Nejlepší přírodní a BIO kosmetika roku 2014

Tenhle rok byl na výjimečnou kosmetiku opravdu bohatý.
Těchto pár kousků ale prostě nemá v mé koupelně konkurenci.
A jsou samozřejmě buď přírodní, nebo minimálně BIO.

Nejlepší deodorant: Cattier

Voní lehce po pačuli (ale nebojte, nic těžkého), prodává se v praktickém balení s pumpičkou a i přesto, že jde o deodorant bez solí hliníku, drží si pověst jednoho z nejlepších deodorantů na trhu s BIO kosmetikou. Vydrží bez problémů celý pracovní den, zvládá slusně i přetopené místnosti nebo několik svetrů. Tenhle rok to nejlepší, co jsem zkusila.

Nejlepší zubní pasty: Himalaya

Zubní pasty Himalaya nabízí fajn přírodní alternativu pro ty, co chtějí krásně vypucované zoubky, dobrou chuť a pěnu. Nejsou extra pálivé, ale nemusíte se bát ani výrazné pachuti bylinek či eukalyptu. Ideální pro ty, kterým vadí divoce chemické složení klasických past a zároveň nechtějí nic alternativního jako zubní oleje, nepěnivé pasty na bázi křídy, soli či minerálů.

Nejlepší oční krém: Shea Carre N

Pro ocenění nejlepšího krému na oční okolí si přijde Shea Carre N z dílny Karla Hadka. Lecitinové krémy jsou jeho specialitou a v době různých hydratačních (čti vodových) krémů vás tahle věc naprosto ohromí. Není vodová. Není však ani mastná. Výborně se vstřebává. Emulze voda v oleji, na který je tento krém postaven, drží tenkou kůži očního okolí vláčnou po celý den. A vyhlazuje drobné vrásky.

Nejlepší noční krém: Balzám Inlight

Bezkonkurečně je nejlepší noční krém ten od Inlight. Od BIO značky, která tenhle rok vtrhla na český trh a nad kterou vzdychá snad každá ženská, která měla možnost si vyzkoušet aspoň vzorek. Inlight je kosmetika bezvodá, která má všechny ingredience striktně v BIO kvalitě. V tomto případě jde o olejový balzám, jenž se nanáší na vlhkou pleť a postará se tak o pleť jak z alabastru - hojí pupínky, suchá místa, zmizíkuje kruhy pod očima či drobné jizvičky.

Nejlepší make-up: Zuii 

S nočním balzámem od Inlight už make-up vlastně ani není potřeba, ale kdybyste jen přeci potřebovali něco echt, mrkněte po australské květinové BIO kosmetice Zuii. Jejich make-upy jsou světlé, středně kryjí a jsou prakticky na pleti neznatelné. Stejně jako jejich pudry. Make-up se výborně nanáší a nemusíte se ani bát, že by pleti neprospíval. Je nadupaný tím nejlepším, co si jen ksichtík může přát.

Nejlepší šampon: Faran

 

 

Nejlepší šampon roku 2014 u mě vyhrává Faran. Místo vody čistá aloe vera šťáva, která hojí možné problémy vlasové pokožky, třeba lupy nebo neustále svědění. Je bez sulfátů a v nabídce s levandulí, rozmarýnem či jojobou. Rozmarýn se asi nejvíce hodí na mastné vlasy, já jej používám hlavně na prokrvení cibulek vlasu.

Nejlepší set stínů na obočí: Duo na obočí Lily Lolo

Najít dobrý set stínů na obočí a ještě v BIO kvalitě je docela fuška. Lily Lolo však přišlo s verzemi Light, Medium (na fotce) a Dark a to rovnou s fixátorem obočí a mini zrcátkem. Pigmentace výborná, fixátor ještě lepší.

Nejlepší vlasová péče: Vlasové mléko růže John Masters Organics

K vlasovému gelu jsem letos dokoupila i růžové vlasové mléko. To je pomůcka v boji s přesušováním a lámáním vlasu s růžovým olejem. Sama bych to spíše nazvala lehkým krémem, kterým se "zavlaží" vlas po celé délce. Ideální před použitím fénu či kulmy. A funguje moc hezky. Vlasy neplihnou, vypadají zdravě, vitálně a přestávají se lámat. I když JMO nemá BIO certifikáty, jde o přírodní a kvalitní alternativu krémů se silikony.

Moje favority znáte. Na co letos nedáte dopustit vy?
Luc.

Co se podpálilo na Vánoce tentokrát?

