26. června 2017

Kde se dá koupit noblesa?


Kde se dá koupit ušlechtilost? Potřebovala bych jí ozdobit své činy. 
Kde prosím seženu aspoň metr noblesy? Potřebovala bych jí vyšperkovat svůj život.
A kde najdu krásu? Potřebovala bych kus natolik veliký, abych si zase přišla přitažlivá.

Když jsme se před rokem rozešli s Holanďanem, myslela jsem, že to nejhorší už je za mnou. Že už mě čekají jen hezké zítřky. Ten poslední půl rok už byl pro nás oba hodně těžký. Truchlila jsem, ale nedovolila Holanďanovi, aby si s tím lámal hlavu.

Místo světlých zítřků mě však čekaly zítřky v různých odstínech temnoty. Můžete se sice spokojit s málem, ale dlouhodobě potřebujete slunce a světlo. Pokud se taky jmenujete Lucie, máte to světlo už ve jméně, což ale v praxi znamená, že prozařujete dny ostatním a samy se jen ve tmě a ve vší tichosti dobíjíte.

Něco jako dnešní iphony. Mají obrovskou paměť a dokáží psí kusy, ale musíte je třikrát denně nabíjet. Pod tíhou toho, co všechno jste do nich nakladli, nedokáží fungovat déle, než pár hodin.


Byl to rok ve vší své ošklivosti a bez špetky lidské důstojnosti. A teď nemluvím nutně o tom, kde a v čem jsem žila. Jakmile vám začnou chybět malé kousky vlastní osobitosti, začínáte se ztrácet, pohasínat a nastupuje prázdnota mixovaná s fádností a kostkou ledu. Za poslední dva roky jsem se hodně odchýlila od jakékoli noblesy, ušlechtilosti, krásy a tedy i sebeúcty.

Šlechetné činy by měly být základ, celé to gró lidské existence. Noblesa by měla zdobit každou ženu, bez ohledu na to, jak žije. A krásu podtrhuje sebeúcta. Pak už vám stačí jen louboutinky a správný tvar obočí! 


V tomhle jsem znásilnila svou podstatu.
Zdobilo mě jen dobře vytrhané obočí. 
Omlouvám se. A to nejvíc sama sobě. 

Rozumíme si, že ano?
LvK

19. června 2017

Život jedné Lucie 8


Za těch pár posledních týdnů je a bylo pár zaznamenáníhodných událostí, které mě potěšily.
Doufám, že v podobném duchu bude pokračovat celé léto.

Líčení v Bioday v Liberci


Občas někde hodně jsem. V květnu jsem byla dvakrát v obchůdku Bioday, kde jsem líčila předem objednané zákaznice, přírodní českou dekorativkou Cosm´etika. Já mám vlastně jen pár opravdových srdcovek a Cosm´etika je jednou z nich. Často se ptáte, jestli jsem vizážistka a běžně mi dokonce chodí několik objednávek na líčení na svatby, které s díky odmítám. Nejsem vizážista a zatím nemyslím, že to je něco, za čím bych chtěla jít. Ráda to přenechám šikovnějším.

Pokud se chce někdo nechat ode mě nalíčit, zvýrazňuji jemně jen to, co vám bylo naděleno. A často jsem svědkem, že jakmile to objevíte a zvýrazníte, může vám to změnit celý výraz obličeje. Líce a obočí jsou toho důkazem. Zároveň pak pracuju s tím, co přírodní make-up nabízí a vysvětluji, jak vám ta správná péče dokáže vyléčit pleť. Často říkám, že nejprve léčit, potom líčit. Což chápu, že není nijak populární. Ale věnovat se maskování kožních problémů bohužel nic neřeší.

Autogramiády knihy To jsem já, Františka


Františka Čížková, zřejmě jediná módní kritička v Česku, pořádala autogramiádu ke své knize To jsem já, Františka, o které jsem tu psala začátkem roku. Od té doby se toho změnilo hodně a já měla možnost - za což budu doživotně velice vděčná - poznat Františku o trochu víc.

Díky tomu se i mé vnímání toho, co sepsala, prohloubilo. Jestli knihu ještě nemáte, skočte si pro ni. Přečíst ji lze jedním dechem, anebo ji taky můžete číst na přeskáčku a ať ji otevřete kdekoli, vždycky na vás dýchne dávka pokory, životní vyrovnanosti a klidu.

Knihu Františky mám na nočním stolku pořád. Je takovou mojí životní biblí a jednotlivé pasáže si pročítám stále dokola. V kontextu jejího nelehkého života obdivuju především to, že dokázala odpustit. A to i v situacích, kdy by většina z nás už dávno přišla bolestí o rozum.

