25. února 2016

Já a moji divocí předci


Protože znám svojí famílii, tak si při pohledu do zrcadla říkám, že aspoň jednou se to tomu nebohému DNA povedlo.

Věty typu: "Po kom to dítě je?" "No po mně teda rozhodně ne!" "Beztak nám jí vyměnili v porodnici," slýchávám dodnes. Moc ráda bych ale dodala, že jsem skutečně našich. Ač to nepřiznávám ráda. Nicméně, o své čistokrevnosti jsem shromáždila spoustu důkazů. Čísly tři!

Předky, kteří byli celí já!

1.) Praprabábi divoška


Traduje se, že se mé prapraprabábi dost zapalovala lýtka, nicméně místo toho, aby spořádaně zkoušela nové a nové milence, si našla toho jednoho, kterého si vzala, porodila mu děti a donutila ho, aby se s ní vydal na celoživotní pouť po tehdejším Rakousko-Uhersku.

Pocházela pravděpodobně odkudsi z oblasti dnešního Maďarska, odkud vyjela a každý rok se s rodinkou stěhovala zase o kraj dál. Jakmile poznala celou vesnici, přestalo to být pro ní dobrodružné a musela zase vyrazit hledat místo, kde bude chtít zase na chvilku žít. Takhle se tahala celý život. Těžko říct, ve které fázi stěhování a kde umřel nebožtík praprapraděda. Nicméně babča to dotáhla až do jižních Čech.

2.) Prababička bordelářka


Maďarské babičky si dost považuju, i kdyby to měla být Rakušanka. Většina členů mé rodiny je a byla nicméně praštěně nudná. Možná to platilo svým způsobem i o mé prababičce z Mladějc, která mi ovšem byla sympatická už od (mých) prvních zoubků. Ba dokonce by se dalo říct, že jedině s touhle babičkou nás pojila víc jak krev - a to nelibost k uklízení a vášeň pro flegmatismus. Byla to dobrá babička.  

3.) Děda pisatel


Zato můj děda z tatínkovy strany měl básnické střevo, které se bohužel uchovalo v jeho kronikách o naší vesnici. Dá se ovšem říct, že psal prakticky o kravinách, liboval si v přehánění a pokoušel se o spoustu literárních žánrů. Kdyby neumřel, tak bloguje dodnes.

Praprapra bábi by na mě byla pyšná. Anebo nebyla. Foceno v Moskvě.

Tihle tři jsou moji nejdivnější předci vůbec.
Myslím, že by mi byli adekvátními rodiči.
Luc.

18. února 2016

Když se vám ztratí čtyřleté dítě


Stalo se tak jednoho milého letního dne koncem 90. let.
Kate Moss s alkoholovými dýchánky ještě ani nezačala, z titulek zářila tehdy už v modelingu ostřílená Cindy Crawford a Madonna ještě nepůsobila tak křečovitě. 

Byl to jednoduše krásný den a krásná doba na to, aby se nám ztratila tehdy asi čtyřletá ségra.
Když zjistíte, že to dítě není nikde k sehnání a že jste ho zmerčili naposledy u oběda, máte chvíli pocit, že si konečně můžete odpočinout a dospat, co potřebujete.

Jenže, na druhou stranu, nemohli jsme riskovat spánek, když to dítě je někde venku a nevíte, co s ním je.
Nejděsivější představy máte z toho, že by se tahle malá a extrémně žravá saň mohla dostat k sousedům, jejichž lednička neoplývá dostatečnými zásobami a ti už vám pak nikdy ani ten cukr krystal nepůjčí!

1. část našeho hledání tak spočívala ve vytvoření bojového plánu.
Rozdělili jsme sousedy do 3 kategorií:

1.) Ti, co mají doma hodně chlapů, tj. vaří, pečou a dost jedí. 
2.) Ti, co si jenom vaří.
3.) Ti, co nevaří, nepečou a sportujou. Tuhle kategorii jsme vyškrtli hned, tam by malá nezabloudila ani v tak raném věku. Ona už tehdy byla docela rozumná.

Dobře zásobované sousedy s plnýma ledničkama jsme obešli jako první a jaké bylo naše překvapení, že naše dítě nikdo neviděl. Méně dobře zásobované sousedy jsme oběhli také a ani tam se náš gen nevyskytoval. Ke sportovcům se nikdo z nás neodvážil.

Když už jsme se chystali na kutě s tím, že ráno moudřejší večera a že naše dítě by stejně každý milerád vrátil, začalo to odněkud fňukat. Když jsme šli po stopách křiku, našli jsme jí šprajclou za gaučem, kam šla po obědě v klidu trávit koprovku s osmi knedlíkama. 

