Život podle Lucie

24. listopadu 2014

3 pohádky, které nečtěte dětem na dobrou noc


Moje mamka brala čtení pohádek jako něco velice výchovného.
Věděla, že tím může formovat celý můj budoucí život.
A jelikož nechtěla, abych ještě na stará kolena čekala na prince na bílém koni, pohádky o princeznách to nebyly. Mezi její oblíbence patřila následující literatura:

Malá prodavačka zápalek


Děj: Malá rozkošná holčička je sirotek, sama si na ulici přivydělává prodejem sirek. Je Štědrý den a ona kouká do oken lidí, co slaví se svou rodinou Vánoce. Mají dárky, zpívají si a jsou v teple domova, zatímco ona mrzne bez bot na ulici, je jí zima a smutno. Končí to tak, že umrzne a v nebi se potká s babičkou.

Jak to viděla mamka: To dítě uvidí, že rodina je to nejdůležitější a začne si jí vážit.
Jak jsem to viděla já: Ona na konci umře? Proč jí ti lidi nepozvali dál k sobě domů? Teď mám jako usnout?


Broučci


Děj: Je brouček a má kamarádku berušku Janinku. Celé léto spolu zažívají plno dobrodružství a pořád si dělají zásoby na zimu, aby přežili. Nakonec neumřou hlady, ale rovněž umrznou a vyrostou po nich nějaký kytky.

Jak to viděla mamka: Je důležitý, aby věděla, že se musí šetřit na horší časy a že je smrt součástí života.
Jak jsem to viděla já: Takže já si dělám zásoby celý léto a pak nakonec umrznu a je mi to všechno na nic? Proč bych to dělala?

Kytice - Vodník


Děj: Mladá holčina jde k potoku (neposlechne svou matku), vodník ji stáhne, mají spolu dítě a on jí drží v otroctví pod vodou. Když chce dívka navštívit svou matku, musí slíbit, že dítě nechá "doma" s vodníkem. Matka jí ale zpátky nepustí, a tak vodník uřízne dítěti hlavu. A pak ta scéna o tom, jak je pod dveřma plno krve.

Jak to viděla mamka: Aspoň bude vědět, že se nesmí spustit s každým debilem a že má poslouchat maminku.
Jak jsem to viděla já: A to po mně ještě chtěj, abych chodila plavat?


Dneska nedokážu ušetřit ani korunu, plavání nemám ráda a jsem přecitlivělá na zimu.
A víme, odkud to teď pramení.
Ale jinak jsem hrdá na to, že jsem výchovu našich přežila bez větších traumat.
Co četli na dobrou noc vám?
Luc.
 

20. listopadu 2014

Recenze: Zuii květový make-up a hedvábný pudr


Nosit make-up nebo čistý minerální pudr bylo pro mě donedávna něco nemyslitelného.
Pleť mi pnula už během pár minut a přesušená jsem byla už cestou z baráku.
Teď ale přišla dekorativka Zuii, která je květová.

Podívejte, já nevím, jak z květů lze vyrobit pudr nebo make-up. Ale pleť ten rozdíl cítí okamžitě. V jednotlivých produktech se totiž jako hlavní složky objevují např. květy růže damašské, jasmínu, heřmánku, aloe vera, výtažky z květů nebo semen (mrkev, pelargonie, přeslička, kopřiva) a pár rostlinných olejů. Takže se na to podíváme...

Hydratační Flora Make-up Zuii Olive Light


Nechávám se líčit paní vizážistkou a prosím ji, zda by mi vybrala správné odstíny. Chci si koupit pudr, nakonec dostávám ještě make-up. "Máte klasickou olivovou pleť, dostanete Olive Light."
Make-up je opravdu hodně podobný odstínu olivové pleti, snad o maličko světlejší.



