1. února 2016

Osudová chyba: Sport


Podívejte. Já vím, že se tu ozvete taky jako anti-talenti na sport s tím, že máte s tělocvikem stejnou zkušenost, ale upřímně. Kdo z vás dělal reparát z tělocviku? Já ano, takže se se mnou nezkoušejte poměřovat. Nevyhrajete.

Sport mi nikdy nevyplavoval endorfiny. Naopak spouštěl hormony depresí, které se prohlubovaly s náročností daného úkonu. Tedy že kotrmelce byly v pohodě, skok přes kozu na úrovni podzimních depek, týmové hry už se konaly jedině se smrtí v očích. V očích všech mých spolužáků.

Tělocvik na základce


Byl peklo. Když si kapitáni vybírali lidi do svého mužstva, zrovna dvakrát se o mě neprali. Naopak.

"My Lucii nechcem, nechte si jí vy."
"To radši budem hrát v oslabení, než Lucii."

Zatímco mně se ulevilo, že si můžu sednout na lavičku a neaktivovat svůj hormon deprese, tělocvikáři mě nabádali, ať si to nenechám líbit, že takhle začíná šikana. Mezi námi - asi jo. Jít s někým do sporu před školním psychologem, vždycky mě obviní ze šikany. A z ublížení na zdraví. 

Šplh


Se šplhem jsem se dostala do křížku s tělocvikáři až v pubertálním věku. Opravnou zkoušku jsem šla dělat v hodině matematiky, což se mi nesmírně hodilo. Jestli bylo něco větší zlo než tělocvik, tak jednoznačně matika. Tělocvikáři mě omluvili s tím, že mě přeci nemůžou nechat rupnout z tělocviku, že by to byla ostuda i na hotelovce a já nasupěná naběhla na tyč. 

Prošla jsem. Nikoli proto, že bych zvládla šplhat, to chraň bůh. Ale proto, abych okamžitě šplhat přestala, "protože u toho řveš tak, jako bychom tě tu znásilňovali."

To utrpením.

Rugby


Když už povinnost školních tělocviků padla, věděla jsem, že mě čeká zářná budoucnost.  Že mám najednou šanci být světu užitečná. Abych podpořila štěstěnu, jela jsem vybrušovat angličtinu na English Campy. Angličtina se totiž hodí vždycky. A pokud hodláte na English Campech oblbovat Američany, je záhodno ji ovládat aspoň o fous líp než počítání.

To, že se zelené karty asi nikdy nedočkám, mi došlo v moment, kdy došlo na rugby. Nepochopení pravidel hry jsem sváděla na nedostatečnou slovní zásobu v angličtině. A v češtině taky.

Takže jak to vypadalo. Netuším. Pamatuju si jen - pokud si rugby nepletu s něčím ještě perverznějším - že v určitý moment - kdy na mě tým musel zařvat - se žádalo, abych oběhla snad půlku celého hřiště. Nebo něco v tom smyslu. Nikdy jsem ale nevěděla, na kterou půlku mám běžet, a tak pravidelně metla na špatnou stranu.

Baletka? Tak určitě.

Brzy mi tak došla ta krutá pravda. 
Tedy že seznamovat se pomocí (pomocí?) sportu je v mém případě osudová chyba.  Anyway. Evropani mi vždycky přišli víc vzrušující.

Nějaká osudová chyba na poli sportu u vás?
Luc.

PS: Teď mi vlastně došlo, že jsem si tímto článkem zabouchla dveře u Jágra.

25 komentářů:

  1. Propadnout z tělocviku?? To se dá??? :-))) A kterej s prominutím kokot ti tohle provedl??
    No, já a sport - sportem jsem zachraňovala svou pověst. Aby spolužáci pochopili, že ne, fakt nejsem šprtka... jde mi všechno tak nějak samo od sebe :-)) Moc mi to u některých ale asi nepomohlo :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Na základce jsem byla pravidelně do týmů vybíraná poslední, při skákání přes kozu jsem chytala hysteráky, sko do písku jsem musela opakovat 30x, protože asi po 30. skočim už konečně dál a tělocvikářka litovala, že o mě nemohla napsat bakalářku..na střední jsem v prváku učitele trápila mým absolutním nezájmem, bojkotovala jsem mu cokoliv co neobsahovalo sezení na lavičce a ze všeho jsem si dobrovolně nechala dát 5, ale on byl hodnej dostala jsem na vysvědčení jenom 2 :D ve druháku se naštěstí můj život stal absolutně lepším, když jsem objevila kouzlo uvolnění z tělesné výchovy...do čtvrťáku už mě v tý tělocvičně nikdo neuvidí :D

