Život podle Lucie

29. ledna 2015

Recenze: Body Book od Cameron Diaz


Mít tělo jako Cameron Diaz? Ano, prosím.
Návodem má být knížka Body Book, tedy průvodce, který mapuje veškerou životosprávu Cameron Diaz a jejího božského těla. A i když víc než hubnutí mě zajímá spíše to, jak se psaní Cameron zhostila, pár kazů na životosprávě, se kterými by mi knížka mohla pomoct, mám.

  • Večeřím po půlnoci, těsně před tím, než jdu spát. Jinak neusnu. 
  • Hltám.
  • Jím hodně zdravých věcí. Ale taky jím po restauracích.
  • Všude chodím pěšky, ale jinak nesportuju.
  • Jím velké porce, třikrát denně. Na svačiny nehraju.
  • Občas se odvalím z all-you-can-eat.
  • Nejím smažené, ale kompenzuju to sladkým.

Tak, milá Cameron, pojď mě přesvědčit, abych to nedělala.  

O čem je Body Book?


Body Book je vlastně klasická knížka o zdravém životním stylu napsaná pro ty, co chtějí zhubnout nebo žít o kapku zdravěji. Kdo se o věci spojené s výživou zabývá, už hodně informací ví. Knížka Body Book má ale velkou výhodu - je psána způsobem, jakoby Cameron seděla hned naproti mně a se svojí vyřídilkou mi říkala něco o tom, jak si jídlem taky můžu zhuntovat tělo.



Docela na to slyším. Cameron zná člověk jako vášnivou surfařku, ale taky jako holku milující fastfood. Jenže málokdo už ví, kolik toho za posledních pár let změnila. Je mi příjemný ten tón, se kterým na mě mluví, a tak knížku - krom kapitoly plné anatomie - dočítám do posledního písmene. Má přitom tři části: Výživa, Fitness a Mysl.

Nějaké zajímavosti?




Změním díky Body Booku své zlozvyky?


To jsem zase neřekla! Ale ta knížka mi zůstala v hlavě. Našla jsem tam pár hodně dobrých bodů. A argumentů. Leží mi to v hlavě. Třeba taková kapitola o sportu vám taky beztak nedá, abyste nešli něco dělat.

Ale to se dalo čekat. Cameron je hérečka. Herci jsou od toho, aby nám cpali emoce. A to tahle holka umí moc dobře. Celý životní styl totiž popisuje přímo na svém šíleném pracovním tempu v Hollywoodu. Takže mi vlastně vzala vítr z plachet, když jsem chtěla říct, že na pravidelný cvičení prostě nemám čas...

Snad už tedy jen dodat, že Body Book od Cameron Diaz (se Sandrou Bark) seženete jako e-knihu na Palmknihách.

A když už je řeč o jídle - jak jste přežili Vánoce?
Luc.

26. ledna 2015

Pouto mezi čtenářem a blogerem


Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled.
Na první pohled z někoho můžu padat do mdlob, to je pravda.
Ale láska je mnohem hlubšího ražení.
Na tu je potřeba trochu víc.

Zamilovat si nějakého blogera je přitom to samé. Má to i stejné fáze. A když to se mnou umí, má mě jako čtenáře jistýho.


1.) Náhody neexistují. A je jedno, jestli poznám nového týpka v místech, kde bych ho nečekala, nebo mě vyhledávače záhadně zavedou k dosud neobjevenému blogu. Kde jsou sympatie, tam zůstávám minimálně na obhlídku.



2.) Něčím mě zasáhne. Vlastně je mi jedno, jak je dotyčný týpek vystajlovaný nebo jak designově vyladěný je blog. Když bude jenom to a vnitřek nula, porozhlédnu se jinde. Ale pakliže mě bloger něčím zasáhne...nápadem, emocemi, přístupem k životu, stylem psaní nebo jen autentičností, začínám se zajímat dál.



3.) Proklepnu si ho. Hlavní bod v online světě. Ať už jde o chlapa či blogera. Zajímá mě, kdo je za tak dobrým blogem. Jak si žije, pro co žije, kde pracuje, jak se prezentuje a kde se v něm bere tolik odvahy/nadhledu/originality/drzosti/moudrosti. Chci vědět, co máme společného a čím mě obohatí.



4.) Sleduju ho na sociálních sítích. Tam se ostatně to, jaký je, pozná nejlépe. Chci vidět jeho každodenní život nebo aspoň to, co ho baví a co o sobě prozradí.



5.) Když už jsem lapena, projíždím historii blogu. Chci vidět ten vývoj. Anebo mě prostě zajímá víc a víc článků. Většinou pak přečtu celý blog za víkend. Je to ostatně jako číst knížku - žiju se svým online hrdinou, děsně mě to baví, ale nevím, jak to dopadne. Jen vím, že když ho budu sledovat nadále, že budu součástí jeho příběhu.



6.) Jsem v tom až po uši. Tedy v ideálním případě, samozřejmě. Tady je ten online svět o trochu jednodušší, jelikož nežádám opětovanou lásku. Vlastně nechci nic. Jen pokračovat.

Pakliže si ale někoho zamiluju, je to vždycky stejný proces.
A pak i věrnost ráda slíbím.


...a to je ve vztahu přesně ten moment, kdy sice čekám, že to řeknete na oplátku taky, ale nežádám to...

Jak se zamilováváte vy?
Luc.


22. ledna 2015

To chladné podnebí Itálie


Narodit se v Brazílii, to musí bejt peklo.
O Austrálii raději ani nemluvím.
Zato my v Česku máme docela v pohodu.
A Holanďani s Angličanama, ti si musej pískat.

Řeč je o počasí. A o stěhování národů.
My čtyři - já, Holanďan, kamarádka Australanka a kamarádka z Brazílie jsme přežívali v Itálii každý po svým.

Jaro, od března slunečno, 15°C


Brazilka: "Na to, že je jaro je dost ledovej vítr. Aspoň to sluníčko že svítí."
Australanka: "Tady je kosa jak u nás v zimě!"
Já: "Březen a ono už to hřeje? Krása!"
Holanďan: "Neprší!"


Léto, v srpnu denně 45°C


Brazilka: "Začíná se dělat hezky, musíme vyrazit k moři."
Australanka: "Ještě o pár stupňů víc a budu si muset pořídit opalovák."
Já: "Nikdy jsem netušila, že to řeknu, ale miluju klimatizaci."
Holanďan: "Nikdy jsem netušil, že to řeknu, ale mohlo by zapršet!"


Podzim, od října do ledna v kuse lije


Brazilka: "Depka. To nebude tropickej deštík."
Australanka: "Potřebuju slunce!"
Já: "Nemrzne! Krása!"
Holanďan: "Jako doma."


Zima, teploty na nule


Brazilka: Jelikož nehorázně mrzne, odjíždí do března k rodičům do Brazílie.
Australanka: "Nehorázně mrzne. Tohle až budu doma vyprávět, tak si budou myslet, že jsem žila na Sibiři."
Já: "Nemrzne, není ledovka, nesněží, nic rozblemcanýho. Krása!"
Holanďan: "Neprší!"


Obě národnosti mi navíc ukázaly, že v případě opravdu krutých mrazů, kdy teploměr ukazuje skoro až nulu, zvládají o počasí mluvit víc a hlasitěji, než kdejaký Angličan. 

Zatímco pro nás s Holanďanem sloužilo italské počasí jako příliv endorfinů, těm dvěma zhýčkalkám endorfiny v Itálii nadobro odumřely. Australanka je tam dodnes, prý už si zvyká a pořídila si speciální termo bundu pro horolezce, Brazilka dneska žije v Holandsku. Předtím žila v Praze. Psala, že se její práh bolesti o hodně zvýšil...

Co vy a počasí v jiných koutech světa?
Luc.

19. ledna 2015

Tváří veganské kolekce triček


Být tváří módní značky, ambasadorkou smysluplného projektu a nafotit provokativní sexy kampaň, to byl vždycky můj sen. Viděla jsem to naprosto jasně - všehlasný módní dům, projekt za statisíce, dokonale vyphotoshopované polonahé fotky a jistý dobročinný záměr, který těm sexuchtivým fotkám dodá trochu na puncu serióznosti.

Předpokládala jsem, že se mi sen splní mezi 18 a 20 lety, tedy v době nejnižší váhy a nejnižší pravděpodobnosti prvních očních vrásek a působení gravitace.

A nebylo tenkrát nic. Ale já věděla, že to jednou přijde. Chtělo to jen čas.
A ten přišel nyní. Já to dokázala. Za pompézních ovací jsem si stoupla před objektiv Máji, která tvoří značku Magifešn a jejíž fashion kousky, které bodují na módním poli Fleru, mají nejen provokativní, ale hlavně smysluplný podtex.

Veganská kolekce tak spojuje celou komunitu veganů a další milovníky zvířat.
Tričko Vegan, protože mám ráda ptáky je tou první vlaštovkou z celé kolekce.
Těšte se na tu druhou.

Všechno jsem to tak splnila do posledního bodu.
Proto raději ani nebudu říkat, za kolik (statisíc) jsme tyhle fotky nafotily.
Které fashion kampaně poslední dobou oslovily vás?
Luc.




15. ledna 2015

Odposlouchávadlo v baráku? To mi ještě chybělo!


Na svou obranu říkám, že šlo o dost stresující den.
A už jen to, že máte chlapa na hadičkách je taky dost stresující.
Doktoři potřebovali Holanďanovi na 24hodin monitorovat srdce. Nasadili na něj dráty, hadičky a kabely a poslali jej domů.

Celý hrudník posetý diody, to byl smutný pohled. "To bude dobrý," chlácholil mě Holanďan. "A představ si, tohle je i mini recorder, co zvukově nahrává všechno, co se děje, aby případně doktoři věděli, na co srdce reaguje."


  • Recorder? To jako zvuková kamera? 
  • To jako bude slyšet úplně všechno?
  • Jako úplně všechno?
  • No to mi ještě chybělo!


Podívejte. Nejsem naivní. Já vím, že doktoři nemaj celej den na to jenom si pouštět záznamy jednoho pacienta. A už vůbec je nezajímá, co si povídá s manželkou. Ale zase...Holanďan je tu celý den sám a odpočívá. Teď mu přijdu já, takže je jasný, že mu to srdce začne bít rychlejc, že jo.


To se stává, když se dva maj rádi.
Jako nechci bejt naivní, ale Holanďan mě furt rád má, víte? 
Určitě mě i vroucně miluje, na tom se za těch sedm let určitě nic nezměnilo. To poznám.
Takže je logický, že mu najednou to srdce začne tepat rychlejc tou láskou.

A to už se doktoři podívaj, na co mu srdce reaguje, že jo.
Takže jsem radši celej večer zticha. Nechci, aby někdo náhodou zaslechl, o čem se doma bavíme.
O sexu ani nemluvě. Bože. Nic nebude.
Zvládám  tak jen základní fráze typu: "Nedáš si čaj?" "Nemáš ještě hlad?" "Vstáváš ráno brzo?"

"Honey, co ti je? Jseš dneska taková zamlklá," ptá se Holanďan.
OK. Trochu jsem zaražená, ale měl by bejt minimálně rád.
"Nestalo se ti něco? Nebo tě děsí ty dráty?"
"Ne, jsem v pohodě," říkám pološeptem. "Já jen," dodávám a ještě ztišuju hlas, "nechci, aby všichni případně věděli, co si tu povídáme. Já vím, že to kontrolovat takhle nebudou, ale je mi to nepříjemný, když máš na sobě tu kameru."


Ano, ano, přesně tak.
Holanďan se rozesměje na celé kolo: "Myslíš tohle? No jasně, to natáčí sice všechno, ale jenom tikot srdce, ne to, co si tady povídáme. Nebo sis to vážně myslela?"

Ehm. No. Jsem přetažená. A jak říkám - je to děsně stresující, když máte někoho po operaci srdce na hadičkách.
Za normálních okolností bych to prokoukla. Samozřejmě.
"Ale tak fajn," vychutnává si mě Holanďan. "Příště už vím, čím tě umlčet! To byl tak super klidnej večer, už jsem si dlouho tak neodpočinul."

Jak se projevuje stres u vás?
Luc.


12. ledna 2015

3 věci, které jsem jako malá fakt dokázala vymyslet


Nebyla jsem hloupý dítě.
Jen jsem v dětství zřejmě vynechala tu fázi "A proč?", a tak mi ve škole nezbývalo, než si vlastní teorie vytvářet. Což mi šlo báječně. Moje bujará fantazie tak byla důvodem, proč se na nejedné rodičovské schůzce mamka pořádně zapotila. Co jsem zvládla vymyslet?