Jakmile ho paní vizážistka nanese, pleť je výjimečně vyživená. Jako bych ji dopřála kapku oleje. Zatím žádné pnutí. Odstín dokonale sjednocuje pleť, nezalézá do vrásek a i když není tolik tekutý jako většina make-upů, sedí výborně. Vlastně člověk na pleti nic nepozná. A to je dobré znamení.


Bio certifikovaný pudr Zuii Cashew


Pudr si kupuju, jelikož - po nánosu všech různých olejů nebo olejové kosmetiky Inlight - se člověk lehce leskne. Ne, že by mi to vadilo. Jednou to zase přijde do módy a já budu děsně cool. Ale na fotkách to fakt nevypadá úplně cajk.

Pudr Zuii je heboučký a i když mi přijde, že mě paní vizážistka pudruje trochu víc, než jsem zvyklá, nevysušuje. Občas mívám pocit, že mi běžný pudr vsákne veškerou vláhu pleti. Tady vůbec. Odcházím s krásně zavlaženou tlamičkou bez jediného náznaku pudru.


Cashew odstín je už však o něco tmavší než běžně olivová pleť. V kombinaci s make-upem super, bez něj už opatrněji. Co se odstínů týče - pudry má Zuii snad pro každého, make-upy pak hlavně pro bledulky. Žádné oranžové odstíny a těch tmavých jen pomálu.

A ještě je důležité dodat, že tahle dekorativka je určena hlavně pro citlivky a díky vysoké koncentraci aloe vera pomáhá i hojit zanícená místa. Takže ode mě získávají oba produkty čestné první místo v koupelně.

Luc.


17. listopadu 2014

4 důvody, proč nemůžu být servírka


Hotelovka v Plzni dělí své období přede mnou a po mně. A o těch restauracích, kde jsem měla praxi, ani nemluvím. Fakt jsem se snažila, ale zručnost holt neodstává do vínku každej. To je jako se vším - ne každej má trojky prsa, ne každej má hustý dlouhý vlasy a ne každej má matematický nadání. 

Moje šichty se tak daly dělit do čtyř průserových kategorií:

1.) Rozbryndané kafe


Presíčka byla v pohodě. Ale turci, tam byl problém. Vysoká úzká slenička mrskající se na podšálku zaručovala, že lógr vyjede ven ještě dřív, než stačí padnout ke dnu.

Turka jsem tudíž servírovala s největším možným úsměvem a lascivními pohledy tak, aby si nikdo hned nevšiml, že má pobryndanej i ubrousek a cukříky! Díky bohu, že ženský jely na presíčkách.

2.) 1+1 jídlo = nová chuť


Nosit 3 talíře v jedné ruce jsem se holt nikdy nenaučila.
Dva talíře v levé ruce byly moje maximum, pokud se jednalo o dvě přiměřeně suchá jídla. Třeba jako řízky se salátem, zapékané těstoviny či sekaná s nehybnou kaší z pytlíku.

Polévky byly už zlo. Omáčky, které na konci talíře nebyly bržděny knedlíky, ještě větší. Pamatuju si i na den, kdy mi svíčková z horního talíře stékala dolů rovnou na řízek.


3.) Otevírání vína


Otevřít správně víno je pěkná dřina. Má se totiž otevírat jen jednou rukou a to ladně a líbezně. Jediný způsob, kterým jsem dokázala otevřít láhev já byl ten, kdy láhev držíte mezi koleny, vývrtku táhnete s vypětím všech sil a se slovy: "Ty vole, dělej!"

Většina lidí můj výkon ocenila se slovy, že už ani nemusejí do divadla. Jen skuteční vinaři ze mě nadšení nebyli. Protože jsem někde v tom procesu otevírání dokázala rozjebat korek takovým způsobem, že už si k tomu nikdo fakt čuchat nechtěl.

4.) Čepování piva


Čepování piva mě celkem i bavilo. Bylo to to nejméně náročné.
Ale ani pivaři mě neměli rádi. Kupodivu. A nechápu proč, protože mně pivní pěna vždycky přišla jen jako vedlejší a zcela nepodstatný produkt.

