Italy - a country where EVERYTHING is possible and nothing works!




Italy - country where everything is possible and nothing works:-)

Život v Itálii:

- Italové parkují zásadně na těch nejméně vhodných místech. Uprostřed silnice, před semaforem, v zatáčce či prostě jen na chodníku!

- Italové vám vždy na otázku DO YOU SPEAK ENGLISH odpoví že ano, nicméně vám pak následovně začnou vše vysvětlovat italsky. Nerozumíte? Tak vám to ještě třikrát italsky zopakují!

- Italové jsou milí a ochotní. Někdy až moc...

- Italové nechtějí předem žádné zálohy a vlastně ani smlouvy podepisovat nemusíte. Stačí slib přeci...

- Italové zásadně nepospíchají. Takže se vám pořád motají pod nohy!

- Italské supermarkety jsou přecpané, lidé agresivní a zvyklí na to, že jim přejedete nohu vozíkem!

- Italové vám nezdebarasují stůl jakmile dojíte. Nechají vám v tom máčet rukávy, dokud nezaplatíte!

- Italové vás občas i 3 hodiny v restauraci zcela ignorují!

Mějte se krásně a pusu z té divočiny:-)
Luc.

Co všechno si vezmeme do hrobu?


Ahoj kamarádi,

nedávná zkušenost v Itálii mě donutila popřemýšlet o tom, co je v životě vážně hodnotné... Je to dojemný příběh:

Přijeli jsme do předem zamluveného apartmá, našeho nového italského domu. Je to krásný, prozářený byt, s 2 balkony a nádherným výhledem. Vše je zařízeno renesančně, máme i vlastní pracovnu.

Jenže! Přijeli jsme na místo a otevřeli skříně! Veškeré skříně, šuplata i šuplíky, všechny poličky i úložné prostory byly již plné!
Plné zbytečností - nikdy nepoužitých ubrusů, tisíce sad příborů, hrnečků, rozbitého nádobí, suvenýrků, sošek, nábožných předmětů, koberců, kosmetiky, svíček...

Asi je to v Itálii normální, že byty nevyklízejí, nevím. Nicméně tu žili lidé, kteří si všechno skladovali pro "lepší příležitost", pro horší časy, pro vnoučata, "jednou se může hodit.."

A pak náhle zemřeli. Jejich rodina si neodnesla nic, jsou tu i jejich snubní prstýnky a diáře. Vše to, co celý život skladovali jsme nyní - cizí lidé - dali do krabic, vyhodili či použili.

Je mi to moc líto. Je mi líto těch lidí, jak moc si na tom zakládali. Je mi jich líto, že se toho jejich děti nevšimly.
Ale do hrobu si nic nevezmeme!

Dáváme tedy jejich věci stranou, snad si pro to příbuzní přijedou. Snažím se s tím nakládat s úctou a láskou.
Ale je mi jasné, že nemá smysl shromažďovat - zabírá to místo, energii a hlavně - jednou to stejně někdo vyhodí. Můžeme jen obměňovat:-)

Přeju vám hodně prima dní a krásných zážitků.
Posílám trochu sluníčka z Florencie.

Luc.

První noc v Itálii a dva Holanďané na palubě



Drazí přátelé,

v sobotu ráno jsem se těžce rozloučila se svou českou rodinou (hlavně pejsek můj odchod oplakal), nabrala jídlo na cestu, melouna a nasedla do auta ke svému drahému Holanďanovi, jenž si na pomoc přibral i svou maminku s karavanem.

Abyste rozuměli - já jsem ženská, mám patery boty, pár knížek, poličku kosmetiky a něco na sebe. Můj Holanďan má ten zbytek - tedy desítky krabic, desítky párů bot, tisíce knížek, pár notebooků, matrací a kol:-)

Jeho maminka je úžasná ženská, která si sama opraví karavan a jakýpakcopak!
Je to moje nová holandská rodina, miluju ji. Když mluví holandsky, hraju si s myšlenkama.

Včera jsme přijeli do Innsbrucku a přespali v nádherném hotelu. Dnes jsme zakotvili v malém italském městě u Verony a zítra na nás snad již čeká byt ve Florencii.

Mimochodem, italské restaurace jsou báječné. Lidé nerozumí anglicky, ale jsou milí. Všechno tu funguje trošku jinak, Taliáni...

A ještě mám jeden poznatek: "Jsem zpocená jako vrata od chlíva, velebnosti." Dneska jsem slova staré babči Kelišové mockrát opakovala...

