To byly Vánoce!

Vánoce. To je děsně náročné období v životě rodiny.
Lidi kňouraj, když dítěti lezou první zuby, ale upřímně - Vánoce jsou horší. Tam lezou zuby celému příbuzenstvu. A čím širší příbuzenstvo, tím větší bolest.

Ale moje Vánoce byly pěkné.
Začalo to tím, se děda ujal zdobení perníčků. Já bych řekla, že se snažil a zdobení perníčkových prasátek mu i šlo. Jeho zdobení bylo prosté, ale ukrývalo v sobě vynikající znalost prasečí anatomie. 

Babička však měla jiný názor na zdobení: "Zdob to pořádně," řekla, když akorát děda vykresloval panenku. "A jak chceš jako zdobit prasata?"

Prasátkama to ovšem nekončilo. Letos za záhadných okolností zkysnul bramborový salát, a tak jsme smutně pojídali samotného kapra a docpávali se cukrovím.

Pod stromečkem pak na dědu čekal nový mobil. Aligátor.
Bylo mu tak násilně předhozeno, že svůj Alcatel z roku 1997, který stále vykazoval jisté životní funkce, by měl obměnit za model novější.

Jenže děda měl jiný názor. Nerad vyhazuje věci, které ještě fungují. Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. A navíc ty starý věci něco vydržej. Navíc u aligátora mu nešel tak lehce otevřít poklop na výměnu SIM karty jako u Alcatelu. "Neboj dědo, to se časem rozchodí," chlácholili jsme ho. "Až se to rozchodí, tak to přestane fungovat."

Nakonec však v mobilu objevil základní foťák, což ho i babičku zabavilo na celý zbytek večera. Spát šli až v moment, kdy došla aligátorovi paměť.

Máti si dle svých slov užila tu úžasnou vánoční atmosféru hezky až do tří do rána. Pravda. V deset usnula u televize a ve tři ráno procitla s tím, že si půjde lehnout. Do toho jí voněl umělý stromek a hrálo Óčko. Tak aspoň tak.

Taťka, který se přeléčuje z úrazu na kole, dostal hrneček o neúnavném cyklistovi, maminka sérum na pigmentové skvrny, sestřička učebnici do školy, já knížku o shopaholicích a psovi se nakrájel pod stromeček buřt.

Byly to dobré Vánoce. Já je potřebovala jako sůl.
Tak. A teď přežít ještě Silvestr. 
Šťastný nový rok,
Luc.

Polonahá v hotelovém výtahu

Ono se řekne výborně zorganizované Německo.
Ubytovali jsme se s Holanďanem v hotelu, který se chlubil podkrovním wellness v 8. patře. Jelikož náš pokoj byl v patře pátém, nedělala jsem si příliš hlavu s převlékáním.

Popadli jsem jen kartičku od pokoje a já ještě mobil. Wellness je totiž od slovíčka well a je jasné, že dobře je člověku pouze v dosahu pěkně rychlé wifiny. Celá seance v sauně byla skvělá, připojení u chladícího bazénu jakbysmet.

Po hodině rozpékání se Holanďan rozloučil, že už musí na pokoj a já šla navštívit ještě vířivku.
Po hodině víření - napůl přiotrávená chlórem - jsem i já uznala, že je čas odejít.
Zabalila jsem se do velkého ručníku, vzala ze skříňky mobil a chtěla jet zpátky.

Jelikož jsem ale neměla kartu od pokoje, kterou se ovládal výtah, jela jsem s mými novými kamarády ze sauny, postaršími Němci. Výtah však jel na kartu pouze směry:
LOBBY (přízemí), PATRO POKOJE (v mém případě páté, v jejich případě třetí) a WELLNESS (patro osmé).

Pánové tak neměli oprávnění nechat mě v 5. patře a já tak nevesele pokračovala k nim do patra třetího, kde se bezostyšně rozprchli po pokojích. A to si říkaj kamarádi ze sauny!

Takže si to zrekapitulujeme...

• Jsem nahá, jen zahalená v ručníku.
• Nemám kartu, se kterou se ovládá výtah.
• Nemůžu se tak dostat na svoje patro.
• Na recepci nepojedu. Ne pouze zahalená v ručníku. Musí se přes celé lobby. Ani nápad.
• Nevím, do kterých pokojů zapadli milí pánové ze sauny a i kdybych to věděla, nepůjdu je o nic poprosit. Ne v tomhle. 

Někde tam mezi nutkáním brečet a hystericky se smát, prošel jeden manželský pár a mohl na mě oči nechat. Resp. asi jen ten pán, z čehož neměla radost paní, a tak něco rázně zavelila a odvedla ho do výtahu.

Jsem ráda, že jsem se nikdy nenaučila pořádně německy. Kdybych si dokázala přeložit, co paní na toho chudáka zrovna prskla za nadávku, mohla bych se taky cítit jako Pretty Woman, když jí ve výtahu ujelo oko na punčocháčích. Až na to, že já jsem ani ty punčocháče neměla.