Chci říct. Když víme (a víme, jelikož jsme v Plzni), že je to uvnitř dobrý, tak nač hledět na zevnějšek.
Jenže to né. Spadlá pěna byla prohřeškem, na který už nestačil ani úsměv, ani lascivní pohledy, ani minisukně, ani nevim-co-vic-by-jeste-chteli-kurva-drat.


Hned v prváku tak bylo jasný, že se obsluhováním nikdy neuživím. Pro naše to byl šok. Zvládal to každý, práce v hospodě bude vždycky, jenom jejich dítě skončí na pracáku!

Ale, to snad nemusím připomínat, to víme, zase jsem mega talentovaná někde úplně jinde. Ale moc užitku člověku nepřinesu.

Co vy a vaše povolání?
Luc.


13. listopadu 2014

Když tělo hlady vypne některé funkce mozku


Problém supermarketů jsou vozíky. Jsou úplně stejný, jeden jako druhej.
A v případě fakt velkýho hladu, se na pohled stejné vozíky stávají peklem.

  • Krok 1: Vlezu do obchodu, postavím vozík, rozprchnu se do všech koutů lovit jídlo.
  • Krok 2: Vracím se s plnou náručí jídla ke košíku.
  • Krok 3: Úlevou, že končí období hladu, házím jídlo do vozíku.
  • Krok 4 má několik možných scénářů:

a) veškerý náklad vyložím v úplně cizím košíku, abych si svou chybu uvědomila až doma, kdy mi chybí půlka věcí, na které jsem měla chuť

b) veškerý náklad vyložím v úplně cizím košíku, přičemž mě načape jeho pravá majitelka, ideálně nějaká dost naježená fúrie, která mě okamžitě zprdne

c) uvědomím si, že obsah košíku (dětské plenky, psí žrádlo, basa piva nebo vložky na únik moči) zřejmě neodpovídají mým potřebám a jdu tak o vozík dál

d) potkám stejně hladovou duši, které dojde, že jí rvu svoje jídlo k ní do košíku, zatímco ona ho strká buď ke mně nebo k naježené fúrii

e) veškerý náklad vyložím ve svém košíku, nicméně tato varianta se stává snad jen v několika málo procentech případů


Psycholog by mi asi řekl, že jde o nedostatečné vnímání detailů v běžném životě. Ale to je blbost. Je to prachsprostý hlad, který blokuje některé nepotřebné funkce mozku. No co. Je běžně známo, že v nouzi tělo vždycky vypne nejdříve ty funkce, které k přežití nepotřebuje.

Za normálních okolností totiž do sebemenších detailů vnímám kdeco. Facebook a všichni moji přátelé jsou toho svědkem.
Která funkce hladem odumírá vám?
Luc.


10. listopadu 2014

Giveaway: BIO Tělové máslo a čaj do koupele Calena


Co se vám vybaví při slově Vánoce?
Vůně?
Rodina?
Horká vana?
Dárky?
Stres? Zima nebo úklid?

Nezkouším na vás žádný psychologický test. Za léta čtení vašich komentářů si o vás myslím svý. A dost si vás považuju.

Ale dneska budeme rozdávat dárky. Budou vonět, budou mít spojitost s horkou vanou i s čaji a určitě vás zbaví stresu a zahřejí jak tělo, tak duši. A tudíž vám i ten vánoční úklid půjde hezky od ruky.
První vánoční giveaway je tady a je BIO.

O co se hraje?



O tomhle tělovém másle v tyčince jsem tu psala. Je multifunkční, schová se do kabelky, poradí si s nejsušší pokožkou i prasklinkami na rtech a krásně voní.


V nabídce jsou i krásné retro obaly i naprosto dokonalé vůně: třeba skořice s pomerančem, vanilka s granátovým jablíčkem, bambus s mlékem a plno dalších. Které si vyberete, je jen na vás. Vždycky na vás čekají vybrané rostlinné oleje, bambucké máslo a kompozice éteráčků.