Mějte se krásně, spěte dobře a až se ozvu příště, kdo ví, kde s Holanďanama budeme...:-)

Pár sentimentalit na rozloučenou:-)


Víte, že máte být opatrní v tom, co si přejete? Sny mají totiž tendenci se plnit a to někdy až do posledních detailů.

Můj život je toho důkazem, po mnoha jiných zázracích se po létech modlení, abych odjela do zahraničí opravdu stěhuji do italské Florencie.

Původně jsem měla v plánu vystudovat VŠ a být tak diplomovaný spisovatel:-)
A ejhle, nic nebudu. Zato odjíždím již zítra...

Život se nás neptá, zda se nám zrovna tohle hodí. Prostě to přinese!

Jsem poslední noc v Praze, v tomto již poloprázdném bytě a vzpomínám...Přepadá mě melancholie a tíha, ale jsem neskutečně šťastná. Šťastná! A s Ním:-)

Asi budu teď dost sentimentální, ale...
chtěla bych se rozloučit. S váma všema se rozloučit. Chtěla bych vám říct, jak moc jsem ráda, že jsme se potkali. Jak moc jsem se s váma a vašima zážitkama nasmála. Jak ráda jsem fotila, zapejkala ve škole a psala si omluvenky, jak ráda jsem vám vyměnila maso za zeleninu a jedla kila melounů!

Jak ráda jsem s vámi byla...Alespoň s některýma:-)!

Teď už bude jen nová životní etapa a já si myslím, že bude stejně tak kouzelná. Tedy, Italové jsou šílení a trošku zvěř, ale já mám divočinu ráda:-)

Budu vás prostřednictvím blogu průběžně informovat. Hlavně o zážitcích ze stěhování:-)

Mějte se krásně, já se jdu loučit se svým bytem:-)
Mám vás ráda a držím vám palce ve všem!
Luc.

PŘIJÍMEJME!


Přijímejte! Dnešní titulek zní dvojsmyslně - buď můžeme přijímat do svého života ještě více štěstí a bohatství, anebo můžeme přijímat to, co již máme a nalézt tak štěstí a bohatství. Přijímejme obojí!

Žijeme proto, abychom si plnili všechny naše sny. Naučili jsme se chtít vždy to nejlepší a nikdy se nespokojit s málem. I když se nám podaří s něčím hnout a udělat krůček dopředu, nejsme spokojeni. Pořád chceme ještě o trošku víc...

A je to tak v nejlepším pořádku. Usilujme o něco, nevzdávejme se, neboť kdo nemá sny, nežije. Jen přežívá. Ale na druhou stranu, činí nás to šťastnějšími? Nebo jsme kvůli tomu spíše vystresovaní, napjatí a nevyrovnaní?

A co takhle toužit po tom, co už máme? Pokud si něco velice přejeme, znamená to, že to NĚCO velice postrádáme. Každá - i ta sebepozitivnější - afirmace má tak v sobě energii nedostatku. Když něco postrádáme, nepřijali jsme to, co nám bylo dáno. Pár příkladů:

Držíme přísné diety, neboť chceme být štíhlejší. Nepřijali jsme jak své tělo, tak fakt, že když je naše tělesná konstrukce stavěná na 70 kg, pak si těžko udržíme váhu 45 kg.

Tvrdě po nocích pracujeme, doděláváme resty a nechceme přijmout, že dřeme nad naše síly. Ještě toužíme po povýšení. Za každou cenu!

Usmíváme se na všechny strany, ač uvnitř cítíme smutek. Nepřijímáme pocity, které nepatří mezi žádané. Nepřijímáme tak sami sebe.

Jak tedy chtít to, co máme?

Na chvilku se pohodlně posaďte nebo si lehněte. Chvilku jen relaxujte. Poté si do posledních detailů vybavte svou práci (tělo, pocity...) tak, jaká skutečně je. Přejte si mít přesně takovou práci, jakou máte nyní. Jako byste o ní celý život usilovali. Vybavte si všechny úspěchy a výhry, jež jste dosud dokázali. Přesně tohle jste jako malí toužili dělat! Představte si, že o takovém těle, jaké máte nyní, se vám ani nesnilo!

Jednoduše v sobě navoďte pocit vděku, úspěchu a sebelásky. Zezačátku si uvědomíte všechno, čeho jste již dosáhli. Uvědomíte si, že ač je vaše cesta trnitá, postupně si svá přání plníte. Dokážete to ocenit a užijete si chvilku vítězství, než začnete tažení na ještě vyšší ligu. Když budete toto cvičení používat častěji, naplníte svůj život vděkem! Budete vlastně mít to, co chcete.

A znáte to - vděčné srdce přitahuje především jen další důvody k vděčnosti. Třeba i tu nejvyšší metu!

