Chci grázla puntíčkáře

Skoro půlnoc a my dva sedíme beze slova v kuchyni u večeře.
Holanďan vařil salát, kdyby vás to zajímalo. On hubne a já se docpávám pečivem.
Hrobové ticho, které jasně ukazuje, jak dobře se bavíme, přetne až oříšek padající Holanďanovi z talíře na zem.

Asi tak hodinu čerstvě vytřená podlaha. 
Oříšek opatlaný dresingem ještě chvilku skáče po podlaze, aby toho zasvinil co nejvíc.
Holanďan dělá, že nic neslyší, že mu nic nespadlo a v klidu jí dál.
Sbírat ho očividně nehodlá.
Fascinovaně na něj beze slova zírám.
2 minuty mě dokáže výborně ignorovat.
Úplně vidím, co mu jede v hlavě:

Jako co? Tak mi upadl oříšek, no. To z toho snad nebudeme dělat takový dráma, ne? Chtěl bych se v klidu najíst. Až tu zase budeš zametat a vytírat - a předpokládám, že pro tenhle měsíc už máš splníno - tak se to vyhodí, neboj. A nebo sám do tý doby uhnije, no. A vůbec. Konec debaty a jez nebo ti to vystydne.

Pořád na něj zírám a přemýšlím, jestli je lepší mít doma hodnýho chlapa s nulovým smyslem pro pořádek nebo grázla, co bude pedantsky kontrolovat i to, zda se třikrát denně utírá prach. Když tak koukám na tu podlahu, druhá varianta nezní vůbec špatně.
Holanďanovi už se mnou ale dochází trpělivost.

Svatozář. That´s right.

Hodí do placu obrovský povzdech, dá oči v sloup a nakonec se nohou snaží ten zatracenej ořech, co mezi náma dělá dusno, vylovit. Jakmile vítězoslavně omatlá půlku kuchyně tou debilní majonézou, omylem kopne oříšek za lednici.

OK, tak tohle jsem projel. Dneska už nic nebude a zejtra budu muset koupit kytku. A tak do tejdne už se mnou možná bude i mluvit.

Ještě někdo slovo o romantických večeřích?
Luc.