29. března 2013

Rozbitý boiler a nedůstojné koupele


Bojler.
Zkurvenej borlej, tohle mi dělá naschvál.
Celej život jde a teď, když odjel Holanďan na 2 měsíce do Gruzie, tak se posere.
Neteče tudíž teplá voda. A nesvítí kontrolka.

Volám majiteli bytu, že bojler je rozbitej a on hlavně ať nevolám opraváře, že by to "mohlo být drahý." Že prý zítra přijde a opraví to.
Přišel až za 3 dny.

Tři dny o studené vodě, případně o převařené z varné konvice.
Nikdy nechtějte vědět, jak jsem se spršila.
Nikdy nechtějte vědět, jak jsem si myla hlavu.
Je to totiž za hranicí lidské důstojnosti.

Třetí den pan majitel přišel, podíval se na to a konstatoval, že "je to rozbitý." A kdyby prý věděl, že je to rozbitý, tak si vezme nějaký nářadí a spraví to. Ale nic si s sebou nevzal, jelikož jsem mu asi dost důrazně nevysvětlila že je to kurva rozbitý.


Ať se prý uklidním, že opravář to spraví. Bojler je v záruce, nemusí se platit nic, že.
Prej ať se uklidním. Se mu to řekne, když on si denně smáčí zadek v horké koupeli.
Volám opraváře a ten že přijde za týden.

Za týden. Týden nedůstojných "koupelí" a mytí nádobí ve studené vodě.
Povolávám na pomoc souseda pod náma. Je to architekt a moc šikovnej člověk.
To prý není bojler, říká soused.
To je eletřina.

"Máte hrozně starou elektřinu. Tohle zakázal už před 25 lety Gustav Husák!" povídá mi, jakoby se nechumelilo. Prý mi s tím nepomůže, že by musel tu elektřinu (kabely??) vysekat ze zdi a zjistit problém.

A to prý ještě můžeme být rádi, že nenastal nějakej zkrat a nezačali jsme hořet.
Hořet.
Zkrat.
Sekání zdí.
Nedůstojný koupele.
Studená voda.
Bože, proč zase já?
Štěstí, že mám celej život nízkej tlak. Jinak by mě dávno jeblo.


Jak vyšlo najevo později, pan majitel se velice angažoval v jedné nejmenované politické straně, což vysvětlovalo ten předražený byt, staré pojistky, neochotu nic zaplatit, nic spravit a vůbec se nestarat. A to, že byl hlavní boss v celém bytovém družstvu rovněž vysvětlovalo ty šílené příkazy na chodbách, které mu tam vylepovala ta stará panna odvedle. Patřila do stejné politické partičky a cítila, že je její povinností šmírovat dírkou od dveří a všechno hlásit.

Brzy na to jsme se odstěhovali a čekala nás Itálie.
Itálie.
Ano, já vím. Tragédem se člověk nestává. Tragédem se člověk rodí...

Majitelé bytu a vy? Nějaké milé zážitky:-)?
Luc.

27. března 2013

Giveaway: Fotoobraz od Piklio


Dneska si dáme další soutěž.
Tak trochu bleskovou, protože potrvá jen pár dnů.
Ale o to je lákavější.

Jde totiž o něco, co se dá věnovat jako dárek.
Nebo něco, díky čemu mít hezké vzpomínky pořád na očích.
Nebo jo, prostě si dát nějakého fešáka na zeď.

Výhrou je totiž obraz na plátno 40x30cm od Piklio.
Vy si vyberete fotku a dostanete krásný obraz. Jednoduché.
Nemusíte stahovat žádné programy, fotku jen vybere díky online prohlížeči z PC. 
Stačí jen vyhrát, nic jiného v tom není:-)



Jsou tu opět jen tři podmínky:
1.) Sledovat tento blog přes Google Friends Connection
2.) Sledovat Piklio na FB
3.) Napsat do komentáře svůj email, na který vám zašlu voucher:-)

Omrknout můžete samozřejmě postup a ukázky děl. Od Piklio ale můžete čekat jednoduchost a přehlednost, rychlost, prémiovou kvalitu obrazů a uložit si tam můžete i fotky pro případ, že byste je kdykoli chtěli vytisknout. V nabídce je totiž snad vše - od fotoknih, kalendářů, plakátů až po fotoobrazy, přání či bloky s vaší fotkou.


