Nejlepší přírodní a BIO kosmetika roku 2014

Tenhle rok byl na výjimečnou kosmetiku opravdu bohatý.
Těchto pár kousků ale prostě nemá v mé koupelně konkurenci.
A jsou samozřejmě buď přírodní, nebo minimálně BIO.

Nejlepší deodorant: Cattier

Voní lehce po pačuli (ale nebojte, nic těžkého), prodává se v praktickém balení s pumpičkou a i přesto, že jde o deodorant bez solí hliníku, drží si pověst jednoho z nejlepších deodorantů na trhu s BIO kosmetikou. Vydrží bez problémů celý pracovní den, zvládá slusně i přetopené místnosti nebo několik svetrů. Tenhle rok to nejlepší, co jsem zkusila.

Nejlepší zubní pasty: Himalaya

Zubní pasty Himalaya nabízí fajn přírodní alternativu pro ty, co chtějí krásně vypucované zoubky, dobrou chuť a pěnu. Nejsou extra pálivé, ale nemusíte se bát ani výrazné pachuti bylinek či eukalyptu. Ideální pro ty, kterým vadí divoce chemické složení klasických past a zároveň nechtějí nic alternativního jako zubní oleje, nepěnivé pasty na bázi křídy, soli či minerálů.

Nejlepší oční krém: Shea Carre N

Pro ocenění nejlepšího krému na oční okolí si přijde Shea Carre N z dílny Karla Hadka. Lecitinové krémy jsou jeho specialitou a v době různých hydratačních (čti vodových) krémů vás tahle věc naprosto ohromí. Není vodová. Není však ani mastná. Výborně se vstřebává. Emulze voda v oleji, na který je tento krém postaven, drží tenkou kůži očního okolí vláčnou po celý den. A vyhlazuje drobné vrásky.

Nejlepší noční krém: Balzám Inlight

Bezkonkurečně je nejlepší noční krém ten od Inlight. Od BIO značky, která tenhle rok vtrhla na český trh a nad kterou vzdychá snad každá ženská, která měla možnost si vyzkoušet aspoň vzorek. Inlight je kosmetika bezvodá, která má všechny ingredience striktně v BIO kvalitě. V tomto případě jde o olejový balzám, jenž se nanáší na vlhkou pleť a postará se tak o pleť jak z alabastru - hojí pupínky, suchá místa, zmizíkuje kruhy pod očima či drobné jizvičky.

Nejlepší make-up: Zuii 

S nočním balzámem od Inlight už make-up vlastně ani není potřeba, ale kdybyste jen přeci potřebovali něco echt, mrkněte po australské květinové BIO kosmetice Zuii. Jejich make-upy jsou světlé, středně kryjí a jsou prakticky na pleti neznatelné. Stejně jako jejich pudry. Make-up se výborně nanáší a nemusíte se ani bát, že by pleti neprospíval. Je nadupaný tím nejlepším, co si jen ksichtík může přát.

Nejlepší šampon: Faran

 

 

Nejlepší šampon roku 2014 u mě vyhrává Faran. Místo vody čistá aloe vera šťáva, která hojí možné problémy vlasové pokožky, třeba lupy nebo neustále svědění. Je bez sulfátů a v nabídce s levandulí, rozmarýnem či jojobou. Rozmarýn se asi nejvíce hodí na mastné vlasy, já jej používám hlavně na prokrvení cibulek vlasu.

Nejlepší set stínů na obočí: Duo na obočí Lily Lolo

Najít dobrý set stínů na obočí a ještě v BIO kvalitě je docela fuška. Lily Lolo však přišlo s verzemi Light, Medium (na fotce) a Dark a to rovnou s fixátorem obočí a mini zrcátkem. Pigmentace výborná, fixátor ještě lepší.

Nejlepší vlasová péče: Vlasové mléko růže John Masters Organics

K vlasovému gelu jsem letos dokoupila i růžové vlasové mléko. To je pomůcka v boji s přesušováním a lámáním vlasu s růžovým olejem. Sama bych to spíše nazvala lehkým krémem, kterým se "zavlaží" vlas po celé délce. Ideální před použitím fénu či kulmy. A funguje moc hezky. Vlasy neplihnou, vypadají zdravě, vitálně a přestávají se lámat. I když JMO nemá BIO certifikáty, jde o přírodní a kvalitní alternativu krémů se silikony.

Moje favority znáte. Na co letos nedáte dopustit vy?
Luc.

Co se podpálilo na Vánoce tentokrát?

Zdroj

Říkám to mamce furt, že s těma svíčkama musí opatrně, když jsme na návštěvě my dva s Holanďanem. Víte, my nepostřehneme ani to, že naši nahodili barák, vybílili, vyměnili kuchyň nebo skříně v obýváku.

Tak jak si sakra máme uvědomit, že všude okolo nás je banda hořících svíček, které mají evokovat teplo a pohodu Vánoc?

Stalo se to loni na Štědrý den.
Já, ségra a mamka naprosto nadšené pořád otevíráme dárky, taťka si šel lehnout a Holanďan pro změnu šel do kuchyně pracovat na noťasu.

