30. června 2014

Jsem holka do nepohody. Jen ve stanu panikařím.

Já jsem tak moc holka do nepohody.
Příroda? Miluju.
Věřím v její moudrost, v její dary, v její uzdravení a vím, že nemůže být nic lepšího než čerstvý vzduch.

Však víte, že vám nelžu.
moje vztahy, například, tak nikdy neutrpěly letní sezónou. Jak říkám, já jsem tak moc holka do nepohody. A vždycky jsem byla ochotná kompromisu. Tedy v případě, že mi chlap ustoupil jako první.

Tady signál taky není?

Rybáři mi nikdy nevadili. Ti jsou neškodní, milí, klidní, trpěliví. Vášniví turisté jsou taky fajn. Zvlášť pokud túrují nejraději o samotě. Pak také kempaři, stanaři a karavaňáci a s nimi nejistý terén a bojové podmínky.

  • Pokud se nepovraždíme teď, drahoušku, tak už si rovnou můžeme pořídit kupu dětí.
  • Pokud ty neopustíš v těchto bojových podmínkách mě, pak si tě rovnou můžu pozvat na porodní sál.
  • A pokud neopustím v těchto bojových podmínkách já tebe, pak už jsem zřejmě hormonální.

Chci říct.
Jsem tak moc holka do nepohody - věcí se neštítím, jídlem nepohrdám, náladová nejsem, panikařím jen v rozumných dávkách a ujdu a udejchám toho docela dost. Jen mi nedělá úplně dobře být mimo město. Nedělá mi dobře být mimo lidi, mimo civilizaci, mimo mobilní signál, mimo, nedejbože, wi-fi.

Jak chci s nulovým wi-fi a mizerným signálem volat sanitku například?
"Dobrý den, potřebuju okamžitě pomoc, jsem na poli jižně od Prahy, sedím úplně uprostřed, slyšíme se? Úplně uprostřed. Za Prahou. Směrem jih. Dojeďte si pro mě!"


Na samotě u lesa mě panika bere.
Věcí se neštítím, to je pravda. Ale havěti jo. Jídlem nepohrdám, ale hlady omdlít dokážu. Náladová nejsem, ale nesmím se nasrat. Panikařím jen v rozumných dávkách, což ze mě teď dělá nepříčetnou. Ujdu a udejchám toho docela dost, ale být ztracená bez civilizace už nerozdýchám.

Jak říkám. Moje vztahy nikdy neutrpěly letní sezónou.
Končily totiž se sennou rýmou na jaře.
Co vy a panika?
Luc.

26. června 2014

Seznamovací inzerát


Seznamovací inzerát v deníku:

"Nabízím velmi mnoho, ale musíš si toho vážit a pomáhat v domácnosti, občas jít s pejskama, nakoupit, uklidit, uvařit, udělat mi kafe, musíš být čistotná a férová ke mě a potom ti dám šanci na nový život i hezký vztah se mnou a budeš se mít velmi dobře.

Dám ti i nádherné a drahé oblečení po bývalé partnerce, kožichy, kosmetiku, zlaté šperky a udělám z tebe super TOP holku dle obrazu svého. Já charismatický, vysoký, tmavovlasý, modrooký, atraktivní, chytrý frajer (někdy i rebel bouchač), ale jinak velmi hodný, komunikativní, legrační, působící v umělecké branži, bývalý big vekslák, deejay, tanečník, foto-model, nyní vizážista, fotograf, kameraman, imitátor-dublér, režisér a producent.


K dispozici můžeš mít krásný samostatný pokoj anebo i klidně užívání celého obrovského bytu včetně vany, internetu 24 hod. denně, kabelové tv a všech lidských a moderních potřeb na klidném sídlišti, všechny obchody hned vedle domu včetně gyndy, ale jen štíhlé, upřímné, citlivé, hodné dívce, která nemá kde bydlet, je třeba na ulici nebo řeší tuto špatnou situaci a neví si rady a nemá peníze.

Je mi úplně jedno odkud jsi, co jsi zač, co máš za sebou (stejně si tě proklepnu), pomůžu ti a jestli tě baví foto, film, tanec, zpěv, modeling a jsi trochu i anděl s d'áblem v těle, tak tím lépe, já také nejsem svatej:o) Toto všechno nechci za sex, jak by se mohlo zdát, ale chci vážný vztah. Zlatokopky naivní nepište, ale jen ty potřebné dívky!"

