Vzpomínky na mou hudební "kariéru"

To, že mi nemůžou koupit a zaplatit každou blbost, to mi naši říkávali celý dětství.
Pak teda nevím, proč mi kupovali harmoniku a platili osm let ZUŠku.
A taky mi vrtá hlavou, kde na to všechno brali nervy.
Moje hudební kariéra totiž bylo utrpení pro všechny zúčastněné.

Hodiny harmoniky

Jako malá sedmiletá holčička jsem byla pilná, pečlivá, ambiciózní a byla jsem génius.
Pak přišel génius do puberty a byl všem dobrým vlastnostem konec.
Měla jsem však velice hodnou a milou paní učitelku, kterou jsem měla ráda, a tak jsem jí toho utrpení - tedy učit mě - chtěla zbavit.

"Pančelko, dneska ne. Našim stačí, že jsem chodim. Oni už nečekaj, že něco budu umět!"

"Pančelko, dneska ne. Fakt jsem necvičila, urve vám to bubínky!"

"Pančelko, tak až příště. Přinesla jsem Oriflame, nechcete se podívat?"

Byly to bravurní výmluvy, ale nakonec mě pančelka vždycky do harmoniky zakšírovala a nutila hrát.
"Lucko, budu ti muset dát na vysvědčení dvojku," říkávala smutně.
"A to mi dejte klidně trojku, pančelko. Ať vás nehryže svědomí. A můžu už jít?"

Hodiny hudební nauky

Hudební nauka. To bylo teprve peklo. Peklo, kterému konkurovaly jen hodiny matematiky.
Bylo to zlo plné cisů a cesů, rozdílných tónin, zdurování a zmollování všeho možného.

Nejhorší však byla ta nová mladá učitelka. Na můj vkus až moc hyperaktivní a nechápavá. Jak jinak si totiž vysvětlit, že mě neustále vyvolávala, ač jsem ruku nikdy nezvedla.
Chci říct.

1.) Kdybych to náhodou věděla, pak bych se skutečně přihlásila.
2.) I kdybych to náhodou věděla, tak se stejně nepřihlásím, protože nechci vypadat jako šprt, co VŠECHNO ví.
3.) Jakže zněla otázka?

Takže jak to je? Třeba...ty, Lucko!

Že investice do mého hudebního vzdělání byla naprosto zbytečná našim nedocházelo ani tehdy, když na mě dennodenně násilím rvali harmoniku ani když k nám chodili sousedi, co slyšeli můj řev a chtěli vědět, zda mají volat sociálku, policajty nebo záchranku.

Ale přesto všechno jsme přežili všichni.
Já, naši, všechny moje učitelky a i ta harmonika, kterou se nám dodnes nepodařilo prodat...

Co vy a hudební nástroje?
Luc.

Holanďan a já: Co jste o nás možná nevěděli...

Došlo na lámání chleba.
Já i Holanďan jsme se rozhodli každý sdílet jednu věc, kterou o nás věděli jen někteří...

Holandsko

 

Holanďan:

Bývaly doby, kdy byl označován za handicapovaného, jelikož bolestí nedokázal hýbat rukama. Na základě lékařské diagnózy nemohl pracovat a jeho nemocenská tak dosahovala víc jak dvou let. Celá ta léta opakoval, že, ač čerstvý absolvent psychologie, se chce odstěhovat do Prahy a vystudovat ekonomii.

"Tak o tom si teď můžeš nechat zdát," slýchával.
Ta touha ale byla tak silná, že když se po dvou letech obešel bez lékařské pomoci, sbalil úspory, pár knížek o ekonomii a podal přihlášku na UK do Prahy.

A dál ten příběh asi znáte...
Z Holanďana se stal napůl Čech, co se naučil doma přezouvat, pít českou Kofolu a mít rád český humor. A stal se ekonomem.

Itálie

 

Já:

Do Itálie jsme se nastěhovali v srpnu.
V listopadu jsem měla sbalený kufr poprvé. Přesvědčena, že mi žádný chlap nestojí za to, abych kvůli němu musela žít v Itálii, jsem se hodlala vytratit tenkrát, když byl Holanďan na konferenci v Dublinu. Přemluvil mě.

Za ten první rok jsem ale balila kufry ještě třikrát.
Ještě třikrát mě přemluvil.
Pak - ze strachu, že příště už ho to přemlouvání nebude bavit - jsem se na to vykašlala a stala se těžkým flegmatikem, kterému je všechno jedno.