Zdroj

Říkám to mamce furt, že s těma svíčkama musí opatrně, když jsme na návštěvě my dva s Holanďanem. Víte, my nepostřehneme ani to, že naši nahodili barák, vybílili, vyměnili kuchyň nebo skříně v obýváku.

Tak jak si sakra máme uvědomit, že všude okolo nás je banda hořících svíček, které mají evokovat teplo a pohodu Vánoc?

Stalo se to loni na Štědrý den.
Já, ségra a mamka naprosto nadšené pořád otevíráme dárky, taťka si šel lehnout a Holanďan pro změnu šel do kuchyně pracovat na noťasu.

Prostě chlapi. Rozbalí dárky, řeknou hm, dík, tos nemusela a někam zalezou do klidu. Koupili dárky, předali dárky, zvládli tolerovat ženskou hysterii o vánočním úklidu, utrpení skončilo.

Tady se ještě směju.

„Nepálí se tu něco?“ podívá z ničeho nic mamka.
Víte, naše mamka, to je taky případ. Ta relaxovat neumí. Místo aby si užívala dárků, tak ještě čichem monitoruje situaci. Jako upřímně – nic nehoří. Zapálily se prskavky, to je všechno.

„Ty ale tady smrdí nějakej plast,“ je si naprosto jistá mamka.
To už prolézá pod stromečkem, kontroluje obývák, všechny svíčky.
Už s tím zase začíná?

„Ježiš, hoří ti noťas,“ křičí mamka na Holanďana.
Malá bezbranně vypadající svíčka dlouho pálila do víka noťasu, až se začal trochu tát a trochu doutnat. Vůně pálící se gumy teď praštila do nosu i mně.

Nejhorší je, že matky maj vždycky pravdu.

To už propuká davové šílenství, kdy se ve čtyřech snažíme zklidvidovat svíčku, uhasit noťas a ještě rychle uložit veškerou práci. Obě jednotky, tedy mamka i Holanďan, mají po srandě.

Mamce ohořely dekorace včetně ubrusů, záhadným způsobem se přičmoudnul i papírový betlém, kde za tragických událostí uhořela jak panna Marie, tak i ovečky a oslíci. Holanďanovi ohořel nový noťas a ještě dostal vynadáno, že udělal z Ježíška sirotka.

Taky jsou u vás Vánoce svátky klidu, míru a paniky?
Luc.

Vánoční video přání

Je to přání na minutku.
Ale trvalo mi to dýl než klasicky napsat pár odstavců.
Nemám mozek nastavený na vymýšlení scénářů, ale říkala jsem si, že když už od srdce, tak určitě videem.

Přeji vám tedy krásné Vánoce, zdraví, štěstí a úspěchy dávkované pravidelně po celý příští rok.
Děkuju vám za přízeň a více už ve videu.
Luc.

Muž 40+

Nejlepší jsou ty dárky, které jsou šitý přímo vám na míru.
Může mi tedy někdo vysvětlit, proč jsem dostala z Palmknih knížku Muž 40+?
Já vím, že na nějakou intelektuální literaturu zrovna nevypadám, ale fakt musím číst podobný horory před spaním?

Aby bylo jasno - e-book Muž 40+ je určena jako vtipný dárek všem čtyřicátníkům. Něco jako útěcha v případě, že (by) dotyčného chytla krize středního věku. Protože proč? Všechno najednou vypadá mnohem optimističtěji. Vybírám jen něco málo.

Co muž 40+ už nemusí řešit...

Zdravit sousedy

Kdo vymyslel válku? Bez debat něčí soused. Bez sousedů by nebyly ani žádné násilnické spory. A realita? Zbytečně miliony mrtvých.

Volej policii. Zvoní soused.

Dívat se do zrcadla

Na zrcadlo absolutně zapomeňte, jednoho krásného dne byste totiž mohli zjistit, že se zvnějšku čím dál víc podobáte vzhledu svého nitra.

Být romantik a flirtovat

Vysvětlete vybrané sexuální partnerce, že společné uspokojení pudů může být opravdová zábava i bez toho, abyste nejdříve museli promrhat několik týdnů po restauracích, galeriích a jiných pofidérních institucích.

Romantickej večer a kytka? Prosím tě, nebuď jak mladej!

Namáhat se

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč mladí dělají pořád ty samé chyby? Protože všichni tihle bažanti vždycky padnou do léčky, kterou jim do kariérní cesty nastražili jejich starší kolegové čtyřicátníci.

Navštěvovat příbuzné

Přátele si člověk musí zasloužit, ale příbuzné si nevybírá. Užívejte si života, aniž by vám domov zamořovali geneticky příbuzní paraziti.  

Zhluboka dýchej a počítej do deseti. Přijede tetička z Německa.

