Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z srpen, 2017

Proč jsem odjela jako dobrovolník na Srí Lanku

Prostě jsem se rozhodla.
Potřebovala jsem veškeré laskavosti, kterých se mi za poslední rok od lidí dostalo, jaksi vracet. Sice pořád věřím, že dělám práci smysluplnou, co lidem dokáže pomoci, přesto jsem měla už dlouho pocit, že už nemám moc co předat.

Přesně před rokem jsem byla v New Yorku. Už tam mi bylo dost úzko, ale Amerika je úžasná země, která dodává naději v lepší zítřky. V Americe prostě věříte, že můžete cokoli. A já věřila, že to nejhorší už mám za sebou a že mě v Praze čekají nové skvělé začátky. A štěstí.

Opak byl pravdou. V Praze se do každodenního života, kdy už nade mnou nedržel ochrannou ruku Holanďan, vkrádala pomalu, zato pravidelně manipulace okořeněná pořádnou dávkou lží a převlečená za slova podpory. A ten zbytek vám řeknu třeba někdy příště.

Teď už se vší pokorou radši ani neříkám, že to nejhorší je za mnou, ale pravdou je, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a nepřišla ani o zdravý rozum, ani o svůj hýkavý smích.

První vlna vděku mě tak zaplavila…

Poslední týden jako dobrovolník: Krize

Poslední týden je náročný už asi pro všechny.
Já se už mockrát přistihla, jak zalézám do své ulity, zpevňuju základy svého už tak silného opevnění kolem sebe a lepím škvíry, kterými by mohly přitéct nechtěné emoce.

A škvíry lepíme všichni.
"Já už skoro nic necítím, mně už je všechno jedno. Jinak bych se musela zbláznit," říká kamarádka. 
Souhlasně kývu a říkám si, jaká tohle asi musí být škola pro introverta.

Svým způsobem jsem taky introvert, zároveň jsem však velice společenský tvor, který je zvyklý na společnost a snadno si najde přátele. Přesto být 24/7 s lidmi bez možnosti odpočinku, klidu, ticha a soukromí, mě začíná vyčerpávat. Pořád něco řešíme, vyprávíme, improvizujeme, vymýšlíme a připravujeme. Ač jsme tu každý za sebe, musíme spolupracovat a minimálně se respektovat.

Po každém jídle tak aspoň na chvilku utíkám za prací. Noťas mám s sebou a dovolenou jsem si nebrala. "Jak můžeš k tomu všemu ještě pracovat?" ptá se mě Xavier. "Je to úžasná duševní h…

3 příběhy ze Srí Lanky, na které nezapomenu

Když se rozhodnete odjet jako dobrovolník do rozvojových zemí, čekat můžete jedině nečekané. Těžko se celá ta zkušenost dá dostat do slov, ale je tu pár příběhů, které mě už budou asi navždy provázet. Pokud jste citlivější osoby, raději je nečtěte.

Příběh #1: Zdrogované dítě
O nezvladatelnosti mnohých dětí v sirotčincích jsem tu psala. Obrovská míra agrese u dětí nás překvapila všechny, ale ještě jsme netušili, jak se to tu v sirotčincích "řeší". Ono totiž zřejmě sedativy. A tak tu občas potkáte zdrogované děti, které nemají příliš potuchu o tom, co se kolem nich děje a motají se jako opilí. 

Rovněž tu malé dětičky nemají záchody, jen místnost, kam chodí a vy to po nich pak jen celé vytřete. V šesti letech však už však přecházejí do sirotčinců, které jsou údajně mnohem přívětivější a až zde se učí nějakým pravidlům a zároveň chodí do školy.

Příběh #2: Sestřičky
Minulý týden do sirotčince přišly dvě sestřičky, vyprávěla Pauline. Zhruba čtyři a šest let. Jelikož jsou sestry, mo…

Pánové z domova důchodců frajeří

Oproti ženám na dvorku, co většinou tlachají a případně něco dohromady vaří, připravují, hrají, jsou muži důchodci nepříliš společenští. Od  sestřiček vím, že je dobrovolníci příliš nebaví, a tak je dobré je nechat na pokoji, dojít se jim jen představit.

Přicházím tak na "pánský dvorek", kde sedí staříci každý u svého stolečku, popíjejí čaj, poslouchají rádio a čtou si noviny. Nejdříve o návštěvu nejeví zájem, nakonec přeci jen odlepí nos z novin a začnou nenápadně po očku sledovat, kdo to zase přichází. Jsou tu zvyklí většinou jen na zájezdy Číňanů.