Prostě chlapi. Rozbalí dárky, řeknou hm, dík, tos nemusela a někam zalezou do klidu. Koupili dárky, předali dárky, zvládli tolerovat ženskou hysterii o vánočním úklidu, utrpení skončilo.

Tady se ještě směju.

„Nepálí se tu něco?“ podívá z ničeho nic mamka.
Víte, naše mamka, to je taky případ. Ta relaxovat neumí. Místo aby si užívala dárků, tak ještě čichem monitoruje situaci. Jako upřímně – nic nehoří. Zapálily se prskavky, to je všechno.

„Ty ale tady smrdí nějakej plast,“ je si naprosto jistá mamka.
To už prolézá pod stromečkem, kontroluje obývák, všechny svíčky.
Už s tím zase začíná?

„Ježiš, hoří ti noťas,“ křičí mamka na Holanďana.
Malá bezbranně vypadající svíčka dlouho pálila do víka noťasu, až se začal trochu tát a trochu doutnat. Vůně pálící se gumy teď praštila do nosu i mně.

Nejhorší je, že matky maj vždycky pravdu.

To už propuká davové šílenství, kdy se ve čtyřech snažíme zklidvidovat svíčku, uhasit noťas a ještě rychle uložit veškerou práci. Obě jednotky, tedy mamka i Holanďan, mají po srandě.

Mamce ohořely dekorace včetně ubrusů, záhadným způsobem se přičmoudnul i papírový betlém, kde za tragických událostí uhořela jak panna Marie, tak i ovečky a oslíci. Holanďanovi ohořel nový noťas a ještě dostal vynadáno, že udělal z Ježíška sirotka.

Taky jsou u vás Vánoce svátky klidu, míru a paniky?
Luc.

Vánoční video přání

Je to přání na minutku.
Ale trvalo mi to dýl než klasicky napsat pár odstavců.
Nemám mozek nastavený na vymýšlení scénářů, ale říkala jsem si, že když už od srdce, tak určitě videem.

Přeji vám tedy krásné Vánoce, zdraví, štěstí a úspěchy dávkované pravidelně po celý příští rok.
Děkuju vám za přízeň a více už ve videu.
Luc.

Muž 40+

Nejlepší jsou ty dárky, které jsou šitý přímo vám na míru.
Může mi tedy někdo vysvětlit, proč jsem dostala z Palmknih knížku Muž 40+?
Já vím, že na nějakou intelektuální literaturu zrovna nevypadám, ale fakt musím číst podobný horory před spaním?

Aby bylo jasno - e-book Muž 40+ je určena jako vtipný dárek všem čtyřicátníkům. Něco jako útěcha v případě, že (by) dotyčného chytla krize středního věku. Protože proč? Všechno najednou vypadá mnohem optimističtěji. Vybírám jen něco málo.

Co muž 40+ už nemusí řešit...

Zdravit sousedy

Kdo vymyslel válku? Bez debat něčí soused. Bez sousedů by nebyly ani žádné násilnické spory. A realita? Zbytečně miliony mrtvých.

Volej policii. Zvoní soused.

Dívat se do zrcadla

Na zrcadlo absolutně zapomeňte, jednoho krásného dne byste totiž mohli zjistit, že se zvnějšku čím dál víc podobáte vzhledu svého nitra.

Být romantik a flirtovat

Vysvětlete vybrané sexuální partnerce, že společné uspokojení pudů může být opravdová zábava i bez toho, abyste nejdříve museli promrhat několik týdnů po restauracích, galeriích a jiných pofidérních institucích.

Romantickej večer a kytka? Prosím tě, nebuď jak mladej!

Namáhat se

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč mladí dělají pořád ty samé chyby? Protože všichni tihle bažanti vždycky padnou do léčky, kterou jim do kariérní cesty nastražili jejich starší kolegové čtyřicátníci.

Navštěvovat příbuzné

Přátele si člověk musí zasloužit, ale příbuzné si nevybírá. Užívejte si života, aniž by vám domov zamořovali geneticky příbuzní paraziti.  

Zhluboka dýchej a počítej do deseti. Přijede tetička z Německa.

Chodit po schodech

Doporučil vám lékař chodit víc po schodech? Nevěřte tomu lumpovi ani slovo! Chce z vás jen vytáhnout peníze za umělou náhradu kyčelního kloubu, kterou při podobné míře zbytečného opotřebování svého těla velmi brzy budete akutně potřebovat.

→
Jak to dočítám, začínám si říkat, že knížka je sice primárně určena pro chlapy, ale upřímně ji víc bude potřebovat ženská, která má generaci 40+ jako cílovou destinaci. Třeba například já, s chlapem takřka 45let, jsem teď úplně vyklidněná. Fakt. U něčeho si řeknu, že to holt musím chápat, píšou to tady, že je to normální jev a u něčeho jsem zase mile překvapena, že to u nás (zatím ještě) není.

Takže Palmknihám odpouštím.
Konec konců, taky mi mohli poslat e-book Muž 50+ anebo ještě hůř: Žena 30+. Že.

Co vy a generace 40+?
Luc.

