Život podle Lucie

23. dubna 2015

Výchovná lekce našeho taťky II.


Můj taťka měl vlastní výchovné lekce.
Aby ze mě vychoval pořádnou ženskou, která nebude fňukat nad každým bebí a která si nenechá utéct chlapa jen kvůli své hysterii, nabídl se sám, že mě ze školky bude vyzvedávat na kole.

Ono totiž taková cesta ze školky domů totiž pokaždé představovala plno nástrah.
Mou nebojácnost hodlal testovat především v lese, přes který vedla cesta domů. Les byl pravidelně plnej vlků, co nás honili a příkrých srázů, co představovaly smrtelné nebezpečí.

Dodneška se divím, že jsme to každej den přežili. Občas to bylo fakt o fous.
Další zkouška, kterou se náš taťka jal testovat jak mojí odolnost, tak hlavně mou férovost, byla hospoda.

Nabízel růžovou limonádu, když ho odsud nebudu tahat.
Mamka mi zase říkala, že taťku do hospody vůbec nemám pouštět.
Nabízela jahodový kefír, když ho odsud tahat budu.


Taťka nabízel růžovou limonádu, když ho z hospody tahat nebudu, mamka zase jahodový kefír, když ho odtamtud tahat budu.


Jelikož kefír byl víc, usoudila jsem ve své malé hlavičce, tak bude lepší sáhnout po nabídce naší mamky.
Jakmile taťka parkoval kolo "Na Růžku", začala jsem řvát.
Měla jsem to už hezky naučený.
Řvala jsem jak tur. Nešetřila jsem ani hlasivky, ani kolemjdoucí, ani lidi žijící na dané ulici.
Kefír byl kefír. Mamka byla mamka. Já si navíc přišla dost důležitě a hlavně - pomáhala jsem dobré věci. Takhle jsem například odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná.

Takhle jsem odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná. Taková malá a už zachraňuje životy.


Taťku můj ryk otrávil ale jenom na pár dní.
Nakonec, když jsem odmítala jít s ním a dát si limonádu, přivázal kolo k okapu hospody a nechal mě tam sedět. Můj řev mu přitom sloužil jako indikátor toho, zda tam dítě ještě bylo, ještě žilo, ještě se neunavilo či už vysílením usnulo.

Řev sloužil taťkovi jako indikátor toho, zda tam ještě dítě bylo, zda ještě žilo, ještě se neunavilo či zda vysílením neusnulo.


Takové ponížení už ovšem štvalo i mě a žádala jsem tak minimálně nanuk na cestu.
Nabízela jsem za to mlčení před mamkou - buď dostanu nanuk a nepovím nic, nebo nanuk nedostanu a řeknu nejen to, že na pivu byl, ale i to, jak mě s kolem přivázal k okapu.


Ha! A to by mamka těžko rozdejchávala. Resp. taťka by to následně těžko rozdejchával.

Vždycky jsem nanuk dostala.
Ale doma byl i jahodovej kefír. Pochopitelně. Víc než smysl pro férovost jsem měla smysl pro obchod a mamce to tak vykecala. Jak mi ale říkala (abych neměla špatné svědomí, které jsem však stejně nikdy neměla), dělala jsem to pro dobrou věc. A pro zdraví taťky. 

Jen ze mě rostla tak trochu kulička...
Jaké výchovné metody se nechytly u vás?
Luc.

 

21. dubna 2015

Měsíc bez cukru. Dá se to vůbec vydržet?


Cukr je droga, četla jsem.
Droga, která má ničivé účinky na naše zdraví, a přesto si jí většina s klidem omluví. Ale je to droga. Zkuste jí vypustit a uvidíte ten absťák, říkal hrozivě článek.

Mé zdravímilovné srdce tak vyhlásilo válku cukru a já si řekla, že měsíc se nedotknu ničeho, co by jenom prošlo kolem téhle bílé ničivé drogy. Denně jsem totiž dokázala spořádat na půl čokolády. S hořkým čajem ideální start dne. Ale budu silná a absťák zvládnu. Ríkala jsem si, když jsem dojídla poslední zbytky Milky...

1. týden


Jak by to mělo vypadat:
→Krize začne v ten moment, kdy jste zvyklí se naprat něčím sladkým. Je to zásadní týden, kdy nesmíte polevit.

Realita:
→První týden byl fakt zásadní. Běžně vstanete, hodíte do sebe snídani a než abyste nasraní chodili do práce, tak si dáte pár kostiček čokolády a hořkej čaj. Jakmile se nervy po těžké vstávací krizi vyklidnily, zvládáte i pohled na mizernej šatník s úsměvem.

