Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2015

Recenze: Body Book od Cameron Diaz

Mít tělo jako Cameron Diaz? Ano, prosím.
Návodem má být knížka Body Book, tedy průvodce, který mapuje veškerou životosprávu Cameron Diaz a jejího božského těla. A i když víc než hubnutí mě zajímá spíše to, jak se psaní Cameron zhostila, pár kazů na životosprávě, se kterými by mi knížka mohla pomoct, mám.

Večeřím po půlnoci, těsně před tím, než jdu spát. Jinak neusnu. Hltám. Jím hodně zdravých věcí. Ale taky jím po restauracích.Všude chodím pěšky, ale jinak nesportuju.Jím velké porce, třikrát denně. Na svačiny nehraju.Občas se odvalím z all-you-can-eat. Nejím smažené, ale kompenzuju to sladkým.
Tak, milá Cameron, pojď mě přesvědčit, abych to nedělala.  

O čem je Body Book?
Body Book je vlastně klasická knížka o zdravém životním stylu napsaná pro ty, co chtějí zhubnout nebo žít o kapku zdravěji. Kdo se o věci spojené s výživou zabývá, už hodně informací ví. Knížka Body Book má ale velkou výhodu - je psána způsobem, jakoby Cameron seděla hned naproti mně a se svojí vyřídilkou mi říkala n…

Pouto mezi čtenářem a blogerem

Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled.
Na první pohled z někoho můžu padat do mdlob, to je pravda.
Ale láska je mnohem hlubšího ražení.
Na tu je potřeba trochu víc.

Zamilovat si nějakého blogera je přitom to samé. Má to i stejné fáze. A když to se mnou umí, má mě jako čtenáře jistýho.


1.) Náhody neexistují. A je jedno, jestli poznám nového týpka v místech, kde bych ho nečekala, nebo mě vyhledávače záhadně zavedou k dosud neobjevenému blogu. Kde jsou sympatie, tam zůstávám minimálně na obhlídku.



2.) Něčím mě zasáhne. Vlastně je mi jedno, jak je dotyčný týpek vystajlovaný nebo jak designově vyladěný je blog. Když bude jenom to a vnitřek nula, porozhlédnu se jinde. Ale pakliže mě bloger něčím zasáhne...nápadem, emocemi, přístupem k životu, stylem psaní nebo jen autentičností, začínám se zajímat dál.



3.) Proklepnu si ho. Hlavní bod v online světě. Ať už jde o chlapa či blogera. Zajímá mě, kdo je za tak dobrým blogem. Jak si žije, pro co žije, kde pracuje, jak se prezentuje a kde se v…

To chladné podnebí Itálie

Narodit se v Brazílii, to musí bejt peklo.
O Austrálii raději ani nemluvím.
Zato my v Česku máme docela v pohodu.
A Holanďani s Angličanama, ti si musej pískat.

Řeč je o počasí. A o stěhování národů.
My čtyři - já, Holanďan, kamarádka Australanka a kamarádka z Brazílie jsme přežívali v Itálii každý po svým.

Jaro, od března slunečno, 15°C
Brazilka: "Na to, že je jaro je dost ledovej vítr. Aspoň to sluníčko že svítí."
Australanka: "Tady je kosa jak u nás v zimě!"
Já: "Březen a ono už to hřeje? Krása!"
Holanďan: "Neprší!"


Léto, v srpnu denně 45°C
Brazilka: "Začíná se dělat hezky, musíme vyrazit k moři."
Australanka: "Ještě o pár stupňů víc a budu si muset pořídit opalovák."
Já: "Nikdy jsem netušila, že to řeknu, ale miluju klimatizaci."
Holanďan: "Nikdy jsem netušil, že to řeknu, ale mohlo by zapršet!"


