30. října 2010

Jak jsem šla hubnout a potkala anorexii!


Jak už jsem kdysi psala, začala jsem hubnout v posilovně. Nebo alespoň vytvarovat tělo, jak chcete. Za dva týdny mám 2 kila dole a hned se cítím líp.

Ale víte co jsem ve fitku včera potkala? To nebyla slečna, to už byla jen lebka a kostra potaženou slabou vrstvou kůže...

Slečna už téměř neměla vlasy a pod pravým pažím měla nějaké velké zranění. Oblečena do širokých tepláků a krátkého topíčka s velkým výstřihem, ze kterého občas vyskočila bradavka. Nemůžu říct prso, to s prsem nemělo kromě bradavky nic společného.

Kostra s bílou kůží tam běhala na stroji vedle mě - já vydržela půl hodinky v rychlém tempu, ona hodinu ve zběsilém tempu. Pak skončila, sestoupila ze stroje a...nemohla se nadechnout, hýbat, musela si okamžitě sednout. Jak nabrala sil, šla cvičit znovu a ještě divočeji...
Měla na hlavě obr sluchátka a tak malé tričko, že ji byly vidět až orgány! Podívala jsem se na svůj zadek. Paráda, kosti z něho nekoukají, ale aspoň mám na čem sedět.

Ale co majitelé posilovny? Proč ji tam pouštěli? Riskovali byste, že vám tam tahle slečna zkolabuje a budete muset nést následky? Jsou to Italové, nic neřeší. Až slečna umře, vrátí zbytek peněz za permanentku rodičům....

Krásný víkend a dobře jezte,
Luc.

28. října 2010

Představte si…máte přebytek času


Představte si, ač je to v této zrychlené době téměř nemožné, že máte nikoliv dostatek, ale přímo přebytek času. Jak s ním naložíte a co uděláte sami pro sebe nebo pro ostatní?

K tomuhle článku mě inspirovala příhoda minulý týden. V maskérně mě nádherně nalíčili a já s tím krásným pozlátkem měla během minutky jít na plac. Jenže, z minutky byla hodina, z hodiny skoro půlden. Čekala jsem v té malé místnůstce až do pozdních hodin. Sama…

Jsem na podobné situace připravená – všude si s sebou beru angličtinu a poctivě bifluju anglická slovíčka. Jenže najednou slovíčka naučená i pozpátku a přede mnou stále hodně času...

Pozorovala jsem, jak začínám být netrpělivá a nesoustředěná. Chtěla jsem se zklidnit, mohla jsem si pustit muziku a relaxovat. Vlastně, i zdřímnout bych si mohla…

Najednou bylo tolik času, který jsem měla jen sama pro sebe. Tolikrát předtím jsem si přála mít aspoň chviličku klidu, nyní se mi dostávalo hojně a já najednou nevěděla, co si počít…

Znáte ten pocit? Já osobně mám plno činností, které odkládám až budu mít čas. Stejně tak, jako si šetříme plno věcí, které jsou „sváteční“, tedy pro lepší příležitost. Všechno si odkládáme na lepší časy v budoucnu, které ale vůbec nemusejí přijít. A pokud přijdou, tak v jiné podobě, než jsme očekávali a opět šanci nevyužijeme.

Chvíli jsem tak koumala nad touhle komickou situací, plně jsem se do sebe ponořila a musela se začít smát. A řekla bych, že nakonec jsem tu dobu nesnesitelně dlouhého a nepohodlného čekání využila na maximum. Uvědomila jsem si, jak jsem roztěkaná, netrpělivá a v těchto situacích i nesoustředěná….To znamená úplně jiná než v běžným životě.

Takže, až budu mít čas příště, podívám se na to, jak na těchto vlastnostech zapracovat. Ale myslím, že se prozatím budu snažit se čekání vyhnout, jak jen to půjde…

27. října 2010

Jak zničit převodovku, motor, brzdy...


Chystám pro Vás novinku, přátelé. Už brzo si zde budete moc stáhnout příběhy Dopisy z hladu. Půjde o historky vtipné, smutné, přemýšlívé a doufám, že vám vždy něco malého osobního dají...třeba jen úsměv, radu a pocit, že v tom nejste sami. Tady je první příběh (zkrácená podoba) na ukázku. Opravdu se mi stalo. Opravdu jsem zničila převodovku. URVALA JSEM JI! Zničila jsem převodovku. Zadřela motor. Odrovnala brzdové destičky. Urvala zrcátko. A udělala řidičský průkaz na počtvrté. A jak jsem to dokázala?