Chodit po schodech

Doporučil vám lékař chodit víc po schodech? Nevěřte tomu lumpovi ani slovo! Chce z vás jen vytáhnout peníze za umělou náhradu kyčelního kloubu, kterou při podobné míře zbytečného opotřebování svého těla velmi brzy budete akutně potřebovat.

→
Jak to dočítám, začínám si říkat, že knížka je sice primárně určena pro chlapy, ale upřímně ji víc bude potřebovat ženská, která má generaci 40+ jako cílovou destinaci. Třeba například já, s chlapem takřka 45let, jsem teď úplně vyklidněná. Fakt. U něčeho si řeknu, že to holt musím chápat, píšou to tady, že je to normální jev a u něčeho jsem zase mile překvapena, že to u nás (zatím ještě) není.

Takže Palmknihám odpouštím.
Konec konců, taky mi mohli poslat e-book Muž 50+ anebo ještě hůř: Žena 30+. Že.

Co vy a generace 40+?
Luc.

Teď už to vím: Nelze zvracet při turbulencích

Já věděla, že mi z těch tureckých podivných sladkostí, které se servírovaly na palubě, bude zle. Ale že až tak moc, to jsem netušila. Ale stejně si myslím, že nebejt těch turbulencí, dojela bych naprosto důstojně.

Špatně mi začalo být po jednom přeslazeném koláčku.
"Vážení pasažéři," začínaly letušky upozorňovat na blížící se turbulence s tím, aby se každý okamžitě připoutal a zůstal na svých místech.
Turbulence mýmu žaludku nepomáhaly. Zaklonila jsem hlavu co to jen šlo, snad abych nabrala trochu čerstvého vzduchu. Brzo bylo ale nad slunce jasný, že debilnímu tureckýmu koláčku čerstvý vzduch nepomůže.

Samotný běh na záchod se zdál být dost odvážný.
Ovšem nic proti tomu pokoušet se zvracet do záchodové mísy zrovna v moment, kdy s váma hází bouřky a turbulence. Nikdy nezapomenu na následující:

• Myšlenku, že si musím držet vlasy
• Ránu do hlavy poté, co jsem spadla na umyvadlo
• Pocit, že jsme najednou museli klesnout o dobrých 10 metrů
• Prozření, že držet si vlasy bylo k ničemu
• Chlad ze země, na kterou jsem padala v rytmu turbulencí
• Myšlenka, že možná bude snažší zvracet do umyvadla
• A pak těch nekonečných 10 minut, kdy jsem se dávala do pucu tak, abych vůbec mohla vylézt. 

Vánoční Tbilisi 2009

Jakmile jsem úlevně - nicméně o to hůře vypadající - vylezla z kabinky, po celém letadle byla tma.
Svítily jen kontrolky nouzových úniků.
Letušky seděly jak zařezaný a připoutaný v halách u záchodů a nehlásily už nic.
Turbulence navíc přidávaly na intenzitě, stejně jako brek dětí.

Bylo to jasný. Spadneme. Tahle turbulence nás roztrhá a pak budou trosky hledat kdo ví kde.
Moje nebohé tělo s poblitejma vlasama budou hledat po celým bývalým Sovětským svazu. To svý mamce nemůžu udělat. Zrovna při té představě se mi chtělo brečet.

Vedle mě seděl jakýsi chlápek v černém, s černým šátkem a rouškou.
To, že vypadal dost podezřele mi v tu chvíli bylo jedno.
Je to taky jenom člověk, že jo.
Popadla jsem ho za ruku a křikla: "My tady umřeme!". Pohrdavě se na mě podíval a odhodil mi ruku.
To o tom člověku beru zpátky.

Výhled na Tbilisi, 2009

Bohudík jsem se mýlila. Doletěli jsme. Ale fakt to bylo o fous. A to, co jsem viděla při pohledu na sebe v zrcadle na letišti, mi jasně ukazovalo, že by moje tělo stejně nikdy nikdo neidentifikoval.

Co vy a turbulence, letadla, turecké koláčky a jiné lahůdky?
Luc.

Vánoční giveaway: Píšeme dopis Ježíškovi

Vánoční soutěž by měla lidem plnit přání.
Měla by je ocenit, potěšit je a zároveň překvapit.
Pod stromečkem taky člověk najde dárky a netuší, co se v balíčku skrývá.

A to samý bude dneska.
Budeme psát totiž Ježíškovi.
Podmínky soutěže žádné nejsou - stačí mi jednoduše do komentáře napsat, co by vám udělalo největší radost z e-shopu Dr. Popova a připsat na sebe email, kde vás mohu kontaktovat.