Teď, když jí vytrávilo, se začala ozývat a nemohla se dostat ven.
Než se nám podařilo odsunout gauč a vyprostit ji, hlad se zvětšovat a úměrně s ním i intenzita řevu. To vám tenkrát bylo dráma!

Když pak Kate Moss začala jet v drogách, Cindy se stáhla pro svůj věk a Madonna se naopak pro svůj věk začala o to víc odhalovat, tak už byla sestřička v pubertě. Nechala si ostříhat ofinu. A to už nebyla hezká doba.

Fotka z puberty a s jídlem, abyste věděli, že nekecám. Já nikdy nekecám. Přece.

Někdo taky ztrácel v 90. letech své největší poklady?
Luc.

14. února 2016

Život s dietářem


Hubení vysportovaní muži s rychlým metabolismem jsou pro každou ženskou peklo. 
Možná je to hezké na první pohled a reprezentativní na plovárně, tím to ovšem končí. Řekla bych. Nevím to zcela jistě, jelikož jsem na podobné týpky nikdy neměla štěstí.* a **

* Pokud měla a zapomněla, tak se omlouvám.
** Čímž nemluvím o svých ex nijak špatně.

Ale logicky. Chlap, jemuž geny nedovolují ztloustnout nebo všechno hned vyběhá, toho sní víc než chlápek, jemuž geny ztloustnout dovolují a při pojídání vydatné večeře ho vydatně pojídá ještě černé svědomí.

Ještě jinak: tohle je óda na Holanďana, známého dietáře. 
Ten už léta žije v módu "musím zhubnout ideálně ještě 5 kilo."

Za všechno může ex


Ex partneři jsou vždycky zlo (myšleno ex jeho, nikoli moji ex).
Dlouho přede mnou (dlouho před mým narozením?) Holanďan chodil s cukrářkou.
Byla milá, pohledná, chytrá, ale brutálně dobře a často pekla.

Prý je to právě ona, která na něm zanechala ten největší cejch.
Kila.
Kila, kterých se za tu dobu už nedokázal zbavit.
 
Ale jestli můžu udělovat ve svém mladém věku rady ohledně mužů: chlapa, který si myslí, že potřebuje zhubnout, berte. Z dlouhodobého hlediska se to vyplatí.

Ubírat kila celoživotním dietářům je totiž jednodušší, než hubeným kila přidávat. 


V mém případě stačí uvařit.
Anebo - a už se dostáváme k pointě - raději nevařit vůbec.

Chápu, že to někomu může zkazit celý večer. V zápalu zamilovanosti, která mi první léta tekla místo krve, jsem vyžadovala společné večeře, u nichž pravou rukou jíte vidličkou, kterou používáte i jako nůž, protože levou rukou musíte hladit koleno své drahé polovičce.

Postupem času se vám ale vrátí rozum a krev do žil a ještě uvítáte, že toho druhého zasytíte a zabavíte celý večer tím, že mu smícháte vodu s psylliem. Holanďan, například, psyllium k večeři jedině kvituje. Zasytí ho až do rána a to tařka s nulovou kalorickou hodnotou.

Volné večery online.

Pro šťastnou domácnost


Chlap dietář je dlouhodobě výhodnou investicí. Šetří váš čas i vaši peněženku. Volné večery pak můžete strávit s těmi nejbližšími. *

Někdo taky s dietářem?
Luc.

*Speciálně valentýnský článek

11. února 2016

Život jedné Lucie v lednu


První měsíc v roce se rozjížděl tak pomalu, že jsem zvládla přečíst všechny knížky z Vánoc, protřídit šatník, přihlásit se na kurzy, které mám letos v plánu absolvovat a co se spánku týče, naspala jsem něco do zásoby. Ale něco zajímavého se přeci jen dělo.

Budapešť


Fotil Olympus PEN s mojí pomocí.

Nebyla to úplně dovolená, to ostatně s laptopem a wifinou není nikdy, ale pokud potřebujete utřídit myšlenky, prohřát kosti a uvolnit svaly, pak zalezte na celé odpoledne do horkých lázní. Lepší a levnější jak psycholog! Jinak doporučuju vzít pohodlné boty na podpatku a projít si tohle boží město křížem krážem. Budu i Pest. A zajít na jídlo do Konyha, což je hodně alternativní hipster záležitost, ale bude se vám tam líbit a chutnat. A lepší cappucino nenajdete v celé Budapešti. #vyzkoušenozavás

Focení Komiks haus


Fotil Ricarderon. Rovněž s mojí pomocí.