Teď už to vím: Nelze zvracet při turbulencích

Já věděla, že mi z těch tureckých podivných sladkostí, které se servírovaly na palubě, bude zle. Ale že až tak moc, to jsem netušila. Ale stejně si myslím, že nebejt těch turbulencí, dojela bych naprosto důstojně.

Špatně mi začalo být po jednom přeslazeném koláčku.
"Vážení pasažéři," začínaly letušky upozorňovat na blížící se turbulence s tím, aby se každý okamžitě připoutal a zůstal na svých místech.
Turbulence mýmu žaludku nepomáhaly. Zaklonila jsem hlavu co to jen šlo, snad abych nabrala trochu čerstvého vzduchu. Brzo bylo ale nad slunce jasný, že debilnímu tureckýmu koláčku čerstvý vzduch nepomůže.

Samotný běh na záchod se zdál být dost odvážný.
Ovšem nic proti tomu pokoušet se zvracet do záchodové mísy zrovna v moment, kdy s váma hází bouřky a turbulence. Nikdy nezapomenu na následující:

• Myšlenku, že si musím držet vlasy
• Ránu do hlavy poté, co jsem spadla na umyvadlo
• Pocit, že jsme najednou museli klesnout o dobrých 10 metrů
• Prozření, že držet si vlasy bylo k ničemu
• Chlad ze země, na kterou jsem padala v rytmu turbulencí
• Myšlenka, že možná bude snažší zvracet do umyvadla
• A pak těch nekonečných 10 minut, kdy jsem se dávala do pucu tak, abych vůbec mohla vylézt. 

Vánoční Tbilisi 2009

Jakmile jsem úlevně - nicméně o to hůře vypadající - vylezla z kabinky, po celém letadle byla tma.
Svítily jen kontrolky nouzových úniků.
Letušky seděly jak zařezaný a připoutaný v halách u záchodů a nehlásily už nic.
Turbulence navíc přidávaly na intenzitě, stejně jako brek dětí.

Bylo to jasný. Spadneme. Tahle turbulence nás roztrhá a pak budou trosky hledat kdo ví kde.
Moje nebohé tělo s poblitejma vlasama budou hledat po celým bývalým Sovětským svazu. To svý mamce nemůžu udělat. Zrovna při té představě se mi chtělo brečet.

Vedle mě seděl jakýsi chlápek v černém, s černým šátkem a rouškou.
To, že vypadal dost podezřele mi v tu chvíli bylo jedno.
Je to taky jenom člověk, že jo.
Popadla jsem ho za ruku a křikla: "My tady umřeme!". Pohrdavě se na mě podíval a odhodil mi ruku.
To o tom člověku beru zpátky.

Výhled na Tbilisi, 2009

Bohudík jsem se mýlila. Doletěli jsme. Ale fakt to bylo o fous. A to, co jsem viděla při pohledu na sebe v zrcadle na letišti, mi jasně ukazovalo, že by moje tělo stejně nikdy nikdo neidentifikoval.

Co vy a turbulence, letadla, turecké koláčky a jiné lahůdky?
Luc.

Vánoční giveaway: Píšeme dopis Ježíškovi

Vánoční soutěž by měla lidem plnit přání.
Měla by je ocenit, potěšit je a zároveň překvapit.
Pod stromečkem taky člověk najde dárky a netuší, co se v balíčku skrývá.

A to samý bude dneska.
Budeme psát totiž Ježíškovi.
Podmínky soutěže žádné nejsou - stačí mi jednoduše do komentáře napsat, co by vám udělalo největší radost z e-shopu Dr. Popova a připsat na sebe email, kde vás mohu kontaktovat.

Může to být opravdu cokoli - od jejich éteráčků, po bylinné masti, tinktury, kosmetiku, mladý ječmen a jíl, až po aloe vera či výrobky z psyllia. Cokoli, co vám udělá radost.

Tahle rychlo soutěž potrvá od 11.- 14.12.2014 tak, aby se vše stačilo rozeslat ještě před Štědrým dnem. Pak se vylosují 2 šťastlivci (přes Random.org), kteří vyhrajou balíček překvapení.

Jaká bude výhra?

To ještě nikdo neví. Napište si, co od Dr. Popova nutně potřebujete. Ježíšek má sice určitý rozpočet, takže vám možná nesplní všechna přání, ale pokusí se vám splnit vše, co bude v jeho silách a možná vás ještě překvapí něčím navíc.

Nápověda: Čím víc mu v komentáři prozradíte, tím víc se možná trefí:-)

A vlastně mám jednu podmínku - musíte mi svatosvatě slíbit, že balíček otevřete fakt až pod stromečkem. Výjimku mají jen ti, co chtějí výhru darovat svým nejbližším.

Slibujete?
Tak hodně štěstí,
Luc.

Když mimino hlídá otec

Když jsem se narodila, mamka kvetla blahem.
Ne kvůli tomu, že měla dítě.
Ale že měla muže, který naprosto dobrovolně a sám od sebe se vždy nabídl, že mě vezme v kočárku na dlouhou procházku.