Voucher v hodnotě 699 Kč vyhraje jeden z vás, který se zapojí do soutěže do 31.3.2013.
Poštovné bohužel není v ceně, ale obraz si případně můžete vyzvednout na jakékoli pobočce Zásilkovna.cz či přímo v Pikliu v Praze.

Znáte Piklio? A prozradíte, jakou fotku si v případě výhry pověsíte na zeď?
Luc.


23. března 2013

Pinďa testuje Marley Box

Prej: Sedni si a usmívej se!

Autor článku: Pinďa
Předmět testování: Marley Box
Status: Necenzurováno

Ano, jsem to fakt já, Pinďa. Ten Pinďa, o kterém tu Lucka vždycky mluví jako by byl nějakej postrach celý vesnice nebo gauner. Nevěřte jí ani slovo. Vždycky z toho kvetu, co tu o sobě čtu. Ale aspoň mě našli tvůrci Marley Boxu - krabičky pro pejsky a poslali mi jeden kousek k testování.

Fakt jsem se na tu krabičku těšil. Žrááádlo přijde poštou! 
Bohužel krabička přišla ve chvíli, kdy mi všichni začali říkat "Tlusťoušku", jelikož pootevřenejma dveřma už neprojdu bez toho, aniž bych se nezadrhl o bříško. Takže bylo jasný, že mě do tý krabice nepustí, ale budu dostávat všechno to jídlo na příděl. 


No jo no. Život je pes.
Co jsem ale v Marley Boxu našel?

DENTAfun Veggies pamlsek pro zubní péči
Bavlněnou činku na kousání TRIXIE
Šampon a Konďák Ben-Fit
Superprémiové krmivo Hill´s
Platinum Natural granule
Dekorační mašlička
Jedna malá kost přímo od Marleyho
Časopis Psí kusy

Co nechci:

Nechci nic, co se nedá jíst. Takže šampon a konďák jsem dal Lucce, ta furt fňuká, jak má špatný vlasy.
Mašličku (dostal jsem růžovou!) jsem věnoval jednej fence kamarádce (fakt je to jenom kamarádka!)
Kousací činku schovávám pro Barta a Quentina (ne, fakt nejde o mimino Ornelly). Jsou to naši známí, už ani nevím, co je to za rasu, ale furt něco koušou.

Co chci:

Chci všechno, co se dá sníst. 
Docela mi chutnají i ty kosti na zubní péči. Jen se mi moc nelíbí, že se mě snaží obalamutit tím, že mi daj něco dobrýho a přitom se smějou pod vousy, že je to zdravý a ještě na zoubky. Ale hlad je hlad.

Krmivo Hill´s je taky super. Mini granulky vyluxuju hned. Ale dostávám je jen na příděl, jsem prej tlustej.


Platinum Natural granule - bingo! Tak to je hvězda celý krabičky. Tyhle granule mi chutnají tak, že se po nich můžu užrat. Jako jsou prej přírodní, 70% masa a jsou měkký, šťavnatý, voňavý. Pytlíček jsem snědl okamžitě a přestal jsem jíst cokoli jiného.
Nakonec jsem tedy vyžundal to, že mi na netu objednali 5kg těch granulí a mají přijít prý už v pondělí. Stačilo udělat psí oči a párkrát naprázdno polknout (jakože hlady...)

Já a Marley Box

Suma sumárum: Je to jako dost dobrý. Tohle bych mohl testovat každý měsíc, fakt. Všechny granule, co v boxu byly, jsou výborný. Ta psí kosmetika by tam vůbec bejt nemusela. Stejně koupání úplně nesnáším! Ale budiž. Některý feny si v tom možná libujou, že jo.


Marley Box stojí 249,-Kč, poštovné s dobírkou je 60,- Kč nebo je možný osobní odběr zdarma v Brně.
Takže se mějte a já se těším v pondělí na ty granule. A na další boxíky.
Pinďa xoxo


20. března 2013

Někdo samolepky na zeď, někdo Savo.


