráda, že se u nás nedají anulovat manželství jak v Americe.
Vaše zážitky z dovolených či líbánek?
Luc.

11. května 2015

Nejlepší BIO kosmetika v květnu

Jde to i bez chemie. Fotka od Magi Photo Graphy

V dubnu jsem poznala pár fakt božských kousků.
Okouzlit mě přitom není nejlehčí, protože už jsem celkem rozmazlená. Ale vždycky je co objevovat.
V dubnu jsem tak našla například kosmetiku, která má nejvyšší možný certifikát v BIO kosmetice, nejchválenější suchý šampon a podkladovou BIO bázi pod make-up, která je na poli přírodní kosmetiky snad úplně jediná...

Oční krém Martina Gebhardt


Znáte Martinu Gebhardt? Německou značku, která má nejpřísnější BIO certifikát Demeter, znám přes rok. A nic. Myslím, že se to změnilo na Biofachu, kde mi narvali plno vzorečků. Krémy hutné, ale zároveň snadno vstřebatelné a s dokonalým žehlícím účinkem. MG obsahuje správný poměr vody a olejů, staví na biodynamickém zemědělství a hlavně - nepoužívá žádné levné suroviny jako glycerín a alkohol.



Koupila jsem tak na začátek oční krém. Zatím jsem nepoznala lepší. Výborně se vsakuje, což člověk pozná už pouhým pohledem na vypnuté oční okolí. Zůstává po něm sice trošku nemastného lesku, ale ten se při nejhorším zapudruje. Za mě must-have.

Korekční podkladová BIO fáze pod make-up Zuii


Osobně neznám moc (žádnou?) podkladovou bázi v BIO kvalitě. Zuii podkladovka je navíc korekční, takže dobře schovává i menší drobné bolístky. Výrobce uvádí až střední intenzitu krytí, já si zase všimla, že i lehce matuje.

Podkladová báze a přitom už není potřeba žádný make-up. Aspoň tak působí pleť na první dojem. Zdravá, bez jediného znatelného dotyku make-upu. Případně jako báze, díky které make-up zůstane bez chybičky celý den. To ostatně můžu potvrdit.



Odstín Apricot (tedy meruňkový nádech) je přitom nejprodávanějším výrobkem Zuii, čemuž se nedivím. A jelikož je to květinová kosmetika, vévodí mu mandlový olej, růžová voda, aloe vera, ale ve složení vidím například i kopřivu, mrkvový olej a měsíček.

Eliah Sahil suchý šampon Volume


Paní mi přišla na prodejnu s tím, že si bere rovnou tři, protože je to jedinej šampon, kterej jí i hodně jemné vlasy okamžitě zpevní a zvedne. Tak jsem si vzala taky aspoň jeden, jelikož trochu tvrdosti a objemu by moje vlasy taky unesly.



Suchý šampon, kterým si klasicky myju vlasy. Jen s tím rozdílem, že nepění, tudíž nevysušuje a opravdu vlasy zpevní. Ale pozor - je potřeba ho použít opravdu maličko a hodně dobře jej vymýt. Pak mu budete blahořečit a vzývat do nebes. Ayurvédské bylinky, ze kterých je složen (např. Amla, Reetha, Henna, Shikakai...) se musejí dobře vymýt, jinak na vlasech ulpívají. Pořádně vymýt, případně snížit dávkování (jedna čajová lžička na celou hlavu). Potom velké áno.

Kondicionér leave-in ve spreji Urtekram


Urtekram představuje novinku v podobě růžového kondicionéru, který se jen nastříká a je o krásné vlasy postaráno. Já si jako na potvoru vlasy ostříhala, takže už nemám vlastně ani nic co rozčesávat. Používám ho ale jako extra výživu kdykoli mi padne pod ruku. Je příjemný, nezatěžuje, vlasy neplihnou, lesknou se a jako bonus vás ještě čeká růžová vůně, aloe vera jako první ve složení a EcoCert :-)



Tělové máslo Inlight


60ml balzám na tělo? Není to trošku málo? Ani náhodou. Jak bývá u Inlight zvykem, není tam ani kapka vody, takže se dá kelímek srovnávat s pořádnou dózou naředěného tělového mléka. Používám hlavně na dekolt - hned po sprše, ještě na vlhkou pleť nanesu maličko balzámu, který se okamžitě vstřebává.