V aktuálním čísle Reflexu najdete článek o jedné velké zálibě a netradičním komiksovém bydlení. Před tím, než jsme se tam vydali na focení, byl mým komiksovým vrcholem dvacet let starý Čtyřlístek. Teď už poznám až 5 superhrdinů a pár dalších komiksových postaviček.

Školení Urtekram


Fotila jsem já s pomocí mobilu.

Jednoho dne v  pondělí jsem zajela do Tábora udělat malé školení Urtekramu v Oděvní galerii Sluníčko. Je to převážně butik s luxusní módou, ale kosmetický koutek voní na dálku. A jelikož se mi nechtělo hned odjíždět, prošla jsem si centrum, jelikož a protože ač Jihočeška, tak jsem v Táboře od dětství nebyla.

Sushi Time otevíračka


Rovněž fotil Olympus PEN s cizí pomocí.

Moje milované Sushi Time oficiálně otevíralo nové bistro v Quadriu, kde jsme si všichni mohli vyzkoušet přípravu sushi a následně si svůj "výtvor" spapat. Za přítomnosti všech šéfkuchařů a pomocníků jsem to zvládla natolik obstojně, že mi až teď dochází, že jsem se měla přihlásit ještě na workshop dělání sushi. Talent tam trochu bude a chuť je obrovská!

Jak jste si užili leden vy?
Luc.

9. února 2016

Česká Miss 2016: Denní harmonogram finalistek


Budíček v sedm ráno, večerka o půlnoci.
Přivítejme 2. den soustředění soutěže Česká Miss.


8:00


Po snídani, na kterou některé finalistky dorazí krásně nalíčené a některé jen s nepatrným zásahem řasenky, vyrážíme do zimy na prohlídku Ekocentra. Projít si celou farmu, která připomíná menší ZOO, prolézání stájí, hlazení koní a krmení lemurů finalistky neuvěřitelně rozněžňuje. Od lemurů se jim nechce, u koní dělají selfie. A mně se chce spát.


9:00


Dívky začínají fotit pro jednu (zatím tajnou) aplikaci. Tomu předchází fitting oblečení a bot a nabírá se první skluz. Já jenom sedím, projíždím mobil a holky tajně pozoruju. Hezké je to, jak je každá typově odlišná, ale všechny jsou neuvěřitelně drobné a všechny vypadají jako panenky. S některými si povídám, mám ale pocit, že se většina stydí.

Je to zvláštní. Člověk si říká, jak mezi ně (věkově?) zapadne a zatím si držíme pozici "já jsem Miss - a já Lucie, budu o vás psát." Rozmluvit je je tudíž těžké.


10:00


Jeden z dvorních fotografů soutěže Česká Miss, David Váňa, si vymyslel celou kompozici fotky a dívkám dává naprosto jasné pokyny, jak mají pózovat. Neunikne mu jediný centimetr a jediná grimasa,  o čemž se sama přesvědčím, když říká, ať si tam taky stoupnu.



12:30


Oběd. Dívky obědvají společně u jednoho stolu a většinou se takové obědy dost protáhnou. Povídají, jako by se týdny neviděly. Servíruje se pravidelně polévka, hlavní jídlo a dezert. Pokud některá musí od stolu odběhnou, zaúkoluje ostatní, ať se postarají, že na ní nezapomenou s dezertem.


13:00


Jelikož dívky čeká Ples v Opeře a ještě desítky společenských událostí, je potřeba si říct slovíčko nejen o etiketě, ale i stylu a dress codu. Školí Perwoll. Slovíčko se protáhne na dvě hodinky, další hodinu probíhá workshop, kde Eliška Bučková s Kateřinou Průšovou stylují finalistky.

Žádná komorní akce to ovšem není. Pozvaná jsou nejrůznější média včetně televize, které si dívky zuřivě fotí. Tohle je část, kde okamžitě z výrazů poznáte, které dívce outfit maximálně sedl a která by si podobný model na sebe rozhodně nevzala. Ochotně ale pózují všechny a nemají problém někomu "vydržet v póze" i několik minut. Nabíráme zpoždění podruhé. 


16:00


Z šatiček rovnou do sportovního a jestli toho doteď bylo málo, tak teď si dají do těla. Taneční průprava od Lukáše Hojdana je má připravit opět na Ples v Opeře. Tohle je ta část, kterou si ráda nechám ujít. A pro Miss je to asi jediný moment, kdy mají relativně soukromí. Fotí a natáčejí je pouze dvorní fotografové soutěže Česká Miss.