  • Pták se čtyřma nohama


Byl to výkres. Měl to být špaček, nepovedlo se, protáhla jsem to na slepici. Slepice byla trochu objemnější, než jsem předpokládala a nožičky na špačka by jí tak neunesly. Přepadávala by, usoudila jsem, a slepici přikreslila další dvě nohy vepředu.

Byl to tenkrát skandál. Naši se to snažili ututlat: "Holka z vesnice a ona nakreslí ptáka se čtyřma nohama!" a na základce mi hrozilo, že mi ta kule z výtvarky ovlivní i známku z přírodovědy. Nikdy jsem ten povyk nechápala. Bylo přece logický, že pouze na dvou zadních stát nemohla.


  • Syknál


Slovo "signál" v diktátu? V tom bude nějakej háček. Kdyby to bylo tak jednoduchý a psalo se to tak, jak slyším, tak by to v diktátu určitě nebylo. Takže logicky to musí bejt nějaká výjimka. Chci říct. Celá čeština je jedna velká výjimka. A já jsem dost chytrá na to, abych to prokoukla. Takže místo signál jsem chytře napsala "syknál". Dvojtý zásah!

Za trest jsem slovo "signál" musela přepsat stokrát!

  • Kde se vyrábí mléko? V mlíkárně!


Radši nechtějte vědět, kolik mi bylo. Ale to byla špatně položená otázka. Kdyby se mě zeptali, ze kterého zvířete to mléko je, věděla bych. Ale jako dcera mlékařky jsem holt byla v těhlech věcech o krok napřed, takže ta ostuda po celé škole byla naprosto neadekvátní.


Mou rodinou, příbuzenstvem, vesnicí i základkou se šířila panika a hysterie. 
Nejen, že jsem vykazovala jistou ignoranci vůči svému dětství v JZD, ale dokonce jsem vykazovala znaky městské holky, což bylo na malé jihočeské vesnici dost na pováženou.

Jaká byla školní léta u vás?
Luc.

8. ledna 2015

Můj největší flirtovací omyl


On: 25 letý Vláďa, student posledního ročníku práv v Plzni. Krásnej už od pohledu, milej a galantní.
Já: 15 letá Lucie, studentka prvního ročníku na střední v Plzni. Buclatá, křiklavě oranžové vlasy s kroutící se ofinou, oranžovými rovnátky a křiklavě originální módou (jinými slovy se tomu taky říká puberta).

Seděli jsme naproti sobě cestou vlakem z Plzně.
Koukali jsme na sebe v odrazu okna, když si se mnou začal povídat.
Takovej hezkej a milej a hned podezřelej.


Chápejte, s mým tehdejším vzhledem jsem si nemohla říct: "Jde mu jenom o to jedno." Kéž by.

  •  S těma rovnátkama a ofinou jak po zásahu elektrickým proudem máte právě že úplně opačný problémy. 
  • Nikdo vás nechce ani na to jedno. 
  • Nebo možná - hlavně na to jedno vás nikdo nechce.
  • A to, co jsem zrovna měla na sobě, to taky neodpovídalo ničemu, s čím by mužská fantazie uměla pracovat, jestli mi rozumíte.

Byl tudíž podezřelej.
Což mi opravdu vůbec nevadilo. Lepší podezřelej a hezkej, než žádnej. To budou holky ve škole čumět. Chci říct. Hezkej brunet s propalujícíma očima. A právník.
Řekla jsem, že je podezřelej? Ale kdeže.
Jen prostě není tak vizuálně zaměřenej a vidí i mou všudypřítomnou vnitřní krásu, že jo.
Ne, nemá divnej vkus.
Jen prostě není povrchní a ženskou nesoudí podle vzhledu.
A ano, je to fakt chlap.


Koutkem oka jsem tak omrkla "Školu flirtu" v Bravíčku a při odchodu mu dala číslo.
Ozval se a pozval mě na kafe.
Kafe šlo dobře. Zvolila jsem méně křiklavých doplňků, sladila aspoň čepici s rukavicema a říkala si, že ta právničina musí bejt ve finále dost sexy.