Když jsme se nastěhovali do nového bytu, měli jsme radost, jak hezký, prostorný a moderní byt jsme ukořistili. Zvláštní. Na hezké byty nemáme s Holanďanem štěstí. Celkově máme „štěstí“ na patálie všeho druhu, což nás rovněž naučilo jednu věc – dokud základy baráku stojí, pak nejde o nic.

Už nebudeme žít v díře, s divokejma sousedama, v krcálku bez topení a majitelem bytu nebude už žádný politik. Povíme si příště.
Teď už budeme žít na úrovni.
Opakuji – na úrovni.

Menší ALE se objevuje po prvních deštících – taková malá modroučká plísnička v rohu u balkonu. Trochu tam asi zatejká, říkám si. Kupuju Savo proti plísním a penicilín mizí.
No nic. To se stane.

Krátce na to odjíždím k našim.
Sestřička prý již nadobro opustila pubertu, a tak se rozhodla, že princeznovskému pokojíčku je konec. Teď chce něco dospělýho. A so-fis-ti-ko-va-ný-ho.



Chce samolepky na zeď.
Týdny všem posílala na email návrhy – různě barevné zdi, různé potisky, nálepky na zeď, samolepky, nápisy. Týdny mě nutila říct svůj názor.

Co já vím o nějakých dekoracích?
Dokud základy domu stojí, pak zůstávám v klidu.
To mi připomíná – ono zase lilo?

Plísnička se mezitím jaksi rozšířila. Od stropu po zem. Na tři ze čtyř stěn.
Tomu říkám samolepka na zdi – dokonce i s kožíškem.
Svině jedna vyplísněná!

V TV navíc běží ta blbá reklama na Savo o tom, jak je plíseň zdraví škodlivá. Nasazuju tedy rukavice. Roušku. Beru Savo. Jdu do akce. Stříkám.

Sestřička si maluje, vybírá samolepky a ornamenty na zeď, sestavuje si vlastní text, který si tam chce dát.
Ono si totiž můžete sami napsat text, co chcete na zdi mít.
Třeba – nezapomeň na klíče, troubo.
Nebo – tohle není bordel. To je umění.
Případně – You don´t have a bad hair day.


Sestřička si bílí a já stříkám.
Já věděla, že ten byt nebude jen tak. Preventivně beru i ostatní zdi, všechny rohy, preventivně i za postelí, v ložnici, v kuchyni a kdyby nebyly kachličky v koupelně, tak beru i ty.

Proč v tej reklamě na Savo neřekli nic o možném přiotrávení?
Trochu se mi podlamují kolena, nemůžu dýchat.
Sestřička má vybíleno, lepí si svoje KISS ME GOOD NIGHT (jak poetické) nad postel.
Já mám dostříkáno, odříkávám si ledatak Otče náš.

Holanďan se vrací z práce, otevírá okna, přenáší mé bezvládné tělo rovněž do postele.
Zjišťuje, zda dýchám.
Spíme celou noc s otevřeným balkonem a oknama dokořán.
Někde tam mezi spánkem, přiotrávením a přimrznutím se mi zdá o samolepkách a plísních.


Dokud ale základy domu stojí, zůstávám v klidu.
Ségra je z výsledku nadšená. Vypadá to tak so-fis-ti-ko-va-ně.
Já taky. Plíseň je v čudu. A zdi s ní.

No nic. Koupím si aspoň samolepky na notebook nebo na lednici, jestli vyrábějí (něco v tom smyslu: Dneska už by to stačilo...).

Sestřičky samolepka a Pinďova postel:-)

Pakliže si ale můžete dovolit dekorace na zdi, určitě se mrkněte na nabídku FUGU e-shopu. Nabízejí samolepky na zeď, na dveře, do koupelen, na notebooky.
Pakliže si si žádné samolepky dovolit (ze stejného důvodu jako já) nemůžete, mrkněte na stránky Sava. A dobře si pročtěte vedlejší účinky:-).
Luc.

12. března 2013

Kdy nechodit k sousedům!


