Jak jsem po Holanďanovi vyhlásila pátrání

Holanďan je super chlap. Ale je nedochvilný. A teď nemyslím o patnáct minut. Většinou jsou to 2-4 hodiny po domluvené schůzce. Ostatně, o tom už jsem psala v článku Jak to chodí u nás doma.
A tak se stalo, že jsem jednou vytočila tísňovou linku a začala po něm pátrat.
To bylo tak.

Byli jsme v Itálii teprve asi třetí den, když odjel poprvé do práce.
V půl sedmé večer volal, že jede nakoupit, jestli něco nechci. Říkám, že meloun by byl super a rychle se házím do gala.

20:00
Jsem v klidu. Je teprve osm, vím, že Holanďan miluje nakupování a že dokud mu ten supermarket nezavřou, že neodejde.

21:00
Něco mi začíná být divné. Supermarkety už všechny zavřené od osmi a on furt nikde? 

21:30
Ozývá se troubení záchranky, padá tma a Holanďan furt nikde.

22:00
Další sanitka a já začínám lehce-těžce panikařit. Jen přeci - italské uličky jsou vražedně úzké. Ale volat mu nebudu, že jo. Mám svoji hrdost. A nejsem stíhačka.

22:30
Ale kurva už. Nejsem stíhačka, ale bát se musím, že jo? Přeci nejsem bezcitná! Vytáčím jeho číslo. Volaný účastník neexistuje. Ozývá se další záchranka. Panikařím.

23:00
V půl sedmé volal, že jede domů a furt nic. Mobil vypnutej, už čtvrtá houkačka, mobil mu nefunguje a já nemám WIFI. A ani nikde v okolí není WIFI, tohle je Itálie. Kdybych aspoň tak mohla zkontrolovat, jestli je na Gmailu nebo Skypu. Nemůžu nic.

23:30
Už je to šest hodin. Šest. Nemůžu si nic vyhledat, nemám komu zavolat a neustále tu jezdí sanitky. Je to jasné. Musím zavolat třeba na italský policajty a zeptat se, zda neevidovali nějakou bouračku s Holanďanem.

Chci říct. Kolik Holanďanů asi žije ve Florencii, že?

Volám.
Pán moc anglicky nemluví.
Chce po mně Holanďanovo datum narození, číslo pasu, SPZku, popis, místo narození.
Netuším číslo jeho pasu.
Datum narození neumím říct italsky.
Pán neumí anglicky ani hláskovat.
Neustále mu opakuji:

Jmenuje se van Koten.
V jako Venice
A jako Athens
N jako Napoli
K - Kurva, vy mi nerozumíte?

Pán že vyhlásí pátrání.
"Podívejte, já nepotřebuju po něm vyhlásit pátrání. Jen mi řekněte, zda někdo s touto SPZ neměl tuhle noc bouračku. Jestli ho nemáte nahlášeného v nějaké nemocnici. Mě stačí ANO či NE."
Z tohohle chlápka nic nedostanu. Trouba jeden.

Půlnoc
Je to jasný. Holanďan už se asi živej nevrátí. Jsme tu krátce, nemá ani přátele. Nemohl se jen tak zapovídat nebo jít s někým na drink. Nikoho tu nezná!

00:30
Vyčerpaná už usínám, když někdo odemyká dveře. Holanďan. S úsměvem je ve dveřích a povídá: "Tak UŽ jsem tady!" Už? Začínám bejt nepříčetná!
"Promiň, já chtěl zajet nakoupit, ale pak ještě že zkontroluju emaily a už jsem v tom kanclu nějak zkysnul. A umřel mi mobil. Si mi měla zavolat do kanceláře."
"A já snad mám číslo do kanceláře?"

"Ah..." dochází mu.
"Promiň, mě to nedošlo. Co si dělala celý večer?"
"Ale nic. Jen tak jsem plašila na italskejch policajtech a dala jim veškeré Tvé indicie, takže pokud tě teď začnou hledat po celé Evropě, tak se přihlaš!"

Dostali jste se do podobné situace někdy vy?
Luc.