Když nenávidět, tak na úrovni


Ve světě jsou hate blogy velice populární.
Jenže ve světě se to umí udělat.
Jak tedy vytvořit "hejt" blog, který bude dobrý, zabávný a netrapný?

Musíte znát obor. A souvislosti.


Základem je dobře znát obor nebo prostředí, o kterém píšete a které hodláte kritizovat. Musíte být odborníkem v daném oboru. Pokud chápete jen třetinu z toho, co se děje, brzo vás někdo "sejme" jedním jediným komentářem.

Glosujte. Vtipně a s nadhledem. 


Nešvary, které odhalíte, je dobré vtipně glosovat - s nadhledem, s nadsázkou a ironií. Pokud tohle umění neovládáte, můžete si jej postupně pilovat třeba na Twitteru. Pokud vám ani to nepomůže a ironie a nadhled jsou vám cizí, neblogujte. 

Nejhorší, co se vám může stát, je, že se čtenář nebude bavit a vy místo svých morálních zásad odhalíte maximálně svoje frustrace a komplexy.

    Budujte si jméno.


    V zahraničí je spousta výborných "opozičních" blogů, díky nímž si autoři přišli nejen na spoustu čtenářů, ale i pracovních příležitostí. Blogují pod svým reálným jménem, protože vědí, že když dokážou správně a věcně argumentovat, mohou si vybudovat v branži jméno.

    Pokud jste ovšem naprosto amorální, k tomu neschopní a nezaměstnatelní a jen potřebujete upouštět svým komplexům a stavět na odiv vlastní psychické poruchy, blogujte raději anonymně, jinak je jisté, že už vám žádná pracovní nabídka nepřijde. Nikdy!


    Máte senzaci? Připravte si i důkazy!


    Když přijdete s nějakou senzací, musíte mít i důkazy. Konec konců, kdo tvrdí, že bloger nemůže fungovat jako investigativní žurnalista?

    Nevymýšlejte si.


    Máte odhalovat a přinášet svým čtenářům pravdu, nikoli si vymýšlet báchorky za účelem co nejvíce pošpinit ty, o nichž píšete. Cítíte ten rozdíl? 

    Buďte slušní.


    Když komunikujete příjemně, bez urážek a agrese, hned si u čtenářů získáte aspoň nějaké sympatie a důvěryhodnost. Blog se hned lépe čte, když čtenář ví, že autor dokáže komunikovat v klidu, bez prasklé žilky v oku a když ví, že se dokáže omluvit a udělat si legraci i sám ze sebe.

    Protože co se stane, když hejt blog psát neumíte?
    Inu, příkladem nám budiž Černobílý blog.
    Anonymní uživatel, jenž už v názvu prozrazuje, že všechno vidí černobíle, si hraje na znalce blogosféry.

    Dlouho jsem se jím nezabývala.

    Z principu nečtu nikoho, kdo si dělá hloupou legraci z druhých a nedokáže se zasmát sám sobě. Natož abych sledovala lidi, kteří vědomě a schválně ubližují komukoli na virtuální potkání.

    Celkem dost to odsuzuju.

    Když jsem minulý měsíc byla s Holanďanem na dovolené v USA, Černobílý bloger mě celou dobu obviňoval z toho, a že se živím jako společnice, a jsem tam “pracovně”. Přišel na to po dluhých uvahách poté, co jsem nezveřejnila žádnou společnou fotku s Holanďanem.

    Mám důkaz. Mrkněte na printscreen z Instagramu:


    A mám pro ČB blogera jednoduchou odpověď. Pár fotek z US:

    Times Square
    Společná v New Yorku

    Tento článek vznikl na podporu Petry Lovely Hair a dalších blogerek, které byly Černobílým blogerem křivě obviněné. Byla bych ráda, kdyby se i ony k tomu vyjádřily a kdyby blogerky byly tím, čím by být měly v první řadě - inspirací pro ostatní. 

    Nenávist ještě nikoho neinspirovala.
    Pravda a láska ano.

    Tímto pro mě celé téma končí. Nebudu se k němu už dále vyjadřovat a nikoho nikde osočovat či se obhajovat. Nehodlám si tímto špinit karmu. Ani jiné části vybavení koupelny. Nechám tak na každém, ať si obrázek utvoří sám. 

    Jedno už víme ale jistě: hejt blogy tu v Česku nikdo psát neumí.
    Radujme se tak z blogů, které nám aspoň umějí udělat radost...
    Luc.

    Co jsem vážně nestrávila


    Mě příliš nepobuřuje fast-foodové stravování Američanů.
    Těch 5 týdnů, které jsem teď v USA strávila, jsem zvládla bez úhony - nechytl mě žlučník, nepraskl vřed, neodrovnala jsem si žaludek, pravděpodobně i cholesterol zůstal v normě. Ale tlak mi lehce stoupal vždy, když došlo na stravování samotné.

    Za dobu našeho road-tripu jsme vystřídali spoustu hotelů a motelů, z nichž ten nejhorší vypadal jak z béčkového hororového filmu a ten nejlepší jak apartmá z Pretty Woman. 

    Přesto je pojila jedna věc - "kultúra" stolování a nádobí na jedno použití.

    Papírové hrnečky na kávu s plastovým uzávěrem.
    Talíře povětšinou plastové, případně směs papíru, plastu, molitanu.
    Voda a džus, to patří do plastových hrnečků.
    Příbory jsou rovněž z umělé hmoty.
    Občas se dokonce najde i něco z hliníku.

    A teď bych tu měla takovou slovní úlohu pro chytré hlavičky:

    Průměrná americká rodinka o dvou dětech.
    Každý člen rodiny si dá ke snídani pomerančový džus a kolu do kelímků. Rodičové usrkávají ještě z papírového kalíšku rozlévané kafe. Všichni čtyři si dají porci waflí nebo amerických lívanců, otec ještě použije další papíro-plasto-molitanový talíř na slaninu s vejci. Matka si běží přidat něco sladkého a děti potřebují další mini talířek na javorový sirup. Povětšinou si běží ale ještě pro druhou porci waflí, kterou však nemají šanci dojíst.

    A teď mi vypočtěte počet veškerého odpadu a staletí, za která se tahle jedna jediná snídaně jedné jediné průměrné americké rodinky rozloží.


    O rozkladu jedné průměrné americké rodiny ani nemluvě.
    Luc.