Miluju tě, bejku

Skutečné přátelství neznamená, že vám přinesu upečenou buchtu jen tak z čista jasna.
V tom by spíš byl nějaký háček.
Skutečné přátelství v té nejryzejší podobě znamená, že vám začnu říkat třeba Bobe.
Nebo jakoukoli jinou sladkou verzí a zdrobnělinou, kterou mi připomínáte.
Třeba Bejku.

Jako malá jsem vynikala v pojmenovávání všech našich koček. A že jich bylo.
Bedřich, Špunt a Vana, Františka, Čmoud, Kraťas nebo třeba Pipina.
Nutno dodat, že všechny kočky na tak debilní jména slyšely a že jim šla jména výborně k vzhledu či charakteru.

Ale nezůstávalo jen u domácích mazlíčků.
S oddaností jsem vymýšlela jména i věcem, které mi dobře sloužily. Vysavač byl Johnny, připomínal mi Jacka Sparrowa. Staré auto našich zase Pelikán, současné auto Zdenička.
A fungovalo to obráceně - jména si zasloužily i věci, které jsem bytostně ráda neměla. Ani radši nechtějte vědět, čemu jsem říkala Bolifant.

Funguje mi však jedno pravidlo.
Jméno nelze vymyslet ihned. To jméno musí sedět. Musíme se nejdříve s dotyčným sžít, sednout si a teprve pak přijde ta osvícená chvilka, kdy se vytvoří kromě přátelství i jméno.

Svojí sestře od malička říkám Bejku.
Kamarádům povětšinou Bobe, Prde nebo Prcku. Záleží.
Jestli to pro ně není ponižující?
Myslím, že ne. Překvapeně koukají jen poprvé. Pak si novou přezdívku osvojí a začínají na ní být hrdí.

Jak jinak si vysvětlit to, že moje ségra zuřila, když jsem Bejku začala volat i na Holanďana.
Ten byl naopak poctěn, bral to jako největší kompliment, který se mu jako chlapovi může dostat a div se ti dva nepoprali.

Ovšem nechtějte vědět, jak Bejk říká doma mně...

Co vy a vaše láskyplná vyznání?
Luc.