20. února 2017

Čekání na pomoc


"Ať vám paní doktorka předepíše nějaký lexaurin aspoň," povídá mi sestřička a posílá mě do čekárny před dveře čísla 4. Byl to den, kdy jsem odešla přehlídku, pozdravila se s pár lidma a pak se zhroutila.

Dorazila jsem ve stavu, kdy se mi sypal svět pod rukama a ať jsem se snažila sebevíc, klidu jsem nenašla a bolesti neutekla. A čím víc jsem se snažila se dát do pořádku a soustředit na cokoli hezkého, tím víc jsem v sobě dusila bolest, veškerá zranění a hlavně emoce.

Dávat najevo emoce jsem se vlastně nikdy pořádně nenaučila. Hodně toho, co mě trápilo, jsem v sobě celý život dusila. Nikdy jsem o tom nedokázala příliš mluvit, naopak se všechno nepohodlné snažila překrývat tolik adorovaným pozitivním myšlením. Rakovina mě jednou sežere. 


A teď, až přijdu na řadu a oni se mě zeptají, co se děje, jim budu muset říct aspoň část. Nevím, jestli mi dokáží pomoct, jestli tohle dokáží zastavit a hlavně - jestli zase někdy bude líp. Světlo na konci tunelu nevidím, pořád je to jen tmavý neosvětlený tunel, ve kterém bloumám, bloudím a nevím, zda vůbec nějaké světlo přijde. Spíš mě v mém zmatku zajede nějaké auto ještě dřív, než se ke světlu dostanu.

Nejsou to deprese. Je to bezmoc. Vědomí, že jsem přišla o všechno a o každého, koho jsem milovala. Nezbývá už moc záchytných bodů. Nezbývá už moc z toho, co by mě těšilo a není nic, na co bych mohla být hrdá. Všechno se tak nějak rozplynulo, odešlo, skončilo.

Je pro mě i těžké si od někoho nechat pomoc. O většině věcí neví ani mí blízcí přátelé, kterých už taky dost ubylo. Je tu sice osoba, která se mi snaží pomoc jak jen dokáže, pro ni samotnou je to ovšem stejně devastující jako pro mě. Ví, že někoho potřebuju, a tak zůstává. A o to víc mě to ponižuje.

Čekárna je plná lidí a mně je na první pohled jasné, že si tady pár hodin pobudu, než na mě dojde řada. Svléknu si bundu a jakožto ochranu před celým světem vytáhnu mobil. Online svět mi dodává trochu útěchy už proto, že jsou tu emaily, které za mě nikdo nevyřídí. Jsem trochu potřebná.

"Pardon, na kolikátou jste objednaná?" ptá se jedna pacientka druhé. "Nejsem objednaná, jdu si jen pro léky. Snad mi je paní doktorka dá. Vždycky dostanu jen určitou dávku, abych je nesežrala všechny najednou."


"Tak to jsme na tom dost stejně," přihodí ta první. "Já jak už nepracuju a jsem jenom celé dny sama doma, tak mám pocit, že ty prášky jsou jediný východisko." "Že jo? Taky jste v invalidním důchodu kvůli hlavě?" "Taky taky. Začalo to po operaci mozku, ztrácím koordinaci, tudíž mě nikdo nezaměstná. A to mě sejmulo." "Já si teď našla brigádu," povídá první paní. "Ale bojím se toho. Nevím, jestli to vydržím. Jak to na mě přijde, mám záchvat na půl dne."

"Mě vyhodili kvůli tomu, že jsem mívala stavy, kdy jsem nedokázala vstát a jít do práce," přidává se k rozhovoru třetí. "Prostě úzkost, naprostá nehybnost těla, panika. Mívám to často, ale už je to lepší."

"Já mám za sebou zase tolik hospitalizací v Bohnicích, že si všichni myslí, že jsem regulérní blázen," přidává se čtvrtá. "Jenže z toho důchodu člověk nevyžije, zvlášť, když je sám. Takže jsem se vrátila ve svých čtyřiceti letech k rodičům."

