4 důvody, proč nemůžu být servírka

Hotelovka v Plzni dělí své období přede mnou a po mně. A o těch restauracích, kde jsem měla praxi, ani nemluvím. Fakt jsem se snažila, ale zručnost holt neodstává do vínku každej. To je jako se vším - ne každej má trojky prsa, ne každej má hustý dlouhý vlasy a ne každej má matematický nadání. 

Moje šichty se tak daly dělit do čtyř průserových kategorií:

1.) Rozbryndané kafe

Presíčka byla v pohodě. Ale turci, tam byl problém. Vysoká úzká slenička mrskající se na podšálku zaručovala, že lógr vyjede ven ještě dřív, než stačí padnout ke dnu.

Turka jsem tudíž servírovala s největším možným úsměvem a lascivními pohledy tak, aby si nikdo hned nevšiml, že má pobryndanej i ubrousek a cukříky! Díky bohu, že ženský jely na presíčkách.

2.) 1+1 jídlo = nová chuť

Nosit 3 talíře v jedné ruce jsem se holt nikdy nenaučila.
Dva talíře v levé ruce byly moje maximum, pokud se jednalo o dvě přiměřeně suchá jídla. Třeba jako řízky se salátem, zapékané těstoviny či sekaná s nehybnou kaší z pytlíku.

Polévky byly už zlo. Omáčky, které na konci talíře nebyly bržděny knedlíky, ještě větší. Pamatuju si i na den, kdy mi svíčková z horního talíře stékala dolů rovnou na řízek.

3.) Otevírání vína

Otevřít správně víno je pěkná dřina. Má se totiž otevírat jen jednou rukou a to ladně a líbezně. Jediný způsob, kterým jsem dokázala otevřít láhev já byl ten, kdy láhev držíte mezi koleny, vývrtku táhnete s vypětím všech sil a se slovy: "Ty vole, dělej!"

Většina lidí můj výkon ocenila se slovy, že už ani nemusejí do divadla. Jen skuteční vinaři ze mě nadšení nebyli. Protože jsem někde v tom procesu otevírání dokázala rozjebat korek takovým způsobem, že už si k tomu nikdo fakt čuchat nechtěl.

4.) Čepování piva

Čepování piva mě celkem i bavilo. Bylo to to nejméně náročné.
Ale ani pivaři mě neměli rádi. Kupodivu. A nechápu proč, protože mně pivní pěna vždycky přišla jen jako vedlejší a zcela nepodstatný produkt.

Chci říct. Když víme (a víme, jelikož jsme v Plzni), že je to uvnitř dobrý, tak nač hledět na zevnějšek.
Jenže to né. Spadlá pěna byla prohřeškem, na který už nestačil ani úsměv, ani lascivní pohledy, ani minisukně, ani nevim-co-vic-by-jeste-chteli-kurva-drat.

Hned v prváku tak bylo jasný, že se obsluhováním nikdy neuživím. Pro naše to byl šok. Zvládal to každý, práce v hospodě bude vždycky, jenom jejich dítě skončí na pracáku!

Ale, to snad nemusím připomínat, to víme, zase jsem mega talentovaná někde úplně jinde. Ale moc užitku člověku nepřinesu.

Co vy a vaše povolání?
Luc.