Ha! A pak že harlekýnky nemaj úroveň!
Čím si čtení u vody zpříjemňujete vy?
Luc.

23. června 2014

Vychytávka: Tělové máslo ukryté v deodorantu



Je to kulatý, není to o moc větší než deodorant, schovává se to v retro obalu a voní to po čokoládě s pomerančem, co to je?
Je tu snad někdo, kdo si netipnul tělové máslo Sinfonie od značky Calena?

Tělové máslo bych tomu však neříkala.
Je to tyčinka, kterou hodíte do kabelky a vynoříte kdykoli bude potřeba. Jelikož jde o bezvodou BIO kosmetiku, vzala jsem jí pořádně do parády.


Jak použít?


  • Balzám na rty? Jo! Neznám lepší balzám než tenhle dokonale vonící, dokonale chutnající a úžasně promašťující!
  • Ne nehtovou kůžičku? Taky jo. S.O.S tyčinka pro nehty to určitě je.
  • Krém? Ano! Tyčinka je výborná na oční okolí, na okamžitou vzpruhu vysušené pleti nebo na odřený nos.
  • Odličovač na cestách? Jen teoreticky. Oleje sice rozpustí veškerou špínu i make-up (takže odlíčit rtěnku je super), ale oči si tím nikdo přetírat chtít nebude. Fakt to jde blbě. 
  • Na drobná poranění, spálení? Ano, prosím! Lípa a heřmánek jsou hlavními ingrediencemi tohohle máslíčka, takže mají i hojivé účinky. 
  • Máslo na tělo? To především, i když tyčinkou si fakt mazat kousek po kousku kůži nebudu.  
  • Krásný nožky na léto? Ideální! Já tyčinku zkoušela jak po holení, tak i kdykoli, kdy jsem ze skříně vytáhla sukni. Vždycky si olejuju nohy než někam jdu. Vypadají...užší minimálně:-)
  • Tuhý parfém? Moc ne. Voní to krásně, což o to. Ač heřmánek ve spolupráci s kokosovým, kakaovým máslem a oleji, cítím v tom prostě pomeranč. Ale ne jen tak ledajaký! Pomeranč v hořké čokoládě, už víte, co myslím? Přesto, že to dokáže osvěžit, nedokáže navonit... 
  • Retro ozdoba do koupelny? Pchá! 


Na více způsobů použití jsem zatím nepřišla. To neznamená, že je časem ještě nevymyslím. Léto bude dlouhé. Německá Calena teď vrhla do ČR i na Slovensko a slibuje jak ingredience v BIO kvalitě, tak zcela přírodní složení a ruční výrobu. 

Tleskám tak Němcům za další fikanou věc.
A pokud by se vám nechtělo do Německa, tak řadu másel najdete zde za 279 kaček.
Jaká je vaše multifunkční kosmetika na léto?
Luc.

19. června 2014

Jak mě naši rovnali...


90. léta byla až moc divoká.
Stačilo trochu skoliózy a hned doktoři dávali našim dobře míněné rady o tom, že se musím rovnat a ideálně chodit aspoň hodinu denně s tyčí, abych se dobře vyvíjela a nebyla pokřivená.

A naši?
Vždycky mi chtěli ukázat, že to se mnou myslí dobře.
Prý to jednou pochopím.
A tak místo prosté tyče mi taťka v dílně sbil přímo kříž. Velkej dřevěnej kříž.
Dodnes si myslím, že to nebyla skolióza.
Byl to vztek, kterej si na mě takto ventilovali.

Nechtěla jsem hrát na harmoniku? Dali mi kříž.
Držkovala jsem nad učením? Dali mi kříž.
Rvala jsem se se ségrou? Dali mi kříž.
Měla jsem večer volno? Dali mi kříž.

Na kostrči a pažích se kříž musel přivázat šátkem a kdybych neprotestovala, co mi hlasivky stačily, vzali by mě i pod krkem, to vím jistě.
Vypadala jsem jak Ježíš.
A trpěla jsem jako Ježíš.