Originální článek najdete zde: http://dreamlife.cz/osobni-rozvoj/mysleni/prijimejte/article.html?id=2171

Plňme si tedy ty nejvyšší mety!

Jmenuje se Sandra Rosová...


Ahoj,

ráda vyhledávám nové, zajímavé a podnikavé lidi. Jednak o nich můžu lehce napsat článek, jednak se od nich můžu jen učit....

Jednu takovou podnikavou dívku jsem našla nedávno. Sandru Rosovou.
Zatím vám toho o ní tolik neprozradím, počkejte si přímo na článek. Stejně ji většina z vás zná jako mladou talentovanou Češku, která prorazila v Americe.



V Americe zabodovala a u nás (jako vždy) se zatím setkává s nepřízní médií. Ona se ale rozhodla vydat nevyšlapanou cestou a mě je po rozhovoru s ní jasné, že o ni všichni jednou ještě hodně uslyšíme. Přejme ji tedy hodně štěstí...

A víc vám vážně už říct nemůžu. Snad jen to, že při osobním setkání je velice milá, atraktivní, odpovídá na všechny otázky a často se přesvědčíte, že si do života nenechá mluvit...:-)



Nechme se tedy inspirovat a mějme krásné dny!
Luc.

PS: Kdybyste snad měli tip na to, o kom napsat článek příště (může být i vás samých), sem s tím...:-)

Jak se fotí s Hankou Mašlíkovou....



Vybrali si mě na focení á la Rebelové, tedy 60.léta...

Krásné oblečky, kouřové oči, vyčesané drdoly.
Tak nějak jsem předpokládala, že druhé modelka bude typově podobná.

V provizorní maskérně mě nalíčili, načesali a pak přišla ona...Hanka Mašlíková!

My nejsme typově podobné. Já, menší a kulatější brunetka s vlnitými vlasy, která své "poklady" uschová do podprsenky 75A! A ona?
Přes prsa nakonec nenarvala většinu oblečení. Buď ji to nebylo, nebo to prosvítalo...a tak si Hanka nechala své oblečení, zatímco já zdědila oblečení určené pro ni.
Takže výstřih byl nezaplněn...:-)

Byla šílená zima a my musely pózovat novinářům. Hanku však pořád bolela záda, a tak si občas od pózování odešla...

Jestli se ptáte, jaká je, pak musím říct, že pěkně zvědavá:-)
Vyptává se, vtipkuje, popravdě odpovídá na otázky.

Je milá. Hezky přidrzlá. Za každou větou (místo interpunkční tečky) používá slovo PRSA. Záda ji bolela, protože má ta prsa. Věci ji nebyly, protože má ta prsa. A já mám prý být také ráda, že taková PRSA nemám.

Hani, jsem zato ráda. A ráda jsem Tě poznala. Byla to sranda. Jen jsem neměla čím zaplnit výstřih...:-)

Plány do budoucna:-)



Ahoj dnes ještě jednou,

děkuji vám za stále krásné zprávy. Děkuji, že tento blog čtete a že mu někteří z vás i fandí:-)

Jsem ráda, že vás ty blbosti, co tady píšu, oslovují:-)

Příště bych se ráda věnovala trochu více psaní o modelingu - to vás bere nejvíc.
Pak přijde na řadu nějaké prima meditační cvičení a pak...

pak se stěhuji do Itálie. Takže veškeré své zážitky, strachy, dojmy i osamělost a stesk sem budu psát. Možná to bude i zajímavé:-)

Kdybyste měli nápad, co přidat, o kom psát, čemu se věnovat, pak sem s ním.

Ještě jednou velké díky a přeji krásné slunečné dny,
Luc.

Bulharské dráhy a pašeráci cigaret:-)


Zdravím vás!

Možná je dnes tohle poslední příspěvek o našem dobrodružném cestování. Možná se ještě o něco podělím...:-)
Jak se máte? Už u vás konečně vylezlo sluníčko?
A jeli jste někdy bulharskými vlaky?

My si koupili místenku na vlak ze Sofie do Bělehradu. Půl hodinky před odjezdem jsme našli vlak a jakýsi pán - s odznakem se svým jménem - nás usadil. Místo svého místa jsme však usedli do kupé k ženštině, jež svým vzhledem vypadala trošku jak čarodejnice.

Na našich sedačkách spoustu jídla, mokrá podlaha, již plný odpadkový koš. Pán nás usadil a chtěl za to pár euro. Žebrák. A ještě nás usadil špatně.