Jenže teď mám po čokoládě. Ale jelikož jsem na svoje předsevzetí hrdá, jsem ještě plná elánu, šatník sice neberu s úsměvem, zase jsem při smyslech, ale zvládám to i bez breku.


2. týden


Jak to má vypadat:
→Neodolatelná touha sežrat všechno sladké, těžké absťáky, u všech jedinců se nedoporučují dělat zásadní rozhodnutí, slabší a citlivější a plačtivější povahy mohou působit labilně, zatím však není důvod udělat je nesvéprávnými.

Realita:
→Jelikož jsem citlivější jedinec (protože jinak si nedovedu zdůvodnit, proč bych tenhle blog, psycho-deník, psala skoro už 5 let), dostávám ráno a večer takovou nouzi na něco sladkého, že po večerech sjíždím roztodivná videa. Videa pejsků a kočiček a morčátek a všeho chlupatýho, přítulnýho a hravýho, co je sladký aspoň z vidění. A kdo cukrový půst kdy držel, tak ví, že fakt nemluvím o pornografii.


3. týden


Jak by to mělo vypadat:
→Začínáte si osvojovat návyk již ten 21. den. To je všechno nové. Pakliže jste dojeli až sem, máte to nejhorší za sebou a nebude potřeba již žádné psychologické pomoci. Může vás sice bolet hlava (čistíte se), může se vám pojebat pleť (čistíte se), ale ta touha udělat místo banky cukrárnu, ta bude slábnout...

Realita:
→Jedu k našim na víkend. Kromě šuplete narvanýho oplatkama a čokoládou ségra taky zlomyslně peče dort a buchtu. Abych to zvládla i bez svěrací kazajky, kupuju si stévii ve formě cukru krystal. Stévií přeslazuju meltu, čaj, lačně si vařím kilo pudinku se stejným množstvím stévie jen pro sebe. S nikým se nehodlám dělit, oni mají čokoládu a buchtu. A vůbec, nemluvte na mě, čistí se mi tělo.


4. týden


Jak to má vypadat:
→Jste za vodou. Zřejmě jste se naučili nesladit a objevili celou řadu nových chutí. Když jdete kolem cukrárny, na dorty se ani nepodíváte, příčí se vám už jen ta představa. Přijde vám to příliš sladký, vystačíte si s ovocem. Jste navíc úplně nový člověk, máte nové návyky, čisté tělo, čistou mysl a vznášíte se radostí centimetr nad zemí.

Realita:
→Poslední den si vyrábím tabulku, kde v první části odškrtávám, kolikrát se ještě vyspím, než se budu moct jít přežrat do cukrárny a ve druhé části odškrtávám hodiny, kolik jich zbývá, než rozcupuju první obal.

Že to u mě nebudou nějak extra výsledky mi došlo až 4. týden, kdy jsem jela nakupovat čokolády na ten 31. den, abych oslavila to, že jsem půst vydržela a to prosím pěkně bez asistence záchranářů.


Výsledek:

Nervy v prdeli a ani jedno pitomý kilo dole. Ne, že bych nějak chtěla nebo potřebovala hubnout. Ale sakra. To mi chtěj jako říct, že ta půl tabulka čokolády denně po celý měsíc není vůbec poznat? To jsem tu čokoládu nejedla celý měsíc úplně zbytečně?

Ale jednu věc si jen přeci odnáším a to mě velice těší. Domů už nebudu kupovat čokoládu žádnou. Žádnou. Žádnou. Možná se něčím naperu u babičky a u našich, ale doma si vystačím se stévií. Zachutnala mi. Společně si přesladíme cokoli jen budeme chtít - pudink, meltu, bílý jogurt a klidně i bramborovou kaši.

Takže ano. Cukr je droga. Absták je silnej. Měsíc to byl krutej a nedej bůh, abych to někdy chtěla opakovat. Ale závislosti na denní porci čokolády jsem se zbavila. A z toho jsem v ráži.

At žije stévie!
Ceho jste se horko těžko zbavovali vy?
Luc.

16. dubna 2015

Třídní sraz po 10 letech: Na co se ptát

A přihlásí se ten, kdo už byl u moře.

Na třídním srazu po 10-ti letech chce člověk zapůsobit.
Musí udělat dojem.
Zvlášť před lidma ze základky, se kterými se loučil v době, kdy mu začaly všude rašit chlupy, roupy a puberta. Člověk musí ukázat, že to všechno je již minulost.

Což jsem hodlala předvést už ve svém manuálu třídního srazu.
Takže se všichni postupně zvedneme a řekneme o sobě pár základních informací.
A ostatní jsou zticha!
Aby někdo neokecával a něco nezakecával, vypracovala jsem pár otázek.
Přidělený časový limit pro každého: minimum 5 minut, maximum 10.

Ano, pamatují si mě i jako Xenu s dřevěným nožem.

  • Jak se jmenuju - pro případ, že bychom to zapomněli nebo že bychom dotyčného pod tíhou 10 let nepoznali.

  • Jak se mám - otázka na zahřátí, ovšem zde se pozná, jak moc velký je dotyčný kreativec.

  • Co dělám - zaměstnavatel, pozice, náplň práce. Na sentimentality ohledně "splnil se mi sen", "jsem flexibilní a hodně cestuju", "na plat si nemůžu stěžovat" a "zde se můžu plně projevit" není nikdo zvědavý, pomlouvání šéfa však není nijak časově limitováno.

  • Co jsem vystudoval - titul. Potřebuju znát titul. Obor mě nezajímá, jako správnej Čech si potrpím jen a jen na tituly.

  • Kde žiju - název města stačí. To, že v rodinném domečku kousek za městem, to už je nepřípustné chlubení, které se nebude tolerovat.

  • Partnerský vztah - s kým, jak dlouho, jak moc. Jen slovíčko pro orientaci (a o orientaci).

  • Můj největší dosavadní úspěch - cokoli, co dotyčný považuje za směrodatné. Ale pozor, tohle je chyták jako ve škole! Na tomhle bodě se teprve pozná skutečná inteligence a někdo si na něm možná vyláme zuby.

  • Kolik mám dětí - případně opět s kým, jak starý, pohlaví a jméno. Radši to vypisuju, aby nedošlo k nesrovnalostem a děti se nám nepomíchaly. 

  • Jsem šťastnej? - jedna filozofická otázka nakonec, abychom mohli uronit slzu a dodali si tak povzbuzení, naději, společnou lásku a pocit otevřenosti, upřímnosti a jednoty. 

Udělat dojem. To je to, o co tu kráčí.


Můj geniální manuál třídního srazu - k mému velkému překvapení - neprošel.
Koukám, že se nic nezměnilo.
V osmičce například, v době svého brutálního zápalu pro zdravou výživu, jsem prosazovala celozrnné knedlíky, hummus a naklíčenou pohanku do školních jídelen a taky to neprošlo.

Nikdy jsem holt nebyla třídní lídr. A doteď to nechápu.
Nějaké příhody z třídních srazů?
Luc.


PS: Mají se všichni dobře, jsou šťastní, úspěšní a dostudovaní. Zaplaťpánbu, že se na to nikdo neptal mě.

14. dubna 2015

Soutěž! BIO kosmetika Unique dle vlastního výběru



Dneska je přesně ten den, kdy je dobrý pokoušet štěstí.
Prostě to vím. Štěstí se totiž musí pokoušet každý den, i když né každý den se může zdát výhrou v loterii. Ale třeba právě dneska to vyjde.

Soutěžíme totiž o úplně novou dánskou BIO kosmetiku na českém trhu.
Zaměřuje se především na péči o vlasy, ale i tělo si přijde na své. A najdou se tu unikátní věci. Je to značka Unique.

Co Unique používá za ingredience?



Rostlinné emulgátory, certifikované rostlinné extrakty, certifikované organické rostlinné oleje, certifikované organické mléko, jemné konzervační látky, certifikované organické esenciální oleje, certifikované fair trade suroviny a lokální ingredience.


Co odmítá používat?



Parabeny, propylenglykol, PABA sluneční filtry, syntetická barviva, syntetické vůně, nanoingredience, geneticky modifikované suroviny, formaldehyd, deriváty formaldehydu, jedovaté chemikálie, lanolin, SLS/SLES, triethanolamin (TEA), EDTA, močovinu a testování na zvířatech.

A o co hrajeme? 



Zajímavá tělová péče? Zkuste třeba Chrpové mléko s aloe vera, mlékem a pampeliškou. Vlasový styling bez silikonů? Nejprve se dá použít sprej s mořskou solí na zpevnění vlasů, poté silný fixační sprej bez vůně. Jako rychlá vzpruha pro namáhané vlasy pak může být bezoplachový kondicionér ve spreji, který bojuje proti narušení vlasu vysokými teplotami.

To jenom na ukázku.
Pakliže vaše srdce, respektive tělo a vlasy prahnou po BIO výživě, můžete si zahrát o voucher v hodnotě 500 Kč na výrobky dle výběru. Poštovné je samozřejmě zdarma.



Podmínky?

 

1.) Napište mi do komentáře, co byste si od Unique v případě výhry vybrali (vybírat můžete na stránkách Bio-shopik)
2.) Budu potřebovat znát Váš email, kam Vám voucher zašlu :-)
3.) Žádná třetí podmínka není, ale můžete mi napsat cokoli dalšího. Budu ráda.

Soutěž probíhá od 14.4. - 21.4.2015 včetně a vyhlášená bude na mém Facebooku. Výherce vybere Random.org

Držím palce, 
Luc.


9. dubna 2015

Holandské domy: Tady končí veškeré soukromí

Takový ťuťuňuňu zahrádky. Ty krásně zastřižené pámelníky. Úžasně barevné záhony před barákem plné různobarevných kytiček, rostlinek, keříků. Nikde žádné skleníky s okurkama, nikde žádné prádlo sušící se na balkoně, nikde rozmlácené silnice...A domečky načančané a sladké jak z reklamy na zdravý cukr.


Jebat holandský domečky!
Jsou sice děsně pěkný, díky těm obrovským oknům super prosvětlený a možná i celkem chytře vyřešený, ale je to zlo. Pro mě minimálně. Diskriminuje to mojí domácí pohodu v mnoha ohledech.

1.) Velká okna jako výloha bytu


Holanďani jsou exhibicionisti. To je jasný už z těch obrovských oken, ze kterých člověk vidí přes celý obývák až do kuchyně. Plus si někdo dá tu práci a vystaví do oken pár veledůležitých starožitností, drahé kameny, zuby po babičce (či rovnou její fotku) anebo kočku.

Jako chodci, co prochází kolem, mi to nijak nevadí. Ba naopak. Mám plno inspirace co se týče zařízení domů, aniž bych musela do Ikey nebo listovat katalogy. Omrknu odstín skříní, barvu gauče, šlehnu okem po elektronice, mrknu, co dávaj v televizi a ještě stihnu kouknout na obrazy na stěně.

Ale žít tam, aby mi všichni koukali dovnitř? To jako že bych musela pořád uklízet? Furt mejt ta okna? Chlubit se tím, že máme nábytek každý pes jiná ves? Tomu mám říkat soukromí domova?


2.) Ideální po ránu


Další děsivá věc, hlavně pak po ránu, je moje tvář. Respektive vlasy. Respektive i to, v čem spím. A to prostě nechci sdílet se sousedama (i když jsou to moc milí, přátelští a vřelí lidé, kteří mi zamávají z každé místnosti, když se pohledem potkáme). Když se probudím v Holandsku, naproti obrovskému oknu do ulice, nemůžu jen se tak na postel posadit, zívnout si, protáhnout se a ve vší bolesti (jaké jen vstávání obnáší) se dobelhat z dohledu.

Naopak. Jakmile přijdu aspoň trochu k vědomí, musím zůstat ležet, překulit se na zem a po ní se rychle skrčená odplazit do koupelny, kde se dám do pucu ještě před tím, než usednu v kuchyni ke snídani, abych lidem mohla ukázat, jak moc mi přes noc vytrávilo.


3.) Koupelna. Další velký problém.


Jak už jistě tušíte, i koupelna je prosklená. U mé tchýně je to konkrétně ta strana naproti záchodu a vaně. Tam už je sice jakási záclonka, i tak mám z vany ale slušnej výhled na lidi v okolí. Nedávno jsem takhle viděla, že přijel kurýr se zásilkou ještě dřív, než stačil zazvonit. Křičela jsem na Holanďana, ať mu jde otevřít, kurýr to slyšel a děkovně na mě kývnul hlavou.

Měla jsem z toho radost. Zaprvé jsem neseděla na záchodě, což by byla ta méně sexy varianta a za druhé jsem pomohla dobré věci.

Zamávej sousedům, jde se spát!

Můj osud je tedy zpečetěn. Už navždycky zůstanu v bytovce. Nebo v paneláku. Ideálně v hodně vysokých patrech.
Co vy? Někdo dobrovolně v Holandsku?
Luc.

6. dubna 2015

Nejlepší vztah? Když ti dva nemluví stejnou řečí.

Je na čase naplánovat svatbu, miláčku.

Vztahy, kde ti dva nemluví stejným jazykem, můžou kupodivu přežít.
Vlastně právě proto.
Platí, že čím míň tomu druhému rozumím, tím větší mám šanci na úspěch.
Dokážu si omluvit všechno.
A začnu se chytat aspoň těch slovíček, která mu rozumím a zbytek už si holt domyslím.
V auře zamilovanosti to není nic těžkého. Jako například:

On: "I don´t love you."

Co rozumím já: "love you."