A tak nebýt těchto dvou věcí, s Holanďanem bychom se nikdy v Tescu nepotkali, následně nikdy nepodpálili domácnost, nikdy netušili, co to znamená mít italské sousedy, nikdy nezničili postele, nikdy nezažili zemětřesení, nikdy nedumali nad cizí krví na posteli, nikdy, nikdy, nikdy...

Bůh žehnej tomu, že se to stalo.
Luc.

Maybelline uvádí...

Tvař se svůdně!

Tiskovka Maybelline připravená pro přední české beauty blogerky, tak by se ten dnešní kosmetický babinec dal konec konců nazvat. Co já tam mezi nima dělala, nevím. Nicméně pár novinek z dílny Maybelline vám taky ukážu...

Řadu FIT me! asi už znáte z obchodů, teď se ovšem rozrůstá a to o několik odstínů jemných make-upů s SPF 18, tvářenek a pudrů s labutěnkami.

Tvářenka (odstín 225, Medium rose) mi padne jako ulitá. Je totiž lehce do oranžova a jelikož je jen lehce pigmentovaná, líčkám dodá příjemnou natural barvičku:-)

Make-up má být ideální i pro suchou a zralou pleť. Bohužel neotestuji, dostala jsem o kus tmavší odstín (220, Natural beige) a navíc vlastně make-upy ani nepoužívám.

Pudr (odstín 125, Nude Beige) už je v hezky světlém odstínu, s dvojím zrcátkem a labutěnkou. Ani těm pudrům moc nedám. Sakra. Přitom na první dotyk jsou jemné jak peříčko.

Co je ovšem velkou připravovanou novinkou a na co já se těším asi nejvíc je nová řasenka The Glossal Go Extreme! Všimněte si aplikátoru - dvě vlnky, které mají barvu stlačit přímo na kartáček a tím se postarat o intenzivní barvu řas.

Snídaně - takhle to začínalo

Bad hair s Lovely Hair, ale obě v kožíšku:-)

Na jaké kosmetické novinky máte zase pifku vy:-)?
Luc.

Zamčená na veřejných záchodcích

Jak jsem jenom mohla vědět, že na veřejných záchodcích je něco jako hodinová polední pauza?
To má jako znamenat co?
Že se mám po celé té dlouhé cestě busem počurat?

No bylo mi divné, že u záchodků paní neseděla, přihodila jsem ale peníze a šla.
A zrovna v té chvíli, kdy už si jdu umýt ruce slyším, jak mě zamyká.
Najednou vidím tu "pracovní dobu" na dveřích.

"Počkejte, já jsem tady, pusťte mě!"
Paní ovšem neslyší. Je nedoslýchavá a navíc si tam s někým klábosí.
Buším na dveře, taky nic.

Do prdele!
Chvíli se z toho šoku nemůžu vzpamatovat.
Chci říct.
Nebudeme si nalhávat, že veřejné záchodky na nádraží nejsou zase tak špatný, protože ano, jsou.
Tyhle záchodky tady beztak budovali ještě komunisti, krátce poté, co se dostali k moci.

To znamená...?
To znamená, že tyhle záchodky zažily generace holých zadků a podle toho taky vypadají. A podle toho taky nelibě voní.

Bože, bože.
Slyším paní, jak odchází zřejmě na oběd, ale ona už neslyší mě.
Podlaha je podivně mokrá a zápach tak palčivý, že jestli mě paní hodlá pustit až za tu hodinu, tak už vynese jen napůl otrávené torzo mého těla.

Pak už můj život nebude jako dřív.
Budu mít doživotní traumata.
A tiky.
A noční můry.
A budu se bát tmy, veřejných toalet a umyvadel bez teplé vody.

Křičím a tluču do dveří dál.
"Haló, pusťte mě, prosím. Oni mě tu zamkli!"
Konečně se ke mně někdo blíží - jakýsi mladý chlápek, vidím ve skulince dveří, který mé nářky slyšel a snaží se mi pomoci.

Ptá se ostatních lidí, jestli neví, kde toaletářku najít.
Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl.
Po chvilce však můj zachránce přichází s paní od informací a následuje výslech o tom, co tam dělám, když je polední pauza a jak jsem se tam dostala.

Asi takhle. Úplně před tím chlápkem nechci vysvětlovat, že můj močák by další hodinu nevydržel.
Že můj močák si nemůže vzít hodinu pauzu.
Říkám tak, že jsem si otevírací doby nevšimla a jestli neví, kde paní najít.

Paní je prý v kantýně na obědě, už tam za ní byli.
Ale prý to musí dojíst a pět knedlíků je pět knedlíků.
Pět knedlíků nakonec vyšlo na celou tu hodinku. Můj jediný zdroj civilizace a čerstvého vzduchu byla škvírka ve dveřích a můj zachránce, jenž nevěděl, zda má odejít nebo tam se mnou zůstat, snažit se mě rozptýlit a v případě omdlévání rychle volat záchranku.

