29. ledna 2014

Vzpomínky na mou hudební "kariéru"


To, že mi nemůžou koupit a zaplatit každou blbost, to mi naši říkávali celý dětství.
Pak teda nevím, proč mi kupovali harmoniku a platili osm let ZUŠku.
A taky mi vrtá hlavou, kde na to všechno brali nervy.
Moje hudební kariéra totiž bylo utrpení pro všechny zúčastněné.

Hodiny harmoniky


Jako malá sedmiletá holčička jsem byla pilná, pečlivá, ambiciózní a byla jsem génius.
Pak přišel génius do puberty a byl všem dobrým vlastnostem konec.
Měla jsem však velice hodnou a milou paní učitelku, kterou jsem měla ráda, a tak jsem jí toho utrpení - tedy učit mě - chtěla zbavit.

"Pančelko, dneska ne. Našim stačí, že jsem chodim. Oni už nečekaj, že něco budu umět!"

"Pančelko, dneska ne. Fakt jsem necvičila, urve vám to bubínky!"

"Pančelko, tak až příště. Přinesla jsem Oriflame, nechcete se podívat?"



Byly to bravurní výmluvy, ale nakonec mě pančelka vždycky do harmoniky zakšírovala a nutila hrát.
"Lucko, budu ti muset dát na vysvědčení dvojku," říkávala smutně.
"A to mi dejte klidně trojku, pančelko. Ať vás nehryže svědomí. A můžu už jít?"

Hodiny hudební nauky


Hudební nauka. To bylo teprve peklo. Peklo, kterému konkurovaly jen hodiny matematiky.
Bylo to zlo plné cisů a cesů, rozdílných tónin, zdurování a zmollování všeho možného.

Nejhorší však byla ta nová mladá učitelka. Na můj vkus až moc hyperaktivní a nechápavá. Jak jinak si totiž vysvětlit, že mě neustále vyvolávala, ač jsem ruku nikdy nezvedla.
Chci říct.

1.) Kdybych to náhodou věděla, pak bych se skutečně přihlásila.
2.) I kdybych to náhodou věděla, tak se stejně nepřihlásím, protože nechci vypadat jako šprt, co VŠECHNO ví.
3.) Jakže zněla otázka?

Takže jak to je? Třeba...ty, Lucko!


Že investice do mého hudebního vzdělání byla naprosto zbytečná našim nedocházelo ani tehdy, když na mě dennodenně násilím rvali harmoniku ani když k nám chodili sousedi, co slyšeli můj řev a chtěli vědět, zda mají volat sociálku, policajty nebo záchranku.

Ale přesto všechno jsme přežili všichni.
Já, naši, všechny moje učitelky a i ta harmonika, kterou se nám dodnes nepodařilo prodat...

Co vy a hudební nástroje?
Luc.

20 komentářů:

  1. Luci, zlepšila jsi mi ráno. Hudebka mě naštěstí minula, ale v době ZŠ jsem se dala kamarádkami přesvědčit a přihlásila se do školního sboru, a tím měla možnost místo některých vyučovacích hodin chodit na zkoušky a koncerty sboru. Zpívat neumím, ve velkém davu se to ztratilo. Problém nastal na střední škole, kde byl vynikajíci sbor a jeho vedouc,í a má třídní profesorkanemohla pochopit, proč tak zarputile odmítám do sboru vstoupit. Nedala si vysvětlit, že zpívat neumím a raději to ani předvádět nebudu.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je super! měla jsem to úplně stejně!!! :D akorát místo harmoniky byla kytara - 9 let utrpení :-( :D ale teď lituji, že nic neumím.... ale prostě to nešlo
    A hudební nauka, jak říkáš peklo! Měli jsme nejhodnější paní učitelku, kterou pak vystřídala mladá no jak to říct hezky fakt byla hrozná kráva :-D (omlouvám se)
    Jo a ještě bylo nejlepší když mi kytara opravdu OMYLEM sklouzla v tom obalu na kachličkách - rup a hlava kytary byla zlomená :-D no děs ... Naši mi řekli, že jsem to udělala naschvál a nevěřili mi :-(

    OdpovědětVymazat
  3. Já měla takový hudební ambice... Na táboře mě kdysi učili na flétnu a myslela jsem si, že když umím zahrát dvě písničky, tak jsem velká frajerka. Hned mi jí museli naši koupit. Jenže jako samoukovi se mi nepodařilo naučit už nic. A tak ležela doma a za rok se prodala - prach jsem z ní dostávala asi týden. Pak na mě přišlo období "chci strašně umět na klávesy" a budu se to fakt hodně učit a pilovat a budu chodit na doučování. No jo, prd. Naučila jsem se tři písničky a zase se na ně prášilo a nějaký dobrák je ode mě radši koupil.
    A tak jsem přešla na psaní a focení, protože na to prostě nemám vlohy, čas a asi ani hudební sluch :)

    OdpovědětVymazat
  4. Cha, ještě že u mě zůstalo nakonec jen u zpěvu, na harmoniku jsem bůhví proč měla taky začít hrát :D

    OdpovědětVymazat
  5. Mam podobný příběh s houslemi, akorát jsem neměla hodnou paní učitelku, ale hysterického Rusáka, co na mě furt ječel, já jako malá holka to věčně ořvala a na hudební nauce jsem pro změnu byla úplně, ale úplně dutá. Po pěti letech jsem to vzdala, i když mě hraní bavilo :)

