6. prosince 2010

Tolik lásky v sobě máme?


Jedna vzpomínka na dívčinu, která umí zázraky...

Vlítla do pokoje jak velká voda - rozrazila zprudka dveře a pokoj oslnila obrovská vlna světla a záře. Snad se tomu říká aura, mě ale napadlo jiné slovo: ANDĚL.

Tento příchod ji zcela vystihuje - temperamentní, veselá, energická a kurdnatá.
"Hello, my name is Kelsea!" vypadlo z ní tak rychle, že jsem ani nezaregistrovala jméno. Tak tohle bude má nová spolubydlící z Ameriky, napadlo mě, to si ten pobyt užiju. Užila. A domů se vracela jako nový člověk. Znovuzrozený.

Naše první dny byly hlavně o míchání kultur amerického a českého života. Pocházela z amerického venkova - tak trošku z westernového městečka - koně, stáje, cowboyové, divoký Západ, divoká příroda.

Postupem času jsem si ale začala zvykat na to, že po sprše rozhodí všechnu kosmetiku po pokoji a následně ji šťastně překračuje, rovněž jsem si zvykla na ten zdravý, posilující spánek, který si vždy po vydatném obědě dopřávala nehledě na okolní svět.
Zvykla jsem si na její neustálé prozpěvování a pohupování v bocích při chůzi i na ty zářící oči přeplněné elánem.

Nejen, že jsem si začala zvykat, já to začala milovat a obdivovat. Milovala jsem tento zrychlený vítr, kterému nikdy nedocházel dech, síla, naděje a který tak miloval život.


Poslední večer našeho společného bydlení, zrovna v době, kdy si tento "instantní energizer" vychutnával ovocný čaj, jsem se jednoduše musela zeptat na zdroj jejího optimismu.
"Hey, Lucy, " začala a přisedla si. "Každé ráno, co otevřu oči, si uvědomuji ten dar žít. Děkuji za to, že mám plno lidí, které miluji, že mám co jíst, pít, kde spát a že mám možnost lidem zlepšovat náladu," věcně se usmála.
"Tak třeba tenhle čaj, " pozvedla skleničku, "víš kolik lidí pracovalo na tom, abych ho mohla pít? Ti, co plody sbírali, co je opracovali, zabalili, vyvezli a prodali. A co lidí pracovalo na tom hrnku?"
Seděla jsem vedle ní jak opařená, ona ale ještě neskončila. "A večer, krátce před usnutím, posílám svou lásku do celého světa, víš? Posílám ji všem lidem a hlavně těm, co nejvíce trpí - třeba dětem v Africe. Poor children! Mám té lásky v srdci tolik..."




To je její recept na šťastný život - vděk. Docela prostý, že? Pravděpodobně už ji nikdy neuvidím, dělí nás tisíce kilometrů. Přesto ani ty nám nezabrání, abychom si i přes oceán neposílaly vzájemně lásku, které máme v srdci tolik...

Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím na FB či Twitteru. Děkuji:-)

Žádné komentáře:

Okomentovat