A tak si snažíme přes dveře povídat.
Občas se dojdu opláchnout tou ledovou vodou, abych zchladila ten stud.

Když paní přijde a odemkne, vyslechnu si já i celé nádraží přednášku o tom, že existuje něco jako polední pauza, na kterou má právo a nikdo by jí toto právo neměl ubírat. A jestli jsem prý aspoň zaplatila.
Říkám, že ano, velice se omlouvám a rychle mizím.
Můj zachránce mě dodělá větou, že jsem aspoň byla příjemným pozdvižením všem cestujícím.

Co vy a WC příběhy:-)?
Luc.

Veřejné zostuzení ve zkušební kabince

Řeknu vám to asi takhle.

Co se týče horní půlky těla, zvládám v pohodě velikost 32 i mnohé dětské oblečení mi je.
Dokonce i ty malé lambádičky pro malé holčičky. Já bych je dokonce měla mít i ráda - jsou to jediné "podprsenky", které na mě nemachrují košíčky, do kterých nemám co dát.

Ale co se dolní půlky těla týče, obléknu velikost 38. Po Vánocích čtyřicítky.
Ale v pohodě, nemusíte mě litovat.
Naopak. Je potřeba si říct, že díky plným bokům má doma Holanďan pořádnou ženskou. Ale zároveň - díky tomu vyzáblému vršku - mu vždycky budu moc servírovat dojem, že má doma i lehce infantilní 13-letou holčičku ve vývinu. Ehm.

Když jsem si vybírala šaty na Blogerku roku, chtěla jsem něco výborně padnoucího.
Zašla jsem do příjemného butiku s příjemnými prodavačkami, vybrala si šatky a paní mi je odnesla do zkušební kabinky.

To velké RUUUUUUP odtud vyjelo okamžitě, co se látka dotkla boků.
Kurva!
Do prdele!
Ježišmarjá!

Dírka na švu z levé strany. Dírka prej. Džuzna jak po kráteru, tak je to správně.
"Je vše v pořádku?" ptá se prodavačka a ví, že není.
Slyšela to.

Co teď?
Mám dělat, že se nic nestalo?
Říct, že děkuju, ale nemám zájem, nekoukejte na ty šaty, s bohem a čau?
Nebo mám teoreticky dělat, že už tam díra byla?
Neměla bych spustit hysterickou scénu o tom, co to tady prodávaj za šunty?

Jak šaty sundavám, díra se ještě zvětšuje a je to v háji všechno.
Prodavačka to okamžitě registruje a musí zařvat na kolegyni, že TADY SLEČNA měla menší nehodu a šaty na ní ruply a co má jako dělat.

Všechny ženský v butiku mě změří pohledem, škodolibě jim cukají koutky a vyndavají špunty z uší, jen aby náhodou nepřeslechly něco o cizím velkém zadku a ještě větším neštěstím.
Svině!

Otupělá studem, rudá až za ušima, mělo mě varovat, že nemám mluvit.
"Tady to máte nějak jinak číslovaný. Třicetšestku dávám úplně s přehledem," vysvětluju.
Bože!
Zním jako další trapná ženská, co si snaží namluvit, že se narve do malý velikosti, i když zadek by jí museli odvážet kamionem.

Prodavačky se ale omlouvají, prý nějaké vadné zboží, tohle se běžně nestává, protože si tu potrpí na kvalitu a jestli mi mohou ještě nějak pomoci.
Jsou hodné. Ale stejně odtud rychle zmizím, než si to rozmyslí a zabalí mi šaty i s obr účtenkou.

Co vy a zkušební kabinky:-)?
Luc.

Tak to dopadá, když máte moc kreativního tatínka

Já v tom prsty nemám!
Tentokrát to byl nápad našeho taťky.
Už víme, co v baráku způsobí jeden elektrikář (viz Když máte v rodině elektrikáře), ale nejhorší chvilky s našim taťkou jsou ty, kdy začíná být kreativní.

A tak si jednoho dne usmyslel, že o nás bude slyšet.
Ke zvonku u dveří nainstaloval alarm.
Zazvoníte a bouchne vás do uší ostrá siréna - hysterická houkačka, jako byste kradli auto.
Mělo to být vtipný.

Vtipný to (promiň, tati) nebylo nikdy.
Ale ten den, kdy se alarm kousnul jsem u toho byla zase já. A taťka na odpolední v práci.