To už si pánové posunky dávají něco vědět a já mám v ten moment pocit, jako bych byla v mateřince a kluci si šli zvědavě omrknout holky. 
A tak staříčci, tomu nejstaršímu je 97 let, nakonec usoudí, že je holky zajímaj, odloží brýle i noviny a s úsměvem se jdou představit. Stranou si mě bere George, kterému je 84 let a který prý umí být poměrně arogantní. Teď je ovšem velice šarmantní a chce mi ukázat kouzla s kartami.Nikdo tady …

Masáže v domově důchodců

Domovy důchodců.
Na Srí Lance převážně pro lidi bez rodin. Přicházíme s Pauline do velkého komplexu budov s nádhernou zahradou, kterou si důchodci udržují, a kde se muži a ženy potkávají jen na jídlo a modlení.

Ženy sedí na terase a jen tiše sledují okolní dění. Některé z nich pomáhají s vařením, zbytek je rád, že je jdeme zabavit. Máme deskové hry, spoustu pexesa, omalovánky, které milují a puzzle. Mnohé ženy jsou mladší než "naše" Pauline - 66 letá mamma volunteer - jak ji tu říkáme. Bohužel místní životní podmínky nepřejou příliš zdraví a vitalitě. Přesto všechno jsou to babči stejné jako u nás - zvědavé, neposedné, ukecané a místy až dětské.

Každá si rozebere to svoje - některá maluje, další hraje pexeso, povětšinou se tu mastí karty. Milujou, když se jim někdo věnuje. Taky milujou, když jim Pauline zpívá anglické písničky a ony se snaží chytat refrén.

Jedna paní, Mathilda, si hrát nechce. Nemá náladu, přeležela se a všechno ji bolí.
"Máte to dost zatuhlý. Nechcete…

Dobrovolníci na Srí Lance: Takhle si tu žijeme

Za ty dva týdny na Srí Lance jsme si s ostatními dobrovolníky najeli na jakýsi denní režim. Dopoledne strávené s dětmi, odpoledne nejčastěji na hodinách angličtiny v různých školách. K večeru na pláž - smýt to celé ze sebe a dát si to jedno pivo o hezké míře 625ml. Ale pak jsou tu věci, se kterými jsme nepočítali:

Ještěrky
Ještěrky jsou všudypřítomné a kdo je nemá rád, nesmí ani na Srí Lanku, ani na kutě. Ale jsou neškodné a bojí se lidí. Většinou se drží hezky na zdech, jen občas se stává, že vám ještěrka v noci projede pod nohama v posteli. 

Vši
Než si vás děti pustí k sobě na dvůr nebo do školy, náležitě si zkontrolují, že jim nepřinesete žádné vši navíc. Je to první věc, co je bude zajímat. Hbitě se chopí vaší hlavy a začnou se probírat vlasy. Samy jsou takhle na to zvyklé a nám dochází, že si ty líbezné dívenky nečešou vlasy a nedělají si copánky. Ty líbezné dívenky si hřebenem vyčesávají vši.

Pavouci
Potkala jsem jednoho při cestě na večeři zrovna v moment, kdy jsem si volala s…

Sirotčince. Bez cenzury.

Srílandské sirotčince. Jak už jsem avizovala v posledním článku, většina dětiček tu nejsou bohužel plodem lásky, nýbrž znásilnění. Je tu pochopitelně i pár opravdových sirotků, kterým rodiče umřeli v raném věku, nicméně jak se dozvídám, těch je minimum.

Sirotčinec, kam přicházíme, má mnoho budov, my nejdříve jdeme k novorozencům. Nejmladšímu dítěti jsou tu dva týdny. Vstupujeme do tmavé haly s minimem denního světla a okamžitě nás praští do nosu pach moči a dalších výkalů. Ač jsou vychovatelky čistotné a snaží se děti přebalovat co nejdříve, nelze tomu zřejmě v takovém množství dětí předcházet.

V tmavé hale připomínající holešovickou tržnici jsou jen kovové postýlky. Jedna vedle druhé. V každé postýlce pérová matrace potažená igelitem a v ní dítě v plenkách. Některá dítka spí, některá zvídavě koukají, jiná cucají mléko z láhve, ale většina z nich prostě jenom brečí. Hračky nikde žádné a ani my žádné přinést nesmíme. Je tu jen ponuré šero a hluk z větráků.