18:00


Večeře, která má být na programu tím posledním bodem dne. Poslední den soustředění, je tak dobré se dobře vyspat. Dívky však povídají do devíti a pak se rozhodnout jít do velkého wellness.


21:00


Volný večer. Pchá! Dívky sice jdou do wellness poprvé po celém týdnu si odpočinout, ale hezká těla společně s vířivkou jdou dohromady, a tak jsou jim za zády opět kameramani a fotografové. Záběr v plavkách, jak lezou do bazénu, jak si užívají vířivku, jak jdou do parní i suché sauny...

Upřímně. Wellness je na Čapím hnízdě překrásné, ale já si plavky záměrně nebrala. Kdyby náhodou někoho napadlo mě tam nutit. S Miss do wellness nelez!

Některé dívky, co nestihly focení dopoledne, fotí do půlnoci. Dívky, co pózují ve wellness si taky moc neodpočinou. Všichni se ale dobře bavíme a díky maximální péči celého personálu není nic, co by mohlo kazit páteční večer. Jakmile se vypnou kamery, začínáme si povídat.

Povídat tak nějak bez póz. Finalistky už jsou příliš unavené dávat mi ještě formální odpovědi, které většinou dávají novinářům celé dny. Jestli se každoročně smějeme, že si každá Miss myslí, že se svým Kubíčkem zůstane až navěky, tak možná myslí. Ale na druhou stranu - opravdu čekáme, že nám řekne, že se s ním možná třeba jednoho hezkého dne rozejde? To nemůže udělat. Je to rozchod jako každý jiný a v zamilovanosti tohle neřekne nikdo z nás.

Jednu památeční jsem si s dívkami musela dát samozřejmě i já.

A tak si povídáme. O soutěži, o všech akcích, kterých se zúčastňují, o rodině, o škole. O tom, jak stíhají a co na jejich působení v soutěži říkají kamarádi. Holky se předhánějí, která toho naspala míň, která má mastnější hlavu a co slyším poprvé je, že už si mnohé vymyslely i přezdívky.

A zase holky povídají, jakoby se týden neviděly.

Závěr?


Přemýšlím, jestli má cenu posílat hlas úplně každé anebo radši žádné.
Ale pravda - mnohé si to u mě zkazily tím, že mi začaly vykat.
Ale už jsem jim to odpustila.

Luc.

6. února 2016

Česká Miss 2016: Jak se rodí královna krásy


Když jsem šla před asi 10 lety na casting soutěže Česká Miss, neprošla jsem ani prvním kolem.
Měla jsem přitom výborně padnoucí plavky půjčené od své kamarádky a chůzi na jehlách pilovala doma po večerech. Moje sestra tenkrát plakala dojetím a říkala, že určitě vyhraju, že to je přeci jasný.

Neprošla jsem ani prvním kolem. Sestřička brečela podruhé.
Nyní - o 10 let starší - jsem dostala nabídku zúčastnit se soustředění s finalistkami, které se po exotickém Thajsku koná na farmě Čapí hnízdo.

Ironie osudu.
Ale jelikož jsem chtěla vidět aspoň malou část veškerého procesu "jak vzniká miss", nemohla jsem odmítnout. Jen přeci v ČR je koncentrace nádherných holek natolik vysoká, že člověka zajímá, kdo je ona vybraná desítka, která postoupí až do samotného finále.

A tak jsem tady. Po přednášce o etiketě a společenském chování.
Z krásné holky se totiž nestane Miss přes noc, a tak každé soustředění je nabité nejrůznějšími přednáškami. Mým úkolem je zúčastnit se celého programu s "misskami" a společně s pánem kameramanem je vyzpovídat do krátkých reportáží.

Photocredit: Česká Miss/David Váňa

Už po prvním dni mám spoustu poznámek. Většina z nich není závistivých:

  • Finalistek je 10 a když pán bůh naděloval, na téhle desítce rozhodně nešetřil.
  • Patronkou je Iva Kubelková. To, že tady pán bůh taky nešetřil, víme všichni už dávno. 
  • Program je natolik nabitý, že se dívky v průběhu dne sotva stačí převléct.
  • Večerní programy končí klidně i v půl jedné ráno.
  • Budíček je leckdy i v šest ráno. Nevím, jak to vstávání zvládnu.O finalistky se nebojím. Ty už si prý zvykly.
  • Při přednášce o etiketě, která je má připravit mimo jiné i na sobotní Ples v Opeře, zvládly dress code líp než já. 
  • Základy stolování a společenského chování si pak dívky ověřily v praxi při čtyřchodové večeři, kde se jelo striktně podle protokolu.
  • Co jsem netušila bylo, že make-up do společnosti by měl být perfektní, je však dobré se vyhýbat rudým odstínům rtěnky, nebo spíše obtiskům rtů na skleničce. 
  • Po večeři dívky ještě pózovaly fotografům. 

