23. února 2017

Být osudovou ženou


Můj celoživotní problém je, že potřebuju být prakticky bez výjimky ženou osudovou. 
Nebo aspoň tou, která v životě kohokoli zanechala nesmazatelnou stopu.
Vlastně je to ušlechtilá myšlenka, protože vás vybičuje k úžasným činům.
Neustále vás to nutí být lepším a zajímavějším člověkem.

Jen to pekelně bolí, když zjistíte, že přes to všechno, co jste ze sebe dala, osudovou nakonec nejste.


Vlastně je to ta chorobná touha, měnit něčí život k lepšímu. Ukázat mu, že tu pro něj někdo je. Že mám pro něj bezmezně lásky, o kterou se nemusí zasloužit. Že dotyčného miluju jen proto, že je a že mi může důvěřovat. Jakmile se tedy v mém okolí objeví úžasný vyrovnaný muž, nevím, čím bych mu mohla být prospěšná, tudíž ho nechci. Jakmile se ale objeví někdo rozpolcený, nedostupný a zraněný, nastává moje chvíle.

Moje chvíle se snažit o to, abych ho svou láskou vyléčila.
Umím milovat tak, jako miluje pes svého pána.
Umím zároveň truchlit tak, jako pes, který o svého pána přijde.


Láskou léčit umím, to je pravda. Vždycky říkám, že po mně přijde ta pravá. Doufám, milé budoucí mých ex, že tu práci, co jsem si s nima dala a jejíž ovoce vy už jen sklízíte, oceníte. Máte zač.


Vím, že tohle má většina žen. Máme to zřejmě zabudované v povaze.
Přejeme si být osudové a pomáhat za každou cenu. Aby na nás ještě na smrtelné posteli vzpomínal jako na tu zásadní. Často nás to ničí a přivádí na pokraj našich sil.

Třeba taková lady Diana. Mohla být krásná, milována národem, mohla být nejlepší verzí sebe sama, mohla mít styl, dobré srdce, a přesto Charlesovou osudovou ženou byla Camilla, přestože podobnými atributy nikdy neoplývala. Lady Di to podle všeho ničilo a byla sebedestruktivní.

Chceme se plácat po rameni, když nějakého nezkrotného týpka dotáhneme k oltáři a on s přípitkem pronese: "Můj život nestál za nic, dokud jsem nepotkal (doplňte si své jméno) Lucii. To ona mi ukázala, co to je opravdové štěstí a co to znamená milovat a být milován!"
 

Když mě popadne depka z rozpadlého vztahu, kde jsem očividně jako osudová žena neuspěla, čtu si životopisy významných žen. Jednak mě baví to, s jakým nasazením pracovaly, aby něco dokázaly, druhak mě baví sledovat jejich ideály a v neposlední řadě to, že svou jedinečností se staly pro mnoho mužů múzami.

Adele Bloch-Bauer byla životní múzou Klimta, Coco Chanel Picassa a Dalího, božská Marylin zase Kennedyho a o Fridě Kahlo ani nemluvím. 


Myslím, že být múzou, není jen záležitost milostných románků. Je to celoživotní inspirace, vzor ženství, síla osobnosti a ještě jedné důležité věci - intimity.

A tak je potřeba si říct, holky, že když svatební zvony neuslyšíme, bude nás to řadit na místo ke Coco Chanel a Marylin Monroe. Tudíž mezi múzy. A ani slovo o tom, že byly utrápené a nevyrovnané.

Ať žijou múzy!
Lucie

9 komentářů:

  1. Já teda doufám, že takhle to většina žen nemá. Vždyť co je tak divného na tom si vážit sebe sama natolik, abych chtěla vedle sebe partnera - vyrovnaného zdravě sebevědomého pohodáře, na kterého se dá spolehnout (a ty nepohodové chvíle se tak nějak lépe zvládají), než toužit po tom dělat někomu matku/chůvu/vychovatelku/pečovatelku/terapeutku/bachařku...

    Asi jsem sobecká, ale věčnou touhu žen o někoho pečovat a někoho zachraňovat, jsem nepochopila. A to pracuju ve velmi pomáhající profesi jako psycholožka a terapeutka drogově závislých. Dělám to vážně ráda a naplňuje mě to, ale je to moje práce, kterou trávím 8,5 hodiny denně a doma bych tuhle roli vážně nechtěla! A asi proto mě nikdy nenapadlo hledat si partnera mezi pacienty.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lienka: (pomyslný potlesk za komentar a taky za Tvou praci, tohle vazne obdivuju.) Naprosto s Tebou souhlasim, ja take potrebuju mit vyrovnaného chlapa, nez někoho, koho bych musela vylepšovat a zachraňovat. Ale vidim, ze ne vsechny to mame takhle...

