Noc před svatbou strávená na kolejích

Tehdy jsem byla ještě mladá, blbá a naivní.
Chci říct. Co jsem asi mohla čekat od Holanďana, že.
Chtěla jsem poznat víc z jeho minulosti. Abych ho jako dokázala plně pochopit.

Vždyť říkám, že jsem byla ještě mladá, blbá a naivní.
Dneska už se například nesnažím pochopit nic. Ono je to tak lepší. Řeknete si prostě, že ten druhej se tak narodil, holt za to nemůže, to se stává, teď už ho to neodnaučím a máte klida.

Velká část jeho minulosti se odehrávala na "vyhlášených" studentských kolejích v Praze. Schválně nebudu psát kde, abych nebyla obviněna, že dělám reklamu. 
Vzal mě tam - sadisticky - noc před svatbou. Takový pokoj na kolejích se dá totiž pronajmout i jako hotel.

Něco ve stylu: 

• Kdybych někdy nechal prkýnko nahoře, věř, že můžeš být vůbec ráda, že to prkýnko není urvaný.
• Kdybych někdy převrhnul hrnek s mlíkem do postele, vzpomeň si, že postele taky můžou být propálený.
• Pakliže bych někdy v koupelně našlapal, nic to není proti tomu, že celá koupelna taky může od základů plesnivět.
• I kdybychom byli tak chudí, že budeme mít sotva na garsonku, věř, že dokud záchodovou mísu při zvracení nesdílíš s další desítkou ženských, máme se ještě dobře.
• Kdybych někdy udělat naprosto nepatřičný bordel, víš, kde jsem se to naučil.
• A vůbec, radši si mě zítra ani neber.

Samotný pokoj nebyl zase až tak špatný. Až na propálené matrace a stoly a neustále se valící cigarový kouř bůhví odkud. Koupelny už byly horší. Chci říct. Né, že bych čekala, že se záchody budou moc zamykat nebo že tam bude toaletní papír. Ale na sprchy ucpané cizíma chlupama už jsem koukala dost nevrle.

Dlouho jsem nemohla usnout.
To je prý u nevěst normální, to ta nervozita.
Prdlajs nervozita.
To ty holky (kluci?) nahoře, kterým zřejmě patřila síť konec_bobrum, pořádaly mejdan.
V noci pršelo a pro netěsnící okno mi nateklo do postele.

Ráno jsem se probudila celá promrzlá, s kruhama pod očima a vlasama páchnoucíma kouřem.
Ale za tu noc jsem pochopila většinu Holanďana.
A došlo mi, že ta kolej měla být varování.

A tak jsem si ho vzala.
Upřímně? Víme, že já potřebuju chlapa, který je připraven na to nejhorší. Jedině tak může zvládat život s někým, jako jsem já. Ale to jsem mu řekla pro jistotu až po svatbě.

Jaká byla "milá" partnerská překvapení u vás?
Luc.

PS: Ok, tak jméno kolejí neuvádím proto, aby mě nikdo nemohl zažalovat.

Škrtící se ovce a já

Jednou člověk přijede k našim na vesnici a i sousedovic zvířata páchaj sebevraždu.
Sousedovic ovce náš dvůr vlastně celý život považují za hlavní zdroj zábavy.
Ne, že bych se jim snad divila. Ale tentokrát to zašlo fakt moc daleko.

Většinou taková ovce jenom stojí a civí. Mám pocit, že ani nemrká, ani nežvýká. Stojí nehybně, sleduje všechno. Moc na ně nemluvíme (chápejte, i naše rodina má nějaké meze. To, že si povídáme se psem a kočkama už je jiná) a ani Pinďa už na ně neštěká.

Tahle ovec ale nebezpečně vystrkovala hlavu skrze díry v plotu.
"Nemůžeš vytáhnout hlavu, co?" říkám si v duchu a jdu dál.
Po chvilce slyším jen krátké přidušené bečení a vidím namodralou ovci.
Do prdele drát. Ona se fakt dusí.

• Podívejte, není to moje ovce.
• Nejsem vegan.
• Ale zachránila jsem jednou tonoucí slepici (a to je mnohem blbější zvíře), a tak jdu pomoct i ovci.
• Odkdy já jsem tak outlocitná?