Pošťačka zvonila, přinesla doporučený balík.
Jakmile stiskla tuhle časovanou bombu, byl náš večer zpečetěn - kouslo se to a houkačka nechtěla přestat řvát.

Vyběhla jsem na dvůr, kde stála pošťačka vyděšená k smrti.
"Ježiš, pardon, se to nějak seklo," omlouvám se, ale jsem taky vyděšená.
Nevím, co s tím budu dělat.
"Udělala jsem něco?" ptá se pošťačka.
"Cože?"
"Udělala jsem něco?"
"Já vás neslyším. Vy sem chodíte denně, nevíte, kde se to kurva vypíná?"
"Cože?" křičí pošťačka.
"Jestli nevíte, kde se to vypíná."
"Cože?"

"Mám tu balík pro vaši mamku, je doma?"
"Řekla jste mamku nebo taťku?"
"Mamku," křičí pošťačka z plna hrdla. "Mamku!"
"Jo taťku," neslyším přes sirénu. "Ten je v práci. Můžu to za něj převzít?"


Jo, můžu, cokoli. Jenom rychle pryč od našich vrátek a už se tu nikdy neukazovat.
Alarm pořád řve a já nevím, co s tím.
Mělo se to samovolně vypnout.
Bože. Ještě chvíli a mám tu fízly.

Ségra přichází s nápadem vyhodit a znovu nahodit pojistky.
Geniální. Ta holka je geniální. Je vidět, že už má nápady našeho taťky ošéfovaný.
Vyhazuje pojistky (je to naše Robinsonka!) a nastává líbezný klid.

Blažený klid, jak já ho teď dokázala ocenit.
"A teď jenom nahodíš," machruje ségra a zřejmě nepočítá s tím, že alarm začne nanovo řvát.
"Kurva! Tak to jsme v prdeli!"

A tak by se tato historka mohla mohla jmenovat taky tak, Jak jsme držely černou hodinku. Neboť pojistky jsme musely opět vyhodit, rozsvítit svíčky a čekat, až se taťka vrátí domů a tu hrůzotinu ze zvonku zdemoluje, deaktivuje, opraví nebo ještě lépe sundá.

Co vy a příliš kreativní rodiče:-)?
Luc.

S Holanďanem na matrice

Tenkrát, před svatbou, musel Holanďan na matriku ze dvou důvodů:

1.) Napsat čestné prohlášení o tom, že nikdy nebyl ženatý
2.) Dokázat, že rozumí česky a tedy není potřeba soudního překladatele a tedy že na otázku: "Berete si zde přítomnou..." dokáže odpovědět (i se všemi doživotními následky...)

Ano, Holanďan mluví velice hezky česky. Ale přeci jen - jakmile začnete mumlat, brblat, mluvit příliš rychle, příliš potichu nebo příliš "na půl huby", tak se ve zmeti slov začne ztrácet.
On sám byl lehce nervózní a když usedl do křesla matrikářek, bylo vidět, že se soustředí na každé slovíčko.

Já podepisovala nějaké dokumenty, on tam seděl jak u výslechu.
"Byl jste někdy ženatý?"
"Ne, nebyl," odpovídá.
"Budu potřebovat potvrzení z Holandska," vysvětluje matrikářka.
"To mám, ale problém je, že jsem kromě Holandska žil ještě v dalších 4 zemí, které mi to, že jsem se tam neoženil, nechtějí nebo nemůžou doložit," dodává naprosto brilantní češtinou.

"Jéžiš, to je komplikovaný," říká matrikářka. "Já budu muset teda zjistit, co v tomhle případě dělat, ale určitě budu potřebovat aspoň to čestný prohlášení," dodává.
Ufff...všechno dobrý.
Holanďan mluví krásně, klidně, rozumí všemu.

"Takže prosím vás, tady vyplňte jméno nevěsty a jméno ženicha."
V tu chvíli Holanďan ztuhne.
"Co je, honey?" ptám se ho.
"Když já nevím, co to je ženich a nevěsta," dodá vyděšeně Holanďan.
"Posral jsem to?" šeptá mi provinile.

"Vy nevíte, kdo je to ženich a nevěsta? Ženich jste vy a berete si nevěstu, čili tady slečnu. To je ženich a nevěsta. Tak to máte říct rovnou, teď je aspoň jasný, že jste fakt nikdy ženatej nebyl," dodává se smíchem matrikářka. 

"Proč?" nechápe Holanďan, "to vypadám tak špatně?"
"Ale né," vysvětluje matrikářka, "Ale to, že jste tu takovejch let, mluvíte česky velice dobře a zrovna tyhle dvě slovíčka neznáte, to je holt vidět, že jste se ještě neženil..."

