16. srpna 2017

Zpíváme v dívčím domově. ABBU.


Dívčí domovy.
To je přesně to zařízení, kde jako srílandská dívka skončíte, když vás znásilní, vy otěhotníte a rodina vás tím pádem vydědí. Jakmile porodíte, dáte dítě do sirotčince, který je hned ve vedlejším vchodě. V domově pak chodíte do školy a snažíte se naučit něco, co vás jednou bude živit.

My s Julií, mou holandskou spolubydlící, přicházíme, abychom dívky poznaly a případně jim pomohly s angličtinou a úkoly. Dívek může být necelá stovka a ač jsou o něco málo starší, povětšinou vypadají na dvanáctileté holčičky. 

Ze začátku jsou nezkrotné. Nehodlají se nám představit, nehodlají mluvit anglicky, nehodlají spolupracovat. Hihňají se a pomlouvají nás. "Fajn, tak asi půjdeme," říkám teatrálně a schválně vyndavám z kabelky zrcátko a rtěnku, abych si nalíčila rty.
"To je hezká barva," ozve se ta nejukřičenější anglicky.
Jop, mám je, potvory!

"Co děláš za práci?" ptá se další. "Pracuju s kosmetikou," odpovídám jednoduše, protože nevím, jak bych jim svou práci přesně vysvětlila. "Ty máš beauty salon?" ozve se třetí.

"Kolik ti je?"
"Odkud jsi?"
"Máš sourozence? Mladšího nebo staršího? Jak se jmenuje?"
"Jseš už vdaná?"
"Máš přítele?"

Helemese. Tady někdo skvěle ovládá angličtinu. To jsou mi věci!

"Zazpíváte nám nějakou anglickou písničku?" zeptají se nás s Julií. Žádnou neumíme, žádná nás nenapadá a vůbec - já zpívat neumím. Nezpívám si ani ve sprše a sama pro sebe si maximálně tak pobrukuju. Snažíme se je přimět, aby měly slitování samy se sebou, ale trvají na tom. Jedna nám dokonce přinese učebnici s textem písně "I have a dream" od ABBY, jednou se ji prý učily, hrozně se jim líbila, ale už si nepamatují tu melodii. Neznáme ji?

A tak se osmělujeme a začínáme pět.
Je to tak tristní, že i opice ze střech raději odbíhají zpátky na stromy.
"I believe in angels" je na mě strašně vysoko. V ten moment mi ale dochází, že nejsem na hodině zpěvu a že je úplně jedno, jak to zpívám. Hlavně to musí být show. A tak přidávám na grimasech i zdivočelých tónech. Je to vlastně tak skvělé, že poslední sloku už zpívají s námi a nakonec nás odmění obrovským potleskem.

Ač si přijdeme jak největší idioti, v jejich očích jsme si získaly respekt.
Už si nás nedobírají, naopak hned běží pro učebnice angličtiny, aby nám ukázaly, co všechno probraly.

Jsou pořád tak dětské. Nejmladší je dvanáct a od běžné dvanáctileté holčičky byste ji nerozeznali. Má radost z každé pochvaly, chlubí se jedničkou z diktátu i slohovým cvičením, které napsala z celé třídy nejlíp. Je jako každá jiná v jejím věku. Jen s tím rozdílem, že tahle holčička už porodila a dítě jí bylo odebráno. 


"Přijdete zase zítra?" ptá se mě ta s nejlepší angličtinou, Camilla. Původně jsem měla jít do jiného programu, ale kývám, že ano. "Skvěle!" 

"A umíš past simple?"
"Dokážeš nás to naučit?"

"Ale zítra přijď v šatech a v rozpuštěných vlasech," říkají mi dívky ke konci a za ucho mi píchnou růžové kvítí.

LvK

3 komentáře:

  1. Tyhle osudy dívek si nedoveme představit. Vím, jak mě "šokovalo" (protože se to děje ve světe vlastně často, ale vždy jsem z toho mimo), jak třeba v Nicarague si dospělí chlapi berou za ženy holky okolo 13, které jsou hned těhotné - a samozřejmě ne všechny jsou vdané.

    Nicméně! Skvělé, co tam děláš ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tak hezké a zároveň to svírá srdce, když si člověk uvědomuje, co za tím všechno je.

    OdpovědětVymazat
  3. Je super, že jsi se rozhodla tohle dělat. Podle mě tohle je přínos určitě pro obě strany. :) Budu se těšit na nějaký další článek odtud.

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat