27. října 2014

Škrtící se ovce a já


Jednou člověk přijede k našim na vesnici a i sousedovic zvířata páchaj sebevraždu.
Sousedovic ovce náš dvůr vlastně celý život považují za hlavní zdroj zábavy.
Ne, že bych se jim snad divila. Ale tentokrát to zašlo fakt moc daleko.

Většinou taková ovce jenom stojí a civí. Mám pocit, že ani nemrká, ani nežvýká. Stojí nehybně, sleduje všechno. Moc na ně nemluvíme (chápejte, i naše rodina má nějaké meze. To, že si povídáme se psem a kočkama už je jiná) a ani Pinďa už na ně neštěká.

Tahle ovec ale nebezpečně vystrkovala hlavu skrze díry v plotu.
"Nemůžeš vytáhnout hlavu, co?" říkám si v duchu a jdu dál.
Po chvilce slyším jen krátké přidušené bečení a vidím namodralou ovci.
Do prdele drát. Ona se fakt dusí.

  • Podívejte, není to moje ovce.
  • Nejsem vegan.
  • Ale zachránila jsem jednou tonoucí slepici (a to je mnohem blbější zvíře), a tak jdu pomoct i ovci.
  • Odkdy já jsem tak outlocitná?

Vyšplhám se za ní, balanc udržuju jednou rukou a druhou se jí snažím zvětšit díru v plotě, aby prorvala hlavu zpátky.
S plotem to ani nehne.
Ovec mezitím modrá, začíná se seriózně dusit a jede z posledního.

Tohle je jen romantická vize vesnice.

Operace musí bejt rychlá, oživovat jí fakt nebudu. Zase tak outlocitná nejsem.
Musím přejít k bolestivější proceduře - tlačit ovci za hlavu jejím směrem a sundavat jí drát plotu směrem druhým.
Beru jí za čelo a tlačím.
Hele, já vím, že to zní jako týrání zvířat. Ale je to naopak - je to týrání moje. Jsem ještě neřekla, jak ta ovce smrdí!

Z mírného kopečku mi však ujede noha, letím k zemi, v rychlosti ještě chytám za plot a ejhle, ovce je venku. Jen se otřepe a zase nehne ani brvou. Přitom už byla fialová. Fakt.

Bere to holt s nadhledem. Tak klidně. Nepanikaří, nehysterčí, nebečí. Prostě jen tak nehybně stojí, civí a ani nemrkne. Zato já jsem celá zpocená, hysterická, špinavá, rozdrbaná a smrdím bůhvíčím.
Já to říkám pořád, že na vesnici nepatřím!

Luc.

8 komentářů:

  1. Budu se opakovat, ale číst tvoje články takhle po ránu je to nejlepší na nastartování skvělého dne:-) Mám tu pusu od ucha k uchu:-)
    Já mám jeden vesnicový zážitek, kdy jsem se v ledové říčce na sakra kluzkých kamenech snažila lovit rukama rybičky. Voda v říčce smrděla bůhvíčím, rybičky se mi chytit nepodařilo. Vylezla jsem smradlavá, mokrá, špinavá, s podřenými koleny, ale spokojená, šťastná a vyřechtaná do bezvědomí:-) A skoro mě mrzí, že moje děti tohle nezažívají. Nemáme nikoho na vesnici, jsou to děti města.
    Taky jsem jako malá milovala starat se o králíky, po ránu v pyžamu jsem k ním běžela, vyhrabala zasr..... podestýlku (v pyžamu), dala čistou, nanosila mrkev, šťouchané brambory, čerstvou vodu. Králíčci mě měli za druhou mámu, lezli mi po ramenou, hryzali prsty.
    Proháněla jsem slepice, dávala jim zbytky od oběda, vybírala ještě teplá vejce. Bála jsem se krocana a hus. Jezdila na pole na koni. Ach jé. Byly to krásné roky. A moje děti tráví dětství na výletech (dobře, procestovali jsme s nimi dokonale středočeský kraj, Krkonoše, Šumavu), ale tak nějak si myslím, že na ty vesnicové zážitky, co mám já, to prostě nemá.

    OdpovědětVymazat
  2. Mečí koza, ovce bečí :D ale skvělý článek, jako vždy.

    OdpovědětVymazat
  3. Odpovědi
    1. To si taky pokaždý říkám! :D

      www.infinitetreasure.blogspot.cz

      Vymazat
  4. celou dobu, co jsem četla článek, jsem si to představovala, jak tu ovci rveš z toho plotu :D :D

    OdpovědětVymazat
  5. To neplatí! :-D Myslela jsem, že jsem jediná, kdo má takovouhle historku. Akorát v té mojí figuruje koza (nikoliv sousedů, ale naše vlastní) a namísto plotu provaz, za který byla uvázaná. Navíc můj zážitek byl ještě víc šokující, protože poté, co jsem ji domněle zachránila, se koza nehýbala. Po několika minutách mojí hysterie jsem naštěstí sebrala odvahu se na ní ještě jednou podívat a ona už se zase vesele pásla, jako by se nechumelilo.

    OdpovědětVymazat
  6. Nemuzu se prestat smat! :D Jak malo staci k zachrane ovce! :D

    OdpovědětVymazat