28. listopadu 2013

Jak jsem se změnila v Brežněva


Měsíc v Moskvě.
Ideální příležitost nechat si dorůst obočí a vrátit se s hvězdně dlouhým a úžasně vytvarovaným, říkala jsem si.
No dobře, zase jsem se přepočítala...

1. Týden


První týden bez pinzetky s mým obočím udělalo divy.
Začaly rašit první chloupky a abych je spojila do jedný lajny, začala jsem obočí dokreslovat a světe div se, vypadalo to mnohem líp.

1. Týden - obočí se prodloužilo, což je fajn.

2. Týden


Sem tam už chloupky ujíždějí.
Jedou za vyhraničenou osu, ale není to nic děsivého. Zatím to vypadá, jako bych si zapomněla odstranit pár chloupků, ale nic, co by mi hyzdilo obličej a připomínalo Brežněva. A Brežněv nebyl fešák.

2. Týden - už to obočí radši nefotím, ale ještě nevím, co mě čeká:-)

3. Týden


Začíná mi docházet, že nechat si dorůst obočí v Moskvě nebyl ten nejbrilantnější nápad. Rusky totiž chodí tak krásně upravené, načančané, nalíčené. A se mezi nima pohybuju jak malý špinavý bobřík, jemuž se zvlčily všechny chlupy v obličeji a jedou do všech stran.

Chci říct. Já vím, pamatuju si to, že když jsem byla malá, měla jsem tak záviděníhodné husté obočí, že mě naši museli fotit z velké dálky, aby se to vůbec dalo dát do rodinného alba.
Ale už si nepamatuju, že by mi obočí zasahovalo do půlky čela.
Začínám se stydět a nosit pořádnýho kulicha, ač Rusové se mi smějou, že žádné pravé ruské mrazy ještě nepřišly...

3. Týden - už přichází na řadu kulich:-)

4. Týden


Sekací týden! Konečně!
Jenže žádné velké kouzlení s obočím nebylo.
Většina chlupů sice bravurně dorostla a prorůstala snad i pohyblivým víčkem oka, chlupy mi rostly i u spánků a jely si jaksi do všech směrů, ale od kořene nosu už růst nechtěly. Svině!

Obecně tak lze říct, že u nosu jsem stále měla krásně tvarované obočí, které pak ovšem přerůstalo v houštinu, jelo si nahoru a jelo si dolů.

Měsíc vypadám jak křovák na útěku a teď tohle?
Beru pinzetku a vracím obočí do původního stavu. Pravému obočí se lehce zlepšil tvar, levé je ovšem stejně marné jako bylo vždycky. Takže se teď natáčím jen z pravé strany.

4. Týden - na řadu už přichází hodně do čela vražený kulich:-)

Za takové utrpení nulový výsledek.
Co vy a dorůstání obočí? Jak dlouho to vydržíte než vám rupnou nervy a pustíte se do toho pinzetou:-)?
Luc.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dobrý skutek pod čarou:


Jelikož se nám blíží advent, ráda bych své čtenáře zapojila do charitativní pomoci.

Jde o občanské sdružení Vlaďka Dětem, za kteým stojí řada známých osobností v čele Vlaďka Řepková. Jeho cílem je poskytnout všestrannou pomoc dětem s hemato-onkologickou diagnózou a dětem se závažným chronickým onemocněním a podpořit jejich úsilí o plnohodnotný návrat do života.

Za cíl si však dává pomoci i rodičům, kteří se musejí vyrovnat s tím, že jejich dítě onemocní zhoubným nádorem, nejčastěji leukémií.

Celé poslání téhle dobré věci a možnosti pomoci najdete na stránkách Vladkadetem.cz, přispět samozřejmě lze finančně na účet: 107-608 196 0237/0100

To, že se nemusíte bát, že se věnované peníze nedostanou do těch správných rukou snad dokazuje fakt, že jde o občanské sdružení právě Vlaďky Řepkové a podepsaná pod tím je i jedna z vás - čtenářka Vendulka, které tímto děkuji za echo:-)

26. listopadu 2013

Naši: Ta holka se nevdá!

Toho si vezmeš, jakože se já jmenuju já!

Naši mě radši nikdy k ničemu nepouštěli.
Směla jsem jen přinést vajíčka ze sklepa a dojít se psem na procházku.
Jinak si radši všechno udělali sami anebo zapřáhli mou o 5 let mladší nebohou sestřičku.

Nedivím se jim.
Několikrát mi pod rukama bouchnul kotel (povíme si zase někdy...)
Nově vydlaždičkované koupelny jsem se nikdy nevšimla.
Místo pažitky jsem vždycky donesla petržel. 
A ten kastrůlek na vajíčka, kterej jsem kdysi tak vydatně připekla, si moje mamka nechávala jako důkaz toho všeho pro případ, že by se někdy někdo objevil u dveří s kytkou růží a chtěl mě za ženu.

Naši s tím počítali odmalička: Ta holka se nevdá. Dobře, nepovedla se nám a musíme za to nést následky. Neudáme jí. Zůstane nám tu na ocet a navíc úplně k ničemu.

Jaké bylo jejich překvapení, když se opravdu na obzoru objevil ženich - tedy Holanďan.
Často se mě ptáte, jestli ho naši mají rádi.
Jestli jim nevadí ten velký věkový rozdíl mezi námi, jestli jim nevadí, že on je jejich vrstevník a že je z Holandska.


