11. února 2017

Proč se (ne)mám ráda


Pamatuju si, jak jsem jako čtyřletá seděla každý večer před šatníkem a pečlivě si skládala "outfit" na další den do školky. V dobách, kdy se oblečení tahalo celý týden, já každý den musela chodit v každý den v něčem jiném. Zásadně jsem nosila sukýnky, které musely buď se zbytkem přímo ladit, anebo se aspoň doplňovat. Rovněž jsem si připravila veškeré svoje "šperky" - spoustu korálků a prstýnků s beruškami, můj poklad byl pak prstýnek s dinosaurem.

Tohle byl proces, do kterého mi nikdo nesměl kecat. Máti mohla podotknout jen to, ať se přiobleču víc, mezi její pravomoce ovšem rozhodně nepatřilo mě rvát do čehokoli praktického, ale hnusného. Potřebovala jsem být krásná.

Ve škole to se mnou nebylo o moc lepší. Podpatky jsem začala nosit už ve třetí třídě, všem navzdory.
Potřebovala jsem být krásná. Možná proto, že jsem byla celé dětství dost baculka, takřka nejbaculatější ze třídy. A tak jsem v pubertě začala drasticky hubnout.

Na tehdejších 168 cm jsem se dostala na váhu 42kg. Potřebovala jsem být krásná. Kurýrovala jsem z toho tělo několik let. Duši jsem ještě asi úplně nezahojila. 


Celou základku jsem se neuvěřitelně dřela, abych školu zvládala. Musela jsem mít jedničky, maximálně dvojky, abych se dostala na střední. Byla jiná doba a s trojkou, jak jsem slyšela ze všech stran, mě vezme jedině učňák. A já nemůžu na učňák, protože nejsem praktická, zručná a rukama bych se neuživila.

To učení bylo každodenní peklo. Pamatuju si, že poslední roky jsem měla volno jen v pátek večer, sobota i neděle patřily miliardě úkolů a přípravám na písemky. Že bych byla přirozeně inteligentní jsem si o sobě rozhodně nemyslela.

Největším problémem mi byla matematika. Obsahy, objemy, pláště jehlanů a dalších podivných vesmírných těles jsem nikdy spočítat neuměla. Navíc mi to přišlo potřebné asi jako klíšťáci s encefalitidou. Jednou jsem dokonce musela přesvědčit máti, aby mi napsala omluvenku na čtvrletku z matiky, protože jsem věděla, že jí za jedna nedám. Ani za dvě. A trojka znamenala trojku na vysvědčení, tedy učňák.

Jediné, co mi z počtů šlo, bylo odpočítávání dnů, kdy tohle drtící se peklo skončí. Měla jsem u postele něco jako adventní kalendář a každý den si odškrtávala, kolikrát se ještě musím vyspat, abych dosáhla svobody.

Celý život se tak probouzím s tím, že nejsem ani příliš chytrá, ani příliš hezká a vždycky nedostatečně hubená. Například to, že mám asi rychlý metabolismus, protože můžu jíst co chci a netloustnu, jsem si přiznala myslím až loni. 


První komplimenty jsem slyšela až na střední v Plzni. Mužům jsem se začala líbit a oni mně. V osmnácti jsem potkala Holanďana, který mi změnil život, do té doby jsem však bývala mužům jen milenkou, nikoli něčí přítelkyní.

Holanďan mě miloval a uctíval jako bohyni. Dělilo nás 20 let, ale ten rozdíl jsme nikdy příliš nepocítili. On mě bral jako rovnocennou partnerku a už po roce vztahu se mě ptal, jestli bych si ho vzala, kdyby mě požádal o ruku. To jsem maturovala. Jelikož šlo o starého mládence, který odmítá za každou cenu závazky, lichotilo mi to. A i časem se ukázalo, že kvůli mě je ochoten pohnout celým vesmírem, jak by řekli esoterici. 

Jenže jsme se rozešli. A já až nedávno přišla na to, že jsem mu ty komplimenty nikdy příliš, bohužel, nevěřila. Chválil a podporoval mě ve všem, nikdy mi neřekl, že je to šílený nápad, i když to mockrát věděl.