Vlak byl špinavý, přeplněný lidmi, kteří kouřili a my nakonec skončili u několik žen, které byly zcela neškodné, avšak poměrně hlučné a zakouřené.

Hodinové zpoždění, samozřejmě....

Lidé vypadající jako žebráci se různě v kupé navštěvovali, hulákali na sebe, kouřili spolu...Nechápala jsem. Byl to jako organizovaný gang!

"To asi budou pašeráci cigaret," říká mi přítel. "V Bulharsku jsou na cigarety uvaleny pořádné daně, a tak jezdí do Srbska, tam to levně nakoupí a dráž prodají. Dneska si zřejmě jedou pro dodávku zboží," vtipkoval.

Svatá pravda! Za hlučné jízdy na ně chodila policie a ženy si navzájem ukazovali, kam všude cigára schovávají...
Bylo tam však něco, čemu jsme nerozuměli - zřejmě úplatky, neboť je jak policie, tak průvodčí i celní kontrola nechala projet, ač dobře věděla...ÚPLATKY!

Všichni vystoupili hned za hranicema Srbska. A my se pomalu ploužili do Bělehradu. Když říkám ploužili, pak opravdu ploužili.

Stavěli jsme na každém metru, čekali tam půl hodinky a nakonec jsme nabrali 4 hodinky zpoždění...
Dneska je to prima zážitek. Svaté České Dráhy...:-)

Mějte se nádherně a příště už o něčem jiném.

PS: Na FB jsou konečně fotky, mrkněte:-)

Milujme naše politiky!



Ahoj do deštivých dní,

poslední dny jsem strávila v Bulharsku, Srbsku a Maďarsku. A našla jsem něco, co mě dojalo!

Vážně miluju, když většina starousedlíků nadává v hospodě na naši politiku, na neustálé zdražování piva a cigaret, na korupci a s láskou vzpomíná na svaté časy komunismu.

Svatí komunisti, ti po člověku nikdy nic nechtěli!

Ale mám pocit, že tito pánové nikdy nevyjeli na Východ, aby viděli opravdovou chudobu a nikdy nebyli ani na Západě, aby viděli bohatství.

Nemají tudíž s čím srovnávat. Snad jen s komunismem, kdy pivo stávalo korunu...

My přijeli do Bělehradu (Srbsko) a zjistili, že to město vstalo za posledních 5 let z popela (rozbombardované budovy se vyměnily za extra moderní mrakodrapy).

Ceny jsou tam srovnatelné s Prahou, někdy i vyšší. A průměrný plat Srbijců? 300Euro - 7,500Kč!

Průměrná mzda v ČR je 22.500Kč a ceny jsou nižší. Máme se tu vlastně JAKO V RÁJI, nepřežíváme. Přesto si stěžujeme. A kafráme. A volíme Paroubka!

Přijde mi to jako ironie osudu. Všem pánům (a dámám) co si neustále na něco stěžují bych tak doporučila Gruzii, Bulharsku, Rumunsko a Srbsko.

Až poznáme bídu, pak teprve budeme vděční za to, jak dobře se nám tady žije...

Mějte se krásně i přes deštivé počasí,
Luc.

DOSÁHNOUT CÍLE, DOSÁHNOUT VRCHOLU


Borovetz, Bulharsko.

Jsme ještě zesláblí z několikadenní otravy jídlem, ale rozhodli jsme se, že zdoláme alespoň část z nádherných bulharských hor.

Svítilo sluníčko, my obdivovali přírodu, každou kytičku, děkovali za čerstvý vzduch a šli opravdu pomalu.

Z horské chatky na vrchol hory to bylo 5km, kousek. Ale my byli zesláblí.

Prý 5 kilometrů a budeme v cíli. Cesta to byla nekonečná a neviděli jsme cíl - nevěděli jsme ani, co nás čeká. Neznali jsme svůj cíl, ale už jsme tam chtěli být.

Po hodince usílí se špička hory ukázala a s ní i cesta. Tenkrát mi to došlo!

Když vidíme cíl (horu), začíná se před námi rýsovat cesta. Vidíme, že je to cesta hrbolatá, nepřímá a občas nevyšlapaná. Ale vidíme cíl, máme naději, víme, kde jsme a kam až můžeme dojít.

S tím pocitem se mi šlo krásně. Viděla jsem cestu, viděla jsem cíl. Viděla jsem, co proto musím udělat. A věděla jsem, že toho dosáhnu!

Po půl hodince přišel vrchol. Hřálo nás slunce, i radost z vítězství!

Tahle filosofie o zdolávání hory se mi zalíbila. Používám ji teď ve všedním životě, v plnění svých snů...