Že jste o tělovém čaji do vany nikdy neslyšeli? To já taky ne. Ale představuju si, že je to věc v bavlněném pytlíčku, kterou můžete rozpustit ve vodě a hýčkat se voňavými oleji a která zároveň poslouží jako tělové mlíčko, anebo pytlíček použít pro jemný peeling těla.

Jak znám Calenu, určitě vám bude vonět koupelna celá. Opět je na výběr plno vůní, plno krásných barevných obalů a aromaterapeutických účinků.


Pravidla soutěže?


  • Dát Like e-shopu Let´s Be Green na FB, který ceny do soutěže věnuje
  • Napsat mi do komentáře Váš email, na kterém vás zachytím v případě výhry a nějaké indície, jak stránku na FB sledujete

Výherci tentokrát budou dva a rozhodne o nich Random. Soutěž trvá od 10.11. - 24.11.2014 včetně a dárečky do Vánoc určitě dorazí:-).

Takže co se vám vybaví při slově Vánoce teď?
Luc.


8. listopadu 2014

Když Holanďan nakupuje nábytek


Měl dojet pro chleba do Lídlu.
Po hodině volal, že už jede domů a jestli mu nepřijdu pomoc.

"Koupil jsem nám skříň," oznamoval mi Holanďan hrdě do telefonu.
"Skříň? A v Lidlu? Proč proboha?"
"No potřebujeme víc úložnýho prostoru. Včera jsem jednu koupil někde na netu, a dneska jsem viděl tuhle hezkou skříň v Lidlu, tak jsem vzal obě. Ta přes net přijde poštou v pátek a pomůžeš mi s touhle?"

  • Dělá si ze mě prdel?
  • On jen tak koupí dvě skříně?
  • Co to do něj vjelo?

"A jaký jsou to skříně?"
"No normální, jedna úzká, druhá široká, mají hodně šuplíků, to potřebujeme. A když nebudeš zlobit, dovolím ti obsadit nějaký ten šuplík tím tvým harampádím," vtipkuje Holanďan.

Normálně bych mu vtipkování oplatila tou nejbrutálnější verzí svého humoru, ale teď jsem zticha a šrotuje mi to. Něco mi říká, že to s těma skříněma myslí vážně.

Musíme to oživit!

"A jakou mají barvu vůbec?"
"No," zamýšlí se Holanďan. "Tahle je bílá a ta, co jsem objednal...asi tmavě hnědá? Nebo černá? No už nevím přesně."
"Víš, že máme všechno sladěný v barvě dřeva?"
"No já jsem si říkal, proč je to tak hrozně mdlý, že to chce trochu něčím oživit."

  • Nevtipkuje, myslí to vážně.
  • Je nadšenej a čeká pochvalu, že se tak stará a sám zařizuje byt, aniž bych se o něco musela prosit.
  • Každej kus nábytku jinak barevnej. Bude to u nás jako v ještě větším cirkuse.

"Fakt? Tak to bude super! Konečně budeme mít víc místa. Pomůžu ti to vzít nahoru a o víkendu to smontujeme."

  • No co. Stávaj se i horší věci.
  • Existují prý i ženy (jsem někde četla), kterým stačí na kosmetiku jedna polička. Ale kdo ví, kde jsem to četla. Beztak to byl zase nějaký výmysl bulváru. Člověk nemůže hned všemu věřit.
  • A my budeme mít plno poliček a šuplíků!
  • A to všechno z Lídlu!
  • A ještě v krásných barvách, které se postarají o pestrost a hravost.
  • Takže můžu si přát snad něco víc?

No a...?

A tak jsme skříň dotáhli do třetího patra, vyndali z krabice, rozložili stavební plán a všechny šroubky a zjistili, že nemáme ani kladivo, ani šroubováky.