Ne, nevadí.
Probůh.
To je detail. Je úplně jedno, KDO mě chce. Hlavně, že chce.
To, že se vůbec někdo objevil jim znovu vrátilo radost do života.
"Jestli si jí fakt vezmeš, tak vám vystrojíme veselku a pozveme půlku vesnice a příbuzenstva."

Ta oslava byla veliká.
Přišli známí i neznámí, staří i mladí a místní matky utěšovaly své dcery: "Neboj. Když ona se vdala, tak ty se vdáš taky. Vždyť se na ní podívej - i to kafe nám rozbryndala všude okolo!"


A dnes?
Dnes stačí přijet s Holanďanem na víkend.

Mamka: "Tady máš vajíčka, bude ti stačit jedno plato? Tady lečo, to udělej s bramborem, ať má taky chudák co jíst. Tady kyselý okurky a prosím tě - do tohohle vám dám koláče, tady do toho buchtu a to tiramisu sem do tý piksly. Řízek se salátem už jsem vám sbalila. To tiramisu dej hned do ledničky a ten řízek mu aspoň trochu ohřej. Ne, že to uděláš obráceně! Takovej hodnej chytrej chlap, toho nesmíš nechat utéct!"

Naši Holanďana milujou.
Upřímně sice dodnes nepochopili, proč si chudák nabrkl zrovna mě, ale neptají se.
Jejich životní mise byla splněna a teď už jen dělat všechno proto, aby nám neutekl.
Protože je jasný, že podruhý už by si mě nikdy nikdo nevzal...

Co vaši a vaše milované polovičky?
Luc.


24. listopadu 2013

Nový objev: Milá česká BIO kosmetika



I ozvali se mi z BIO Čecha, jestli prý nechci otestovat jejich českou BIO kosmetiku.
A na to já slyším.
Všichni víme, jak moje srdce bije pro BIO produkty a malé české firmičky, co se snaží o poctivou práci bez šizení a lživé reklamy.
Takže jo, valte to na mě.

Dostala jsem tedy 2 kosmetické věci s certifikátem Eco Cert, které jsou vyráběné mnichy v Klášteře Nový dvůr.

Krém s olejem z obilných klíčků


Hned jak krém dojde, zkouším ho na hřbetu ruky. Následně pátrám, jestli náhodou nejde o krém na ruce, jelikož tak heboučké ručičky už jsem dlouho neměla. Prý ne. Je to pleťový krém pro citlivou, suchou a stárnoucí pokožku. Ale zmíňka o použití na ruce se tu taky objevuje, hohoho:-)

Krém je příjemně krémový, žádná vodová rádobyhydratační věc. Vůně je klasická jako u většiny BIO kosmetiky - bez parfému, bez éteráčků, voní jen po ingrediencích. Zřejmě ideální věc pro citlivky:-)


Umím si představit, že na citlivou pleť to bude balzám.
Suchá pleť si ke krému ale taky najde svojí cestičku.

  • V létě bude čumáčku stačit bohatě, umím si představit.
  • V zimě - v době krutých mrazů a přetopených místností - ho však používám jako výživný fluid pod opravdu mastný krém nebo společně s kapkou oleje.
  • Mám ho taky pořád při ruce a promazávám jím oční okolí během dne - tam sedne výborně. Nerozmazává řasenku, neleskne se a poradí si s kruhy pod očima.
  • Ve vaně ho zase používám ve větším množství jako pleťovou masku. Jen s tím rozdílem, že ji nesetřu, ale nechám působit přes noc. Ráno se probouzím s příjemně vláčnou pletí.

Zdobí ho - kromě praktické pumpičky - i BIO ingredience jako včelí vosk, bambucké máslo, makadamiový olej a na prvním místě ve složení taky extrakt z lípy. A za to krémové složení (ač není super mastné) mu dávám plný počet bodů:-)

Sprchový gel s lipovým květem


Ke sprcháči řeknu jednu věc - neodejdete z vany přesušení, i kdybyste se jím mydlili hodiny. On totiž příliš nepění. Já vím, pěnivost je žádaná věc, ale jak říká Karel Hadek - agresivní pěna je možná dobrá na hodně mastné pekáče, nikoli na lidskou pokožku.


Sprchový gel má navíc pH 5,5 a myslím, že vonět bude každému. Voní totiž sladce. Nevím, jestli je to lípa, ale já v tom cítím sladkou limonádu. A taková voňavá sprcha je fajn:-)

A kde koupíte?
Například v e-shopu BIO Čech.
Pleťový krém (50ml) za 398 Kč
Sprchový gel (200ml) za 208 Kč

Jak se vám líbí česká BIO kosmetika? Hledáte stále něco nového?
Luc.

Tip na další čtení o BIO kosmetice: Jak si BIO kosmetikou zachránit pleť 

22. listopadu 2013

Jak jsem narazila na moravskou Slovenku


Já bych si nafackovala.
Moje angličtina má i po létech studia daleko k dokonalosti.
Ale za ta léta, co jí dennodenně mluvím s Holanďanem (dobře, odečtěme z toho dny tiché domácnosti) se mi stala tak přirozenou, že pokud na mě mluvíte jinak než česky, okamžitě přepínám mozek do angličtiny.