Abych v noci dobře spala.
Dal mě do kočárku, s velkým úsměvem mamce zamával, říkal, ať si konečně taky od toho křiklouna odpočine, že se postará. 

A staral se dlouhé týdny a měsíce.
Přišel z práce a první co bylo, byl kočárek.
Tak náš taťka byl vždycky hodně rodinnej typ a je dodneška. Být po jeho, tak s ním bydlí další tři generace.

Z našich výletů jsme se tak vraceli až dlouho za tmy, kdy mamka měla nejen všechno uklizeno, navaříno, vyžehlíno, ale i udělanou manikúru, pedikúru a nabarvené vlasy. Já se vracela s červenými tvářičkami a sladce spící.

Jednoho dne se však mamka vydala ke kamarádce. Zřejmě se pochlubit, jak dobře se vdala. Lucinka spinká a tatínek se stará. Po cestě sněhem sledovala koleje kočárku. Zpočátku to vypadalo dobře, zrovna ale u hasičárny koleje končily.

Koleje končily, začínaly šlápoty obrovských bot.
V hasičárně byla hospoda.
Mamka tak měla jasno - taťka zapískal, chlapi přišli, pomohli mu s kočárkem a šlo se "na jedno."
Dítě přeci není nemoc. A důležitý je, aby vyrůstalo s otcem. A to vyrůstá. A ten se o dítě stará v hospodě stejně dobře jako na procházce v lese, že jo.

Mamka však měla lehce odlišný názor a vjel do ní vztek. Vylezla potichu po schodech nahoru.
"Chlapi, potichu, malá se vás bojí, viď maličká," křičela na chlapy sousedka, která tam čepovala pivo. "Taková pěkňoučká a buclatá a vokatá a ona už natahuje. Pojď, já tě pohoupu. No vidíš, už se směješ. Je a ty máš první zoubek, ty už jsi velká holčička," povídá si tam se mnou.

Měla jsem první zoubek, nemůžu si pamatovat to, jak tam mamka vlítla.
Ale zoufalý výraz našeho taťky, když si na to dneska vzpomene, naznačuje, že to nic hezkýho nebylo.
Zpětně toho ale možná litovala mamka ještě víc - skončilo jí období nalakovaných nehtů a začalo období kruhů pod očima.

Možná jsem v tý hospodě natahovala, ale domů se vracela unavená tak, že jsem se i v noci zapomněla budit. A to mi prosím rostly ty zuby...

Nějaké výchovné lekce u vás doma?
Luc.

Rozhovor na M radiu

To jsem fakt řekla!

"Jak jsi se dostala k blogování?"
"Já se stěhovala do Itálie a měla jsem pocit, že mám lidem co říct. Ten pocit mám bohužel dodneška."

Rozhovor na M rádiu nemohl začít lépe.

"Když píšu o Holanďanovi, tak ho nejmenuju jménem, ale jednoduše Holanďan. Oni si to lidi už hodně spojí a řeknou si: jo, on je Holanďan, tak to pak jo."

Ale to je pravda. Být ze země, která jediná povoluje trávu, vysvětluje mnohé.

"Mně se Holandsko moc líbí. Ale Holanďan říká, že je tam nuda, že je všechno tak, jak má bejt, všechno tam funguje, všichni mají stejnej barák, je tam furt rovina..."
"Takže on potřeboval nějaký drama a odstěhoval se do ČR!"
"No. Líbí se mu, když je tady kus opadaný omítky a ty lidi ovlivněný komunismem, takže každej je jinej..."

No co. Je to tak. On nejradši vzpomíná na 90. léta v Praze, kdy všechno bylo omlácený a ošklivý.

"Hrozně se mi líbilo v Moskvě. To město je dechberoucí a krásný, ale bohužel je to hlavní město Ruska. Ty dva měsíce se na mně podepsaly."

Menší mezinárodní konflikt v živém přenosu, výborně.

Moskva, den první, ještě s úsměvem.

"Cítíš povinnost každý den něco dávat na Facebook?"
"Ne, ale dělám to tak, že jakoukoli kravinu vidím, tak to tam vrznu."

Já řekla vrznu? Já řekla kravinu? Já ty posluchače na svůj Facebook umím nalákat, jen co je pravda.

On ten živák fakt není sranda.
Ale děkuju moc moderátorce Alex za to, že na mě byla tak milá, tak chápající a tak nápomocná.
Povídaly jsme si přes hodinku a záznam můžete sledovat třeba na youtube.

Jak jste na tom s živými vstupy vy?
Luc.

Je normální zapomenout si sukni?

Já věděla hned, že se stal nějakej průser.
Mája, kolegyně, co nám občas chodí do práce vypomáhat, stála za pultem s uvázanou bundou na bocích.

"S.O.S. situace," křičí na mě už z dálky. "Nemáš tu náhradní sukni?"
"Ehm, nemám, proč?"
"To je v prčicích," oddychuje Mája. "Prosím tě, já jsem dneska ráno dostala tak dobrej nápad, že jsem si ho hned běžela zapsat a úplně jsem si zapomněla vzít sukni, ne."

To se stává. Člověk je tak pohroužen do svých geniálních myšlenek, že mu nějaká sukně v tu chvíli přijde jako prkotina.

