29. května 2017

Proplakávat se ke svému poslání



Většinu života jsem měla pocit, že žiji příliš nudně. Nechci říkat příliš spořádaně, ale určitě bezkoncepčně. A nic na tom neměnil fakt, že jsem se z vesnice přestěhovala do Plzně, do Florencie, do Prahy. Nepomohlo ani roční cestování, kdy jsme s Holanďanem nomádili po světě.

Cestování je nádherná zkušenost. Zážitky, které prožijete, vytvářejí příběhy, vzpomínky, názor, poznání. Když jsem navštívila například Gruzii, byl listopad. Přesto tam bylo normální, že na chodnících ležela novorozeňata zabalená v zavinovačce, čímž žebrala o pár drobných pro rodiče.

Jakkoli jsem si cestování užívala a byla vděčná za tu příležitost, o které jsem na vesnici nikdy ani nesnila, bylo to pro mě jen bloudění po světě. Přemisťování se z místa na místo s těžkým kufrem, kde jsem vozila celý svůj svět.

Svět, kterému něco chybělo.

Touha po budoucnosti. 

Vize. 

Koncept. 


Můžete procestovat půlku světa a přesto se nic nestane.
Můžete utíkat před mafiány a přesto mít pocit, že váš život je pořád hrozná nuda.
Všude se píše, že ti, co dokázali převratné věci, se nebáli ranního vstávání a příležitostí.

A tak jako pako vstáváte brzo ráno, abyste byli ospalí a rozmrzelí až do oběda a berete každou příležitost, kterou vám kdo nabídne. A divíte se, že se nic neděje. Nepřichází ani sláva, ani peníze ba ani pocit naplnění. Možná jen pocit zoufalství, že jste zkusili snad všechno a přesto pořád nic.


Znáte to taky?
Já velice důvěrně. S tímto pocitem si už dlouhá léta tykám, usínám s ním, vstávám i chodím na záchod. Často se s ním také potkávám v práci. Nebo aspoň potkávala. Dlouhá léta.

Možná právě to, že jsem se snažila využít všech příležitostí, mě oddalovalo od toho, kým opravdu jsem a co bych skutečně měla dělat.


A pak jsem si prošla šíleným rokem. Takovým, kdy prosíte, ať se navrátíte zase do svého klidného hezkého známého a nudného života. Ale ono už to nejde. Všechno bouchlo pod rukama, nebo vyplavalo na povrch a vy se k tomu musíte nějak postavit.

Gratuluju! Pokud si neujíždíte na perníku, tak jste právě dospěli.
Já dospěla až loni. A stálo mě to hodně kocovin a miliony slz.
A v první řadě taky manželství.

Abyste se nezbláznili, máte jen jednu možnost: přestat bloudit. 

Dneska vám každý řekne, že vaše sociální sítě musejí mít obsah, abyste v konkurenci obstáli. Že střílet od boku ještě žádnou hvězdu nezrodilo. Musíte mít jasně definovaný a připravený plán, co chcete svým posluchačům/čtenářům/sledovatelům předat. 


Sadly enough, sociální sítě jsou odnoží vašeho života.
A dát svému životu obsah stojí miliony slz.
Slzy jsou slané, pro pleť tedy agresivní. Zatímco se tak budete proplakávat ke svému poslání, věnujte zvýšenou péči očnímu okolí.


Lucie

7 komentářů:

  1. Lucie, patřím mezi lidi, kteří cestují málo, spíš vůbec. Prošel jsem takovými příběhy, že mi ti, či u toho přímo nebyli nevěří, že by se něco takového mohlo stát jednomu člověku navíc, "mého" věku. Dnes jsem rád za klid, který jsem si vybojoval. Avšak. ... to peklo, ten adrenalin mi chybí. Vím, že za všechno zlé, co mě potkalo si můžu sám. Má touha pomáhat všem a za všech okolností. Ale taky vím, že bych se ani teď nerozhodl jinak. Protože věci co se stali by se jinak odehráli pouze s jinými lidmi. Tehdy jsem je neznal a i tak jsem zvolil cestu většího zla. Většího zla pro mě, abych ulehčil ostatním. A paradox je, že se necítím jako dobrý člověk. Všechno jsem to podnikl, čistě proto, že bych nedokázal, žít sám se sebou, kdybych se rozhodl jinak.
    A víš Lucie.... neskutečně mě drtí vědomí, že tam někde jsi a je ti smutno,nebo.... Že dokonce pláčeš. Tím víc, že dokážu mnoho věcí. Vzbudit se včas abych se vyhnul dýce, vypít aconit, rozveselit nejlepšího kamaráda, který má depku, protože jeho 5-ti letý klučina má za sebou 16 operací nohou a zdravotní sestra mu na rehabilitaci opět zlomila kyčel.... Sakra vždyť existují lidi, co si vsadili, že v případě, že by bylo někdy potřeba porazit nějakýho draka. Tak to budu já, kdo to dokáže.
    Jenže přes všechno, čím jsem prošel je jedna chvíle, kdy nevím, kdy se cítím totálně k nepotřebě a to, když pláče dívka. A když je to navíc někdo jako ty... Na kom mi záleží, koho mám rád....
    Nevím co říct. Neumím poradit. Můžu nabídnout jenom svá ramena a to, že si vyslechnu všechno, co budeš chtít říct. Nebudu otravovat s nesmíš a měla bys... můj slovník je z určitého důvodu zredukován na: Jak si přeješ.
    Kuba Kubička

    OdpovědětVymazat
  2. Luci, tak to je nádherný vyznání tady od Kuby - je to moudrý a vnímavý muž a:-)! Navíc mozna pro mě o to víc dojemný, protože bych sama teď nějaký to rameno potřebovala.

    OdpovědětVymazat
  3. Posílám: ♥ ♥ ♥
    Gratuluji ti k tomu, že jsi se našla, nebo nalézáš ... Přeji hodně štěstí do dalších dnů.
    Každopádně poslední věta to celé krásně uzavřela. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi zaujimavy clanok Lucko. Dovolim sa spytat, co konkretne ta v mninulosti nudilo a co ta nenudi teraz? A uz mas konkretnu viziu a koncept do buducnosti resp. co konkretne si si premyslela? Dakujem. Zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzko,
      to jsou těžké otázky :-)
      Asi to nic konkrétního není, jde spíš jen o pocit naplnění. Ten jsem nikdy předtím nezažila a uvědomuju si, že ho ale k životu potřebuju. :-)

      Vymazat
  5. Já se neustále utápím v tom, jaká to všechno byla pohoda, být na střední, každé odpoledne se někde proflákat a nevědět co s tou spoustou volného času. Teď sehnat nějaký volný čas je úplný zázrak a tímhletím věčným ohlížením si člověk opravdu uvědomuje, že fakt dospěl, a je to šílený. Je hrozný vědět, že se to všechno stalo a žádná další šance nebude a už se to nikdy nevrátí. A že ten čas už bude utíkat jen rychleji a rychleji.
    Nicméně jsem teď přečetla několik tvých článků už někdy od ledna a musím uznat, že jsi neskutečně silná a inspirativní a věřím v tebe :))!

    OdpovědětVymazat