Když šuplík s kalhotkama skýtá překvapení

Probudíte se sice ve svý posteli, ale nepamatujete si vůbec nic.
Pili jste s kamarády, ale asi úplně nevinné to nebylo.
Bolí vás kolena, ruce a pusa. Dost blbá kombinace.
A ten pocit, že horší už to fakt bejt nemůže...

Ale jo, může.
To když ráno najdete v šuplíku s kalhotkama něco, co vás nahlodá.
Co předčí úplně všechno, co jste si o sobě dosud mysleli.

Mezi svýma kalhotkama nacházím ráno Holanďanovu botu.
Zašoupnu šuplík, abych si promnula oči a ujistila se, že to byla jen halucinace.
Otevřu šuplík a halucinace to nebyla!

Může mi, prosím, někdo napsat něco hezkého?
Jakože třeba jinak jsem moc milá holka?
Nebo třeba že to o mně vůbec nic nevypovídá?
Že se mi bota připletla s prádlem, když jsem uklízela, no bóže.
Nebo že to ještě nic není, že to vy jste jednou našli v šuplíku na spodní prádlo zlatý vidličky po babičce?

Nemůžete. Já jsem si to myslela.
Hlavou se vám honí: To už je moc i na mě. Kdysi mě Lucie bavila, ale už začíná bejt trapná s tím, jak je pitomá. Divím se Holanďanovi, že jí ještě nezdrhl.

Podívejte, já si to teď myslím taky.
Ukazuju to Holanďanovi.
Má z toho děsnou srandu.

"Vidíš, i po těch všech letech se pořád překvapujeme. Nehledě na to, že to fakt musela bejt noc," začíná vtipkovat Holanďan. "A hele, to abys všechny ty kalhotky vyprala, co? Jsem zvědavej, v čem teď budeš chodit," dodá s úsměvem od ucha k uchu.

Ježiš, to je fakt.
Jsem v prdeli hned dvakrát. Vlastně třikrát.
Nevím, kde se tam vzala bota, nemám kalhotky a jemu to ještě přijde vtipný.
A ještě si vůbec nic nepamatuju.
Takže čtyřikrát.

Nechcete mi prosím něco pěknýho jen přeci napsat?
Luc.