(...) Startovala jsem tak, že jsem ten motor zadřela nebo pro změnu tak, že mi to chcíplo dřív, než jsme stačili zaregistrovat jakýkoliv zvuk. To byla ta druhá jízda, když jsem se učila jak na spojku, plyn a brzdu. Tohle umění jsem ovšem nezvládla ani při další jízdě – to jsme se řítili akorát z Jezárek, takové klidné čtvrti, kde se nikomu nemůže nic stát! Jenže mně jo, mně se stalo.

Dávala jsem akorát přednost autům zprava jedoucím a pak se chtěla opět rozjet. Zapomněla bych dodat, že se na tomhle autě strašně špatně zmačkávala spojka. A tak se stalo, byl to zrovna horký letní den, že jsem tu spojku nejen pořádně nedošlápla a tudíž přeřadit bylo nemožné, že jsem zazmatkovala a vší silou a přiznám se, že v tom zoufalství i oběma rukama, vzala tu nešťastnou řadící páku a prudce jí trhla směrem k jedničce.
Zdevastovala jsem synchrony, smrdělo to jako blázen a škoda přes sto tisíc.

Dobře, tak to byla ta třetí jízda. Čtvrtá, pátá (mezitím v jiném autě) nebyla nijak zvláště výrazná, obešla se jen se zadřenými brzdovými destičkami na straně instruktora. To prý proto, vysvětloval, že tak divoce musel brzdit, když jsem to tak divoce rvala do pangejtu!

Druhý pokus o řidičák už nebyl tak tragický, pokud pominu to parkování. Jde Vám parkovat dozadu? Myslím tím, zadkem auta tak, abyste se přesně trefila mezi auto vlevo, vpravo, abyste dostatečně zajela, věděla, kdy zrovna stočit volant na kterou stranu a ještě k tomu nenabourat nebo neurvat zrcátka autu vlevo? Já teda ne! Sejmula jsem pár zrcátek a "trochu" odřela lak... (...)

25. října 2010

Případ Aničky Janatkové


Zdravím vás!

Ač se na tomhle blogu nevěnuji ničemu negativnímu, neboť tím náš živí noviny, internet a zprávy, pak dnes musím udělat výjimku.

Jde o případ Aničky Janatkové - holčičky, která se jaksi "ztratila" předminulou středu a od té doby je policie zcela zoufalá. Všichni doufáme (ale už jen málokdo z nás věří), že se podaří malou holčičku najít a v pořádku předat rodičům.

Moc bych si to přála. Ten strach, že se ten druhý už nevrátí domů jsem zažila poměrně nedávno a myslela jsem, že zešílím. Neumím si představit, že bych byla maminka a moje Anička by se jednoho dne nevrátila a nestačila se ani rozloučit!

Bohužel už nevěřím na pohádku v dobrý konec. Na druhou stranu my Češi nejsme sadisti, abychom unášeli děti a drželi ve sklepení. Přála bych si konec, ale něco mi říká, že případ bude už brzo ukončet BEZ VÝSLEDKŮ.

Policie dělá co může, to ji neberme, nezaslouží si naši kritiku. Chci tímto článkem říct, že se tohle může stát každému z nás. A kdo z nás se s těmi druhými loučí tak hezky, jako by ho viděl naposledy? Kdy říkáme při odchodu jak se máme rádi? A kdy těm druhým za vše poděkujeme?

Čekám na další zprávu o té malé a věřím, že se to vše brzo vyřeší a že viník bude pěkně pekelně po zásluze potrestán!
A co Vy...věříte, doufáte, tušíte, víte nebo máte nějaký názor?

Nezapomínejme, jak je důležité se loučit...
Mám vás všechny moc ráda!
Luc.

PS: Zde je video o Aničce s prosbou o pomoc. Rozesílejme ho dál, nikdy nevíme, kdy to sami budeme potřebovat...

http://email.seznam.cz/redir?hashId=1798446626&to=http%3a%2f%2fwww%2eyoutube%2ecom%2fwatch%3fv%3dV2gObHWrHgA

23. října 2010

Podzimní večer a pár vzpomínek...


Abych pravdu řekla, dnes se necítím zrovna nejlíp. Vydali jsme se na obří nákupy a jsem z toho zničená ještě teď! To je asi divné na ženskou...ne?

Ležím v posteli s vyhřívací dekou a celý den si tak nějak vzpomínám na ty podzimní večery jako malá u našich. Taková ta atmosféra, že už jsem všechny úkoly do školy udělala a teď mám čas.

Většinou jsem si dala horký kakao (kdy jsem ho vlastně měla naposledy?), na nohy hodně teplé ponožky pletené od babičky, dala nohy na topení a koukala se na nějakou echt českou komedii z 80.let. To mě hodně bavilo!

Dodnes cítím tu vůni nicnedělání, pohody, tichého štěstí a teplo domova. Doma jsem i tady ve Florencii, ale místo podzimních dní je tu tak trochu babí léto, zatímco byt je studenej. Nemám tu kakao, pouze italskou MTV a rozhodně to není nicnedělání - dopsat tohle, tady uzávěrka, najít témata na příští týden, dopsat poslední deal a aspoň otevřít učebnici angličtiny.
Ale mám tu svého prince a tohle je má nová rodina. Kdybych měla ještě víc, už by to byl vážně bonus:-)

Mějte krásnou sobotu i neděli, užívejte si klidu, rodinky a vědomí, že o víkendu nic nemusíte. Dejte si něco dobrýho a zalezte také do peřin!

Děkuji a krásný večer,
Luc.

22. října 2010

Děkuju, že hlasujete:-)


Děkuju moc všem, kteří hlasují v anketě o Mažoretku roku 2010 pro mou sestřičku. Jste vážně skvělí, hodně ji to pomáhá a já věřím, že si nakonec odnese aspoň šerpu s růžičkou:-)

Díky a když budete potřebovat klikat Vy, dejte vědět...:-)

Dobrodružný život Joy Adamsonové


Ahoj! Abych jen pořád nepsala jen o sobě, protože to už musí být vážně nuda, mám tady jeden krásný životní příběh:

Češka, která prožila dětství jako příslušnice německé komunity v Sudetech a která téměř půl století žila v chýši v divočině, aby zanechala světu zprávu o dávných kmenech a zákonech přírody...

Joy Adamsonová, pravým jménem Frederika Viktorie Gessnerová, se narodila roku 1910 v Opavě, kde i vyrůstala. Víc než šest let Joy strávila v různých koutech Keni mezi domorodými kmeny. Ač byla velice svobodomyslná, celý život hledala vlastní identitu. Učila se od náčelníků o tradičních obřadech, mravech a životě například čarodějů, vojáků, věštců.

Po dobu jejího pobytu s nimi se jí deník začal plnit obdivuhodnými až téměř neuvěřitelnými poznámkami. Zde naplno rozvinula další svou vášeň - vyobrazování portrétů, totemů, ornamentů.
Touto dobou se již považovala za Rakušanku, ve svých pracích se však nechávala ovlivnit především dětstvím na Moravě a Sudetech. Možná proto měla obrovský dar zachytit věci do nejmenších a nejjemnějších detailů.


Nic ji ale nevystihuje tak, jako láska k divokým zvířatům. Naučila se žít s šelmami, lvi byli její nejlepší kamarádi a Joy neustále hlásala jejich věrné přátelství. Se svým - již třetím - manželem, Georgem Adamsonem, inspektorem pro ochranu zvířat, pomáhala zřizovat národní parky a rezervace. O tom všem vznikla nejedna kniha, Narozena na svobodě (Born in free) byla dokonce zfilmována. Na dokumentu se čilá autorka podílela i v pokročilejším věku.

3.1.1980 byla Joy zabita místním lupičem. Svůj popel nechala rozsypat nad národní park a navrátila se tak opět své milované zemi. Ať už byla Joyina smrt jakkoliv brutální, ona svůj čas rozhodně nepromarnila. Tam, v chudé zemi, v chýši, nalezla smysl svého bytí, splynula s čistou přírodou, jako první Češka vystoupila na Kilimandžáro a zanechala po sobě odkaz duše zvířat a života dávných kmenů. A my se od ní učíme dodnes...