V Itálii, jak jsem měla tu čest vypozorovat, existují pouze dva typy sousedů:
1.) hluční sousedé
2.) hluční sousedé s divokými italskými dětičkami

Když jsme přišli na obhlídku bytu, paní majitelka říkala, že bydlí hned za zdí (rozpůlili byt) a ujistila nás, že má dvě dcery - 11 a 13 let. Milé a hodné. A ještě prý nejsou v pubertě.

Když jsme se nastěhovali, ujistili jsme se v tom, že paní majitelka měla dva kluky - 7 a 9 let. Adoptované černoušky. To ujištění přišlo hned první den, kdy nám vlítli do bytu a v botech skákali po gauči jak na trampolíně.


Ujištění přišlo i druhý den, kdy se muselo vstávat.
Druhý den po obědě, když přišli hladoví ze školy.
Druhý den večer, kdy se měly dělat úkoly.
Druhý den pozdě večer, kdy se už se mělo jít spát.
Druhý den o půlnoci, kdy majitelce už ruply nervy a my se báli, že dětičky uspala navždy...

Takhle to bylo každý den.
Jen s tím rozdílem, že občas se do toho vložil majitel - otec dětí.
Pak jsme se báli, že i majitelku uspal navždy a báli se, že jsme slyšeli něco, co jsme neměli.

Opravdový strach ale nastal ve chvíli, kdy nešlo Wi-Fi.
Wi-Fi jsme s nimi totiž sdíleli a oni ho vypínali vypínačem hned vedle vypínače světla. Takže klasicky omylem úplně vždycky, když chtěli rozsvítit v kuchyni.


Nejde Wi-Fi. Mám uzávěrku. Děsně důležitou. Potřebuju Wi-Fi.
Chtěla jsem zaklepat na dveře a poprosit je, zda by opět nemohli ten net zapnout.
Jenže jsem se bála přifařit do jejich denní výměny názorů.

MATKA: "Já ti říkám, že ten úkol uděláš a nezajímá mě, že učitelka je kráva!"
DÍTĚ: "Já ho dělat nebudu, už jsem to řekl třikrát!"
MATKA: "Budeš poslouchat, co ti řeknu, jsem tvoje matka!"
DÍTĚ: "Nejsi moje matka. Jsi adoptovaná!"
MATKA: "Tak tohle si vyprošuju. To už je moc. Ještě cekneš a pošlu tě zpátky do Afriky, kam patříš!"
DÍTĚ: "Aspon nebudu muset chodit do školy!"
OTEC: "Neřvěte na sebe, hraje Florentina proti Turínu. Kurva, neslyším!"


Ne, tam nejdu.
Ne, ne, ne, ne.
Pošlu tam Holanďana.
Na toho si netroufnou.
Kdežto já bych jednu slízla. 

MATKA: FLÁÁÁK
DÍTĚ: BRÉÉÉK

Tam nepošlu už ani Holanďana.
Píšu SMS kolegyni, že máme v Itálii zemětřesení, které odpojilo připojení na internet.
No co? 
Není to snad pravda?
Luc.  

4. března 2013

Moje životní desatero


Budapešť


Bože odpusť, na boží desatero jsem nikdy nebyla.
Bože odpušť, moje desatero je úplně jiné.
Méně mravné.
Nicméně zase tak špatné taky není.
Desatero Anebo život podle Lucie.

1.)    Pryč z vesnice

Jsem ráda, že jsem se narodila na vesnici, mohla chodit na procházky do kravína, chodit krmit prasata, nosit obědy v hliníkovém ešusu a uklízet JZD. Ale moje srdce tepe po velkoměstě, mrakodrapech, zábavných parcích, NON-STOP provozních dobách, kavárnách a přeplných ulicích. 

Moskva

2.)    Nic nevlastnit

Mít dům se zahradou, auto, stálý příjem. Dokonalé. Ale na smrtelné posteli mě jenom nasere, že za sebou zanechávám prima barák, zatímco to, že jsem procestovala půlku země, potkala lidi zcela neuvěřitelné a přežila léta v Itálii, to mě nechá v klidu a šťastně umřít.