Nejhorší byly momenty, kdy mě měli na kříži a kdy u nás zrovna zvonila návštěva.
Ježiši. Bylo to sice pro mé dobro, ale nemusela to vidět celá vesnice.
Rychle holku odkšírovat, "nemel sebou, nemáš to tak utahovat", kdo to je a že už tam jdu.

Jestli mi kříž kdy pomohl? Ne.
Pokřivená jsem dodneška.
Vývojově v lecčems taky zaostávám.
Ale může se mi někdo po tomhle vůbec divit?
90. léta byla prostě moc divoká...

Co vy a výchova?
Luc.

16. června 2014

Zásadní rozdíl mezi mužem a ženou


Parné dny dávají Holanďanovi zabrat.
"Honey?" ptal se tuhle odpoledne, "nevíš, kde mám ty hnědý kraťasy?"
Hnědý kraťasy?
Vůbec nevím, o čem mluví, ale budiž.

Holanďan je marně hledá dobrou čtvrthodinku.
Pak se nasere a vyhází celý šatník.
Sedí v ložnici na kolenou, prohrabává se hadrama, skládá je, objevuje zapomenuté a třídí.
Sedí tam v záplavě oblečení jak malej bobík půl hodiny a zoufá si. Nemůže kraťasy najít a jiný nemá.
Vypadá tak roztomile a tak úžasně bezradně.
To je moje chvíle.
Jakmile kraťasy najdu, budu king a budu moct říct: "Ty mě nemít...co bys beze mě dělal?"


Začínám tak pátrat s ním.
"Mě se vůbec žádný hnědý tvoje kraťasy nevybavujou!"
"Ne? Já měl pocit, že jsem je tu někde nedávno viděl, žes je prala," tvrdí Holanďan.
Tak asi jo, no. 
Upřímně? Praní není úplně věc, ve které bych se vyžívala.
"Jak vypadaly?"
"No takový ty...hnědý, plátěný. Z Monda. Měly takový ty cool prošívaný kapsy, no dyť víš," pokračuje. "No kupovali jsme to s tím zeleným tričkem loni. To tričko, cos mi chtěla koupit, pamatuješ?"

Ach bože.
Už vím, o co jde.
Jak mu to jen opatrně říct. Teď, když kouká tak bezbranně?

Přestávám hledat.
"Jo já už vím," křiknu. "Ale počkej, to zelený tričko jsem ti nakonec nekoupila, nechtěls ho, že je to hnusná barva."
"Aha, tak už se mi to plete. Ale už si pamatuješ na ty kraťasy!"
"Jo, už vím, ty hnědý prošívaný. Ty jsme ale taky nekoupili, byly ti velký a menší neměli."

Jak mu jen opatrně říct, že nic z toho, co imaginárně viděl nikdy nebylo?
Že je rozhodně nemohl vidět vypraný?
Jak mu jen opatrně říct, že fakt ty kraťasy nemá, že blouzní a je přepracovanej?

Protože to se stává i v těch lepších rodinách.


Holanďan kouká vyděšeně.
"Takže my to nekoupili, ale já mám za to, že jsem to celý léto loni nosil? A to je teprve začátek června? Kurva, to bude ještě dlouhý léto!"

A to je, myslím, ten rozdíl mezi mužem a ženou. Zatímco žena má šatník narvaný k prasknutí, nemá co na sebe. A chlap fakt nic nemá, ale nemůže se zbavit pocitu, že to dokonce nedávno viděl u sebe ve skříni.

Co vy a šatník?
Luc.


11. června 2014

Inlight: Bezvodý BIO balzám i do horkých dnů?


Dvě věci - vysadila jsem HA a přišla vedra.
To první způsobilo, že pleť začala být náchylnější k přesušování, ta druhá jakbysmet.
Mezi obočím se mi rozjela malá, drobná krupička a moje potřeba mazat na sebe krémy se rapidně zvýšila.

Bylo to kruté.
Prozření, že má dokonale hladká pleť stála celou dobu jen na HA.
Ale nakonec to nebyla pravda. Jen jsem potřebovala se víc starat, víc hledat a víc zkoušet...

Na čem jede naše pleť?


Ať už mažeme pleť čímkoli, sama pokožka si vytváří emulzi vodu v oleji (označuje se jako V/O). Jsem tak zastáncem toho, dávat jí to samé a nejít svou péčí o pleť "proti" pleti samotné. Drtivá většina krémů, bohužel, má emulzi opačnou, tedy olej ve vodě (O/V). Tedy úplně obrácenou od fyziologické potřeby pleti. Proč? Je to levnější... 