      Vymazat
  2. Celý den jsem nad tvým článkem přemýšlela, protože konečně vystihl to, co já cítím sama na sobě a proč už prakticky od puberty poslouchám ze svého okolí, ať si nehraju na samaritána. A to ani cíleně zlomené typy nevyhledávám - ten muž se vždy na začátku tváří normálně a vyrovnaně, ale nějaké to pošramocené egíčko uvnitř přece jen je, mám na to nejspíš nějaký podvědomý radar...
    Mám na tohle svoji teorii....Jejich ego to prostě nesnese. Není to, že by neviděli tu snahu, plazení se za hranice našich možností, které pro ně děláme. Ono to vidí moc dobře a to je právě ten problém. Vidí, že my jsme lepší. Že děláme věci, na které by se konkrétně oni v životě nezmohli. Vyvíjíme snahu, na kterou jsou oni příliš líní nebo prostě jen bez zájmu. A zatímco normální muž (je jich jako šafránu) si té snahy váží a snaží se ji oplatit zase po svém (a být zase pro nás tím osudovým mužem), tento typ vidí, jak moc jsme dobré a to způsobuje nízké sebevědomé, zakomplexovanost, které nakonec toho dotyčného často nutí chodit s lupou a hledat malicherné chyby a vyčítat hlouposti. Sám sebe se snažíc přesvědčit, že "ona je prostě hrozná", ačkoliv v hloubi duše ví, že jsme to nejlepší, co je mohlo potkat. Ale ta představa je děsí. On je chlap, on přece musí být lepší, to by v tom byl čert, aby ženská dočůrala dál.....
    Proto opouští Diany a hledají si Camilly. Sice vedle nich trpí, ale alespoň jsou si neochvějně jisti, že jsou v tom vztahu ti lepší oni a jsou opět "pány tvorstva". A to je bohužel pocit, o který jim jde nejvíce.
    Nevím, jestli to není moc kostrbatě napsané, neumím to moc vyjádřit, ale shrnula bych to zkrátka tak, že si myslím, že jsi jeden z těch případů, kdy chyba vážně není v ženě. Pracuješ na sobě, snažíš se být lepší, každý den opět posunout hranice své lásky o něco dál. OVšem tím jen ohrožuješ mužskou pozici alfasamce..On v tom nevidí to hezké, ale jen své vlastní nedostatky a podle toho taky jedná...
    Vůbec to ve vašem případě nemusí být pravda. To jen, že mně se tenhle vzorec už v životě několikrát zopakoval, takže si myslím, že na tom něco bude...
    Každopádně se drž a zůstaň silná! Chlap, který tvou osudovost ocení, se určitě najde a mezitím buď osudovou ženou pro nás, tvoje čtenářky, které hltáme tvé články a držíme ti palce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No a co když je to jinak. Co když ta Camilla ve skutečnosti vůbec nebyla horší, hloupá, na níž by si chtěl muž spravit ego. Co když princ prostě dal přednost sebevědomé, pohodové ženě, znající své přednosti a nedostatky, ženě, která si neláme hlavu nad pár kily navíc, velkým nosem, vyšším věkem, prvními vráskami. Ženě, která nepotřebuje ujišťovat, jak je pro svého muže osudová, protože ona to prostě ví - jinak by s ní nebyl.
      Netvrdím, že taky nejsou muži a vztahy, jaké popisujete, ale holt ony ty Diany, na pohled krásné, křehké a svět zachraňující, vůbec nemusí být tím, s kým by se doma hezky žilo. Zase je to o té sebeúctě, sebehodnotě a sebevědomí. Takové ženy nebývají anorekticko-bulimické neurotičky. A to ani pokud by jim byl princ náhodou nevěrný.

      Omlouvám se, pokud to zní nějak nepřátelsky, ale podle mě je chyba hledat v něčem, co mi celý život škodí, nějaké přednosti a ctnosti. Když se mi opakuje nějaký nefunkční vzorec, přitahuju opakovaně vadné typy chlapů, tak je v mém nastavení nějaká chyba - a pokud mi to nevyhovuje, nemá cenu dělat si z toho přednost. Raději bych šla řešit, proč to tak mám a jak to změnit. Psychoterapie sice někdy bolí, ale to každý proces změny.