V jeho očích jsem byla dokonalá, ale to jen proto, že mě miluje a není tudíž objektivní, říkala jsem si celou dobu.



"Promiň, nemiluju tě. A v posteli prostě potřebuju prsa," řekl mi nedávno někdo jiný. Drsný komentář znovu otevřel veškeré hrůzy mého nesebevědomí a postaral se navíc o další mindrák. Resp. vzhledem k velikosti mého poprsí spíše mindráček.

Ale jsou i momenty, kdy ze sebe mám radost. Radost mám z toho, že se sama dokážu uživit, ač pravda, jsem celkem skromné děvče. Nepotrpím si na luxus, nýbrž na kvalitu. Nepotrpím si na nákladnou módu, ale snažím se, aby mě zdobila osobitost.

Také miluju svojí práci. Je každý den úplně jiná, s úplně jinými lidmi a zároveň smysluplná. Propojuji lidi, ukazuju jim kouzlo a funkčnost BIO kosmetiky a mám vždycky radost za každou zprávu o zlepšení stavu pleti. Těší mě třeba, že se Aňa Geislerová nechává i na plac a společenské události líčit BIO dekorativkou Zuii. Těší mě, že si Martha Issová vyžádala vzorky make-upů, aby to mohla ukázat kolegyním a vizážistům na place. Teď jsem se dozvěděla, že za Zuii děkuje i Tamara Klusová. To se vždycky vznáším na obláčku euforie.

Jsem rovněž vděčná za všechny zprávy a dotazy od čtenářek. Jsem vděčná za úspěch tohoto blogu a za to, že lidi dokáže ve velkém přitáhnout, upoustat, pobavit, vyprovokovat.

Nemám možná prsa a vlastně si nejsem úplně jistá, zda bych do sebe nechala řezat a šla na plastiku. Možná teď vůbec netuším, co bych případně mužům mohla nabídnout, ale sebe samu jsem překvapila, když mi došlo, že jsem v podstatě veselý a usměvavý člověk plný energie a touhy měnit svět k lepšímu. Jen bez těch sluníčkových keců.

Nevím tedy, jestli se mám ráda. Možná jen trošku a určitě nedostatečně. Ale věřím, že nejsem úplně marná.


Co na sobě (ne)máte rádi vy?
Lucie 



30 komentářů:

