18. června 2015

Intuice nebo něco, co vám zachrání život


Když jsem vycházela z baráku, nemohla jsem ani náznakem tušit, co se stane. A asi by mě nenapadlo, že Holanďana najdu doma strachy bez sebe a že ta rajčata nakonec nedonesu. Vypadalo to sice na bouřku a déšť, ale krásný a bez mráčků to konec konců není v Moskvě nikdy.

Vyrazila jsem na procházku i tak. Ulice už byly dost mimo centrum, takže jsem se zbavila fotících turistů a štrádovala si to zrychla pár bloků. To už ale začínalo silně pršet, tak jsem se rozhodla obejít jenom celou tu úctyhodně velikou budovu, kolem které jsem šla.

Nevím, co to do mě vjelo


A zrovna tam někde uprostřed celého komplexu mě to přestalo bavit. Nic obcházet nebudu, prší. Ještě jsem mrkla na nápis na tabuli, otočila se a šla v dešti zpátky. Nevím, co to do mě vjelo.


Minutku (dvě, tři...?) poté padla rána a kolem budovy se začala sbíhat vojenská ochranka.
Bylo to přesně to místo, kde jsem se před chvilkou otočila. Na centimentr přesně. Zvedl se černý kouř a něco začalo doutnat. Lehce v šoku a těžkém dešti jsem zapomněla na rajčata a běžela domů. Cestou jsem přemýšlela, jestli se to vážně stalo a jestli to hodlám dobrovolně vyklopit Holanďanovi.

Testování Holanďana


Podle mého to nebylo nic velkého. Ani žádné střepiny z toho nelítaly. Not a big deal. Vojáci plašili, ale od toho tam konec konců jsou, že jo.
Ale hodlala jsem otestovat Holanďanovu lásku - všichni konec konců říkají, že ten 7. rok je nejkrizovější - a jala se celou historku začít slovy: "A byla to tak obrovská exploze, že mě to málem zabilo. To máš štěstí, že jsem přežila. Co bys dělal beze mě?"

Přičemž pochopitelně směl odpovědět pouze to, že by brečel, byl v depresích a v životě už by se znovu neoženil, jelikož by ŽÁDNÁ nedosahovala takových kvalit, jakých jsem dosahovala já (asi tak metr a půl jsem přemýšlela, jaké ty kvality by to asi byly, ale bylo jich tolik, že jsem raději sumírovala kompletní scénář).


V duchu jsem mu dovolila sice nějakou tu milenku (ale až po pár letech), aby nestrádal úplně, ale rozhodně žádnou další lásku. Nakonec by se s milenkama vždycky rozešel (kvůli těm charakterovým nekvalitám).

Domů jsem tak přilítla dramaticky, abych vypadala co nejvíc v šoku, ale víc v šoku jsem byla já.
"Jseš živá? Bože, ty jseš živá! To mi taky nemůžeš zvednout telefon? Volal jsem ti dvakrát! Víš, jak jsem se o tebe bál?"
Heh?
"Proč ses o mě bál?"
"Nevím, ale v životě jsem to neměl. Najednou mě chytnul takovej strach, úplná panika, jakoby se ti něco mělo stát."

A sakra!
Tak to už je divný. To už je sakra divný. Holanďan nebejvá takovej cíťa a plačka. Trošku mě to znepokojilo a všechno jsem mu řekla. To už to byla hotová plačka, takže jsem se radši ani neptala, co by beze mě dělal. Abych ho nedodělala úplně. A hlavně to už přišlo morbidní i mně.

Druhý den jsem vyrazila ke stejné budově znovu. Celý chodník byl uzavřen, uprostřed vykopaná díra. Fakt netuším, co se stalo. Došla jsem ale k závěru, že jsem měla tentokrát obrovský kus štěstí.
A za to vždycky budu vděčná.


Poučení: 

  • Být vděčná. Pořád a za všechno.

Poznámka: 


Takže jestli mě hned přepadla myšlenka na to, že super, ještě tady mám být, tak se zároveň vynořila otázka proč. Což je dost zákeřná situace, kdy si přemítáte veškeré špatnosti, které jste kdy napáchali a říkáte si, že odteď budete žít už jenom podle Desatera. Jenže v ten moment vás přepadne depka, jelikož víte, že tady končí veškerá sranda.

Někdo podobné zážitky?
Luc.



9 komentářů:

  1. Podobný zážitek naštěstí nemám..a teda, mrazilo mě při čtení v zádech..ještěže to všechno dobře dopadlo! A Holanďanovi tu citlivost odpusť, my chlapi jsme občas takoví..když jde o lidi, který milujeme a měli bychom o ně přijít..
    PS: takže Moskva je nebezpečná..asi ji vyřadím ze seznamu, kam se podívat..

    Michael
    Vyhraj kšandy!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Ti:-)
      A ne, pro turisty Moskva nebezpečná není. Je to takové policejní město, takže relativně klid. Teda ťuk, ťuk, ťuk (ještě mi zbývá týden) :-)

      Vymazat
    2. No dobře..tak my si teda něco na příští rok naplánujem ^_^, ťuk ťuk ťuk

      Vymazat
  2. Já takový podobný zážitek mám.Jednou jsem seděla večer sama doma a dívala se na nějakou komedii.Najednou naprosto bezdůvodně záchvat paniky a dokonce nevím jak to nazvat "vhled"?,"vidění"?,týkalo se to mého jediného dítěte a nakonec vše dobře dopadlo,ale ráda si něco takového odpustím. S.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je síla! Já na takový věci věřím a ty jsi živoucím důkazem ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ty brďo, to je tedy silné!
    Jednou se mi něco obdobného a nevysvětlitelného taky stalo: v posledním ročníku na gymplu jsem často jezdila 10 kilometrů do školy na skútru. Mám na něj papíry už od šestnácti a nikdy jsem s řízením neměla problém. Jednou jsem se však ráno probudila a z představy, že mám dnes ráno zase jet, jsem se celá rozklepala.
    Od rána jsem se - nevím proč - fakt klepala, měla divný pocit a celou dobu mi v hlavě znělo jen "dnes nejezdi na skútru, dnes nejezdi na skútru!"
    Poslechla jsem svou intuici a jela jsem vlakem...ale kdo ví, co by se stalo, kdybych to tehdá ignorovala :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Brrr, běžel mi bráz po zádech při čtení toho článku a ta díra v chodníku...ještě větší brrr. Ať žije jakási intuice.

    OdpovědětVymazat
  6. Ty jo, tak to jsi měla vážně kliku.

    OdpovědětVymazat