Nedalo se svítit. Polonahé promenády už bylo dost. Volala jsem Holanďanovi, že se musím vrátit do wellness a ať si mě tam vyzvedne. Myslím, že byl dost pyšný na to, že žádám o pomoc jeho a nikoli své německé kamarády za sauny a jel si tak pro mě zpátky do osmého patra.

On mě má svým způsobem i rád, víte? Zvláště pro moji inteligenci a schopnost si se vším poradit.

Někdo nějaké zážitky z výtahu?

Luc.

Život jedné Lucie v listopadu

Listopad.
Měsíc, kdy jsem se na blogu odmlčela zatím na tu nejdelší dobu. Po pěti a půl letech blogování.
Byl to měsíc, kdy jsem nezvládala sypat zábavné historky na potkání a přišlo mi tak lepší mlčet. Možná budu mlčet ještě nějakou tu chvíli. Ale na listopadu toho bylo i dost pěkného. Třeba tohle.

Focení s Eppi šperky

Byla to krásná neděle plná úchvatných šperků Eppi, prádla a mojí oblíbené dekorativky Zuii, která se mi starala o vizáž. Fotilo se navíc s krásnýma modelama, co běžně chodí přehlídky v metropolích módy. Já jednoho měla v posteli, což bych si snad měla dát i do životopisu.

Já a on. Akorát se prý vrátil z Instanbulu.

Nyní moje nejoblíbenější naušnice, které mi z Eppi darovali.

O komplet make-up se postarala květinová Zuii. Jsem ráda, že se celé focení obešlo bez chemie.

Tohle nejsem já, bohužel. Kde jinde však vyniknou krásné šperky než na krásné ženské, že jo.

Školení pro kosmetičky Biorganica

Měla jsem možnost zavítat na školení, které je běžně jen pro kosmetičky, které chtějí začít pracovat s Inlight, Zuii a s přírodní kosmetikou vůbec. Díky produktovému školení jsem zase o maličko chytřejší, aspoň co se aromaterapie, funkce pleti a kosmetiky týče. A poznala jsem Šárku, která je v tomhle směru naprostý guru a která tím, jak božsky vypadá, boří to nelichotivé označení "BIO žena". Je nádherná, stylová, vždycky krásně upravená a přitom BIO.

A jelikož jako nekosmetička nemohu na pleť sahat a provádět masáž, natož daných akupresurních bodů, ležela jsem celou dobu hezky modelem. Nevadilo mi to vůbec. Dokonale jsem si zdřímla a probudila se sice odlíčená, ale s pletí jako miminko.

Ošetření Inlightem. Soul Therapy se to nazývá. A výstižněji se to nazvat nedá.

Výlet do Drážďan

Vánoční nákupy, toť vše. Na Drážďanech mám ráda to, že mají i domovní řády v češtině a většinou i jídelní lístky v mé oblíbené sushi restauraci. A když z Prager Strasse přejdete přes řeku, dostanete se do jakéhosi "nového centra", které je plné alternativních obchůdků. Žádné řetězce. Je to trošku hipsterský, ale najdou se tam krásné kousky. Stačí nazout pohodlné boty a běhat.

Restaurace Ostrov

Stavěli jsme se cestou zpátky z Drážďan. Hotel Ostrov leží (v lesích) na hranicích a jestli toužíte po opravdu vynikajícím gastronomickém zážitku v krásném prostředí a vlastně na úplném konci světa bez signálu, stavte se. Třeba na tenhle výborný tataráček anebo sladké knedlíky s čokoládou.

Holanďan v nemocnici

Ale jenom na pár dní a odcházel zdravý a odpočinutý. Nejhorší diagnóza se nepotvrdila, takže se šlo hned slavit.

17. listopad

Šla jsem na Národní třídu zapálit svíčku. Stejně asi jako pár tisíc dalších lidí. A doufám, že nám ta svoboda ještě dlouhou dobu vydrží.

Iconic Fashion Show

Na módní přehlídce Iconic Fashion Show jsem kromě majitelky Štěpánky Tóth Kurfiřtové, která  navrhuje šperky i pro anglickou královskou rodinu, poznala i Alenu Klenot. Zatímco Štěpánka slavila módní přehlídkou 25 let své umělecké tvorby, Alena Klenot přijela z Ameriky podpořit pár svých srdečních záležitostí, mezi které tyhle drahé kameny patří. Pilo se, jedlo se, křtilo se a dražilo ve prospěch vybraného charitativního projektu.

Jsem neuvěřitelně ráda, že budu moci na blogu Alenu Klenot trochu vyzpovídat. Je to Češka s neuvěřitelným životním příběhem. Kdysi emigrovala s právě narozeným synem z Československa do Kanady, skončila však v uprchlickém táboře v Rakousku a dneska patří mezi vizážisty takových hvězd jako je Celine Dion, Lady Gaga nebo Cher.

Jo, tahle setkání byla na listopadu to nejkrásnější.
Další milé a vtipné setkání bylo třeba s Dominikem Landsmanem, autorem Deníčku moderního fotra. O tom jsem psala na Facebooku. 
Jaký jste měli listopad vy?
Luc.