Obnovuje kožní film, to je první, co mě napadá. Po žádném tělovém krému a mléce jsem takový pocit neměla. Je to koktejl těch nejlepších olejů a éteráčků, každá ingredience v BIO kvalitě. Takže tohle mě jen tak neomrzí...

Tulsi čaje Dr. Popov


A jelikož nejen kosmetikou živ je člověk, dostala jsem na vyzkoušenou čaje Tulsi od Dr. Popova. Znáte tulsi? Říká se, že je královna bylin a rovněž bylinka dlouhověkosti. Je plná antioxidantů a podává se rovněž na uklidněnou (dokonce i do nějakých přírodních alternativ antidepresiv).


Tulsi piju už dlouho, chutná totiž výborně a sladce. Dr. Popov mi poslal tulsi s růží (taková skoro až by se chtělo říct něžná chuť) a Holanďanovi s citronelou (kterou vypil dřív, než jsem stačila ochutnat). Citronela v létě povede asi víc, jelikož je svěží, ale tak či tak...tulsi musíte vyzkoušet. Dělá dobře na těle i na duši.

Ještě si užiju hezkých pár týdnů, než všechno dopotřebuju.
Takže květen mi snad ještě vrásky dělat nebude:-)
Luc.

7. května 2015

Menší výslech na německých hranicích


Německá kontrola za hranicemi přinesla mnoho neočekávaného. Šacoval se celý autobus a jelikož policejní pes Boby nějak neměl den, museli jsme svá zavazadla předložit policistům my. S Holanďanem jsme šli společně.

Drogy?
Zbraně?
Výbušniny?
Větší množství alkoholu?
Cigarety?

Ale kdepak, říkáme. Na tohle nás moc neužije. Jeden z policistů tak otevírá Holanďanův kufr, aby se přesvědčil. "To bych nedělala," ozvu se. Výbušniny ho budou děsit míň, věřte mi. "Oh mein gott," vykřikne (já to říkala). Skoro až odskočí od kufru, kde si Holanďan převáží:

  • 20 igelitek (pro strýčka příhodu, jelikož člověk nikdy neví, kdy je bude potřebovat a v Německu nejsou běžně k dostání)
  • 30 volně poletujících šroubků (kdyby potřeboval v hotelu přibít třeba záchodové prkýnko)
  • obvaz a potápěcí brýle (bez toho nemá cenu do Německa jezdit)
    • 1 tričko + 1 ponožka
    • 476 stran počkáraných rovnicema
    • Barbus se štětkou, ke které snad nezapomněl holítko (no snad to tam někde bude)
    • Nůž, resp. nožík (k tomu není potřeba ani pionýrský tábor, aby Holanďan věděl, že bez nožíku v kapse není chlap chlapem)
    • Množství krabiček a igelitáčků s práškama 

    Bobymu se do všech zavazadel příliš nechtělo...

    "Vy tu máte drogy?" udiveně se ptá první policajt Holanďana.
    "To jsou prášky, co beru. Tyhle jsou na ředění krve. A tohle je přístroj na měření hustoty krve."
    "A injekční stříkačku?" "To je výborný na výplach nosních dutin," vysvětluje zase Holanďan.

    Pánové jsou fascinovaní, a tak si s nima Holanďan trochu hraje.
    Šacují i mě - kosmetickou tašku, pouzdro s noťasem, každou tašku otevírají zvlášť. Ale jsme v dobrém rozmaru. Smích nás přejde, když u Holanďana nacházejí paralyzér.

