Když je člověk odolný jedinec, přežije i rodinné oslavy a výlety.
Neříkám, že se to na člověku nepodepíše, jsou traumátka, která mě budou pronásledovat do konce života, ale všeobecně se výlety s našima vždy obešly bez zásahu vyjednavačů.
Mně bylo asi 8 let a mojí sestře o pět let méně, když naši došli k závěru, že jsme už dostatečně vyzrálé na sobotní výlety po hradech a zámcích. Mojí ségru zachránil její nízký věk, který jí nedovolil si určité věci pamatovat. Já už dopadla o něco hůř.
Jelikož naši vždycky odmítali jakékoli půjčky - stejně jako dnes Holanďan - vyznačovala se naše famílie vždy nejhorším autem ve střední i východní Evropě (myslím, že ragulín to byl. Bezpečnostní pásy byly vymyšleny až 40 let poté, co byl ragulín uveden na trh, stejně jako například topení), nedigitálním fotopřístrojem, jenž byl předchůdcem foťáků z filmů pro pamětníky a botami, které naši fasovali v práci.*
* Když o tom tak přemýšlím, je až k neuvěření, že se ze mě nestala zlatokopka. Chci říct. Bylo by to v tomto případě zcela v pořádku. Byl by to logický a omluvitelný krok. Ale to já vůl ne!
V sobotu ráno se i s řízkama vyjelo a večer se bez řízků vracelo. Objížděly se buď hrady a zámky nebo cokoli, co taťkovi přišlo zajímavé. V praxi to tak znamenalo, že se stavělo u každé viditelnější zříceniny, což nás se ségrou příliš neuspokojovalo, ale zříceniny byly lepší než prohlídky zámku.
Prohlídky zámků byly peklo. Byly dlouhé a plné krutosti. Že by si dítě pamatovalo panovníky, to ne. Dítěti v hlavě utkví jenom brutality o otrávení, o mučírnách, o sekání končetin a všech kožních nemocí, které se schovávaly pod kostýmem. Děsivé už byly jenom ty portréty na stěnách, které se vyznačovaly pichlavostí očí, co člověka pořád pronásledovaly.
 |
| Důkazem krutosti je třeba tento slon, jemuž někdo beztak už ve středověku prostřelil hlavu! |
Ale dost ke křehké dětské psychice.
Naše výlety měly i světlé stránky - obědy v restauracích, které často slibovaly smažák s hranolkama. Jednou, ten den si pamatuju dodnes a bylo mi už asi dvanáct, jsme poprvé okusili McDonald´s a to, o čem jsme slyšeli jen v amerických filmech a čemu se říkalo hamburger!*
* A teď opravdu nekecám, já ostatně nekecám nikdy, znáte mě. Pravdou je, že v mých rodných Strakonicích není McDonald´s dodnes, což je jistě ten důvod, proč tam obyvatelé patří mezi ty štíhlejší jedince v zemi.**
** No dobře, tohle jsem si právě vymyslela.
K hamburgeru jsme tehdy se ségrou dostaly i hračku, takže naše utrpení ze zřícenin se ten den rovnalo pouze trhání zubů. Když jsme pak ve škole psali sloh na téma "nejlepší prázdninový zážitek", dopodrobna jsem popisovala požitek z hamburgeru.
Promiň, tati.
Luc.