20. října 2010

Jdu likvidovat tuky a pneumatiku kolem zadku...


Ahoj, všechny vás moc zdravím!

Dnes jsem se rozhodla na základě pohledu do zrcadla, který mě usvědčil, že to tělo už není co kdysi bejvávalo, pořádně cvičit.

Chápejte, když ještě na základce na tělocviku vybírali kapitáni své lidi do týmu (mužstva), nikdo mě nechtěl. Raději hráli v oslabení, než aby si vzali k sobě Kunešovou. Byla jsem tak nemožná, že se mnou každý zákonitě prohrál...

Od té doby jsem měla ze sportu mindráky a na střední už jsem na tělák nechodila. Až teď mi narostla taková menší větší pneumatika kolem dolní a zadní části těla, že jsem zainvestovala svá dosud našetřená eura a vyrazila do největší posilovny ve Florencii.

Obrovský palác s mnoha lekcemi jógy, kickboxu, pilates, aerobiku, zumby a bla bla bla a s tisíce běhacími stoji mě naprosto dostal.

Dostalo mě to natolik, že mě bolí paže když píšu, zadek když si sedám, břicho když jím. Přepískla jsem to zřejmě, ale ten pocit, že za pár měsíců budu mít tělo jako Karolína Kurková (až na ty dlouhý nohy) vážně stojí za to!

Sportujte, sportujte, sportujte. Ať jsou obézní jen Američani.
Luc.

19. října 2010

Angličtina po italsku. Nebo italština s nádechem angličtiny?


Když už jsem v Itálii, tak ať také studuju jazyky, řekla jsem si jednoho prima dne po probuzení a šla studovat ANGLIČTINU!
Zaplatila jsem si intenzivní přípravu na certifikát a šla poprvé na British Institute...

Učí nás Iro-Brit. Je právě po operaci zubů, takže jeho irská angličtina se mísila s přízvukem čerstvě vytržené stoličky:-)
Tatínka má Ira, maminku Britku a narodil se v jížní Africe. Pak odjel do Londýna a když ho britská metropole přestala bavit, ukázal prý náhodně prstem na mapu a kam prst padl, tam odjel - padl na Itálii, tak si už léta hřeje své postarší klouby zde!

Víte jak to vůbec mají Italové s angličtinou? Učí se jí jako latinu - biflují tisíce příruček jak použít předbudoucí čas, kdy použít třetí podmínku a takové ty kudrlinky okolo. V gramatice vynikají. A pak se jich zeptáte na jméno a odkud jsou a oni koktají, potí se, nerozumí a začnou na vás brebentit italsky...

Ale jsou zlatí. Moji spolužáci jsou tak 15letí kluci a holky, které dostali kurz od rodičů, aby se něco naučili. Skvělej dárek, že jo?
Já vím, jsem na ně už moc stará. Ale jsou milí a já je hodně zajímám, neboť jsem tam jediná neItalka s modrejma očima:-)

Vlastně Italy miluju!
Hezký večer, dobrou noc,

Luc.

17. října 2010

Tip na prima učení slovíček


Teď jsem na to kápla!

Každé to pitomé slovíčko, co se šíleně vyslovuje, má šílený spelling a ještě hůře se pamatuje si napíšu na kus papíru a jednoduše nalepím do míst, kde mě to vždycky bouchne do očí!

Je to dost malý tip na velké výsledky. Protože ať už jdete v bytě kamkoli - k počítači, do postele, na záchod nebo jen umýt nádobí, hned to slovíčko vidíte.

A stačí víkend a vaše hlavička už si začíná pamatovat...
Jen si říkám, jak dlouho ji potrvá, než to zase vypustí pryč...:-)

Krásnou neděli a prima start do nového dne,
Luc.

Novinky...


Zlatíčka,
prvně vám musím velice poděkovat za všechny zaslané hlasy do soutěže Mažoretka roku, kde hlasujete pro mou sestřičku Janičku. Jste moc hodní, ráda vám tu laskavost oplatím:-)
Dále se mě ptáte, jak se mám a co ve Florencii dělám...