  1. Jednou mi jeden dobrý známý poslal odkaz na jedno video. Paní v něm vyprávěla o tom, že problémy jejích klientů bylo většinou možné shrnout do jediné věty: "I'm not enough". Nedávno jsem si zas uvědomila já, že zásadní je vědět, že vnější okolí nemá moc co určovat, zda jsme enough nebo ne. Pro někoho malá prsa, pro někoho zas moc velká :-) Příroda dala, tak co že se to někomu nezdá. "Baví" mě ty velké bilboardy, které poslední dobou vídám, na plastické operace. Jako by velikost prsou určovala hodnotu ženy. Když už, stačí si najít tu správnou skupinku, které se líbí přesně to, jací jsme. Vždycky se taková nakonec objeví. Má zkušenost :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Fu. Z článku cítim smútok, aj radosť :D Ale to som ja dokážem brať veci z oboch pohľadov aj z toho zlého aj z toho dobrého. Ale z tohoto článku mám celkom zmiešané pocity. Chalana (lebo mužom ho nazvať nemôžem) by som za takú vetu prefackala. K Holaňďanovi sa nevyjadrujem - zaraďujem neutrál. Podľa mňa to je tvoje a jeho súkromie. Ale k tebe sa trochu musím vyjadriť. Chceš aj ty facku? :P Podľa mňa si toho spravila veeeľmi veľa a nie len pre seba. Ježuš, keď vidím ako si chodila oblečená kedysi. Sorač, ale nebolo to bohviečo (k tomuto by som sa ja síce nemala vyjadrovať, lebo som so svojim obliekaním ešte nie celkom spokojná, ale pracuje sa na tom), ale ty si sa parádne zmenila. Teraz, keď pozerám nato ako sa vyfintíš a vyzeráš, že vav. Cica. Tak moja predstava je, že ti chlapi v tvojom okolí padajú k nohám a ak nie, tak sú blbí, šťastne zadaní alebo slepí alebo teplí, ale aj tým by si sa mala páčiť, keď majú vkus. Pointa, ale je, že si podľa mňa veľa ľuďom zmenila život. Možno to vyznie teatrálne (musím si vygoogliť, čo to znamená, ale proste sa mi to sem hodilo, našla som a hodí sa to sem). Mňa a myslím si, že aj veľa iných žien (a možno aj mužov) si priviedla k prírodnej kozmetike. A to som si vždy hovorila, že nato proste peniaze nedám a radšej budem zakrývať beďare make upom a inými sra..., ale u teba na blogu som sa nechala zlomiť a už sa to nezmení. Museli by zrušiť prírodu, zakázať prírodnú kozmetiku a zničiť čierny trh s ňou (po jej zakázaní by sa nejaký určite vytvoril), aby som prešla naspäť k chémii. Pomohlo mi to s mojím bojom s akné, zlepšilo mi to moje mastné vlasy, aj keď nie úplne, ale na tom sa tiež ešte pracuje. Nie som ešte 100% BIO, ale som so sebou určite viac spokojná ako kedysi. Takže, ak ťa neberie nejaký nepodstatný chlapík alebo iný človek. No a čo? Podľa mňa si niekto a vo veľa prípadoch sú niekde napísané slávne mená a potom to tvoje, napríklad ako v tomto článku, ale ja ich nepoznám. Skôr poznám nejaké "neznáme" blogerky. Prečo je to tak netuším. Ale myslím si, že si v blogo sfére a aj v živote dokázala veľa, aby si mohla kašlať na reči nejakých zakomplexovaných ľudí, lebo normálny a slušný človek nepotrebuje urážať a pravdu vie zaobaliť, že sa človeka nedotkne. Poznám ťa síce, len z blogu, ale si mi sympatická. Takže kašli na okolie a ži hlavne pre seba a pre nás :D Trošku som sa asi rozpísala, rozhorčila, ale to bude asi tým, že nemám už toľko času a komentujem už len sem tam a keď to na mňa príde je to hrozné. A ešte malá vsuvka z veľkých predností boli chrbát a keď chodíš bez podprsky môžu skončiť dosť nízko a keď občas potrebuješ bežať môžu ťa aj preplieskať. Au. A ešte jedna malá vsuvka dlho som mala mindrák z môjho xxl nošteka a chlpatého tela ako chlap. Ale som, čo som. Komu sa nepáčim - tam sú dvere. V prvom rade musím byť spokojná ja so sebou. Ja so sebou žijem 24 hodín denne celý život. Nie oni. Pekný víkend prajem :)

    OdpovědětVymazat
  3. Má milá Pampeliško,

    děkuji ti za krásná slova a jsem ráda, že jsi z BIO věcí nadšená.
    Jinak si dám facku za tebe - minimálně zato, jak jsem chodila nemožně oblékaná :-D.

    A tobě posílám pusu!
    Lucie

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsi mi připomněla ty rifle, co jsem nosila po bráchovi a měla je na sobě celý týden, člověku se chce brečet. :D Těžký úděl mít staršího bratra. :D

    Myslím, že už jenom to, že jsi sepsala tento článek, dokazuje, že si samu sebe uvědomuješ. Jaká jsi byla, jaká jsi vlastně teď. A i když nevíme přesně, jak se teda vlastně vnímáme - uvědomujeme si sam(y) sebe a dokážeme s tím žít. Takže - já, která mám vpáčený hrudník, takže prsa schované :D a s 167 cm mám 47 kilo, i když jsem schopná sežrat i vola, cítím se dobře. Protože se beru taková, jaká jsem.. Co mám však v hlavě, to už je věc druhá, nazvala bych to bordelem. :D:D