Vyšplhám se za ní, balanc udržuju jednou rukou a druhou se jí snažím zvětšit díru v plotě, aby prorvala hlavu zpátky.
S plotem to ani nehne.
Ovec mezitím modrá, začíná se seriózně dusit a jede z posledního.

Tohle je jen romantická vize vesnice.

Operace musí bejt rychlá, oživovat jí fakt nebudu. Zase tak outlocitná nejsem.
Musím přejít k bolestivější proceduře - tlačit ovci za hlavu jejím směrem a sundavat jí drát plotu směrem druhým.
Beru jí za čelo a tlačím.
Hele, já vím, že to zní jako týrání zvířat. Ale je to naopak - je to týrání moje. Jsem ještě neřekla, jak ta ovce smrdí!

Z mírného kopečku mi však ujede noha, letím k zemi, v rychlosti ještě chytám za plot a ejhle, ovce je venku. Jen se otřepe a zase nehne ani brvou. Přitom už byla fialová. Fakt.

Bere to holt s nadhledem. Tak klidně. Nepanikaří, nehysterčí, nebečí. Prostě jen tak nehybně stojí, civí a ani nemrkne. Zato já jsem celá zpocená, hysterická, špinavá, rozdrbaná a smrdím bůhvíčím.
Já to říkám pořád, že na vesnici nepatřím!

Luc.

9 vlastností, které si osvojíte na intru

Naši dlouho nevěděli, co se mnou.
A tak mě v patnácti dali na intr. Abych jako poznala, co skutečný život obnáší.
Naučila jsem se to dokonale.

Co se naučíte v prváku:

1.) Vyjednávat

"Ty mi dáš brambory, já ti dám maso."
"Když mi půjčíš zejtra tohle tričko, tak za tebe napíšu sloh na ájinu!"
"Vychně to neřeknu, ale seženeš mi číslo na Tomáše!"

Je to jedna z prvních vlastností, jak se člověk naučí vyjednávat a hlavně prosazovat se. A prezentovat to, co nabízí, v mnohem lepším světle. Jinými slovy, naučí se vydírat.

2.) Poznat nepřítele 

Už ten první měsíc na intru člověk pozná bezpečně, že lidi jsou různí. Různě divní.
A že v každém kolektivu je minimálně jedna kráva, se kterou se budete muset naučit vycházet. Nebo jí aspoň ignorovat. Nebo jí aspoň nenechat, aby vás trávila. Případně jí trávit taky.

"Hele, co nejvíc platí na tu můru odvedle? Zase mi sežrala všechny jogurty!"

3.) Myslet ekonomicky

Dostanete dvě kila na týden a z toho něco přes stovku zaplatíte za cestu tam a zpátky. To, co jste si vyfasovali od maminky, vám někdo z lednice sežral, v jídelně máte brambory i na snídani, a přesto nesmíte umřít hlady.

Třetina lidí se zadluží, třetina najede na čínské polívky a zbylá třetina přestane jezdit domů.

Ve druháku:

4.) Naučíte se uklízet

Každý čtvrtek se bodujou pokoje a musí se tak uklízet. Zatímco v prváku trapně dodržujete pravidla, ve druháku se naučíte, že válendy jsou tu od toho, aby se do nich dalo narvat opravdu co nejvíc. A řekněmě si upřímně, člověk není úplně hrdej na to, co tam dokáže před vychnou schovat...

5.) Co je tvoje, to je moje

Jeden pokoj, tři spolubydlící. Buď si brzo přestanete dělat nárok na své vlastní oblečení, anebo už vlastně ani nebudete vědět, jestli je to tričko vaše nebo ne. Jednoduše vidíte tričko, špinavý není, zmuchlaný taky ne, nesmrdí, super, můžete na rande.

6.) Zdárně přesvědčujete

Potřebujete nutně propustku. Nutně. Je to otázka života a smrti. A vychna vás pustit nechce, že už jste si jednu tenhle tejden vybrali.

To je přesně ten moment, kdy na to musíte chytře. Musíte té nebohé paní vychovatelce vnutit to, že vás vlastně dobrovolně a ráda pustí a že vám ještě pomáhá. Samozřejmě jí musíte přesvědčit, že se vám nic nestane, že ten kluk fakt stojí za to, že vaši o tom ví (neví), že budete rychlí a: "já to na vás neřeknu, že jste mě pustila už podruhý."