"A vy chodíte sem na protialkoholický nebo do skupin? Já jsem nejdřív chodila na terapie pro týrané ženy, ale teď už mi to pojišťovna hradit nebude, vyčerpala jsem limit. Tak můžu jen sem na protialkoholický," zoufá si další.

Mobil mi nepomáhá. Hezké fotky uniformního minimalismu na Instagramu na mě nepůsobí jako oáza klidu. Co já tady dělám? Přišla jsem si sem pro uklidňováky na porozchodovou bolest (a další záležitosti) a chovám se, jako bych byla ta největší chudinka, ke které byl život hrozně nefér. Chudinka, co nemá nic a libuje si v sebelítosti. Jenom je zdravá, zaměstnaná a bez "diagnózy". Chudinka, co potřebuje otupit bolest, protože se ji bojí prožít. A protože si nedovolí brečet.

Čekárna zapůsobila víc než samotná terapie. Moji bolest to nezmenšilo, ale změnilo pohled na mou tehdejší "neřešitelnou" situaci. Od té doby přemýšlím, jak pomoci těm, co jsou doma zavření mezi čtyřmi stěnami jen se svými démony. Kdysi jsem sice vedla kurz aromaterapie pro schizofreniky, ale jestli jim to nějak pomohlo, dodnes nevím.

Zatím tedy hledám odpověď převážně v sobě. Nevím, co bych podobným lidem mohla nabídnout. To vlastně pořádně nevím ani u zdravých lidí. Ale vím, že mě to jednou napadne.

Lucie

Fotka od: Lukáš Petr Tesař

32 komentářů:

  1. Ty ses fakt psycho jako prase!!!
    Nechces zkusit Ivetiny koleje???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní hrdino, už je ti líp? Nestydíš se, ani trošku? Jsi na sebe hrdý, jak jsi to smutné holce, co o tomhle napíše veřejně, anonymně nandal?

      Špíno.

      Vymazat
    2. Anonymní: Ani ne, s Českejma drahama nebarteruju! :-P

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  2. Jo, mozna je to drsne, ale taky si vzdy az ve srovnani s cizima bolestmas uvedomim, ze ty moje jsou dost male...drz se, Luci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Mila Lucko,moc dobre chapu jak se citis...kazdy na to ma nekolikrat za zivot pravo.Ale bude lip...klise!ale bude...zejmena v tvem pripade..krasna,mlada,v podstate bez zavazku...
    Ja sama bych asi potrebovala tu terapii jako pani cislo 5.ale bohuzel zatim nemuzu a tak nejak nevim co s tim...terapii mi teda jsou moje dve krasne zdrave a sikovne deti,ovsem budoucnost vidim dost cerne.i pres to,ze venku je tak krasne slunecne pocasi...V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá V., prosím, najdi si něco nebo někoho. Vím, že mně se to mluví, když něčím takovým neprocházím, ale jsou to hrůzy s dlouhodobými následky. A zdravé šikovné dětičky si to zaslouží. Budu držet palce, ať to zvládnete.

      Vymazat
  4. Je to jen malý nápad ale co takhle pořídit si štěně? Malé plemeno se vejde všude a Pinďa by ho určitě rád pohlídal... byl by tady někdo kdo vás potřebuje a bezmezně miluje. Pokud píšu z cesty prosím ignorujte :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Terez, také nad tím přemýšlím. Ale Pinďa by mi to nikdy neodpustil. Doufám ale, že na nějakého domácího mazlíka někdy dojde :-)