Františka naopak zvládla veškerá životní příkoří stylově a s grácií, která jí koluje krví. Život tuhle (na první pohled) křehkou ženu nikdy nezlomil a klobouk dolů před takovými lidmi. S Františkou občas filosofuju nad skleničkou vína nad mezilidskými vztahy. Snad se tím vzájemně podporujeme v sebelásce, která nám oběma chybí. Ona mi k tomu předává moudrost, své životní zkušenosti a já jí nosím samé dobré bio záležitosti, které miluje (eleutheroccoc od Karla Hadka a Noční balzám od Inlightu, například).

O tom, jak moc lidí tahle Františka svým příběhem oslovila, jsme se přesvědčili hned. Na autogramiádě se nezastavila. Podepisovala se, povídala a se všemi se fotila. Já už podpis v knize dávno mám, ale dostala jsem tuhle boží plátěnou tašku.


A mít Františku na tašce, to je statement. S Františkou na rameni nemůžete jen tak v něčem, že ano. Františka to vidí!!!

A ještě mě odchytla módní policie Blesku. A nemožné se stalo možným - já dostala kladné hodnocení za svůj retro outfit. Děkuju!

 

Proměna vizáže s OliOla a Max&Co.


Luxusní bio salon OliOla, kde najdete bio kosmetiku, kadeřnictví i mani pedi, dal svým zákaznicím možnost vyhrát celodenní péči a kompletní proměnu vizáže. Zatímco si tak výherkyně užívaly zkrášlujících bio procedur a kadeřnické péče, já v butiku Max&Co. pro ně vybírala outfity.

Zatím jsem nezažila nic náročnějšího, než vybírat věci tzv. naslepo pro někoho, koho neznám a co hůř - jehož styl vůbec neznám. Občas si tak myslíte, co jste nevybrali za pecku, abyste pak zjistili, že jste se vůbec netrefili do vkusu. Naštěstí Max&Co nabízí veliký výběr jak úžasně barevných a extravagantníchvěcí, tak i nadčasové střihy a neutrální barvy.

A jak se proměna povedla OliOla, na to se můžete podívat v tomto videu.


Svatba. Pravá moravská.


Moje kamarádka Monika se v pátek vdávala. Třikrát hurá. Brala si Petra, který prošel schvalovacím procesem všech družiček, svědků a kamarádů, tudíž spokojení jsme byli všichni. Nevěsta vypadala jak antická bohyně a ženichovi to slušelo ještě o trochu víc, než normálně. Zahradní svatba si vyžádala sluníčko, déšť, slzičky a pár dalších překvapení, o které se postaral především duchaplný a velice vtipný pan farář.

Jen my svatebčané dostali nelehký úkol obléci se do pastelových barev celé svatby. Ještě pár hodin před svatbou jsem se nedokázala rozhodnout, v čem půjdu a boty jsem sháněla na poslední chvíli.

Svatba se povedla, nezbývá než popřát povedené a doživotně šťastné manželství. Hezky se o sebe starejte, vy dva.


Natáčení reportáže o opalovacích krémech TV Barrandov


Pár hodin před odjezdem na svatbu jsem sháněla jak boty, tak natáčela reportáž do večerních zpráv pro TV Barrandov, která se věnovala rizikovým látkám v běžných konvenčních opalovacích krémech. K nebezpečné látce/látkám se vyjadřovali přední čeští odborníci, včetně dermatologa, magistry farmacie a toxikologa Víta Syrového, který je známým bojovníkem za čistou zdravou kosmetiku a autorem knihy Jedy v kosmetice. Já už tam jen představuju zdravou alternativu - tedy minerální ochranu.

Reportáž najdete zde v 20:40 minutě. Jsem velice ráda, že se o tomhle tématu letos konečně mluví a ještě v hlavním vysílacím čase. Díky za prostor!

A teď zase budu ráda, pokud vy mi povíte o tom, jak jste se měli a jak se stále máte.
LvK

Úvodní fotka: Magi Ráblová - Magifešn

12. června 2017

Z deníčku: Mé začátky s módou. A s muži.


Táhlo mi na třetí rok života, když jsem nastoupila se vší pompou a v tom nejsvátečnějším outfitu do školky. Dech se mi zatajil už ve dveří, kdy kolem mě prosvištěl stejně starý Milouš. Měl nádherné hluboké oči a jako jeden z mála z přítomných "budoucích-mužů" netrpěl dětskou buclatostí. Ba dokonce měl tělo pevné jako skála.

Byl to světlooký blonďák, na které jsem si potrpěla už v takto nízkém věku, s jednoduchým, leč působivým účesem na ježka s ofinkou. A čím mě uhranul nejvíc - už začátkem 90. let se pyšnil piercingem v uchu a lacláčemi.

I jemu se zřejmě pohled na mě pozdával a stalo se tak nevyhnutelné. Byla to láska. Oboustranná a mnoho týdnů opětovaná. Já, vědoma si toho, kolik holek mi šilhá po Miloušovi, jsem si s ním hrála s traktory a bagry a autíčky a jeho divnými kamarádíčky, přitom jsem však dbala na to, abych vždy vypadala jak z katalogu na roztomilost.