Jednou napíšu knížku s názvem: Flegmatismus: Cesta ke šťastným vztahům.
Jak vaše polovičky vybavují byt?
Luc.

5. listopadu 2014

Když vás sousedé nutí do dětí...


Mívali jsme souseda na důchodě, který nás - dost překvapivě - miloval.
Sledoval z okna každý náš pohyb a nikdy nezapomněl připomenout, že jsme si ještě nepořídili děti a že už je fakt na čase. 

Sousedovic pozorovací talent vždycky odnesl zvláště Holanďan:

  • "Vaše paní přišla před chvilkou," říkal mu už na chodbě, "určitě už na vás čeká hezky v postýlce, tak si to užijte. Dobrou noc."
  • "Vaše paní dneska nesla nějakej dort. Nechtěl jsem se moc ptát, ale vy něco slavíte? Něco důležitého? A kdy se to dozvíme?"
  • "Kdo jinej by se měl množit, když ne vy? Takoví slušní lidi. Vy - doktor, chytrej chlap. A ona taková kočka. Měly byste dokonalý děti. Chytrý by byly po vás a krásný po ní."

K téhle větě nikdy nezapomněl dovětek: "Hlavně ne obráceně!" 


Sousedovi jednoduše trhalo srdce vidět mě stále netěhotnou a nezdráhal se tak několikrát promluvit Holanďanovi do duše. Jako muž s mužem.

  • "Podívejte, ženská je každá stejná. Nedáte jí dítě a uteče vám k jinýmu."
  • "Ale doma vám všechno funguje, že jo?"
  • "Ježiš, my snad vymřeme za chvíli. Za nás to bylo jednoduchý - člověk si trošku zašpásoval a hned se musel ženit. A vy mladí ani po takovejch letech furt nic."

Těžko říct, kdo propadal větší zoufalosti, zda nebohý soused nebo chudák Holanďan. Soused nebral žádné argumenty o tom, že děti zatím ne a snažil se tak v Holanďanovi vzbudit různé fantazie ještě než otevřel dveře do bytu. To tu uvádět nebudu.

Jinak jsem souseda měla moc ráda.
Dbal na to, abych chodila hezky oblékaná, abych dobře jedla a abych netahala do schodů těžké věci. Člověk přeci nemůže nikdy vědět, čemu by to ublížilo.


Jen jsme nikdy nepřišli na to, jak to tenkrát myslel.
"Jak říkal, že bysme měli děti chytrý po mně a krásný po tobě," říkal Holanďan, "a hlavně aby to nebylo obráceně, to chtěl říct, že jsem tak ošklivej?"
"Ne, ale že já jsem úplně blbá!"

Takže odpověď už na to vlastně znám.
Nějací milí sousedé, maminky, babičky, příbuzenstvo...?
Luc.


3. listopadu 2014

Ženská a chlap: (NE)VYJEDNÁVÁNÍ


Nebudeme říkat, že se tohle odehrálo u nás.
Řekneme, že to tak má každý.
Samozřejmě, že to tak má každý.
Inu, chlap se rozhodne své drahé koupit k narozeninám zimní bundu a naivně očekává slova díků. A ženská zase bláhově očekává, že si bude moc tu bundu vybrat.

Ale je to jinak...


Chlap (v duchu): Koupím jí bundu, ve které bude moc zdolávat Himaláje. Bude možná drahá, ale těch let, co vydrží! Bude hřát, takže neuslyším nikdy žádný fňukání o tom, že je jí zima.

Ženská (v duchu): Koupí mi bundu. Hohoho. Mám vyhlídnutou tu krásnou vypasovanou zlatou. Dělá nádhernou siluetu, má odepínací kožíšek a vypadá fakt luxusně. Letos stejně krutá zima nebude a příští rok si stejně koupím novou.

Chlap: "Hele, tahle je dobrá. Vidíš, máš tam i ultra termo mikro high-tech vlákna, to neprofoukne. Milion kapsiček a vepředu vak na nějaký nezbytnosti - nožík, kapesníčky, mobil. A ani s kabelkou se nebudeš muset tahat!

Ženská: "V tom budu jak...když jela Bridget Jones na hory. Mě by stačila třeba tahle, podívej. Hezká, s páskem a nějakej tenčí svetřík pod to dám. A je ve výprodeji!"


Chlap: "Prosím tě, nejdeš na módní přehlídku. Tahle je taky hezká, mě se líbí. A vůbec - kdo tě v tom asi tak uvidí?"

Ženská: "Jak kdo mě v tom jako uvidí? Půlka Prahy. A já sebe sama v zrcadle."

Ženská (v duchu): A vůbec nechápu, jak může mít tak špatnej vkus, když si vybral mě.

Chlap (v duchu): Hele a tady to má i vnitřní kapsičky!

Ženská: "A co tahle? Ta už je doooost teplá, má dvě vrstvy a kapucu. A vypadá fakt dobře, tu bych i nosila."

Chlap: "Tu ne, ta je moc krátká, potáhne ti na ledviny. Víš, že se tyhle věci nesměj podceňovat. Něco ideálně ke kolenům."

Ženská: "To víš že jo. Budu jak tučňák! Já se chci taky líbit, nevím, že je to tak těžký pochopíš."

Chlap: "Ale mě se líbíš..."

Ženská: "Víš co? Já už ani nic nechci. Nic mi k těm narozeninám nekupuj. Jen jsem si myslela, že jsou to moje ledviny a můj dárek!"

Chlap (v duchu): A ještě má nepromokavej povrch...


Nebo vy snad nakupujete dárky za mírumilovnějších podmínek?
Luc.

1. listopadu 2014

Když diagnóza "ženská" nestačí



O našich jedině v dobrém, znáte mě.
Ale víte, naše mamka je fakt případ.

Léta shání kabátek. Zřejmě podzimní, i když bůh ví, je to konec konců ženská.
Její slova známe nazpaměť: Obyčejný, vypasovaný, hladký.
Není týden, kdy by nějaký nový nepřitáhla domů.

Začíná to pořád stejně: "Koupila jsem si kabátek, je výbornej, přesně ten, co léta sháním. Hele," a nakrucuje se v tom v chodbě před zrcadlem. Končí to taky pořád stejně: "To není ten, co jsem potřebovala. Tak jsem si koupila novej. Je výbornej, přesně ten, co léta sháním. Hele," a zase těch pár otoček před zrcadlem.

Domů tahá vlastně úplně všechno, co i z dálky může připomínat kabátek. A i když jsou její kritéria pořád stejná, občas už přinesla i něco s volánama, nevypasovaného, krátkého, divného.


Už jsme byli svědky i toho, kdy mamce ve skříni přistály dva tři kousky úplně stejné.
"Sakra, já už ho mám? Ale tenhle je přeci ten, co léta sháním a tenhle, co jsem koupila minule, je moc krátkej!"

Sestra, pes, taťka i děda s babičkou jsou mi svědkem, že nekecám.
A že se divíte, že naši ještě nezkrachovali? To já se upřímně divím taky.
Ale bude to tím, že vypomáhají i sousedé a veškeré příbuzenstvo. Všichni nosí mamce kabátky, tedy i ty, které vyřadili už v 90. letech, jelikož i na devadesátky to bylo módní peklo.