Mája je umělec.
Pod značkou Magifešn dělá design, ilustrace, fotky a mimo jiné i originální módu.
A teď, když se dívám na její hodně origoš kalhotky, které prosvítají pod silonkami, mi dochází, že ta holka je asi fakt hodně úspěšná.

Přijdu si tak nudně, unyle, nekreativně...

"Ty sis zapomněla vzít sukni?" opakuju, abych to celé pochopila.
"Jo. Si takhle už na zastávce říkám, že tam mám jak na větrné hůrce. A pak si sedám v tramvaji, chci si ohrnout sukni, abych si jí nepřisedla a já si normálně pohladím zadek. Já si říkala, co na mě lidi tak se zájmem koukaj. No nic. Zavolám Honzovi, aby mi nějakou sukni z domova přinesl."

Telefonát dvou hrdliček:

Mája: "Ahoj miláčku, prosím tě, nesměj se, já si doma zapomněla sukni, můžeš mi prosím tě nějakou donést do práce?"
Honza: "Ah, já už akorát odjel."
Mája: "Sakra! To tu budu muset celej den chodit v silonkách."
Honza: "A tys to jako dostala nebo v čem je problém?"
Mája: "Co? Nedostala, ale to se ti zdá v pořádku, že i když to nemám, že můžu chodit s nahým zadkem jenom v silonkách? Nebo že ženská nosí sukně, jenom když to dostane?"
Honza: "No...to já nevím, to víš..."

Tyhle super obrázky si k tomu nakreslila přímo Mája, jejíž další výtvory najdete na Magifešn

Ne, že bych poslouchala cizí konverzaci.
Ale nedalo se to přeslechnout.
Přemýšlím, že tihle dva k sobě asi fakt patří.
Ona si zapomene - jen tak mimochodem - sukni a on se diví, proč je to taková pohroma.
Je to vlastně dojemný.

Bože, nikdy nedopusť, aby se tento překrásný a k sobě natolik hodící se pár rozmnožoval. Jestli je na světě nějaká spravedlnost, tak to světu nemůžeš udělat!

A tak Mája běží do obchodu, kde popadne první sukni a ptá se prodavaček, jestli si ji může vzít hned, aby ji na sebe soukala někde mezi regálama.

Ano, tento příběh píšu se zlomyslnou radostí, že jsem to tentokrát nebyla já.
A to ještě nevíte, co na těch kalhotkách bylo napsáno.
Někdo nějaké outfitové zážitky? Nebo zážitky s umělcema?
Luc.

Když největší osobností rodiny je pes

Nejhorší je, když největší osobností celý rodiny je pes.
To pak máte pocit, že vaše mamka je zpátky na mateřský a taťka nějak zjihnul.
A ještě horší je, že jste z čoklíka taky úplně posraní.

V ložnici spí napravo mamka, nalevo taťka a přesně uprostřed má svůj polštářek i Pinďa.
Na ten si položí hlavičku (sledujte, jak ve spojitosti s Pinďou používám zcela automaticky zdrobnělinky) a naši celou noc kontrolují, zda je dost přikrytej.

To je ještě v pořádku.
Komplikace nastávají tehdy, když se čoklík rozhodne k někomu se přitulit.
K mamce třeba. I přes tvrdý spánek a hlasité chrápání to taťka podvědomě vycítí a začne na mamku žárlit.

Ložnice, tři hodiny ráno:

"Pinďo, pojď ke mně, pojď," nastavuje náruč tvrdě spící taťka.
"Ne, nech ho u mě," hádá se s ním tvrdě spící mamka.
"Tys ho měla včera," argumentuje taťka.
"On k tobě stejně nepůjde, roztahuješ se!"
"Já se neroztahuju!"
"A naučil si ho chrápat," křičí stále v hlubokém spánku mamka.
"Copak já můžu za to, že všechno kopíruje?"
"Tak nemáš chrápat!"
"A vůbec," dodává mamka. "Příští tejden mám noční, tak bude furt jenom s tebou."
"No, to mu pak budu dobrej," mumlá taťka.

Musím fakt říkat, že o mě, jako mimino a dítě, co přileze k rodičům do postele, se nikdo nepral?
Že jakmile jsem zase vytuhla, tak mě přenesli zpátky do mé postele?
A to se pes přitom roztahuje víc!

Pinďa ovšem nejvíc miluje tu část, kdy taťkovi zazvoní budík a ten musí vstávat.
To vyskočí a upřeně na taťku zírá.
Hypnotizuje ho.
Ani nemrkne.
"Ty bejku, ty čekáš až vstanu, abys mi zabral postel, že jo," prokoukl ho taťka.
Pak ale vstane, Pinďu opatrně přikryje a jde do práce.

Má tu někdo nemazanýho psa, který nemanipuluje s celou rodinou?
Luc. 

