12. června 2017

Z deníčku: Mé začátky s módou. A s muži.


Táhlo mi na třetí rok života, když jsem nastoupila se vší pompou a v tom nejsvátečnějším outfitu do školky. Dech se mi zatajil už ve dveří, kdy kolem mě prosvištěl stejně starý Milouš. Měl nádherné hluboké oči a jako jeden z mála z přítomných "budoucích-mužů" netrpěl dětskou buclatostí. Ba dokonce měl tělo pevné jako skála.

Byl to světlooký blonďák, na které jsem si potrpěla už v takto nízkém věku, s jednoduchým, leč působivým účesem na ježka s ofinkou. A čím mě uhranul nejvíc - už začátkem 90. let se pyšnil piercingem v uchu a lacláčemi.

I jemu se zřejmě pohled na mě pozdával a stalo se tak nevyhnutelné. Byla to láska. Oboustranná a mnoho týdnů opětovaná. Já, vědoma si toho, kolik holek mi šilhá po Miloušovi, jsem si s ním hrála s traktory a bagry a autíčky a jeho divnými kamarádíčky, přitom jsem však dbala na to, abych vždy vypadala jak z katalogu na roztomilost.

Jednou se mi to podařilo v nové sukni, kterou mi ušila máti. Měla vysoký pas, střihem do áčka a střídaly se na ní bílé a světle růžové kanýrky.

Já vím, co si pomyslíte - kanýrky. Ale musím dodat, že já jsem je uměla nosit. A nakombinovat. A že pak o 15 let později s podobnou sukní přišla Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě. Just Saying.

 
A zatímco já ten den nastoupila do školky připravena na sklízení ovací, moje "Sarah-Jessica-Parker sukně" na Milouše udělala jen pramalý dojem a místo žhavého polibku, na který jsem čekala už dobrý půlrok, mi vrazil do ruky lego a ať si jdu hrát. Bylo mi do breku.

"Líbí se ti moje sukně?" ptala jsem co nejvíce neutrálně a snažila se, aby nepoznal, jak jsem uražená.
Milouš se na mě s úžasem v očích podíval a netušil, na co se ho ptám. 

Dnes - o pětadvacet let později - by už jistě uměl aspoň tu frázičku o tom, že mě má rád komplexně. Jako osobnost. Proto, jaká jsem a ne proto, jak vypadám a co mám na sobě. A další bla bla bla kecy.


"Je hezká, ne? Taková sladká," dodala jsem nebojácně. To už Milouš upustil úlekem i lego, chvilku opařeně stál a pak mi sáhnul na sukni, olízl si prsty a když se přesvědčil, že sukně není sladká, protože přeci není z cukru, dodal to vražedné: "Cože? Dyť není sladká. Pffff," a odešel si hrát. 

V tu chvíli pro mě skončil on i jeho piercing.
Nepochopil, co bylo řečeno obrazně a ještě odmítl uznat mou rozkošnost a roztomilost. 
Nastala éra, kdy jsem si mohla začít hrát s panenkama.
Ne, pardon. Nastala éra: "můj život s muži".

Lucie

1 komentář:

  1. Nepřestane mě fascinovat ta dětská přímost. :'DD
    Je to sladký příběh!

    OdpovědětVymazat