"Zastrčte ty čtyři chody," zavelela Iva Kubelková a šlo se fotit.

Photocredit: Česká Miss/David Váňa

Po večeři je pak příprava na samotné finále, což je věc tajná, a tak jsem se rozloučila. Zítra brzo ráno nás konec konců čeká prohlídka farmy, kdy se vymění lodičky za botasky a poběží se do stájí, přednáška o stylu, dívky ještě focení a taneční lekce.

Když koukám, kolik toho musejí absolvovat - s úsměvem na rtěch a na podpatcích - říkám si vlastně, že bych jako finalistka odpadla sama už po druhé noci s pár hodinami spánku.

Já mám tu výhodu, že spánkový deficit okamžitě dohoním. Na druhou stranu to bude asi tím, že na mě žádná zářná modelingová kariéra stejně nečeká. A to je ten rozdíl.

Luc.


1. února 2016

Osudová chyba: Sport


Podívejte. Já vím, že se tu ozvete taky jako anti-talenti na sport s tím, že máte s tělocvikem stejnou zkušenost, ale upřímně. Kdo z vás dělal reparát z tělocviku? Já ano, takže se se mnou nezkoušejte poměřovat. Nevyhrajete.

Sport mi nikdy nevyplavoval endorfiny. Naopak spouštěl hormony depresí, které se prohlubovaly s náročností daného úkonu. Tedy že kotrmelce byly v pohodě, skok přes kozu na úrovni podzimních depek, týmové hry už se konaly jedině se smrtí v očích. V očích všech mých spolužáků.

Tělocvik na základce


Byl peklo. Když si kapitáni vybírali lidi do svého mužstva, zrovna dvakrát se o mě neprali. Naopak.

"My Lucii nechcem, nechte si jí vy."
"To radši budem hrát v oslabení, než Lucii."

Zatímco mně se ulevilo, že si můžu sednout na lavičku a neaktivovat svůj hormon deprese, tělocvikáři mě nabádali, ať si to nenechám líbit, že takhle začíná šikana. Mezi námi - asi jo. Jít s někým do sporu před školním psychologem, vždycky mě obviní ze šikany. A z ublížení na zdraví. 

Šplh


Se šplhem jsem se dostala do křížku s tělocvikáři až v pubertálním věku. Opravnou zkoušku jsem šla dělat v hodině matematiky, což se mi nesmírně hodilo. Jestli bylo něco větší zlo než tělocvik, tak jednoznačně matika. Tělocvikáři mě omluvili s tím, že mě přeci nemůžou nechat rupnout z tělocviku, že by to byla ostuda i na hotelovce a já nasupěná naběhla na tyč. 

Prošla jsem. Nikoli proto, že bych zvládla šplhat, to chraň bůh. Ale proto, abych okamžitě šplhat přestala, "protože u toho řveš tak, jako bychom tě tu znásilňovali."

To utrpením.

Rugby


Když už povinnost školních tělocviků padla, věděla jsem, že mě čeká zářná budoucnost.  Že mám najednou šanci být světu užitečná. Abych podpořila štěstěnu, jela jsem vybrušovat angličtinu na English Campy. Angličtina se totiž hodí vždycky. A pokud hodláte na English Campech oblbovat Američany, je záhodno ji ovládat aspoň o fous líp než počítání.

To, že se zelené karty asi nikdy nedočkám, mi došlo v moment, kdy došlo na rugby. Nepochopení pravidel hry jsem sváděla na nedostatečnou slovní zásobu v angličtině. A v češtině taky.

Takže jak to vypadalo. Netuším. Pamatuju si jen - pokud si rugby nepletu s něčím ještě perverznějším - že v určitý moment - kdy na mě tým musel zařvat - se žádalo, abych oběhla snad půlku celého hřiště. Nebo něco v tom smyslu. Nikdy jsem ale nevěděla, na kterou půlku mám běžet, a tak pravidelně metla na špatnou stranu.

Baletka? Tak určitě.

Brzy mi tak došla ta krutá pravda. 
Tedy že seznamovat se pomocí (pomocí?) sportu je v mém případě osudová chyba.  Anyway. Evropani mi vždycky přišli víc vzrušující.

Nějaká osudová chyba na poli sportu u vás?
Luc.

PS: Teď mi vlastně došlo, že jsem si tímto článkem zabouchla dveře u Jágra.