Ve třeťáku:

7.) Táhnete za jeden provaz

"Kde je Terka? Říkala, že do večeře je zpátky," ptá se vychna.
"Terka?"
Ježiš, kde by asi byla. V hospodě. Chlastá s klukama. A v mejch hadrech.
"Jo Terka, no ona šla do tý knihovny a tam se dneska prej pořádá nějaká přednáška od Americkýho Institutu, jakože rodilí Amíci tam vypráví o svý zemi, a tak psala, že se zdrží," vysvětluju.

Musíte táhnout za jeden provaz. Přátelé si musejí pomáhat, že?
A pak - aspoň budete moc brzo použít bod č.1.

8.) Naučíte se chodit rovně

U nás na intru byly šedivé dlaždičky. Jen podél pokojů se táhly červené lajny. A ty byly zásadní po každém propitém večeru. Když mozek pod tíhou alkoholu vypíná, jedno přesto registruje - snažit se chodit jen po červených pruzích, aby vychna nepoznala, že sotva držíte balanc.

Má to jen dva háčky - vychna není blbá, prozradí vás tón hlasu, neobvyklá rozvernost a červené oči. A pak je problém ten, že ty lajny vidíte hned několikrát!

Ve čtvrťáku:

9.) Jste pánem

Ve čtvrťáku už je vám všechno jedno. Zákony džungle už jste zvládli a jelikož jste na intru nejstarší, máte plno mladších obětí, na které můžete cokoli hodit.

Ucpaná sprcha? Prvačky!
Někdo nevypnul televizi? No čtvrťačky to nebyly!
Zmizelo někomu něco? Zase prvačky, páč minulá léta se tu nekradlo.

Konec frajeřiny. Občas to vypadalo i takhle.

Jak říkám. Intr měl jasná pravidla. Všechna byla během těch čtyř let pokořena. Některá i víckrát.
Naši ze mě museli mít fakt radost, zvládla jsem to na výbornou!
Byla to ta nejlepší léta mého života...
Kde jste se vy naučili ta nejdůležitější pravidla a proč jste tací, jací jste:-)?
Luc.

Blogerka roku jako volební kampaň

Zaplaťpánbu, že teď byly ty volby. Díky všem těm billboardům totiž nyní vím, jak vést takovou správně mířenou volební kampaň. A před Blogerkou roku se to hodí. Naučila jsem se toho od pánů politiků tolik!

Před volbami

Když jste vyhráli loni, tak je po roce potřeba lidem připomenout, jak dobře minule zvolili a veřejně se bez ostychu pochválit. Inspirací mi je samotný náš pan prezident, ten to umí dobře. A hlavní je používat ty správné formulace. Takže:

• Za uplynulý rok jsem zredukovala články o kosmetice
• V uplnulém roce rovněž došlo k naprostému vymizení komerčních článků
• Prosadila jsem více BIO kosmetiky
• Těší mě, že minulý rok přinesl více příběhů a zážitků, jak bylo avizováno v minulých volbách

Dobrý, co?
A teď už zbývá vymyslet jen pekelně kreativní slogany pro nové volební období. Něco, co přesvědčí každého čtenáře, rozpoutá diskuzi a osloví všechny věkové kategorie. Člověk se musí dostat k lidem blíž, že jo.

Volební slogany na Blogerku roku

• Vím, co chcete - chcete více příběhů k zasmání a více mých trapasů.
• Chci to stejně jako vy - to bez diskuze. Hlavně ty trapasy vyhledávám.
• Prostě se o to postarám - prostě jo. Nechte to na mě a neptejte se, jak to udělám. Nemám plán, prostě mi musíte věřit.
• Chytré články ušetří čas - díky super krátkým článkům teď budete dříve doma a mít tak více času pro rodinu. 
• Kulturní prostředí pro naše děti - odteď už jen brutálně kulturně. Pokud mě tedy sledujete například na Facebooku, okamžitě se odhlašte. Čekají vás tam samé mé fotografie v obležení mladých, starých i těch narkomanů, co jsme zrovna vyhnali do škol.

Po volbách

Pokud vyhraju, řeknu, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, i kdybych se k vítězství měla prolhat. Taky inspirováno panem prezidentem.

