Proč nemám ráda sluníčkové lidi

Já nejsem cynik.
Jsem celoživotní optimista.
Jsem přesvědčena například, že Holanďan už si prostě lepší ženskou než mě prostě nemůže najít.
Ale bojím se sluníčkových lidí. Poznám je už po první větě:

• Vždycky se mají líp než já
• Vesmír se o ně postará
• Milujou všechno živé
• Jsou vděční i za to, že jim vržou panty
• Jsou tu pro mě vždycky
• Miláčkové, energie, telepatie a andělé
• Všechno dobře dopadne, to mi můžou zaručit
• Myslí jedině pozitivně
• Nemají černé myšlenky
• Nikdy nemají ráno krizi, když musej vstávat
• A nemají smysl pro humor

Lehce mě tím vytáčejí. Dobře, tak jsem cynik. Funguju na úplně jiných principech. Ráno mívám krize pořád, den blbec zhruba tak třikrát za týden, nemiluju všechno živý a všechno dopadne dobře jen v tom případě, že nepřiložím ruku k dílu.

Ale o co míň sluníčka, o to míň mraků se mi může prohnat náladou, že.

"Zítra večer? To nemůžu, to mám skupinové meditace," pochlubí se sluníčková kamarádka. "Je to tak strašně uklidňující a ...počkej," zarazí se mrknutím na monitor. "Ježiš ta vypadá. No pojď se podívat. Tohle je ta nová mýho ex. No podívej se. Tlustá, ošklivá, domácí puťka. Nevím, co na ní vidí. Takovej hezkej chlap a on si vybere tohle? Teda né, že bych byla nějaká sexbomba, ale aspoň mám zdravý sebevědomí."

"Ne! Panebože, podívej: She is expecting a baby hlásá Facebook. Ježišmarjá! On si kvůli ní bude muset pořídit dítě? A to ho přitom nikdy nechtěl. A že to vím, byli jsme spolu takovejch let. Tak to je jasný. Je s ní jenom kvůli tomu dítěti. Nemiluje jí!"

Nemám ráda ty náhlý exploze sluníčkových lidí.
Bubli, bubli, bubli. BUM!
Zaplaťpánbu, že já jsem normální.
Chci říct.
Holanďan mě nechat kvůli nějaký cuchtě, tak mu to patří.
Já zůstanu v klidu.
V klidu usednu nad blog a slovíčko "Holanďan" přepíšu ze všech příběhů, co se tady o něm kdy objevily, třeba na slovíčko "Ital". To se zblázní.

Co vy a sluníčkoví lidé?
Luc.