"Jo táááák. Ale vím, kdo je to manžel a manželka," dodává pyšně Holanďan.

Nějaké historky z matriky?
Luc.

Holanďanovy historky z českého zdravotnictví

Holanďan miluje české zdravotnictví.
Tedy alespoň co se specializovaných doktorů a vyšetření týče.
Na nemocnice už má názor jiný a jeho historka: "..a ten chlapík, co mu říkali bratr, ten mi přinesl prášky v hrsti a podával mi je těma svejma hrozně dlouhejma nehtama, za kterejma měl plno špíny," se stala stejně legendární, jako: "...a když jsem odcházel, tak jsem měl plno dalších infekcí."

Pražské nemocnice i jejich oddělení měl pak přitom chytře pojmenované:

Afrika - nevábně vypadající a po "komunisticku" vybavené oddělení, kde pacienty ošetřovali prazvláštní lidé nevábné vůně, nevábně špinavých uniform a nevábného jednání

Belgie - Belgie je standardní pokoj, se standardně milými sestřičkami a nadstandardně špatným jídlem bez zeleniny

Německo - JIPka nebo privátní pokoj. Německo bylo vypulírované, moderní, sestřičky milé, neosobní a všechno bylo pünktlich

Vzhledem k velkému showmanství Holanďana, který každou historku z nemocnice dokázal servírovat tak obratně a s tak dokonalou pointou, jsme ho všichni sice litovali, ale brali to s nadhledem. I já. Až do minulé soboty...

"Ne, nepij z toho!" vykřikl najednou Holanďan, když jsem mu nalévala nemocniční čaj.
"To bylo pro tebe, neboj."
"Ale ne, já už z toho nepiju. Včera sem přišla sestra, vzala tady od pána bažanta a jeho obsah přelila sem do tý konvice, co používaj na čaj," vysvětluje Holanďan.

"Prosím tě, nepochopil jsi to špatně? Teď, když Evropská unie kontroluje i hygienu návštěv, ti moč budou přelejvat do konvice od čaje?" divím se.
"No fakt. Já jsem si to i vyfotil. Tyhle konvice používaj jak na čaj, tak na sbírání moči. A nijak to viditelně neodlišujou."

Holanďan si tak na prostest koupil vodu z automatu a odmítá pít cokoli jiného.

Jaké je mé překvapení, když sestřička po večeři přijde a opět pánovi do konvice přelije celý obsah bažanta.

"Hohoho," směje se Holanďan.
A tak jsem musela uznat porážku, sklopit oči a omluvit se, že jsem mu nevěřila.
"A teď," koukne se Holanďan zoufale po té skleničce, do které jsem mu nalila onen čaj, "si mi zaneřádila tu jedinou mojí skleničku."

A kurva!
Co vy a podobné zážitky?
Luc.

Leden: Kosmetické kousky a kosmetické suroviny

Díky Vánocům mi v koupelně přistálo hned několik pokladů.
Bio, nebio, voňavé, barevné, krémové, tvrdé i lepkavé.
A díky novým zajímavým surovinám bude leden měsíc míchání, zkoušení a poznávání.
Pojďme se na to mrknout...

Nonique - představovat nemusím. Patří mezi tu nejvoňavější BIO kosmetiku, který kdy svět spatřil. Tohle je tělový fluid, který člověka nakopne energií do nového roku. Stejně si ale myslím, že nejradši ho budu mít v parném létě:-)

Objevila jsem nový e-shop, Ekokozu, kde člověk sežene plno surovin na vytváření vlastní přírodní kosmetiky. Podívejte se například k Verunkám, kde si Veru sama připravuje vlastní krém. Já žádný alchymista nejsem a neumím si představit kuchyni po zásahu BIO výbuchu, tak jsem alespoň Holanďanovi nakoupila Mandlové a Aloe vera máslo. Uvidíme, co se za tím skrývá...:-)

Dostala jsem rovněž balíček Logona a s ním i tyhle dva BIO fešáky - sladce růžovou a krásně červenou. Od té doby, co jsem zjistila, kolik "chuťovek" polykáme spolu s rtěnkou, jsem za tyhle BIO věci hodně ráda:-)

Už jste slyšeli o mycím oleji na ruce? Na svědomí ho má zase pan Hadek a v mém případě i tak trochu ježíšek. Olej dokonale umyje ruce, provoní lehce citronkově a pozor - člověk může vyhodit veškeré krémy na ruce. Nebudou potřeba. Pravidelné olejování je otuží i proti té nejtěžší zimě. Teda doufám:-)

Panthenol známe všichni, ale vždycky jen v několika procentech v krémech. Ale co takhle čistý panthenol? Ta čirá lepkavá a hutná tekutina, kterou můžeme přidat do masky na vlasy, do henny či dalších mycích směsí. Hojí, vyživuje, reguluje tvorbu mazu (výborný na rychle mastící se vlasy) a bez problémů se vymývá. Tleskám.