A když nevyhraju, můj osud je zpečetěn. Mým výrokům a slibům se budou lidi smát ještě pár let poté a pokud utrpím porážku opravdu velikou, pak už se nikdy nikam nedostanu. Ikdyž, pardon, možná dostanu. Na místa tak nepatřičně vysoká, že se nějakým volbám budu moc jen smát.

Pokud si po tomhle všem mi fakt troufáte dát hlas, můžete tady. Děkuju.
Ale nezapomeňte: Je to jen volební kampaň inspirovaná politiky. Z toho nic dobrého nekouká. S největší pravděpodobností se ani žádných změn nedočkáte, všechno zůstane při starém. Klasika.

Jaké vtipné volební slogany letos nejvíc bavily vás?
Luc.

Proč jsem ráda, že mamka neměla Facebook

Moje mamka nikdy nepatřila mezi maminky, které by se nad svou ratolestí láskou roztékaly.
Měla dítě, dítě řvalo, nespalo, slintalo a mamka se z toho nehodlala zbláznit.
Byla pragmatická, ale její poznámky o mém vývoji jsou věcné, stručné a mnohé platné bohužel ještě dnes...

1. den - Je to holka a vypadá jako můj tchán. A ještě má dětskou žloutenku.

2. měsíc - Začala ječet a furt ječí, celý den ji pronosím.

2. měsíc a 14 dní - Už víme, proč ječela. Měla furt hlad, ona potřebuje být úplně plná. Jednou jí neuživíme.

3. měsíc - Strašně začala slintat.

5. měsíc - Neleze, sama nesedí, zuby ani vlasy nemá.

7. měsíc - První "defekt" - propadla ze sedací židle, nemohli jsme jí ani vyndat. Snad to zůstane bez následků.

9. měsíc - Je líná učit se chodit. Zato už je strašně chytrá a mazaná.

Rok a pět měsíců - Když něco provede, hned to svede na tátu. Dovede si po sobě všechno uklidit (když chce).

Rok a šest měsíců - Hrozně se bojí špuntu ve vaně.

Rok a devět měsíců - V noci se jednou vzbudí, že chce "cí" - vyčůrá a usne.

2 roky - Je to strašně chytrej a vyčůranej smrad. Začíná být až moc vtipná.

2 roky a 6 měsíců - Když na ní z okna zakřičím, jestli je na písku, tak mi odpoví: "Ne, nejšem" nebo "Nešišim"

3 roky - Na doktory vůbec nereaguje, vůbec se na ně nepodívá, na truc ani nezakašle a nespolupracuje.

4 roky - Je hrozně parádivá. Musí mít plno prstýnků, čelenky, náhrdelníky a náramky. Každý den chce jinou sukni a nechce nosit punčocháče. Nejradši má, když se může naparádit nebo jít v něčem novým.

4 roky a 3 měsíce - Rychle všechno pochytí od kluků. Začíná všem říkat: "Ty tloubo" nebo "Nesel mě"

5 let - Občas se s ní nedá domluvit. Povídá: "Pořád máme k obědu samý maso. Proč nemůžeme mít jednou řízek?"

6 let - Ve škole dostala odklad. U zápisu měla říct čtverec a obdélník, ale vůbec to neznala. Netušila, co se po ní chce. Snad se dobře vdá.

7 let - Na úklid moc není. Neumí držet koště a zamést ani ve druhé třídě (připsáno později: to neumí ani v 9. třídě!)

Když to čtu, jsem ráda, že v té době nebyl Facebook.
Protože kdyby byl, místo do deníčku by o mně veškeré poznámky mohly skončit na internetu. Jako třeba právě teď. Jenže u naší mamky jeden nikdy neví...

Jaké poznámky si psala vaše mamka?
Luc.

Nejsem Holanďanova dcera. A nejsem ve vývinu.

 
Lázeňský pobyt byl po operaci srdce tím pravým ořechovým, co Holanďan potřeboval.
Než si ale povíme příběh, musíme si představit hlavní aktéry:

1.) Holanďan v českých lázních
2.) Holanďanova o třicet let starší maminka
3.) Já
4.) Partička dalších pacientů, kteří jsou minimálně o 20 starší než Holanďan (dále jen "kluci")
5.) Obsluhující dobrácká paní v restauraci 

O Holanďana se první týdny stará jeho maminka, která přijela z Holandska. Bere ho na procházky a zdraví se se všema "klukama", což jsou vlastně její vrstevníci. A i když nikdo nemluví holandsky, mají všichni jasno - je to Holanďanova žena.

