Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2014

Jak si Španěl v sauně myslel, že jsem chlap

Nemít prsa není zase áž taková katastrofa.
Má to dokonce plno plusových bodů.

Když vám například chlap řekne, že máte krásný oči, fakt tím nemůže myslet nic jiného.
A nikam jinam vám skutečně chlap ani nekouká. Radši.
Když vás chlap pozve na skleničku, většinou u skleničky zůstane. Radši.
Nelepí se na vás grázlové, jelikož nejste v hledáčku jejich radarů.

Naopak.
Přitahujete jen milé, hodné chlapíky, kterým jde o víc než fyzický vzhled.
Takže ani slovo o úchylech.
Přitahujete chlapíky, pro které jste jemné éterické bytosti, jimž musí připadnout veškerá jejich péče a ochranitelské pudy.

Jste vlastně vzorem pro mnohé zlatokopky.
Tak. Teď jsem si v duchu odříkala svou chlácholící řeč na podporu sebevědomí.
Může za to ten chlastající Španěl v sauně.


Klábosí s Holanďanem a po chvilce z něj vypadne: "Tak ty cestuješ s bráchou, jo?"
"S bráchou?" nechápe Holanďan.
"No s ním," ukáže na mě lahví piva.

OK, moje bravurní řeč nezafungovala.
Chlap mě viděl nahou a naz…

Holanďanovy perličky

Holanďan je skutečná osoba. Chlap, co se zamiloval do Prahy a rozhodl se učit česky. Mluví výborně. Jen některé dny se řadí mezi ty hodně výživné...

Holanďan: "Prosím tě vyvenči, nedá se tu dejchat." 
Překlad: "Prosím tě vyvětrej, nedá se tu dejchat."

Holanďan má rýmu, což je slovo, na které si zrovna nemůže vzpomenout. Aby doktorovi popsal, co ho trápí, říká, že mu tečou sliny z nosu.
To hodil už tak smrtelnou mužskou rýmičku na úplně jiný level.

Holanďan v restauraci: "Prosím vás, já si dám toho Mrtvého vrabce."
Servírka zmateně: "Myslíte Moravského vrabce?"
Holanďan: "Klidně moravského." Jo. Cokoli. Hlavně ať to není živý.

Produkt domácí výroby? Holanďan v tom má jasno: "Hezky jez, je to zdravej výprodukt, žádná chemie v tom není!"

"Ty jsi ale vtipák!" = "Ty jsi ale vtipálek!"

Holanďan vaří.
"Nedáš si? Udělal jsem brambory."
Já: "Brambory? A s čím?"
Holanďan: "S rejží."
&…

Na rande s očkováním proti vzteklině

Vždycky jsem si myslela, že se toho na rande potenciálně nedá tolik posrat.
Chci říct.
V nejhorším případě to bude hrobové ticho, trapná konverzace, trapný protějšek, trapná já.

Tenkrát to ale bylo úžasný rande.
Žádné hrobové ticho, naprosto brilantní konverzace, nádherný protějšek a nezvykle pohotová já.
Možná jsem měla sklenku vína, což mě - velice špatného pijana - uvrhlo trochu do povznesené nálady, ale stejně. Byla to chemie, nemělo se co posrat.

O 2 hodiny dříve...
I´m running late.
Poslední úpravy své fasády jsem nějak nepropočítala.
Rychle se obouvám, pospíchám o trochu víc, než bych měla a pacička zipu od bot mi zůstává v ruce. Do prčic!

Rychle hledám cokoli jiného, čím by se to dalo nahradit a dotáhnout zip až do konce.
Na topení visí Pinďův obojek se srdíčkem o očkování proti vzteklině.
Whatever, beru kolečko s odznáčkem, přes botu hodim nohavici a nikdo nic nepozná.

Jaká jsem? Geniální.

O 3 hodiny později...
...zjišťuju, že se mi zip zakousl do nohavice a já se prostě nezu…

5 věcí, které jsem nesnášela na letních táborech

Za mládí mé mamky se jezdilo na pionýrské tábory, batikovala se trička, stříhala se ofina podle hrnce, pila se červená limonáda a poslouchaly se písničky, co byly zakázané.

