10. dubna 2017

Hlídám Bizona


Když má nejlepší kamarádka odlétala na měsíc na dovolenou, nemohla jsem odmítnout, že jí pohlídám kocourka. Kocourka jménem Bizon. Jelikož mám kočky ráda a s jednou takovou - která byla velice osobitá, až lehce nespolečenská - nás pojila vzájemná hluboká láska, takže jsem vlastně byla ráda, že tu budu mít kočičího mazlíka.

Bizon byl zpočátku dost vyplašený. Bál se nového prostředí, stýskalo se mu a ten večer, kdy ke mně dorazil i se záchodem, pelíškem, granulema a hřebenem, si našel útočiště za pračkou.

"On je strašnej mazel," slibovala Evička. "Spí v posteli s náma, krásně hřeje, to se těš!"
I těšila jsem se už tu první noc, kdy mi dal ale Bizon vale a ustlal si v koupelně v koši na prádlo, který odmítal opustit.

Je chudinka vyděšenej, říkala jsem si a zalezla do postele bez kočky. Otevřela jsem mu dveře po celém bytě, ač to bytostně nenávidím. Já musím mít dveře všude zavřené. Je to úchylka už od mládí a neumím jinak. Nicméně přemluvila jsem se, Bizonovi dveře přiotevřela a okamžitě vytuhla.

Čekala nás ovšem náročná noc. Ve tři ráno jsem se zděšením probudila s hrůzou, že mi po bytě běhají zloději. V polospánku mi došlo, že dveře si zřejmě otevírá Bizon a zase usnula. O hodinu později jsem stejně rozespale vylítla s tím, že mi doma straší. Tiché pravidelné šouravé kroky, otevírající se zásuvky skříní a vrzající dveře. Až jemné mňouknutí mě po nekonečné čtvrt hodině uklidnilo.

V pět ráno už ale zřejmě Bizonovi se mnou došla trpělivost a hlasitě se dožadoval pozornosti. Z kočky, která mnou až doposud opovrhovala, jak to jen kočky umějí, se stal uzlíček nervů a stesků. Naříkal a řval nadpozemským rykotem. 

"Pojď sem, Bizi, pojď ke mně," vzala jsem uřvanou kočku do náruče a nesla ji k sobě do patra, kde spím. "Tady máš polštář a hele, peřina, zachumlej se," zkoušela jsem to láskyplně a po dobrém.

Nebohý kocour se však rozklepal a vyhrožoval sebevražedným skokem z postele.
"Bizone, nikam nepůjdeš, zlobíš. Lehni a spi."
Načež mi kocour odpověděl uraženým trucováním v koutě.
Na to jsem nereagovala a když jsem začala znovu usínat, Bizon se opět pokoušel o nacvičování skoků.
"Bizone, buď tady se mnou."
Nic. Kocour objevil schůdky a přemýšlel, jak se po nich dostat dolů.
"Bizone, spi!"
Hysterické mňau. 
"Bizone," řekla jsem už stejně hystericky, "hele, když si se mnou večer nechtěl do postele, respektovala jsem to. Ale víš, co by za to jiní chlapi dali bejt na tvým místě?"
Bizon na mě vztekle prsknul.
"Nebuď drzej, jo?"
Opět začal prskat.
Očividně byl jiného názoru a spát se mnou nehodlal ani omylem.

Odnesla jsem ho zpět do koše s prádlem a řekla mu, že jestli bude dělat podobné scéničky, nedostane kapsičku. Jenom suchary! 

To už místo mňoukání jen kníknul a naštvaně zalezl za pračku.
A pak jsme spali skoro až do rána. Nebo spíše do doby, než se zase probral...
Ale budeme v pohodě, vážně. Kočky mají devět životů a já? Já
 mám ještě někde zásoby lexaurinů.

Lucie

2 komentáře:

  1. ... :D:D Jsi hodná, že ho hlídáš. :D

    OdpovědětVymazat
  2. A to si čtu 2 dny před tím než našeho kocoura dáváme na hlídání k rodičům... snad to nebude probíhat stejně :-D

    OdpovědětVymazat