      Vymazat
  5. Nemám potřebu dát radu,mohu poskytnout pouze srovnání.V 19 letech láska jako trám, která trvala do minulého listopadu.Bylo to jak vytáhnout hlavu z písku.To byl rozdíl.Veškerá energie šla do vztahu,takže jsem nevěděla kdo jsem,v čem jsem silná,navíc bez práce,mama nemocná..Nic moc.Po roce jsem nechápala,proč na to a na něj furt myslím.Člověk by měl po roce už jít dál ne??V zimě to bylo intenzivní.Nicméně s příchodem nového roku to ze dne na den přešlo.Přestala jsem vzpomínat jen na to dobré ve vztahu a při nějaké meditaci jsem konečně sama sobě uvěřila,když jsem se přesvědčovala o tom,že je třeba zavest nove zvyky a že důvody rozchodu nezmizeli.A vnímala jsem intenzivněji co chci já,co musím ještě dokázat a jak málo je času!Mít svůj sen je dulezité,ale nikde nepíšou,jak ho najít.Dej tomu čas,já věřím,že osoba aktivní jako ty brzy najde svůj smysl života.Když už pak víš, za čím jít, ten život je o ničem jiném.Zůstaň bojovná.Držím pěsti

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju pěkně. Vím, že to přežiju a jednou se to "přepne" zase do veselého módu.
      Tak ať je nám líp!

      A děkuju,
      Lucie

      Vymazat
  6. Mě pomohlo, když jsem se zaměřila jen na jednu věc. Začala jsem běhat. S velkou nadváhou bez fyzičky. Pomalinku, pravidelně. Vždycky jsem si říkala, no nic, všechno stojí za starou belu, ale aspoň běhám. Byla to pro mě jediná jistota, že něco ovládám a že něco plním. Dopadlo to dobře :-). Sebejistota a sebedůvěra šly nahoru, kila zase dolů a díky tomu se mi podařilo vše postupně vyřešit a ukončit. Lucie, držím Vám palce, moc hezky píšete, ráda Vás čtu. Je to jen a jen o čase......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to je krásné. Taky jsem začala chodit do fitka, ale ne pravidelně. Sakra!
      A děkuju, Leni.

      Vymazat
    2. Jedna vec, take jsem o tom cetla... zacit se treba da i s necim uplne jednoduchym, jako kazde rano ustlat postel - pro me by to byl nadlidsky ukol :D

      Vymazat
  7. Ahoj Luci, být na dně je hnus... Člověk se v tom plácá a jako by byl ve studně, tak tam je tma a nikde nikdo.. Je tam světlo, ale někdy dost daleko a dost malé... Ale je tam... Kdysi mi kamarádka říkala, že jediné, co jí pomáhá, je.. Si promluvit s člověkem, který je na tom stejně a nebo si prošel tím samým... Nikdo jiný, ač se snaží sebevíc, to nedá... Měla jsem podobné stavy a potřebovala jsem se kromě toho pokecu s někým stejně "postiženým" ještě strašně moc obklopovat štěstím a motivaci... Knihy, seriály, pohyb a vitamíny... A nebo něco nového, do čeho se člověk zapálí a dá mu tu správnou energii... A nebo dle stylu Gilmorek si prostě nakoupit kýbl zmrzliny, pohodlný gauč a nějaké dojaky, aby to člověk ze sebe dostal.... ;) přeji co nejpohodlnější léčení.. Protože to je prostě potřeba ;) Safienka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Safi,

      kolik já už snědla zmrzlin... :-D
      Ale ano, pomáhá to. A pomáhá to ze sebe dostat i třeba jen těmito články.
      A pomáháš i ty, takže děkuju!