Nedávno se mě jedna Slovenka s malým synkem na Václaváku ptala, jak se dostat k Národnímu divadlu.
Dokonale jsem pochopila otázku.
V hlavě se mi utvořila malá mapka a já paní začala okamžitě ukazovat směr a říkat, kudy kam.

Jenže se mě zeptala slovensky, což není čeština, že.
A jak reaguju, když neslyším češtinu?
Anglicky!


Což mi dojde až tehdy, kdy se paní začíná omlouvat, že netušila, že jsem taky turista.
Bože, já jsem kráva.
Já Slovence odpovídám anglicky.
Hanba mě fackuje!

Ale musím se obhájit - paní mluvila takovou jinou slovenštinou.
Možná mluvila nějakým nářečím.

Určitě. I na Slovensku taky musej mít svoje "Moraváky", ne?
Tedy lidi, co žijou ve stejné zemi, nakupují ve stejných supermarketech, vaří ta samá jídla, vypadají zcela normálně, ale mluví úplně jiným jazykem.
Chci říct.
Bebe dodneška tvrdí, že slova jako "erteple", "včil" a "zkama" fakt existujou a že dokonce mezi námi žijí ti, co jim rozumějí.


No nic. Nebudu to komentovat.
Nechci jí brát iluze.
Rychle metu za paní, která už odchází a omlouvám se, jak jsem pitomá a že k divadlu je to tudy.
Navíc se omlouvám tak neobratně, že si paní musí říkat, jakýho retarda se jí podařilo oslovit.
Hm.
Jsem se zase jednou předvedla.

Jak jste na tom s jazykama vy?
Rozumíte nářečím? V jakém cizím jazyce reagujete nejrychleji?
Luc.

20. listopadu 2013

Na tiskovce Costa Coffee s Italem


Plán byl jasnej:
  • Říct si minimálně o deset tisíc
  • Požádat o vlastního řidiče
  • Požádat o vlastního fotografa
  • A říct si o roční pitný režim (i s mlsáním) zdarma
Chci říct. Já mám Costa Coffee ráda, chodím tam poměrně často, ale jejich tiskovka  má být plná ochutnávání kávy s kávovým mistrem Gennarem Pellicciou, který pro Costa Coffee vybírá kávu.


Víme, že piju zelený čaj, syrovátku a kefíry. Nikoli kafe.
Víme, že miluju Němce, Holanďany a Rakušany. Nikoli Italy.

Takže tak.
Nakonec mě ale urve vidina lahodné snídaně plné čerstvých croissantů a čokoládových muffinů, beru první tramvaj a říkám si, že mě aspoň množství kávy pořádně probere.


Nakonec mě probere ale samotný Gennaro, když se mi jde osobně představit.
Tady už je to jiná.
Ano, koluje mu v žilách sice italská krev, jelikož se narodil italským rodičům, nicméně je Londýňan.
Vypadá jako Brit, má vytříbené chování jako (mnohý) Brit, mluví krásnou britskou angličtinou a pozor - má jazyk pojištěný na 10 000 000 liber.

Tady se bude něco testovat...

Opakuji - jazyk pojištěný na deset milionů liber.
To se mi jako ženské líbí. Teda aby nedošlo k mýlce - to proto, že Gennaro údajně dokáže rozeznat na 1000 kávových chutí. To je panečku dovednost! Navíc jak zjišťuju, on je vážně celebrita. Psali o něm třeba v Daily Mail a objevil se i v BBC News.

Nakonec tedy končím u toho, že s bandičkou novinářů očuchávám lahvičky příjemných a nepříjemných aromat kávy, že rozeznávám pět základních chutí, očuchávám kávu, zbavuju jí pěny a kávových zrníček plavajících na povrchu a snažím se předstírat, že těch tisíc chutí v tom rozliším taky naprosto brilantně, že brilantně určím kyselost, sladkost i vůni. A původ.

A z tohohle určete chuť, vůni, míru pražení a dalších tisíc věcí:-)

Jestli tam mají dobré kafe, ptáte se?
To předpokládám. Kdyby nebyl tenhle týpek takovej borec přes kafe, asi by mu jazýček na takový peníze nikdo nepojistil, že.
Nicméně já do Costa Coffee chodím na čaje, na muffiny a teď na perníkové latté. A to tam je dobrý moc.

Gennara mi ovšem po tiskovce klofla televize.
Škoda.
Chtěla jsem se vyfotit s chlápkem, co má nejdražší jazyk na světě a co začínal v Costa Coffee jako brigádník o letních prázdninách...

Gennaro Pelliccia

Kdo fascinuje vás?
Luc.

18. listopadu 2013

II. část: Cože? Holanďan má dceru?




Pokračování z minula...

A co když to bylo tak, že na menší "úlet" z mládí přišel třeba až teď?
Co když o tom do té doby vůbec nevěděl?
Najednou se mu ozve dcera, najde si ho na Facebooku a řekne: "Ahoj tati, já jsem tvoje dcera, mám tvoje oči a důlek pod rtem a chtěla bych tě poznat..."

Ježiši!
Pak je jasný, že se s tím faktem musí nejdřív srovnat sám, než to poví mě, že.
Asi právě tahle myšlenka mě uklidňuje nejvíc.

Teda uklidňuje...
Nerva mám takovýho, že celej den nejsem schopná nic dělat, přidal se tik do pravého oka, třesou se mi ruce a samovolně mi vyskakuje noha, když si chci sednout.
Přesto se cítím líp.
Je jasné, že tyhle věci se těžko říkaj a co já vím, jaký to pro něj je.