    "To je v Německu zakázaná zbraň, za kterou můžete být stíhán," říká jeden policajt už zcela vážně.
    A právě v ten moment druhému policajtovi vyjede z ruky balíček s mým prádlem a má krajková tanga padají na zem.

    Což není ostuda. Ty jsou moje nejlepší. Proto je ostatně dávám hned navrch, že jo.
    "On je mánšel?" ptá se mě policajt zcela udiven roztomilou češtinou (to už průser je, protože na roztomilou češtinu já slyším, tudíž bych momentálně Holanďana nejradši zapřela.)


    Toho už se chytá Holanďan, který cítí problém, "ano, já jsem manžel. A to jsem nevěděl, že je tu paralyzér zakázanej. Víte, ona v tomhle," ukazuje dramaticky na moje tanga, "chodí pořád. Takže ten paralyzér je dost potřeba z mnoha důvodů. Ale klidně si ho tu nechte..."

    Němci kývou, nechtějí jej ani zatknout, ani si paralyzér nechat, ani mu dát pokutu. Dokonce nechtějí ani jeho prášky podrobit testům na drogy. Hlavně ať už jdeme.

    Nakonec jim z okýnka ještě zamáváme, protože to jsou moc fajn lidi.
    Někde nějaká celní kontrola u vás?
    Luc.


    4. května 2015

    Když se Holanďan opije


    První jarní sluníčko je vždycky zrádný.
    Člověk totiž vyleze ven, konkrétně k řece na Náplavku a hned se po dlouhé zimě zpije do němoty jedním blbým pivem.

    Přepis procházky s Holanďanem

     

    14:00 - nadšeně vyrážíme z domu. Holanďan se těší k řece jak malý dítě. Hodlá tam chytat bronz, dát si první letošní pivo (hned po novoročním přípitku) a užívat si kachny.

    14:30 - Náplavka je plná lidí, což ho trochu zklamalo, ale hned mě bere ke stánku s pivem. "Malý nebo velký? Pomůžeš mi s tím kdyžtak?"

    14:45 - sedíme na betonu, vyhříváme se na sluníčku a Holanďan je zklamanej. To pivo prej není dobrý. (Pozn: Když Holanďan řekne, že pivo není dobrý, jednoduše to znamená, že je moc hořký, což je pro Čechy asi zásadní, ale Holanďan se v tomhle nevyzná.

    15:00 - cucáme pivo ve dvou a máme toho plný kecky. Jsme teprve v půlce a začínaj se nám točit kachny. "Jsme si měli dát to malý, tohle až dopijem, tak budem muset zavolat taxíka domů."


    15:15 - dopíjíme pivo. Zatímco já začínám dělat nebetyčné vtípky o kachnách a labutích, Holanďanovi je zle. Nemůže se zvednout, těžko jde, prý bude asi zvracet. Navíc se nesměje mým chytrým vtipům o kachnách a labutích.

    15:20 - je mi jasný, že musím jednat. Beru ho na nejbližší parník, aby si zase mohl sednout. Je to parník pivařů, pivo teče proudem a čepují opravdové specialitky. "Prosím vás, dám si půl litr vody. Perlivý," ukazuju na zničeného Holanďana. Číšník se soucitně podívá, kývne a nalívá.

    Vím, co si myslí. Ten toho má dost. Chudák ženská. Že to má zapotřebí chodit s takovým ožralou. Kdo ví, kolik toho má.

    Holanďan vítá vodu s nadšením, bublinky ho trochu přivádějí k životu, ale parník se na jeho vkus moc houpe. Dostává tak k opici ještě mořskou nemoc a úpal ze sluníčka. 

    15:40 - zvládli jsme dojít na zastávku. Holanďan si sedá na schody a hlavu opírá o sochu. Usíná.

