18. listopadu 2017

Když mi na víkend svěříte kočku

S Florianem na archivním snímku.

Páteční sváteční večer. Celá noc přede mnou, a tak vyrážím do tmy celá krásná - s neslíbatelnou rtěnkou, riflemi tak upnutými, že mají až stahovací efekt a na podpatcích. Příslib vydařeného večera nekazí ani fakt, že se musím stavit za Florianem - kocourem mého letitého kamaráda, který si odjel na prodloužený víkend do Berlína a já, milovník koček, byla pověřena tím, abych se o Floriana postarala.

K Florianovi jsem tak vyfasovala ještě klíče ke krásnýmu bejváku s plnou lednicí a rychlou wifi. Kocourkovi stačí dosypat granule, dát mu nějakou tu dobrotu, kterou najdu v poličce nad dřezem, dolít čerstvou vodu, uklidit záchod a trochu ho pomazlit. Bude nedomazlený, říká mi Jarda. A andulek se nevšímej, ty vydržej!

Celá nafintěná doběhnu před barák, zadám kód, který mi otevře dveře do budovy a běžím do pátého patra zachránit to nebohé zvíře od hladu, chladu a žízně. Jenže! Nejde mi odemknout. Dva zámky a místo klik koule. Odemykám, lomcuju, tahám, nadzvedávám a dveře furt jak přibitý. Je osm večer. Ve čtvrt na devět už za dveřma hystericky mňouká Florian, v půl deváté hystericky já volám Jardovi do Berlína. Celá zpocená a rozčilená. Společně se tak - silou mysli - snažíme ty ďábelský dveře, který jdou "prej trochu ztuha, promiň, zapomněl jsem ti to říct," otevřít.

Je to veliká událost pro celou budovu. Sousedé tak mohou přes dveře slyšet například:

"Nejde to. Prostě to nejde! Dneska má Florian asi šlus."
"Já táhám za ty koule. Vždyť říkám, že za ně tahám."
"Podebrat je? No to už jsem taky zkoušela!"
"Jo, doprava i doleva. Nic to s nima nedělá!"
"Už nemůžu, mám z toho mozoly a furt to nejde."
"Že to občas trochu drhne? Tomuhle říkáš trochu?"
"Já nekřičím, copak slyšíš, že křičííííím?"

A z mobilu zase slyším já:

"To slyším jak křičíš. Celej Berlín to slyší."
"Ježiš, to je vostuda. Já bych se nejradši odstěhoval."
"Jestli ty nejseš modelína, fakt. Tě k tomu příště pustím!"
"Ty máš mozoly? Tak hlavně z toho neomdlívej, jo?"

Ve třičtvrtě na devět, kdy už jsem celá vzteklá, rozcuchaná a bez neslíbatelné rtěnky, se nade mnou pán bůh smiluje a dveře se otevírají. Ruce zničené do krve. Florian je spíš vyděšený k smrti než nedomazlený, a tak si ho udobřuju celou masovou tyčinkou.

Nakonec se ale páteční večer povedl, ač jsem přišla před flámem už ve stavu jak po flámu.

No a teď je sobota.
Historie se opakuje.
Sedím za dveřma toho krásnýho bejváku s balkonem, plnou ledničkou a rychlou wifi a čekám, kdy se dveře otevřou tentokrát. Florian nejdříve opět vyváděl, když mě slyšel, snad už se na mě těšil, ale pak ho mé dobývání přestalo bavit a mám takový pocit, že se začal věnovat asi něčemu jinýmu. Užitečnějšímu. Andulkám.

LvK

1 komentář:

  1. To jsi teda chytla. :D A kocour taky. :D Já obřčas taky hlídám jednoho kocoura, ale většinou je to jen na víkend a tak přijede on k nám, takže nějaké lomcování dvěřma naštěstí nehrozí. :D

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat