28. března 2016

Reportáž: Den v Paříži s průkopnicí udržitelné módy


Když jsem odjížděla do Paříže, netušila jsem, že se tam setkám z průkopnicí udržitelné módy a budu mít jak spoustu zážitků, tak díky její laskavosti i reportáž z módního světa Paříže.

Byznys plný krutosti. Módní byznys.


Kamila Boudová je Češka, která už za svůj krátký život stihla žít v Německu, v Londýně a nyní už 4. rokem v Paříži. Ve všech městěch se pohybovala v módním byznysu (dělala jsem s ní nedávno rozhovor, mrkněte na celý její příběh). A právě otřesné pracovní podmínky, v nichž se většina konfekcí vyrábí, ji donutily vytvořit unikátní koncept a projekt za udržitelnou módu. Je to teprve něco málo přes rok co začala podnikat, nicméně teď celý předmět učí na pařížské vysoké škole, organizuje Fashion Revolution day a Sustainable Fashion Day v Praze, pořádá workshopy a pomáhá klientům vybudovat si značku.


Když jí píšu s tím, že jsem v Paříži a jestli se můžeme případně potkat, počítám s tím, že se buď neozve vůbec anebo že nebude mít čas. Anebo zájem. Upřímně - Kamila je unikát a vzbuzuje tak hodně zájmu. Do Čech jezdí mimo jiné dávat spoustu rozhovorů do médií i televizí. Moc nadějí si tak nedávám.

Kamila však hned odepisuje. Že se potká moc ráda. Dáváme si schůzku hned druhý den v centru Paříže a já jsem velice zvědavá, co z toho bude. Viděla jsem ji pouze jednou na Lohas Blogerovi, kde jsme spolu prohodily jen pár slov.

Scházíme se ve tři odpoledne na République a říkáme si, že máme obě čas tak maximálně do sedmi. Loučily jsme se v deset večer.

Ukaž mi svůj pařížský život


Jako první zastávkou nám je Centre Commercial - obchod s udržitelnou módou, který je koncepčně podobný české NILE. Celou dobu si povídáme.

"Mnozí lidé koukají na udržitelnou módu jako na módu pro hippies," říká Kamila. "Přitom tady je jasně vidět, že se tu dá najít opravdu cokoli." Souhlasím. Kromě večerní róby si tu vyberete na kdejakou příležitost. Ba dokonce bych řekla, že takhle krásný boty na podpatku, co tu nabízejí, se běžně nevidí. "Mě zase baví veja boty," rozplývá se Kamila.

Pojedeme na kole. Jedno si půjč.


Je vidět, že mi Kamila chce ukázat víc než jeden butik a prohodit pár slov u kafe. "Půjčíme si kola a hezky si to projedem. Všechno ti ukážu."


Na kole? Já standardně přišla na podpatcích a v minisukni. Myslela jsem, že půjdeme na kafe. Letmo se zkontroluju - teoreticky by to šlo. Sice už si nepamatuju, kdy jsem na kole seděla naposledy, určitě to bylo v lepším případě někdy v pubertě a u našich na vesnici. Horské kolo jsem tehdy dostala k Vánocům myslím někdy v páté třídě (už v ten moment jsem byla ochotná ho komukoli věnovat) a dodneška byste ho našli u našich na půdě.

Možná, teoreticky, bych se na tom stroji ale mohla udržet. Jakmile si půjčujeme kola, která jsou v Paříži k půjčení dostání na každém bloku, dojde mi, že zdolávat kopce, jezdit v lese a po polích se nedá srovnávat s provozem v centru Paříže.


"Veď mě. Budu tě jen slepě následovat, ať jedeš kamkoli," říkám s hrůzou v očích Kamile. Ta je očividně zvyklá, kolo tu používá jedině. Přesně už i ví, kde kolo můžeme zaparkovat, vyměnit a jet dál.

Tentokrát jedeme do Bis Boutique Solidaire, což je lokální second hand. Vše, co Pařížanky vyhodí, tu najdete za pár éček. Je to trošku rozdíl oproti britským či německým řetězcům, a tak si odnáším rovnou několik svetříků, které jsou jak z učebnic francouzského stylu.

Musíme na kafe. Autorizovat rozhovor pro Forbes.


Pokračujeme do concept storu Merci, kde si sedáme do Used Books kavárny. Kamila potřebuje autorizovat rozhovor, který poskytla Forbes. To trvá chvilku a pak máme čas si povídat.