3 pohádky, které nečtěte dětem na dobrou noc

Moje mamka brala čtení pohádek jako něco velice výchovného.
Věděla, že tím může formovat celý můj budoucí život.
A jelikož nechtěla, abych ještě na stará kolena čekala na prince na bílém koni, pohádky o princeznách to nebyly. Mezi její oblíbence patřila následující literatura:

Malá prodavačka zápalek

Děj: Malá rozkošná holčička je sirotek, sama si na ulici přivydělává prodejem sirek. Je Štědrý den a ona kouká do oken lidí, co slaví se svou rodinou Vánoce. Mají dárky, zpívají si a jsou v teple domova, zatímco ona mrzne bez bot na ulici, je jí zima a smutno. Končí to tak, že umrzne a v nebi se potká s babičkou.

Jak to viděla mamka: To dítě uvidí, že rodina je to nejdůležitější a začne si jí vážit.
Jak jsem to viděla já: Ona na konci umře? Proč jí ti lidi nepozvali dál k sobě domů? Teď mám jako usnout?

Broučci

Děj: Je brouček a má kamarádku berušku Janinku. Celé léto spolu zažívají plno dobrodružství a pořád si dělají zásoby na zimu, aby přežili. Nakonec neumřou hlady, ale rovněž umrznou a vyrostou po nich nějaký kytky.

Jak to viděla mamka: Je důležitý, aby věděla, že se musí šetřit na horší časy a že je smrt součástí života.
Jak jsem to viděla já: Takže já si dělám zásoby celý léto a pak nakonec umrznu a je mi to všechno na nic? Proč bych to dělala?

Kytice - Vodník

Děj: Mladá holčina jde k potoku (neposlechne svou matku), vodník ji stáhne, mají spolu dítě a on jí drží v otroctví pod vodou. Když chce dívka navštívit svou matku, musí slíbit, že dítě nechá "doma" s vodníkem. Matka jí ale zpátky nepustí, a tak vodník uřízne dítěti hlavu. A pak ta scéna o tom, jak je pod dveřma plno krve.

Jak to viděla mamka: Aspoň bude vědět, že se nesmí spustit s každým debilem a že má poslouchat maminku.
Jak jsem to viděla já: A to po mně ještě chtěj, abych chodila plavat?

Dneska nedokážu ušetřit ani korunu, plavání nemám ráda a jsem přecitlivělá na zimu.
A víme, odkud to teď pramení.
Ale jinak jsem hrdá na to, že jsem výchovu našich přežila bez větších traumat.
Co četli na dobrou noc vám?
Luc.
 

Recenze: Zuii květový make-up a hedvábný pudr

Nosit make-up nebo čistý minerální pudr bylo pro mě donedávna něco nemyslitelného.
Pleť mi pnula už během pár minut a přesušená jsem byla už cestou z baráku.
Teď ale přišla dekorativka Zuii, která je květová.

Podívejte, já nevím, jak z květů lze vyrobit pudr nebo make-up. Ale pleť ten rozdíl cítí okamžitě. V jednotlivých produktech se totiž jako hlavní složky objevují např. květy růže damašské, jasmínu, heřmánku, aloe vera, výtažky z květů nebo semen (mrkev, pelargonie, přeslička, kopřiva) a pár rostlinných olejů. Takže se na to podíváme...

Hydratační Flora Make-up Zuii Olive Light

Nechávám se líčit paní vizážistkou a prosím ji, zda by mi vybrala správné odstíny. Chci si koupit pudr, nakonec dostávám ještě make-up. "Máte klasickou olivovou pleť, dostanete Olive Light."
Make-up je opravdu hodně podobný odstínu olivové pleti, snad o maličko světlejší.

Jakmile ho paní vizážistka nanese, pleť je výjimečně vyživená. Jako bych ji dopřála kapku oleje. Zatím žádné pnutí. Odstín dokonale sjednocuje pleť, nezalézá do vrásek a i když není tolik tekutý jako většina make-upů, sedí výborně. Vlastně člověk na pleti nic nepozná. A to je dobré znamení.

Bio certifikovaný pudr Zuii Cashew

Pudr si kupuju, jelikož - po nánosu všech různých olejů nebo olejové kosmetiky Inlight - se člověk lehce leskne. Ne, že by mi to vadilo. Jednou to zase přijde do módy a já budu děsně cool. Ale na fotkách to fakt nevypadá úplně cajk.

Pudr Zuii je heboučký a i když mi přijde, že mě paní vizážistka pudruje trochu víc, než jsem zvyklá, nevysušuje. Občas mívám pocit, že mi běžný pudr vsákne veškerou vláhu pleti. Tady vůbec. Odcházím s krásně zavlaženou tlamičkou bez jediného náznaku pudru.

Cashew odstín je už však o něco tmavší než běžně olivová pleť. V kombinaci s make-upem super, bez něj už opatrněji. Co se odstínů týče - pudry má Zuii snad pro každého, make-upy pak hlavně pro bledulky. Žádné oranžové odstíny a těch tmavých jen pomálu.

A ještě je důležité dodat, že tahle dekorativka je určena hlavně pro citlivky a díky vysoké koncentraci aloe vera pomáhá i hojit zanícená místa. Takže ode mě získávají oba produkty čestné první místo v koupelně.

Luc.