    OdpovědětVymazat
  5. Hele Luc, naprosto se podceňuješ. Mnoha mužům se i malá prsa líbí :). Představ si co asi tak já - nejsem studijní typ, i když chytrá jsem a do hlavy to leze samo, prostě mě to neba. Ale koruna všeho je to, že vidím anděly a víly a zabývám se komunikací s jemnohmotnými bytostmi, několik let jsem dělala něco jako "lovkyni duchů". Od dětství jsem každý večer usínala v posteli s pláčem, že mě nikdy nikdo chtít nebude - epileptička co se každou chvíli třepe na zemi a o které si rodina myslí že ti její andělé a víly jsou výplodem hlavy, která nesčetněkrát tvrdě padla na zem a hold se tam asi něco porouchalo. Teď někdy taky usínám s pláčem - pláču štěstím, že mám dokonalého chlapa který mě miluje, že jsem zdravá a netřepu se už na zemi pokaždé, když mě něco rozruší, že jsem pořád tady, živá a v rámci možností zdravá. A děkuju životu, že ačkoliv jsem tu už několikrát nemusela být, dal mi šanci a já tu jsem!

    fellienm.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Fellien a hodně štěstí i nadále. Jsem ráda, že se svým darem umíš pracovat. Víc takových :-)

      Vymazat
  6. Milá Luc, moc krásný a těžký článek, který obdivuji. Mě vždy překvapí, že úspěšní a krásní lidi jako ty, si nevěří. Taky si nevěřím, taky se často nemám ráda, taky jsem na sebe moc tvrdá a taky mi přijde, že je to málo. Jediné co umím je se hádat, ale to rozhodně nedělám, abych si prosadila svou, ale jako obranu. Prsa mám sice od mala velké, ale svesene a než sem potkala toho snad pravého vadilo mi to hodně a pořád se bojím, že po dětech to bude ještě horší. Chlapi jsem střídala jak ponožky, ale vždy v tom byly city. Se svým panem pravým jsem se musela také rozejít, nefungovalo to a bylo to peklo, ale po 10 měsících jsme se k sobě vrátili a zatím je to super. Praci jsem změnila po 12 letech a zatím změny nelituju, nová práce mě moc baví a je to skvělý pocit, bohužel šéf je na mě ještě zlejsi než ten předchozí a já nepoznám, jak moc je to vše moje vina :( Celý život se trapim tím, že nejsem v ničem dobrá, jsem průměrná, spíš podprůměrná, rozhodne nejsem krásná, váhu si musím hlídat, jsem plnostihla a nejsem ani nějak moc inteligentní, všeobecný přehled mi úplně chybí a to co ostatní považuji za základ, ja nevim. A ještě se všude ztratím a cizí jazyky mi vůbec nejdou. Jsem negativní od malička, ale bojuju s tím. Nevím co si pocit se sebou a se svým životem a všeho se hrozně bojím, ale učím se, lepším se, prekonavam se a bojuju a pořád začínám znova a nemám v plánu se vzdát. Tvuj blog zboznuju, tvoje názory, vtipy,ppříhody mi moc na této těžké cestě pomáhají a já ti moc děkuju. Přeju hodně štěstí v životě a ať se máš víc ráda :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Míšo,

      díky ti! Máme to hodně stejné - jsem taky nevzdělaná, neznalá a z jazyků ovládám pouze angličtinu. Ale učím se a rychle se adaptuji. A z tvého komentáře si nemyslím, že bys nebyla chytrá, naopak. Přijdeš mi inteligentní, přemýšlivá a sociálně zdatná. Mýlím se snad? :-)

      Vymazat
    2. Děkuji za reakci :) Ano snad, ano doufám že se nemýlíš :)

      Vymazat
  7. Já si celý život myslela (zatím mi táhne na třicet), že žena je bez muže nedokonalá a líbit se má JEMU a ne SOBĚ. Ošklivá si připadám doteď a když mi někdo složí kompliment, tak si hned říkám, co po mně bude chtít. Prsa... na gymplu byl ve třídě „gang“, který se mi smál, že jsem hnusná anorektička a asi i Asiatka, když nemám prsa (také mám rychlý metabolismus). Nicméně, když mi expřítel občas řekl, že mám silnější stehna/větší břicho než na začátku vztahu, tak jsem mu věřila. Na váhu jsem se bála vlézt... musela jsem až v srpnu kvůli zdravotnímu průkazu a při 50ti kilech na 171 cm, jsem se cítila jak idiot... :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tvůj článek mě hodně oslovil, možná proto, že z velké části v něm vidím sebe. Měj se ráda a máš taky za co! Jsi krásná a éterická bytost. Dokázala jsi nemalé věci. Až potkáš toho pravého, bude to ten, který se tvého úspěchu nebude bát, naopak, bude tě obdivovat a podporovat. Ať se ti daří a jsi šťastná ❤ Tyna