Podzim, od října do ledna v kuse lije
Brazilka: "Depka. To nebude tropickej deštík."
Australanka: "Potřeb…

Tváří veganské kolekce triček

Být tváří módní značky, ambasadorkou smysluplného projektu a nafotit provokativní sexy kampaň, to byl vždycky můj sen. Viděla jsem to naprosto jasně - všehlasný módní dům, projekt za statisíce, dokonale vyphotoshopované polonahé fotky a jistý dobročinný záměr, který těm sexuchtivým fotkám dodá trochu na puncu serióznosti.

Předpokládala jsem, že se mi sen splní mezi 18 a 20 lety, tedy v době nejnižší váhy a nejnižší pravděpodobnosti prvních očních vrásek a působení gravitace.

A nebylo tenkrát nic. Ale já věděla, že tojednou přijde. Chtělo to jen čas.
A ten přišel nyní. Já to dokázala. Za pompézních ovací jsem si stoupla před objektiv Máji, která tvoří značku Magifešna jejíž fashion kousky, které bodují na módním poli Fleru, mají nejen provokativní, ale hlavně smysluplný podtex.

Veganská kolekce tak spojuje celou komunitu veganů a další milovníky zvířat.
Tričko Vegan, protože mám ráda ptáky je tou první vlaštovkou z celé kolekce.
Těšte se na tu druhou.

Všechno jsem to tak splnila do po…

Odposlouchávadlo v baráku? To mi ještě chybělo!

Na svou obranu říkám, že šlo o dost stresující den.
A už jen to, že máte chlapa na hadičkách je taky dost stresující.
Doktoři potřebovali Holanďanovi na 24hodin monitorovat srdce. Nasadili na něj dráty, hadičky a kabely a poslali jej domů.

Celý hrudník posetý diody, to byl smutný pohled. "To bude dobrý," chlácholil mě Holanďan. "A představ si, tohle je i mini recorder, co zvukově nahrává všechno, co se děje, aby případně doktoři věděli, na co srdce reaguje."


Recorder? To jako zvuková kamera? To jako bude slyšet úplně všechno?Jako úplně všechno?No to mi ještě chybělo!

Podívejte. Nejsem naivní. Já vím, že doktoři nemaj celej den na to jenom si pouštět záznamy jednoho pacienta. A už vůbec je nezajímá, co si povídá s manželkou. Ale zase...Holanďan je tu celý den sám a odpočívá. Teď mu přijdu já, takže je jasný, že mu to srdce začne bít rychlejc, že jo.


To se stává, když se dva maj rádi.
Jako nechci bejt naivní, ale Holanďan mě furt rád má, víte? 
Určitě mě i vroucně mil…

3 věci, které jsem jako malá fakt dokázala vymyslet

Nebyla jsem hloupý dítě.
Jen jsem v dětství zřejmě vynechala tu fázi "A proč?", a tak mi ve škole nezbývalo, než si vlastní teorie vytvářet. Což mi šlo báječně. Moje bujará fantazie tak byla důvodem, proč se na nejedné rodičovské schůzce mamka pořádně zapotila. Co jsem zvládla vymyslet?

Pták se čtyřma nohama
Byl to výkres. Měl to být špaček, nepovedlo se, protáhla jsem to na slepici. Slepice byla trochu objemnější, než jsem předpokládala a nožičky na špačka by jí tak neunesly. Přepadávala by, usoudila jsem, a slepici přikreslila další dvě nohy vepředu.
Byl to tenkrát skandál. Naši se to snažili ututlat: "Holka z vesnice a ona nakreslí ptáka se čtyřma nohama!" a na základce mi hrozilo, že mi ta kule z výtvarky ovlivní i známku z přírodovědy. Nikdy jsem ten povyk nechápala. Bylo přece logický, že pouze na dvou zadních stát nemohla.