Za mého mládí se mamka rozhodla dělat všechno obráceně. Ať ta revoluce taky k něčemu je, že.
Ale nechtěla mě ochudit o to nejlepší - o dětské tábory.
Měla jsem na ně však diametrálně jiný názor...

1.) Rozcvičky
Jestli mi něco v životě nefungovalo, tak to byla ranní aktivita nalačno. Doba mezi vzbuzením a jídlem nikdy nesmí překročit 15 minut, jinak omdlévám hlady. Bůh je mi svědkem.
Nenáviděla jsem tak letní tábory zvlášť proto, že mezi vzbuzením a snídaní byla PŮLHODINOVÁ rozcvička. Brutální probuzení, brutální běh, brutální hlad a pak to dítě má mít hezký vzpomínky na dětství.


2.) Opičí dráhy
Jakožto nesportovní typ, jenž se navíc může pochlubit zcela ženským smyslem pro logiku, mi dělaly opičí dráhy problém. Nešlo o čas, takové ambice jsem nikdy neměla.
Šlo o pochopení. Občas jsem se "sekla" uprostřed d…

Přírodní kosmetika měsíce: Bezvodý šampon, deo pudr i solná pasta na zuby

Na každém měsíci je nejlepší to, že přichází výplata.
A za výplatu přichází plno nových věcí.
Normální koloběh života. Co mi teda v červenci proběhlo koupelnou?


Frajer měsíce se ukázal být šampon Faran, který jsem kupovala vlastně jen proto, abych si dokázala, že mi stačí lávová zem či mycí olej na vlasy. Jenže! Faran má 0% vody, zato první ingrediencí ve složení je aloe vera. Neobsahuje sulfáty a moc nepění. Poradí si výborně s lupy, s nemocnou pokožkou hlavy i vyprahlými vlasy od sluníčka.


Milé překvapení se ukrývalo i v tomto obalu kondicionéru od Santé, který jsem dostala. Nebýt to německá "Naturkosmetik", hned si pomyslím na silikony. Vlasy totiž uhladí, vyžehlí a naleští tak, že při česání jenom kloužou.


Šalvějový deo pudr jsem kupovala po měsících přemýšlení. Šalvěj je na pocení vý-bor-ná. Ale fakt chci vonět bylinkově? A jak moc intenzivně? Pudr - deodorant se ukázal jako dobrý pomocník, šalvěj ve výsledku není příliš cítit. Používám ho jen jako "podklad" pr…

Ne všichni Holanďani žijou fotbalem

Myslím, že Holanďan něco o nějakém fotbale slyšel.
Tuší, že se lítá za míčem a že se dávají góly.
A to je s největší pravděpodobností vše, co o tom ví.

Neopovažuju si ani představit, že by ho snad někdy hrál.
Nebo sledoval.
Nebo tušil, jak se jmenuje nějaký holadský tým.
Pokud řeknete, že jsou Holanďani hlavními favority, ze široka se usměje a poděkuje nebo řekne, že to rád slyší.

Ale sám o fotbale ví přesně tolik, co každá průměrná ženská.
Oprava - jako každá průměrná ženská žijící dlouhodobě mimo společnost, bez chlapa, bez připojení a bez televize.

Tak schválně - zkuste mu zase někdy po vyhraném šampionátu/zápase/mistrovství/čemkoli Nizozemska psát zprávy: "Great news!" "Congrats!" "Good job!" a okamžitě nabyde dojmu, že jsem těhotná. 

Proč by mu jinak lidi blahopřáli k tak skvělé zprávě a k dobře odvedené práci, že. 


Jakmile si však ověří to, že těhotná nejsem, začne hodiny googlovat a rozšifrovávat ona záhadná blahopřání. "Jo aha," dodá pa…

Deník zoufalé manželky III.