Pak se celá situace obrátí, mamina odjíždí a beru si do péče Holanďana já. Taky ho beru na procházky, chodím s ním na terapie a zdravím všechny "kluky". Takže brzy mají všichni jasno - jsem Holanďanova dcera.

"Ježiš, to jste měl říct, že vám přijede holčička," křičí na Holanďana paní v restauraci ten první den. "Vy si dáte kafe," říká mu paní v sedm ráno na snídani, "a pro vás čaj nebo kakao?" ptá se mě.

• Upřímně? V sedm ráno jsem zralá tak na litr kafe, ale beru s povděkem i čaj.

"Vy jste tak krásná," říká mi paní u oběda a otočí se na Holanďana. "Jednou jí dejte někam na modeling, třeba do miss," radí.

• Už jsem vám vyprávěla, jak mě kdysi ještě Miloš Zapletal vyhodil už v prvním kole, hned co na mě kouknul?

"Tady slečně dám tu větší porci," povídá jednou Holanďanovi. "Musí teď pořádně jíst, aby se správně vyvíjela."

• Žel, veškerý vývin byl již dávno dokonán. Smutná realita je, že na to nevypadám.

Ale až při tomhle komentáři mi dochází celá situace, a tak jen dodám, že "děkuju, to jste hodná, ale já nejsem jeho dcera." Paní se omlouvá, kýve, ale stejně dostávám větší porci. Ještě není všem dnům konec a někdo holt dospívá pozdějc, že jo.

Když se s ní jde Holanďan poslední den rozloučit, hned se paní ptá, jak se dostane domů.
"To nemůžete v tomhle stavu tahat těžký kufry," strachuje se.
"Nebojte, odveze mě manželka," dodává Holanďan.
"A která?" 
"Jak která? Já mám manželku jenom jednu, tu mladší. A stačí mi to bohatě."

Přesto, nebo možná proto se Holanďanovi v lázních tak líbilo. O "klucích" vypráví s láskou dodnes. A nechci vědět, co si vypráví oni o něm...
Co vy a lázeňské zážitky?
Luc.


A kdo chce, může přispět hlasem pro Život Podle Lucie v Blogerce roku. Děkuji.

Pocit selhání: Když nemáte závistivé hatery

Závist.
Závistivci. Závistiví hateři.
Je jich plný internet. Teda pokud nejste takovej loser jako já, který nestojí nikomu ani za to, aby mu něco záviděl.

Já si to vždycky představovala takhle - nejvíc křičí ti, co chtějí žít stejně jako my, ale nežijou. Což je dráždí. Dá rozum. Tak proč tady kurva nikdo nekřičí?

To tu bylo fotek - tu v novém outfitu, tu s dokonalým make-upem...
A těch článků! Jeden příběh vedle druhého. Z Itálie, z Bulharska, z Moskvy dokonce.
A nikdo nic?
To tu jako nikdo nechce žít jako já? Bejt jako já? 

Víte, jak mi teď je?

• Přijdu si nudná
• Nedokážu lidi zvednout ze židlí
• Nedokážu je vyprovokovat
• Čtyři roky blogování a furt žádná aféra, achjo
• Při pohledu na můj šatník ani jedinej komentář typu: "A beztak je to fejk!" nebo: "Kde na to bereš?"
• Přijdu si chudá 

Pro blogera nejsou nejhorší hateři. Nejhorší je to, když o něm nikdo nemluví.
A teď ta dobrá zpráva - o mně se mluví!
Tak třeba nedávno mi přišlo neuvěřitelné množství lidí z odkazu na jednom fóru.

"Doporučuju pročíst blog Lucie. To si pak člověk hned přijde líp. To si i říká, že když ona nezůstala na ocet, tak já už vůbec ne."

Nejsem si úplně jistá, jestli je to kompliment, ale přinejmenším lidi inspiruju. Žejo.
Jak zvládáte svou nálepku na internetu vy?
Luc.

PS: Ne, ten komentář o svým blogu jsem si fakt nevymyslela, přísahám.
PS1: Ano, jak se hláskuje loser jsem si musela vygooglovat.

Nechtěně vyslechnutá konverzace...