Jednou se mi to podařilo v nové sukni, kterou mi ušila máti. Měla vysoký pas, střihem do áčka a střídaly se na ní bílé a světle růžové kanýrky.

Já vím, co si pomyslíte - kanýrky. Ale musím dodat, že já jsem je uměla nosit. A nakombinovat. A že pak o 15 let později s podobnou sukní přišla Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě. Just Saying.

 
A zatímco já ten den nastoupila do školky připravena na sklízení ovací, moje "Sarah-Jessica-Parker sukně" na Milouše udělala jen pramalý dojem a místo žhavého polibku, na který jsem čekala už dobrý půlrok, mi vrazil do ruky lego a ať si jdu hrát. Bylo mi do breku.

"Líbí se ti moje sukně?" ptala jsem co nejvíce neutrálně a snažila se, aby nepoznal, jak jsem uražená.
Milouš se na mě s úžasem v očích podíval a netušil, na co se ho ptám. 

Dnes - o pětadvacet let později - by už jistě uměl aspoň tu frázičku o tom, že mě má rád komplexně. Jako osobnost. Proto, jaká jsem a ne proto, jak vypadám a co mám na sobě. A další bla bla bla kecy.


"Je hezká, ne? Taková sladká," dodala jsem nebojácně. To už Milouš upustil úlekem i lego, chvilku opařeně stál a pak mi sáhnul na sukni, olízl si prsty a když se přesvědčil, že sukně není sladká, protože přeci není z cukru, dodal to vražedné: "Cože? Dyť není sladká. Pffff," a odešel si hrát. 

V tu chvíli pro mě skončil on i jeho piercing.
Nepochopil, co bylo řečeno obrazně a ještě odmítl uznat mou rozkošnost a roztomilost. 
Nastala éra, kdy jsem si mohla začít hrát s panenkama.
Ne, pardon. Nastala éra: "můj život s muži".

Lucie

5. června 2017

Tvořivá mánie u mě doma



Všechno bylo tak dlouho tak stejné. Tvůrčí proces se zasekával už ve dveřích a umíral hned při vstupu do pracovny. Témata se mi v hlavě chrlila rychlostí, kterou ani papír nestačil zaznamenávat, ale cítila jsem, že to všechno ještě musí uzrát.

Spořádanou eleganci v zemitých barvách tak začnete prznit botami s kytičkami a srdíčky a když ani to nestačí, přidáte ještě koukající ponožky z bílé síťoviny. Horní linku vykreslujete mnohem dál od linie řas a poprvé za život jí nerámujete oko, nýbrž taháte špičaté konce do dálky tak, abyste měli ještě ostřejší rysy. A snad i lokty. 


Ze dne na den jsem přestala brát prášky.
Najednou už nebyl důvod. 
Nejsem depresivní typ, nepotřebuju je, šrámy na duši to nezahojí, způsob myšlení nezmění.
A já nemám moc ráda pohodlnost.
Stavy, které tahle změna ovšem přinese, jsou však menším očistcem, psychickou centrifugou.

A tak jsem místo psaní, kde inspirace nepřicházela, přestavovala byt. Nevím, co to do mě vjelo, ale přišlo to náhle a já se tomu nedokázala ubránit. Původně jsem tak svolila, že vyměním jen záclony a závěsy. A tak jsem vymýšlela, jak to udělat, když tu nemám jedinou židli. Pak jsem přemýšlela, jak se poprat s přílišnou délkou závěsů a jak si barvami pomoc k světlejšímu obydlí.

Původním plánem měl být v současnosti tolik moderní severský minimalismus. Takový, jaký vídáme na Instagramu a v rubrikách home decoru. Bílý interiér doplněný designovými doplňky, svíčkami a krásnými polštářky či porcelánem. Nakonec jsem ale skončila u boudoir, salonku plného pudrové barvy, dřeva a kosmetiky.

Mít neomezený rozpočet, skončím u prvorepublikového nábytku s dobovým toaletním stolkem a obrovskou šperkovnicí na poklady, které bych s neomezeným rozpočtem měla.

Byl to zajímavý druh manie. Aby to všechno fungovalo, potřebovala jsem stužky, které jsem neměla, ale věděla jsem, že bez nich neusnu. Že to musím dokončit dřív, než tohle šílenství skončí. Tahala jsem tak mašle z outfitů, stříhala krajky z punčošek, za vděk brala nejrůznější látky a kapesníčky.


Salonek jsem ještě zdaleka nedokončila, ale když jsem spotřebovala veškerou energii, kterou jsem na to ten den měla, provonila jsem byt vavřínem. Nikoli proto, abych si na vavřínech snad ustlala. To ostatně nemám v povaze. Vavřín proto, že svou ohnivou silou stimuluje inspiraci, dodává na odvaze kreativitě, podněcuje jakési vyšší vědomí a vnitřní představivost.

Co tvoříte vy?
Lucie