    OdpovědětVymazat
  3. Na základce jsem byla pravidelně do týmů vybíraná poslední, při skákání přes kozu jsem chytala hysteráky, sko do písku jsem musela opakovat 30x, protože asi po 30. skočim už konečně dál a tělocvikářka litovala, že o mě nemohla napsat bakalářku..na střední jsem v prváku učitele trápila mým absolutním nezájmem, bojkotovala jsem mu cokoliv co neobsahovalo sezení na lavičce a ze všeho jsem si dobrovolně nechala dát 5, ale on byl hodnej dostala jsem na vysvědčení jenom 2 :D ve druháku se naštěstí můj život stal absolutně lepším, když jsem objevila kouzlo uvolnění z tělesné výchovy...do čtvrťáku už mě v tý tělocvičně nikdo neuvidí :D

    OdpovědětVymazat
  4. Luci, ty prostě umíš dát všemu takové kouzlo, že zní i šplh vesele. Každopádně nikdy nezapomenu, jak jsem byla vždycky vybrána jako poslední .... trapas jako hrom a ještě jsem z toho měla nějaké následky ... určitě :D

    Sweet Life with Lena

    OdpovědětVymazat
  5. Vidíš a mně nikdo nechtěl věřit, že jsem na střední vyfasovala z tělocviku čtyřku :D Teď mě tak napadá, nedělala jsi náhodou hotelovku v Plzni?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtyřka z těláku, to bylo vždycky radosti :-)

      A jo, hotelovka v Plzni na Borech. Milovala jsem to tam.

      Vymazat
  6. Sport je velice zajímavá záležitost. Já si v mládí (rozuměj jako týnejdžr) prošel spousta "kroužky", ale nakonec jsem to pravé ořechové ve formě BMX našel. Je to cool a dá to člověku hodně, jak sociabilně tak i po stránce fyzické.

    Teď už při práci je toho času mnohem méně a já si uvědomuji jak něco dělat, hýbat se - je důležité. Tělo chřadne a bojím se domyslet jak bych vypadal za dejme tomu 5 let, kdybych se sebou nezačal něco dělat. Problém je že ani takový běh mi nedává potřebné endorfiny a tak jsem ve fázi hledání.

    Jasné je jedno, něco by se dělat mělo.

    www.ajlaffesn.cz

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. já sem měla to "štěstí", že mě v druhé třídě srazilo auto, přičemž se mi sedřel kotník do opravdu odporný jizvy, díky který sem ale nikdy nemusela šplhat, protože hrozilo, že si tu jizvu sedřu a v botách se šplhat fakt nedá :D no a na střední škole sem měla pro změnu zase "štěstí", že mi zjistili páteř křivou jako paragraf, takže sem místo klasickýho tělocviku nafasovala zdravotní, který se na naší škole skládal většinou půl roku z plavání a půl roku z nějakýho rehabilitačního cvičení, míčových her a podobně.. prostě z čehokoliv, čeho se mohli účastnit všichni, kdo zdravoťák z různých důvodů nafasovali :D

    OdpovědětVymazat
  9. Já měla celou základku až do devítky samé jedničky :D no kdo mi to nezkazil? Učitel těláku :X

    OdpovědětVymazat
  10. Hahah, jako bych se viděla. Reparát jsem sice nedělala, ale při vzpomínce na ZŠ.. Vážně jsem se snažila, aby mi šlo alespoň něco. Dopadlo to tak, že pokud jsem byla aktivní, vezli mě na chirurgii. +- 3/4 školního roku nějaká část těla byla v sádře. Došlo to do fáze, kdy mě paní učitelka prosila, abych seděla a necvičila. :))

    OdpovědětVymazat
  11. Koho by taky bral sport, do kterého nás někdo nutí. Každý tělocvik byl utrpení. Při šplhu jsem se akorát dokázal držet lana jako klíště a z kotrmelců jsem házel šavle. Jakmile jsem mohl ale dělat, co se mi zachce, zjistil jsem, že sportování je vlastně fajn. I když mám občas pocit, že jediný důvod, proč to dělám je, že mám rád všechny ty fitness gadgety.

