Zase načumujou, divizny jedny!

Dojít vynést koš v deset večer, bože, nevím, co to do mně vjelo.
Venku tma, v ruce koš a na prstech dvoje klíče - od bytu a od kontejneru.
Odemknu kontejner, vyhodím pytel s odpadky, co se okamžitě rozblecnou, zavřu kontejner a...kurva, kde mám klíče?

Bože ne. Ale tohle, tohle už nedám.
Je tma, vidím prd. Snad jen ty místní drbny za okny, co načumujou skryté za záclonama.
Čumí všechny.
S otevřenou pusou dokořán. Aby jim zuby nevypadly!

To mi připomíná...jako malá jsem spadla do díry na májku. Prostě mi to uklouzlo. Když jsem se vyškrabala nahoru, byla jsem celá od bláta. Ale doma jsem to svedla na někoho jiného. Druhý den ovšem naši věděli všechno. Celá ves čuměla, jak jsem tam zápasila. Nikdo nepomohl, ale všichni to naprášili.

Teď místním drbnám taky už došlo, že jsem tam já blbá hodila klíče.
A koukaj, jak se v tom budu hrabat a budu smrdět a bude to nechutný.
A všechen ten odpad sousedů, fuj, bože.
Kdo ví, co vyhazujou.

 

Ale klíče potřebuju, že jo.
Pouliční lampa moc nesvítí, ale vím, kde je ta naše hromádka.
Chci říct. Na cizí odpadky nešáhnu. Mám nějakou hrdost, ne?
A už se nakláněj i z okna, divizny.

Začínám prohrabovat odpad. No já vím. Taky na to nejsem úplně nejpyšnější.
Ty klíče musí být buď někde v tom anebo pod tím pytlem. Jsem už hodně nakloněná, je to hluboký.
Nadzvedávám pytel.
Třesu s popelnicí a náhle cinkot klíčů.

Jo! Jsem blízko, tady jsou. Nakláním se, když najednou ucítím něco tvrdého na břiše.
Nejsou to...klíče?
Bože, vždyť jsou...v zámku. V zámku. Nechala jsem je v zámku, nespadly do popelnice!

A pak že nemám sebevražedný sklony.
Ha! Teď bych se na místě zastřelila!
Jak teď mám třeba s grácií popadnout klíče tak, aby ty baby neviděly, co jsem to za kus vola a ještě s grácií odejít?

Luc.