Celý půlden tak ležím v posteli, zhluboka dýchám a na počítač ani nesáhnu.
Nechám to tak, jak to tam nechal on.
Pak bude jednodušší navázat na to konverzaci, že.

Když se Holanďan vrací z práce, snažím se z jeho mimiky poznat, že je něco špatně.
Ale to ne, on dělá vtípky, vypráví, gestikuluje, směje se.
Jak se v téhle situaci může smát?

Jsem relativně v klidu

Pak jde k počítači a chce zkontrolovat emaily.
Panebože, je to tady.
Za celej den jsem na to nesáhla.
OK, prolustrovala jsem Anicky fotogalerii, ale to je logický přece.

Zrychluje se mi tep.
Teď to přijde.
Dojde mu, že jsem ho neodhlásila a že tudíž o tom všem vím.
Opět se snažím číst z jeho tváře, ale nic, co by ho prozradilo.

Najednou mi bleskne hlavou ta jedna věc - Anicka nemůže být dcera, o které nevěděl.
Nese totiž jeho příjmení.
Nevím jak v Holandsku, ale když se k dítěti otec nehlásí, tak má vždycky jméno matky, ne?
Takže se k ní musel přihlásit.

A kdo je vůbec její matka?
Prostě už to nevydržím, jsem tlakem nabušená jak papiňák a začnu:
"Víš, já," začínám větu mírumilovně a potlačuju veškerý vlny vzteku, když se Holanďan při pohledu na screen začne smát.
"Něco vtipnýho?"

"Ále, představ si, s kým si na FB píšu....S Anickou!"
"To je dcera mýho nevlastního bráchy, našla si mě po létech na FB a teď když vidí, že si mám brát ještě mladší holku než je ona, tak si ze mě utahuje a říká mi úchylný strýčku," směje se nahlas Holanďan.

Cože?
Tak on ze mně bude ještě dělat debila?
To už tam běžím, abych se - jakože poprvé - na Aničku podívala.
"Dcera tvýho nevlastního bráchy, jo? Vždyť je ti hrozně podobná!"
"Viď? A to si vem, že můj brácha vypadá úplně jinak. A jeho žena taky. Vypadá spíš jako moje sestra než neteř," směje se.

"A jseš si jako jistej, že to je neteř? Že to není...co já vím, řekněme třeba...dcera...?"
"Dcera?" směje se Holanďan.
"Co si o mě myslíš, vždyť je o nějakejch 18 let mladší? Ty si fakt myslíš, že to je nějaká tajná dcera, o kterej jsem ti nikdy neřekl?"

No co.
Jak se za to na mě vůbec může zlobit?
To nevidí ty oči, ten nos a ten úsměv?
Posrala jsem něco snad?
Bude teď křičet, proč mu jako nedůvěřuju?


Holanďan jde ale smíchy do kolen a začíná Anicce psát zprávu.
"Už teď si myslí, že jsem úchylný strejček. Až jí řeknu, že její budoucí tetka si myslela, že je moje dcera, tak to se teprve posere. Ale asi nikdy nepřijede na návštěvu, si bude myslet, že jsme fakt nějak vyšinutí..."

Co vy a nalézání "jasných" důkazů:-)?
Luc.

15. listopadu 2013

Cože? Holanďan má dceru?


To je tak, když nabídnete vlastní notebook, když vaše drahá polovička odnese ten svůj do opravny.
Holanďan běžně kontroloval emaily jen ráno a večer, když přišel z práce.
Jednoho dne se však neodhlásil, a tak jsem vše poctivě zavírala a odhlašovala.

Odhlašuju se z jeho Facebooku, když vidím přes celý monitor zeď jakési jeho friend Anicky, která jakoby mu z oka vypadla. A nese jeho příjmení.
Počkat....Já snad o něčem nevím?

Anicka podle svého profilu žije v Holandsku, ve stejném městě jako žil Holanďan.
Studuje stejnou univerzitu, jako tam kdysi studoval on.
A je o rok starší než já.

A navíc ta podoba!
Panebože, vždyť to je můj Holanďan jen v mladší verzi a bez pinďoura.
Chci říct.
Anicka má úplně stejnej úsměv.
Má dokonce i ten ďůlek pod rtem.
Stejný oči, stejný brejle, i ty kouty má!
A co teprve ten nos!

Panebože, vždyť ona je jak přes kopírák.
I stejnej tvar zubů.
A jmenuje se Anicka - nikoli Anne nebo Anna. Ona je Anicka. Jasný slovanský jméno.

Začínám se třást po celým těle.
Ježiši! A co já teď? Mám dělat, že jsem to viděla/neviděla?
Mám to zavřít a dělat, že nic?


Ale on to tady tak nechal - na MÝM počítači. Já se chtěla jenom odhlásit, jenom odhlásit.
Ale co když mi to chtěl takhle říct?
Chci říct...měsíc před svatbou, třeba ho hryže svědomí, ale neví, jak to říct.

Když se trochu vzpamatuju, jdu prolustrovat veškeré jeho dokumenty.
Já vím, já vím.
Nemá se to. Nemá. To je prý to nejhorší, co může ženská udělat. Říkal jeden psycholog v televizi!
OK, OK. Žádný slídění.