No jéžiš, to je toho.
Člověk se jednou nenamaluje.
Měla jsem pocit, že jsem krásně opálená, bez kruhů pod očima...
Když o tom tak přemýšlím, vůbec nechápu, co jsem si myslela.
Že jsem jako snad cajk? Hezká? Že to nepotřebuju?
Naivita mi koukám zůstala ještě z mých dětských let.

Nesu k vrácení pár knížek, co si v univerzitní knihovně Holanďan půjčil a brouzdám regály, co vybrat dalšího.

Macro Enonomics, to fakt nechci.
Energy Markets, hm.
Mathematics, ještě lepší.
Game Theory, to tu sakra nemaj nic lepšího?
Co ti studenti chudáci čtou?
Jako pardon, ale zase tak naivní, abych si myslela, že ty učebnice někdo čte (krom učitelů), fakt nejsem.

"Tahle holka, kdo to je?" sykne tiše nějaká slečna na svou kamarádku.
"Ta je toho Holanďana, no dyť víš," odpovídá ji kamarádka.
Začínám tušit, že mluví o mně.
Čapnu první knížku, v půli ji rozevřu a předstírám, že čtu. Do prdele, zrovna nějaká rovnice o deseti neznámých.

Poslouchám a načumuju.
Slečny si mě letmo prohlédnou a zajdou za další regál.
"Jseš si jistá?"
"Jo, občas jí tu vídám, je taková nemastná neslaná, ale vždycky slušně pozdraví," šeptá.

Nemastná? Neslaná?
" No vidíš. A on je zrovna takovej hezkej chlap," diví se slečna.
"To už tak holt bejvá," dodává s povzdychem kamarádka.

Nevím, co je horší.
Jestli to, co jsem v učebnici viděla, nebo to, co jsem tu slyšela.
Ale co, já jsem přece turbo extra mega nad věcí.
Mě nic nemůže vytočit.
Pro jistotu ale zdrhnu domů, naliju si panáka a svatosvatě si slíbim, že tímto nezačnu pít. I když, upřímně, teď bych asi vážně měla...

Co vy a nechtěně vyslechnuté konverzace?
Luc.

Šlechtické jméno van Koten. Nebo snad ne?

Foto: Fabulously Broke

Jmenuju se Koten. Van Koten. Je to to jediné a skutečné příjmení, které mi zdobí občanku.

"Lucie van Koten, blogerka, těší mě," představuju se na jedné akci paní organizátorce.
"Jé, vy si založíte ten svůj blog a hned si dáváte umělecký jméno, jo? A proč zrovna van Koten? Aby to znělo šlechticky? Němci mají takové to "fon" a mám pocit, že to vždycky ukazuje na nějaký urozený původ, ale opravte mě, jestli se mýlím," dodává líbezně.

Začínám omluvně říkat, že německá jména neznám, že tohle je holandský a že asi nic neznamená, ale že nevím. Paní ale říká, že dělá v reklamě a jestli mi prý může dát radu. Že jestli chci být úspěšná v ČR, ať zůstanu u svého skutečného jména. Že tady ti blogeři ještě nejsou v pozici umělců a dávat si umělecká jména zní trochu směšně, čímž se mě nechce dotknout, samozřejmě, jen mi dává radu jako starší a zkušenější.

Super. Pozvou mě na akci, nic si o mně nezjistí a ještě se mě nechtějí dotknout.
A to je přesně ten moment, kdy...

...kdy mě tíha její ironie donutí ji všechno odkývat. Ano, máte pravdu. Říkám, že...
...že to je moje skutečné jméno, protože jsem si vzala Holanďana...
...že je hezké si myslet, že má modrou krev, ale že...
...že dneska už se to tam tak nedodržuje...
...že to možná bývávalo, ale víte jak...
...dneska už to šlechta není...
...a vůbec, těch pár pozemků, co JSME zdědili, to nestojí za řeč...
...jinak už jeho rodině toho ani moc nepatří...

Foto: ABC News

No co, chtěla to slyšet, tak jsem se trochu zasnila. A jsem v tom dobrá. Láduju do ní informace, který jsem si nejen dokázala vymyslet, ale i informace, které jsem o šlechtě kdy slyšela a četla. Třeba jako v bulváru o Kate Middleton. A jde mi to. Její ironie začíná slábnout, zatímco má ironie sílí.