Občas jsou dny, kdy je lepší se jen celej den usmívat.
Lidi si pak řeknou, že jsem aspoň hezká, když už jsem tak blbá.

Pondělí
Ráno mě potěšil pošťák. Vzbudil mě a aby mi neodjel s balíčkem v ruce, rychle odbzučím dveře, stáhnu pyžamo, nahodím první šaty, co vidím a jdu mu otevřít. Je trochu nesvůj, ale říká, že mi to dnes sluší. Překvapí mě to, jelikož jsem celá přeležená, neučesaná a nenalíčená. Ale jen do tý doby, než zjistím, že šaty prosvítaj. A že nemám kalhotky.

Úterý
Holanďan vysílá S.O.S. hladové zprávy z nemocnice a je ochoten sníst cokoli, co mu přinesu. No prosím! Po nemocniční stravě bude i moje vaření milovat.
Středa
V pondělí pošťák přinesl mou první objednávku z eBaye - krásnou kabelku, kterou tu jisto jistě nikdo nemá. Je naprosto dokonalá a nechápu, že jsem eBay objevila až teď. Při chůzi se ale urvou oba traky a kabelka jde i s obsahem k zemi. Nesnáším eBay.


Čtvrtek
Po návštěvě Holanďana v nemocnici jsem překročila návštěvní hodiny takovým způsobem, že se nejen začalo…

Proč nemám ráda sluníčkové lidi

Já nejsem cynik.
Jsem celoživotní optimista.
Jsem přesvědčena například, že Holanďan už si prostě lepší ženskou než mě prostě nemůže najít.
Ale bojím se sluníčkových lidí. Poznám je už po první větě:

Vždycky se mají líp než jáVesmír se o ně postaráMilujou všechno živé Jsou vděční i za to, že jim vržou pantyJsou tu pro mě vždyckyMiláčkové, energie, telepatie a anděléVšechno dobře dopadne, to mi můžou zaručitMyslí jedině pozitivněNemají černé myšlenkyNikdy nemají ráno krizi, když musej vstávat A nemají smysl pro humor
Lehce mě tím vytáčejí. Dobře, tak jsem cynik. Funguju na úplně jiných principech. Ráno mívám krize pořád, den blbec zhruba tak třikrát za týden, nemiluju všechno živý a všechno dopadne dobře jen v tom případě, že nepřiložím ruku k dílu.

Ale o co míň sluníčka, o to míň mraků se mi může prohnat náladou, že.


"Zítra večer? To nemůžu, to mám skupinové meditace," pochlubí se sluníčková kamarádka. "Je to tak strašně uklidňující a ...počkej," zarazí se mrknutí…

Proč ani letos nejedu na KVIFF do Varů

Že prý celebrity zase odjíždějí zažít Vary a jestli prý pojedu taky.
Ach ano. Já jsem ták moc celebrita. Naprosto tam patřím.
Ale nikam nepojedu. Mám totiž jisté, řekněme, morální zásady.

1.) Žádní paparazzi?
Dotrmácela jsem se vlakem, s plnou polní, bez kalhotek a s večerním make-upem. Cítím napětí, vzrušení, extázi...tady mě máte, Vary! Tak kde je kdo?


2.) Nedostala jsem pozvánku na Moët party
Láska se přeceňuje. Spí se s lidma kvůli známostem, nikoli z lásky. S támhletím jsem nespala, s tím taky ne, tohohle ani neznám, tenhle se mi nelíbí...tak sakra! Kdo mě na tuhle VIP party protáhne? Co jsem to vůbec za blogerku, když nemám žádný ani kontakty, ani styky?
3.) Nechci trapně pózovat na červeným koberci
"Hele, dobrý, už ten Gibson zašel, já si stoupnu sem na kousek červenýho koberce a rychle mě foť, jo? A ať to vypadá přirozeně, jo? Jako že jsem teď vystoupila z limuzíny a fotí mě paparazzi. Sýr jednou. Sýr podruhé. Sýr potřetí. Máš to?"


4.) Nemám co na sebe
Čeští módní náv…