Přijde z práce a já se zeptám něco v tom smyslu: "Ahoj miláčku, jak bylo v práci? Co šéf? Prosím tě, drahý, zapomněl si se odhlásit z Facebooku a podívej, co tam na mě vyskočilo - nějaká Anicka, co se jmenuje a vypadá stejně jako ty. To je nějaká tvá ztracená ségra?"

Bože, ségra říct nemůžu.
"To je nějaká příbuzná? Jmenovkyně, co má kurva tvoje oči, tvůj nosánek, co kurva žije ve tvým městě a studuje to samý co ty?"

Jo, to je ono. Ale bez těch kurev a emocí.
Vyrovnaně. V klidu.
Nesmím ho hned z ničeho obviňovat, jinak mi to neřekne.
Zapře i vlastní krev.

Navíc - třeba se mi to snažil říct, takže musím bejt co? Chápající!
To je to slovo!
Třeba měl důvod, proč mi to neříct, že.
Nemůžu hned dělat závěry a soudit.
Musím si ho vyslechnout.
Určitě z něj to obrovský tajemství spadne, s brekem se mi přizná, řekne, že se bál, aby mě neztratil, protože jsem láska jeho života (a proto si mě taky za měsíc bere, že).


Jo jo. Nebudu hysterka jak z telenovely, ale milující a chápající žena.
Úlety se stanou, zvlášť koncem 80. let, kdy - umím si představit - ta antikoncepce nebyla nic moc.
Sedim v koupelně na vaně a do zrcadla si odříkávám veškerý scénář toho, co řeknu.

Ale počkat...kdo je její matka?
Ženská, se kterou zplodil tuhle dceru mi začíná nesmírně vadit.
Co když je na svých návštěvách Holandska furt navštěvuje?
Co když u nich přespává?

Vztek mi koluje v žilách.
Jebat!
Jebat na milující a chápající ženu.
Celá ta léta mi to neřekl.

Vystřelím z koupelny jak namydlenej blesk a jdu lustrovat všechny jeho dokumenty a výpisy z banky.
A s tím, že se tohle nedělá, ať jdou všichni manželští poradci do prdele!

Pokračování příště...:-)
Luc.

PS: Jméno Anicky bylo pochopitelně změněno.

13. listopadu 2013

Jak jsem si šla pro ocenění Blogerka Roku


"...a blogem roku v kategorii Life se stává...Život Podle Lucie..."
Tma.
Ne že by vypadl proud v sále.
To jen mě to opět přestalo dopalovat.
Poté, co se nevyhlašovalo ani druhé nebo třetí místo, ve mně už nebyla ani jiskřička naděje.

Teď ale stojím na pódiu a ani nevnímám, co jsem vyhrála za ceny.
Slyším jen, že jsem vyhrála žehličku.
Na vlasy? No moc to nepoužívám, ale občas se bude hodit.
Ne na vlasy?
Na prádlo?
To jako na žehlení?


Teď už začínám vnímat.
Žehličku na žehlení.
A to má bejt za trest?
Chci říct. Já dostat žehličku k Vánocům, tak se na Boží hod rozvádím.

Moderátor Ondra Vodný mi ale říká, že je to smart žehlička Phillips.
Co smart. Přímo geniální.
Sama pozná materiál a sama si nastaví teplotu žehlení tak, že se vám nikdy nic nepřipeče.

Se vzpomínkou na všechny své přiškvařené kalhotky najednou dostávám nadšený pocit, že žehlička si nemohla najít lepší majitelku.
Jo, to chci, to potřebuju.



Najednou už mám ale v ruce mikrofon a ať něco řeknu. Poděkuju fanouškům a tak prý.
Do prdele!
"To jste mě na to měli připravit, že bych mohla vyhrát, abych si připravila nějakou děkovnou řeč,"
říkám naprosto vyjukaně napůl publiku a napůl moderátorovi.

Bože, co to melu?
Fakt jsem to takhle řekla?
A ani nepozdravím lidi v sále?
To dali slovo tej pravej.

Začínám bejt nervní.
Říkám něco o tom, že nejvíc děkuju čtenářům, co mě čtou a co mi posílali hlasy, i když vím, že je to kvůli Holanďanovi. Mě tady zas tolik lidí nežere. A pak děkuju Holanďanovi za všechny ty zážitky a za to, že ani přesto mi ještě neutekl.
Zní to sice divně, ale řekla jsem to vlastně správně, no ne?


Pak už jen sleduji další vítězky kategorií Beauty, Food, Fashion a Objev roku.
Všechny blogerky jsou tak krásné, tak vtipné a tak pohotové.
No nic, říkám si.
Ode mně nikdo souvislej a smysluplnej projev stejně nečekal.

A to je to nejhorší.
Že ode mně člověk už nic dobrýho nečeká.
Když jsem na after party potkala poprvé v životě Plum, první, co jí zajímalo bylo, zda je tu Holanďan a jestli už se mi něco trapnýho stalo.
Očividně nestihla vyhlášení výsledků.

Celý zbytek večera se už nesl v duchu blogování, výborného cateringu s naprosto špičkovými dezertíky a rozhovory se zpěvačkou Mistou nebo s Nikol Moravcovou pro Fashion TV.
Já celý večer trávila ve společnosti Lucy Angel, Peti z Lovely Hair, ve společnosti Plum, Kristýny z In Your Face a holkama z blogu A cup of style.