Nečekala jsem, že to řekne. Chci říct. Neřekla jsem mu to jen proto, aby mi to řekl taky. Stačí, že on to ví a že já to na něm poznám. To je víc než tisíc slov. Bude skvělý a milující otec. 

Já věděla, že mě taky miluje.

On: "I never want to get married."

Co rozumím já: "to get married."


Miluje mě a už je ready na ženění. Bože, jsem tak mladá. Nic jsem si ještě neužila. Neměla bych mu na to kývnout okamžitě. Nebo počkat potom se svatbou ještě třeba půl rok. Mezitím zjistím jeho příjmení a začnu nacvičovat podpis nového jména.

On: "I´m kinda scared of having children."

Co rozumím já: "having children."


Chce děti. Dokonce mluví v množném čísle. Doufám, že mě do nich nebude tlačit. Musím mu vysvětlit, že je ještě moc brzo. Musíme se ještě pořádně poznat. To není jen tak mít dítě. Je to zodpovědnost a muselo by se vyřešit, kde budeme bydlet a plno dalších věcí. Hlavně doufám, že jich nebude chtít mít nějak moc. Tak dvě tři děti maximálně, ale víc fakt ne.

Vidím to jasně - tři děti, barák u moře. Ale ještě se musíme poznat.
Dokud je vztah v této fázi, vše je sluníčkové a bez sebemenších pochyb.
Problém nastává ve chvíli, kdy se začnu učit angličtinu, abych mu porozuměla ještě víc.
Protože čím víc rozumím slovům, tím míň mám pochopení pro toho chlapa. Jasná přímá úměrnost.

Zodpověděla jsem tedy na vaši otázku o tom, jak jsme spolu mohli s Holanďanem vydržet, když jsem neuměla vůbec anglicky?
Luc.

2. dubna 2015

5 zlomů v životě blogera


U dětí jsou zásadní zlomy jednoduchý - první zoubek, první třída, první pětka, první sex, maturita, státnice, svatba... Ale svoje milníky mají i blogeři. Což je občas větší průser než celá trapná základka dohromady.

1.) Prvních 1000 zobrazení denně


Nebo jakékoli libovolné číslo, které si předtím bloger vymezil jako hlavní cíl. Jakmile je číslo pokořeno a na blogu to začíná žít, je potřeba si tu slavnostní chvíli užít. Vychutnat si jí. Užít si ten pocit, že jsem hvězda, že jsem tak slavná, že nemůžu vyjít z baráku bez make-upu, aby mě náhodou v moment, kdy vynáším odpadky, nenačapali paparazzi. A víme všichni dobře, že ti číhaj všude!

2.) První hater


První hater je jako první menstruace. Všichni víme, že je jen otázka času, kdy to přijde. Víme, že jsme s tím museli počítat. Je to sice lehce nepříjemné, možná až bolavé, ale víme, že je to známka toho, že všechno funguje tak, jak má a že něco děláme dobře.


3.) Babička s dědou si založí Facebook


Člověk miluje babičku s dědou, stejně tak jako svojí máti (možná o trochu víc, jelikož v dětství byli vždycky na jeho straně proti mamce. A to se hodně počítá).

A právě proto se je snaží uchránit před svým blogem. A Facebookem. Zcela logicky. Zatímco na sociálních sítích ze sebe můžu dělat borce svými kontroverzními, sexuchtivými či provokativními texty, před babičkou a dědou jsem ale ta malá holčička, kterou pomáhali přebalovat!


4.) Objeví vás váš nadřízený


Blogování už nikdy nebude stejný poté, co vám šéf s ďábelským úsměvem řekne, že objevil váš blog.
A zatímco babička s dědou se nakonec ukáží jako největší fanoušci všeho, co napíšete, u šéfa už člověk neví. Za každým jeho slovem slyšíte narážku na svůj předchozí článek a zároveň se bojíte, že se pozná ve všech těch idiotech, o nichž píšete. Přitom o něm nepadne - tedy do té doby, než vás vyhodí na hodinu - ani slovo.


5.) Čte vás váš ex


Tohle už je dost těžký kalibr. Jakmile vám váš ex napíše kromě narozeninového přání i to, že se dobře baví u vašeho blogu, doporučuji to nebrat jako výhružku. Ovšem může to být fatální pro celý blog. Zvlášť pokud máte na svého ex pár šťavnatých vzpomínek, které si doslova žádají, aby byly sepsány na blog.


Já říkala, že milníky v životě blogera nejsou žádnej med.
Svatej první sex!
Co bylo hlavním milníkem na sociálních sítích u vás?
Luc.