Na zahrádce, která by vypada…

Zpíváme v dívčím domově. ABBU.

Dívčí domovy.
To je přesně to zařízení, kde jako srílandská dívka skončíte, když vás znásilní, vy otěhotníte a rodina vás tím pádem vydědí. Jakmile porodíte, dáte dítě do sirotčince, který je hned ve vedlejším vchodě. V domově pak chodíte do školy a snažíte se naučit něco, co vás jednou bude živit.

My s Julií, mou holandskou spolubydlící, přicházíme, abychom dívky poznaly a případně jim pomohly s angličtinou a úkoly. Dívek může být necelá stovka a ač jsou o něco málo starší, povětšinou vypadají na dvanáctileté holčičky. 

Ze začátku jsou nezkrotné. Nehodlají se nám představit, nehodlají mluvit anglicky, nehodlají spolupracovat. Hihňají se a pomlouvají nás. "Fajn, tak asi půjdeme," říkám teatrálně a schválně vyndavám z kabelky zrcátko a rtěnku, abych si nalíčila rty.
"To je hezká barva," ozve se ta nejukřičenější anglicky.
Jop, mám je, potvory!

"Co děláš za práci?" ptá se další. "Pracuju s kosmetikou," odpovídám jednoduše, protože nevím, jak bych …

První setkání s dětmi: Radost z foťáku

První seznámení s dětmi v pátek nemohlo začít líp. Vyráběly si fotorámečky a já byla pověřena, abych je do rámečků nafotila. Jen portrét každého dítka.

Netušila jsem, že právě foťák dokáže s dětmi navázat takové spojení. Zatímco holčičky se chtěly převážně fotit s kamarádkou, kluci to celé pozorovali z povzdálí, předstírali nezájem a fotit se šli opravdu s velikou nechutí.

Na celém focení děti nejvíce bavilo si zpětně fotky prohlížet.
Když se fotky líbily holčičkám, daly palec nahoru a začaly radostí poskakovat. Pokud se jim nějaká fotka nelíbila, donutily mě, abych ji okamžitě smazala a nafotila je ještě jednou a líp.

Jedna holčička byla zabraná do malování a focení ji nebralo. Šla jsem za ní a vysvětlovala, že bych si ji potřebovala vyfotit. Naznačila, že to dokreslí a přijde.

Přišla. Když jsem jí ukázala, kam si má stoupnout, zcela přirozeně si prohrábla vlasy, poletující pramínky dala za ucho, utáhla culík, rukama uhladila sukýnku a narovnala záda. Byly jí čtyři roky. 
Tohle ges…

Srí Lanka: Seznámení s dobrovolníky

Přijíždím do centra pro dobrovolníky a dozvídám se, že pokoj budu sdílet s jednou Holanďankou. Jak příhodné. "To si budeme rozumět," říkám jí na pozdrav. Julie, jak se jmenuje, je studentka hotelovky z Harlemu, odkud pocházel můj tchán a já tam nikdy nebyla. Studuje však v Maastrichtu, loni byla jako dobrovolník v Nepálu a jak říká, neví, co se životem. Je jí osmnáct.

Do Prahy prý jezdí často, má tam přátele a jestli jsem prý někdy byla u nich v Nizozemí. Tak jí povídám o Holanďanovi a poprvé ho před někým cizím oslovuju jménem. Vyprávět Holanďance o Holanďanovi, kterému říkám Holanďan, mi přijde dost uhozené. 

Chvilku poté, co se dostaneme na pokoj, někdo pod námi propukne v hrozivý pláč. "To jsou ty workshopy pro týrané ženy?" ptám se Julie. "Ne, ty tady nejsou, tohle bude někdo z dobrovolníků."

Další lidé, co sem přijeli pomáhat na tom jsou věkově dost podobně jako Julie. Je tu skupinka lidí z Číny, která je tu byla jen na týden, a tak dnes odjíždí. …

Jako dobrovolník na Srí Lance

Nápad přišel v pondělí a ve středu už jsem rozbíjela prasátko.
Stalo se to příliš rychle na to, abych si to mohla v klidu promyslet.
Šla jsem do toho s tím, že pokud se tak má stát, stane se to.

Při registraci jsem musela vyplnit jméno, telefon a email na člověka, kterého budou kontaktovat v případě, že se cokoli stane.
*povinné pole
*povinné pole
*povinné pole

Nevěděla jsem, koho napsat, a tak jsem stránku vzteky zavřela.
Nakonec mi to nedalo a vrátila se.
Do povinných kolonek připsala Holanďana, aniž by tušil, co právě dělám.