    OdpovědětVymazat
  12. No... Já z něj reparát dělat měla, ale nakonec jsem to nějak ukecala :D Přišla jsem, profesor si mě prohlédl, řekl: "Aha, tak to jste vy." a dal mi za tři s tím, ať se mu už neukazuju :D Nicméně ve škole mi sport opravdu nikdy nešel a vlastně mi nejde do teď. Hlavně týmové hry, v těch jsem absolutně vražedná :D

    OdpovědětVymazat
  13. Rugby se hraje v Anglii, to asi byl spíš americký fotbal :-D

    OdpovědětVymazat
  14. A já už si říkala, že moje dvojky z těláku jsou ty nejhorší na světě! Jak jsem se očividně pekelně spletla :D

    Diary of M

    OdpovědětVymazat
  15. Ó jak ti rozumím! Moji sportovní tragédii dovršila třídní v podobě tělocvikářky, která nás nutila dokonce i do baseballu! Teda... mě nutila, ostatní nemusela, protože je to nejen bavilo, ale i jim to šlo. A nejhorší byl basket... tolik zbytečných hodin přecházení z bodu A do bodu B po hřišti s jediným cílem - hlavně se nedostat k míči a nepos*** to těm nebohým spolužákům, co mě dostali do družstva (jako tu poslední, samozřejmě) :D

    www.jankafj.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsi nějak nasimulovat hroznou neschopnost cvičit. :D Dneska se až divím, kolik mých spolužaček měly papír na "necvičení v hodinách tělocviku" kvůli blbostem.

      Vymazat
  16. :D Náhodou, šplh jsem taky nesnášela a většinou jsem učitelům řekla, že prostě šplhat nebudu, ať mi napíšou rovnou pětku, každopádně všechno ostatní mi naštěstí nevadilo :D

    OdpovědětVymazat
  17. Hi dear, what amazing post you have here and I love your blog layout as well. Would you like to follow each other? if you decided to follow me on BLOGLOVIN, please let me know so I can follow you back. Thank you.

    www.love-joice.com

    OdpovědětVymazat
  18. Nechci, aby to znělo nějak špatně, ale tvůj článek mě pobavil. :D Osobně jsem s tělocvikem a sportem jako takovým problém neměla, ale co jsem opravdu nemusela - byla hrazda! Třikrát fuj!

    Lucka www.sleepy-cat.com

    OdpovědětVymazat
  19. Tento článek jsem zhltla jedním dechem! Nejvíc jsem se zasmála u historky se šplhem - taky jsem s tímto druhem nebyla moc velká kamarádka... :D

    Ivet - TheRightMe

    OdpovědětVymazat
  20. Porovnávat s reparátem se nemůžu, ovšem fakt, že mi tělocvikář zakázal chodit do hodin pod výhrůžkou koule ze zeměpisu (tělocvik byl automaticky za 1, takže si to vybíjel jinde), mi přijde taky dost výmluvný. Díky za historky, hned se člověk cítí líp.

    OdpovědětVymazat
  21. :D tak jsme na tom asi podobně...já si teda při kotoulu vzad zvrtla krční obratel a od té doby mě učitelka tělocviku na ZŠ nechávala zpravidla sedět se slovy: "ty se radši odkliď, ať si ZASE neublížíš :D"
    ...a měla jsem sice dvojku z tělocviku, ale sama učitelka se vyjádřila, že mi nebude kazit průměr trojkou (jinak jsem měla samé jedničky :D)

    OdpovědětVymazat
  22. Já teda špatnou známku z tělocviku nikdy neměla, a to i přes to, že jsem si naschvál pořád zapomínala tělocvik, nešlo mi téměř nic až na vybíjenou a dospěla jsem do fáze, kdy jsem si napsala sama i omluvenku. Nebylo to kvůli tomu, že bych neměla ráda pohyb, ale kvůli sociální fobii, kdy jsem měla hrozně špatný pocit z toho, že na mě někdo při cvičení kouká a tak jsem měla děsné psychické stavy, vždy den před tělocvikem, klepala jsem se, potila a chtěla se mi akorát tak umřít. To "naštěstí" skončilo s úplným omluvením z tělocviku kvůli skolióze.. Do teď si o mě paní učitelka myslí, jak nejsem líné prase, ale vysvětluj to někomu :).

    OdpovědětVymazat
  23. Moje rodina do ted vypravi historku o tom, jak jsem uz ve treti tride malem propadla z telaku kvuli svihadlu.
    Pri micovych hrach jsem se mice proste bala, vzdyt i ty holky davaly perdy, ze by cloveku urazily hlavu. Na stredni jsem naopak zjistila, ze pri florbale se da pripadne beztrestne prastit nenavidena spoluzacka. Ale spis jsem vetsinu casu travila jako necvici, z nejakeho duvodu se telocvikar zamiloval do basketu a neustale nas to nutil hrat, cim vic nam to neslo, tim byl zarytejsi, s myma 157 cm to byl totiz idealni sport. Tim jsem s celym telocvikem skoncila a vychytala jsem to tak, abych nasbirala znamku za co nejmensi pohybovou aktivitu, coz nastesti slo, protoze v ramci telocviku jsme meli saunu a jednicky se daly nasbirat za ucast, pak jednou jit na neco mene nebezpecneho jako drepy nebo cooperuv test a byl pokoj.

    OdpovědětVymazat