    15:41 - přichází ke mně holčina, prý jestli nejsem Lucie, že to určitě musím být já, že mě zná z blogu. Jsem samozřejmě polichocena, tohle se mi nestává denně (vlastně naposledy se mi něco takového stalo v sauně, což bylo dost ponižující), a tak nevím, o čem začít.


    Holčina navíc pošilhává po té mrtvole ležící na soše a trochu stydlivě se ptá, jestli to je Holanďan. (Tohle? Nééé, jak tě to vůbec mohlo napadnout? Holanďan je přece milý hodný kluk, co si po večerech čte o psychologii. Tohle je nějakej místní vožera, pojď, necháme ho tu spát a rychle utečeme.)

    Trošku nejistě přiznávám, že to Holanďan je a dloubnu do něj, ať se jako hodlá představit. Ten, zmožen tím jedním pivem a náloží sluníčka, prudce vyskočí a úlekem začíná brebentit česky. Vysvětluje, že měl "celý jedno pivo a to ještě rovnou jedenáctku." To na slečnu udělá velký dojem (ono opít se z jednoho piva, to je umění, které jen tak někdo nezvládá), chválí mu češtinu a říká, že ty příspěvky o něm jsou stejně to nejlepší.


    To Holanďan ožije a najednou je střízlivej.
    A později v tramvaji mu dochází moje vtípky o kachnách a labutích.
    Ale doma mu je zase špatně, takže letos už Náplavka nebude. Nebo maximálně tak s limonádou.

    Někdo nějaký příběh s první jarní procházkou?
    Luc.


    27. dubna 2015

    Utrpení žen? Chlapovo narozeniny, svátek a další oslavy


    Být na mně, zakážu všem chlapům cokoli slavit. Narozeniny, svátek i Vánoce.
    Nemám vůbec co dočinění s nějakým feminismem, ale zrovna tohle je utrpení pro celé pokolení žen. Něco jako projít psychologickou zkouškou.


    Problém č. 1: Řekni mi, co chceš k narozeninám


    Jednoduchá otázka. Co by sis přál? 
    Když se na tohle zeptám, chci jasné a konkrétní věci, sakra. Třeba celý seznam toho, co by chtěl. Ale to nééé. Chlap, který si celý rok utahuje z ženskejch, jak nevěděj, co chtěj nebo neříkají věci dost jasně, je teď ještě mnohem horší.

    S utrápeným výrazem jako bych mu právě oznámila, že čekám paterčata, vzdychne, pokrčí rameny a řekne, že neví. "Já nic nepotřebuju." "Já už mám všechno." Po sálodlouhém výslechu, kdy už mi praskaj nervy i cévky v oku, řekne: "Tak mi dej pusu." No jo, pán se snaží bejt vtipnej.


    Co koupit


    Takže víme, že nic nevíme. Má všechno, neví, co by si měl přát, šroubky a kabely si koupí sám, takže musíme něco vymyslet samy. Je vědecky dokázáno, že v období narozenin muže, je kreativita ženy na nejvyšší možné úrovni. Právě v této fázi roku vždy vymyslí ty nejlepší projekty a napíšou ty nejzlomovější knihy. Třeba jako Padesát odstínů šedi.

    Nakonec vymyslíme něco geniálního. Něco, za co se musíme poplácat po ramenech. Bravo, holka, jseš dobrá. Tímhle mu vyrazíš minimálně dech (možná i zuby). Takže se začínáme těšit a v den narozenin ho vezmeme do jeho oblíbené restaurace, kde s velkou parádou předáme dárky.



    Problém č.2: To je radosti


    "Jé, co to je?" zeptá se, pokud netuší, k čemu to je. To je ta horší varianta. "Jo ahá. Tak to je super, děkuju," usměje se, dá vám pusu, věc ještě třikrát otočí a pak už se věnuje jenom jídlu, aby nakonec dárek dal někam stranou a málem si ho v restauraci zapomněl.

    Pak ta trapná chvilka


    Takže radost byla tak akorát, moc se to s emocema nepřehánělo, ale pokud už ženská dobře zná chlapské měřítko radosti, tak ví, že s dárkem fakt potěšila.