PS: Zdravím babičku s dědou.
PS1: Svou nadřízenou mám upřímně ráda. Ani křivý slovo o ní!
PS2: Ano, drahý bývalý. Hodlám napsat přesně tamten příběh.

30. března 2015

Na den fashion blogerkou: Outfit z Dyzajn marketu


V domnění, že si celý život vystačím s lifestyle blogem a s příběhy ze života (tedy aspoň do té doby, než se se mnou Holanďan rozvede, protože pak už nikoho zajímat nebudu) jsem si najednou mohla vyzkoušet ten pocit být na den fashion blogerkou.

Ale abych tu neohrožovala morální vývoj mládeže svým vkusem, držela jsem se hesla: Když nemáš styl, svěř se do rukou těm, co jej mají, a tak jsem skončila v péči holek z Love Fashion, které mi z celého Dyzajn marketu sestavily rovnou 3 outfity.

Prošla jsem komplet proměnou. Skoro až proměnou pohlaví.
Vypulíroval se make-up, ulízly vlasy, nasadily brejle a kšiltovka a já si dala svou premiéru s image kluka.

Foto: EveNue
Foto: EveNue
Foto: EveNue
Foto: EveNue
Foto: Jitka Grundová

Upřímně? Holky to vzaly pěkně z gruntu a postaraly se o to, abych byla pořádně k nepoznání. Minimálně u druhého outfitu, jenž najdete na jejich blogu. Zbořily všechno, co jsem si dosud o módě myslela a co jsem kdy nosila a kombinovala. Na kluka a v kšiltovce mě ve městě nepotkáte. Ale o to víc jsem si to s novou identitou užila.

Vybraným návrhářům tak děkuji za půjčení oblečení, Dyzajn marketu za to, že jsem si tu fashion blogerku mohla na den vyzkoušet.

Kalhoty Atomrat
Tričko PourPour
Kšiltovka Youngprimitive
Brýle Plazmalab
Naušnice Lubor Baum
Náramek Tamarchi
Žlutý kabát Jane Bond

Prošli jste někdy nějakou proměnou?
Luc.

26. března 2015

Jarní nálož přírodní a BIO kosmetiky



Nechala jsem se ostříhat.
Ale to, jak jsem se nedobrovolně stala krátkovláskou, vám budu vyprávět někdy příště.
S novými vlasy je tak potřeba nových produktů.
A i když u mě hraje prim především jídelníček, mám tu pár kousků kosmetiky a věcí, které potěší nejen vlasy, ale i celé tělo.

Indický Sesa olej na vlasy


Tohle je hodně zajímavý kousek. Olej na masáž vlasové pokožky a konečků vlasů je složen z 18 ayurvédských bylin, 5 rostlinných olejů a mléka. Obsahuje takové poklady jako je například nimba, henna, triphala, brahmi, ale i sezamový či kokosový olej.


Zatím jsem nenarazila na nic podobného. Většina olejů na vlasy je založena na rozmarýnu, lopuchovém oleji či kopřivě. Ale zrovna triphala, která vnitřně detoxikuje celé tělo, mi přišla dost zajímavá. Vlasové oleje mají jedno mínus - jejich účinky se dají měřit až po měsících intenzivního užívání. Ale ze Sesa oleje mám opravdu radost. Maličko ho uliju do misky a poctivě vmasírovávám do pokožky hlavy, poté po celé délce. Nechávám působit přes noc, ale poslouží i pár hodinek před mytím.

CRP test


V době, kdy se dneska na vše berou antibiotika, je CRP test jako dělaný. Do 5 minut totiž zjistí, zda je nemoc virového či bakteriálního původu a zda tedy antibiotika nebereme zbytečně. Pakliže se bakteriální infekce nepotvrdí, antibiotika jednoduše nepomohou.


Test vypadá trochu jako ten těhotenský, jen je potřeba kapička krve a 5 minut času, kdy se ukáží různé proužky, jenž už stanoví verdikt. Dost tomu fandím, i když sama jsem to ještě nezkoušela a - ťuk, ťuk, ťuk - snad ještě chvilku nebudu potřebovat. Běžně se dá koupit v lékárně.

Bambucké máslo s růží Urtekram


Znáte dánskou značku Urtekram? Tuhle značku mám dost ráda, i když ji paradoxně testuji až nyní. Urtekram má EcoCert i Vegan certifikáty a jejich složení jsou povětšinou čistá, jasná, jednoduchá. Teď přichází s novinkou - bambuckým máslem s růží.


Voní božsky. Roztírá se ještě lépe. Použít se klasicky dá na veškerá suchá místa, jako tělový balzám, jako balzám na kůžičky, na rty, ale taky jako noční maska či maska na vlasy. Oujééé.