Sleduju, jak přemýšlí. Trošku jinak než většina z nás. Má jasně dané kdy, co a jak. A s kým. Celý předmět udržitelné módy má dokonale vypracovaný - kromě argumentů ohledně životního prostředí řeší i PR značek, skvěle zvládnutou má i ekonomickou stránku věci.

Concept store Merci



Kamile začíná v říjnu veliký projekt, který když se povede, otevře ji cestu i dál do světa. Navíc bude mít skvělou propagaci. Chvěje se nadšením a vypráví mi, jak se bála oslovit mnohé důležité lidi a odborníky. Jednomu se zdráhala zavolat celý měsíc. "Prostě už měsíc máš na to-do listě, že mu musíš zavolat, ale pořád to odkládáš, protože se bojíš. Dneska už jsem to ale udělat musela a představ si, vyšlo to!"

Dochází mi jedna smutná pravda. Dělí nás od sebe pouhé 2 roky a ona už je uznávanou odbornicí ve svém oboru, podniká a přednáší nejen v Paříži, ale po celém světě. Přesto má prý pocit, že svůj potenciál využívá jen na 5%, což ji hrozně rozčiluje. 


Ale pracuje na tom. Uvědomuje si, že že na "fashion revoluci" není lepšího města než je Paříž. Ale zároveň si je plně toho vědoma, že Paříž. Módní byznys je tu tvrdý a úplně nečeká na "holku z malého města" z Čech, jak sama říká.


Přesto myslí ve velkém. "Beru to jako svoji životní misi. Já říkám, že ani nevydělávám, že jen prostě pracuji na své životní misy a mám z toho příjmy."

Marais. Tady žije John Galliano. 


Jakmile dopijeme, půjčujeme si první kola, která se naskytnou, abychom projeli Marais - pařížskou čtvrť, kde se rodí móda. Je to ta čtvrť, kde se pravidelně konají Fashion Weeky a v tyhle týdny jsou tu butiky narvané k prasknutí. Žije tu i John Galliano a je tu spousta věcí k vidění.

"Jedeš? Všechno dobrý?" křičí na mě Kamila dozadu, jelikož jedu krokem. Ale jo. Jen nějak nestíhám sledovat dopravní předpisy a výlohy zároveň. 



To už se stmívá, a tak se většina obchodů zavírá. Collette, nejznámější concept store, je už zavřený, i přes výlohu je ale vidět, že tady věci mají nejen smysl, ale i prvotřídní styl.

 
Už za tmy procházíme nádvoří Louvre, kde mi Kami dává výklad tentokrát nikoli módní, ale historický. Měly bychom se už rozloučit. Je domluvená s přítelem, že půjdou do kina. Nakonec mu volá, že půjdeme všichni tři na večeři. Do jedné tradiční creperie, ve které jsou palačinky tak výborné, že ani jedné nestačí jedna palačinka, a tak si dáváme druhou napůl.


Je skoro deset, když se loučíme a ti dva mi ukazují, jak se dostanu na hotel. Nepočítala jsem, že se vrátím tak pozdě, ale dochází mi, že mi Kamila právě ukázala celý svůj svět. Všechno, čím žije. Všechno, co navštěvuje. Všechno, čemu věří.

A že jsem Paříž lépe poznat ani nemohla.
Luc.

Fotil nás Olympus PEN

17. března 2016

Před kamerou: Na castingu celovečerního filmu


Do Strakonic přijela televize.
Nevím, kdo tenkrát přišel s nápadem vybírat si herce do válečného filmu s česko-německou produkcí zrovna ve Strakonicích, ale byl to určitě nějaký génius oceněný Oscary.

A byla to panečku sláva!
Stalo se tak koncem 90. let a pozvánky na casting tenkrát visely úplně všude, zvláště pak na veřejných záchodcích a u bufetů. Hledali se lidé jako kompars a denní mzda byla několik set korun!

Na casting tehdy dorazilo celé město i s okolními vesnicemi a seřadilo se pěkně u kulturáku. Vlastně to byla větší událost, než když do Strakonic pár dní předtím zabloudil Havel. Ale není se čemu divit. Strakonice mají konec konců dlouholetou historii v natáčení filmů a je přeci všeobecně známo, že v tomto malém malebném jihočeském městě je vyšší koncentrace hereckého talentu než v celém Los Angeles. 

Budiž mi Slunce Seno důkazem.
Školou byla na casting nahnána i dětská pracovní síla a já, se svým největším parťákem Honzou*, jsme tak čekali ve frontě na slávu.

Měli jsme připraveno hodně. V páru i jednotlivě. Veškeré repliky z všemožných filmů. Takováhle šance se ve Strakonicích přihodí (omylem) dvakrát za život. Pokud žijete dostatečně dlouho.

A stejně to byl osud, říkali jsme si. Jednou se tu něco takového děje a my dva zrovna máme čas. Nutno dodat, že nám oběma bylo asi devět, možná deset let a tudíž již bylo na čase začít něco dělat, pokud chtěl mít člověk ve dvaceti už něco odžito.

Bylo to myslím taky v době, kdy se herec Kevina ze Sám doma poprvé (a naposledy?) oženil pod vlivem drog, a tak jsme byli smíření i s drogovou budoucností, která k pořádnému umění asi holt už zřejmě patří.


Čekání ve frontě jsme si krátili nacvičováním grimas, jelikož to je přeci ve válečných filmech třeba. Když jsme však předstoupili před tým lidí, co si křoví vybíral, bylo nám řečeno, že hledají lidi a děti do rolí (ideálně beznohých a bezzubých) žebráků a další podivně vypadající individua.

A to byla výzva!
Upřímně. Bylo v nás mnohem víc. Emoce nám bublaly i pod očními víčky. Ale budiž.
Honza tenkrát svraštil obličej do podoby, že nervová zakončení začala chytat tiky a roli žebráka tak dostal. Já nafoukla břicho a vypoulila oči, což prý bylo sice pozoruhodné, ale jelikož se děj odehrával v Německu a nikoli v Somálsku, tak zcela neefektivní.

Já se tak s drogovou budoucností mohla nadobro rozloučit.
A drogám dodnes nepropadl ani Honza a ani tenkrát po natočení role. Jeho chyba. Už taky mohl být dávno ženatej. A rozvedenej.

Tolik k mým hereckým začátkům.
Luc.


* Článek o Honzovi si šetřím už spoustu let a napíšu ho, až přijde ten správný čas. Nebo povídáním o Honzovi začnu první kapitolu svý knížky**, abyste věděli, kdo mě formoval už od školních lavic a proč jsem se tudíž tak povedla.

** Až ji někdy napíšu.

14. března 2016

Přiznání: Byla jsem dva roky závislá


Bývaly doby, kdy jsem byla unavená. Nevyspalá. Podrážděná.
Necítila jsem se dobře ve svém těle.
Ale od té doby, co jsem začala užívat zdravý rozum po dobu jednoho měsíce, se i mé zažívání zklidnilo. Dnes se cítím mnohem lépe, jsem plná energie a zase se mohu smát!

Zdravý rozum je lékem na všechno, ač blbost je nevyléčitelná.
Já 2 roky v kuse byla doslova závislá na mobilní aplikaci, která mi analyzovala kvalitu a délku spánku předchozí noci. Pokud se tedy ráno ukázalo, že jsem spala méně než 8 hodin nebo nedejbože slabě, ukázal se smutný panáček.

Se smutným panáčkem stál den za hovno.
  • Smutný panáček měl kruhy pod očima.
  • Ráno nemohl vstávat. 
  • Zíval.
  • Bylo na něm vidět, že ještě jedna "nekvalitní" noc a začnou mu odumírat jednotlivé orgány. 
  • Smutný panáček byl nabroušený celý den. 
  • První, o čem smutný panáček s každým mluvil bylo to, jak se příšerně nevyspal.
  • I kdyby měl pocit, že se vyspal skvěle.
  • Ale podle tabulek si panáček jel ve spánkovém deficitu, jenž - jak známo - otupuje mozeček a zamezuje kontaktům v přátelském duchu.
  • Nevyspalý panáček byl tak bručoun na pokraji nervového zhroucení po většinu dní. 

Smutný panáček jsem byla já. Mnoho náhodných lidí, kterým jsem se se svým trápením svěřovala - pošťačka, paní v Albertu, spolucestující - mi říkali, že špatné spaní je prvních pár let s dítětem normální a jestli se zapojuje tatínek.

Nevarovalo mě ani to, že jsem si každé ráno musela přehrát záznam z celé noci. Všichni totiž víme, že ve snech se už nejednomu géniovi zrodil nejeden geniální nápad. Kde by dneska lidstvo bylo, kdyby si lidi nezaznamenávali sny. Že.