Může to být opravdu cokoli - od jejich éteráčků, po bylinné masti, tinktury, kosmetiku, mladý ječmen a jíl, až po aloe vera či výrobky z psyllia. Cokoli, co vám udělá radost.

Tahle rychlo soutěž potrvá od 11.- 14.12.2014 tak, aby se vše stačilo rozeslat ještě před Štědrým dnem. Pak se vylosují 2 šťastlivci (přes Random.org), kteří vyhrajou balíček překvapení.

Jaká bude výhra?

To ještě nikdo neví. Napište si, co od Dr. Popova nutně potřebujete. Ježíšek má sice určitý rozpočet, takže vám možná nesplní všechna přání, ale pokusí se vám splnit vše, co bude v jeho silách a možná vás ještě překvapí něčím navíc.

Nápověda: Čím víc mu v komentáři prozradíte, tím víc se možná trefí:-)

A vlastně mám jednu podmínku - musíte mi svatosvatě slíbit, že balíček otevřete fakt až pod stromečkem. Výjimku mají jen ti, co chtějí výhru darovat svým nejbližším.

Slibujete?
Tak hodně štěstí,
Luc.

Když mimino hlídá otec

Když jsem se narodila, mamka kvetla blahem.
Ne kvůli tomu, že měla dítě.
Ale že měla muže, který naprosto dobrovolně a sám od sebe se vždy nabídl, že mě vezme v kočárku na dlouhou procházku.

Abych v noci dobře spala.
Dal mě do kočárku, s velkým úsměvem mamce zamával, říkal, ať si konečně taky od toho křiklouna odpočine, že se postará. 

A staral se dlouhé týdny a měsíce.
Přišel z práce a první co bylo, byl kočárek.
Tak náš taťka byl vždycky hodně rodinnej typ a je dodneška. Být po jeho, tak s ním bydlí další tři generace.

Z našich výletů jsme se tak vraceli až dlouho za tmy, kdy mamka měla nejen všechno uklizeno, navaříno, vyžehlíno, ale i udělanou manikúru, pedikúru a nabarvené vlasy. Já se vracela s červenými tvářičkami a sladce spící.

Jednoho dne se však mamka vydala ke kamarádce. Zřejmě se pochlubit, jak dobře se vdala. Lucinka spinká a tatínek se stará. Po cestě sněhem sledovala koleje kočárku. Zpočátku to vypadalo dobře, zrovna ale u hasičárny koleje končily.

Koleje končily, začínaly šlápoty obrovských bot.
V hasičárně byla hospoda.
Mamka tak měla jasno - taťka zapískal, chlapi přišli, pomohli mu s kočárkem a šlo se "na jedno."
Dítě přeci není nemoc. A důležitý je, aby vyrůstalo s otcem. A to vyrůstá. A ten se o dítě stará v hospodě stejně dobře jako na procházce v lese, že jo.

Mamka však měla lehce odlišný názor a vjel do ní vztek. Vylezla potichu po schodech nahoru.
"Chlapi, potichu, malá se vás bojí, viď maličká," křičela na chlapy sousedka, která tam čepovala pivo. "Taková pěkňoučká a buclatá a vokatá a ona už natahuje. Pojď, já tě pohoupu. No vidíš, už se směješ. Je a ty máš první zoubek, ty už jsi velká holčička," povídá si tam se mnou.

Měla jsem první zoubek, nemůžu si pamatovat to, jak tam mamka vlítla.
Ale zoufalý výraz našeho taťky, když si na to dneska vzpomene, naznačuje, že to nic hezkýho nebylo.
Zpětně toho ale možná litovala mamka ještě víc - skončilo jí období nalakovaných nehtů a začalo období kruhů pod očima.

Možná jsem v tý hospodě natahovala, ale domů se vracela unavená tak, že jsem se i v noci zapomněla budit. A to mi prosím rostly ty zuby...

Nějaké výchovné lekce u vás doma?
Luc.

Rozhovor na M radiu

To jsem fakt řekla!

"Jak jsi se dostala k blogování?"
"Já se stěhovala do Itálie a měla jsem pocit, že mám lidem co říct. Ten pocit mám bohužel dodneška."

Rozhovor na M rádiu nemohl začít lépe.

"Když píšu o Holanďanovi, tak ho nejmenuju jménem, ale jednoduše Holanďan. Oni si to lidi už hodně spojí a řeknou si: jo, on je Holanďan, tak to pak jo."

Ale to je pravda. Být ze země, která jediná povoluje trávu, vysvětluje mnohé.