Ještě bych mohla přidat něco o tom, že to není tak jednoduché, jak se to zdá a že jsme pod neuvěřitelným tlakem mít děti. Jako dědice toho velkýho holandskýho imperia, že jo. Ale to už si netroufám. To už by by to bylo moc okatý.

Foto: US Magazine

Já vím, že si mě paní projede Googlem a zjistí pravdu. Tedy že žádné hrabství, žádné bohatství a žádné pozemky. Ale v danou chvíli mi to nevadí. A až si mě vyhledá, možná nebudu ta jediná, které to bude trapné.

Nějací milí lidé u vás v okolí?
Luc.

10 důvodů, proč jsem výborná manželka

Je pár věcí, na které jsem v životě fakt pyšná. Třeba na to, že jsem Holanďanovi vynikající manželkou. No fakt.

1.) Znám jeho smysl pro humor

Když Holanďan řekne v osm, vím, že to tak nemyslel. Že jen tak vtipkuje a že dřív jak o půlnoci ho čekat nemám.

2.) Nevadí mi lysinka

Lysinka nebo velké kouty mi na chlapech nevadí. Považuju to za známku toho, že testosteron funguje. A to, víme, není vždycky špatná věc.

3.) Nenosím bombarďáky

Jestli si něčeho na sobě fakt považuju, tak právě svých kalhotek. Bombičkám hodlám vzdorovat do té doby, než mě doženou stahovačky!

4.) Nemluvím mu do chytrých věcí

Jsem příliš chytrá na to, abych věděla, že mezi mnou a Holanďanem je přílišná inteligenční propast. Vyjadřuju se tak jen k předpovědím počasí. Může si přát chlap snad ještě větší štěstí?


5.) Se mnou neztloustne

S mým vařením se nemusí bát obezity. Ještě pár let mé stravy a bude z něj hubenej chlapec. Teď koukám na tu cukrářku přede mnou, která na něm, cituji, zanechala plno kilo.

6.) Čím bude starší, tím bude hezčí

Dost si taky považuju svýho vkusu. Šediny, strniště, vrásky, holá hlava...to všechno jsou v mém radaru synonyma pro charisma. Tudíž se Holanďan nemusí bát, že by pro mě někdy přestal být atraktivní.


7.) Vždycky na něj budu mladá

A on bude v očích svých kamarádů vždycky ten borec, co je beztak tak strašně bohatej, že má doma o 20 let mladší ženskou. Páč, víme, proč jinak by s ním tak mladá holka zůstávala, že jo.


8.) Nejsem na něj moc rychlá

Já náhodou vím, že se vypravíme. Až si dá sprchu, až najde brejle, až dopije čaj, až se oholí, až převrátí byt vzhůru nohama pro papíry od auta a peněženku. A až usoudí, že ještě není zááás tak pozdě, abychom už nebyli vítání.

9.) Nedržkuju

Když najdu v zimě pecky od melounu za nočním stolkem? Mám příliš vnitřního klidu na to, aby mě to dokázalo nasrat. Dojemně si vzpomenu na parná léta plná melounů a pecky se vší nostalgií uklidím.

10.) Moc si nepamatuju

Jako podívejte. Po šesti letech vztahu jsem zjistila PIN k jeho kreditce. Po šesti letech. Zaplavila mě euforie. Končí mi bídné časy, říkala jsem si. Po šesti minutách jsem si na tu blbou kombinaci čísel už nedokázala vzpomenout. Šest minut a celých šest let je v prdeli.

Manželka roku hadr.
Nebo je tu někdo minimálně stejně dobrej?
Luc.

Když šuplík s kalhotkama skýtá překvapení

Probudíte se sice ve svý posteli, ale nepamatujete si vůbec nic.
Pili jste s kamarády, ale asi úplně nevinné to nebylo.
Bolí vás kolena, ruce a pusa. Dost blbá kombinace.
A ten pocit, že horší už to fakt bejt nemůže...

Ale jo, může.
To když ráno najdete v šuplíku s kalhotkama něco, co vás nahlodá.
Co předčí úplně všechno, co jste si o sobě dosud mysleli.

Mezi svýma kalhotkama nacházím ráno Holanďanovu botu.
Zašoupnu šuplík, abych si promnula oči a ujistila se, že to byla jen halucinace.
Otevřu šuplík a halucinace to nebyla!