Jak poznám krém V/O?


Myslím, že těžko. Výrobce nemusí uvádět procentuální množství složek v krému, a tak toho moc nezjistíme. Snad možná hustota krému by napověděla, ale...zahušťovadla jsou mocnými kouzelníky. Nevím tedy, jak tu ne/správnou emulzi odhalit.


A jak jsou na tom bezvodé krémy a oleje?


Ani to bezvodé není samo o sobě ideální. Jen přece si pleť vytváří i vodu (ač jde o pot, maz...), kterou oleje neobsahují. Emulze V/O ale získáme celkem lehce - tři kapičky oleje či bezvodého krému naneseme na vlhký obličej. Tím získáme převahu olejů, ale máme i vodu:-)

Někdy začátkem dubna, když se mi splašila pleť a obdařila mě drobnými pupínky, jsem dostala k testování Noční balzám Inlight. O Inlight už jsem básnila jak já, tak Bald and Pale nebo Bebe. Jde o 100% BIO kosmetiku bez podílu vodu. Takže krupičko, jdeme do boje!

Stačí takhle maličko. Co by se za nehet vešlo.

Po 2 měsících mám jasno:

  • Stačí stopové množství krému, jelikož je hodně hustý a mastný. Na vlhkou pleť dávám jen to, co by se za nehet vešlo. Rozetřu po celém čumáčku s růžovou vodou a s případným leskem si poradí pudr.
  • Občas (po velkých vedrech) nanáším větší množství jako masku. Zbytky pak otřu, pleť je ale okamžitě zavlažená, naducaná, hlaďoučká a vyžehlená jak před parním dnem.
  • Díky použitým olejům (sezamový, makadamiový, jojobový, pupalkový...) má i nižší SPF faktor, takže ho používám i přes den. Velké plus je i to, že pleť ani ve velkém horku nevysychá. Výborně působí i po opalování:-)
  • Obahuje výtažek z levandule, mrkve a měsíčku. To musí být taky hrozně hojivá věc.


Po necelým měsíci krupička zmizela, překvapí to někoho? Inlight je taková ta trapně funkční kosmetika, která sice v někom asi budí noční můry (olej na mastnou pleť? Nikdy!), ale skutečně pomáhá. Když se umí použít a když se člověk přestane bát.

Ne nadarmo Bebe řadí svou pleť do B.I. (Before Inlight) a A.I. (After Inlight). Jediné mínus, které mě napadá, je tak hlavně v ceně - Noční balzám (60ml) stojí 1725 Kč.

Co pro svou pleť děláte vy?
Luc.

9. června 2014

Jak píšu příběhy na blog



Pondělí, středa, sobota. Třikrát týdně článek, čtyři roky.
Jakmile se mi něco přihodí, je to pohoda. Okamžitě sednu a píšu.
Jsou ale dny, kdy vůbec netuším, o čem psát.
To je těch 95% případů. Mám na to ale pár fíglů...

1.) Dělat to, co nesnáším


Sedím u počítače a nevím. Celé hodiny pokouším mozeček a celé hodiny mi mozeček vypovídá službu. Paměť vypnula a nehodlá mi připomenout žádný zážitek. V tomhle případě už vím, že musím začít jít dělat něco to, co nemám ráda - mýt nádobí, vytírat, vydrhnout koupelnu.

Myju nádobí a už po druhém hrnečku si mozek začíná vymýšlet výmluvy, proč toho nechat. Začne mi sám dávat příběhy, které jsem léta úspěšně přehlížela. Ještě chvilku myju, dokud mě netrkne ten správný příběh. Jakmile ho mám, osvobodím své tělo od fyzického trápení, nechám lžičky lžičkama a jdu psát.