A pak jsem udělala tu chybu. Na jeho SMSku o tom, že to bylo super a že by to moc rád zopakoval, jsem mu neodpověděla. Předpokládala jsem, že to bylo jasný, ježišmarjá, samozřejmě, že to bylo super, to bylo na mně přeci vidět, že jo, a nikdy mu už nenapsala. Čekala jsem na druhý rande, ne na to, jak to bylo super.


Podívejte. Bylo mi patnáct a nikdo se mnou do té doby neflirtoval.
A v tom blbým Bravíčku nepsali ani slovo o nějakým odepisováním.
Tak si dneska říkám, kde já dneska mohla bejt. Ale nebojte, pořád se učím...

Čím jste to zazdili vy?
Luc.


5. ledna 2015

8 důvodů, proč jsou pro cizince nejlepší Češky


Teoreticky. Já bejt chlap, třeba nějaký cizinec, tak jedu za ženskejma jedině do Česka. Ono to sice platí i o Slovenkách, ale nemůžu si kazit nadpis článku, že jo.
Jako chlap bych jednoduše nemohla jinak.

1.) Krásný ženský. Bez plastik.


Když budu Němec, Angličan nebo Amík, tak za francouzským ležérním stylem žen fakt nepojedu. Protože pak by se mi mohlo stát, že až z ní to super oblečení spadne, tak se radši otočím a uteču. U krásných Brazilek se zase budu bát, aby se jim nezdeformovala nějaká plastika, když na ni sáhnu.

Takže pojedu tam, kde možná ženský běžně neběhaj na podpatcích, ale kde jim to sluší i bez nich. Paříž to nebude. Pojedu do Prahy.


2.) Celkem rozumný národ


Taky bych mohl jet hodně na Východ, tam jsou taky pěkný kousky. Jenže se trochu bojím, že po někom, kdo je ze Států nebo třeba z EU poletí takovým způsobem, že budu mít za a) na svědomí nechtěné otěhotnění, za b) ultimátum svatby, za c) hrozbu, že bych tam taky mohl zůstat.

Proto nebudu vědomě opouštět zónu Evropské unie. Takže mi zase zbývá Praha.

3.) Žádná arogance


Důležitý je taky nejet do země, kde jsou lidi arogantní, nepříjemní a kde mají pocit, že oni jsou středobod světa. Potřebuju ženskou, která si mě bude považovat a pochopí, že se její jazyk učit nebudu, protože je příliš šílený na pochopení.

Takže buď Česko nebo Maďarsko. Maďarština zní hůř, takže Česko.


4.) Ani chladná, ani uřvaná


Jsem jenom chlap, některých věcí se bojím. U každý ženský počítám s občasným křikem nebo tichou domácností. Je to holt taková rasa, ony za to nemůžou. Ale jen občasně! Nezvládám však neustálou hysterii a divoký temperament, stejně jako mě děsí chlad a odtažitost.

Takže zaparkuju někde uprostřed - třeba v srdci Evropy. Aha, to je zase Praha.

5.) Zvyklá pracovat


Kdybych se, chraň bůh, někdy na svých cestách zamiloval a chtěl se, nedej bože, dobrovolně oženit, usídlit a uhnízdit, tak půjdu spíš tam, kde budu vědět, že i pro ženskou je normální pracovat a že tudíž nebudu muset mít dvě práce, abych uživil celou famílii.

Tudíž přeskočím hodně zemí jižní Evropy. A zase zbejvá Praha!


6.) Emancipovaná


Když už k podobnému scénáři dojde, uvítám, když nebudu mít ženskou neustále na telefonu, aby mi oznámila, že zrovna nastoupila do autobusu, zrovna vystoupila, zrovna nakupuje, zrovna jde z práce, zrovna minula pekařství, zrovna jí to ujelo před nosem a zrovna odemyká dveře bytu, takže "pusinko, už tě vidím, tak končím."

Zase Praha. Ach jo.

7.) Nepřeemancipovaná


Na druhou stranu, ani s tím severem mi to zřejmě nevyjde. Opravdu chci mít tak emancipovanou domácnost, že se budu bát doma zeptat o jídlo a kde nechám ženskou platit i za přibití blbýho hřebíku?

Asi ne. V Praze bude dobře.