Inu, mám se skvěle. Sedím v prosluněném obýváku, chytám poslední paprsky, mlsám jogurty a píšu. Pořád píšu. Jsem skoro už žurnalista na plný úvazek - tak 5 článků denně je můj průměr:-)

Většinou ještě stihnu zajít na procházku a zacvičit jógu. Taky jsem začala (pilně zatím ne) studovat angličtinu, takže musím dopsat ještě nějaké úkoly a nabiflovat slovíčka, znáte to!

Moc mě to baví. Navíc je vážně sranda žít s Holanďanem, neboť každý den je jiný, on zábavný a naše vaření je jako když vaří pejsek s kočičkou...

A pak pro vás mám zatím takovou tajnou novinku a překvapení, ale to třeba až příští víkend. Teď musím dát šanci své drahé sestřičce:-)
Mějte se krásně a děkuji za vše,

Luc.

16. října 2010

Malý tip na dnešní den: Získtejte sebevědomí!


Napadlo mě sem přidávat vždy alespoň malé tipy na daný den - aby byl veselejší, příjemnější nebo třeba jen barevnější.
Jsou to jen malé tipy, které můžete zkusit nebo se nad nimi zamyslet. I to občas pomůže!

Získejte sebevědomí!

Síla sebevědomí souvisí se 3.čakrou, tedy s našim bříškem (zvláště u žen) a žlutou barvou. Jakmile tedy bříško zpevníme nebo se mu budeme věnovat PRAVIDELNÝM cvičením, posílíme tak nejen břišní svalstvo, ale i trochu naše sebevědomí a dobrý pocit ze svého těla...
Bříško krásně vytvaruje Pilates či Jóga (zvláště pak ásána Loďka!)

A ta žlutá? Můžete si vzít žluté tričko, trochu sluníčka není nikdy na škodu, ne:-)?

11. října 2010

Doznání!


Život je krásný, přátelé. Zvláště, pokud máte tak milé kamarády jako my s přítelem a když vám sluníčko praží už od rána do oken.
Na pár dní jsme se nyní nakvartýrovali do domu našich německo-ruských přátel, páru, jenž je okouzlující, milující a velice harmonický. Žijou v krásné čtvrti a jejich byt je letní, prosluněné sídlo (to teda náš taky:-)!)

Hned mi došla jedna věc - ona je úžasná, žije zdravě, připravuje skvělé svačiny, nakupuje hodně BIO potravin a celý byteček připomíná nádherné království.
Vždycky jsem tak perfektně zorganizovaná toužila být. Místo toho však radši používám papírové nádobí, které se dá hned vyhodit, aniž by se muselo mýt. Většinu věcí nevidím a jak říká moje maminka, ani ten bordel nevidím.

Většinou jsem unešená tím, co právě vymýšlím nebo tím, co jím (to častěji). Když už musím uklidit, většinou jen nahážu věci z povrchu pryč. Prostě životní pohoda, ne?

NIKDY ale opravdu NIKDY k nám nechoďte na návštěvu BEZ OHLÁŠENÍ. Jinak by se mohlo stát, že byste ten příval "flegmatické domácnosti" nemuseli vydržet!

Moc bych si přála být stejně krásnou, dobrou a úžasnou hospodyňkou a ráda bych také jedla jako ptáček. Ale bohužel, jsem žrout a bordelář. A o to víc si cením, když k nám nějaká návštěva zavítá a VYDRŽÍ...:-)

Mějte se krásně a zůstaňte takoví, jací jste:-)
Luc.

8. října 2010

Novinkové fotky:-)




Zdravím vás,

už to konečně chtělo nějakou tu novou fotku...tedy novou, asi před měsícem v jednom prima studiu nafocenou. Teď už jsem na dietě a až se mi podaří dát tu pneumatiku, co mi "zkrášluje" prdelku dolů, snad mě zase někdo osloví na focení...

A když ne, tak zůstávám blogerkou:-)
Mějte se prima a hezký víkend,

Luc.

6. října 2010

Praktikujte laskavost a nesmyslně krásné činy!


Ahoj přátelé,
v první řadě se vám chci hodně omluvit za několika denní pauzičku, ale nějak moc nestíhám. Mám tady ale dnes takovou lahůdku, snad mi to za odpustíte:-)

Praktikujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy.. je věta, jenž se ve Spojených státech šíří rychlostí blesku. Všichni hrají tuhle hru s jednoduchými pravidly. A kdo je vítěz? Přece každý účastník, co udělá něco pro druhé!