    Jen holt už to není taková ta upřímná dětská radost. Chlapi ty city mají jinde. Who knows where. Tady však nastává ta trapná chvilka, kdy ženská mu dárek furt musí připomínat, aby neskončil na dně skříně.

    "To nový tričko, co si teď dostal k narozeninám, to by se ti k tomu hodilo."
    "Nevezmeš si ty nový hodinky?"
    "Ten novej parfém na tobě fakt krásně voní."
    "Tohle tričko na běhání má fakt ultra termo vlákna, takže je super, že se člověk vůbec nepotí."


    Uvažte. Oslavy u chlapů prostě nemají význam. 
    Chlapi fňukaj, že neví a že je ženská otravuje, ženská fňuká, že taky neví a že on nepomáhá. Vše je dovršeno vlažnou radostí obou zúčastněných a pochybama ženské, zda koupila správně.
    Ano, Holanďan ve středu slaví.
    Jsem podrážděná. Ale on víc.

    Vypadá to u někoho doma snad jinak?
    Luc.
     

    23. dubna 2015

    Výchovná lekce našeho taťky II.


    Můj taťka měl vlastní výchovné lekce.
    Aby ze mě vychoval pořádnou ženskou, která nebude fňukat nad každým bebí a která si nenechá utéct chlapa jen kvůli své hysterii, nabídl se sám, že mě ze školky bude vyzvedávat na kole.

    Ono totiž taková cesta ze školky domů totiž pokaždé představovala plno nástrah.
    Mou nebojácnost hodlal testovat především v lese, přes který vedla cesta domů. Les byl pravidelně plnej vlků, co nás honili a příkrých srázů, co představovaly smrtelné nebezpečí.

    Dodneška se divím, že jsme to každej den přežili. Občas to bylo fakt o fous.
    Další zkouška, kterou se náš taťka jal testovat jak mojí odolnost, tak hlavně mou férovost, byla hospoda.

    Nabízel růžovou limonádu, když ho odsud nebudu tahat.
    Mamka mi zase říkala, že taťku do hospody vůbec nemám pouštět.
    Nabízela jahodový kefír, když ho odsud tahat budu.


    Taťka nabízel růžovou limonádu, když ho z hospody tahat nebudu, mamka zase jahodový kefír, když ho odtamtud tahat budu.


    Jelikož kefír byl víc, usoudila jsem ve své malé hlavičce, tak bude lepší sáhnout po nabídce naší mamky.
    Jakmile taťka parkoval kolo "Na Růžku", začala jsem řvát.
    Měla jsem to už hezky naučený.
    Řvala jsem jak tur. Nešetřila jsem ani hlasivky, ani kolemjdoucí, ani lidi žijící na dané ulici.
    Kefír byl kefír. Mamka byla mamka. Já si navíc přišla dost důležitě a hlavně - pomáhala jsem dobré věci. Takhle jsem například odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná.

    Takhle jsem odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná. Taková malá a už zachraňuje životy.


    Taťku můj ryk otrávil ale jenom na pár dní.
    Nakonec, když jsem odmítala jít s ním a dát si limonádu, přivázal kolo k okapu hospody a nechal mě tam sedět. Můj řev mu přitom sloužil jako indikátor toho, zda tam dítě ještě bylo, ještě žilo, ještě se neunavilo či už vysílením usnulo.

    Řev sloužil taťkovi jako indikátor toho, zda tam ještě dítě bylo, zda ještě žilo, ještě se neunavilo či zda vysílením neusnulo.


    Takové ponížení už ovšem štvalo i mě a žádala jsem tak minimálně nanuk na cestu.
    Nabízela jsem za to mlčení před mamkou - buď dostanu nanuk a nepovím nic, nebo nanuk nedostanu a řeknu nejen to, že na pivu byl, ale i to, jak mě s kolem přivázal k okapu.