Fotil Ricarderon

Často se však ukazovalo, že já nejsem úplně ten typ na geniální nápady uvolňované pozvolna po celou noc, ale že jsem (v noci ONLY) citlivka a plačka a brečím ze spaní.

To, že bych mohla mít citlivou dívčí dušičku nebo nějaké jiné nepěkné bebí na dušičce, pro mě byla naprostá novinka. A vyděsilo mě to natolik, že jsem se rozhodla s tím něco dělat. Smazat aplikaci.

A od té doby, jak už jsem psala v začátcích, mohu opět volně dýchat.
Luc.

5. března 2016

Hrozí mi žalobou. Za cizí komentář na mém blogu.

Je to víc jak 4 roky, co jsem napsala článek o tehdy začínající modelingové agentuře LB Models Company. Rozjížděli se, měli údajně spoustu kontaktů v samotném Miláně a zakladatelka Linda byla stejně jako já rodačka ze Strakonic.

Vypadalo to výborně a můj článek byl tedy pozitivní. Trvalo rok dva než začaly pod článkem přibývat první reakce a zkušenosti s agenturou. K mému velkému překvapení, nešlo o pozitivní komentáře. Lidem vadily vysoké vstupní poplatky za tzv. "kurzy pro modelky" a téměř žádné nabídky na castingy, natož nabídky práce.

Když loni v listopadu přišel komentář, který byl velice konkrétní a obsahoval částky za jednotlivé položky, jež každý model měl/musel zaplatit, poctila mě ředitelka agentury emailem. Rozklikněte a čtěte.





V emailu mě žádá, abych odstranila vybrané nelichotivé komentáře. Což jsem samozřejmě nehodlala udělat. Můj článek agenturu nijak nepomlouval a názory od lidí, které nejsou vulgární, vítám. O to víc mě pobavila věta: Pokud jsem nějakou negativní recenzi na agenturu LB Models přehlédla, tak budu ráda, když jí odstraníte.

Takže cokoli negativního se musí cenzurovat?
Email jsem ignorovala, jelikož jsem netušila, že to někdo může myslet vážně. Záhy jsem však dostala další.


Tentokrát už ostřejší a o tom, že pokud příspěvky nesmažu do určitého data, předá se celá záležitost právnímu oddělení. A určitě bych nechtěla komplikace kvůli cizím lidem, že ne. To už jsem odpověděla.


Od té doby, milé děti, se začaly objevovat pod článkem recenze tentokrát pouze pozitivní. Superlativa a slova díků padala místo teček. Vždy podepsané údajnou modelkou/modelem z agentury. Nikdo se nepodepíše jménem či přezdívkou. Všichni mají stejný vzor podpisu. Například: Jana S. - modelka/nová tvář LB Models Company.

Nemůžu samozřejmě tvrdit, že si to agentura píše sama. Kdepak. To já vůbec netrvrdím. Konec konců, ani tyto komentáře jsem nesmazala. Vím totiž dobře, že mám dost chytré čtenáře na to, aby si obrázek udělali sami.

Pozor, teď to ovšem přišlo!
Email z advokátní kanceláře, kde po mě opět žádají odstranění vybraných komentářů. Skloňují se tu slova jako "spolupachatel" "trestní čin" "zodpovědnost za obsah" a "žaloba". No schválně. Podívejte se sami a email si rozklikněte.


Zuzana S. - modelka z LB Models company

Mám prý čas do 11.3.2016 oba "závadné" komentáře odstranit. Jinak bude ta žaloba, protože jsem spolupachatel. Za tento blog mám přeci zodpovědnost a nemůžu tak dopustit, aby se o těch, o kterých píšu, říkalo cokoli, co se jim nelíbí.

Nikdy jsem nedoufala, že bych mohla být díky blogu žalována někým jiným, než je Holanďan. A už vůbec ne za tak pozitivní článek.
A tak se ptám. 

Měl by být pro blogera na prvním místě čtenář nebo firma, která poskytne rozhovor?

Opravdu mají mít firmy tu moc nutit blogery, aby mazali případné negativní komentáře? Vážně jsou blogeři zodpovědní za diskuzi pod článkem? A neměl by být právě blog místem, kde online komunita diskutuje?

Děkuju za odpovědi,
Luc.


1. března 2016

Život jedné Lucie v únoru


Nikdy jsem neměla větší spánkový deficit než v únoru.
A to znamená, že to byl boží měsíc.