8.) Potencionální děti? Nerozmazlený!


OK, tak když už dojde na nejhorší, budu rád, když si nebudu muset kvůli dětem kupovat červený auto jenom proto, že má oblíbená bílá se jim nelíbí a že by bílou nepřenesly přes srdce. Nebo že za pohlavek budu odsouzen nejen dalšími rodiči, ale především svou vlastní ženou, tchýní a mezinárodním soudem.

S mejma genama to budou super děti všude. Ale z tý druhý strany bych bral jedině Češku.



Ze mě by byl dobrej diplomat.
Poštvala bych proti sobě půlku Evropy.
Ale víte jak - já jsem ráda Češka. A cizinci nás milují. A to i přes to, že vlastně nemáme styl. Mně je těch Francouzek tak líto teď.
Co se na Češkách líbí vám?
Luc.

2. ledna 2015

4 věci, které musím v roce 2015 dokázat



Mám jen 4 věci, které se musím naučit tento rok.
Loni jsem v nich totiž těžce selhávala.

1.) Nenechat se nasrat 


Poslední dobou mám "štěstí" na záškodníky. Lidi, co vstávají každý den jenom proto, aby ve jménu svého dobrého jména mohli šířit nasírací náladu, která jim zajistí dostatek nasraných lidí rovněž vyhledávajících konflikt, u něhož si oni (prvopočáteční záškodníci) přijdou na své a konečně si budou moc ulevit od svého nasrání z plna hrdla.

Jak toho docílit: Posilovat imunitní systém vůči viru nasrání. Záškodníkům nepodávat ruce, zamezit psychickému kontaminování, usmívat se, v těžkých případech se obrnit nulovou mimikou.


2.) Být odvážná


S pětadvacítkou mi došlo, že už nejsem tak mladá, abych pořád na něco čekala. Čekala na to, až mě lidi sami osloví a něco mi nabídnou. Oni lidi nestojí v řadě a netouží po tom mě získat. Vlastně o mne třeba ani neví. To jenom já si myslím, že se nedám přehlédnout. (Ne, ego rozmělňovat nebudu, dejte pokoj!)

Jak toho docílit: Nečekat, představit se a nebejt furt nudně zařezaná a zticha.


3.) Nedávat si zbytečná předsevzetí


  • Naučit se novej jazyk
  • Zhubnout
  • Nemlsat
  • Pravidelně uklízet
  • Nehrbit se
  • Mít víc času sama na sebe
  • Chodit dřív spát, dřív vstávat

Například. Ono to šlechetné je, ale v tomhle případě mi nepomůže ani svěcená voda. Bylo by proti mýmu naturelu uklízet pravidelně co přijdu z práce, vypravovat se včas a chodit spát se slepicema. Takže abych ze sebe neměla depky, radši si tahle předsevzetí odpustím.

Jak toho docílit: Jo, tohle mi půjde. S tím nebudou problémy.

Backstage fotky od Magifešn

4.) Přestat se stydět


Ukazovat zadek na Facebooku nebo vykládat tady třeba to, jak jsme v Rusku zničili půlku postele, to se nepočítá. It is sooo 2014. Musím se přestat stydět za to, jakou jsem se narodila. Teď nechci říct, že se přestanu malovat nebo nosit podprsenku, zas tak divoký to bejt nemusí. Ale chci se přestat stydět za to, že jsem v srdci hippísačka, která netouží po závazcích na celý život a nevěří ani na pohádky, ani na tradice.

Jak toho docílit: Dát zpátečku všem chytrolínům s receptem na správný život. A klidně natáčet vlogy!


Kdo ví, jakej to bude rok.
Ale dokud zůstanu v klidu, bude to dobrý.
Jaký věci letos musíte dokázat vy?
Luc.

Se mnou na fotkách vidíte krásnou Sáru, jejíž číslo a veškeré kontaktní informace poskytuju pouze pod příslibem tučné odměny, backstage fotky jsou pak od Máji, která tvoří pod značkou Magifešn, kde fotí, tvoří a maluje :-)

29. prosince 2014

Nejlepší přírodní a BIO kosmetika roku 2014


Tenhle rok byl na výjimečnou kosmetiku opravdu bohatý.
Těchto pár kousků ale prostě nemá v mé koupelně konkurenci.
A jsou samozřejmě buď přírodní, nebo minimálně BIO.

