19. srpna 2017

Sirotčince. Bez cenzury.


Srílandské sirotčince. Jak už jsem avizovala v posledním článku, většina dětiček tu nejsou bohužel plodem lásky, nýbrž znásilnění. Je tu pochopitelně i pár opravdových sirotků, kterým rodiče umřeli v raném věku, nicméně jak se dozvídám, těch je minimum.

Sirotčinec, kam přicházíme, má mnoho budov, my nejdříve jdeme k novorozencům. Nejmladšímu dítěti jsou tu dva týdny. Vstupujeme do tmavé haly s minimem denního světla a okamžitě nás praští do nosu pach moči a dalších výkalů. Ač jsou vychovatelky čistotné a snaží se děti přebalovat co nejdříve, nelze tomu zřejmě v takovém množství dětí předcházet.

V tmavé hale připomínající holešovickou tržnici jsou jen kovové postýlky. Jedna vedle druhé. V každé postýlce pérová matrace potažená igelitem a v ní dítě v plenkách. Některá dítka spí, některá zvídavě koukají, jiná cucají mléko z láhve, ale většina z nich prostě jenom brečí. Hračky nikde žádné a ani my žádné přinést nesmíme. Je tu jen ponuré šero a hluk z větráků.

Na zahrádce, která by vypadala jak zahrádka běžné mateřské školky, kdyby všechny houpačky a prolejzačky nepůsobily jako životu nebezpečné pasti, si pak hraje asi tak stovka těch větších dětí cca do pěti let. 90% z nich jsou chlapci, holčičky tu spočítáte na prstech jedné ruky.

Na dobrovolníky jsou tu děti zvyklé, jezdí sem pravidelně po celý rok a to z mnoha organizací. Všichni jsme jim sem přišli dát pozornost a lásku, protože víme, že je to zásadní pro celý jejich nadcházející život. Je to rovněž to jediné, co jim můžeme předat - lásku, pozornost, úsměv a pochvalu. 


Jakmile vkročíme na zahrádku, okamžitě se na nás dětičky nahrnou. Jsme na ně tři, na každou z nás se sesype tak 20 dětí dožadujících se pozornosti. Zatímco vy se snažíte si s nimi hrát a přijít s nějakou smysluplnou hrou, už po chvilce je vám jasné, že toho nikdy nedocílíte. Každé dítě vás chce jenom pro sebe a udělá pro to cokoli. Třetina se na vás začne věšet, třetina začne mlátit ostatní děti a třetina začne mlátit vás, abyste si jich všímali.

  • Jeden klučina má rozseklou půlku hlavy, což ostatním jenom přihrává k tomu, aby jej do ní mlátili. Ví, že tím jej na chvilku odrovnají.
  • Druhý klučina nesnese, že jsou všechny houpačky obsazené, a tak houpačku rychle roztočí a v plné rychlosti z ní děti vyhazuje.
  • Holčičky jsou tu všechny stydlivé, ale pokud se pokusí mi hodit aspoň míček, jsou okamžitě kluky potrestány. 
  • Dva kluci, co po mě lezou a já se je bojím sundat, abych jim neublížila, si na mých zádech vyřizují účty a snaží se jeden druhého shodit. 

A teď ale řeknu něco, co se vám asi nebude líbit a za co mě ukamenujete: Dochází mi, že jenom láska nestačí. Nikdo z nás dobrovolníků nemá to srdce sirotkům, kteří už tak mají dost pohnutý osud, cokoli zakázat, a tak jim všichni jen dáváme lásku, pozornost a úsměv. Chválíme je, povzbuzujeme...ale nikdo z nás jim už neukáže hranice toho, co se smí a co už se dělat nesmí.

Dětičky nemluví a nerozumí tomu, co jim řeknete. A možná jim tu nikdo nikdy ani slůvko NE neřekl. Mám pocit, že ani v pěti letech netuší, že ubližovat se nemá. Je tak jasné, že rodinu jim nahradit nedokáže nikdo z nás.

Vlastně si nejsem jistá, jestli takto malým dětem tímhle za-každou-cenu-milujícím přístupem pomáháme. Obávám se, že spíše ne. Ale ostatní dobrovolníci o tom nechtějí ani slyšet. "Jseš moc přísná," říká mi kamarádka, načež ji v ten moment dítko prokousne kůži na ruce až do krve.

Naštěstí tu jsou i další programy, se kterými vnitřně souhlasím a které si užívám: dopolední program v dívčích domovech, odpolední hodiny angličtiny ve škole pro zdravotní sestřičky a následující týden mě čekají ještě domovy důchodců. 

LvK

5 komentářů:

  1. Vždyť je to tak... Ukázat jim lásku, není jen tak, ani jeden z nich tam nemá blízkého člověka, který by tam byl čistě jen pro ně. Pro každého zvlášť. Když shrnu dojmy z tohoto článku, připadá mi to, jako když položíš misku granulí před smečku psů. Ani jeden se nedočká vlastní misky... Je to smutné, takové domy by hold potřebovaly více dobrovolníků a ne jen na jedno pozdravení, ale na dlouhodobou práci. Což se lehce napíše, ale skutečné okolnosti jsou bohužel jiné.

    OdpovědětVymazat
  2. To zni strasne... proc se jim nesmi nosit hracky? Ze by nemelo kazde dite jednu? Nebo jaky to ma jiny duvod?

    OdpovědětVymazat
  3. Dobry den, cetlo se mi to vazne tezko a nedokazu si predstavit,ze bych se na takovem miste ocitla a uplne by me to tam vnitrne nerozsekalo...ale souhlasim s Vami,ze nejen laska,ale i hranice jsou pro ne dulezite.Myslim,ze i ony se pak citi v bezpeci,kdyz o nich vedi...Chjo,jedine co me k tomu jeste napada,je napis billboardu co jsem videla na D 1:Kez jsou vsechny bytosti stastny..

    OdpovědětVymazat
  4. Wow, je to silný. A souhhlasím, děti potřebují znát hranice, protože podle mě pak ani nejsou samy šťastný. Láska, ale i vědět, co ano a co ne... Jen opravdu v tomhle systému je to asi těžký.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to muselo být psychicky hodně náročné...

    OdpovědětVymazat