    Ha! A to by mamka těžko rozdejchávala. Resp. taťka by to následně těžko rozdejchával.

    Vždycky jsem nanuk dostala.
    Ale doma byl i jahodovej kefír. Pochopitelně. Víc než smysl pro férovost jsem měla smysl pro obchod a mamce to tak vykecala. Jak mi ale říkala (abych neměla špatné svědomí, které jsem však stejně nikdy neměla), dělala jsem to pro dobrou věc. A pro zdraví taťky. 

    Jen ze mě rostla tak trochu kulička...
    Jaké výchovné metody se nechytly u vás?
    Luc.

     

    21. dubna 2015

    Měsíc bez cukru. Dá se to vůbec vydržet?


    Cukr je droga, četla jsem.
    Droga, která má ničivé účinky na naše zdraví, a přesto si jí většina s klidem omluví. Ale je to droga. Zkuste jí vypustit a uvidíte ten absťák, říkal hrozivě článek.

    Mé zdravímilovné srdce tak vyhlásilo válku cukru a já si řekla, že měsíc se nedotknu ničeho, co by jenom prošlo kolem téhle bílé ničivé drogy. Denně jsem totiž dokázala spořádat na půl čokolády. S hořkým čajem ideální start dne. Ale budu silná a absťák zvládnu. Ríkala jsem si, když jsem dojídla poslední zbytky Milky...

    1. týden


    Jak by to mělo vypadat:
    →Krize začne v ten moment, kdy jste zvyklí se naprat něčím sladkým. Je to zásadní týden, kdy nesmíte polevit.

    Realita:
    →První týden byl fakt zásadní. Běžně vstanete, hodíte do sebe snídani a než abyste nasraní chodili do práce, tak si dáte pár kostiček čokolády a hořkej čaj. Jakmile se nervy po těžké vstávací krizi vyklidnily, zvládáte i pohled na mizernej šatník s úsměvem.

    Jenže teď mám po čokoládě. Ale jelikož jsem na svoje předsevzetí hrdá, jsem ještě plná elánu, šatník sice neberu s úsměvem, zase jsem při smyslech, ale zvládám to i bez breku.


    2. týden


    Jak to má vypadat:
    →Neodolatelná touha sežrat všechno sladké, těžké absťáky, u všech jedinců se nedoporučují dělat zásadní rozhodnutí, slabší a citlivější a plačtivější povahy mohou působit labilně, zatím však není důvod udělat je nesvéprávnými.

    Realita:
    →Jelikož jsem citlivější jedinec (protože jinak si nedovedu zdůvodnit, proč bych tenhle blog, psycho-deník, psala skoro už 5 let), dostávám ráno a večer takovou nouzi na něco sladkého, že po večerech sjíždím roztodivná videa. Videa pejsků a kočiček a morčátek a všeho chlupatýho, přítulnýho a hravýho, co je sladký aspoň z vidění. A kdo cukrový půst kdy držel, tak ví, že fakt nemluvím o pornografii.


    3. týden


    Jak by to mělo vypadat:
    →Začínáte si osvojovat návyk již ten 21. den. To je všechno nové. Pakliže jste dojeli až sem, máte to nejhorší za sebou a nebude potřeba již žádné psychologické pomoci. Může vás sice bolet hlava (čistíte se), může se vám pojebat pleť (čistíte se), ale ta touha udělat místo banky cukrárnu, ta bude slábnout...

    Realita:
    →Jedu k našim na víkend. Kromě šuplete narvanýho oplatkama a čokoládou ségra taky zlomyslně peče dort a buchtu. Abych to zvládla i bez svěrací kazajky, kupuju si stévii ve formě cukru krystal. Stévií přeslazuju meltu, čaj, lačně si vařím kilo pudinku se stejným množstvím stévie jen pro sebe. S nikým se nehodlám dělit, oni mají čokoládu a buchtu. A vůbec, nemluvte na mě, čistí se mi tělo.