"Mně se Holandsko moc líbí. Ale Holanďan říká, že je tam nuda, že je všechno tak, jak má bejt, všechno tam funguje, všichni mají stejnej barák, je tam furt rovina..."
"Takže on potřeboval nějaký drama a odstěhoval se do ČR!"
"No. Líbí se mu, když je tady kus opadaný omítky a ty lidi ovlivněný komunismem, takže každej je jinej..."

No co. Je to tak. On nejradši vzpomíná na 90. léta v Praze, kdy všechno bylo omlácený a ošklivý.

"Hrozně se mi líbilo v Moskvě. To město je dechberoucí a krásný, ale bohužel je to hlavní město Ruska. Ty dva měsíce se na mně podepsaly."

Menší mezinárodní konflikt v živém přenosu, výborně.

Moskva, den první, ještě s úsměvem.

"Cítíš povinnost každý den něco dávat na Facebook?"
"Ne, ale dělám to tak, že jakoukoli kravinu vidím, tak to tam vrznu."

Já řekla vrznu? Já řekla kravinu? Já ty posluchače na svůj Facebook umím nalákat, jen co je pravda.

On ten živák fakt není sranda.
Ale děkuju moc moderátorce Alex za to, že na mě byla tak milá, tak chápající a tak nápomocná.
Povídaly jsme si přes hodinku a záznam můžete sledovat třeba na youtube.

Jak jste na tom s živými vstupy vy?
Luc.

Je normální zapomenout si sukni?

Já věděla hned, že se stal nějakej průser.
Mája, kolegyně, co nám občas chodí do práce vypomáhat, stála za pultem s uvázanou bundou na bocích.

"S.O.S. situace," křičí na mě už z dálky. "Nemáš tu náhradní sukni?"
"Ehm, nemám, proč?"
"To je v prčicích," oddychuje Mája. "Prosím tě, já jsem dneska ráno dostala tak dobrej nápad, že jsem si ho hned běžela zapsat a úplně jsem si zapomněla vzít sukni, ne."

To se stává. Člověk je tak pohroužen do svých geniálních myšlenek, že mu nějaká sukně v tu chvíli přijde jako prkotina.

Mája je umělec.
Pod značkou Magifešn dělá design, ilustrace, fotky a mimo jiné i originální módu.
A teď, když se dívám na její hodně origoš kalhotky, které prosvítají pod silonkami, mi dochází, že ta holka je asi fakt hodně úspěšná.

Přijdu si tak nudně, unyle, nekreativně...

"Ty sis zapomněla vzít sukni?" opakuju, abych to celé pochopila.
"Jo. Si takhle už na zastávce říkám, že tam mám jak na větrné hůrce. A pak si sedám v tramvaji, chci si ohrnout sukni, abych si jí nepřisedla a já si normálně pohladím zadek. Já si říkala, co na mě lidi tak se zájmem koukaj. No nic. Zavolám Honzovi, aby mi nějakou sukni z domova přinesl."

Telefonát dvou hrdliček:

Mája: "Ahoj miláčku, prosím tě, nesměj se, já si doma zapomněla sukni, můžeš mi prosím tě nějakou donést do práce?"
Honza: "Ah, já už akorát odjel."
Mája: "Sakra! To tu budu muset celej den chodit v silonkách."
Honza: "A tys to jako dostala nebo v čem je problém?"
Mája: "Co? Nedostala, ale to se ti zdá v pořádku, že i když to nemám, že můžu chodit s nahým zadkem jenom v silonkách? Nebo že ženská nosí sukně, jenom když to dostane?"
Honza: "No...to já nevím, to víš..."

Tyhle super obrázky si k tomu nakreslila přímo Mája, jejíž další výtvory najdete na Magifešn

Ne, že bych poslouchala cizí konverzaci.
Ale nedalo se to přeslechnout.
Přemýšlím, že tihle dva k sobě asi fakt patří.
Ona si zapomene - jen tak mimochodem - sukni a on se diví, proč je to taková pohroma.
Je to vlastně dojemný.

Bože, nikdy nedopusť, aby se tento překrásný a k sobě natolik hodící se pár rozmnožoval. Jestli je na světě nějaká spravedlnost, tak to světu nemůžeš udělat!

A tak Mája běží do obchodu, kde popadne první sukni a ptá se prodavaček, jestli si ji může vzít hned, aby ji na sebe soukala někde mezi regálama.

Ano, tento příběh píšu se zlomyslnou radostí, že jsem to tentokrát nebyla já.
A to ještě nevíte, co na těch kalhotkách bylo napsáno.
Někdo nějaké outfitové zážitky? Nebo zážitky s umělcema?
Luc.