3.)    Těšit se na budoucnost

Celý život mám já naivka pocit, že ty nejlepší časy mě teprve čekají a že mám před sebou zářivou budoucnost. No dobře, možná nemám. Ale celoživotně se aspoň mám na co těšit. A tak se těším. Pořád na něco. Přitom nejsem žádný velký optimista.

4.)    Hlavně aby byla prdel

Udělat si srandu ze svých vlastních polízanic, průserů a trapasů je moje nejlepší vlastnost. Tak jsem to posrala, no. Aspoň tím pobavím čtenáře na blogu. A jednou tím budu bavit celej síbrťák tak, že nám už ani bažanti stačit nebudou.



5.)    Mít roupy

Občas mě napadne něco tak blbýho, že se musím smát na celou tramvaj. Občas jsem tak troubovitá, že si musím přesednout, abych si neseděla na vedení. Někdy mě napadají lumpárny, jindy sprosté dvousmysly, občas je v hlavě úplně prázdno.

Že jsem povrchní a nevidím do hloubky? To je fakt. Ale lepší než se trápit depresivními myšlenkami a za vším hledat problém. Šťastný život podle mne spočívá v tom, jak si každý den dokážeme okořenit. Člověk může mít relativně nudný život, ale dokud za vším vidí dobrodružství nebo přímo detektivní zápletku, pak se nudit vlastně ani nemůže. Bude to totiž pořád adrenalin:-).

6.)    Správní lidé okolo

Začalo to sousedem Honzou na prvním stupni. Házeli jsme ty hnusný vdolky se šlehačkou ze školní jídelny za roury topení a denně sledovali, zda už je uklízečka objevila a vyhodila. Sranda skončila v momentě, kdy se po létech plesnivění vdolky zcela rozpadly a my měli po ptákách (ale ne po nápadech). S Ondrou na druhém stupni jsme si čmárali do učebnic a na konci roku měli škodolibou radost z toho, že ten druhej musel platit za zničení těch vědomostních knih. S Jaroušem na střední jsme zase dokonali parodovali každého učitele. A pak přišlo číslo největší  - Holanďan.

Tohle je jen malý výcuc lidí, kteří jsou mým osobním pokladem.



7.)    Veselé písničky

Pokud někdy na ulici najdete MPtrojku se samýma divokýma písničkama, napište mi prosím. Bude moje. Nosím ji pořád a všude. Veselé písničky nás nikdy nenechají melancholickými, truchlícími nad svým osudem, utápějící se sebelítostí. Naopak. Dodají nám takové životní energie, že si troufneme i na husarské kousky.

8.)    Poradit si

Uvažovat racionálně. Nepanikařit. Nevybouchnout. Poradit si. Rychle a co nejlépe. Není to sice moje nejsilnější stránka, ale ještě jsem nikdy neskončila na záchytce, neztratila se tak, že by po mně museli vyhlásit pátrání a nezapletla se s italskou mafií. A to je na mě docela dobrý výkon:-).

9.)    Zvýrazňovat si oči

Není na celém člověku nic silnějšího než oči. Očima člověk mluví. Nepotkáte mě zmake-upovanou, zpudrovanou, zkorektorovanou či zbíbíkrémovanou. Ale nalíčené oči jsou u mně samozřejmostí. Nikdy totiž člověk neví, kdy bude třeba někoho uhranout:-)


10.)   Mít vzor

Mým celoživotním vzorem je Pipi Punčochatá.
Je bohatá, ale strašně ráda se dělí.
Dokáže žít sama, ač má spoustu kamarádů.
Žije tak, aby byla šťastná.
Vytváří si vlastní pravidla a nemusí chodit do školy (děsný plus, když jste školou povinníJ)
Nikdy není průměrná
Je nápomocná i vůči těm, co se jí snaží okrást
Vždy si se vším poradí
Lže až se palmy prohýbají, ale nikdy lží neubližuje
Srandičky vymýšlí na počkání
S úklidem se moc nemaže:-)
Pobouřila svým životem tolik rodičů, že za to její autorka Astrid Lindgrenová byla málem ukamenována.

Moje desatero. Nedělám z něj železné pravidlo. Nejsem puntíčkář. Ale jsou to věci, které mi fungujou. Prozradíte vy něco z toho, čím se řídíte?
Luc.