Američané jsou známými pro svou vášeň k bláznivým hrám. Nadchnou se rádi pro něco, kde se mohou uplatnit a pobavit. Poslední léta však patří hře, respektive mottu, PRAKTIKUJTE NÁHODNOU LASKAVOST A NESMYSLNĚ KRÁSNÉ ČINY. Najít ho můžete napsané snad opravdu kdekoliv - na lavičce v parku, v novinách, na dveřích restaurace, na samolepkách na autech, mnozí ho připisují na každý dopis, někdo si tuhle větu nechává tisknout na vizitky.

Poselství toho je více než patrné. Celá hra ovšem spočívá ve skutku, v praxi. Vždy, když uvidíte, nebo si vzpomenete na tento nápis, uděláte opravdu něco nesmyslně krásného a laskavého pro druhé, nejlépe pro úplně cizího člověka. Může to být vážně cokoliv - darovat pár drobných, pomoci s nákupem, povzbudit slovem, dát přednost ve frontě v supermarketu nebo jen darovat pár úsměvů.

Cíl je, aby na vás dotyčná obdarovaná osoba jen tak nezapomněla a abyste ji nakazili svou laskavostí tak, že se i ona bude snažit něco malého udělat pro druhé. Až tento úkol splníte, máte právo napsat tohle motto kamkoliv se vám zlíbí. A nechat ho kolovat.

Je to sice maličkost, ale logicky - umíte si představit ten řetězec krásných činů, který tímto jediným skutkem a následným nápisem vyvoláte? Kolik lásky, obdivu i překvapení tím získáte a rozdáte zároveň? V amerických novinách se lze dočíst o reálných příbězích, co jsou toho důkazem. Však to známe všichni - co rozdáš, to se ti znásobené vrátí zpátky.

Dobrá. Tak tímto článkem vám tuto hru předávám a na vás je, jak na ni zareagujete. Pravidla hry znáte. Takže....?

1. října 2010

Každý hledá svůj pár



Až když umíráme si vybavíme celý svůj život. Uvědomíme si sílu života, vlastní příběh o kráse a netvorech, o kouzlech a pevnostech a o silách smrti. A když nás někdo zachrání, máme druhou šanci – smíme přejít most přes navždy!

Archa Noemova, v níž každý hledá svůj pár - toho druhého, jež by doplnil celek, životního druha, tu druhou energii. A ona Noemova archa opravdu existuje a každý tu svou polovinu má, jen ji najít. Nenacházíme totiž dokonalou ženu či dokonalého muže, to, co nacházíme je naše vlastní Já.

Převlečeno za jiné, v těle našich partnerů a nejbližších přátel se skrývá tvář naší vlastní lásky a ega. Nacházíme v nich vlastní strachy, blokády, pravidla i své omezené hranice. Nenaučíme-li se otevírat jednotlivé, dobře pod povrchem ukryté problémy, svého životního druha buď nenajdeme vůbec, nebo ho necháme odejít ze života. A pak jen ego a prázdno. Objevíme-li ho, musíme se ho naučit milovat.

Milovat a nespokojit se s rutinou, průměrností a vlažným vztahem. Neboť to, co je dnes vlažný, může hned zítra být studený! Tohle je případ reálných hrdinů - spisovatele a letce Richarda Bacha a holywoodské herečky Leslie Parrishové. Ti dva se pro sebe narodili, aby se společně naučili významu slova Láska a aby překonali most, jež nás všechny dělí od té nejvyšší duchovní roviny, most přes navždy. Ale oni se brání, jsou tak rozdílní, mají jiné plány do budoucna, zdá se, že vrávorají a most se zdá být příliš vratkým. Oni ho ale přejdou, se škrábanci, ale přejdou. A naučí se mnohem víc. Učí se astrálním výletům mimo fyzické tělo a díky přednáškám, pořádající na toto téma, tvoří celek a žijí pro to, k čemu byli stvořeni. Autobiografie o vílách a rytířích, o nástrahách, souznění duše a o lásce, která nás naučí létat.
O tomto krásném pravdivém příběhu vypráví kniha Richarda Bacha - Most přes navždy! :-)
Mějte nádherný víkend a nezapomeňte se mít moc rádi:-)
Luc.