Může mi, prosím, někdo napsat něco hezkého?
Jakože třeba jinak jsem moc milá holka?
Nebo třeba že to o mně vůbec nic nevypovídá?
Že se mi bota připletla s prádlem, když jsem uklízela, no bóže.
Nebo že to ještě nic není, že to vy jste jednou našli v šuplíku na spodní prádlo zlatý vidličky po babičce?

Nemůžete. Já jsem si to myslela.
Hlavou se vám honí: To už je moc i na mě. Kdysi mě Lucie bavila, ale už začíná bejt trapná s tím, jak je pitomá. Divím se Holanďanovi, že jí ještě nezdrhl.

Podívejte, já si to teď myslím taky.
Ukazuju to Holanďanovi.
Má z toho děsnou srandu.

"Vidíš, i po těch všech letech se pořád překvapujeme. Nehledě na to, že to fakt musela bejt noc," začíná vtipkovat Holanďan. "A hele, to abys všechny ty kalhotky vyprala, co? Jsem zvědavej, v čem teď budeš chodit," dodá s úsměvem od ucha k uchu.

Ježiš, to je fakt.
Jsem v prdeli hned dvakrát. Vlastně třikrát.
Nevím, kde se tam vzala bota, nemám kalhotky a jemu to ještě přijde vtipný.
A ještě si vůbec nic nepamatuju.
Takže čtyřikrát.

Nechcete mi prosím něco pěknýho jen přeci napsat?
Luc.

Holanďan, Číňané a vědecké experimenty

Je rozdíl, když Holanďan řekne, že dělal vědecké experimenty a když to samé řekne Číňan.
To nám mělo dojít hned. V tom malém čínském bistru však byli moc milí pánové. A povídaví.
Okamžitě byli s Holanďanem jedna prdel.

Bylo to zvláštní. Komunikovali spolu všichni česky a vůbec jim nevadilo, že si moc nerozumějí.
"A co děláte?" ptal se jeden z mužů.
Holanďan, který ten den seděl už skoro týden v kanclu a prováděl své výzkumy dodal, že "experimenty a to si ani nepřejte vidět."

Jeho ekonomické experimenty spočívají v tom, že dobrovolné skupinky studentů posadí za počítač a nechá je plnit dané úkoly, aby zjistil, jaké je jejich ekonomické chování. Každý ze studentů si tak vydělá tolik, kolik se mu za celou tu dobu podařilo nashromáždit.

Nebohé Číňany ta odpověď však vyděsí.
"Experimenty?" opakují znepokojeně.
"No, experimenty. Už čtvrtý den v kuse. Jsem úplně zničenej."
"Vy jste zničenej?"
"Taky jsem netušil, že to bude tak náročný. Ale víte co...těm účastníkům, pro ně to skončí a nějakej experiment už je jim jedno. Už je nic netrápí. To já s tím mám potom plno práce," vysvětluje Holanďan.

To už mu kluci zdrhaj.
Nevíme vůbec, co rozuměli.
Bože můj, dochází mi po chvilce. My mluvili s Číňany o experimentech. A na lidech. Dokonce. To je zřejmě i na Čínu moc.

Běžím zachránit situaci. Jídlo koneckonců ještě nepřinesli.
To je na těch cizincích to nejhorší.
Řeknete A a oni si to vyloží jako B. Klasika.
A pak že to v tom máme bordel jenom my ženský.

Jednou jsem takhle někde na cestách nadnesla šlupání ženských na Velikonoce a už lidi křičeli za lidská práva a emancipaci žen.
Teď jsme s Čínou na kordy za testování na lidech.
Jestli se mi celou situaci podaří zachránit a my dostaneme oběd, dám se na diplomata.
Zjednám ve světě pořádek a mír.

"To nejsou pokusy na lidech. Zkoumá se ekonomie a obchodování. Jeden prodá za nějakou cenu a druhý se rozhodne, jestli se mu to vyplatí koupit. A tak..." dodávám s úsměvem.

Dostáváme oběd.
Říkám to furt, s cizincema se to musí umět. Nemluvíme stejnou řečí a máme jiné zvyky, ale můžeme dojít k vzájemnému porozumění. A s ženskýma je to to samý.
Jen o něco komplikovanější. Tam řeknete A a ženská má ještě celou abecedu si to vyložit jinak. Svatí cizinci!

Co vy a hašení konfliktů?
Luc.