    OdpovědětVymazat
  9. Tak to je síla, pokud se i takto nádherná, svěží žena očividně s dobrým srdcem hluboce podceňuje a sebemrskačsky hodnotí, je tady něco zle. Vsadím se, že druhé lidi dovedete hodnotit objektivně, povzbudit je a přijímat bez srovnávání s jejich domnělou nejlepší verzí, ke které by měli směřovat. Abyste je dovedla milovat, nepotřebujete po nich Nobelovky, BMI v pevných určitých mezích, nesoudíte jejich postavení na společenském žebříčku, viďte? Tak proč ten dvojí metr?
    Moje přítelkyně je toho názoru, že muži nemají většinou se sebeláskou hraničící až s narcismem problém, neboť pro své matky byli (a mnozí stále jsou) takřka božstvy zvyklými konzumovat jejich bezpodmínečnou lásku a blízkost zcela automaticky. Naproti tomu ženy od svých otců dostaly podobnou nálož lásky málokdy a z matek ve finále cítily, že muž (otec, bratr) je tady ta zásadní, absolutní hodnota.
    Vy, která jste dokonce poznala lásku a stála zralému muži za to, aby pohnul vesmírem..♥
    Jaké jsou tedy nároky Vašeho veličenstva na sebe samu, aby Vás konečně uspokojily? Co ještě ještě musí ta malá Lucinka udělat, aby si zasloužila lásku Velké božské Lucie?
    Přeji Vám z celého srdce, ať se už brzy uzříte tak krásnou a vznešenou, v kráse daleko přesahující centimetry a kilogramy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Neznámá, máte ve všem samozřejmě pravdu a děkuji, že jste mi to řekla. Děkuju.

      Vymazat
  10. Nádherné úvodní foto <3 A jsi úžasná! Myslím, že není na škodu to připomínat neustále ;) určitě jsi "nakopla" spoustu lidí k novým Bio začátkům a tím ti patří velký dík :) Safienka

    OdpovědětVymazat
  11. Luc, nedá mi to nereagovat...
    Tvoje poslední články jsou silné a neuvěřitelně lidské. Chodíš s kůží na trh a už jen tenhle fakt je pro mě obrovskou inspirací. U většiny blogerek se můžeme dočíst o jejich úspěších a vidíme jen pozlátko, což je do jisté míry motivující, ale na druhou stranu vlastně i silně demotivující.
    Moc si Tě vážím za to, že nám ukazuješ sama sebe jako tu "opravdovou ženu", která je občas slabá, občas pláče, pochybuje o sobě, někdy se jí něco nepodaří... Ale stejně vstane a nevzdává se, najde v sobě sílu a žije. To je pro mě něco, s čím se dokážu ztotožnit a dodává mi to obrovskou energii – děkuji!
    Začít se mít ráda se vším všudy je (zdá se) momentálně tvůj úkol poslaný z Vesmíru :) Věřím, že jej zvládneš splnit a brzy uvidíš tu půvabnou, inteligentní, zábavnou, inspirativní a hlavně opravdovou ženskou, jakou v tobě vidím třeba já.
    Měj se krásně, R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá R.,

      děkuju za krásná slova. Snažím se ukazovat v "celé své kráse", ale teprve se to učím, všechno si jedu hlavně niterně. Ale pokusím se o to. Děkuju moc.