Nejlepší deodorant: Cattier


Voní lehce po pačuli (ale nebojte, nic těžkého), prodává se v praktickém balení s pumpičkou a i přesto, že jde o deodorant bez solí hliníku, drží si pověst jednoho z nejlepších deodorantů na trhu s BIO kosmetikou. Vydrží bez problémů celý pracovní den, zvládá slusně i přetopené místnosti nebo několik svetrů. Tenhle rok to nejlepší, co jsem zkusila.

Nejlepší zubní pasty: Himalaya



Zubní pasty Himalaya nabízí fajn přírodní alternativu pro ty, co chtějí krásně vypucované zoubky, dobrou chuť a pěnu. Nejsou extra pálivé, ale nemusíte se bát ani výrazné pachuti bylinek či eukalyptu. Ideální pro ty, kterým vadí divoce chemické složení klasických past a zároveň nechtějí nic alternativního jako zubní oleje, nepěnivé pasty na bázi křídy, soli či minerálů.

Nejlepší oční krém: Shea Carre N



Pro ocenění nejlepšího krému na oční okolí si přijde Shea Carre N z dílny Karla Hadka. Lecitinové krémy jsou jeho specialitou a v době různých hydratačních (čti vodových) krémů vás tahle věc naprosto ohromí. Není vodová. Není však ani mastná. Výborně se vstřebává. Emulze voda v oleji, na který je tento krém postaven, drží tenkou kůži očního okolí vláčnou po celý den. A vyhlazuje drobné vrásky.

Nejlepší noční krém: Balzám Inlight



Bezkonkurečně je nejlepší noční krém ten od Inlight. Od BIO značky, která tenhle rok vtrhla na český trh a nad kterou vzdychá snad každá ženská, která měla možnost si vyzkoušet aspoň vzorek. Inlight je kosmetika bezvodá, která má všechny ingredience striktně v BIO kvalitě. V tomto případě jde o olejový balzám, jenž se nanáší na vlhkou pleť a postará se tak o pleť jak z alabastru - hojí pupínky, suchá místa, zmizíkuje kruhy pod očima či drobné jizvičky.

Nejlepší make-up: Zuii 



S nočním balzámem od Inlight už make-up vlastně ani není potřeba, ale kdybyste jen přeci potřebovali něco echt, mrkněte po australské květinové BIO kosmetice Zuii. Jejich make-upy jsou světlé, středně kryjí a jsou prakticky na pleti neznatelné. Stejně jako jejich pudry. Make-up se výborně nanáší a nemusíte se ani bát, že by pleti neprospíval. Je nadupaný tím nejlepším, co si jen ksichtík může přát.

Nejlepší šampon: Faran

 
 

Nejlepší šampon roku 2014 u mě vyhrává Faran. Místo vody čistá aloe vera šťáva, která hojí možné problémy vlasové pokožky, třeba lupy nebo neustále svědění. Je bez sulfátů a v nabídce s levandulí, rozmarýnem či jojobou. Rozmarýn se asi nejvíce hodí na mastné vlasy, já jej používám hlavně na prokrvení cibulek vlasu.

Nejlepší set stínů na obočí: Duo na obočí Lily Lolo



Najít dobrý set stínů na obočí a ještě v BIO kvalitě je docela fuška. Lily Lolo však přišlo s verzemi Light, Medium (na fotce) a Dark a to rovnou s fixátorem obočí a mini zrcátkem. Pigmentace výborná, fixátor ještě lepší.

Nejlepší vlasová péče: Vlasové mléko růže John Masters Organics



K vlasovému gelu jsem letos dokoupila i růžové vlasové mléko. To je pomůcka v boji s přesušováním a lámáním vlasu s růžovým olejem. Sama bych to spíše nazvala lehkým krémem, kterým se "zavlaží" vlas po celé délce. Ideální před použitím fénu či kulmy. A funguje moc hezky. Vlasy neplihnou, vypadají zdravě, vitálně a přestávají se lámat. I když JMO nemá BIO certifikáty, jde o přírodní a kvalitní alternativu krémů se silikony.

Moje favority znáte. Na co letos nedáte dopustit vy?
Luc.