Ale abych se dostala k podstatě - DĚKUJU.
Doufám, že se k vám nikdy nikdy a nikdy nedostane má děkovná řeč, přesto doufám, že se k vám dostanou všechny mé díky za vaši podporu a hlasy, které jste mi posílali.



Nechci být nostalgická, ale sakra hodně děkuju.
Jsem za to hodně vděčná. 
Veškerý žebříček blogerek i fotoreportáž z večera najdete na Blogerka Roku:-)

Jak jste s vítězkami spokojeni?
Luc.
 

11. listopadu 2013

Kosmetické radůstky podzimu

Jsou malé, barevné, většinou voňavé a většinou hodně pěkné.
S podzimem je holt potřeba nová kosmetická výbava.
A protože jsem přijela po měsíci z Moskvy, zásobila jsem se tím nejlepším, co ruská kosmetika nabízí.
Zde jsou moje podzimní radůstky...

Celá sladká kolekce Eco Hysteria třeba tady:-)
Co by to bylo Rusko bez značky Eco Hysteria? Stejně jako minulý rok jsem si musela koupit aspoň sprcháč For Good Girls Only. Má zajímavou vůni, je zcela BIO a ještě vám ozdobí koupelnu. Jen škoda, že to sem do ČR ještě nedorazilo...



Podzimní novinky Gabriella Salvete už se objevily asi na všech blozích. Mě ale potěšily až po návratu z Moskvy. Mám pocit, že značka jde teď hodně nahoru - kvalitou, nápady i designem obalů. Pudr pro dokonale matný vzhled sice nepoužiju (někdo holt musí bojovat za lesklou pleť, no:-), lesk je naprostý must-have každé kosmetické taštičky a na odstínu očních stínů můžu oči nechat:-)


Že nevíte, co to je oblepicha? Rusky rakytník. Stačí zajet na víkend do Ruska a tohle slovo už nikdy nezapomenete. Rusové milujou hojivý rakytník úplně všude a ve všem - v jídle, nápojích a hlavně kosmetice. Vše za hubičku. A to je na Moskvu co říct. Já zase miluju rakytníkový balzám na rty. Tuze hojivá věc. Přivezla jsem jich celkem 15 a zimy už se nebojím:-)


A když už jsme u té zimy - tady na pozadí obrázku je ten nejlepší krém na ruce všech dob. Dostala jsem ho teď v listopadu k zářijovým narozeninám od sestřičky, jmenuje se Dermisoft a na svědomí ho má Karel Hadek. Je to základní krém, který se dá použít na tělo i obličej, lze do něj přidávat éteráčky na přání, ale já ho nechávám tak, jak je. A používám ho zásadně jen na zimou vysušenou pokožku rukou. Pomáhá mi takovým způsobem, že jsem si loni koupila rovnou půl kila. Suché ruce nemají šanci ani letos:-)


A právě na podzim jsem objevila kouzlo tohohle dua očních stínů od Artistry. Oranžovo-čokoládová kombinace. Barva podzimu. Opět výborná podzimní výbava nejen pro podzimní typy. Stíny navíc perfektně drží a neslévají se:-)


Další, co zřejmě Rusky milují, je henna. Takže jsem si z Moskvy přivezla jak plno pytlíčků zrzavé henny, tak i dvě velká balení. Trochu mě ale děsí, jak levné to bylo. Abych taky neodešla se zelenou hlavou, že.


A poslední ruská vychytávka - éteráčky. Umíte si snad představit ruské sauny bez vůně borovice, rozmarýnu nebo eukalyptu? Já ne. A tak jsem opět nafasovala plno lahviček těhlech voňavých pomocníků na všechno - do aromalampy, do sauny, na inhalace, na povzbuzenou, do difuzéru, na bolení hlavy, na dezinfekci domova nebo do masážních olejů. To bude voňavá zima:-)


Od Lucy z blogu Angel Fashion Inspiration jsem k narozeninám dostala tuhle překrásnou věc - elegantní balení očních stínů a naprosto naprosto naprosto ojedinělé tvářenky od Clinique. Střežím to jako oko v hlavě:-)

Co je vaše největší kosmetická podzimní vychytávka? Nebo radůstka:-)?
Luc.

9. listopadu 2013

S liftingem na gyndě

Zdroj obrázku: www.hercampus.com

Si člověk leží na tom křesle, nohy roztažené jak na porodním sále a uprostřed má gynekoložku provádějící cytologii. Sedí na bobíku, není vidět, ale je slyšet. Za ta léta už jsem si zvykla, že jsou jen 2 možné verze předběžné diagnózy:

"Ten váš děložní čípek se mi opravdu líbí."

nebo

"Tady na pravé straně něco vidím, ale i kdyby to byl nádor, tak bude určitě nezhoubnej!"


Jednu z těch dvou vět tedy očekávám i teď.
Místo toho se tam zezdola ozve:

"Vy máte nějakej botox, že jo?"
Cože? Jak jako botox?
To už si tam lidi taky píchaj botox?

Chci říct. Víme, jak to dopadá, když se to přežene v obličeji, že.
Nehybná tvář, mimika nula, citlivost nula.
Takže...že by si to ženský fakt dávaly tam jako? Jako na znecitlivění?

Zdroj obrázku: phraseturner.wordpress.com

"Jak to myslíte?" ptám se trochu rozpačitě.
"No jste taková úplně vytažená!" dodává tomu korunu gynekoložka.