      Vymazat
  12. Milá Lucie,

    díky za krásné čtení. Trochu smutné (jak to poslední dobou u Tebe bývá), ale přesto plné naděje. To, co prožíváš jsem nikdy nezažila, nedokážu napsat, co na sobě nemám ráda, vždycky jsem se dokázala správně pochválit. Vždycky jsem se brala jako celek, vždycky jsem nějak proplouvala, vystudovala, pracovala, podnikala, vdala se, porodila, rozvedla se, znovu začala žít se svým mužem...a pak jsem ve 40 letech vyhořela, po třech letech jsem se probrala a totálně změnila svůj život. Potřebovala jsem se z toho všeho vypsat, taková terapie písmem, založila jsem si blog (můžeš mrknout www.jitkasingerova.blogspot.cz), moc mi to pomáhá, je to satisfakce...a kdo nepíše, nepochopí. Jinak též pomalu přecházím na bio kosmetiku, ale opravdu pomalu, zatím jsem moc spokojená. Piš, piš, piš.... o Tvém životě (miluju ty vtipné střípky z Tvého života), o bio kosmetice, o módě.....a na malý prsa kašli, já mám celý život velký a to je teprve nepraktický peklo. Ať se daří, jsi úžasná žena.

    OdpovědětVymazat
  13. Teda Luci, ten frajírek by si zasloužil pár facek. Já mám osobně velká prsa, ale rozčiluje mě, jak mi na ně pořád muži koukají. Myslím si, že by jim mělo jít o celek a o duši toho člověka. Chodí přeci s holkou, ne s jejími prsy.

    OdpovědětVymazat
  14. Krásný článek! Podle mě je fajn, mít někoho, kdo nám nastaví laskavé a pravdivé zrcadlo. Když nám někdo bude opakovat, jak jsme skvělé a dokonalé, tak nás to nikam neposune. Ať je to přítel, kamarádka nebo kamarád, musí tam být vzájemná důvěra, upřímnost a respekt. Takový vztah je blahodárný a léčí i naše komplexy a posiluje ty naše silné stránky. Pěkné dny! Veronika

    OdpovědětVymazat
  15. Já se mám ráda pořád :) Pokaždé když se k něčemu dokopu, se mám ráda ještě víc. Mě nejvíc pomohl odchod do Německa a že jsem tam sama vše zvládla a od té doby a částečného zhubnutí jsem na sebe každý den hrdá, že vše co přijde zvládám a zvládnu. Přemýšlím, že si dám dárek k Valentýnu :D :D pa Karol
    Jo a ty prsa? Ex mi říkal, že by si mohl hrát spíš se svýma, kdyby je neměl chlupatý :D :D

    OdpovědětVymazat
  16. Luci, krásně napsané :-). Chvílemi jsem normálně měla pocit, a to jsem v tvém psaní zaznamenala poprvé,že to píšu já...Nějaká stejná vlna,styl, použití výrazu a slov...Prostě díky za super článek, jako by ho psala Bohyně :-). Kterou jsi bez pochyby ty také :-). Práve že v nedokonalosti je krása a my všichni jsme krásně nedokonalí :-)

    OdpovědětVymazat
  17. No ... docela silný kafe. Luci, takhle to ze sebe vypsat ... člověk se podiví čím vším sis prošla a přesto jsi taková pohodová a úžasná.
    Nikdo není dokonalý a proto přiznávám, že i já mám svoje mindráky a je jich dost. Jo jsou, jen jsem nikdy nebyla dost houževnatá na to abych s nimi začala něco dělat :( tak jsem to přecházela větou, že buďto mě lidé přijmou takovou, jaká jsem nebo ať si jdou po svých. Někdy to zabralo, ale jindy to vedlo akorát k tomu, že mě pomlouvali za zády a ti kterým na mně skutečně záleželo mi pak vyprávěli, co se o mně mezi lidmi povídá.