BIO rtěnka Sheer Zuii


To, že Zuii uvedla na český trh novou řadu rtěnek, to už prolétlo online světem dávno. Ale zase je to něco, co prostě umějí udělat. Rtěnka je plná olejů (např. bambucké máslo, ricinový a jojobový olej, dále pak olej z muškátových květů, pelargónie, slupek pomeranče červeného a růže damašské...), takže hydratuje opravdu super slušně.


Já dostala k otestování odstín Ruby. Nevím, jak to v Biorganice dělají, ale vždycky se mi nějak záhadně trefí do vkusu. Podtón do oranžova s jemnými třpytkami mi sedne výborně. Nejčastěji rtěnku používám jen na zvýraznění přirozené barvy rtů. Dělá z nich něco neuvěřitelně šťavnatého. Když si vyhraju a nanesu ji víc, jde už o opravdu krásnou sytou barvu, která se dá použít i k večernímu líčení. A pár hodin vydrží i s pitím!

Zdravé vložky Gift


Hodně dobré přírodní alternativy se dočkaly i klasické vložky. Značka GIFT totiž vložky nebělí chlórem, jsou navíc bez dalších chemikálií, syntetiky a prachu. Voní po bylinkách a obsahují turmalín, který působí antibakteriálně, pomáhá předcházet podráždění a bojuje s vaginální infekcí. 


O tomhle se strašně málo mluví. Bohužel. Mě na běžné vločky a nedej bože tampony, které se dotýkají přímo děložního čípku, přešla chuť v momentě, kdy jsem zvětřila chlór. Od té doby jedu v BIO bavlně. A i když mám doslova hroší kůži, GIFT je fakt rozdíl...

Logona Fénové tužidlo Bambus


S krátkými vlasy přišla změna. Potřebovala jsem ukočírovat vlny a zároveň natužit to, co jsem kulmou vytvořila. Na fénové tužidlo od Logony jsem slyšela samé chvály - chrání totiž vlasy před ničením horkem, neslepuje a nezatěžuje vlasy. Což je pravda. Tužidlo je fajn věc na jemné neposlušné vlasy - lehce je zpevní a tvarovat vlny je pak jednodušší. Jen je pak ještě potřeba účes něčím zafixovat...


Diozon krém Diochi


Poslední dobou mám nějak moc divných příznaků. Ekzém pod nosem je jedním z nich. Držel se mě měsíc a nepomohla ani svěcená voda. Ložiska se navíc začala rozrůstat a míra zarudnutí byla na korektor krátká. Kolegyňka nadšeně doporučovala Diozon, že jí to pomáhá na všechno.


Na ten krém bych se nikdy předtím nepodívala. Obsahuje jen olivový olej a ozon. Je lepivý a nevoní hezky. Neměla jsem ale co ztratit, a tak jsem ho vzala s tím, že tedy jen lokálně na ekzém bude fajn. Teď, 5 dní poté, ho uctívám jako nic předtím. Rozhodně nemám vyhráno, protože stále neznám příčinu. Možná se ekzém ještě projeví. Ale Diozon mi pomohl jako nic předtím. Ekzém už jednoduše není, je jen málo znatelný, vše se zatáhlo. Doteď už budu spát jen s pořádnou vrstvou krému pod nosem. Nevoní to hezky, ale je to ten nejlepší "korektor", co jsem zatím poznala.

Olejový parfém Jana Eyrová


Jak vidno, chemie se dá v životě lehce nahradit. Ale zrovna u parfémů je tohle dost problém. Syntetika jen přeci vykouzlí lepší věci než příroda, jejíž vůně jsou jednoduché, přímé a pokaždé trochu jiné. Ale kdo umí, ten díky éteráčkům dokáže taky dělat divy!

A tím divem je olejový parfém Jana Eyrová, který obsahuje jen růži, bergamot a šalvěj luční. Jde o olejovou věc, která není ničím naředěná a o to je její vůně koncentrovanější. Olejové parfémy jsou těmi nejsilnějšími. Použít je můžete na zápěstí, na krk, na spánky, kamkoli.



A jako člověk, který moc nemusí vůni růže, jsem od toho moc nečekala. Ale tohle je tak výborná kompozice, že vás překvapí, jak může být růže a bergamot správná dvojka. Nakonec se rozvoní šalvěj, která tomu dodá říz. Díky tomu parfém nesklouzne k těžkým vůním. Chválím hodně. I za to balení.

Mezi další věci, které jsem v březnu objevila patří zázračná kurkuma, macca a olej z pšeničných klíčků. S tímhle arzenálem doufám, že do roka a do dne budou dlouhé vlasy zpátky. A v plné síle.
Do čeho jste se zamilovali vy?
Luc.

