28. srpna 2017

Poslední týden jako dobrovolník: Krize



Poslední týden je náročný už asi pro všechny.
Já se už mockrát přistihla, jak zalézám do své ulity, zpevňuju základy svého už tak silného opevnění kolem sebe a lepím škvíry, kterými by mohly přitéct nechtěné emoce.

A škvíry lepíme všichni.
"Já už skoro nic necítím, mně už je všechno jedno. Jinak bych se musela zbláznit," říká kamarádka. 
Souhlasně kývu a říkám si, jaká tohle asi musí být škola pro introverta.

Svým způsobem jsem taky introvert, zároveň jsem však velice společenský tvor, který je zvyklý na společnost a snadno si najde přátele. Přesto být 24/7 s lidmi bez možnosti odpočinku, klidu, ticha a soukromí, mě začíná vyčerpávat. Pořád něco řešíme, vyprávíme, improvizujeme, vymýšlíme a připravujeme. Ač jsme tu každý za sebe, musíme spolupracovat a minimálně se respektovat.

Po každém jídle tak aspoň na chvilku utíkám za prací. Noťas mám s sebou a dovolenou jsem si nebrala. "Jak můžeš k tomu všemu ještě pracovat?" ptá se mě Xavier. "Je to úžasná duševní hygiena," říkám mu ač vím, že to v sedmnácti vůbec nechápe. "Je to takovej záchytnej bod. Něco jako pevná půda pod nohama v momentech, kdy šlapeš jenom do neznáma." 


"A myslí ti to ještě vůbec?"
"Kolik já tady toho už vymyslela. Dokonce jsme s holkama z dívčích domovů včera kreslily návrhy oblečení, hele. A jak je to bavilo! Ale uznávám, že ta zelená tam prostě nefunguje. Já vlastně se zelenou vůbec neumím pracovat," napadá mě a přemítám, jestli mám v šatníku vůbec něco zeleného. Asi spíš ne. "Víš co? Jseš šílená a pojď na pivo."

Uvědomuju si, že ač se snažím emoce nepřipouštět, furt ještě dokážu cítit radost. Když jedu poslední víkend nakupovat do města suvenýry pro přátele, mám radost, jako bych snad měla řádit se zlatou kreditkou po Pařížské. 


Když pak ochutnávám čaje, koření a další různé dobroty, co do mě cpou, jsem nadšená jak malé dítě. 
Radost mám rovněž den poté, kdy peru veškeré oblečení, které tu dívkám chci nechat. Vlastně většinu toho, co jsem přivezla, tu chci rozdat. Ulehčí se mně i mému kufru a dívky nové oblečení jistě uvítají.

Včera přijela nová holčina. Rovněž z Holandska. Holanďané jsou tu prý pořád a ve všem programech. Milé Loes tak musíme následující dny ukázat všechny projekty, kterých se lze zúčastnit. Rozloučím se se s dívkami, od nichž očekávám minimálně slzavé údolí a budu doufat, že aspoň něco z toho, co jsme spolu prožily, pomůže do budoucna. 

Jak říká Pauline: "Nemůžeme zachránit celý svět. Ale tady se jasně ukazuje, že jednotlivce můžeme ovlivnit na celý život." 

Nateinovaná jsem ještě dnes. Snad jsem vybrala dobře.


LvK
 

3 komentáře:

  1. Jsi skvělá. :) S tím oblečením je to dobrý nápad. Já už bych taky zas měla protřídit skříň. Občas to takhle proberu a pošlu někam lidem, co toho tolik nemaí, naposledy třeba azyl pro matky s dětmi, kam jsem posílala i úplně novou panenku. Je to fajn pocit a fakt se mi ulehčí jak na duši, tak na skříni, jen si na to vždycky najít ten čas.

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, do azyláku jsem odnášela na jaře celý kufr. A už teď dávám dohromady podzimní várku, snad to bude těšit dál...

      Jen tady u toho oblečení jsem fakt zvědavá, jestli se to k dívkám skutečně dostane. Snad aspoň něco z toho ano!

      Vymazat