Nejhorší je, když největší osobností celý rodiny je pes.
To pak máte pocit, že vaše mamka je zpátky na mateřský a taťka nějak zjihnul.
A ještě horší je, že jste z čoklíka taky úplně posraní.
V ložnici spí napravo mamka, nalevo taťka a přesně uprostřed má svůj polštářek i Pinďa.
Na ten si položí hlavičku (sledujte, jak ve spojitosti s Pinďou používám zcela automaticky zdrobnělinky) a naši celou noc kontrolují, zda je dost přikrytej.
To je ještě v pořádku.
Komplikace nastávají tehdy, když se čoklík rozhodne k někomu se přitulit.
K mamce třeba. I přes tvrdý spánek a hlasité chrápání to taťka podvědomě vycítí a začne na mamku žárlit.
Ložnice, tři hodiny ráno:
"Pinďo, pojď ke mně, pojď," nastavuje náruč tvrdě spící taťka.
"Ne, nech ho u mě," hádá se s ním tvrdě spící mamka.
"Tys ho měla včera," argumentuje taťka.
"On k tobě stejně nepůjde, roztahuješ se!"
"Já se neroztahuju!"
"A naučil si ho chrápat," křičí stále v hlubokém spánku mamka.
"Copak já můžu za to, že všechno kopíruje?"
"Tak nemáš chrápat!"
"A vůbec," dodává mamka. "Příští tejden mám noční, tak bude furt jenom s tebou."
"No, to mu pak budu dobrej," mumlá taťka.
Musím fakt říkat, že o mě, jako mimino a dítě, co přileze k rodičům do postele, se nikdo nepral?
Že jakmile jsem zase vytuhla, tak mě přenesli zpátky do mé postele?
A to se pes přitom roztahuje víc!
Pinďa ovšem nejvíc miluje tu část, kdy taťkovi zazvoní budík a ten musí vstávat.
To vyskočí a upřeně na taťku zírá.
Hypnotizuje ho.
Ani nemrkne.
"Ty bejku, ty čekáš až vstanu, abys mi zabral postel, že jo," prokoukl ho taťka.
Pak ale vstane, Pinďu opatrně přikryje a jde do práce.
Má tu někdo nemazanýho psa, který nemanipuluje s celou rodinou?
Luc.