Syknál
Slovo "signál" v diktátu? V tom bude nějakej háček. Kdyby to bylo tak jednoduchý a psalo se to tak, jak slyším, tak by to…

Můj největší flirtovací omyl

On: 25 letý Vláďa, student posledního ročníku práv v Plzni. Krásnej už od pohledu, milej a galantní. Já: 15 letá Lucie, studentka prvního ročníku na střední v Plzni. Buclatá, křiklavě oranžové vlasy s kroutící se ofinou, oranžovými rovnátky a křiklavě originální módou (jinými slovy se tomu taky říká puberta).
Seděli jsme naproti sobě cestou vlakem z Plzně.
Koukali jsme na sebe v odrazu okna, když si se mnou začal povídat.
Takovej hezkej a milej a hned podezřelej.


Chápejte, s mým tehdejším vzhledem jsem si nemohla říct: "Jde mu jenom o to jedno." Kéž by.

 S těma rovnátkama a ofinou jak po zásahu elektrickým proudem máte právě že úplně opačný problémy. Nikdo vás nechce ani na to jedno. Nebo možná - hlavně na to jedno vás nikdo nechce.A to, co jsem zrovna měla na sobě, to taky neodpovídalo ničemu, s čím by mužská fantazie uměla pracovat, jestli mi rozumíte.
Byl tudíž podezřelej.
Což mi opravdu vůbec nevadilo. Lepší podezřelej a hezkej, než žádnej. To budou holky ve škole čumět.…

8 důvodů, proč jsou pro cizince nejlepší Češky

Teoreticky. Já bejt chlap, třeba nějaký cizinec, tak jedu za ženskejma jedině do Česka. Ono to sice platí i o Slovenkách, ale nemůžu si kazit nadpis článku, že jo.
Jako chlap bych jednoduše nemohla jinak.

1.) Krásný ženský. Bez plastik.
Když budu Němec, Angličan nebo Amík, tak za francouzským ležérním stylem žen fakt nepojedu. Protože pak by se mi mohlo stát, že až z ní to super oblečení spadne, tak se radši otočím a uteču. U krásných Brazilek se zase budu bát, aby se jim nezdeformovala nějaká plastika, když na ni sáhnu.

Takže pojedu tam, kde možná ženský běžně neběhaj na podpatcích, ale kde jim to sluší i bez nich. Paříž to nebude. Pojedu do Prahy.


2.) Celkem rozumný národ
Taky bych mohl jet hodně na Východ, tam jsou taky pěkný kousky. Jenže se trochu bojím, že po někom, kdo je ze Států nebo třeba z EU poletí takovým způsobem, že budu mít za a) na svědomí nechtěné otěhotnění, za b) ultimátum svatby, za c) hrozbu, že bych tam taky mohl zůstat.

Proto nebudu vědomě opouštět zónu Evropsk…

4 věci, které musím v roce 2015 dokázat

Mám jen 4 věci, které se musím naučit tento rok.
Loni jsem v nich totiž těžce selhávala.

1.) Nenechat se nasrat 
Poslední dobou mám "štěstí" na záškodníky. Lidi, co vstávají každý den jenom proto, aby ve jménu svého dobrého jména mohli šířit nasírací náladu, která jim zajistí dostatek nasraných lidí rovněž vyhledávajících konflikt, u něhož si oni (prvopočáteční záškodníci) přijdou na své a konečně si budou moc ulevit od svého nasrání z plna hrdla.

Jak toho docílit: Posilovat imunitní systém vůči viru nasrání. Záškodníkům nepodávat ruce, zamezit psychickému kontaminování, usmívat se, v těžkých případech se obrnit nulovou mimikou.


2.) Být odvážná
S pětadvacítkou mi došlo, že už nejsem tak mladá, abych pořád na něco čekala. Čekala na to, až mě lidi sami osloví a něco mi nabídnou. Oni lidi nestojí v řadě a netouží po tom mě získat. Vlastně o mne třeba ani neví. To jenom já si myslím, že se nedám přehlédnout. (Ne, ego rozmělňovat nebudu, dejte pokoj!)
Jak toho docílit: Nečekat,…