    Ale na druhou stranu jsem ráda, že žiju. Život mi dal velkou šanci a několikrát mě sebral obrazně řečeno hrobníkovi z lopaty a to je pro mě signál, že tady asi ještě mám být.
    No tak tady jsem některým pro radost a podporu a jiným pro zlost a těm nazlostěným klidně budu tvrdit, že se mám krásně :) a ať si s tím naloží jak chtějí. Mně ten úsměv totiž nikdo z tváře nesebere a pokud ano, najdou se lidé, kteří mi ho do tváře o5 navrátí :)
    Jana Včelka Mája :-)

    OdpovědětVymazat
  18. S postavou jsem to měla podobně, i ve stejnou dobu, mam pocit, že to se dost často láme u dost slečen a hodně z nich si tím projde. Sebe láska je těžká, sama ji neumim. Žiji s cizincem už několik let, je starší a taky mě vynáší jako bohyni, trošku se v tvém článku vidím, až na ty prsa, ty sice nejsou nic extra, ale jsou mi úplně ukradený. Musím říct, že mě tvoje slova malinko vyděsila, jak moc se v tom vidím. Ale každý jsme jiný a jak jsem napsala, ta sebeláska je vážně, vážně těžká.
    Ejnets in Lisboa

    OdpovědětVymazat
  19. Je trochu zarážející, jak máme tendence hledat na sobě chyby nebo některé svoje aspekty nenávidět, namísto toho, abychom se měli rádi se vším všudy. Říkám si, jestli za to může výchova, povaha nebo tlak okolního světa, který neustále rozškatulkovává a bůh ví podle čeho určuje, co je dobře a co ne. Ale ať se na to podíváme, jak chceme, je to hrozná blbost :)
    Nemít se rád... Proč? Protože se někomu nelíbím? Protože na mě něco není v pořádku podle obecných měřítek? Houbelec. Mně se taky každý nelíbí a neznamená to, že není hezký. A obecná měřítka prostě jen někdo vymyslel, sto lidí, sto chutí, takže to nikdy nebude zcela objektivní natolik, aby bylo zahodno podle toho posuzovat. Je to prostě omezené vnímání.
    Na sobě bych třeba malá prsa nesla hrozně těžce, i takhle se mi zdají málo velká, ale když mám mít holku? Čím menší prsa, tím lepší, dámy! Miluju u holek malá prsa, takový typ holek má prostě nedocenitelné kouzlo. A ty ho máš rovněž, takže ten dotyčný nemusel být nutně pitomec, ale prostě ho bere něco jiného, to se holt stává. Na takové jsme narazily všechny a pánové pravděpodobně taky :D
    Až prohlédneš přes clonu smutku, uvidíš se přesně taková, jakou tě viděl Holanďan. Úžasná a osobitá, což je pro kde koho víc než plný dekolt a zadek bořící kapotu ;) Jen to chce čas.

    OdpovědětVymazat
  20. Wow, tomu říkám profackování. Zleva a zprava. Protože jestli se s pocitem "nejsem dostatečně chytrá, hezká a hubená" můžeš probouzet ty, asi to bude oecná vlastnost ženského plémě.
    Navzdory tomu, že tvoje "(ne)mít se ráda" jde v mnoha ohledech z opačné strany než moje (pokud má žena velká prsa, je to tragédie, kterou můžou zachránit snad jen vytahané svetry; trávit nad výběrem a kombinováním oblečení déle než pět minut je projevem zhýralosti, snažit se líbit je přece v mém případě přece předem prohraný boj, protože buď vypadám jako šedá myš, nebo personál nevěstince, takže myšovitost zachraňuje; vydupat si v páté třídě přihlášku na osmileté gymnázium byl důkaz nekompetentnosti a nedostatku chytrosti už v útlém věku, ale jinak bych se asi na střední nikdy nedostala... - to vše vyloveno z žumpy mentálních programů.
    Přesvědčovat se, že asi nebudou zrovna dvakrát v pořádku, je dost fuška. Čtení tvého blogu a Růžového chrousta v tom pomáhá skvěle. :)

    OdpovědětVymazat
  21. Na světě je miliony cest...jenom jedna jediná má ten nejhlubší smysl a ten správný směr...Cesta k sobě samé. Pá Věrka

    OdpovědětVymazat
  22. No teda, to jsem se "začetla"! Skvěle čtivě napsaný článek. Moc nechápu, že jsi se musela na základce takhle učit? Tak buď jsi měla nějakou vyjímečně těžkou tu základku nebo fakt nevim?! To já se na základce skoro neučila a to si myslím, že nijak "chytrá" nejsem a "dřela" jsem celý gympl, abych neměla 4,ale jen 3! Takže tak.

    OdpovědětVymazat