Ital, Rus, Francouz. Jedna věc je pojí.

Itálie, Rusko, Francie.
Zatím jediné tři země, které jsem navštívila a byla s angličtinou úplně v háji.
Nobody speaks english.

Ale všimla jsem si, že každá národnost na to reaguje jinak.
Řekněme, že jsem v obchodě a zeptám se, kolik to stojí.

Ital:

Zasměje se, podrbe za uchem a začne koktavě říkat Allora a přemejšlet, jak vám jednoduše italsky vysvětlit, kolik že to koštuje.

Jak se tváří:
Usmívá se, ale nemůže pochopit, že mu nerozumíte italsky. VŠICHNI, všichni na celičkém světě přeci rozumějí italštině, že jo?
Jak to zmírnit: Pořád se usmívejte, kejvejte a říkejte si, si, si. A odejděte s prázdnou:-)

Rus: 

Jakmile slyší angličtinu, lekne se. Vetřelec na ruském území. Pokud se zeptáte policajta v Moskvě na cestu, nenápadně pohladí samopal. Co kdyby, že jo.

Jak se tváří:
Jako kdybyste byli teroristi a chtěli zaútočit na Kreml.
Jak to zmírnit: Česky mu vysvětlete, že jste z Čech, z Prahy. To pak celej změkne, začne křičet "bróóóótherssss" a dá vám (přátelskou) dardu do zad. A vyrazí vám dech.

Francouz:

Francouz vás uslyší mluvit anglicky, ale ani to s ním nehne. Narozdíl od Itala či Rusa neukáže jedinou emoci ve tváři a ještě francouzsky zrychlí. 

Jak se tváří: 
Mile a nonšalantně, ale francouzsky mlejt nepřestane. Nakonec vás opovrhlivě přejede očima s gestem: "mluvit anglicky by bylo pod mojí úroveň, děvenko!"
Jak to zmírnit: Dejte mu úplně ten samej look. Já zvládám pohled "Víš, Francouzáku, bylo by pod mojí úroveň učit se jazyk země, která dohání v dluzích Řecko!"

Jo dobře, bavím se tím.
A ještě víc se bavím jim v Praze provádět to samý. Když se mě Francouz francouzsky v Praze zeptá na cestu k orloji, děsně ráda mu cestu popíšu česky. 

Ale jinak nejsem škodolibej člověk, vy snad ano:-)?
Luc.