23. května 2016

Rodinné výlety pro otrlé


Když je člověk odolný jedinec, přežije i rodinné oslavy a výlety.
Neříkám, že se to na člověku nepodepíše, jsou traumátka, která mě budou pronásledovat do konce života, ale všeobecně se výlety s našima vždy obešly bez zásahu vyjednavačů.

Mně bylo asi 8 let a mojí sestře o pět let méně, když naši došli k závěru, že jsme už dostatečně vyzrálé na sobotní výlety po hradech a zámcích. Mojí ségru zachránil její nízký věk, který jí nedovolil si určité věci pamatovat. Já už dopadla o něco hůř.

Jelikož naši vždycky odmítali jakékoli půjčky - stejně jako dnes Holanďan - vyznačovala se naše famílie vždy nejhorším autem ve střední i východní Evropě (myslím, že ragulín to byl. Bezpečnostní pásy byly vymyšleny až 40 let poté, co byl ragulín uveden na trh, stejně jako například topení), nedigitálním fotopřístrojem, jenž byl předchůdcem foťáků z filmů pro pamětníky a botami, které naši fasovali v práci.*

* Když o tom tak přemýšlím, je až k neuvěření, že se ze mě nestala zlatokopka. Chci říct. Bylo by to v tomto případě zcela v pořádku. Byl by to logický a omluvitelný krok. Ale to já vůl ne!

V sobotu ráno se i s řízkama vyjelo a večer se bez řízků vracelo. Objížděly se buď hrady a zámky nebo cokoli, co taťkovi přišlo zajímavé. V praxi to tak znamenalo, že se stavělo u každé viditelnější zříceniny, což nás se ségrou příliš neuspokojovalo, ale zříceniny byly lepší než prohlídky zámku.

Prohlídky zámků byly peklo. Byly dlouhé a plné krutosti. Že by si dítě pamatovalo panovníky, to ne. Dítěti v hlavě utkví jenom brutality o otrávení, o mučírnách, o sekání končetin a všech kožních nemocí, které se schovávaly pod kostýmem. Děsivé už byly jenom ty portréty na stěnách, které se vyznačovaly pichlavostí očí, co člověka pořád pronásledovaly.

Důkazem krutosti je třeba tento slon, jemuž někdo beztak už ve středověku prostřelil hlavu!

Ale dost ke křehké dětské psychice.
Naše výlety měly i světlé stránky - obědy v restauracích, které často slibovaly smažák s hranolkama. Jednou, ten den si pamatuju dodnes a bylo mi už asi dvanáct, jsme poprvé okusili McDonald´s a to, o čem jsme slyšeli jen v amerických filmech a čemu se říkalo hamburger!*

* A teď opravdu nekecám, já ostatně nekecám nikdy, znáte mě. Pravdou je, že v mých rodných Strakonicích není McDonald´s dodnes, což je jistě ten důvod, proč tam obyvatelé patří mezi ty štíhlejší jedince v zemi.**

** No dobře, tohle jsem si právě vymyslela.

K hamburgeru jsme tehdy se ségrou dostaly i hračku, takže naše utrpení ze zřícenin se ten den rovnalo pouze trhání zubů. Když jsme pak ve škole psali sloh na téma "nejlepší prázdninový zážitek", dopodrobna jsem popisovala požitek z hamburgeru.

Promiň, tati.
Luc.

12. května 2016

Vyzkoušela jsem si: stand-up comedy


Když přijdete před začátkem show, trémou nadskakujete. Na pódiu s mikrofonem v ruce jste ale podezřele klidní. Vidíte tváře lidí, kteří se na vás usmívají a dodávají vám tak odvahu. Vypadají přívětivě, kývají a vy máte pocit, že vás přijali už od první minuty.

A pak vám dojde, že jen čekají, čím je budete bavit.
A doprčic!

Když mi nabídli účinkovat spolu se stand-up skupinou Underground Comedy v muzeu Grévin, šla jsem se projít. Po 10 kilometrech jsem pak už potřebovala pouze dva panáky, abych na to kývla.

Myšlenka, že převtělím něco málo z blogu do živého vystoupení, se zdála být lákavá. Humorných historek je tu spousta. Lidi by se mohli smát. Anebo taky ne. Nebo taky to, co funguje písmem, nebude fungovat naživo. To, co se sdílí na sociálních sítích po stovkách, může jako stand-up vyznít křečovitě, trapně, prázdně.
 
