Rozvádím se. A píšu knížku.

 S Holanďanem jsme se do sebe zamilovali před téměř 9 lety okamžitě. Byla to obrovská láska, kde jsme jeden pro druhého udělali spoustu dobrého. Ba dokonce bych řekla, že jsme se tou láskou v danou chvíli zachránili. On se pro mě vzdal svého života starého mládence, já se s ním odstěhovala do Itálie. On mi ukázal svoje nejniternější a nejzranitelnější já a já se léta starala svou láskou o to, abych mu nikdy neublížila.

Holanďan je poklad ze všech mých životních pokladů nejdůležitější. To tak bude navždycky. Přes všechnu lásku a oddanost jsme se však loni dostali do patové situace - každý jsme chtěli od budoucnosti něco jiného. Dlouho jsme se snažili, aby ta budoucnost byla pořád společná, ale v určitém bodě nám došlo, že "pouze" láska nestačí a že se každý chceme vyvíjet jiným směrem.

A tak jsme se rozhodli rozejít a žít si každý po svém.
Není nic horšího, než ukončovat vztah ve fázi, kdy se oba dva velice milujete. Ani největšímu nepříteli bych nepřála ty stavy, kdy milujete, cítíte se s ním dobře, a přitom víte, že pokud to neutnete teď, můžete si v budoucnu ubližovat.

Třikrát jsem se zhroutila.
Prozvracela jsem půl roku v kuse. Z nervů.
Zhubla jsem způsobem, že by mě mohli používat jako kostru na hodiny biologie.
Zničila jsem si žaludek.
Nespala šest týdnů v kuse.
Pamatuji na doby, kdy mým jediným přijmem kalorií byl alkohol.

Trvalo to rok. A vždycky, když už jsem si říkala, že níž už klesnout nemůžu, vždycky jsem se propadla zase o něco hlouběji do temnot depresí.

Řeknu vám jedno tajemství - zatímco mě všichni díky blogu považují za někoho, o kom ví úplně všechno, neví o mně nic. Jsem nepřístupná. Mám obrovský krunýř, pod který jsem v životě pustila pouze jednoho člověka. A nevyplatilo se mi to.

Ale jednoho dne jsem měla zjistit, kde je dno. Pokud vám někdo říká, že ode dna už se můžete jedině odrazit, lže. Na dně totiž taky můžete zůstat a to libovolně dlouhou dobu. A tak jsem po celý rok přijímala ránu sem, ránu tam, až jsem se dostala do bodu, kdy už mi začalo být opravdu všechno jedno.

Své rodině jsem o rozchodu dokázala říct až po půl roce a jejich reakce zcela naplnila mé očekávání. Verdikt byl jednoduchý: přišla jsem o všechno a o všechny, i o většinu kamarádů. Nad vodou mě držela má nejlepší kamarádka Evička, Míša, která kromě toho, že vyrábí úžasnou zdravou kosmetiku je ještě úžasnějším člověkem, druhá Míša, která mi nabídla i to, že s ní a jejím přítelem můžu zůstat na Štědrý den a moje šéfová Pavlína, která - ač to možná netuší - mi pomohla nejvíc. Tím, že ve mě věřila.

V době, kdy mi bylo nejhůř, jsem nedokázala blogovat tak, jak se ode mě žádalo. Za celý rok jsem si přečetla tolik hejtů o tom, že už dávno nejsem vtipná a že už nikomu svým blogem už nepomáhám, že bych je mohla vydat knižně jako sbírku toho nejjedovatějšího, co lidé dokáží pod rouškou anonymity napsat.

Paradoxně ale články začaly být zřejmě mnohem zajímavější, protože stejně jako hejty od čtenářů se na mě sypaly nabídky napsat knihu. Za půl roku jsem si přišla asi k šesti nabídkám, které jsem však neměla moc v úmyslu přijmout. Vždycky jsem napsala neutrální odpověď s díky, ale nebylo to nic, co bych chtěla udělat.

Nakonec jsem přijala nabídku z Motta, které mi vzhledem k zaměření mého blogu, přišlo jako to nejlepší. Nicméně i tady jsem to nechala otevřené s tím, že se do psaní knížky pustím až budu chtít. Mezitím mi ale schválili celý koncept a dali jasně danou uzávěrku, dokdy musím rukopis odevzdat. Nic mi nepomohlo víc než tohle gesto. Vlastně pomohlo - moje práce, jejímž výsledkem občas je to, že lidem léčíte pleť.

Dno už jsem okusila, aniž bych to dala okolí jakkoli najevo. S americkým úsměvem jsem zvládala chodit přehlídky, fotit, schůzkovat, pracovat.

Strávit Štědrý den i Silvestra sama ve své provizorní garsonce, byl očistec, který by si měl prožít asi každý. Došlo mi, že pokud si veselé Vánoce a šťastný nový rok nepopřeju sama, nikdo jiný to za mě neudělá. A někde tam se to všechno zlomilo. Dospěla jsem a dospěla k jednomu úžasnému pocitu - úlevě, snad i vysvobození.

Svobodná.
Svobodná.
Svobodná.
Sama za sebe a svobodná.

Myslím, že to zvládnu.
Lucie