17. března 2016

Před kamerou: Na castingu celovečerního filmu


Do Strakonic přijela televize.
Nevím, kdo tenkrát přišel s nápadem vybírat si herce do válečného filmu s česko-německou produkcí zrovna ve Strakonicích, ale byl to určitě nějaký génius oceněný Oscary.

A byla to panečku sláva!
Stalo se tak koncem 90. let a pozvánky na casting tenkrát visely úplně všude, zvláště pak na veřejných záchodcích a u bufetů. Hledali se lidé jako kompars a denní mzda byla několik set korun!

Na casting tehdy dorazilo celé město i s okolními vesnicemi a seřadilo se pěkně u kulturáku. Vlastně to byla větší událost, než když do Strakonic pár dní předtím zabloudil Havel. Ale není se čemu divit. Strakonice mají konec konců dlouholetou historii v natáčení filmů a je přeci všeobecně známo, že v tomto malém malebném jihočeském městě je vyšší koncentrace hereckého talentu než v celém Los Angeles. 

Budiž mi Slunce Seno důkazem.
Školou byla na casting nahnána i dětská pracovní síla a já, se svým největším parťákem Honzou*, jsme tak čekali ve frontě na slávu.

Měli jsme připraveno hodně. V páru i jednotlivě. Veškeré repliky z všemožných filmů. Takováhle šance se ve Strakonicích přihodí (omylem) dvakrát za život. Pokud žijete dostatečně dlouho.

A stejně to byl osud, říkali jsme si. Jednou se tu něco takového děje a my dva zrovna máme čas. Nutno dodat, že nám oběma bylo asi devět, možná deset let a tudíž již bylo na čase začít něco dělat, pokud chtěl mít člověk ve dvaceti už něco odžito.

Bylo to myslím taky v době, kdy se herec Kevina ze Sám doma poprvé (a naposledy?) oženil pod vlivem drog, a tak jsme byli smíření i s drogovou budoucností, která k pořádnému umění asi holt už zřejmě patří.


Čekání ve frontě jsme si krátili nacvičováním grimas, jelikož to je přeci ve válečných filmech třeba. Když jsme však předstoupili před tým lidí, co si křoví vybíral, bylo nám řečeno, že hledají lidi a děti do rolí (ideálně beznohých a bezzubých) žebráků a další podivně vypadající individua.

A to byla výzva!
Upřímně. Bylo v nás mnohem víc. Emoce nám bublaly i pod očními víčky. Ale budiž.
Honza tenkrát svraštil obličej do podoby, že nervová zakončení začala chytat tiky a roli žebráka tak dostal. Já nafoukla břicho a vypoulila oči, což prý bylo sice pozoruhodné, ale jelikož se děj odehrával v Německu a nikoli v Somálsku, tak zcela neefektivní.

Já se tak s drogovou budoucností mohla nadobro rozloučit.
A drogám dodnes nepropadl ani Honza a ani tenkrát po natočení role. Jeho chyba. Už taky mohl být dávno ženatej. A rozvedenej.

Tolik k mým hereckým začátkům.
Luc.


* Článek o Honzovi si šetřím už spoustu let a napíšu ho, až přijde ten správný čas. Nebo povídáním o Honzovi začnu první kapitolu svý knížky**, abyste věděli, kdo mě formoval už od školních lavic a proč jsem se tudíž tak povedla.

** Až ji někdy napíšu.

7 komentářů:

  1. No jo, to je vždycky sláva. :D Vím jak se u nás vypráví o jednom starším pánovi "ty, on hrál tehdy a tehdy takovou malou roličku v tomhle filmu" - "týýýýjo". :D

    OdpovědětVymazat
  2. Oni tenkrát vůbec nevěděli, o co bez tebe přišli! :D

    Diary of M

    Už se těším na článek o Honzovi..

    M.

    OdpovědětVymazat
  3. Luci já se vždycky tak pobavím :D :D A že tě nevybrali? Jejich chyba! :D :D

    OdpovědětVymazat
  4. Zase pobavila :D:D ... No tak na vyprávění o Honzovi se těším. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Taky jsem na tom konkurzu tehdy byla :D Odlovili mě ve škole, ale stejně mě to bylo prd platný :D

    OdpovědětVymazat