Vždycky jsem měla pocit, že pokud jste moderátor a hodíte vtípek, který nikdo nečekal, publikum okamžitě zareaguje a začne se smát. Od "stand-upisty" se však čeká, že smíchy davy rozbrečí, tudíž i stejně dobrý vtip tu může být jen slabým odvarem.

Očekávání. To je to děsivé slovíčko.  


Ale já neměla co ztratit.
Buď to bude příšerné - pro tento případ jsem nevzala jediného kamaráda, protože stydět se před cizími je lepší než před blízkými. A pokud to příšerné bude, budu mít skvělý materiál na blog.
Anebo to příšerné nebude. A tím veškerá sranda končí.


Téma večera jsou CIZINCI.
Já vyprávím o Holanďanovi a jeho vytříbené češtině. Mám to v hlavě, říkám si, když si dávám sklenku bílého. Abych přestala trémou nadskakovat. Adam, který vystupuje už přes dva roky, si svojí repliku zkouší do posledních dvou sekund. Tygran přijde na poslední chvíli a nevypadá, že by ho něco stresovalo. Lucka si taky pročítá text, ale dobře se u toho baví. Já nezkouším a piju.

A až když jdete na pódium, uvědomíte si jednu věc.
Že jsou momenty, kdy fakt chcete, aby se (vám) lidi smáli.
A s prvním úsměvem pookřejete a začnete mít ty nebohé lidi, co vás dokonce i dobrovolně poslouchají, rádi. Všechny do jednoho.
Měla jsem je ráda.

A dál?


Partička Undeground mi nabídla, abych s nimi vystupovala, když budu chtít.
Jenže zatímco Holanďanovy perličky se říkaly celkem snadno, u příběhů už je potřeba umět všechno správně vypointovat. A umět improvizovat a bavit. A to už je těžký.

Část Undeground partičky a já

Ale přesto - když se to nepovede, bude aspoň materiál na blog. A takhle vlastně celý Život podle Lucie vzniká...

Přijali byste podobné pozvání?
Luc.


1. května 2016

Jak Holanďané přicházejí o iluze


Holanďan navštívil komunistickou část Evropy, když mu bylo asi osmnáct.
Škola se tehdy (píší se 80. léta) rozhodla, že vezme své studenty mimo demokratickou domovinu a procestují pod dozorem pedagogů některé země, v čele s Československem a Maďarskem.

Všichni nebozí Holanďani i jejich rodiče byli vyplašení, jelikož o komunismu neslyšeli nikdy nic dobrého. Ale měl to být výchovný a poznávací zájezd, což ovšem vzalo za své už při první zastávce v Drážďanech.

Ukázalo se totiž, že ještě zajímavější než pohnutá historie Drážďan byly tehdejší kavárny.

"Šli jsme na kafe a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Němci v kavárnách prodávali na 20 druhů zmzrliny, z čehož pouze 3 z nich byly nealkoholické. Takže zatímco doma slyšíte, jak je Západ oproti Východu vyspělý a plný vymožeností, tady lidi měli zmrzliny s příchutí vodky, vaječného koňaku nebo rumu."


Holanďan už si nevzpomíná, co se dělo poté.
Dodneška si však vybaví to vzrušení, kdy objevil rumovou zmrzlinu. Bylo dokonce natolik silné, že když jsme jeli do Drážďan před pár lety, pořád si pamatoval, kde ta kavárna byla.

Pokud si turisté v Drážďanech užívají nádherného centra nebo levných nákupů, tak my běželi tam, kde jako student ztratil veškeré ideály o demokracii. Daná kavárna tam ještě skutečně byla. Dokonce s širokou nabídkou kopečkových zmrzlin. Holanďan se usmíval a zdravil personál tak vřele, jakoby si jej snad i po těch 20 letech pamatovali a očima jezdil po nápisech u zmrzlin.


Všechny nealko.
"Čokoládová a vanilková? Vidíš to? Demokracie!"
Podala jsem mu kapesník a nastavila rameno, aby se mohl vyplakat a cítil dostatečnou podporu. Aby věděl, že jsem tu pro něj za všech okolností.

A tohle byl přesně ten moment, kdy to potřeboval vědět.
Nicméně jsme to ustáli. Jen už asi není důvod jezdit do nějakých Drážďan.
Luc.