      Vymazat
    2. Lip bych to nenapsala!!! Jeste pridavam link na clanek, ktery to krasne vystihuje. http://www.vendulakocianova.cz/muzi-miluji-silne-zeny-doby-nez-nich-vytahnou-ranene-chlapce

      Vymazat
  3. Bohužel vidím kus pravdy v obou názorech. Víc teda v Lienčině názoru. Tohle samaritánství je jen odraz nedostatku sebevědomí a sebeúcty a touha se takhle ujistit o vlastní důležitosti. V podstatě, když to řeknu hodně hnusně, je to parazitismus. Takovým ženám nejde o toho muže, ale o pocit cítit se lepší, důležitá. Tereza má částečně pravdu v tom, že některé muže to vyděsí. Jiné to zase může odradit, protože kdo chce být pouhým prostředkem seberealizace takové ženy? Normální muž chce spíš partnerku. Je mi jasné, že to zní asi tvrdě. Měl jsem známou s přístupem jako Lucie a ta bohužel nebyla ani krásná jako Lucie, takže muži s ní jednali ještě hůř. Lucie vypadá jako víla a může v mužích vyvolávat alespoň ochranitelské pudy, průser je, když se takhle chová rozkydlá neatraktivní čtyřicátnice.

    Lucie, mám tě rád a doufám, že se z tohodle dostaneš. Jsi krásná a chytrá žena sama o sobě, tak jak jsi, a měla by sis toho být vědoma a tvůj muž by to měl ocenit. Fakt není ostuda jít k psychologovi a zapátrat, kde se tohle v tobě vzalo. Pomoz, prosím, nejprve sobě samé, než začneš pomáhat ostatním. Doufám, že to jako ty většina žen nemá.

    Lukáš

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný den všem přeji,
    opět pro mě velmi zajímavý článek a spoustu názorů, souhlasím se všemi. Mám to bohužel jako Lucie, ale rozhodně nehledám ublíženeho, problematického chlapa, naopak se jim snažím vyhýbat, bohužel s nimi stejně skončím. Opravdu se mi nedaří najít normálního chlapa, který by se zamiloval do mě a já do něho. 1) ve 33 letech a menším městě je to prostě těžší 2) Opravdu věřím , že normální chlap už má v tuto dobu svoji rodinu a ti co zůstávají, mají buď problém nebose ddo mě nezamiluji nebo je nestihnu potkat dřív než jiná nebo se prostě k sobě nehodime nebo se nepotkame v pravý čas 3) k psychologovi a dobrému jsem chodila několik let a nebyl to první.
    Snažím se na sebe být méně přísná a mít se víc ráda, ale už prostě nemohu čekat na úžasného muže, chci dítě a tak mi bude muset stačit být osudovou ženou tomu velmi problemovemu, kterého opět a znovu mám, kterého miluji a je v mnoha ohledech úžasný :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jsi ten lepší příklad - příklad, který chce pomáhat s láskou.
    Znám totiž osobu, která myslí jen sama na sebe, ale pravděpodobně si taky usmyslela měnit lidi k lepšímu ... takže ve vztahu toho druhého poučuje, mění ho podle sebe, asi tedy k lepšímu, podle svých představ. Chodil za tou osobou jako ocásek a obdivoval ji, ona se nesla jako páv. Aby ho pak opustila. A byla spokojená, že odvedla dobrou práci. A on ji stále obdivoval... Z ní nešla láska, z ní šla sobeckost, splnit si nějaký bod a jít zase dál. A vybrala si k tomu právě osobu, která byla zrovna citově nevyrovnaná a je vlastně pořád... Ten člověk zůstal sám a zůstal se litovat stejně, když ještě nebyl s ní.

    Měnit však s láskou, to je pomocná ruka, za kterou když člověk chytí, ocitají se oba na stejné lodi. Plují spolu a mění se navzájem, do jednoho.

    OdpovědětVymazat
  6. Když chce někdo pomáhat a rozdat se jen pro životního partnera,tak to ještě jde.Může být i hůře.Já to takto mám vůči všem lidem,které mám ráda.Napřed to byla moje matka,které jsem od děství nebyla dcerou ale milující matkou,pak to byly moje děti,partner a celý život moje kamarádky.Vůči všem jsem byla příliš milující,ale jak jednou řekl můj bratr/který pro mě taky znamenal více než já pro něj/ :-)."Neznám hodnějšího člověka než jsi ty,ale máš jednu chybu a to,že to stejné očekáváš od druhých".
    Myslím si,že ti příliš milující lidé si tuhle vlastnost nesou z neuspokojivého dětství.Dostali málo lásky.

    OdpovědětVymazat