Youth Xtend od Artistry je řada krémů na obnovení omlazujících buněk v pleti. Má na to dokonce plno světových patentů a na kontě prý vyžehlení plno vrásek. Zatím mi tedy s testováním musí pomoci má babička, jelikož nechci riskovat to, že po mně budou lidi chtít s každou kravinou podpis mého zákonného zástupce:-)

Banánový prášek, hotový ráj. Obsahuje vysoký obsah cukrů, a tak se perfektně hodí na vyživení pleti i vlasové pokožky. Takže peelingy, masky, henna...A kdyby nic, tak ho můžete přimíchat i do ranní kaše nebo jogurtu. Dá se totiž i papat:-)

Mícháte si vlastní lektvary krásy:-)?
Luc.

Pane doktore, říkejte mi něco hezkýho

Ta noc, kdy mě přijali do nemocnice, byla tristní.
Příliš mnoho krve.
Abych mohla dostávat transfúze, potřebovala jsem zavést kanylu. A to byl kámen úrazu.

Už u prvního pokusu mi praskla žíla.
Myslela jsem, že existuje rozdíl mezi žílou a tepnou, ale zřejmě ne. Krev tryskala i z té malé žilky tak, že by stačilo na pár litrů krvavé polívky.

Druhý pokus, na druhé ruce, byl obdobný.
Další dva pokusy, tentokrát u předloktí, už nevydaly ani slzu krve.
To už se mi zvedal kufr i s celou večeří, začala jsem se potit, hystericky fňukat, škubat sebou a omdlévat při pohledu na své zmodralé horní pahejly.

Dali mi půl hoďky "na uklidněnou, slečno," a pak na mě poslali doktora.
Přišel mladý, velice pohledný a sympatický pan doktor.
Tak sympatický, až jsem se styděla před ním ukázat v takovém stavu - celá zpocená, divoká a od krve.

"Ať už se pokusíte o cokoli, tak si se mnou nejdřív povídejte," říkám mu na začátek a až pozdějc mi dojde, jak pitomě to muselo vyznít. "Říkejte mi něco hezkýho!"

Pan doktor přikývne, usadí se vedle mé postele a začne:

"Z toho si nic nedělejte, mladá paní. To takhle vyvádí víc lidí už jenom když jim bereme krev. Někomu prasknout žíla, tak už ho křísíme!"

"Když tak na vás koukám, jste nějaká hodně žlutá. To máte v rodině nebo mám zkontrolovat, jestli se vám neuvolňuje moc žluči?"

"A další věc - necháme vám zkontrolovat i štítnou žlázu, když už jste tady, máte nějak moc velké a vypouklé oči."

Prý říkejte mi něco hezkýho.
Snažím se odvést téma od svých fyzických nedostatků a ptám se, dokdy budu připojená k té konzervě krve.

"Zhruba tak do tří do rána, dýl ne. Pak vás už necháme spát."
"Ale mám dobrou zprávu," pokračuje.
"Že vás budeme mořit do tří do rána, tak vás necháme si trochu přispat."
Super.
Už jenom chvilka utrpení a pořádně se prospím.

"Takže v kolik je ráno budíček?" ptám se s úsměvem.
"No normálně v pět, ale vás sestřička nechá spát tak do šesti. Musíte se pořádně prospat, vždyť s takovou chudokrevností musíte být naprosto vyčerpaná."

Vstávaní se slepicema

Ta noc, kdy mě přijali do nemocnice, byla tristní.
Nevím, jestli mě víc vyčerpával ten nedostatek červených krvinek, nebo ta představa vstávání se slepicema. Slova pana doktora mi ovšem tak dokonale rozproudila krev, že mi kanylu bez problémů zavedl...
 
Někdo podobné zážitky?
Luc.

Holanďan a já: Stejný úkol, jiné řešení

Jednoho z nemocnice pustí, aby si tam mohli nechat toho druhého.
Jsme tak ve vzájemné střídavé péči.
A kupodivu potřebujeme vzájemně stejnou pomoc:

Holanďan volá:

On: "Prosím tě, můžeš mi sem donést nějaká čistá trička?"
Já: "Jasně, na spaní?"
On: "Taky, ale i běžně i vizity a tak. Ale něco pohodlnýho!"
Já: "Tak já ti vezmu nějaký ty věci na spaní a pak třeba to žlutý tričko nebo to z Thajska, jo?"
On: "Jo, dík. A kdyžtak nějaký svetr, prosím tě."
Já: "Nějakej hodně teplej nebo stačí ten s proužkem?"
On: "Jo, ten s proužkem stačí. Dík."