Bát jsem se začala až v moment, kdy jsem odklikla platbu.
Na uklidnění jsem si šla sbalit šalvěj, tea tree, hřebíček, mátu a tymián a říkala si, že jsem stejně na nějaký ten nejdůležitější éterák zapomněla. Jo, citronelu! Po ničivých povodních, které Srí Lanka nedávno utrpěla, se hlásí o slovo malárie.

V době, kdy čtete tyto řádky jsem už druhý den v Galle, přístavním městě na Srí Lance, který mi teď na necelý měsíc bude útočištěm a odkud budu každý den vyráže…

Press trip Inlight, den třetí: Dneska se domů rozhodně nedostaneme!

Pátek měl být posledním dnem našeho výletu.
"Tady je to tak nádherný, že bych taky klidně zůstala. Klidně jenom o den dýl," rozplývala se Aňa. "Ale musím si na tahle přání dávat pozor. Já něco řeknu, sama tomu nevěřím a ono se tak vážně stane," zasmála se a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti.

Dopoledne jsme měly ještě volno, a tak jsme se nechaly převést přívozem a vyrazily na nákupy. Já si pořídila úžasnou námořnickou čepici a velice podobnou si pořídila i Aňa - jen o polovinu levněji. "Ty máš pevnější, z lepšího materiálu," snažila se mě utěšit, když jsem trucovala, ale zároveň neskrývala radost nad dobrým kaufem a škodolibý smích.

Původní vnitrostátní let do Londýna byl zrušen, agentka, která nám zařizovala letenky, tak objednala jako kompenzaci taxíka do Bristolu. Plány se začaly měnit z minuty na minutu a námi zabookované lety se začaly rušit jeden po druhým.




"Abysme nemusely přespávat v Londýně. Se srazí velryba s dinosaurem, uvízneme v zác…

Press trip Inlight, den druhý: Výroba olejů, focení i porod

Druhý den našeho press tripu nás vyzvedla Mandy, aby nás odvezla na malou farmu, kde se Inlight vyrábí. Den začal vydatným deštěm, který měl sice brzy skončit, ale už tak jaksi narušil lehkost bytí. Jestli jsem si představovala Inlight jako obrovský dům plný kanceláří, mýlila jsem se. Zastavili jsme u malé farmy, kde v podkroví byla "zasedací" místnost (jídelna) s kuchyňkou, přes dvorek pak sklad, atrium a místnost, kde se celá alchymie děje - tedy kde se míchají oleje, macerují bylinky a výsledné výrobky se pak stáčejí do skleniček. 

U jídelního stolu nás přivítal celý tým - tedy asi šest lidí a část rodiny, jelikož Inlight je firma rodinná. Uvařili nám čaj, připravili sušenky a já měla připraveny desítky otázek na Dr. Speziu ohledně kosmetiky. Jestli jsem si myslela, že mi odpoví tak, že to dokážu použít do médií, zase jsem se mýlila.

"Jsem doktor, ale nechci zneužívat svého bílého pláště, abych lidi o něčem přesvědčoval," řekl mi hned v začátku, že rozhovor s n…

Press trip Inlight den první: Příprava v OliOla

Abych nějak vypadala, vzali si mě v OliOla studiu do parády.
V poslední době jsem moc neodpočívala a dost málo jedla, takže jsem půl den strávený v BIO oáze klidu jenom uvítala. Ale předně jsme se chtěly vidět s paní majitelkou Oli, na kterou jednoduše sedí označení "báječná ženská."



V osm ráno mi připravili kávu, snídani a naprosto dokonalou olejovou masáž Inlightem. V deset už jsem seděla v křesle kadeřníka, který mě před cestou ještě obarvil a učil mě - už podruhé - zacházet s fénem, stylingovými krémy a hřebeny. Mezitím mi přinesli malinový sorbet s ovocem a ještě mezi sorbetem a čekáním na barvu mě vizážistka Bára nalíčila.

Skoro bych až chtěla říct, že na mě nikdy nikdo nebyl takhle milej, ale to by se moje babička mohla urazit.
S vyžehleným obličejem a novými vlasy jsem totiž den na to odjížděla na press trip s Biorganicou do výrobny Inlight, kterou si přála vidět Aňa Geislerová. Ani já tam nikdy nebyla a strašně si přála poznat toho, kdo za Inlight stojí - Dr. Marian…