Vivien Westwood - autorizovaný životopis


Únor nemohl začít lépe. Byl vlastně celý protknutý dechberoucím životním příběhem Vivien Westwood. U životopisu známé britské návrhářky mi padala čelist s každou větou. Zatímco dnes chce motivovat a inspirovat takřka každý, kdo prací na volné noze dokáže utáhnout nájem, Vivien vám ukáže, že úspěch je víc než mít na nájem (na který většinu života ostatně ani neměla).


A tím úspěchem není ani to, že je to první dáma punku a jedna z nejvlivnějších módních návrhářek 20. století. Vivienin hlavní úspěch spočívá v tom, že svou genialitu dokázala prosadit i s šílenými partnery, neustále bez peněz, se zlomeným srdcem, s 2 malými dětmi a jak sama v knížce říká "vnitřně mrtvá". Genialitu, která nejdříve celý svět pobouřila, aby jej nakonec mohla změnit. A zlepšit.

Garantuji vám, že tuhle knížku, kterou koupíte třeba v Neoluxoru, nebudete chtít dočíst. A že mnohé pasáže si budete číst stále dokola, abyste je vůbec dokázali vstřebat. Vydala Metafora.

Soustředění soutěže Česká Miss


Začátkem února jsem měla tu možnost chvilku pozorovat, jak se rodí nová Česká Miss. Už jsem asi vše popsala v reportážích, nicméně finalistky mají můj obdiv a respekt za to, že to všechno zvládají. Ač pro nás diváky je hlavní finálový večer, pro dívky už je to jen špičkou ledovce a tou nejméně náročnou částí na cestě do českého showbyznysu.

Fotil David Váňa.

Uashmama tašky


Na Uashmama bags jsem měla zálusk od té doby, co jsem je viděla v NILE. Tašky, batohy, kabelky dělané z pevného a omyvatelného papíru mi přijdou boží a v době, kdy dostanete igelitový sáček jak na tabulku čokolády, tak řasenku, je celý tenhle projekt skvělou, stylovou a ekologickou alternativou. Protože zatímco láhve od limonád všichni poctivě házíme do plastu, nad hromadou sáčků, pytlíčků a igelitek se nezamyslíme.

Fotil Photograb

Dostala jsem velkou Uashmana tašku Carry Two, která se dá nosit tolika způsoby, že netuším, který se u mě chytne nejvíc. Použít se dá na ovoce, na nákupy, jako plážová taška nebo taška do fitka, taška na třídění odpadu, a tak jí nosím jako kabelku.

Workshop o kávě z Costa Coffee

 



Předposlední únorovou neděli jsem se účastnila workshopu o kávě, kterou pořádali v Costa Coffee. Proč jsem šla na workshop o kávě? Protože nejsem "kafař", nic o něm nevím a ani jsem si nikdy nezkusila práci baristy. Teď už něco vím a něco jsem i zkusila. Rozpoznávala jsem základní chutě různých směsí kávy a než došlo na samotnou praxi, nevedla jsem si špatně. Čest baristům!
PS: Kromě skvělé kávy mají v Costa Coffee ještě výborné muffiny. Vyzkoušeno za vás.

Obočí ze Sephory


Už bylo na čase to taky zkusit. A ano, poslala bych tam každého. A i když jsem tu v lednu machrovala s článkem o obočí, až teď můžu s čistým svědomím říct, že můžu mezi lidi.

Vánoce 2016 s andělem a kabelkou 

 

Možná už teď vím, jaké budou letošní Vánoce. Nemůžu vám to říct. Ale možná zahlédnete tohohle vysmátého anděla s kabelkou od Dara Bags, kterého jsme fotili pro Czech Tourism. 

Fotil Ricarderon.

Rekvalifikační kosmetický kurz


I když si neplánuju otevřít kosmetický salon, ač těch, co jedou čistě BIO nebo aspoň v přírodní kosmetice, by bylo třeba mnohem víc. Potřebuju si však sesumírovat veškeré informace o fungování pleti a kosmetice, co už mám a dát je do souvislostí. Tenhle semestr jsem se tak rozhodla vzdát volných víkendů a naběhnout do školních lavic. Rekvalifikace se vždycky hodí. A vždycky se vyplatí. A tak tenhle kurz rozhodně není jediný, na který se chystám. Spát budu v létě.


A jeden skvělý kosmetický salon, kde vás ošetří Primaverou, stejně doporučím - Greenwave.

O den delší únor byl výborný měsíc.
Luc.