4 důvody, proč nemůžu být servírka

Hotelovka v Plzni dělí své období přede mnou a po mně. A o těch restauracích, kde jsem měla praxi, ani nemluvím. Fakt jsem se snažila, ale zručnost holt neodstává do vínku každej. To je jako se vším - ne každej má trojky prsa, ne každej má hustý dlouhý vlasy a ne každej má matematický nadání. 

Moje šichty se tak daly dělit do čtyř průserových kategorií:

1.) Rozbryndané kafe

Presíčka byla v pohodě. Ale turci, tam byl problém. Vysoká úzká slenička mrskající se na podšálku zaručovala, že lógr vyjede ven ještě dřív, než stačí padnout ke dnu.

Turka jsem tudíž servírovala s největším možným úsměvem a lascivními pohledy tak, aby si nikdo hned nevšiml, že má pobryndanej i ubrousek a cukříky! Díky bohu, že ženský jely na presíčkách.

2.) 1+1 jídlo = nová chuť

Nosit 3 talíře v jedné ruce jsem se holt nikdy nenaučila.
Dva talíře v levé ruce byly moje maximum, pokud se jednalo o dvě přiměřeně suchá jídla. Třeba jako řízky se salátem, zapékané těstoviny či sekaná s nehybnou kaší z pytlíku.

Polévky byly už zlo. Omáčky, které na konci talíře nebyly bržděny knedlíky, ještě větší. Pamatuju si i na den, kdy mi svíčková z horního talíře stékala dolů rovnou na řízek.

3.) Otevírání vína

Otevřít správně víno je pěkná dřina. Má se totiž otevírat jen jednou rukou a to ladně a líbezně. Jediný způsob, kterým jsem dokázala otevřít láhev já byl ten, kdy láhev držíte mezi koleny, vývrtku táhnete s vypětím všech sil a se slovy: "Ty vole, dělej!"

Většina lidí můj výkon ocenila se slovy, že už ani nemusejí do divadla. Jen skuteční vinaři ze mě nadšení nebyli. Protože jsem někde v tom procesu otevírání dokázala rozjebat korek takovým způsobem, že už si k tomu nikdo fakt čuchat nechtěl.

4.) Čepování piva

Čepování piva mě celkem i bavilo. Bylo to to nejméně náročné.
Ale ani pivaři mě neměli rádi. Kupodivu. A nechápu proč, protože mně pivní pěna vždycky přišla jen jako vedlejší a zcela nepodstatný produkt.

Chci říct. Když víme (a víme, jelikož jsme v Plzni), že je to uvnitř dobrý, tak nač hledět na zevnějšek.
Jenže to né. Spadlá pěna byla prohřeškem, na který už nestačil ani úsměv, ani lascivní pohledy, ani minisukně, ani nevim-co-vic-by-jeste-chteli-kurva-drat.

Hned v prváku tak bylo jasný, že se obsluhováním nikdy neuživím. Pro naše to byl šok. Zvládal to každý, práce v hospodě bude vždycky, jenom jejich dítě skončí na pracáku!

Ale, to snad nemusím připomínat, to víme, zase jsem mega talentovaná někde úplně jinde. Ale moc užitku člověku nepřinesu.

Co vy a vaše povolání?
Luc.

Když tělo hlady vypne některé funkce mozku

Problém supermarketů jsou vozíky. Jsou úplně stejný, jeden jako druhej.
A v případě fakt velkýho hladu, se na pohled stejné vozíky stávají peklem.

• Krok 1: Vlezu do obchodu, postavím vozík, rozprchnu se do všech koutů lovit jídlo.
• Krok 2: Vracím se s plnou náručí jídla ke košíku.
• Krok 3: Úlevou, že končí období hladu, házím jídlo do vozíku.
• Krok 4 má několik možných scénářů:

a) veškerý náklad vyložím v úplně cizím košíku, abych si svou chybu uvědomila až doma, kdy mi chybí půlka věcí, na které jsem měla chuť

b) veškerý náklad vyložím v úplně cizím košíku, přičemž mě načape jeho pravá majitelka, ideálně nějaká dost naježená fúrie, která mě okamžitě zprdne

c) uvědomím si, že obsah košíku (dětské plenky, psí žrádlo, basa piva nebo vložky na únik moči) zřejmě neodpovídají mým potřebám a jdu tak o vozík dál

d) potkám stejně hladovou duši, které dojde, že jí rvu svoje jídlo k ní do košíku, zatímco ona ho strká buď ke mně nebo k naježené fúrii

e) veškerý náklad vyložím ve svém košíku, nicméně tato varianta se stává snad jen v několika málo procentech případů

Psycholog by mi asi řekl, že jde o nedostatečné vnímání detailů v běžném životě. Ale to je blbost. Je to prachsprostý hlad, který blokuje některé nepotřebné funkce mozku. No co. Je běžně známo, že v nouzi tělo vždycky vypne nejdříve ty funkce, které k přežití nepotřebuje.

Za normálních okolností totiž do sebemenších detailů vnímám kdeco. Facebook a všichni moji přátelé jsou toho svědkem.
Která funkce hladem odumírá vám?
Luc.