Po pěti letech shánění kabátku:

  • Máme prošoupaný lino u zrcadla
  • U slova kabátek se celé naší famílii vypíná schopnost se koncentrovat, vnímat a slyšet
  • U slova kabátek se celé naší famílii zapíná schopnost neřešit, nekomentovat, nehádat se
  • Už jí zná kažká prodavačka oblečení ve Strakonicích. Každá už jí prodávala a následně vracela minimálně tucet kabátků
  • Veškeré reklamy na internetu odkazují jen na "moderní kabátky", "sezónní výprodeje kabátků" nebo "kabátky a kabáty pro každého"
  • Abych mamce neupírala vkus: Žádný jejím vysokým nárokům nevyhovoval. Rozdali jsme tak kabátků na charitu nebo mezi známé víc, než kterákoli jiná rodina na této straně polokoule
  • I taťka začal rozlišovat rozdíl mezi bundou a kabátkem


Já vím, o našich jedině v dobrém.
Ale na naší mamku ani diagnóza "ženská" prostě nestačí.
Tímto bych tedy zakončila éru Sexu ve městě. Nedostatkovým zbožím není krásnej svobodnej chlap, nýbrž jakýkoli chlap, který by dokázal mít pochopení i pro podobné případy. A že jich mezi námi je...

Jinak je mamka úžasná. Nechce někdo kabátek?
Luc.

29. října 2014

Noc před svatbou strávená na kolejích



Tehdy jsem byla ještě mladá, blbá a naivní.
Chci říct. Co jsem asi mohla čekat od Holanďana, že.
Chtěla jsem poznat víc z jeho minulosti. Abych ho jako dokázala plně pochopit.

Vždyť říkám, že jsem byla ještě mladá, blbá a naivní.
Dneska už se například nesnažím pochopit nic. Ono je to tak lepší. Řeknete si prostě, že ten druhej se tak narodil, holt za to nemůže, to se stává, teď už ho to neodnaučím a máte klida.

Velká část jeho minulosti se odehrávala na "vyhlášených" studentských kolejích v Praze. Schválně nebudu psát kde, abych nebyla obviněna, že dělám reklamu. 
Vzal mě tam - sadisticky - noc před svatbou. Takový pokoj na kolejích se dá totiž pronajmout i jako hotel.

Něco ve stylu: 


  • Kdybych někdy nechal prkýnko nahoře, věř, že můžeš být vůbec ráda, že to prkýnko není urvaný.
  • Kdybych někdy převrhnul hrnek s mlíkem do postele, vzpomeň si, že postele taky můžou být propálený.
  • Pakliže bych někdy v koupelně našlapal, nic to není proti tomu, že celá koupelna taky může od základů plesnivět.
  • I kdybychom byli tak chudí, že budeme mít sotva na garsonku, věř, že dokud záchodovou mísu při zvracení nesdílíš s další desítkou ženských, máme se ještě dobře.
  • Kdybych někdy udělat naprosto nepatřičný bordel, víš, kde jsem se to naučil.
  • A vůbec, radši si mě zítra ani neber.


Samotný pokoj nebyl zase až tak špatný. Až na propálené matrace a stoly a neustále se valící cigarový kouř bůhví odkud. Koupelny už byly horší. Chci říct. Né, že bych čekala, že se záchody budou moc zamykat nebo že tam bude toaletní papír. Ale na sprchy ucpané cizíma chlupama už jsem koukala dost nevrle.

Dlouho jsem nemohla usnout.
To je prý u nevěst normální, to ta nervozita.
Prdlajs nervozita.
To ty holky (kluci?) nahoře, kterým zřejmě patřila síť konec_bobrum, pořádaly mejdan.
V noci pršelo a pro netěsnící okno mi nateklo do postele.

Ráno jsem se probudila celá promrzlá, s kruhama pod očima a vlasama páchnoucíma kouřem.
Ale za tu noc jsem pochopila většinu Holanďana.
A došlo mi, že ta kolej měla být varování.


A tak jsem si ho vzala.
Upřímně? Víme, že já potřebuju chlapa, který je připraven na to nejhorší. Jedině tak může zvládat život s někým, jako jsem já. Ale to jsem mu řekla pro jistotu až po svatbě.

Jaká byla "milá" partnerská překvapení u vás?
Luc.

PS: Ok, tak jméno kolejí neuvádím proto, aby mě nikdo nemohl zažalovat.