Já a vytažená?
No to je snad ještě horší, než kdybych byla těhotná.
Jak můžu bejt vytažená?
Ve svým věku?

Chci říct. Come on. Nejsem žááádná rajda, že jo.
Jako jo, slyšela jsem o jisté...vytaženosti tam dole. Ano. Netvrdím, že to neexistuje.
Ale to prý spíš u žen, co těžce odrodily minimálně kupu dětí, ne?
Takže já mám alibi.

Minimálně víme, že ani ten nejnáruživější chlap tohle nedokáže.
Ani černoch.
To jenom teoreticky, kdyby snad nějaký byl, že. Ale on stejně nebyl.
Takže pořád ta samá otázka - jak můžu bejt vytažená?

"Ale no tak. Vždyť vás znám už takovejch let a takhle vytaženej obličejík jste neměla ani v pubertě. Ale za to se nemusíte stydět, to holky v Praze si dávaj ty botoxy a liftingy, silikony a kolageny v ještě mnohem nižším věku..."


Dokončí "proceduru", vstane a vidí můj opařenej obličej.
"Nebo...ježiš marja, vy jste myslela jako ... tam? Ne, to já myslela obličej, já si toho všimla už od dveří!"

Bože, já jsem fakt debil.
Proč mě vůbec napadla takováhle kravina?
Na co já vůbec myslím?
A teď je mi zase trapně. Možná nám oboum.
Usměju se a říkám, že botox nebyl. NIKDE.

"Tak prostě máte štěstí. Jo a ten váš děložní čípek se mi opravdu líbí, výsledky budou do měsíce, ale určitě bude všechno v pořádku," dodává. To už je mi ale jedno, hlavně, že odcházím domů s pocitem, že nejsem vytahaná.

Jak probíhají návštěvy gynekoložky u vás?
Luc.


7. listopadu 2013

Christina Aguilera Unforgettable: Parfém popsaný v písních


"Jo, cokoli. Cokoli. Jen mi ten parfém déééjte!" psala jsem celá rozvrkočená na nabídku, zda nechci otestovat nový parfém Christiny Aguilery Unforgettable.

Jestli mám totiž na Youtube nějakou kamarádku, tak je to právě Christina.
A rozumíme si nejen hudebně, ale i pocitově a ehm, čichově.
Miluju všechny její parfémy.
Takže je jasné, že novinka mi bude vonět taky, že?

Až když parfém došel, tak mi zatrnulo.
Ne, že by mi to nevonělo, to naopak.
Ale nejsem jak Verunky, co si přičuchnou parfému a okamžitě vám vysází, z čeho je složeno srdce, hlava, co je základem parfému a podobné odbornosti.



Jak já sakra hodlám popsat parfém, když o tom vím kulový?
Netuším, co je srdce nebo hlava a žádné éteráky z toho určit nedokážu.
Ale jestli jsem na něco machr, tak na songy Christiny.

A tak se dobře usaďte, řeknu vám, jak to voní.

1.) Ta orientální vůně mě hned praští do nosu. Je jasné, že nic divoce letního to nebude. Bude to tajemná vůně, kterou člověk může okouzlovat při spešl příležitostech, na rande, na večírku. Ta síla vůně by se dala popsat sílou songu Hurt.



2.) Rozhodně to ovšem není nic smutného a těžkého. Na "druhý čuch" vás okouzlí příjemná sladkost, něco jako Candy man:-)



3.) Jakmile přijdete na chuť sladkým tónům, začne vás tam dráždit něco svůdného. Takový ten pocit, že když si parfém vezmete na první rande, máte vyhráno. Nebo máte spíš chlapíka nakvartýrovanýho hned u sebe. Unforgettable v někom totiž může budit choutky. Třeba jako Not Myself Tonight.



4.) Abyste se ale nelekali, romantická duše v tom může najít pravou lásku. Nebo aspoň její sen. Jako když se zaposloucháte do El Beso del Final.


5.) Jak se v tom tedy budete cítit? Pokud vám vůně sedne (je skutečně orientálně květinovo-ovocná), tak se budete buď cítit pořád neuvěřitelně Beautiful nebo jako Fighter. Jednoduše, parfém je natolik výrazný, že si s ním člověk jednoduše nikdy nebude připadat jako šedá nesebevědomá myška.


6.) A je pravděpodobný, že ve vás parfém zanechá pocit naprosté vlastní neodolatelnosti, jak se zpívá například ve Vanity.



Unforgettable je tak vůně nezapomenutelná, zářivá, určená pro zimní období.
Stačí si poslechnout všech 6 songů a hned budete vědět, jak voní:-)
Voní vám parfémy Christiny Aguilery?
Luc.

 

5. listopadu 2013

Když vás Rus zve na rande

Zdroj obrázku: dating.lovetoknow.com

Poloprázdná restaurace, ale Rus se mě ptá, zda u toho pidi stolečku nemám volno.
Kývnu, i když je mi jasný, že Kindle hezky můžu zandat. Moc si toho asi nepřečtu, frajer si bude chtít povídat.

"Gavariš pa rusky?" první otázka.
Já to věděla!
"Net," odpovídám letmo.
"Ale my jsme v Moskvě, tady se mluví rusky," vysvětluje mi základní ruštinou.
Dělám, že nerozumím ani slovo.