    4. týden


    Jak to má vypadat:
    →Jste za vodou. Zřejmě jste se naučili nesladit a objevili celou řadu nových chutí. Když jdete kolem cukrárny, na dorty se ani nepodíváte, příčí se vám už jen ta představa. Přijde vám to příliš sladký, vystačíte si s ovocem. Jste navíc úplně nový člověk, máte nové návyky, čisté tělo, čistou mysl a vznášíte se radostí centimetr nad zemí.

    Realita:
    →Poslední den si vyrábím tabulku, kde v první části odškrtávám, kolikrát se ještě vyspím, než se budu moct jít přežrat do cukrárny a ve druhé části odškrtávám hodiny, kolik jich zbývá, než rozcupuju první obal.

    Že to u mě nebudou nějak extra výsledky mi došlo až 4. týden, kdy jsem jela nakupovat čokolády na ten 31. den, abych oslavila to, že jsem půst vydržela a to prosím pěkně bez asistence záchranářů.


    Výsledek:

    Nervy v prdeli a ani jedno pitomý kilo dole. Ne, že bych nějak chtěla nebo potřebovala hubnout. Ale sakra. To mi chtěj jako říct, že ta půl tabulka čokolády denně po celý měsíc není vůbec poznat? To jsem tu čokoládu nejedla celý měsíc úplně zbytečně?

    Ale jednu věc si jen přeci odnáším a to mě velice těší. Domů už nebudu kupovat čokoládu žádnou. Žádnou. Žádnou. Možná se něčím naperu u babičky a u našich, ale doma si vystačím se stévií. Zachutnala mi. Společně si přesladíme cokoli jen budeme chtít - pudink, meltu, bílý jogurt a klidně i bramborovou kaši.

    Takže ano. Cukr je droga. Absták je silnej. Měsíc to byl krutej a nedej bůh, abych to někdy chtěla opakovat. Ale závislosti na denní porci čokolády jsem se zbavila. A z toho jsem v ráži.

    At žije stévie!
    Ceho jste se horko těžko zbavovali vy?
    Luc.

    16. dubna 2015

    Třídní sraz po 10 letech: Na co se ptát

    A přihlásí se ten, kdo už byl u moře.

    Na třídním srazu po 10-ti letech chce člověk zapůsobit.
    Musí udělat dojem.
    Zvlášť před lidma ze základky, se kterými se loučil v době, kdy mu začaly všude rašit chlupy, roupy a puberta. Člověk musí ukázat, že to všechno je již minulost.

    Což jsem hodlala předvést už ve svém manuálu třídního srazu.
    Takže se všichni postupně zvedneme a řekneme o sobě pár základních informací.
    A ostatní jsou zticha!
    Aby někdo neokecával a něco nezakecával, vypracovala jsem pár otázek.
    Přidělený časový limit pro každého: minimum 5 minut, maximum 10.

    Ano, pamatují si mě i jako Xenu s dřevěným nožem.

    • Jak se jmenuju - pro případ, že bychom to zapomněli nebo že bychom dotyčného pod tíhou 10 let nepoznali.

    • Jak se mám - otázka na zahřátí, ovšem zde se pozná, jak moc velký je dotyčný kreativec.

    • Co dělám - zaměstnavatel, pozice, náplň práce. Na sentimentality ohledně "splnil se mi sen", "jsem flexibilní a hodně cestuju", "na plat si nemůžu stěžovat" a "zde se můžu plně projevit" není nikdo zvědavý, pomlouvání šéfa však není nijak časově limitováno.

    • Co jsem vystudoval - titul. Potřebuju znát titul. Obor mě nezajímá, jako správnej Čech si potrpím jen a jen na tituly.

    • Kde žiju - název města stačí. To, že v rodinném domečku kousek za městem, to už je nepřípustné chlubení, které se nebude tolerovat.

    • Partnerský vztah - s kým, jak dlouho, jak moc. Jen slovíčko pro orientaci (a o orientaci).