Výsledek: 3 trička na spaní, 3 trička na den, svetr s proužkem

Já volám:

Já: "Prosím tě, můžeš mi sem donést nějaká čistá trička?"
On: "Jo, jasně. Počkej...kde máš trička?"
Já: "No ve skříni."
On: "Kde máš vůbec skříň?!"
Já: "Na chodbě, ty nevíš, kde mám skříň?"
On: "Ale jo, už asi vím. Počkej, dojdu tam..."

On (vyplašeně): "Čemu říkáš trička?"
Já: "No normální trička. Nějaká na spaní a nějaká normálně přes den. Ideálně dlouhý rukáv."
On (vyplašeně): "A kde to najdu?"
Já: "Asi v té druhé přihrádce zezdola."
On: "Vidím jenom nějaký kalhoty."
Já: "Tak v tej kopičce vedle, hledej, je to tam."
On: "V té východní nebo západní kopičce?"
Já: "Cože?"
On: "No já tady něco vidím, ale tomu říkáš trička? A v tom chceš spát?"
Bojím se zeptat, co zrovna našel.

Já: "Ježišmarja, to je fakt domluva jak s chlapem."
On: "Hele, já když ti dám mapu, tak na to koukáš stejně vytřeštěně. Tady je něco červenýho s kovovejma kuličkama na ramenou, to chceš?"
Já: "Ne, to je svetr, potřebuju obyč tričko. Jednobarevný, hladký, bavlněný!"
On: "Našel jsem to tričko s rybičkou, co jsem ti tenkrát dal," křičí vítězně.
Já: "Ok, tak aspoň to. A prosím ještě aspoň jedno..."

Nevím, kde se stala chyba.
Holanďan mi předkládá popisy svetrů huňatých, svetrů ozdobných, popis naškrobených halenek, popis triček s glitrama, ale nic, co by mně, té šílené ženské, vyhovovalo.

On: "A nemůžu ti přinést nějaký pyžamo? Pyžama jsem našel. Já ti vezmu to s tou Hello Kitty, v tom vypadáš roztomile!"
Já: "Opovaž se mi sem přinést Hello Kitty! Vem mi nějakou košilku!"
On: "Ach bože, ty mě utrápíš," vzdychá Holanďan a prodírá se džunglí ženského šatníku.

Výsledek: 2 svetry (místo triček), tričko s rybičkou, pyžamo

Co vy a neuvěřitelně těžké a nesplnitelné úkoly:-)?
Luc.

Zpráva z nemocnice

4. den v nemocnici, 4. konzerva krve ve mně a červené krvinky pořád mizí.
Mizí i přesto, že mi nic nechybí. Ba i železa mám nadbytek. Prý ho ale nevstřebávám.

Několik měsíců jsem tramvaje dobíhala s tím, že si musím sednout, abych sebou náhodou někde nesekla. Už ten mini kopeček na tramvaj byl jako zdolání vrcholu.

Ale kolikrát dobíhám tramvaj, že?
Kolikrát musím přidat do kroku?
A občas se zadýchat - ač v mém věku - je v tom stresu, když dobíhám na poslední chvíli, tak nějak logické. Říkala jsem si.

Běhání na páse ve fitku jsem s přehledem zvládala.
Taktéž saunu i dlouhé procházky.
Všechny výsledky u doktora byly více než výborné.
Až když přišly rozbory krve, tak mě musel Holanďan odvést ještě večer do nemocnice.

Tak málo červených krvinek je prý pro mnoho lidí fatální.
Jak prý jsem jen dokázala fungovat?
Inu, já jsem flegmouš. Hodně věcí nevidím. Hodně věcí neřeším. A plno věcí si neuvědomuju.
A tak tu díky tomu čekám na plno dalších vyšetření, která mají konečně odhalit, odkud se mi krvinky z těla ztrácejí.

Jsem v dobrých rukou. O výživu se mi stará Holanďan:-)

Ale určitě to bude fajn.
Možná jednou budu schopná přinést i nějakou tu veselou historku k dobru. Známe své lidi.
Nicméně jak říkám na svých kurzech pro blogery - teprve až se tomu sama dokážu upřímně zasmát, teprve pak o tom dokážu vtipně napsat.

Zatím to nedokážu.
Prozatím tak můžete omrknout tohle video (Everything What Parents Want to Say to People With No Kids). Ale nic proti dětem, že:-)
Luc.