23. března 2015

6 věcí, podle kterých se pozná blogerka

Blogerky z Bloges Robes, Love Fashion a Život Podle Lucie

Tento článek je dnes určen především mužům.
V době, kdy se po ulicích prohání nejedna blogerka, je totiž zapotřebí o takovýchto věcech mluvit.
Na žádné seznamce nebo škole flirtování vás to nenaučí.
Ale nebojte. Já vás tím provedu krok za krokem.

Najít si blogerku je štěstí. Můžete se vsadit, že dotyčná bude minimálně kreativní. A to vás bude bavit.
Ale pozor - některé věci holt musíte dělat s blogerkou jinak.

1.) Nejdřív nafotit, potom sníst


Můžete mít hlad sebevětší, ale opovažte se to sežrat dřív, než to ona stačí nějak hezky nafotit. Hodnota jídla je vyvážena lajky na Facebooku a Instagramu. A tvořit neustále hezký a inspirující obsah na sociálních sítích je prostě alfa omega blogování.

Vyčkejte proto, až jídlo dofotí i za cenu, že to vystydne. Při nejhorším se to znovu přihřeje, což je furt menší utrpení než tichá domácnost. Anebo jí vemte na oběd do jídelny. Tam ta jídla vypadají tak odporně, že se radši nic fotit nebude.

Nafotit a přidat hashtag #sushi #foodporn a #byltodobrejden

2.) Žádná romantika v restauraci


Blogerka - stejně jako každá jiná žena - miluje, když jí pozvete na romantickou večeři. K narozeninám, k výročí, jen tak. Ale prosím vás, nejdříve ji nechte všechno vyřídit, pak se vám bude věnovat celý večer. Nejdřív však musí dát "check-in" minimálně na Foursquare, případně na FB. A pak ještě nafotit to jídlo.

Jakmile je mise splněna, můžete na ní klasicky mluvit.

"Klidně mluv, ale pak mi to budeš muset zopakovat."

3.) Žádnej sex po ránu


Ale jako jo. Ale na světě jsou i důležitější věci. Blogerka, která spala (= byla tak offline) 8 hodin musí nejdříve zkontrolovat veškeré notifikace na Facebooku, Instagramu, Twitteru, pročíst komentáře k nejnovějšímu postu na blogu a projet pár emailů od čtenářů (ano, pár. Ač se vám/sama sobě snaží namluvit, že jsou jich stovky).

Pakliže zkontroluje všechno a všechno je cajk, můžete na ní klidně skočit. To už jí je pak jedno.


4.) Všechno bude použito online


Vést blog je dřina. To chce furt nějaký nápad, furt něco originálního, furt něco, co bude bavit lidi číst. Proto se blogerka chytá všeho, co by mohla použít. Takže i vás. Takže i příběhy z vašeho života. Takže i příběhy z vašeho společného života. Dokonce i příběhy o vašich. A o vašich kamarádech.

Musíte si tedy být vědom, že vaše hlášky i omyly skončí u ní na blogu nebo u ní na Facebooku. Takže jí buď neříkejte nic, anebo zakažte sestře, mamince a babičce, aby blog vaší milované přítelkyně-blogerky četly. Pro klid v rodině. Věřte mi.

Samozřejmě. Jako hrob.


5.) Selfie jako měřítko úspěchu


Je to tak. Selfie z akce je občas důležitější než akce samotná. A to pozor nejen pro blogerky. S prvním dobrým selfíčkem však padá veškerý stres, společenská povinnost je splněna, a tak pokud je akce hrozná nuda, můžete jít zase domů.

Kontrola selfie nutná.

6.) Wifi místo vzduchu


Doteď samý srandičky, ale tenhle bod musíte mít na paměti - v rámci šťastné budoucnosti - pořád. Blogerka s vámi půjde kamkoli. Opakuji KAMKOLI. Ale musí tam být wifi. Když bude wifi na vrcholu Mt. Everestu, můžete si být jisti, že se tam doškrábe jako první.

Což je známka skromnosti. Nemusí mít tekoucí vodu nebo čtyřhvězdičkový hotel. Vystačí si s málem. Klidně jí na prázdniny můžete vzít na chatu na samotě u lesa. Klidně. Když si tam ale den předtím necháte zavést rychlý internet.



OK. Tenhle článek není úplně fér. Je psán stylem: "Podle sebe, soudím tebe."
Ale víte jak. Mám silné podezření, že z blogerek nejsem jediná.
A tedy - je štěstí najít si blogerku.
Luc.