2.) Jdu se proběhnout


Vzít si hodinku času, sluchátka, dobrý boty a jít na menší procházku. Vždycky se potřebuju jak proběhnout, tak si pro sebe přeříkávat, co vidím: "Ženská venčící psa, matka s dítětem, chlápek vyzvedávající si balíček z pošty, chlápek, co jde od doktora, projíždějící auta, vzteklej řidič, chodec, co chytře přebíhá rychle před tramvají, tramvaj...řekla jsem tramvaj? Nedávno jsem v tramvaji potkala toho chlápka, no jo!" Hohoho, příběh je tady:-)


3.) Ptát se a poslouchat


Ptám se všech kolem sebe. Občas mě překvapí, co lidi zajímá, co jim uniklo anebo co jsem úplně přehlédla zase já. Někdy mi unikají maličkosti, věci, které jsou mi tak samozřejmé, že nemám potřebu je ani vysvětlovat. Ale čtenáři to nevědí a chtějí či potřebují vědět. Aha.

Dalším zdrojem je moje ségra. Ptám se jí často, o čem psát. Chudák malá, asi má z dětství se mnou hrozná traumata. Vždycky na mě vychrlí celej seznam těch nejhorších věcí, co jsem (jí) prováděla. Velice dobře taky funguje jako malej špion našich: "A co taťka?" ptám se. "Neprovedl něco?" "Což taťka," odpovídá ségra. "Ale co teď mamka udělala!"

4.) Cítit sebelítost


Že je sebelítost špatná? Kdeže!
Když mám příběh, je potřeba mu dát emoci.
Pakliže píšu o jiných, pak to musím osekat od vlastních názorů. Ať si je každý udělá sám.
Pakliže píšu o něčem hodně trapném, co se stalo mně, musím se tak cítit.

Když mě krásně nalíčíte, uděláte vlasy, dáte podpatky a budete mi říkat, jak jsem dokonalá, nenapíšu dobrej příběh. K tomu se musím celá odlíčit, namazat se oleji, naolejovat i vlasy a chvilku strašit sebe samu před zrcadlem. Chvilku je mi do pláče, pak je mi sebe tak líto, že se v tom trapasu dokážu dokonale vymáchat!

5.) Musím se tomu zasmát


Z některých příhod jsou vtipné historky až po letech. Až se přestanu stydět, až mě to přestane bolet, až mě to přestane dopalovat, až přestanu cítit vztek. Až se tomu prostě dokážu sama zasmát. Do té doby jsem se naučila o tom nepsat - nikdy to nebude vtipné, bude to znít ukřivděně nebo nasraně.

Jakmile se tomu dokážu zasmát, mám vyhráno. Už to není slabost. Už je v tom síla. Už mě to nemůže zranit ani znovu naštvat. Už se za to ani nestydím. A pokud se chlámu u psaní, pak je to ještě lepší. To už ovšem, společně s bodem 4, hraničí trochu s poruchou osobnosti. 



V rámci duševní hygieny jsem se tak rozhodla udělat si okurkovou sezónu a po celé léto sbírat příběhy. Od příštího týdne až do září tak bude blog vycházet jen v pondělí a čtvrtek. Teda pokud mi neprozradíte vlastní zdroje inspirace a vyvolávání múzy...

Díky,
Luc.

7. června 2014

Když se splaší pes i Holanďan


Holanďan + pes.
Mohla jsem tušit, že pustit ty dva na procházku do lesa bude dost riskantní operace.
Holanďan vyfasoval kombinézu od našeho taťky, aby si neušpinil oblečení, pes dostal instrukce a šlo se.

Po většinu procházky dobrý.
Cestou zpátky začaly Pinďovi bolet pacičky, rezignoval a chtěl už se jenom nést. Holanďan, naprosto nezvyklý někoho chovat, tak přišel s brilantním nápadem - dvoukilovýho čoklíka schovat do vnitřní kapsy a rukou v kapse ho přidržovat.

Oba byli spokojení - Holanďan měl klid, Pinďa výhled.
Jak se vraceli zpátky do civilizace, Pinďa zahlídnul kocoura a chtěl po něm automaticky vystartovat. To je jeho záliba - startovat po cizích kocourech, zahnat je a pak se hrdě vrátit pro pochvalu.

Nečekaný a prudký pohyb však způsobil, že se chudák čoklík propadnul do nohavice celé kombinézy.
To vyděsilo Holanďana.
"Ježišmarjá," volal na Pinďu v nohavici, "žiješ?"
Pinďa si odfrknul a šplhal se po noze nahoru.


