Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2015

Smoked fish. Vykouřená ryba.

Smoked fish. Uzená ryba. Překlad, nad kterým se člověk ani nezamyslí. Nikoli však Holanďan.
"Víš, co si můžem dát k večeři? Tvou oblíbenou smoked fish, jednu jsem dostal. Jak se to řekne česky...vykouřená ryba?"
Vykouřená ryba. Konkrétně kapr. Jo, moje oblíbené. 
"Jseš si jistá, že ta ryba byla vykouřená?" vychutnávám si ho. Co jsem to za člověka, že si z něj dělám legraci? Jde o naprosto logický překlad přece. "Tak já nevím, ale živá už není." No jistě. Kdo by taky přežil vykouření, že jo.
"Ty jseš tu 15 let a neznáš slovíčko vykouřit?"  Dost udiveně se na mě dívá. Netuší, co je s tou rybou špatně.  "Jo, to už jsem ale někde slyšel," přemítá Holanďan. Pochopitelně si to neberu vůbec osobně. Proč bych taky měla, že jo? Jde jen o situace ztraceno-v-překladu. Nic víc.
Když jsme se konečně pochopili, Holanďan se pak půl večera styděl a já se smíchy dusila na kostech toho nebohého kapra. Můžeme tak říct, že to byl milý večer s romantickou…

O kom píšu? O těch, co se nebojí!

Občas dostanu zjebáno, že o někom píšu.
Občas dostanu zjebáno, že jsem jeho hlášku naopak nepoužila. 
A hodně moc občas se přede mnou lidi bojí mluvit, abych to náhodou někde nepoužila. Že já s těma lidma vůbec kamarádím.

Mám 3 typy kamarádů:1.) Ti, co toho mají hodně co říct a nebojí se to sdílet. Dokonce za mnou i sami běží, aby mi mohli odvyprávět, jakou perlu zrovna řekli a jak moc trapný/cool to bylo. Hned to mám prej napsat, když teda nevyzvoním, že to byli zrovna oni (nakonec to totiž vyzvoní sami, aby se mohli pochlubit.)

2.) Ti, co nemají moc co říct, ale ještě dřív, než usednu, tak musím na Bibli svatosvatě slíbit, že nepoužiju nic, co by mohli v průběhu večera říct. Pokud mi svěří to, že nechali kastrovat kočku, tak musím být maximálně diskrétní. Je to choulostivá věc a lidi by se kočce mohli veřejně posmívat.

3.) Ti, co mají co říct, ale zcela zákeřně to blokují. Protože je jasné, že šílenou a sekýrovací tchýni mají jenom oni. Nikdo jiný na celém světě. A tak by celý svět n…

3 rady cynika pro manželské štěstí

Slavíme s Holanďanem naše 4. výročí svatby. Dát na mou mamku, která mi celý dětství kazila větou o tom, že se v tom nejlepším má přestat, tak už jsem dávno rozvedená. Ale to ne. Rozhodla jsem se i tentokrát prosadit svou a dobrovolně tak začít odklepávat ten pátý rok.

Často se mě lidé ptají, jak je možné mít tak šťastné manželství. Při této otázce mi vždycky dojde, že být vdaná celé 4 roky je něco tak nekonečně dlouhého, že bych vlastně měla rozdávat rady na potkání.

A to já zase ráda. Jsem Češka. Radu a názor mám na všechno. A pro všechny. A zatímco se Holanďan kdysi bál, aby si domů nepřivedl holku bez názoru, tak pro příště bude za takovou hrozně rád. Ale abych to nezamluvila a mohla svou vrozenou moudrostí ovlivňovat masy.


1.)
Základ je myslet pozitivně. Opravdu. Člověk může být bručoun v práci, v soukromí, s otravnou rodinou i před kamarádama. Tam se to ztratí. Ale nikdy ne s chlapem. Nikdy si nesmím ani pomyslet, že by mohl kdy mít něco se svou sekretářkou, naopak musím před…

Intuice nebo něco, co vám zachrání život

Když jsem vycházela z baráku, nemohla jsem ani náznakem tušit, co se stane. A asi by mě nenapadlo, že Holanďana najdu doma strachy bez sebe a že ta rajčata nakonec nedonesu. Vypadalo to sice na bouřku a déšť, ale krásný a bez mráčků to konec konců není v Moskvě nikdy.

Vyrazila jsem na procházku i tak. Ulice už byly dost mimo centrum, takže jsem se zbavila fotících turistů a štrádovala si to zrychla pár bloků. To už ale začínalo silně pršet, tak jsem se rozhodla obejít jenom celou tu úctyhodně velikou budovu, kolem které jsem šla.

Nevím, co to do mě vjelo
A zrovna tam někde uprostřed celého komplexu mě to přestalo bavit. Nic obcházet nebudu, prší. Ještě jsem mrkla na nápis na tabuli, otočila se a šla v dešti zpátky. Nevím, co to do mě vjelo.