"U nás se říká: Když si v Římě, chovej se jako Říman," vysvětluje mi Rus.
Panebože. On si přisedne, on si chce povídat a začne hned tím, že mě zprdne? To člověk nemůže jet na dovolenou do zemí, kde neovládá jazyk nebo co, říkám si.

Jestli jo, tak Rusové cestujou za Ural a zpátky. Ještě možná do Uzbekistánu, Kazachstánu a Běloruska.
To se fakt maj, bleskne mi hlavou.
Rus ale čeká na odpověď.

Zdroj obrázku: www.ancientscripts.com

"Výborně. Já to Rusům v Praze a ve Varech připomenu, že my mluvíme česky!"
Nevím, jestli to pochopil, ale začíná se smát.
Prý Českou republiku miluje.

Je to asi první Rus po 3 týdnech v Moskvě, co se na mě usmál.
Zase tak protivnej není. Zaklapnu čtečku a snažím se s ním dorozumět.
Anglicky to ovšem nepůjde.

Chvíli mi vypráví něco o Rusku a o tom, jak se tam super žije, pak se mě ptá, jak dlouho zůstávám, kdy se do Moskvy vracím, ve kterém jsem hotelu a jak se mi Moskva líbí.

No jak mu to mám vysvětlit?
Slovíčko úžasný tu znamená hrozný a dodneška jsem nepobrala to s tím krásným a červeným. Už naši říkali, že je ta ruština ujetá. Člověk píše tata a čte mama.

Zroj obrázku: www.russian-language-for-lovers.com

A tak neustále - s vypětím všech sil - opakuji:

"Prepáč, já neznaju. Já som z Praga!"
"Moskva? Páčí se mi! Moskva jest...beautiful"
"Prečo bych měla gavarit pa rusky?"

Sama sebe překvapuju.
Nejsem tu ani měsíc a už jsem toho tolik pochytila. Jak slušnej začátečník, jasná konverzační úroveň, říkám si.

Jenže Žeňa (tedy Evžen) mě prosí o kontakt.
Lžu, že nemám ruské číslo. Mám, ale netuším, proč bychom si měli volat a jak bychom se asi dorozuměli.
Dávám mu tedy email.

Píšu mu na kus lístečku: LUCIEVANKOTEN...a následně mu to hláskuji, aby si to přepsal do azbuky.
Soustředěně poslouchá, opakuje, přepisuje.
Pak mi dává svoje číslo.

Asi ve vší té koncentraci na úplně jiné písmo mi začíná opakovat a ukazovat na prstech (!!!) číslice.
7 - seven, říká anglicky.
3 - tri, ukazuje na prstech a říká rusky
5 - piať, ukazuje celou dlaň

"I can read it, really," neudržím se a následně bych se za to praštila.
To trapný ticho, když tomu druhému dojde, že číslovky máte stejný a že jste pravděpodobně aspoň trochu gramotní.

Zdroj obrázku: www.reversegenie.com

Nakonec odcházíme, on mi představí svého bratra Alexandra, prosí mě, ať mu zavolám, že půjdeme pít.
Jo jo.
Naši čeští kluci zvou na kafe, Rus na vodku.
Si myslí, že s nim půjdu chlastat asi.
Bůh žehnej českým mužům!

Je ale vlastně milý a přívětivý.
Vypadá lehce jako Putin, ale mám pocit, že to je v Rusku ta lepší verze (pardon...)
Jeho bratr je zase obrovský, urostlý a jeho stisk ruky je tak silný, že mi spojil čáru života s čárou osudu.
A teprve až se s dozvidanie rozloučíme mi dojde, že rusky umím hovno.
Že to byla slovenština.

To je tak, když se snažíte češtinu změkčit.
A to je tak, když čtete moc slovenských blogů...
Co vy a seznamování s cizími národnostmi:-)?
Luc.

2. listopadu 2013

Charitativní projekt Skrz.cz na pomoc Honzíkovi

Ráda bych se dnes věnovala kolektivnímu klikání, tedy kolektivnímu pomáhání.
Jak jistě víte, Skrz.cz opět uspořádal charitativní projekt na pomoc Honzíkovi, který se díky zanedbanému porodu narodil s postižením mozku - jeho svaly jsou ochablé, nepohybuje se. Vše se ale dá vyřešit pravidelnými terapiemi, už teď jsou vidět výsledky, drží hlavičku a s pomocí tatínka hasiče si stoupne.



Vybírají se peníze na delfinoterapii v Oděse a Klimterapii a cílem je částka 130 000 Kč. Všechno zaplatí právě Skrz.cz - je ovšem jen na nás, kolik se vybere. S každou návštěvou této stránky totiž přispíváme 0,25 Kč. Takže i v případě, že už celý projekt znáte, nezapomínejte klikat a pomáhat i několikrát denně.

Pomoci samozřejmě můžete i libovolným finančním darem, pro Honzíka byl speciálně vytvořen účet 83297339/0800. Stačí poslat částku pod variabilním symbolem 1212.

Občas je pomoc jednodušší, než si myslíme.
A nikdy člověk neví, jak tomu druhému dokáže i malou pomocí změnit život:-)
Poprosím vás tedy tento projekt (a konkrétně tuto stránku) sdílet, sdílet a sdílet. A klikat, klikat, klikat.

Takže na Honzíka!
Luc.