      Vymazat
  8. Lucko, po špatném období vždycky následuje to krásný. Věřím, že si tu za pár měsíců budeme utírat oči nad úžasnou love-story ;) Krásné dny, Iva

    OdpovědětVymazat
  9. Lucka, fyzická záťaž... Ver, že viem, o čom hovorím. Prešla som si podobným, akurát ja som sa nezrutila po prehliadke, ale v škole na prednáške. Astralny zážitok, nikdy viac. Treba sa hýbať, začneš aj lepšie jesť, spať. Aj mne chceli dať lieky, ale to som si povedala, že im žrať nebudem a dobre som urobila! Ak chceš, napíš mail, Tvoj príbeh mi je desne podobný. Páčko

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Lucie,
    píšeš, že nevíš, jak pomoci zdravým či nemocným, sobě, ale myslím, že díky Tvým stránkám jsi pomohla a potěšila mnoho lidí včetně mě, vždy se těším na Tvé články o radosti, užívání si života, kráse. Mnoho lidí potřebuje někoho, kdo je přivede na jiné myšlenky, vytrhne ze šedi běžných dnů - to jsi s velkým vtipem dokázala. Díky. Lexaurin není řešení, blíží se jaro, nová energie, energie začátku - tak se projdi Prahou a určitě Ti bude líp. A taky jsem se chtěla zeptat, jestli je možné se u Tebe objednat na líčení?. To je přece krásná věc, kterou děláš pro druhé, přeji Ti hodně štěstí Kateřina

    OdpovědětVymazat
  11. Milá Lucie,
    už jen Vaše články jsou pro mě útěchou. Málokdo dokáže pochopit. Nikdo se neumí vcítit, protože to ani nejde. Rozvádím se s osudovým mužem. Oba se milujeme, ale ne tolik, abychom spolu mohli dál žít. Víme, že jednou s někým jiným bychom mohli být šťastnější. Ostatním se to může zdát jako blbost. Někdy to tak přijde i mě. Zahodila jsem něco, co bylo v pořádku, jen to nebylo dokonalé. Báli jsme se, že to bude čím dál tím horší a utnuli to dříve, než k tomu horšímu dojde. Možná bez boje. On už je teď zamilovaný a bojuje jinde, takže je to tak asi možná v pořádku. Pro něj, pro okolí. Pro mě ne. Už jen to, že si můžu tohle přečíst a vědět, že nemám tyhle pocity sama, mi pomáhá. Že někde je úžasná žena jako Vy, která si také prožívá něco, co nejde vytěsnit, i kdyby chtěla a i když si okolí myslí, že to dělá. Čekám, až to přejde. Pomáhá mi čas a věřím, že mi pomůže láska. Pořád v ní věřím. Strašně moc. Tak moc, až mě to děsí, ale věřím. A přeji ji i Vám.
    A.

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Lucie, ty emoce musí ven, někdo se z toho vypláče,vykecá, vypíše,vyběhá... atd. Drž se, kočko, bude líp, Stella

    OdpovědětVymazat
  13. Mila Lucko, ctu Vas uz dlouho a moc Vam drzim palce,aby tohle temne obdobi uz skoncilo a mela jste zase radost ze zivota... opravdu uprimne drzim palce!!!

    OdpovědětVymazat
  14. Moje jedna "velmi pozitivní" kolegyně s oblibou říkala, že světlo na konci tunelu může být i rozjetý vlak. To ale nemá s dnešním článkem nic společného. Něčím podobným jsem si taky prošla.
    Moc Ti fandím a hlavně Ti držím všechny palce (i na nohách).

    OdpovědětVymazat
  15. Lucinko, myslím, že víš a znáš, ale zkus si nechat namíchat Bachovy esence přímo na míru :)
    Mám s nimi jen ty nejlepší zkušenosti :)
    Měj se krásně!
    Veronika Š.