Jak nebalit ženu a Jak odmítat muže

Ještě bude ráda, že se jí nabízím!

V tom novém roce musím udělat pár věcí jinak.
Musím se naučit, jak reagovat na agresivní  a seznámení chtivé chlapy.
Chci říct.
Nejsem single, že jo.
Takže předsevzetí zní - umět odpálkovat podobné týpky:

• Pronásleduješ mě?

Are you following me/Pronásleduješ mě už jsem slyšela několikrát v češtině, několikrát v angličtině. By mě zajímalo, který chytrák to vymyslel. A proč to tolik chlapů na světě kopíruje.

Předsevzetí: Až na mně zase nějaký Rus v Palladiu bude vymáhat přiznání, že ho skutečně už několik metrů sleduji a tudíž s ním musím na kafe, tak se zprudka nadechnu, v duchu se pomodlím a jasně mu vysvětlím, že tohle je Palladium. Obchodní centrum. A že i v Rusku je nad slunce jasný, že jediné, co sleduji jsou výlohy. Takže ať si tak nevěří, ať se naučí jinou frázi a ať jde na kafe sám.

Chce to vymyslet něco hodně nečekanýho. Takže ahoj, jak se máš

• Ahoj, jak se máš?

Děsně origoš. Úplně nejradši mám tu otázku, za kterou se dotyčný ani nenamáhá dát otazník. A taky mám hrozně ráda tuhle otázku položenou tak 10x v průběhu jednoho dne, která mi má asi signalizovat, že bych už konečně mohla odpovědět. Ale mě tyhle signály prostě nedocházejí.

Předsevzetí: Asi dotyčnému přiřadím blokaci. Jen nevím, jestli mi ta věta nebude chybět. A jestli tím nedám stopku půlce světa.

• Tak pojď na to rande. Dělej!!!

Dělej, pojď. 
Dělej, no tak.
Pojď na to rande ksakru.
Ježiš, to jako na mě nemáš čas?
Udělej to pro mě, no tak!

Předsevzetí: Tyhle agresivní týpky bloknu okamžitě. Jen musím přijít na to, jak se to blokuje na mobilu. A už jim nebudu slušně a omluvně odpovídat. A nebudu je ani posílat do prdele, páč to je přesně to, na co čekaj.

Kurva, copak nechápe, že se mnou na to rande musí?

• Taky píšu. Nepopovídáme si o tom?

Klasika.
Koukal jsem, že máš blog. Já jsem kdysi taky psal, ale tak do šuplíku. Můžeš se na to prosím podívat?
Já: OK. Pošli to.
Ale to ti nemůžu takhle poslat. Nejdřív ti k tomu musím něco říct. Musíme se sejít a probrat to osobně. Nešla bys na kafe?

Předsevzetí: Neopovídat (já debil) už v zárodku. Nebo si vymyslet ceník za pročtení každý básničky a povídky. Tak. Geniální. Ještě budu bohatá.

• No tak. Já přeci hned nechci děti!

Nutí mě, abych s ním někam šla, i když mu říkám, že fakt nemám zájem. Fakt ne. Navíc (a to je důležité) jsem velice šťastně zadaná. Vlastně pardon, vdaná. Načež on se rozčílí a začne ječet něco v tom smyslu, ať nejsem pitomá, že se mnou hned nechce mít hypotéku a děti a psa a zahradu s barákem, že se kvůli němu nemusím hned rozvádět a že to bude jen jedna nezávazná schůzka.

Předsevzetí: Začít taky ječet. Ať není tak pitomej a nemyslí si, že bych snad šla s někým, kdo mi nenabídne ani blbou zahradu s barákem. To jako promiň, ale bez závazků nedávám.
Hm.
To by ho mohlo odradit.

Bože, ta je blbá. Kvůli mě se rozvádět nemusí!

• No tak. Ty za mě budeš ještě ráda!

Ne nebere jako odpověď. Nejdříve mě pronásleduje kilometry domů s několika otázkami: A proč? A proč? A proč? A proč? A proč?, načež se neuvěřitelně urazí a začne mi říkat, jak si to vůbec dovoluju ho odmítnout a ať se podívám na sebe, že ještě můžu bejt ráda, že se mi on, chudák malej obětavej, nabízí.

Předsevzetí: Zeptám se ho narovinu: To vypadám tak nešťastně? Utrápeně? Neuspokojená, neukojená a bez chlapa? 

Ha. Jsem zvědavá, co mi na to řekne.

Počkat - co když mi řekne, že jo. Že přesně tak vypadám.

Fuck.

Co vy a neodbytní dobyvatelé ženských řekněme srdcí?

Luc.