Hádejte: Jak jsem si asi poradila tentokrát...?

Ztratit klíče umí každej.
Stejně jako zavolat zámečníka.
Někdo má dokonce i ten pech, že zrovna ten den je doma sám a nikdo ho dovnitř nepustí.
Ale už jen hrstce se stane, že ani zámečník si se zamčenými dveřmi neporadí.
Nechci machrovat, ale já to dotáhla ještě dál.
Vzbudila jsem půlku oddělení kardiologie a ještě v noční tramvaji vysedla něco nepěkně slizkého.

To bylo zase tak...
Holanďan jel včera do nemocnice.
A já? Já si ztratím klíče, na což přijdu v deset večer.
Zámečník mě domů už nepustí, musel by prý rozřezat zámek a to by na nás sousedi poslali policajty, kdybychom jim rušili noční klid.

Co jsem tedy udělala? Nechám vás vybrat, tipněte si:

1.) Ustlala si na chodbě před dveřma a nechala se ráno překračovat všema svejma sousedama a očuchávat všema jejich psama při ranním čuráním.

2.) S brekem poprosila své přátele, zda-li by kvůli mně nemohli přerušit spaní a nenabídli mi nocleh a slíbila, že už o mně pro jistotu nikdy neuslyší.

3.) Vzala si hotel. Chci říct. Hostel. Chci říct. Už mě zkasíroval zámečník, takže jsem byla ráda za žižkovskou ubytovnu.

4.) Všechny předchozí 3 možnosti se mi zdály zcestné. A tak jsem se jala jet v jedenáct večer přes celou Prahu do nemocnice, kde jsem nechala odpojit nebohého Holanďana od všeho, co mu zaváděli do žil, jen aby mi vyběhl půjčit své klíče.

Tipla si nějaká duše možnost no. 1?
Někdo možnost 2?
Kdo dal trojku?
Kurva, musíte všichni hádat čtyřku?

Nejsem zase taková fúrie přece.
Ale s tím mastným slizem na zadku, co jsem vysedla v tramvaji, by mě ani do tý ubytovny nepustili. Kecám. Nezbyly peníze.

Takže ano, máte pravdu. Vrhla jsem se za Holanďanem.
Upřímně?
Jebu na emancipaci! Jak se to říká? V dobrém i zlém.
A už ani slovo o tom, že ho stejně jednou utrápím!

Co vy a ztracené klíče, zabouchnuté dveře, emancipace a tak...?
Luc.