Minutku (dvě, tři...?) poté padla rána a kolem budovy se začala sbíhat vojenská ochranka.
Bylo to přesně to místo, kde jsem se před chvilkou otočila. Na centimentr přesně. Zvedl se černý kouř a něco začalo doutnat. Lehce v šoku a těžkém dešti jsem …

Focení pro Sushi Time

Jestli vás zajímá, jak se fotí obžerství, tak vás dneska vezmu do Sushi Time, pro které jsme s bandičkou Love Fashion fotili pár fotek z jejich zahradního pikniku.

Ten den nám ještě dělala společnost malá Kristýnka, kterou jsme odchytávali střídavě v zahradním oblázkovém jezírku a mezi stoly s nenafoceným jídlem. Poté, co si od všeho vyzobala jen to, co chtěla, nám už odmítla pózovat, vzala plyšáka a šla se prospat do kočárku.

Já si rovněž střihla svou rodičovskou premiéru a měla za úkol ji tak na chvilku pohlídat. S veškerou pýchou můžu říct, že mě poslouchala celé dvě minuty mého hlídání a rozbrečela se až minutu třetí, kdy chtěla jít k mámě do náručí pózovat k wokům. Byla zlatá.

A samozřejmě jsme nemohli zapomenout na mužskou část, tedy našeho kolegu Milana, který nakonec na všech fotkách vypadá nejlíp.

Sama doma. A na dlouho.

Když se s chlapem loučíte na letišti a víte, že ho víc jak měsíc neuvidíte, dopadne na vás depka. Nebo spíše zármutek. Já byla ten den taková extra zaražená a smutná. Měsíc je jen přeci příliš dlouhá doba na to, aby vám polovička odjela.

A když spolu dva dlouho žijí - a to podotýkám ve velice milující domácnosti - je přeci normální a lidské být smutný. Člověka totiž přepadají černé myšlenky. Nechtěla jsem si nic připouštět, ale byly tam - jen přece je takovejch věcí, co se může stát. Radši ani nemyslet.

Je toho spousta. Poserou se já nevím pojistky, bojler, pračka a já na to budu úplně sama? To jakože mě čekají dny po tmě, dny bez vody, dny praní v ruce? Při téhle představě - to jsem akorát opouštěla letiště - mi bylo vysloveně do breku.
Jebat feminismus.
V tu chvíli mi blikla SMSka od Holanďana, že už mu chybím. Takže já tady řeším (v budoucnosti) rozbitou pračku a následné vyplavení sousedů a jemu prej už chybím. Vtipálek. Ale chápu ho.
Měl taky dost namále, jen přeci i on bude za…

Použití zdrobnělin podle Holanďana

To, že je Holanďan velký český lingvista, který dokáže do mrtě rozebrat každé slovíčko, to víme dávno. S češtinou je to prý leckdy horší než s ženskou - postrádá smysl pro logiku, jediné její slovo si lze vyložit mnoha způsoby a když už si je člověk něčím jistý, tak v tom bude určitě nějaký háček. Minimálně výjimka.

Ale což o to. Horší je, že některá česká slovíčka znějí Holanďanovi dost tvrdě. A to prosím nemá rád. Od toho jsou tu jiný jazyky. Můžete mít v angličtině nebo němčině celý repertoár sprostých slov a je to v pohodě, ale opovažte se něco podobného vypustit z pusy v jeho milované češtině.


Aby tak vyjádřil své rozhořčení a přitom nezněl vulgárně, dal si mnohá slovíčka do zdrobnělin.

"Vůbec nechápu, jak se mu to podařilo ukrást. Ten hajzlík!" - pár dní před naší svatbou mu zloděj v tramvaji ukradl peněženku i s dokladama. Člověk by si řekl, že je konec světa, že se nelze ženit bez občanky, nemluvě o všech těch kartičkách a penězích. Ale ne, když to byl jenom hajzlík.…

Mluvit doma anglicky neznamená umět anglicky

Časy, kdy jsem se vyžívala ve frázových slovesech, anglických předložkách, nepřímé řeči o pěti souvětích a kondicionály jsem mrskala i v polospánku, jsou pryč.
Když jsem v Itálii žila mezi anglicky mluvící komunitou, byla jsem za machra. Britové v úžasu otevírali pusu, Amíci už nerozuměli.

Dobře, trochu přeháním. Jen chci ilustrovat fakt, že jsem bývala sakra dobrá.
Holanďan mi dával číst The Economist a když jsem to přelouskala, mohla jsem na něj za odměnu zkoušet nepřímou řeč plnou kondicionálů, frázových slov a záludných předložek po dobu jednoho celého večera v měsíci. Jinak jsem musela držet hubu.

A pak jsme se přestěhovali zpátky do Česka. Já znovuobjevila češtinu a angličtina pomalu začala chátrat. Nebylo kdy jí používat. Nebylo s kým ji procvičovat. Nebylo si s kým anglicky povídat. Že mluvíme doma s Holanďanem anglicky?


Podívejte, to, co my máme doma, tomu se říká manželství.
Man-žel-ství.
V manželství moc člověk s anglickou gramatikou nezamachruje. Co jako chcete v běžným ži…