Finále Blogerka roku: Toho se bojím. A mám důvod.

"A ty vole," byla moje první myšlenka, když mi v půl druhý ráno moskevskýho času psala Bebe, že jsem ve finále Blogerky roku.
"To mi udělali schválně, aby viděli, čím se "vyznamenám" tentokrát," říkala jsem si.
Ano, trochu jsem se toho bála.

Chci říct. Děkuju. Děkuju.
Děkuju všem, kteří mi věnovali hlas, který jim třeba ani nebudu schopná oplatit.
Je to krásný ocenění, to musím přiznat.
Můžeme stokrát tvrdit, že podobné soutěže neuznáváme a že neukazují skutečnou kvalitu blogu.
Možná to tak je.
Ale fakt, že někomu stojíte za to, aby pro vás hlasoval, to zahřeje u srdce. Ne že ne.

Bože, tohle se mi tak špatně píše.
Nechci si hrát na trapně skromnou, ale upřímně se toho bojím.
S mottem, že co se může pokazit, to se zákonitě pokazí a co se nepokazí samo, to dodělám já (nebo Holanďan), jsem se naučila žít.

Často se tomu sama směju.
A jsem ráda, když se tomu lidi taky pořádně od plic zasmějou.
Zjistila jsem totiž jednu věc - dělat si ze svých neúspěchů srandu je osvobozující.
Celá historka je pro mě trapná jen tak dlouho, než ji napíšu veřejně.
Protože když je to veřejný a já ze sebe mám srandu, trauma je překonáno.

Je fajn vědět, že tyhle historky lidi baví.
Ale utrhnout si ten největší možnej trapas veřejně na finálovém večírku a vidět, že se vám lidi smějí, to už je jiná. To už vůůůůbec vtipný není.
A proč se bojím toho nejhoršího?

Za á nemám co na sebe. Opravdu ne. Nejsem fashion blogerka a netuším ani, co se na takové příležitosti nosí.
Takže zase skončím na Módním pekle v sekci "Myslivecká móda".
Klasika.

A za bé - znáte to.
Načančáte se, pak vás přepadnou nervíky, budete chodit stokrát čurat, zvlní se vám ofina, bublinky z welcome drinku vám začnou stoupat do hlavy, rtěnka vám začne zalézat do vrásek na rtech a ve společnosti tolika krásných (a navíc inteligentních) blogerek začnete panikařit a mlejt blbosti. A to už je pak v prdeli úplně všechno...

Ale nejsem zase žádný ořezávátko.
Zvládla už jsem horší. Pavouky, Rusáky i trapnou nahotu.
Při nejhorším to bude další historka k dobru.
Zasmějeme se, získám pár nových haterů, Bebe si smíchy poprská klávesnici a Holanďan bude mít konečně příležitost dokázat, že kdyby jeho nebylo, blog by se do finále ani nedostal. A to je, musím přiznat, asi pravda.

Takže co vám mám slíbit na oplátku za každý hlas:-)?
Hlasovat pro Život Podle Lucie můžete na tomto odkazu.
Díky za to:-)
Luc.