    • Můj největší dosavadní úspěch - cokoli, co dotyčný považuje za směrodatné. Ale pozor, tohle je chyták jako ve škole! Na tomhle bodě se teprve pozná skutečná inteligence a někdo si na něm možná vyláme zuby.

    • Kolik mám dětí - případně opět s kým, jak starý, pohlaví a jméno. Radši to vypisuju, aby nedošlo k nesrovnalostem a děti se nám nepomíchaly. 

    • Jsem šťastnej? - jedna filozofická otázka nakonec, abychom mohli uronit slzu a dodali si tak povzbuzení, naději, společnou lásku a pocit otevřenosti, upřímnosti a jednoty. 

    Udělat dojem. To je to, o co tu kráčí.


    Můj geniální manuál třídního srazu - k mému velkému překvapení - neprošel.
    Koukám, že se nic nezměnilo.
    V osmičce například, v době svého brutálního zápalu pro zdravou výživu, jsem prosazovala celozrnné knedlíky, hummus a naklíčenou pohanku do školních jídelen a taky to neprošlo.

    Nikdy jsem holt nebyla třídní lídr. A doteď to nechápu.
    Nějaké příhody z třídních srazů?
    Luc.


    PS: Mají se všichni dobře, jsou šťastní, úspěšní a dostudovaní. Zaplaťpánbu, že se na to nikdo neptal mě.

    14. dubna 2015

    Soutěž! BIO kosmetika Unique dle vlastního výběru



    Dneska je přesně ten den, kdy je dobrý pokoušet štěstí.
    Prostě to vím. Štěstí se totiž musí pokoušet každý den, i když né každý den se může zdát výhrou v loterii. Ale třeba právě dneska to vyjde.

    Soutěžíme totiž o úplně novou dánskou BIO kosmetiku na českém trhu.
    Zaměřuje se především na péči o vlasy, ale i tělo si přijde na své. A najdou se tu unikátní věci. Je to značka Unique.

    Co Unique používá za ingredience?



    Rostlinné emulgátory, certifikované rostlinné extrakty, certifikované organické rostlinné oleje, certifikované organické mléko, jemné konzervační látky, certifikované organické esenciální oleje, certifikované fair trade suroviny a lokální ingredience.


    Co odmítá používat?



    Parabeny, propylenglykol, PABA sluneční filtry, syntetická barviva, syntetické vůně, nanoingredience, geneticky modifikované suroviny, formaldehyd, deriváty formaldehydu, jedovaté chemikálie, lanolin, SLS/SLES, triethanolamin (TEA), EDTA, močovinu a testování na zvířatech.

    A o co hrajeme? 



    Zajímavá tělová péče? Zkuste třeba Chrpové mléko s aloe vera, mlékem a pampeliškou. Vlasový styling bez silikonů? Nejprve se dá použít sprej s mořskou solí na zpevnění vlasů, poté silný fixační sprej bez vůně. Jako rychlá vzpruha pro namáhané vlasy pak může být bezoplachový kondicionér ve spreji, který bojuje proti narušení vlasu vysokými teplotami.

    To jenom na ukázku.
    Pakliže vaše srdce, respektive tělo a vlasy prahnou po BIO výživě, můžete si zahrát o voucher v hodnotě 500 Kč na výrobky dle výběru. Poštovné je samozřejmě zdarma.



    Podmínky?

     

    1.) Napište mi do komentáře, co byste si od Unique v případě výhry vybrali (vybírat můžete na stránkách Bio-shopik)
    2.) Budu potřebovat znát Váš email, kam Vám voucher zašlu :-)
    3.) Žádná třetí podmínka není, ale můžete mi napsat cokoli dalšího. Budu ráda.

    Soutěž probíhá od 14.4. - 21.4.2015 včetně a vyhlášená bude na mém Facebooku. Výherce vybere Random.org

    Držím palce, 
    Luc.