Giveaway: BIO Tělové máslo a čaj do koupele Calena

Co se vám vybaví při slově Vánoce?
Vůně?
Rodina?
Horká vana?
Dárky?
Stres? Zima nebo úklid?

Nezkouším na vás žádný psychologický test. Za léta čtení vašich komentářů si o vás myslím svý. A dost si vás považuju.

Ale dneska budeme rozdávat dárky. Budou vonět, budou mít spojitost s horkou vanou i s čaji a určitě vás zbaví stresu a zahřejí jak tělo, tak duši. A tudíž vám i ten vánoční úklid půjde hezky od ruky.
První vánoční giveaway je tady a je BIO.

O co se hraje?

Tělové máslo Calena dle výběru

O tomhle tělovém másle v tyčince jsem tu psala. Je multifunkční, schová se do kabelky, poradí si s nejsušší pokožkou i prasklinkami na rtech a krásně voní.

V nabídce jsou i krásné retro obaly i naprosto dokonalé vůně: třeba skořice s pomerančem, vanilka s granátovým jablíčkem, bambus s mlékem a plno dalších. Které si vyberete, je jen na vás. Vždycky na vás čekají vybrané rostlinné oleje, bambucké máslo a kompozice éteráčků.

Tělový čaj do koupele Calena dle výběru

Že jste o tělovém čaji do vany nikdy neslyšeli? To já taky ne. Ale představuju si, že je to věc v bavlněném pytlíčku, kterou můžete rozpustit ve vodě a hýčkat se voňavými oleji a která zároveň poslouží jako tělové mlíčko, anebo pytlíček použít pro jemný peeling těla.

Jak znám Calenu, určitě vám bude vonět koupelna celá. Opět je na výběr plno vůní, plno krásných barevných obalů a aromaterapeutických účinků.

Pravidla soutěže?

• Dát Like e-shopu Let´s Be Green na FB, který ceny do soutěže věnuje
• Napsat mi do komentáře Váš email, na kterém vás zachytím v případě výhry a nějaké indície, jak stránku na FB sledujete

Výherci tentokrát budou dva a rozhodne o nich Random. Soutěž trvá od 10.11. - 24.11.2014 včetně a dárečky do Vánoc určitě dorazí:-).

Takže co se vám vybaví při slově Vánoce teď?
Luc.

Když Holanďan nakupuje nábytek

Měl dojet pro chleba do Lídlu.
Po hodině volal, že už jede domů a jestli mu nepřijdu pomoc.

"Koupil jsem nám skříň," oznamoval mi Holanďan hrdě do telefonu.
"Skříň? A v Lidlu? Proč proboha?"
"No potřebujeme víc úložnýho prostoru. Včera jsem jednu koupil někde na netu, a dneska jsem viděl tuhle hezkou skříň v Lidlu, tak jsem vzal obě. Ta přes net přijde poštou v pátek a pomůžeš mi s touhle?"

• Dělá si ze mě prdel?
• On jen tak koupí dvě skříně?
• Co to do něj vjelo?

"A jaký jsou to skříně?"
"No normální, jedna úzká, druhá široká, mají hodně šuplíků, to potřebujeme. A když nebudeš zlobit, dovolím ti obsadit nějaký ten šuplík tím tvým harampádím," vtipkuje Holanďan.

Normálně bych mu vtipkování oplatila tou nejbrutálnější verzí svého humoru, ale teď jsem zticha a šrotuje mi to. Něco mi říká, že to s těma skříněma myslí vážně.

Musíme to oživit!

"A jakou mají barvu vůbec?"
"No," zamýšlí se Holanďan. "Tahle je bílá a ta, co jsem objednal...asi tmavě hnědá? Nebo černá? No už nevím přesně."
"Víš, že máme všechno sladěný v barvě dřeva?"
"No já jsem si říkal, proč je to tak hrozně mdlý, že to chce trochu něčím oživit."

• Nevtipkuje, myslí to vážně.
• Je nadšenej a čeká pochvalu, že se tak stará a sám zařizuje byt, aniž bych se o něco musela prosit.
• Každej kus nábytku jinak barevnej. Bude to u nás jako v ještě větším cirkuse.

"Fakt? Tak to bude super! Konečně budeme mít víc místa. Pomůžu ti to vzít nahoru a o víkendu to smontujeme."

• No co. Stávaj se i horší věci.
• Existují prý i ženy (jsem někde četla), kterým stačí na kosmetiku jedna polička. Ale kdo ví, kde jsem to četla. Beztak to byl zase nějaký výmysl bulváru. Člověk nemůže hned všemu věřit.
• A my budeme mít plno poliček a šuplíků!
• A to všechno z Lídlu!
• A ještě v krásných barvách, které se postarají o pestrost a hravost.
• Takže můžu si přát snad něco víc?

No a...?

A tak jsme skříň dotáhli do třetího patra, vyndali z krabice, rozložili stavební plán a všechny šroubky a zjistili, že nemáme ani kladivo, ani šroubováky.

Jednou napíšu knížku s názvem: Flegmatismus: Cesta ke šťastným vztahům.
Jak vaše polovičky vybavují byt?
Luc.