Mezi taťkou a Holanďanem je asi 40kg rozdíl.
Nicméně i přes hodně volnou kombinézu bylo obtížné Pinďu vylovit.
Chci říct.
Je to jen přeci ten obrovský pes, co vám v noci dokáže zabrat celý polštář i s půlkou postelí, že jo.

Holanďan rozepnul kombinézu do půli těla a jal se lovit Pinďu v nohavicích.
Mezitím na něj pořád mluvil, aby se ujistil, že Pinďa stále žije a že se mu nic nestalo.
Kolemdoucím se tak naskytl úžasný pohled:

Chlap v kombinéze uprostřed chodníku.
Zničehonic se začíná rozepínat, sahá si do nohavice a vytrvale tam křičí: "Pinďo, nestalo se ti nic? Pinďo, vydrž, už tě skoro mám. Pojď, já tě vytáhnu, no pojď!"

Do minuty byla ulice vylidněná.
Holanďan se nakonec ukázal jako hrdina dne, zázrakem vyprostil nebohého Pinďu, ten si zase jen odfrkl, zatvářil se kysele, že prošvihl kocoura a zbytek cesty už radši došel po svých.

Co vy a příhody s čoklíky?
Luc.

4. června 2014

9 důvodů, proč jsem špatná blogerka


1.) Neumím nosit rudou rtěnku.

A nechodím spát oblečená v Channel no.5. V Elle se nikdy neobjevím. Ani v Blesku pro ženy...


2.) Žádnej načančanej interiér!

Krásný, vzdušný a prosluněný interiér? Pracovní stůl srovnaný do poslední tužtičky? Nerada vám beru iluze, ale u mě doma teda ne...


3.) Nemám styl.

A nemůžu udávat trendy. A nefotím krásné fotky. Nemůžu lidi inspirovat. Co já jsem to vůbec za blogerku?


4.) Jsem hovno čtenář.

Fotky s knížkou po nedělním obědě na Instagramu? Na tyhle úchylky nemám ani pomyšlení, ani čtivo!



5.) Nosím tělové silonky.

A nenosím černý. A nenosím černé outfity. Hurá! Módní peklo má zase novou senzaci dne!


6.) Nelakuju si nehty.

S nalakovanýma nehtama si přijdu hrozně důležitě. A tak je radši nelakuju vůbec.



7.) Nesnáším (nakupovat) boty.

Chci říct. Až půlku vašich bot budou zabírat jen obří palce a klouby, tak vás začne srát i Sex ve městě.


8.) Jsem postrach foodies.

Něco tak hnusnýho, jako když vařím já, by foodies nechtěli ani vidět, ani jíst. A vy taky ne.


9.) Nemám žádná prsa. 

Nemůžu sociální sítě oblažovat prsatýma selfies. Nedobyju svět. Umřu v zapomnění.


A přesto, nebo možná proto, bloguju...
Luc.

2. června 2014

Giveaway: 4. narozeniny blogu Život Podle Lucie

Čtyři roky blogování.
Čtyři roky, které jsem se snažila vecpat do pěti vět.
Tady jsou:

 

No a...? se po 4. letech blogování stalo mým životním mottem.



 Co se nepokazí samo, to dodělám já. A pak že Život podle Lucie...



Z průseru do průseru snadno a rychle. To vymyslela Bebe. Pak si má člověk budovat dobré jméno...



Já to dokážu. Což o to, to už říkal Obama. Já to ale dokážu posrat. O tom jsem se přesvědčila mockrát.



Miluju Holanďana. A nejhorší je, že tu nejsem jediná.


Které tričko se vám líbí nejvíc?
Můžete ho vyhrát! Stačí mi do komentáře napsat jediné: Co byste v dalším roce na blogu ocenili nejvíc? Co byste změnili, vylepšili, přidali, ubrali...? Nebo snad konkrétní témata?

Tři nejzajímavější odpovědi (s emailovou adresou) se můžou těšit na tričko, které si vyberou:-)

Trička mi k narozeninám zhotovil Trikolab, který vám na trička a mikiny různých barev vytiskne jakýkoli motiv, fotku, grafiku. Stačí si vybrat typ trička, velikost, zaslat obrázek a o zbytek se postarají:-). Pakliže by někdo nevyhrál a trička by i přesto chtěl, stačí mi napsat email a domluvíme to.
Soutěž končíme 6.6.2014.

Díky za ty čtyři roky!
Luc.