Když narazíte na úplně zpitou Rusku v metru

V metru v Moskvě si sedám vedle jedné krásné holčiny.
Předpokládám, že je Ruska - má typickou zálibu v kožešinách, jehličky, dokonale nalakované nehty, drahé šperky, precizní make-up, LV kabelku.

Někde se ale musela stát chyba.
Tahle holčina, co o svůj zevnějšek tolik dbá tu smrdí jak po třech krabičkách cigaret.
Kouřem je úplně nasáklá.
No nic. Slečna na sedačce klimbe a bez problémů takhle jedeme několik zastávek.

Po deseti minutách však Rusce začne padat hlava na stranu.
Na mojí stranu.
Na moje rameno.
Je mi to trochu nepříjemný, ale každá zastávka ji lehce probere, ona vyskočí, narovná hlavu a padne mi na rameno zase až za pár minut.

To už je mi jasný, že je slečna buď sjetá nebo zpitá.
Začíná na mě padat celou svou vahou.
Nenápadně se jí snažím srovnat, ale je úplně mimo a nereaguje na nic.
Čuchám ji k zakouřenej hlavě a začíná mi bejt zle.

V tom metro prudce zabrzdí a ona naprosto bezvládně padá obličejem stojícímu pánovi nad ní přímo do rozkroku.
Pořádně se tam zaboří.
To už nevydržím a vyprsknu smíchy.
Já vím, jsem svině, ale pánův vyděšený výraz a její snaha chytnout se kdejaké nohy a vyšplhat se zase zpátky na místo, je prostě jedinečná.

Ha! Konečně (poprvý za život) tu za debila nejsem já, ale někdo jinej.
Skoro se až chci poplácat po rameni, jak jsem na sebe pyšná!

A aspoň se holčička probrala a nebudu jí sloužit jako polštář, říkám si.
Už teď z ní smrdím jak fabrika.
Ale kdeže!
Zase se ukázalo, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Slečna se naopak dostává snad do kómatu - její hlava už se jen neopírá o moje rameno.
Ona se o mě opírá celým tělem.
Hlava ji pořád pade - z mých ramen na prsa, na břicho až mám slečnu téměř v klíně.
To už se jí opravdu snažím srovnat a posadit ji zpátky na sedačku.

Když v tom si všimnu, že půlka mýho kabátu je nějaká mokrá.
Panebože, ona...
Ona spí s otevřenou hubou a slintá na mě.
Slintá mi na bundu!

Panika.
Hysterie.
Odpor.

Fuj, já mám na sobě slinty cizí úplně sjetý holky.
Když vidím něco fakt nechutnýho, musím si přikázat, že se na to nesmím koukat.
To je pravidlo.
Jinak začínám šavlovat.

Nekoukej se na to, nekoukej se na to!
Jenže půlka bundy proslintaná a jí se od pusy táhne obr slina!

To už zdrhám.
Mrsknu s ní o sedačku, jdu si přestoupit a ona, jelikož přišla o svojí podpěru, znovu padá na hubu! To už se ale probírá a dokonce vystupuje. A po svejch.

Jsem poslintaná, smrdím kouřem, potem a jejím parfémem.
A zase jsem to já, kdo to odsral.
Já a ten chudák pán, jenž asi takovou řachu přímo tam neočekával.
Inu, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.
A já se asi nikdy naposled smát nebudu...

Co vy a spolucestující? Spavci, slintaři, někdo horší...?
Luc.