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem v družině hrála na flétnu...dokud jsme se s kamarádkou nepohádaly a nepoužily flétny jako meče... moje to nevydržela, byla nějaká obyč, a kámošky Yamaha to vyhrála... :-D a naši mě pak už do hudby nikdy nenutili, u nás tyhle vlohy podědila ségra :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jooo, to znám, jak musela hrát na flétnu a na kytaru, ale při koncertech mi do ruky vždycky natlačili triangl (źe prý je tov elká zodpovědnost :DD)

    OdpovědětVymazat
  8. Já jsem hrála sedm let na klavír. Několik let, jsem hrála jen kvůli mé úžasné paní učitelce, jinak bych s tím sekla, později jsem ji za to byla vděčná. Poslední rok jsem mohla hrát jen to co jsem chtěla (hudby z filmů a pod) a hrozně mě to bavilo. Mám to ráda. Jinak hudební nauku jsem taky nesnášela:D

    OdpovědětVymazat
  9. Hudební nauku jsem taky nesnášela, naučit se to muselo, ale prostě mi vůbec nešly nějaké křížky a béčka nebo jak se to jmenovalo a podobné věci. :D A když už mě něco bavilo, jako třeba ta flétna, klavír nebo zpívání, tak mi to pekelně nešlo. :D

    OdpovědětVymazat
  10. Mě naštěstí rodina nikdy nenutila do hudebních nástrojů, takže jsem jejich uši ušetřila! :D Hrozně jsem se teda chtěla učit na klavír, ale to mamka zavrhla s tím, že bychom ho museli mít doma :D

    OdpovědětVymazat
  11. Já jsem asi jednou z mála, kterým hudební nauka nevadila a ještě chodili poslední rok dobrovolně. Mám za sebou oba cykly zpěvu a 8 a půl let klavíru. Teď se k němu chci vrátit, protože hudba je pro mě relax a koníček.

    OdpovědětVymazat
  12. Tak já jsem to měla, Luci, přesně naopak :-D Flétnu jsem si vydupala od druhé třídy a v šestce přešla na akordeon, protože jsme ho měli doma po taťkovi.. Ale mě to bavilo, teď mi to po těch letech dokonce i chybí a s chutí bych si zahrála :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Já byla v tomhle směru celkem nadané dítě. Hrála jsem na kytaru, chodila do sboru. Ale bohužel tím pádem nemůžu mít takovou vtipnou historku jako ty :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Proč zrovna harmonika:)?
    Jinak hudební nauka...rytmické diktáty, melodické diktáty a vůbec nejhorší MELODICKO-RYTMICKÉ DIKTÁTY. Myslela jsem, že už jsem to vytěsnila:).

    OdpovědětVymazat
  15. Harmonika je docela netypický hudební nástroj, do kterého by rodiče své dítě nutili, většinou se jedná spíš o flétny, klavíry a v mém případě kytaru. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří u toho vydrželi a dokážou dneska zahrát něco krásného. Ráda bych zpívala, ale zní to jako špatně namazaný stroj...no a ta kytara mi samozřejmě taky nevydržela. Pamatuji si na svého učitele, který si tam celou dobu jamoval, zpíval si a mně nevěnoval příliš pozornosti. Tak jsem tam tu hodinku tiše odseděla a zase si to štrádovala domů :D

    OdpovědětVymazat
  16. plačem od smiechu :DDDD slovo Pančelko sa mi páči najviac :D

    OdpovědětVymazat
  17. Ahoj Luci, ja jsem taky byla nucena od sedmi nebo tak nejak do hrani harmoniky :D .. byla to hruza, jedina dobra vec, kterou jsem si odnesla je, ze aspon poznam noty a mam nejaky ten hudebni rytmus, ale trpela jsem, trpela!

    OdpovědětVymazat
  18. Tak já jsem kdysi odposlouchala písničku a zahrála jsem jí na to malý piánko, pak druhou a totéž... Pak jsem deset let musela chodit na klavír a kytaru. Učitel nervák a prostě děs. Dnes jsem ráda, že mám pokoj :-D a v podstatě neumím už skoro nic, odposlouchám a zahraju, ale noty a etudy, co do mě hustili v lidušce absolutně k ničemu

    OdpovědětVymazat
  19. Taky nechápu proč mě moje mum nutila ke klavíru, kde jsem trpěla, než aby mě přihlásila na elektrickou kytaru! Dyť ta je mocná! :D

    OdpovědětVymazat
  20. Luci, to píšeš o mně a o hraní na flétnu? Taky jsem chodila osm let do ZUŠky a navíc učitelka byla tak trochu psychopat. Když už to vypadalo, že mi to začne bavit, přišla pančelka s nějakými brutálními etudami namísto věty od Mozarta nebo Beethovena. Korunu tomu nasadila, když jsem svůj absolvenstký koncert místo v galerii hrála v hudebce s dětmi, které hrály z not a ještě to minimálně pětkrát spletly. Já se vybičovala, cvičila třikrát týdně (místo jednou, jak bylo mým zvykem), naučila se hrát zpaměti a pak se tedy omluvila, že mi nedala do té galerie. Hodiny jsem nenáviděla, ale abych mohla bruslit, tak jsem do hodin poslušně chodila. Z hudební nauky jsem měla první rok asi čtyřku, pak přišla nová učitelka, která byla zaplaťpánbůh normální a věděla jak na mě, že mi hodiny i bavily. :) Dnes na flétnu nezahraju nic... Jsem ráda, že nejsem sama. :)

    OdpovědětVymazat