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj Lucko,
    mám podobnou zkušenost ohledně te adorované pozitivity..taky jsem v tom pár let jela, negativní emoce prostě nepřipouštěla, hlavně být sluníčková a vše vidět růžovýma brýlema... naštěstí mi pomohla psycholožka (ke které docházím už pět let každý měsíc a i když se necítím blbě, stejně jdu a vždycky je to úplně skvělý. Říct někomu úplně vše, někomu kdo tě nesoudí ani nelituje...poskytne možnost různých úhlů pohledu...a udělat si jasno ve věcech, než se z nich stane problém nebo je potlačím) no a právě jsem nedávno přišla na to, kolik mám v sobě zlosti a naštvanosti, kterou jsem si zakazovala projevit...když jsem "prozřela" a viděla, co mám v sobě udusanýho...postupně jsem to pouštěla ven, málem jsem si domů pořídila boxovací pytel :)) mlátila jsem s polštářema, řvala jak tarzan vzteky v autě kdykoliv jsem mohla...tak se mi ulevilo...určitě je asi dobře, když se člověk ve smutku, vzteku nebo jakýkoliv "negativní" emoci neutápí moc dlouho, ale četla jsem někde, že vyrovnaná životní nálada je jako počasí, ideální je, když je proměnlivá...když slunce střídá déšť, chvilku pár mraků, pak azuro...dovolit si smutek, radost, zlost, štěstí...a nechat to vše prostě plynout...ted me napadá jestli mít nemoc neznamená prostě jen ne-emoc, nedovolit si právě prožívat všechny druhy emocí...myslím si ale, že už to, že o tom dokážeš mluvit a psát je jednoznačným signálem, že jsi na skvělé cestě!!! dostáváš to ze sebe a hlavně, inspiruješ tím spoustu lidí, který třebas něčím podobným prochází nebo je to čeká, protože se taky nechali omámit tou 100% pozitivitou ;-) To nejde ve zdraví vydržet věčně ...:) Držím Ti palce, jsem přesvědčená, že to zvládneš ;) Anička

    OdpovědětVymazat
  17. Víš co Luci? vyplakat se, vypít pár vín, na druhý den ti bude hnusně a budeš si nadávat že už nikdy :D jít ven do víru města s kamarádkama, opít se vrátit se ráno a vzpamatovávat se z toho celý víkend. To třeba pomohlo mě :D jet na všechny akce na které jsem kdy chtěla. Zapomenout na to co by se mělo a nemělo, uvolnit trochu svoje vlastní pravidla. A plakat. Protože není nic horšího než emoce, které nepustíš ven. Ale taky hledat místa, ke se ti bude chtít smát a jen tak skákat. Ony jsou neboj, jen je třeba ještě nevidíš. Držím palce a myslím na tebe.

    OdpovědětVymazat
  18. Milá Lucie!
    Váš článek mi přišel do cesty v pravou chvíli. Taky se teď utápím ve vztahovým neštěstí a protože už mi dávno neni dvacet, každou takovou situaci dávám hůř a hůř. O víkendu jsem byla na Antropologické Biotypologii. Chtěla jsem sama sebe poznat líp. Pan doktor řekl, že škodim sama sobě. Naznačoval, že pokud tu mojí psychickou zátěž nezničim, dožene mě to. Nevim jak to odbourat. Mozek mi jede 24h denně. Neumim vypnout. Neumim nad věcma nepřemejšlet. Možná fakt začnu běhat. Možná jóga? Luštění křížovek nebo vědomostní testy? Zapojit tu hlavu taky jinak než jsem zvyklá. Sepíšu si věci za který jsem vděčná, na který jsem pyšná a budu koukat na věci z tý pozitivní stránky. Věřim, že ten stav zlomim, jen už chci aby to bylo.
    Držte se!
    Katka

    OdpovědětVymazat
  19. Luci drž se, posílám pozitivní energii! :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  20. Luci, univerzální rada neexistuje. Ale zvládneš to. Ať už sama - nebo třeba s pomocí! Drž se!!! PS: kdybys potřebovala změnit klima, nabízím útulek v Ostravě... :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Milá Lucie, myslím, že jsi v článku velice přesně pojmenovala jádro svého problému (a tím zároveň i cestu k řešení a ulehčení) - dovolit si emoce prožít a nechat je odejít. Ano, je to bolestný proces, ale je taky očistný. Neboj se toho. Nemusíš na to být sama, existuje spousta odborných "průvodců", kteří Ti s tím, třeba jen na začátku, umí pomoct. Držím palce!

    OdpovědětVymazat